Sri Chinmoy odpovídá, část 15

Část I

Guru, občas to vypadá, jako bychom potřebovali masivně zvětšit naše úsilí, aby naše Centra mohla růst. Ze tří stovek hledajících se k naší cestě připojí možná jeden. Musíme každý měsíc oslovit mnohem více hledajících.¹

U mých žáků je všechno teoretické. Nejste praktičtí. Být praktický neznamená mít přednášku na to nebo ono téma, pronajmout velkou halu nebo zapálit vonné tyčinky a naaranžovat květiny. Být praktický znamená učinit ze své sadhany žijící skutečnost. Musíte si říci: „Mým cílem nyní není realizace Boha. Bůh se postará o moji realizaci. Mým cílem je nyní přivést více přátel, více květin do Guruovy zahrady srdce.“ Na druhou stranu, cíl nezůstane pořád stejný. Ale žáci, kteří vstupují do manifestace, musí cítit, že jejich prozatímním cílem je přinést více krásných a vonících květin do mé zahrady srdce.

Možná si pomyslíte: „Stane se to, protože to Guru řekl.“ Jenomže „stane se to“ a „musí se to stát právě teď, dnes, zítra“, je něco jiného. Na druhou stranu, kdy neuspějete dnes, řeknete si druhý den za úsvitu: „Dnes, dnes musím dosáhnout svého cíle. Včera se mi to nepodařilo, ale dnes se mi to podaří. A dokonce i když se mi to nepodaří, zítra to zkusím zase znovu.“

Nemyslete na včerejší neúspěchy. Když vám na mysl přijdou neúspěchy minulých let, prostě je odhoďte. Nedovolte těmto neúspěchům, aby přišly a blokovaly vaši mysl. Prostě si řekněte, že včerejšek už neexistuje. Ty dny, kdy se vám nedařilo, už ve vašem srdci nesmí existovat.

Takže potřebujete naléhavost a bezprostřednost. Pokud všechno uděláte s tímto odhodláním, povede vás to k realizaci Boha. Když vám řeknu, že něco je nezbytné, musíte cítit: „Musím poslechnut svého Mistra — nikoli za každou cenu, ale tak, že z jeho požehnané žádosti udělám ve svém životě aspirace a zasvěcení vrcholnou nezbytnost.“ Pokud ve svém životě aspirace a zasvěcení máte právě takový neselhávající přístup, nebudete muset čekat rok na dosažení vašeho cíle.

Když nějaký nový žák opustí během prvního roku naši cestu, všichni máme tendenci hledat nějakou příčinu. Ptáme se sami sebe: „Udělali jsme něco špatně?“ Jaký bychom měli mít přístup k novým žákům?

Svoji řidičskou zkoušku jsem dvakrát neudělal. Ti první dva zkoušející byli hrozní, ale ten třetí byl sympatický ve všech směrech. Nasedl jsem do auta, a třebaže jsem nedal najevo žádnou nervozitu, on hned řekl: „Nebuďte nervózní, já jsem měl tytéž potíže.“ Já jsem ani nezačal dávat najevo nějakou nervozitu, ale on byl velice soucitný! Když jsem předvedl souběžné parkování, řekl mi: „To bych ani já neudělal lépe.“ Ti první dva zkoušející byli prostě nemožní, ale tento člověk měl opravdu velké pochopení!

Náš přístup by měl být podobným způsobem povzbuzující. Podle toho třetího zkoušejícího jsem udělal všechno dobře, velice dobře. Proti nám jelo ve vzdálenosti asi šedesáti metrů nějaké auto a já jsem čekal. Ti první dva zkoušející by mně vyhubovali. Řekli by: „Proč nejedete?“ Ale ten třetí řekl: „Správně. Udělal bych totéž.“ Povzbuzoval mě všemi možnými způsoby. Ten předchozí zkoušející mě vyhodil, protože v protisměru někdo odbočoval doleva a já jsem měl přednost v jízdě. Řekl mi: „Měl jste přednost. Měl jste jet!“ Hrozně se na mě zlobil! Kdybych jel, střetli bychom se s tím protijedoucím autem. Zkoušející mě vyhuboval, protože ten druhý řidič odbočil doleva.

Když přišla řada na souběžné parkování, předchozí zkoušející řekl, že jsem se dotkl obrubníku. Zeptal jsem se: „Mohl byste mi ukázat, kde jsem se ho dotkl?“ Nechtěl mi to ukázat! Co je to za zkoušejícího, když mi nemůže ukázat moji chybu? Na začátku řekl: „Odbočte doleva.“ Ale já jsem viděl, že tam jedou auta, takže jsem ho neposlechl. Neposlechl jsem ho, takže jsem udělal chybu! Když chtějí, abyste to neudělali, je to pro ně snadné. Prostě řeknou: „Jel jste pomalu, udělal jste toto, udělal jste tamto.“

V jednu chvíli jsem odbočil doleva z nesprávného pruhu. Cítil jsem se hrozně, ale ten zkoušející řekl: „Vraťte se.“ Moje zkouška skončila. Tolik odrazování! Zajímaly ho na mě jenom moje chyby. A i kdyby žádné chyby nezjistil, snažil se mě znervóznit a říkal nechutné věci. Ale podle toho třetího zkoušejícího jsem udělal všechno uspokojivě. Jeho povzbuzování nikdy nezapomenu.

Když jsem přiletěl na letiště, úplně jsem se rozčílil kvůli jednomu úředníkovi. Proč ve mně vybuchla taková zloba?

Jaký bychom měli zaujmout postoj, když nás chválíš a když nám hubuješ?

