Sri Chinmoy odpovídá, část 21

Část I

Když někdo ztratí inspiraci, lze ji zcela obnovit, nebo se část navždy ztratí?

V několika případech se stalo, že hledající opustili duchovní život. Poté zjistili, že si váží duchovního života mnohem více než předtím. Když se stýkali s obyčejnými, neaspirujícími lidmi — přáteli, příbuznými, a tak dále — zjistili, že jejich situace je nekonečně horší, a ptali se sami sebe: „Co jsem to udělal? Co jsem to udělal?“ Potom se do duchovního života vrátili.

V mnoha případech však naneštěstí pozoruji, jak hledající začali s nezměrnou inspirací a aspirací, ale potom vše ztratili a dosud to nezískali zpět. Před mnoha lety měli odhodlání porazit nejistotu, žárlivost, depresi, frustraci, nečistotu a ostatní negativní vlastnosti. A teď, dokonce i po třiceti letech, se jim stále ještě nepodařilo tyto věci porazit. Co horšího, právě tyto nebožské síly si z nich udělaly svoje zbraně. Dovedete si to představit?

Chtěli porazit žárlivost, aby mi mohli být blízcí nebo aby mohli být oddaní naší cestě. Někteří z nich se stali blízkými, ale ani teď špatné síly neporazili. Naopak, nepřátelé, které chtěli porazit, žárlivost, nejistota, soupeřivost, a tak dále, si z nich udělali své blízké přátele. Když potom vidí, jak je někdo slibný, jak dělá pokrok, má ohromnou inspiraci a nadšení, začnou jej blokovat. Ti, kteří kdysi bojovali proti svým špatným silám, je nyní používají proti těm, kteří se intenzivně snaží zvětšit svoji inspiraci a aspiraci.

Když ztrácíte inspiraci, musíte říci svým přátelům: „Zachraň mě, zachraň mě!“ Mám pár žáků, kteří si uvědomovali, že ztrácí svoji inspiraci. Neměli žádnou radost, nic. Už se chystali opustit cestu. Avšak něco uvnitř nich, něco hluboko uvnitř, je chtělo zachránit. Řekli proto svým přátelům: „Podívej, teď jsem ve velkých potížích. Prosím, prosím, inspiruj mě. Zachraň mě, zachraň mě! Jedna moje část chce opustit cestu a já už jsem k tomu skoro připraven. Ale něco uvnitř mi říká, abych cestu neopouštěl. Pomoz mi prosím!“ Tito žáci dali najevo svoji upřímnost. Jejich přátelé jim potom značně pomohli a oni jsou stále ještě na cestě.

Někdy se naproti tomu stává, že ti, kteří znovu získali inspiraci, si vedou dobře, kdežto jejich přátelé, kteří je tehdy inspirovali, jsou teď nešťastní. Situace se obrátila. Lidé, kteří získali inspiraci, se nyní usilovně snaží zachránit ty, kteří byli kdysi jejich zachránci. Někdy se jim to podaří, někdy ne.

Velmi, velmi usilovně se pokouším inspirovat žáky, kteří mají problémy. Pokouším se jim pomoci mnoha různými způsoby, uvnitř i navenek, zvláště když jsou mi velmi blízcí. Mnoha, mnoha různými způsoby se jim snažím pomoci obnovit jejich inspiraci. Není-li inspirace, nemůže být ani žádná aspirace. Inspirace je první. Chci-li ujít dvě míle, musím mít nejprve inspiraci k tomu, abych vůbec vyšel z domu. Jak bych mohl začít nějakou chůzi, když jsem stále ještě doma? Ven mě vyvede právě inspirace. Potom moje aspirace urazí ty dvě míle.

Zajímáte se o současnou světovou situaci, jako je například konflikt v Kosovu?

Protože mám velké srdce, ráno se chvíli dívám na zprávy. Potom medituji, medituji, medituji. Pro co? Abych přinesl změnu. Když nedokáži změnit názory svých žáků, budu schopen změnit názory jistých vládních představitelů? Musíme však začít s kapkou, jako ten pták, který chtěl vyprázdnit moře. Známe možnosti ptáka. On se však přesto upřímně snaží vyprázdnit moře. I tady se někteří lidé zoufale snaží změnit postoje představitelů, kteří chtějí vést válku.

