Z vnějšího úhlu pohledu je jasné, že každá část vašeho těla má jiné jméno. Ale z duchovního úhlu pohledu by všechny měly mít jedno jméno, a tím jménem je poslušnost. To je duchovnost v souladu s naší indickou tradicí. Jestliže se dotknete své ruky, musíte cítit, že existuje jenom proto, aby poslouchala Nejvyššího ve mně, což je tentýž Nejvyšší, který je ve vás. Dotknete-li se očí, musíte cítit, že jsou zde jenom kvůli poslušnosti k Nejvyššímu. Když se dotknete hlavy, vlasů, nebo dokonce nehtů na prstech na nohou, musíte mít pocit, že se nedotýkáte ničeho jiného než své božské poslušnosti. Každá část vašeho těla, každá buňka, každá kapka krve musí cítit, že je součástí vaší božské poslušnosti. Pokud máte takový pocit, neposlušnost nikdy, nikdy nemůže vzniknout.
SCA 436-442. Sri Chinmoy odpověděl na tyto otázky o poslušnosti 26. května 1997.↩
Pokud ale na druhou stranu někdo dělá něco opravdu nesprávného a ty o tom víš, musíš mi to ihned říci. Americká teorie říká: „To není moje věc.“ Ale duchovní teorie říká: „Protože se všichni plavíme na stejné lodi ke Zlatému Břehu, moje věc je tvojí věci a tvoje věc je mojí věcí.“ V opačném případě doje ke skutečné katastrofě, když jedna z tvých duchovních sester nebo jeden z tvých duchovních bratrů dělá něco opravdu špatného a ty si to necháš pro sebe. Když například víš, že někdo je v emocionálním světě, měl bys mi to ihned říci. V opačném případě to začne bolestí hlavy, ale vyroste z toho nádor. A potom je příliš pozdě.
Jelikož jsi mým žákem, tatáž věc se týká i tebe, když děláš něco špatného. Neposlušnost je jako balvan, který se kutálí z kopce. Jeden den uděláš něco špatného a je to jenom malá chyba. Ale ty pokračuješ, pokračuješ a neposlušnost je stále větší a větší. Potom najednou zjistíš, že letíš velice rychle dolů, dolů, dolů z kopce! V té chvíli, kdy už se nekontrolovatelně řítíš dolů, se z toho pro mne stane vážný problém. Kdybys mně o tom řekl na začátku, bylo by řešení tohoto problému daleko snazší.
Když některé dívky mají nějaký velmi vážný ženský problém, občas mi to nechtějí říci. Chovají se, jako kdyby udělaly něco špatného nebo spáchaly nějaký zločin. Přijdou mi to říci až po šesti měsících nebo po roce, když už je nemoc velice vážná a ony mají pocit, že je zabije. Copak to není neposlušnost? Když je v jejich tělech něco opravdu v nepořádku, neměly by mi to říci okamžitě? Ale ony mi o tom řeknou, až když je situace kritická. Neříkám, že doktoři nemohou pomoci. Kolik lékařů se zabývalo mými potížemi s koleny! Možná se jim nepodaří s tím něco udělat, ale já vím, že Bůh dal těmto lékařům zvláštní schopnosti a oni vyléčili mnoho lidí. Ale protože jste mě přijali za svého duchovního Mistra, musíte cítit, že já jsem také vaším lékařem, pouze operuji jinak než obyčejný lékař.
Takže by ses nikdy neměl obávat mi říci o svých problémech. Žák nikdy nebude Mistrovi blízký, když se ho bojí. Žák se stane Mistrovi bližší než nejbližší, když mu řekne o svých slabostech a dovolí mu, aby se s nimi ztotožnil. V tu chvíli může Mistr přijít žákovi na pomoc jako řvoucí lev. Když mi lidé něco řeknou soukromě nebo mi napíší dopis o svých selháních nebo o svých slabostech, nikdy jim nehubuji. Jsem samá sympatie, samý soucit, samý zájem, samá náklonnost. Když někdo trpí mentálním, vitálním, emocionálním nebo jiným problémem, beru jeho slabost za svou a okamžitě mu odpustím. A nejenom že takovému člověku odpustím, ale také ihned jednám. Jednám na vnitřní úrovni a občas mu řeknu i na vnější úrovni, co má dělat. Jestliže takový člověk opravdu chce, abych ho vyléčil, jsem celý pro něj. To však platí jen za jedné podmínky: že je připraven změnit svůj život.
Po několika dnech, měsících nebo letech neposlušnosti si z toho někteří žáci vytvoří zvyk. Proč? Protože mají pocit, že je to v pořádku!
Právě díky pocitu, že je to v pořádku, se tato neposlušnost stane jejich poslušností. Bez ohledu na to, jak je určitý žák neposlušný, ve většině případů nevěřím na spravedlnost. Spravedlnost přichází teprve tehdy, když vím, že je to jediný způsob, jak přimět žáka, aby si uvědomil vážnost svého nedobrého chování. Když vidím, že situace je už prostě nestravitelná, nemám žádnou jinou možnost než být přísný. Se železným prutem přicházím jedině tehdy, když nic jiného nezabralo a když jsem absolutně bezmocný, bezmocnější než ten, kdo se tak špatně chová. Když ale přijdu s tím prutem, jen zřídkakdy jsem úspěšný. Když totiž někomu pohrozím, že ho vyhodím z cesty, pokud se nepřestane chovat špatně, možná svůj život po měsíci nebo po roce změní. Ale jinak je z toho jen vzpoura, nepřátelství a strach.