Když vás naproti tomu vyhubuji, máte možná pocit, že si to nezasloužíte, že mám z toho zlomyslnou radost. To je chvíle, kdy si musíte říci: „Jestliže opravdu stojím o svého Gurua, nemám zároveň i pocit, že on také stojí o mě? Já opravdu stojím o svého Mistra. To je důvod, proč jsem pro něj udělal mnoho dobrých věcí. A když já stojím o něj, nemá snad on dostatek sil nebo ochoty, aby stál o mě?“ Potom přijde odpověď: „Ano! I on stojí o mě, právě takovým způsobem, jakým já stojím o něj. Jestli on stojí o mě více než já o něj, nebo jestli já stojím více o něj než on o mě, není důležité. Důležitý je jenom vzájemný zájem. Hubuje mi, protože za mě převzal zodpovědnost.“

Já nepůjdu ven a nebudu hubovat psům nebo někomu na ulici, kdo dělá absurdní a nebožské věci, protože to není moje odpovědnost. Vás jsem však vzal za vlastní, a i vy jste mě přijali jako svého vlastního. Pokud jsme tedy přijali jeden druhého za vlastního, není mou povinností dát najevo zájem o vás?

Jestliže cítíte, že si nezasloužíte moje hubování, jenom si řekněte: „Třebaže si toto hubování nezasloužím, Guru i tak o mě projevuje zájem.“ Musíte cítit, že dokonce i moje nespravedlivé hubování je založeno na mém zájmu o vás. Já z toho nemám zlomyslnou radost! Kdybych měl zlomyslnou radost z hubování, potom bych mohl jít na ulici a začít hledat chyby na lidech a hubovat kde koho.

Pokaždé, když si myslíte, že si mé hubování nezasluhujete, prostě jenom ciťte, že uvnitř mého hubování je můj zájem. Je to můj zájem, který přichází v podobě nespokojenosti. Na druhou stranu, můj zájem vychází do popředí, aby vás ocenil, obdivoval a miloval, když uděláte něco dobrého, protože já vím, že když vás oceňuji, obdivuji a miluji, učiníte ten nejdelší krok vpřed. Když přesně stejným způsobem přijmete moje hubování, učiníte ten nejrychlejší pokrok.

Jsou dva způsoby, jak vám mou pomoci udělat nejrychlejší pokrok: když se na vás budu usmívat, když je to potřeba a když se na vás budu mračit, když je to potřeba. Když je dítě nemocné, matka podává dítěti velice zvláštní dietu. Je-li dítě silné, matka mu dává k jídlu něco jiného. Je to pořád totéž dítě a tatáž matka, ale v době, kdy je dítě nemocné nebo když je to potřeba, matka mu dává velice lehké, zvláštní jídlo. Zde je to přesně stejné — když uděláte něco špatného, dávám vám zvláštní druh jídla. Budete-li to jídlo jíst, opět zesílíte. A až budete zase silní, znovu dostanete moje požehnání, moji náklonnost a můj zájem, protože si budete počínat správně.

Moji nespokojenost v sobě lidé nosí dny, měsíce a roky. Pokud jsem přitom témuž člověku pouhý týden předtím dal najevo ohromný obdiv, úctu a vděčnost, už se to nepočítá. Řekněme, že jste od své aspirace obdrželi nádobu nektaru. Potom stačí jen jedna kapka jedu z pochybující mysli, té mysli, která odděluje, a už to stačí k tomu, aby se obsah celé nádoby znehodnotil. Vliv negativní síly, to jest jedu pochybnosti, je nekonečně silnější než vliv pozitivní síly.

Na druhou stranu, pokud budete zaujímat pokaždé pozitivní postoj, negativní síly ani nevzniknou. Když vám vyhubuji, jenom si řekněte: „Můj Guru dělá všechno pro mé dobro. Převzal za mě plnou odpovědnost, takže je na něm, aby se rozhodl, co má dělat. Přijal lásku ke mně jako svoji svatou povinnost. Chce-li tedy dokázat, že mu na mně záleží, pokusí se mě zdokonalit. A pokud mě opravdu chce zdokonalit, použije svoje vlastní metody. Nepoužije jenom úsměv. Občas možná vyjádří nespokojenost, hněv a jiné aspekty.“ Jste-li upřímní a za několik dnů zase získáte vnímavost, řeknete si: „Ach, měl jsem opravdu štěstí! Můj Guru mně mohl vyhubovat daleko více. Teď vidím, že můj zločin byl daleko vážnější, než jsem si myslel. Předtím jsem si myslel, že to ani nebyl zločin a že mně vyhuboval zbytečně. Teď je mi jasné, že to opravdu byl zločin, dokonce vážný zločin.“

Chtěl bych vám říci ještě něco. Žáci dělají špatné věci bezpočtukrát, ale Nejvyšší ve mně jim buď odpustil, nebo tyto téměř neodpustitelné chyby ignoroval. Někteří žáci tomu neuvěří. Myslíte si, že za dvacet nebo dvacet pět let jste udělali možná deset chyb a potom byly roky, kdy jste neudělali žádnou chybu. Všechno co děláte, i když je to něco nesprávného, si ihned ospravedlníte. Řeknete si, že to bylo nevyhnutelné. Uděláte to záměrně a potom řeknete, že to bylo nevyhnutelné. Když uděláte něco špatného a ospravedlníte si to tím, že by to přece nikdo neudělal jinak, takže to bylo nevyhnutelné, je to pro vás ospravedlnitelný čin.

Právě tímto způsobem si téměř každý den, nebo alespoň pětkrát či šestkrát do týdne skoro každý ospravedlňuje své chyby. Řeknete si: „Nemohl jsem to udělat jinak. Nikdo by to jinak neudělal, prostě mě to dostalo. Musel jsem to udělat.“ Pokaždé, když uděláte chybu, ospravedlníte si ji. Nechcete ji opravit, nechcete ji osvítit. V životě každého žáka to takto pokračuje rok za rokem: „Nikdo by to neudělal lépe, tak proč mi to vyčítáš?“ Je-li to chyba, musíme si ji přiznat. Potom je potřeba říci: „Ach ne, udělal jsem chybu! Už ji nikdy neudělám.“

Jestli si každý den vážíme svého života poslušnosti, nemůžeme udělat ani jednu chybu. Považujeme-li poslušnost za nejdůležitější věc v životě, podaří se nám to. Když zemře rostlinka poslušnosti, nebude moci zůstat naživu v našem srdci a v našem životě žádná láska, žádná oddanost, žádné odevzdání, žádná dobrá vlastnost. Možná si pomyslíte: „Ach, tato neposlušnost byla zanedbatelná.“ Ale dnešní zanedbatelná neposlušnost je přípravou na nejhorší možnou neposlušnost v budoucnu. Naší filozofií je láska, oddanost a odevzdání. Jestli chcete zvětšit svoji lásku, oddanost a odevzdání nebo je aspoň udržet při životě, nezbytně potřebujete poslušnost.