Proč se tyto konflikty odehrávají? Všechno je to kvůli pýše, pýše a pýše. Jedna strana zaútočí na druhou, a ta se brání. Potom přijde třetí strana a řekne: „Zastavte, zastavte, zastavte!“ První strana řekne: „Ne, oni musí přestat první.“ Útočící strana řekne, že ta druhá musí přestat jako první. Boj potom prostě pokračuje dál a dál. Umírají tisíce a tisíce nevinných lidí. Na vnější úrovni nemám možnosti jim pomoci. Bůh mi však dal schopnost s nimi soucítit.

Část II

Co to znamená, když se člověk narodí do duchovní rodiny, která je již na duchovní cestě?

To je záporná stránka věci. Kladnou stránkou věci je, že cesta je pro ty, kteří se narodili do duchovní rodiny, rozhodně kratší. Strom života rodiny už začal nést své plody. Když se potom narodí dítě, může tyto plody jíst od samého začátku. To ho posílí. Začne-li jíst takové plody od samého začátku, je velmi pravděpodobné, že bude během svého dětství i dospívání inspirovat ostatní už svou pouhou přítomností. Nezůstane samo — bude se stýkat s ostatními, ale ti v něm budou vidět něco velmi, velmi zvláštního, protože duchovnost má svou vlastní vibraci a auru. Někteří budou cítit tyto vibrace nevědomě, a jen velmi málo ostatních bude vědomě cítit, že v tom člověku je něco neobvyklého.

Čím jsem starší, tím je pro mě těžší a těžší přijmout svůj věk. Můžeš mi říci něco, co by mi pomohlo lépe přijmout tuto skutečnost?

Nemysli na svůj vysoký věk. Mysli na svůj život jako na cestu, která je dlouhá dvacet šest mil — jako maratón — a potom si ji rozděl na čtyři nebo pět dílů. Na začátku, řekněme prvních dvacet let, ses učil, učil a učil. Ve druhé etapě ses učil a zároveň ses dělil s ostatními o svou moudrost. Teď jsi ve třetí nebo čtvrté etapě. Musíš vidět, co jsi mohl dělat ve dvaceti, co v padesáti a co můžeš dělat teď, v šedesáti. Nemysli si, že to, co jsi dělal ve dvaceti, bylo nekonečně důležitější než to, co děláš teď v šedesáti. Když ti bylo dvacet, zakoušel Bůh Sám Sebe v tobě a tvým prostřednictvím jako skvělého studenta. Potom zakoušel Sám Sebe jako nadějného profesora. Když jsi dosáhl čtyřiceti, Bůh v tobě a tvým prostřednictvím zakoušel něco naprosto odlišného. V šedesáti zakouší zase něco jiného.

Je to hra. V této chvíli hraje Bůh v tobě a tvým prostřednictvím určitou roli. Za pár let, v téže Kosmické hře, může hrát další roli. Za dalších dvacet let může hrát jinou roli. Děláme vážnou chybu, když cítíme, že role, kterou Bůh naším prostřednictvím hraje v našich padesáti či šedesáti letech, je občas méně důležitá než role, kterou nám dal hrát, když nám bylo dvacet. Musíme cítit, že ať už Bůh hraje naším prostřednictvím jakoukoli roli, ve dvaceti, čtyřiceti nebo v šedesáti, je to stejně důležité. Až po osmdesáti nebo i po stu letech odejdeš na onen svět, uvidíš, že On stále hraje svou roli uvnitř tvé duše.

My všichni vidíme fyzické. Mluvíme o našem fyzickém věku, ale je pravda, že v okamžiku, kdy si vezmeme fyzické tělo, je smrt nevyhnutelná. Můžeme zemřít zítra nebo pozítří. Pokud na druhou stranu dokážeš být uvnitř těla v kontaktu s duší, můžeš ho považovat za hračku. Hraješ si s tou hračkou a potom toho necháš. Takhle by to mělo být vždy.