Bůh si nás nemůže získat za pomocí strachu. Je pravda, že On nám může vzít život; může nás zabít, když uděláme něco špatného. Jestliže se na nás Bůh zlobí, rozhodně z toho můžeme trpět. Ale takovýmto trestem si nás nemůže získat. Až do posledního dechu bychom říkali: „Bůh je krutý! Bůh je nebožský!“ Může si nás získat jedině pomocí lásky. Mistr si musí získat žákovo srdce jedině láskou a žák si musí získat Mistrovo srdce také láskou. Všechno ostatní neuspěje. Amerika je silná a může mi pohrozit, že na mě svrhne atomovou bombu. Já jsem bezmocný, takže se podřídím, ale v mém odevzdání nebude žádná láska. Pokud však Amerika přijde se soucitem a s jejími dobrými vlastnostmi, získá si moje srdce.
Existují žáci, kteří dělají různé špatné věci po mnoho, mnoho let. Potom najednou zjistí, že to láme srdce jejich Mistra. Jakmile uvidí moje krvácející srdce, i jejich srdce začne krvácet a řeknou: „Co jsem to udělal? Co jsem to udělal?“ V té chvíli se jejich srdce probudí. Nebojí se mě, bojí se jenom věci, kterou udělali a která zlomila moje srdce. Řeknou: „Jestli opravdu miluji svého Mistra, jak mohu takto trápit jeho srdce?“ Potom se z nich zase stanou klenoty jako dříve. Takže jejich problém vyřeší pohled na Mistrovy slzy. Když vidíte slzy nejenom v mých očích, ale i v mém srdci, a přitom chováte ke mně aspoň špetku lásky, budete schopni díky své lásce porazit svoje slabosti.Třebaže získáme určitý druh štěstí, když se ztotožníme s myslí a budeme dělat to, co ona chce, nejde o skutečnou radost. Když nás mysl žádá, abychom něco udělali, velice často to v nás vytváří miliony pochybností. V jednom okamžiku po nás chce, abychom udělali jednu věc, a v příštím okamžiku bude váhat a řekne nám něco jiného. V tomto okamžiku nám řekne, abychom měli víru v náš duchovní život, a my jsme s naší vírou šťastní. V následujícím okamžiku v nás vytvoří pochybnosti a my získáme štěstí, když budeme náš duchovní život zpochybňovat. Je možné získat spontánní štěstí mnoha chytrými způsoby, když se ztotožníme s džunglí mysli — jednou při zpochybňování Boha a hned zase při víře v Boha — ale to nám nikdy nedá skutečnou radost. Takže bychom měli použít naši moudrost a zjistit, s čím bychom se měli ztotožnit a co bychom měli považovat za svého skutečného nadřízeného: mysl nebo srdce. Nadřízený — mysl nám v jednom okamžiku řekne, abychom něco udělali, ale v dalším okamžiku přijde s pochybností a váháním. Rozhodně nám nedá odhodlání a vůbec nám nepomůže. Na druhou stranu nám srdce nejenom řekne, co máme správně dělat, ale také nám v tom pomůže, urychlí naše duchovní putování a přinese Boží Hodinu blíže k nám. Takže skutečnou spontánní radost získáme jedině tehdy, jestliže se ztotožníme se srdcem a budeme ho poslouchat.
Srdce nám říká, abychom se modlili a meditovali, a radost, kterou získáme z našich modliteb a meditací je skutečná. Je pravda, že se nemůžeme modlit a meditovat dvacet čtyři hodin denně, protože musíme pracovat a vykonávat nejrůznější každodenní povinnosti. Ale během dne si můžeme vybavit radost, kterou jsme získali z naší ranní meditace. Ráno zůstáváme po nějaký čas v naší zahradě srdce. Potom vstoupíme do džungle mysli. Ale dokonce i v džungli mysli si můžeme vzpomenout na krásu a vůni, kterou jsme zakoušeli ráno v naší zahradě srdce, a to nám dá ohromnou radost.Neposlušností je mnoho druhů. Když řeknu svému „nejlepšímu žákovi“, aby přišel v nějakou konkrétní hodinu a on se opozdí, nejde o vážnou neposlušnost. Pokud jde o vnější neposlušnost, Bůh je více shovívavý a rychle odpouští. Když jde ale o vnitřní neposlušnost, Bůh tak rychle neodpouští. Velice často používá Svoji Sílu Spravedlnosti, protože vnitřní neposlušnost je téměř neléčitelná nemoc. Ale i tato nemoc bude muset být nakonec vyléčena.