Vy máte pocit, že já vám vaši neposlušnost odpustím. Ano, já vám ji odpustím, ale tím jste se již dostali na miliony mil daleko od mého vědomí. Můžete klamat sami sebe a říkat si: „Guru mi odpustil, Guru mi zase odpustí.“ Ale už jste se vzdálili miliony mil od mého věčného zájmu. Když chybí poslušnost na fyzické, vitální, mentální, psychické, duchovní, materiální nebo nějaké jiné úrovni, nebudete moci uspět.

Když se snažíme otevřít nějaký podnik nebo Centrum, jak máme zabránit tomu, aby naše vlastní vědomí nebylo ovlivněno tím, co se potom děje?

Naneštěstí se však stává, že vás to ovlivní, protože se účastníte toho, co se děje. Řeknete: „On udělal něco velice špatného, ona se nechovala dobře.“ Nedovolte své mysli, aby hubovala ostatním nebo je kritizovala. Mějte jenom pocit, že se stala nějaká událost a vy ji pouze oznámíte Guruovi. To je vaše práce. Potom nechte na Guruovi, aby se o to postaral. Když máte pocit, že jako majitel nebo manažer musíte vstoupit do nedobrých činů nebo problémů ostatních, ovlivní to vaše vědomí.

Vaším úkolem je pouze poslat mi zprávu a nedržet to v sobě. Jakmile si ve své mysli podržíte něčí špatný čin, začnete toho člověka soudit. Napřed se tím zaobíráte v mysli, potom soudíte a následně vynesete rozsudek, když tomu člověku vyhubujete. Pokud ale nedovolíte sami sobě, abyste si v mysli uchovali tuto událost, jste v bezpečí. Když vidíte, že někdo udělal něco špatného, prostě mějte pocit, že jste se potřísnili barvou. Co potom uděláte? Ihned se poběžíte umýt. Pokaždé, když uvidíte něčí nedokonalost, ještě předtím, než se zcela ztotožníte s celou situací, než se vám barva zažere do kůže, prostě běžte a umyjte se — to znamená, podejte mi zprávu.

Ty jsi majitel a manažer. Ale jenom proto, že jsi majitel a manažer, nemysli na sebe jako na soudce. Existuje někdo, kdo tuto práci udělá za tebe a ten někdo je tvůj Guru. Kdybys Gurua neměl, byl bys v jiné situaci. Byl bys majitelem, staral by ses o všechno a podle své libovůle bys propouštěl zaměstnance. Ostatní majitelé restaurací a manažeři nemají žádného nadřízeného. Kdo by jim do toho mohl mluvit, když jsou to majitelé? Mohou propouštět, mohou dělat všechno, co chtějí. Ale ty jsi přijal někoho za svého nadřízeného, takže tato rozhodnutí by měl za tebe dělat on. Tím tvůj problém končí. Musíš sám cítit, že ty jsi jenom jeden ze zaměstnanců. Zapomeň prostě na ta dvě označení — „majitel“ a „manažer“! Řekni si: „Jsem pracovník a pozorovatel.“ Když se staneš něčím dalším, dnes z toho budeš mít bolení hlavy a zítra infarkt!

Jak můžeme nejlépe využít volný čas?

Chcete-li odpočívat a dokážete usnout, je to skvělé! Ale když nemůžete spát, nedívejte se na televizi a neničte své nervy. Tím nechci říci, že byste se nikdy neměli dívat na televizi, ale lidé vytvořili určité ničivé zbraně, které poškozují nervy a televize má na nervy vliv.

Pokaždé, když máte hodinu volného času a nevyužijete ji správným způsobem, vytváříte si pro sebe vážné problémy. Když jste naproti tomu inteligentní nebo moudří, můžete tuto hodinu využít produktivním způsobem. Ale když ji nijak produktivně nevyužijete, když prostě nic neděláte, vytváříte si problémy. Myslíte si, že si užíváte hodinu volného času, ale jenom Sám Bůh ví, kolika nepřátelským silám jste dovolili vstoupit do svého mozku. Kolik nízkých vitálních sil, kolik mentálních halucinací, kolik ničivých myšlenek jste vpustili do svého systému! Dovolili jste nepřátelům z různých úrovní, aby vás napadli a nakonec zničili. Takže vždycky něco dělejte, i když to není navenek produktivní. Povídejte si o hloupých věcech se svými přáteli. Když mluvíte o takových hloupých věcech, nedovolujete špatným silám, aby do vás vstoupily. Ale když neděláte nic, narůstají vážné problémy.

Čím více zneužíváte svého volného času, tím méně máte v sebe víru božským způsobem, kdežto naopak nebožským způsobem budete mít pocit, že si můžete dělat, co chcete. Na jednu stranu budete mít pocit, že jste ztracení a zbyteční, protože nevyužíváte své možnosti. Na druhou stranu vám tento nevyužitý čas přinese do mysli všechny možné myšlenky o tom, že si můžete dělat, co chcete. Budete mít pocit, že nepotřebujete něčí pomoc, že nepotřebujete dokonce ani Boží pomoc. Jste plně soběstační. Říká se, že líný mozek je ďáblovou dílnou. To je hluboká pravda! Vždycky něco dělejte. Žádný volný čas by neměl existovat. Dělejte něco!

Když pracujete v OSN, nebudete možná moci mluvit o duchovních věcech se svými kolegy, ale jste v určitém proudu, který plyne. Nedosáhnete možná ihned svého cíle, ale děláte pokrok. Ale pokud nejste se svými přáteli, pokud nemluvíte o své práci, pokud nic neděláte, nacházíte se ve stojatých vodách.