Pokud to bereš takto, mysl se vůbec nezapojí. Používej jenom srdce. V opačném případě vystoupí na povrch tvoje mysl a bude od tebe očekávat, že budeš schopen dělat to, co jsi dělal ve dvaceti, bude očekávat, že budeš mít to samé mládí a nadšení. Ale teď jsi pokročilejší věkem a v tvém životě svítá moudrost. Když je ti šedesát, musíš mít tu moudrost, aby sis řekl: „Po celá ta léta jsem se málo modlil k Bohu. Přišel jsem od Něj a k Němu se vrátím. Budu mu v té chvíli schopen ukázat mé fyzické schopnosti, mé duševní schopnosti nebo mé vitální schopnosti? Bůh řekne: „To stačí!“ Už jsem viděl tvé fyzické, vitální i duševní schopnosti. Teď Mně předveď své psychické schopnosti, schopnosti tvého srdce, tvé vnitřní schopnosti. Podíváme se, jak moc jsi mě opravdu miloval.“

Je ti šedesát, ale na to musíš zapomenout. Hraješ novou roli, dostal jsi nový úkol. Jsi připraven modlit se, meditovat a vést duchovní život? Nemysli na všechny ty chyby, které jsi udělal, jako na chyby, jen si pomysli, že jsi hrál určitou roli a ta teď skončila. Kdybys začal myslet na všechny své minulé chyby, byla by to pro tebe jen zátěž navíc. Místo toho si jenom řekni: „Šel jsem tam a získal určitou zkušenost.“ Teď musí vystoupit na povrch moudrost a ty už stejnou věc znovu neuděláš, protože jsi v té zkušenosti nenašel svůj cíl. Teď, když je ti šedesát, mysli jenom na to, jak rozepnout svá křídla. Už letíš, ale musíš roztáhnout svá křídla. Jak? Tak, že budeš milovat Boha a sloužit Mu uvnitř lidstva. Neměl by sis říkat: „Jsem starý. Nemám ty schopnosti, které jsem míval dříve.“ Místo toho bys sis měl říci: „Bůh nechce, abych měl své dřívější schopnosti, protože už nechce, abych hrál tehdejší roli. Teď chce, abych se ponořil hluboko dovnitř, tak hluboko, jak je to jenom možné. Chce, abych měl vnitřní zážitky, o které bych se mohl podělit s lidstvem.“ Není to snad nekonečně důležitější než to, co jsi dělal, když jsi byl mladý?

Na druhou stranu, všechno má svou důležitost. Zkušenosti, které ti dal Bůh ve dvaceti nebo ve čtyřiceti, jsou také důležité. Kdyby dítě nemělo nadšení ve svých čtyřech nebo pěti letech, mohlo by je získat v padesáti nebo šedesáti? Dokonce i kdyby je získalo, není to totéž, protože to nepřichází pomalu jako za mlada. Strom na první pohled vypadá pěkně, ale když byl ještě mladou rostlinkou, vůbec tak pěkně nevypadal. Každá etapa života je tedy stejně důležitá, protože naše dobré vlastnosti se musí pomalu, pomalu a pomalu vyvíjet. Pokud by nevyklíčilo semínko, nestala se z něj mladá rostlinka, jak by mohl vyrůst ohromný banyánový strom? Jak bychom mohli pomýšlet na jednotu s Bohem, když jsme se po dlouhá léta nemodlili a nemeditovali? Jednotu s Bohem jsme měli, než jsme si vzali lidskou inkarnaci. Ale On nás stvořil jako malou kapku. Potom nám řekl, abychom se rozšiřovali, rozšiřovali a rozšiřovali, a stali se oceánem. Je to postupný růst, postupné rozšiřování.

Mysl by se nikdy neměla používat. Používáš-li mysl, jsi ztracen. Když je ti deset let, mysl ti dá pocítit, že jsi tak starý, jako by ti bylo devadesát! Mysli jenom na to, že v této etapě života máš na práci určité věci. Za deset nebo patnáct let budeš mít na práci něco jiného. Bez přerušení začíná nová hra, musíš hrát novou roli. Pokaždé, když dostaneš novou roli, musíš ji dobře hrát. Až se z tebe stane ohromný banyánový strom, přijde větší zodpovědnost. Strom toho musí tolik, tolik dát. Pod stromem se může ukrýt nejprve jen jeden poutník. Později může přijít více lidí. Strom nakonec musí cítit, že má povinnost poskytovat stín, ochranu a úkryt všem lidem. Čím jdeš výše, tím větší musíš ostatním poskytnout úkryt, ochranu a osvícení. Ve smyslu lidského věku ti může být jenom šedesát nebo sedmdesát, ale z pohledu božského světla a božské moudrosti ti budou stovky a stovky let.

Čeho si ceníš více, rychlosti nebo dokonalosti?