O tvé vnitřní neposlušnosti víme jenom ty a já, tvoje duše a moje duše. Občas pozoruji, že někteří lidé záměrně otevírají dveře špatným silám. Když vím, že se blíží bouře, mohu nechat otevřené dveře a užívat si bouře. Můj pokoj to ovšem zcela zničí. I v duchovním životě občas vím, že určití lidé udělají něco špatného ještě předtím, než to skutečně udělají, protože vidím síly, které na ně útočí. Občas pozoruji, jestli jim dovolí vstoupit, nebo jestli s nimi chtějí bojovat. Pozoruji, jestli těmto opicím dovolí vstoupit dovnitř a dovolí jim, aby je pokousaly, nebo jestli je hodlají zastrašit, aby je nepokousaly.Jde o to, jak moc si ceníš štěstí tvého Gurua. Řekneš: „Guru je šťastný, protože pro něj dělám toto a tamto.“ To je pravda, ale naší filozofií je sebepřekonání. Jsi spokojený se skutečností, že jsem šťastný, protože jsi udělal ty věci, o které jsem tě požádal. Ale kdybys ty věci udělal dříve, byl bych šťastnější. Když máš potřebné schopnosti na to, abys něco udělal okamžitě, proč bys to měl zdržovat?
My věříme v radost, ale radost je spojena s určitou úrovní. Ty řekneš: „Když udělám toto, Guru bude šťastný. Když udělám něco jiného, Guru bude šťastnější. A když udělám něco zcela jiného, Guru bude nejšťastnější.“ Takže co uděláš? Uděláš věc, ze které budu nejšťastnější. Stejně musíš cítit: „Když udělám něco v sedm hodin, Guru bude šťastný. Když to udělám o půl sedmé, Guru bude šťastnější. Když to udělám v šest hodin, Guru bude nejšťastnější.“ V takovém případě hraje úroveň svoji roli. Pokud si tedy ceníte mého nejšťastnějšího úsměvu, nebo mé nejvyšší hrdosti na vás, určitě uděláte věci, o které vás žádám, rychleji než nejrychleji. V opačném případě můžete říci: „Dokud je na mě hrdý, jsem spokojený.“ Jestliže však chcete srovnat, jak jsem šťastný nebo jak jsem na vás hrdý, když něco uděláte rychle, namísto pomalu, musíte vědět, že je to nesrovnatelné.
V Indii někteří studenti říkají: „Pokud mám 33 bodů ze sta, udělám zkoušku.“ Mají tento hloupý přístup a jsou šťastní. Jiní budou plakat, když nedostanou všech sto bodů, dokonce i 99 bodů jim nestačí. Spokojíte-li se s tím, že zkouškou nějak projdete, co s tím mohu udělat? Pokud však dychtíte po tom, abyste měli tu nejvyšší známku, plných sto bodů, co vám v tom brání? Jde jenom o nedostatek vaší dychtivosti. Když získáte sto bodů, bude na vás hrdý nejenom váš učitel, ale i vy sami.
Musíte vědět, jakou úroveň chcete udržovat. Některým žákům naprosto stačí, když prostě zůstávají v lodi. Je jim jedno, že spí a chrápou. Jiní žáci inspirují kormidelníka a pomáhají mu, aby loď plula rychle, rychleji, nejrychleji.Pokud opravdu chcete, aby z vašeho duchovního života byl váš Mistr šťastný, nesmíte se ho bát — ne, ne, ne! Mistr nepřišel na tento svět, aby lidem ubližoval. To dělali Julius Cézar, Alexander Veliký a další vojevůdci. Ale občas vám hubuji, protože je to poslední východisko z nouze. V Bhagavadgítě, ještě před bitvou Kurukšetra, Sri Krišna prosil a prosil Kurovce, aby dali aspoň pět vesnic Pánduovcům! Kuruovci měli království, ale nebyli ochotni se vzdát těch pěti vesnic. Sri Krišna třikrát nebo čtyřikrát navštívil palác Kuruovců, ale oni ho neposlouchali. Řekli mu: „Bez boje nedáme Pánduovcům ani takovou špetku písku nebo hlíny, kolik by se jí vešlo do ucha jehly!“ Jehla je dlouhá, ale její oko je maličké. Kolik se toho vejde do ucha jehly? Potom Sri Krišna cítil, že situace je beznadějná a řekl: „Válka je nezbytná.“ Válka byla posledním východiskem z nouze.
I já vám hubuji, když všechno ostatní selže. Jinak vás prosím, vaše srdce, mysl, vitálno a fyzické. Proto všem svým žákům říkám, aby se mě nebáli, ale aby se ztotožnili s mým utrpením. Mít ze mě strach je hloupé, je to zcela nesmyslný přístup. Naprosto správný přístup představuje ztotožnění s mým smutkem, s mými slzami.