Existuje mnoho věcí, které můžete dělat. Můžete číst duchovní knihy. Můžete zpívat. Každý si myslí, že on nebo ona umí nejlépe zpívat, tak proč byste nemohli zpívat o samotě? V takové chvíli neexistuje žádný problém, protože jste zároveň zpěvákem i posluchačem a soudíte jenom sami sebe. Můžete se ocenit stovkou bodů ze sta, jak to dělá můj bratr Mantu.

Když mají lidé neproduktivní nebo negativní myšlenkové schéma, které neustále krouží v jejich hlavě a kterým jsou polapeni po mnoho let, jak se toho mohou zbavit?

Obyčejní lidé se ožení nebo vdají a mají děti. Mají pocit, že jakmile vstoupí do manželství a budou mít několik dětí, budou soběstační. Naopak, vytvoří si v životě více připoutanosti, protože jejich děti jsou na nich závislé a oni jsou závislí na nich. Obyčejní lidé závisí na svých dětech a děti závisí na svých rodičích. Takže kdy mají čas záviset na Bohu? Ale duchovní lidé, zejména ti, kteří žijí sami, mají právě takovou zlatou příležitost. Mají pocit, že závisí na Bohu a že Bůh závisí na nich.

Obyčejní, neaspirující lidé, kteří mají rodiny, nikdy nemyslí na to, že mají záviset na Bohu. K Bohu budou volat jenom v případě, když bude někdo z jejich rodiny nemocný. Duchovní lidé žijící o samotě, kteří nemají takovou zátěž, se automaticky modlí k Bohu nebo pláčou po Bohu. Jejich spojení s Bohem má dobré základy. V tomto okamžiku možná Boha nemají rádi, ale v příštím okamžiku jej zase mít rádi budou. Musí mít rádi Boha. Znovu a znovu se budou k Bohu vracet. Možná se budou deset dní na Boha zlobit, takže se přestanou modlit a meditovat. Ale potom, aniž by znali důvod, začnou s modlitbou a meditací znovu. Udělají toto neaspirující lidé? Nestarají se o Boha měsíc za měsícem, rok za rokem. Duchovní lidé kráčejí po správné cestě celá léta. Znenadání možná zabloudí do postranní uličky, ale za pár dní se zase vrátí zpět.

Když jsou někteří lidé napadeni a zotročeni špatnými silami, vždycky musí cítit, že nejsou soběstační. Pocit, že jsou soběstační, jim dávají špatné myšlenky: „Nikoho nepotřebuješ. Nepotřebuješ Mistra. Nepotřebuješ přátele. Všechno zvládneš sám.“ Jenom sami nemůžeme na zemi přežít. Jestli všechno dokážu sám, proč chodím do restaurace nebo do obchodu? Proč si chodím kupovat jídlo a ostatní věci? Je snad někdo, kdo by mohl v každém okamžiku říci: „Nejsem na nikom závislý?“ Jsem nezávislý na vodě? Zkuste si, jestli dokážete žít bez vody. Jsem nezávislý na vzduchu? Zkuste si, jestli dokážete žít bez vzduchu. Jak bych mohl být tak hloupý, abych mohl říci: „Nikoho a nic nepotřebuji!“ Jestli nikoho nepotřebuji, mohu zavřít dveře a pozorovat, co se stane.

V životě potřebujeme mnoho věcí, ale nevážíme si jich. A ty věci, kterých si vážíme nejméně, jako třeba vzduch nebo voda, potřebujeme nejvíce. Kolik lidí si vědomě váží vody? Voda je život. Musíme ji pít. Ale protože je voda tady, tam a všude, máme pocit, že nemá cenu. Máme pocit, že mléko je cenné, výživné a sladké. Myslíme si: „Když nebudu pít vodu, nic se nestane.“ Ale zkuste si to pár dní a uvidíte, co se stane.

Pouze pokora nás může kdykoli zachránit. Moje pokora mi říká, že vás potřebuji. Na druhou stranu vy musíte mít ten stejný druh pokory, abyste řekli, že mě potřebujete. Potřebujeme stejnou pokoru. Moje pokora mi říká, že na vás závisím, protože existuje mnoho věcí, které od vás potřebuji. Vaše pokora řekne, že i vy potřebujete nemálo věci ode mě. Tím přicházíme k Bohu. Bůh stvořil vás a Bůh stvořil mě. Bůh dal vám určité vlastnosti a schopnosti, které nedal mně a naopak. Proto já potřebuji vás a vy potřebujete mě.

Nikdo není soběstačný. Neustále na něčem závisíte, jenom si toho nejste vědomi. Máte pocit, že když máte dostatek peněz, můžete získat cokoliv, co potřebujete. Ano, možná máte dostatek peněz, ale kdo má materiální věci, aby vám dal radost? Znovu se dostáváme k Bohu. Bůh vám dal schopnosti, které od vás potřebuji a mně zase schopnosti, které potřebujete vy. Modlíte-li se k Bohu, Bůh vám dá štěstí — vy mi dáte co potřebuji a dáte štěstí mně. A když se k Bohu modlím já, Bůh učiní totéž. On mi dá schopnosti, abych udělal to, z čeho budu šťastný já a potom mi řekne, abych vám dal to, co mám pro vás.

Každý člověk je božským nástrojem. Právě proto musíte cítit, že patříte k určité rodině a tuto rodinu řídí vyšší síla — Bůh. Na druhou stranu, jestliže nevyužíváte schopnosti, které vám Bůh dal, zítra vám je zase odebere. Bůh vám dal mnoho schopností. Když je nevyužíváte nebo zneužíváte, Dárce vám je odebere.

Můžete něco vlastnit natrvalo? Nakonec to zmizí. Jste tak silní, jako jste byli, když vám bylo patnáct? V patnácti máte svůj život, svoje ruce, svoje nohy. Jak je možné, že si nemůžete udržet svoje vlastnictví na stejné úrovni? Kdysi v Ášramu jsem byl běžecký šampion a teď kulhám. Kdo mi dal schopnosti pro běhání? Dal jsem si je sám, tenkrát v Indii? Ne! Sám Bůh mi dal tyto schopnosti a On mi je také odebral. Zde je tedy důkaz, že On může něco dát a zítra tutéž věc odebrat.