Pokud ovšem začínáte ve jménu dokonalosti, nemusí být u toho rychlost. Dítě si myslí: „Musím být hodné, musím být hodné.“ Jeho mysl se obírá dokonalostí, ale pokud se nepohne z místa, ničeho nedosáhne. Jestliže si řekne: „Půjdu tímto směrem, aby se ze mě stal hodný chlapec, půjdu tamtím směrem, aby se ze mne stal hodný chlapec,“ rychlost mu sama automaticky přinese dokonalost.

Když něco neděláme dobře, můžeme se díky rychlosti poranit. Musíme mít i moudrost. Neměli bychom jít směrem, ve kterém bychom se zranili. Je-li tam zeď, měli bychom se zastavit. Jestli ji ovšem nevidíme, můžeme do ní vrazit hlavou. Rychlost i moudrost tedy musí postupovat společně. Potom zasvitne i dokonalost.

V Indii jsem znal dva bratry, sochaře. V ášramu jsme měli stejného vedoucího. Jeden bratr dělal všechno ve jménu dokonalosti velmi pomalu. Jedna socha mu občas trvala i tři týdny. Ten druhý býval hotov za tři nebo čtyři dny. Tomu rychlejšímu náš vedoucí říkával: „Mohl bys tu další sochu udělat o trochu lépe?“ Pokaždé měl ohromnou radost, protože se mu podařilo něco dokázat. Jeho další socha bývala už lepší. Ten druhý si myslel: „Až jednou dokončím svoji sochu, bude mnohem lepší než ta jeho.“ Tento bratr měl moudrost trpělivosti, kdežto ten první měl moudrost nadšení. První bratr udělal radost sobě i vedoucímu, protože dokončil svoji sochu v nejkratším možném čase. Vedoucí mu nikdy neřekl, že jeho socha je k ničemu. Řekl pouze: „Velmi pěkné, velmi pěkné. Jenom to trochu vylepši. Tu tvář udělej lépe.“ Takto dělal první bratr pokrok. Podle naší filozofie lze nalézt dokonalost pouze v pokroku, v pokroku, v pokroku. Dělám pokrok, dělám pokrok, dělám pokrok. Samotný pokrok je má dokonalost.

Neoddělujte od sebe rychlost a dokonalost. Dnes možná děláte něco velmi primitivně, ale zítra to budete dělat trochu lépe, moderněji. Pozítří to budete dělat ultra moderně. To je váš pokrok. Ale když hned od začátku nemáte rychlost a myslíte na to, že určitou věc uděláte naprosto dokonale, jste odsouzeni k nezdaru. Je-li vaše dokonalost velkolepá a pomýšlíte na stavbu proudového letadla, jistě pocítíte, že vám to bude trvat dlouhou dobu. Někdo jiný mezitím postaví malé letadlo, udělá pokrok a získá radost. Tato radost a nadšení jej automaticky přivede k dalšímu kroku.

Začnete-li se stavbou malé lodi, pokročíte později k velké lodi, a nakonec postavíte zaoceánský parník. Pokud ovšem hned na začátku pomýšlíte na zaoceánský parník s představou, že váš Guru bude šťastný, protože jste dokázali postavit zaoceánský parník, uběhne dvacet nebo třicet let, než spatřím výsledek. Jestli vás požádám, abyste pro mne postavili něco na vodu, musíte ihned postavit něco malého, šikovného a bezpečného.

Musíme také myslet na to, že dokonalost dneška nemusí být dokonalostí zítřka. Pokud děláme pokrok, bude dnešní dokonalost vypadat naprosto hloupě. Dokonalostí dítěte je chytit balónek a bouchnout s ním. To je jeho radost. Cítí, že je dokonalé, protože dokázalo, aby balónek prasknul. My se na něj usmíváme. Potom postupně zjišťuje, že to není dokonalost, že v tom není uspokojení. Nejsme-li rychlí, přijde chvíle, kdy zmizí naše trpělivost a nadšení. Na to se dostaví všechny možné negativní myšlenky.