Naším přístupem nemá být strach. Naším přístupem má být láska. Když máme strach, skrýváme všechny naše nemoci. Když lidé skrývají nemoci, bojí se, jako kdyby něco ukradli. Mají pocit, že udělali něco špatného a že se musí schovat. Copak to není vrchol hlouposti? Jestli je s nimi něco v nepořádku na fyzické úrovni, ať jdou k lékaři. Udržují v sobě strach, a ani se nemodlí. Strach nad nimi panuje celý den i noc. Nemají čas se modlit k Nejvyššímu. Vidíme v nich jenom strach, strach, strach. Bojí se, že budou odhaleni. Taková hloupost! Mohou se modlit k Bohu, když nechtějí jít k lékaři. Vždyť to byl právě Bůh, kdo dal těmto lidem ty nevelké schopnosti, které potřebovali, aby se z nich stali lékaři. Mohou se modlit k Bohu, ke skutečnému Lékaři. Ale oni nemají čas se modlit, strach je ubíjí. Zde poslal Nejvyšší svého zástupce v podobě duchovního Mistra. Žáci by měli říci: „Pojďme za ním. On nás bude schopen vyléčit.“
SCA 443. Sri Chinmoy dne 23. května 1997 neformálně promluvil ke svým žákům o strachu.↩
SCA 444-446. Sri Chinmoy odpovídal 25. května 1997, v restauraci Annam Brahma na Jamaice v New Yorku na otázky od paní Darshaniky Guruge, manželky velvyslance Ananda Guruge a paní Iriny Malikové, zástupkyně ředitele pro mezinárodní vztahy a média Gorbačovovy Nadace v Moskvě.↩
Úplně stejně nás může ochránit Bůh. Uděláme mnoho, mnoho špatných věcí, ale občas náš Milovaný Otec Nejvyšší poruší svůj vlastní Kosmický Zákon a zachrání nás. V takových okamžicích chce náš Otec hrát roli Boha Odpuštění, ať už proto, že jsme pro něj udělali něco dobrého, nebo proto, že má naději, že nakonec se z nás stanou hodné děti. Říká: „Teď udělaly něco špatného, něco hrozného, ale v budoucnosti to už neudělají.“ Nebo může říci: „Během let se mnohokrát, mnohokrát modlili za Moje Vítězství, nebo udělali různé věci, abych byl šťastný. Tak jim ukáži Své Odpuštění.“ Pokud však na druhou stranu vidí, že opravdu není žádná naděje, že jsme opravdu špatní lidé a že ty špatné věci budeme pořád opakovat, řekne: „Ne, musíš dodržet Kosmický Zákon. Udělal jsi něco špatného, takže musíš být potrestán.“
Občas se stává, že nejenom Nejvyšší dá najevo svůj nekonečný Soucit a Odpuštění, ale totéž učiní i duchovní Mistr, který jej reprezentuje. Je pravda, že Nejvyšší je oceán a duchovní Mistr je jenom drobná kapka. Ale tato drobná kapka se zcela ztotožňuje s nekonečným oceánem a svoji jednotu s ním dobře zná. A samotný oceán určil tuto kapku, aby pomáhala těm, kteří ještě naneštěstí nejsou těmito kapkami. Takže zákon karmy je velice složitá věc a není zde žádné pevné a neměnné pravidlo. Když uděláme něco špatného, budeme podle přísného výkladu zákon karmy potrestáni. Jestliže na druhou stranu uděláme něco dobrého, zákon karmy říká, že budeme odměněni. My však naneštěstí očekáváme, že výsledky se dostaví ihned. Zapomněli jsme ovšem na všechny ty špatné věci, které jsme udělali kromě té jedné dobré věci. Ještě předtím, než jsme udělali jednu velice dobrou věc, než jsme udělali něco, co považujeme za vrcholnou oběť, jsme možná udělali mnoho špatných věcí. To je důvod, proč nezískáváme výsledky našeho božského činu. Bůh využívá našeho dobrého činu, aby zrušil všechny ty hrozné věci, horší než nejhorší, které jsme za všechna ta léta udělali. My říkáme: „Bůh nemá oči, Bůh nemá uši.“ Ve skutečnosti nám však Bůh předvádí svůj bezmezný Soucit, když dává ten náš jeden malý dobrý čin na stejnou úroveň, jakou mají všechny naše špatné činy. Tímto způsobem nás zachraňuje od velkého karmického utrpení.
Takže pokud žijeme duchovním životem, nemůžeme nikdy říci, jak Bůh odpoví na naše činy. V obyčejném lidském životě obvykle platí zákon příčiny a následku. Ale v duchovním životě pozorujeme docela často zásah božské Milosti. To se děje proto, že díky duchovnímu životu se neustále modlíme k Bohu. Dokonce i když jenom žádáme o chutnou svačinu, alespoň řekneme „Bůh“ a „Nejvyšší“. Bůh tedy řekne: „Alespoň použil Moje Jméno.“ Ale člověk, který nežije duchovním životem, Boha o nic nežádá.Občas se stává, že když znám datum, kdy se má odehrát nějaká operace, ani nemusím znát čas, kdy to bude. Je-li mi někdo blízký, mohu mu slíbit, že se o to postarám, i když mi dá vědět třeba měsíc dopředu. A svůj slib rozhodně dodržím. V průběhu operace si to ani moje fyzická mysl nemusí uvědomovat, ale já mám mnoho, mnoho vnitřních zástupců, kteří budou jednat za mě. Jedna z mých vnitřních bytostí dodrží můj slib za mě. Ve vašem případě to bylo zcela jinak. Nenechal jsem to na vnitřních bytostech; přímo jsem se stoprocentně zapojil. Telefonoval jsem vám den před operací a volal jsem i ráno.