Pán Krišna dal Ardžunovi schopnosti ke všemu. V bitvě u Kurukšetra byl Ardžuna nejudatnějším hrdinou. Když potom Pán Krišna opustil tělo, Ardžuna byl na tom velice špatně! Nedokázal bojovat proti nikomu, ani proti normálním lidem. Stal se z něj úplný zbabělec. Nedokázal ani zvednout svoji vlastní zbraň, luk Gándívu, se kterým dříve ničil své nepřátele.

Se mnou je to stejné. Ve vrhu koulí jsem měl dobré výsledky. Dnes je pro mě pouhé zvednutí šestnácti liberní koule obtížný úkol. Kdo mi dal ty schopnosti? Dal jsem si ty schopnosti tehdy před čtyřiceti lety já sám? Ne, byl to někdo jiný: Bůh, moje vlastní Nejvyšší. Když si toto uvědomíme, do našeho života vstoupí pokora.

Musíme cítit, že někdo nám dal všechno a někdo nám to může odebrat. Člověk, který něco dal, to snadno zase může odebrat. Může říci: „Teď už to pro tebe není nezbytné.“ My můžeme být šťastní jen tehdy, jestliže řekneme Bohu: „Dal jsi mi něco, když jsi cítil, že to potřebuji. Nyní jsi to vzal pryč, protože cítíš, že to pro mě už není potřebné. Já vím, že mi dáš určité schopnosti v jiném oboru, který je lepší.“

V mém případě mi On dal určité schopnosti a některé zase odebral. Několik schopností mi ponechal. Stal se ze mě umělec, skladatel, zpěvák a hudebník. Schopnosti potřebné ke psaní básní jsem měl v Indii a mám je pořád. On mi tyto schopnosti ponechal. Ale za pár let může říci: „Medituj, medituj! Zapomeň na psaní!“ Právě takto přišel den, kdy Sri Aurobindo zanechal psaní, diktování a všech dalších činností a jenom meditoval.

Jediná věc, která nás naplní každý den, každou hodinu, každou minutu a každou sekundu je poslušnost. Jestliže máte poslušnost k Bohu nebo ke svému Mistrovi, život jde jako po másle. Ne-existuje nic, co by Bůh nebo duchovní Mistr nedokázal v žákovi a jeho prostřednictvím, jestliže je žák Mistrovi každý den poslušný. V opačném případě je jedno, jak moc si žák o sobě myslí, jak je skvělý, jeho život skončí velice žalostným způsobem. Když jsou žáci vůči Mistrovi neposlušní, říkám vám celou vahou své realizované autority, že jejich životy skončí velice žalostně. Jenom Bůh zná osudy lidí, kteří nepřijali duchovní život. Já o lidech, kteří nejsou na mé cestě, nic nevím. Nevím nic o jejich osudu, a ani to nechci vědět. Ale o lidech, kteří jsou na mé cestě, to vím, protože mám znát budoucnost svých žáků.

Na druhou stranu říkám: „Nemyslete na budoucnost.“ Jakmile máte Mistra, položte svou minulost, přítomnost a budoucnost k Mistrovým nohám. Jste hloupí, pokud nedokážete mít bezvýhradnou víru ve svého Mistra. Jestliže chcete zůstat soběstační, jestliže říkáte: „Ach, když dnes nenašetřím peníze, jak to zvládnou v budoucnosti?“ To je lidský, mentální přístup. Jestliže máte víru ve vašeho Mistra, jestliže jej milujete, nemusíte se obávat zítřka, protože on stvořil včerejšek, stvořil dnešek a stvoří i zítřek. Včera se o vás postaral. Dnes se o vás stará. Nepostará se tedy zítra?

Pán Buddha řekl, aby lidé mysleli jenom na přítomný okamžik. My nevíme, co se stane v následujícím okamžiku. Zapomeňte na smrt a posmrtný život. Myslete jenom na to, že tento okamžik vám dal Bůh, abyste udělali, co je potřeba. Když vám Bůh dá další okamžik, znovu bude jednat ve vás a vaším prostřednictvím. Duchovní člověk, který myslí na budoucnost a říká si: „Ach, co se stane?“ velice uráží svoji duši.

Přijímáme od tebe více na vánočním výletě nebo v průběhu slavností?

Radost, kterou já sám získám za deset měsíců v roce, nemohu srovnávat s radostí, kterou dostanu za dva měsíce zde na vánočním výletě. Na druhou stranu, ty dva měsíce radosti jsou pohlceny deseti měsíci smutku. Ta radost z vánočního výletu nevydrží ani do června. Když se vrátíme zpátky, je únor, březen, potom duben a když přijde květen, moje radost je pryč! Jsem naprosto zničený. Všechno zmizí. Uchovávám si svoji radost v kapse srdce, ale potom odeberu příliš mnoho, takže nic nezůstane.

Na vánočním výletě mám také odpovědnost, ale není tak velká jako v Americe. V průběhu zbývající části roku je na všechno velký tlak. V každé sekundě na svých ramenou nosím řadu slonů. Tady ty slony nemusím nosit, protože nemají peníze, aby si mohli koupit letenku. Na vánočním výletě létám sem a tam, ale sloni na mě čekají. Když se potom vrátím zpátky, znovu mi vyskočí na ramena.

Část II

Mohl bys nám prosím vysvětlit význam jedné z básní, kterou jsi právě napsal?²

Bůh může udělat cokoliv, co On chce.

může i otřást Svojí vlastní Lodí

jež si Sám vybral.

Sri Chinmoy: My se nedokážeme těšit z života selhání. Když se nám něco nepodaří, pláčeme, pláčeme a pláčeme. Ale Bůh se může těšit nejenom ze života úspěchu, ale i z života selhání. My nemůžeme mít radost z bolesti, ale On ano. My se můžeme těšit jenom z pozitivní stránky života. Když jsme úspěšní, jsme šťastní. Bůh dokáže být stejně šťastný, i když je neúspěšný, ale snaží se být úspěšný, aby svět mohl dělat pokrok. Když je kolem jenom neúspěch a neúspěch, svět nedělá pokrok. Ale pro Boha je obojí stejné.