Když myslíte na rychlost, začnete pracovat, i když máte jen jediný hřebík a kladivo. Pomyslíte si: „Až budu něco potřebovat, tak si to najdu.“ Jestli ovšem myslíte na dokonalost, můžete si myslet, že napřed musíte mít všechny nástroje, abyste mohli začít s prací. Budete-li na začátku shromažďovat všechny nástroje, o kterých si myslíte, že je budete potřebovat někdy na konci vaší práce, jenom ztrácíte čas. Začnete-li dávat dohromady všechny věci, které budete potřebovat od začátku až do konce, od malého hřebíku až k velkému ráhnu, je s vámi konec. Když myslíte na každou věc, vaše mysl říká: „Ach Bože, tolik toho musím udělat!“ Budete ukládat do mysli jednu věc za druhou, až ji přetížíte. Potom vaše práce nikdy nezačne. Začnete-li ale s jedním hřebíkem a kladivem, dostanete ohromnou radost. Tato radost vás přenese k dalšímu kroku. Když budete něco potřebovat, půjdete a najdete to. Takto vám rychlost pomůže. Získáte uspokojení od samého začátku. Uspokojení je dokonalost a dokonalost je uspokojení.

Vždy potřebujeme dychtivost, dychtivost a zase dychtivost. Jeden můj přítel po mně chtěl, abych mu koupil určitý klarinet. Požádal jsem jednoho svého vynikajícího žáka–hudebníka, aby jej sehnal. Za několik dní mi řekl: „Ne, nedá se to sehnat, už jsem vyzkoušel všechny možnosti.“ Potom jsem řekl jinému žákovi: „Tohle nechci slyšet. Musíš to pro mne sehnat. Předveď mi, jak jsi schopný.“ Nakonec ho sehnal v Bostonu. Tak se na to podívejte, zadal jsem mu úkol a on jej vyplnil během jednoho nebo dvou dnů. Kdyby v tom ale hned od začátku nebyla intenzita, byl by konec. Pokud jsou k dispozici ochota, pohotovost a dychtivost zároveň s intenzitou, všechno se dá dosáhnout velice rychle. Filozofie toho druhého žáka zněla: „Jsem připraven okamžitě udělat všechno, o co mne Guru požádá.“ Ten první by řekl: „Já to udělám, já to udělám, ale mohu to nechat na Věčnosti.“ S ochotou uděláte jeden krok. S dychtivostí uděláte další tři kroky. A jak se dostaví intenzita, je to hotové. Jestli ale řeknete: „Já jsem ochotný, jenom se na to musím připravit,“ pak se ten úkol nikdy nepodaří dokončit.

Kdykoliv vás požádám, abyste něco udělali, udělejte to ihned. Když řeknu: „Přijď ihned ke mně domů, potřebuji, abys pro mne něco udělal,“ je snad vhodná chvíle, abyste se začali sprchovat? Zavolám-li mému „nejlepšímu žákovi“ a řeknu mu, aby přišel, a on se mne zeptá: „Můžu se napřed vysprchovat?“, pak mohu říci: „Jestli ses ještě nevysprchoval, tak se zcivilizuj a přijď.“ Tohle jsem už řekl mnohokrát. Jestliže ale řeknu: „Přijď hned!“, beru zodpovědnost na sebe. A když potom uvidím, že právě uběhl deset mil a je celý zpocený, co mohu dělat?

Bez intenzity není ani úspěch. Uděláme-li chybu, Bůh nás nikdy neobviňuje. Pokusme se to udělat ještě předtím, než nás o to požádá. Když to potom není ono, Bůh řekne: „Udělej to lépe.“ Naší filozofií je pokrok. Uvnitř tohoto pokroku postupně svítá dokonalost. V duchovním životě musíte všechno dělat rychle, rychle, rychle. Neříkám to proto, že žiji v Americe. Rychlost potřebuje celý svět. Vnější rychlost nám přináší vnější úspěch. Japonsko bylo v druhé světové válce poraženo. A podívejte se, jaký udělalo pokrok. Mohlo by říci: „Byli jsme zcela zničeni. Co můžeme dělat?“ Ale ne, Japonsko mělo dychtivost, a právě díky ní udělali Japonci takový pokrok.

Během postupu vpřed však musíme mít neustále otevřené oči. Třebaže se pokoušíme jít rovně, občas se to nepodaří. Vždy se musíme ptát sami sebe, jestli jdeme po rovné cestě, nebo jestli jdeme po cestě plné zatáček.