Před tímto vaším zážitkem jsem se postaral o otce jednoho z mých žáků. Celá jeho rodina — matka, otec a bratr — jsou rovněž mí žáci a jsou mi velice oddaní. Matka ke mně chová velikou lásku. Také měla velikou víru, že pro jejího manžela udělám všechno, třebaže zároveň byla zcela připravená na to, že odejde na onen svět. V té době mu lékaři dávali dva týdny života, ale i teď je pořád na světě! Asi před týdnem jel sám autem do nemocnice. Lékaři mu řekli: „Cože? Jak jste mohl řídit auto?“ Ale on řídil. Před dvěma dny tam šel pěšky, není to odtud daleko. A před dvěma týdny na tom nebyl vůbec dobře. Ale Bůh k němu byl laskavý, opravdu laskavý.
Víra je nutná. A pokud člověk, ve kterého věříte, má potřebné schopnosti, je možné vše. Sri Aurobindo řekl: „Jestli v něco věříte, ta věc bude fungovat.“ Někteří duchovní Mistři říkají svým žákům — bez ohledu na to, jak je věc vážná — aby požili trochu hořčičného oleje. Na hořčičném oleji není nic zázračného. Mistři jenom pozorují, kolik víry v něj žáci mají. Pokud přijmete hořčičný olej s oddaností a s pocitem, že vás vyléčí, potom udělá všechno, co je potřeba. Mistr neodděluje sám sebe od svých výroků. Je uvnitř toho hořčičného oleje, a právě pomocí něj vás vyléčí. Naproti tomu vám občas řekne, abyste šli k lékaři.
Pokud jde o mě, vždycky říkám: „Použijte kokosové mléko.“ Ať už jde o cokoli, vždycky řeknu: „Použijte kokosové mléko.“ Doktoři by se mi vysmáli! Řekli by mi, že z vědeckého pohledu na věc nemá kokosové mléko s touto nemocí nic společného. Ale já vím, že kokosové mléko je mým lékem, a pokud pacient má v něj víru, vykoná zázraky. Je to otázka víry. Pokud máte víru, budete vyléčeni.
Na druhou stranu, i když Mistr může mít schopnosti, aby vyléčil žáka a žák může mít v Mistra bezvýhradnou víru, je zde ještě třetí strana. Nejvyšší může říci: „Ne, z různých důvodů nechci, aby tento člověk žil.“ Duchovní Mistr je bezvýhradně a trvale ztotožněn s Boží Vůli, ale protože žije ve fyzickém, které je plné utrpení, občas se ztotožňuje se zemí. Když má zemřít člověk, který je mi velmi oddaný, řeknu Nejvyššímu o všech dobrých věcech, které za celá ta léta pro mě i pro něj vykonal. V poslední minutě prosím: „Nemohl by zůstat na zemi o pár měsíců nebo let déle?“ V takové chvíli může Bůh souhlasit s malým odkladem — pět nebo deset let. Ale také nemusí. Pokud ovšem vidím, že Nejvyšší má s člověkem, který má odejít na onen svět, opravdu vážné úmysly, byl bych tím posledním člověkem na zemi, který by Ho prosil: „Nemohl bys mu dát odklad?“ Ne, ne, nikdy bych se neodvážil něco takového říci. To bych nemohl udělat. Má-li zemřít někdo, kdo je mi blízký a drahý a já vidím, že by Nejvyššího rozrušilo, kdybych začal plakat a naříkat, byl bych tím posledním člověkem, který by žádal o odklad.
Duchovní Mistři žijí na zemi, a proto někdy jednají lidským způsobem. Můj malý pes Kanu a já jsme měli velmi rádi jeden druhého. Během svého posledního roku chtěl být neustále se mnou. Dokonce se mnou chtěl spát. Kdybych ho zvedl a položil poblíž svého srdce, vstal by a šel by si lehnout k mým nohám. Vždycky byl u mých nohou. Mnohokrát jsem věděl, že už je pryč, dočista pryč, ale když jsem ho snesl do přízemí, znovu otevřel oči. Ach Bože! Nejvyšší je velice moudrý. Nechtěl, abych viděl, jak Kanu umírá. Takže asi dvanáct nebo třináct dní poté, co jsem odjel z New Yorku na Vánoční výlet, Nejvyšší vzal Kanua na onen svět. Když Kanu zemřel, celé dny a dny jsem plakal, ronil jsem hořké slzy. Na jednu stranu se tomu Nejvyšší smál, ale na druhou stranu mě velice mocně utěšoval.
Když za běžných okolností Nejvyšší vidí, že chovám k něčemu nebo někomu velkou náklonnost, nejenom mi moji hloupou náklonnost a připoutanost odpustí, ale dokonce si ji užívá. Pokud se ale věci vyvíjejí v protikladu s mými lidskými nadějemi nebo touhami, okamžitě se ztotožním s Vůlí Nejvyššího. Třebaže lidské ve mně pláče, božské ve mně zůstává odpoutané a šťastné.