Také duchovní Mistři se velice silně snaží uspět pro pokrok lidstva. Potom řeknou, stejně jako Pán Krišna: „Jestliže lidstvo nechce to, co my nabízíme, měli bychom být stejně šťastní. Jakmile uděláme vše, co bylo v našich silách, náš úkol končí. Výsledky potom položíme k Božím Nohám.“ Bůh stejným způsobem také pokládá Svůj osud ke Svým vlastním Nohám.

Nuže, Bůh může občas zatřást Svojí vlastní Lodí. Může přijít chvíle, když řekne lidstvu: „Snažil jsem se vám pomoci všemi možnými způsoby, ale vy spíte a chrápete. A nejenom to, občas se vzbudíte a jste v pokušení vyskočit z lodi. Proč se obtěžujete skákáním z lodi? Teď loď potopím, abyste nemuseli vyskakovat.“

Bůh vždy udržuje Svůj božský aspekt a lidský aspekt. Protože stvořil lidstvo, udržuje Svůj vlastní lidský aspekt. Dosti často víme, že Jeho lidský aspekt se naprosto podřídí Jeho božskému aspektu. Je to u Jeho vlastních Nohou. Bůh však občas dovolí lidskému aspektu, aby udělal, cokoli se mu zachce. V takové chvíli Bůh pozoruje, že Jeho lidský aspekt dělá miliony chyb. Potom Bůh řekne Svému lidskému aspektu: „Už jsem ti dal dost svobody. Jestli se teď nevrátíš zpět do božského aspektu, provedu velmi vážné opatření.“

Rádi jíme sladké věci, ale občas se těšíme z hořkých jídel. Když se obvykle používá slovo „hořký“, říkáme: „Ach můj Bože, to je ale hořké! Kdo by to chtěl jíst?“ Naproti tomu je mnoho dosti hořkých věcí, které jíme rádi. Někdy si dokonce užíváme hořkých plodů stejně jako těch sladkých. Ale většinou jíme věci, o kterých nám mysl řekla, že jsou sladké a příjemné. Bůh se těší i naprostým opakem sladkosti. Jeho těší všechno, ale kvůli pokroku lidstva předkládá pozitivní aspekt, jímž je čisté světlo.

Protože Bůh je dynamický, dělá Sám pokrok, aby i lidstvo dělalo pokrok. Třebaže je ve skutečnosti statický i dynamický, Svůj dynamický aspekt miluje nekonečně více než Svůj statický aspekt. On ví, že když miluje Svůj dynamický aspekt, lidstvo získá inspiraci se trochu pohnout. Kdyby se naopak staral jen o svůj statický aspekt, zůstal by jako Pán Šiva na jednom místě v transu. Když se těší Svému transu, lidstvo si jej váží a obdivuje jej. Ale pro lidstvo není možné se ztotožnit s Šivovým statickým transem. Takže Bůh říká: „Ne, v této chvíli nemysli na trans. Nejprve běž v tuto stranu a v tamtu stranu.“ Svámí Vivékánanda řekl svým žákům: „Jste tak líní! Realizujete Boha dříve, když budete hrát fotbal, než když budete číst Bhagavadgítu.“ Byli velice letargičtí. Jenom mluvili a mluvili o Bohu, ale nedělali nic, vůbec nic. Nechtěli se pohnout ani o palec.

Také zde máme nemálo žáků, kteří v každé části svých bytostí — ve vitálnu, mysli a srdci začali být výjimečně letargičtí. Potom najednou vstanou a rozhlížejí se dokola. Vidí, že s takovým duchovním životem pro ně není žádná naděje. Mají pocit, že pro ně přišla chvíle, aby vyskočili z lodě a podívali se, jestli pro ně není něco mimo duchovní svět. V takové chvíli Bůh řekne: „Nemusíš vynakládat žádné úsilí, aby ses dostal za moje hranice. Pomůžu ti, aby ses dostal pryč. Pomůžu ti, aby ses dostal ven z lodi.“ Bůh chytře udělá vše, co je potřeba, ale navenek umožní těmto lidem, aby byli hrdí na své dosažení. Řeknou: „Dokázali jsme to! Dostali jsme se z lodi.“ Bůh řekne: „Dobrá, máš svobodu. Ale kdo ti tu svobodu dal na vnitřní úrovni?“ Bůh se jich chtěl zbavit, a proto jim dal svobodu.

Mohl bys něco říci o tom, když vlastníme Boha a když Bůh vlastní nás?

Byla doba, kdy aspirující vojáci lidstva chtěli, aby je vlastnil Bůh. Řekli Bohu: „Já tě vlastním. Teď také vlastni ty mě. Jestliže mě budeš vlastnit, nebudeš mít čas, abys myslel na kohokoliv jiného. Musíš na mě myslet.“ Dnes ale lidé říkají: „Jestliže tě vlastním, znamená to, že ty nebudeš moci jít kamkoliv.“ Pokrok lidstva tedy zmizel, protože lidstvo neaspiruje na to, aby vlastnilo Boha a také bylo vlastněno Bohem. Lidé mají pocit, že kdyby byli vlastněni Bohem, nebudou si moci užívat svobody.

Guru, v jedné ze svých básní jsi napsal, že když lidé kritizují svět, Bůh jim předvede, že jsou nebetyčnými pilíři nedokonalostí.

Během tvého života tě přijalo velké množství lidí — žáci a celý svět — více než kteréhokoliv jiného Avatára. Žádný jiný Avatár neměl více než hrstku lidí, kteří jej za jeho života přijali a uznali za Avatára.

Kristus měl dvanáct žáků. Nikdo jej nepovažoval za Avatára. Brali ho jenom jako někoho, kdo měl více duchovního poznání než oni sami. V srdci svých srdcí necítili dvacet čtyři hodin denně, že Kristus je Božím zástupcem. Mysleli si, že je božský, že je nekonečně výše než oni, ale nechápali jej jako nedílnou součást samotné Boží existence. Ne! Jeden ho zapřel a další ho zradil, ostatní k němu chovali jenom vlažnou lásku.

Sri Krišna měl pět lidí, kteří jej přijali a uznali. Bitvy u Kurukšetry se zúčastnilo mnoho lidí, ale jenom pět z nich jej přijalo. Šrí Rámakrišna měl šestnáct žáků, a dokonce i Svámí Vivékánanda v jedné chvíli o něm řekl, že je Avatárem a v příštím okamžiku, protože Šrí Rámakrišna neudělal toto nebo tamto, zase řekl, že Avatárem není. Šrí Rámakrišna řekl Svámímu Vivékánandovi, aby něco udělal, a on udělal naprostý opak. Kolikrát pochyboval o svém Mistrovi! Ostatní odešli, oženili se a dělali všechno možné, právě tak jako moji žáci.

V jednu chvíli o mně řeknete: „Ty jsi Avatár.“ Když se v následujícím okamžiku naplní vaše touhy, řeknete: „Ty nejsi jenom Avatár, ty jsi Samotný Bůh.“ Ale pokud se vaše touhy nenaplní, řeknete: „Jsi horší než já! Občas jsi velice zaujatý. Ani já nejsem tak zaujatý jako ty.“ Takové věci se dějí pořád. Takže váš Mistr je Avatárem jenom tehdy, když jste v tom nejšťastnějším vědomí. V tu chvíli řeknete: „Guru, ty jsi Avatárem.“ Jinak řeknete: „Nejsi lepší než já.“ Takové je naše lidské vnímání.

Pokud mluvíme o světě, ten mě neuznal vůbec. Pouze v jednom směru mě znají: svět mě bere jako milovníka míru. Někteří lidé mě znají jako básníka, někteří jako zpěváka nebo hudebníka. Jiní mě chápou jako umělce. Ale kolik lidí mě chápe jako zástupce Boha? Vy mě sice takto chápete, ale jenom podle své libovůle. Když se nenaplní vaše touhy, jsem horší než osel! To je lidská realizace.

Pro žáky je dobré, když myslí na svého Mistra jako na Avatára. Čím více si o něm myslíte, dokonce i pomocí představivosti, tím více přijmete. I když třeba nemáte nějaké zvláštní zážitky, ale dokážete si představit, že váš Mistr je výše než nejvýše, pomůže vám to. Nemusíte mít nějaký praktický zážitek, abyste mohli mířit na něco velmi vysokého.

Máte radost, když se vám podaří přinést vašeho Mistra dolů na svoji úroveň, ale nechcete radost, kterou byste měli, kdybyste šli vzhůru na jeho skutečnou úroveň. Získáváte radost jenom tehdy, když jej snesete dolů na svoji úroveň, takže může být jedním z vašich kamarádů. Ale pokud chcete, aby Mistr byl šťastný, půjdete nahoru na jeho výšku. Vy chcete, aby byl vaším hostem a vy abyste byli jeho hostitelem. Myslíte si, že on nechce, abyste byli jeho hosty? Ale to vy nechcete. Říkáte: „Mistře, pojď se podívat, co mám a buď spokojený.“ Ale i on chce říci: „Pojď se podívat za mnou, ukážu ti, co mám.“

Pokaždé, když potěším žáky jejich vlastním způsobem, myslí na mě jako na nejlepšího, nejvyššího. Ale nikdy se neptají, proč v jiných případech je nenaplňuji nebo netěším jejich vlastním způsobem. Když je netěším jejich vlastním způsobem, je to proto, že můj cíl spočívá v jejich přenesení do jejich konečného cíle: k Nejvyššímu. Oni si neuvědomují, že mám právě takovýto cíl. Ale pokud je potěším jejich vlastním způsobem, řeknou celému světu, že jsem toto, že jsem tamto. A když je nepotěším, začnou potíže! Pochybují o mně, ztratí ve mně veškerou víru. Potom jsem chudák! Můj slib Nejvyššímu selhává, protože žáci chtějí jít svým vlastním způsobem. Já říkám: „Existuje jen jeden způsob — Boží Způsob.“ Ale oni mají pocit, že existuje mnoho způsobů a chtějí mi ukázat ten svůj. Vytvoří pro mě mnoho způsobů. Bůh stvořil jen jeden, ale moji žáci jich pro mě vytvořili mnoho.

Ve východním Bengálsku v dobách Svámího Vivékánandy všichni považovali svého Mistra za Avatára. Bylo to, jako kdyby Avatáři rostli jako houby po dešti. Každý říkal: „Pojď se podívat na mého Gurua. Je to Avatár.“

Mohl bys popsat, kdo je světec?

Potom jsou na řadě mudrcové. Mudrcové jsou řekněme tisíc kroků výše než světci. Mudrci se modlí a meditují mnohem více než světci. Mudrci mohou vstoupit do velice, velice asketického způsobu života. Chtějí získat sílu, zde, tam a všude. Na druhou stranu nechtějí sestoupit dolů na lidskou úroveň. Říkají: „Pojďte nahoru na moji úroveň. Pro hledající jsou určeni učitelé v mateřské školce. Až budete mít za sebou mateřskou školku, můžete jít na základní školu. Já jsem připravený učit žáky základní školy, nikoli žáčky mateřské školky.“

Potom přicházejí na řadu zřecové. Zřec má vizi — vizi minulosti, vizi budoucnosti. Chtějí zůstat v naprosto jiném světě. Zřecové nechtějí sestoupit ani na úroveň mudrců. Jsou plni mysticismu. Jsou okouzleni mystickým světem. Tam je všechno jako nádherný sníh. Chtějí vidět minulost, současnost a budoucnost v takovém sněžném světě. Zřecové říkají: „Hledáme něco božského. Jestli chcete, můžete také přijít a podívat se. Ale nebudeme vám ukazovat cestu nebo vám nějak pomáhat.“ Učitelé základních a mateřských škol občas chtějí mít žáky. Říkají: „Chtěl bych mít pár žáků.“ Zřecové říkají: „Když přijdete, jsem připraven vás učit, ale nedychtím po tom, abych měl žáky.“

Mezi zřeky a jogíny je veliký rozdíl. Jogín je miliony mil výše než zřec. Jeho cílem je výhradní ztotožnění s Bohem v naprosto každém činu. Jogín se modlí a medituje dvacet čtyři hodin denně. Ale přístup jogína není jako přístup světců a mudrců. Mudrcové by rádi získali okultní a různé jiné síly. Zřecové nechtějí okultní sílu. Chtějí se spokojit jenom s tím, že vědí, co se děje. Jiní řeknou, že samotné vědění je silou. Já vím, co je uvnitř tamtoho pokoje. Jak? Díky určité moudrosti, určité intuitivní schopnosti. Ale jogíni se modlí a meditují jenom proto, aby zůstali ve vědomí Boha. Chtějí se ztotožnit s Bohem.