Všichni duchovní Mistři jsou takoví. Když zemřel jeden ze Šrí Rámakrišnových oddaných — dokonce to ani nebyl skutečný žák — Šrí Rámakrišna hrozně trpěl. Ale jak spatřil, že duše toho člověka šťastně létá jako pták, začal tleskat. Předtím šílel smutkem. Ale když viděl, jak je ta duše šťastná, ihned byl také velice šťastný.
Takže mezi Šrí Rámakrišnou a obyčejným člověkem je veliký rozdíl. Obyčejný člověk může plakat a obviňovat Boha po celá léta. Ale Šrí Rámakrišna se zcela ztotožnil s Boží Vůlí. Občas o někoho bojoval. Třebaže věděl, že nakonec šťastně přijme Vůli Nejvyššího, na začátku dovolil, aby vyšlo na povrch jeho lidské já, protože se chtěl ztotožnit se zemí. V opačném případě by zůstal v himálajských jeskyních a řekl by: „Realizoval jsem Boha. Kdo se zajímá o svět?“ I já jsem realizoval Boha, takže jsem mohl udělat totéž. Ale Bůh mě žádá, abych žil ve světě a sloužil Mu zde na Západě, takže jsem zde.
Podle staré indické tradice jste zůstali na jednom místě a prostě opakovali Boží jméno. Ale dnešní role duchovních Mistrů je odlišná. Indie i Amerika, Východ i Západ, mají něco, co mohou dát světu. Indie nabízí poselství míru a Západ nabízí poselství vědy. Kdyby Západ nedal Indii poselství vědy, Indie by zůstala primitivní. A kdyby Indie nepřinesla trochu světla na Západ, zůstal by neosvícený. Ať už mají Indie a Amerika cokoli, každý to musí rád dát ostatním. Jsou jako dva bratři z jedné rodiny. Je-li jeden bratr lékař, bude léčit. Je-li ten druhý elektrikář, bude dělat elektrikářské práce. Jak by mohl lékař dělat práci elektrikáře a naopak? Přesně stejně musí Západ rád přijmout cokoli, co Indie může nabídnout světu a Indie zase musí přijmout cokoli, co může nabídnout Západ. Teprve tehdy může být Východ i Západ úplný.Pokud někdo učiní nepodmíněné odevzdání, je na cestě k realizaci Boha. Nechť praktikuje nepodmíněné odevzdání, určitě Boha realizuje. Výškou nepodmíněného odevzdání je právě poselství: „Nechť se stane Vůle Tvá.“ To představuje nejvyšší výšku meditace a modlitby. Obojí vede ke stejnému cíli. Když má někdo dobrou meditaci, má snad říci: „Nechť se stane má vůle“? Ne! Právě díky tomu, že se ponořil hluboko dovnitř, řekne: „Bože, řekni mi, co mám dělat a já to udělám.“ Modlitba také říká se sepjatýma rukama: „Bože, řekni mi, co mám dělat.“ Jeden člověk se ponoří hluboko dovnitř a řekne: „Bože, řekni mi, co mám dělat.“ Ten druhý vzhlédne vzhůru a řekne: „Prosím, prosím, řekni mi, co mám dělat.“ Meditace a modlitba dělají totéž. Jeden člověk jde dovnitř, druhý vzhlíží vzhůru. Jeden šplhá na strom, druhý je u paty stromu a dívá se nahoru.
Modlitba a meditace jsou dvě cesty. Když medituji, snáším dolů Boha. Když se modlím, jdu vzhůru k Bohu. Je to totéž. Když použiji jeden způsob, říkám: „Prosím, sestup dolů a řekni mi, co mám dělat.“ Když použiji ten druhý způsob, říkám: „Jdu vzhůru. Řekni mi prosím, co mám dělat.“
Na druhou stranu, v modlitbě říkám: „Dej mi mír, dej mi lásku, dej mi světlo, abych Tě mohl potěšit.“ Ve své meditaci říkám: „Prosím, řekni mi, co potřebuji, a prosím, prosím, dej mi to.“ Obojí vede ke stejnému cíli.
SCA 447. Sri Chinmoy odpověděl na tyto otázky 9. září 1997.↩
SCA 448-465. Sri Chinmoy odpověděl na tyto otázky během cesty autobusem do Kingstonu v Kanadě, 25. října 1997.↩
Moje sladkost pochází z krásy mého univerzálního srdce a z vůně mé transcendentální duše.