Ardžuna souhlasil se vším, co Krišna řekl. Krišna řekl, že něco je černé a Ardžuna ihned souhlasil. Tím, že říkám „ano“ svému Mistrovi, nejednám jako hlupák. Já jsem kapka a chci se stát nekonečným oceánem. Svět řekne, že jsem hlupák, že nemám rozum. Ale Ardžuna řekl Sri Krišnovi: „Když oddaně cítím, že jsem kapka a ty jsi oceán a budu vidět to, co vidíš ty, vstoupím do tvého vědomí.“ Právě takto získal Ardžuna Krišnovo vědomí.

Jogín je ten, kdo je ztotožněn s Vůlí Pána Boha. Když zřecové odtud vidí, co se děje v Africe, jsou s tím spokojení. Mudrcové řeknou: „Kdybych tak měl trochu okultní síly, byl bych spokojený.“ Světci pouze řeknou: „Jsem svatý. Všeho se dotýkám s posvátným pocitem.“ Ti tři mají pocit oddělenosti, třebaže jsou tisíce kroků nad úrovní zbytku lidstva. Ale jogín chce zůstat v Božím vědomí. Zde je ztotožněn s Bohem. Když Bůh chce, aby něco udělal, on to udělá. On se jenom bezesně a bez dechu snaží ztotožnit s Boží Vůli.

Potom přicházejí na řadu Avatáři. Můžete říci, že jogín je velice, velice ohromnou vlnou. Ale když přijde Avatár, je zde oceán s tisícovkami vln. Když ty tisícovky ohromných vln z různých částí světa opadnou, stanou se samotným oceánem. A kdo je oceán? Oceánem je Samotný Bůh.

Avatáři jsou nekonečně, nekonečně výše, než jsou jogíni, protože jsou si plně vědomi své nejvyšší Božskosti, své jednoty s Bohem. Ale občas jim Bůh řekne: „Pokud budeš neustále ve svém nejvyšším vědomí, nebudeš mě schopen projevit. V neosobním aspektu nebudeš schopen pro mě nic udělat. Běž dolů jako osobní aspekt a staň se mým zástupcem. Dávám ti Svoji Božskost a Svoji Svatost, abys šel dolů a udělal Moji Práci. Občas tě budu muset zahalit. Jinak bys nebyl schopen stýkat se s lidstvem. Lidstvo by řeklo: „Mezi tvým životem a našimi životy je obrovská propast. Ty víš o Bohu všechno. My nemůžeme být jako ty. Trvalo by to miliony inkarnací.“

Avatáři se modlí a meditují, stejně jako jogíni, ale mají rychlost střely. Jejich přístup k Bohu se podobá expresní telefonní lince. Bez ohledu na to, kdy chtějí k Bohu, mají dveře vždy otevřené. Mají volný přístup k Bohu a mají Boží dotek. Uvnitř Avatárů a jejich prostřednictvím dělá Bůh miliony a miliony věcí, které On Sám ve Svém neosobním aspektu nechce dělat. Ve Svém osobním aspektu si jako Avatár musí Bůh vzít lidské tělo. Bude mít lidské nemoci a všechna možná utrpení. Lidské tělo podléhá bolesti, utrpení a nemoci.

Avatárovi Bůh řekne: „Přijmi utrpení lidských bytostí. Já už jsem převzal od lidstva velmi mnoho. Jsem připraven od tebe převzít utrpení, ale nechci jej přebírat od každého zvlášť. Moje stvoření je tak veliké! Na zemi jsou miliony a miliardy lidí. Ty se postaráš o tisíce lidí a jogíni se také postarají o nějaké.“ Pod úrovní jogínů je standard zřeců a ostatních naprosto odlišný. Ubohý Avatár těžce trpí. Ale i při svém utrpení je na vnitřní úrovni šťastný, protože těší Boha.

Bohužel, osobní aspekt Boha lidstvo téměř vždy nepochopí. Většina lidí nedokáže přijmout lidskou bytost jako Boha. Když ve snu uvidíte i svoji vlastní duši, řeknete si: „Ach, to je moje duše? Myslel jsem si, že moje duše je nekonečně krásnější!“ Kdyby před vámi stál Sám Bůh a vy byste se jej snažili vidět pomocí svých omezených schopností, mohli byste pozorovat, že Boží Nos není tak krásný, jak jste si mysleli, že by měl být. Mysleli jste si, že Boží Uši by měly být o trochu větší nebo že by Bůh měl mít spoustu vlasů. Kdykoliv něco posuzujete myslí, nebudete spokojeni. Řeknete: „Ne, myslel jsem si, že On bude vypadat jinak.“

Neosobní aspekt Boha nevidíte. To je nejlepší! Tady se mnou mluvíte, vtipkujete, a děláte spoustu věcí, kdežto někde v Německu nebo Švýcarsku si myslí: „Ach, Guru možná právě teď medituje. Je ve svém nejvyšším vědomí.“ Tito lidé mě nevidí, ale díky tomu si mohou rozvinout více lásky a oddanosti k neosobnímu aspektu Boha. Je velice snadné mít lásku, oddanost a odevzdání k osobnímu aspektu, ale mít stálou víru, oddanost a odevzdání k neosobnímu aspektu je velice obtížné.