Právě včera jsem se v P.S. 86 stal svým vlastním univerzálním srdcem a transcendentální duší. Nešlo o pouhé pozorování, nešlo o pocity, ale stal jsem se jimi. Doufám, že někteří lidé viděli něco neobvyklého. Pro některé je poznání mé transcendentální výšky a univerzální délky nesplnitelným úkolem. Vidět a cítit skutečnou skutečnost je nesplnitelný úkol. Ale vidět něco nebo cítit něco neobvyklého v tom obvyklém smyslu slova je docela možné. Opravdu doufám, že včera v P.S. 86 někdo cítil a viděl něco neobvyklého.V obyčejném životě nemáme pocit, že hra sama je radostí. Důležitost hry spočívá jenom ve výsledku. Máme radost jen tehdy, když vyhrajeme. To je ovšem naprosto pomýlená myšlenka. Když se modlíme, měli bychom cítit, že modlitba sama o sobě je radostí. Modlíme se k Samotnému Bohu. Měli bychom být Bohu velice vděční, že nám dal patřičné schopnosti, abychom se k Němu mohli modlit. Bůh nám říká: „Chci si s tebou hrát, mé dítě. Ale chci, aby sis se mnou hrálo šťastně a se sebedáváním.“
Takže modlitba sama o sobě je hra štěstí, radosti a plnosti.Když učiníme další krok, řekneme Bohu: „Rádi bychom tě těšili s radostí a také nepodmíněně.“ Jestliže On chce, abych si s Ním v tomto okamžiku povídal, udělám to šťastně, rád a s hrdostí. Když mě v příštím okamžiku požádá, abych hrál tenis, budu rád hrát tenis. Když mě v následujícím okamžiku požádá, abych dělal něco jiného, také to udělám a budu u toho šťastný a hrdý. Nakonec bychom rádi dělali pro Boha všechno nepodmíněně. Nebudeme si klást žádné podmínky: „Bože, když mi dáš toto, já pro tebe udělám tamto.“ To není naše filozofie. My říkáme Bohu: „My Ti šťastně a se sebedáváním dáme to, co od nás chceš. Přišli jsme na svět proto, abychom Tě těšili Tvým vlastním Způsobem.“ To je naše filozofie.
V naší filozofii máme ještě něco jiného — sebepřekonání. Nebudeme zcela spokojeni s našimi minulými nebo současnými dosaženími. Musíme jít vpřed, musíme jít vzhůru a musíme jít dovnitř.
SCA 466-469. 3. července 1997 měl Sri Chinmoy rozhovor s novinářkou z newyorských novin (Newsday). Reportérka přihlížela Sri Chinmoyově závodu na 3100 mil v Jamaice, v New Yorku.↩
Tělo, vitálno a mysl mají v našich životech zvláštní role. Jestliže vitálno není dynamické, budeme letargičtí. Naše vitálno musí být dynamické, nikoli agresivní. Potom musíme být mentálně čistí. Musíme mít v mysli čisté a osvěcující myšlenky, nesmíme se oddávat pochybám. V opačném případě řeknu, že jste velice špatná žena. Hned vzápětí si řeknu: „Jakým právem jsem jí to řekl? Je to velice dobrá žena.“ Takže v tomto okamžiku jste velice, velice dobrá, ale než odejdete, moje mysl může říci, že jste velice špatná. Tak se na to podívejte! Kdo jsem? Mám snad soudit, jestli jste dobrá nebo špatná? Ne! Mohu vám však nabídnout svoje dobré myšlenky, laskavé myšlenky.
Vy jste zde na mě velice laskavá a já se také snažím být k vám laskavý tím, že vám nabízím dobré myšlenky, osvěcující myšlenky, naplňující myšlenky. Mysl musí zaujmout pozitivní přístup a říci, že jste velice dobrý člověk. Co získám tím, když si budu myslet, že jste špatný člověk? Jenom ztrácím svůj vzácný čas. Když ale myslím na vás a cítím, že jste dobrý člověk, očišťuji svoji mysl. A pokud mám čistou mysl, jasnou mysl, budu ve svém životě schopen dosáhnout mnoha povzbuzujících a naplňujících věcí.Meditují teď vědomě, nebo se více zapojili do moderního života?
Sri Chinmoy: Někteří z nich do moderního života nevstoupili. Jsou stále v Indii a v jiných východních zemích, kde se modlí a meditují. Na druhou stranu někteří chtěli rozšířit svoje zkušenosti a postupují v duchovním životě pomalu. To je důvod, proč jsou nyní v Americe nebo v jiných západních zemích. Jiní mají pocit, že to, co už přijali, je víc než dostatečné, takže se nyní mohou inkarnovat na Západě. Další už dosáhli částečné realizace Boha a mají pocit, že věda je lepší než duchovnost! Podle jejich teorie věda udělá něco významného a miliony lidí z toho mají okamžitý prospěch. Neuvědomují si, že jediná sekunda dobré vůle duchovního Mistra může ovlivnit tisíce a milióny lidí.
Tady s vámi žertuji, ale během jediné sekundy mohu poslat pomocí okultní a duchovní síly trochu své dobré vůle a ta se okamžitě rozšíří. Toto věda nedokáže. To je důvod, proč Svámí Vivékánanda a jiní říkávali: „Když duchovní Mistr pošle z vrcholku Himálají na pár sekund dobrou vůli, pokryje celý svět.“ Věda může svrhnout atomovou bombu, ale může zničit jedno nebo dvě města. Svět je velice rozlehlý. Kolik atomových bomb by bylo potřeba ke zničení celého světa? Ale ve vnitřním světě několik sekund dobré vůle okamžitě vstoupí do duší miliónů a miliónů lidských bytostí.
Toto je stoprocentní pravda, ale musíte se dostat na úroveň, kde to můžete vidět a cítit. Existuje mnoho a mnoho věcí, které nemůžeme ostatním dokázat, dokud se nedostanou na tuto úroveň. Zdravotní sestra zná možnosti lékaře, ale co já vím o medicíně? Duchovní Mistři dosáhli určité úrovně. Jakmile z této úrovně pošlou dobrou vůli, rozšíří se do všech směrů. Sri Ramana Maháriši říkával, že během jediné sekundy poslal dobrou vůli a ta pokryla celý svět. On si to nepředstavoval, neklamal sám sebe. Já vím, že i když pošlu dobrou vůli teď, když odpočívám se svými žáky, během několika sekund dorazí ke každému člověku, bez ohledu na to, kolik duší je teď na zemi. A pokud máte jinou úroveň a chcete poslat dobrou vůli na onen svět, okamžitě půjde i tam.
Zrovna včera byly v novinách fotografie z povrchu Marsu. Četl jsem ty noviny určitým uvolněným způsobem a spatřil jsem to. Nebyla to moje mentální halucinace, když jsem se díval na tu fotografii asi minutu, viděl jsem mnoho bytostí! Člověk tam ještě nepřistál, ale ty fotografie již byly pořízeny. Ta planeta vypadala nádherně, se zelení, podobně jako Země. Když jsem se koncentroval, věřte mi, mnoho bytostí dychtivě jedlo moje světlo! „Dychtivě“ je to správné slovo!
Byla to snad moje představivost? Šrí Rámakrišna by řekl, že ne, nebyla to představivost, byla to naprostá pravda. Sri Aurobindo by řekl, že to byla naprostá pravda. Ale zeptejte se někoho jiného, nějakého obyčejného člověka a on vám řekne, že to byla moje mentální halucinace, něco horšího než představivost. Komu mám věřit? Když se koncentruji, něco vidím, právě tak, jako vidím vás zde. Pokud někdo jiný řekne: „Ne, on nic neviděl,“ co mám dělat? Nechť je ten člověk spokojený s tím, co říká.
Konec konců, já jsem ten, kdo snědl mango. Snědl jsem mango a pochutnal jsem si na něm, ale vy řeknete: „Ne, on žádné mango nesnědl,“ mně to nevadí. Teď jím tuto palačinku a vy jste zrovna zde, takže mi uvěříte. Ale z těch, kteří zde nejsou, někteří uvěří a jiní ne. Ztratím snad chuť toho, co jsem snědl, když mi někdo nebude věřit? Ne!
SCA 470-478. Sri Chinmoy odpovídal 8. července 1997 na otázky žáků během neformálního setkání.↩
Nedávno jedna naše švýcarská žákyně přeplavala kanál La Manche, pokračovala jízdou na kole a během až do Paříže. Když se na ni podíváš, napadlo by tě, že by něco takového mohla dokázat?
V současnosti máme dobrých tři tisíce žáků. Z těch tří tisíc vstoupilo do horolezeckého aspektu naší manifestace pět nebo šest. Jsem smutný; kdybych měl dostatek peněz, byl bych první, kdo by ti zaplatil tvoje výdaje. Peníze jsou potřeba na všechno. Je mnoho, mnoho žáků, kteří mají dostatek peněz. Ale kde jsou? Mají peníze, ale nemají ochotu, dychtivost a sebedávání — které máš ty. Kolik lidí má odvahu a sílu podniknout horolezeckou expedici? Jak víš, někteří se bojí i chodit po schodech. I to je pro ně příliš mnoho. Je-li někde osm pater, budou čekat osm hodin na výtah!„Nejlepší žák“: Guru, já nemám rád zimu.
Sri Chinmoy: On nemá rád zimu a někdo jiný zase nebude mít rád něco jiného!
„Nejlepší žák“: Také se bojím výšek.
Sri Chinmoy: Musíš si uvědomit, kolik lidí je schopno takovou věc dokázat. Každá věc má v životě velký význam, ať už individuálně nebo kolektivně: plavání, horolezectví nebo běhání. Podívej se na to, jakou skvělou práci vykonal náš Peace Run! Díky Peace Runu o nás vědí tisíce a milióny lidí. Do Peace Runu se mohou zapojit tisíce lidí a každý bude samá jednota a nadšení. To je jeden způsob, kolektivní způsob a je to ohromná manifestace. Pro jiné druhy manifestace však musí nastoupit určití lidé individuálně. I když někdo má jednotu, odváží se účastnit horolezecké expedice? Všechno, čeho dosahujeme, je zaznamenáno v našich myslích a srdcích. Když se lidé bojí a mají pocit, že by tam zemřeli, byl bych ten poslední člověk, který by je o něco takového žádal. Modlím se k Bohu, aby ti, kteří přijali takovou výzvu, neměli žádnou nehodu. Vystoupit na Himálaje je výjimečně obtížné, na druhou stranu je to veliké dobrodružství. I když během takového dobrodružství nemáš bezprostřední úspěch, musíš cítit, že nakonec se ti to podaří. Na počátku se zdála myšlenka na přeplavání kanálu La Manche nemožná. Dnes to dělá řada našich dívek a jeden muž, který nehledí na svůj věk. Takže i když se to někomu nepodaří, ty bys to neměl vzdávat. Buď se to podaří tobě, nebo přijde někdo jiný, komu se to podaří.From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 12, (knižně nevydáno), 2015
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_12