Když vám mysl říká, že něco zvládnete za deset dní, lidská moudrost řekne: „Řeknu Guruovi, že to zabere třináct dní. Když mu to potom odevzdám za deset dní, bude velice šťastný.“ To je naše lstivá lidská metoda. Existuje ale ještě jiný, tajný způsob. Božská moudrost řekne: „Mám-li pocit, že to zabere sedm dní, povím Guruovi, že to bude hotové za pět dní.“ To není nepraktičnost. Cítíte-li, že to bude za sedm dní, neříkejte místo toho jeden den, to by bylo nemožné. V praxi ale můžeme určité věci trochu urychlit. A ta radost, když si pomyslím: „Ó Bože, on to dokázal“, vstoupí do vás už dopředu, a to velmi mocně. Nemusíte si to uvědomit, ale když se na vás usměji velmi působivým způsobem, vstoupí do vás tento úsměv jako síla navíc. Jestliže vím, že ty a tvůj přítel budete schopni pro mne postavit cvičební stroj za pět dní, moje radost a hrdost již do vás vstoupila jako další síla. Tato přidaná síla vám nepochybně umožní zvládnout váš úkol za pět nebo dokonce i za tři dny. Božský způsob znamená říci: „Když vím, že potřebný čas je asi pět dní, pokusím se to zkrátit o jeden den. I když se mi to nepodaří dokončit, budu moci Guruovi říci, že už jsem u konce, že to je už jenom záležitost několika hodin, nebo že mu to přinesu zítra.“ Pomyslíte-li na pět dní a řeknete mi čtyři, tak vás ujišťuji, že to dokážete za čtyři. Zvládnete to dokonce i za tři dny.

Ve všem potřebujeme nadšení a moudrost. Božská moudrost řekne: „Poběžím s tím, co mám.“ Lidská mysl řekne, že budete potřebovat mnoho věcí. Ano, to je pravda, ale když začnete svoji cestu s nadšením a dychtivostí, bude všechno snazší, protože samotná dychtivost vás přenese z tohoto místa na tamto místo. Lidská moudrost použije věčnou trpělivost. Bude myslet na celý svět a na to, co bude kvůli dokonalosti potřebovat. Objednáte si něco z Afriky a než to přijde, řeknete si: „Co mohu dělat? Dodávka ještě nedorazila.“ Pokračujete-li ovšem v práci, přijde Afrika za vámi. A i předtím, než dorazí ten materiál z Afriky, je tolik věcí, které můžete s radostí dělat. V opačném případě vás přestávka způsobená nedostatkem materiálu z Afriky zpomalí. Ihned si pomyslíte: „Mám spoustu času, ale co mohu dělat? Dokud nedorazí ten materiál, jsem bezmocný.“ Pocit bezmoci zpomalí pokrok těch, kteří jsou okolo vás. Takže potřebujete rychlost i dokonalost. Dokonalost je vytvořena člověkem, kdežto rychlost je vytvořena Bohem.

Moji představu o dokonalosti může někdo jiný považovat za nesprávnou. Mohu něco nakreslit a domnívat se, že je to dokonalé. Jiný umělec potom řekne, že to není dokonalé. Řekněme, že nějaký umělec nakreslí ptáčka bez oka. Pomyslí si: „Ach, je tak krásný.“ Přijde jiný umělec a řekne: „Tady by mělo být oko.“ Další umělec řekne, že by to oko mělo být menší. Každý má o dokonalosti jinou představu. Nikdo nepopírá, že je to ptáček, ale ve jménu dokonalosti mohou lidé přijít s kritikou. Jste-li v srdci, řeknete: „Jak je to ptáček, tak to stačí.“ Jste-li ovšem v mysli, pomyslíte si: „Když nenakreslím to oko nebo ucho pořádně, co na to lidé řeknou?“ Já sám jsem nakreslil velmi mnoho ptáčků bez oka. Podle mého jsou velmi krásní. Nikdy neříkám, že oko je příliš malé, nebo že by křídla či tělo měly být delší. Jakmile vám pojetí dokonalosti vaší mysli říká, že určité věci musí vypadat určitým způsobem, budete nuceni zabývat se tím po celou věčnost. Vy sami s tím nebudete nikdy spokojeni, protože vaše mysl nashromáždila ve jménu dokonalosti velmi mnoho představ. Každý nápad, který dostanete, budete jenom zvětšovat a zvětšovat. Zároveň budete ve své mysli shromažďovat více myšlenek na zdokonalení. Máte-li však rychlost a jste-li v srdci, můžete získat uspokojení.

Teď si přeji říci o dokonalosti a uspokojení lidského života ještě něco jiného. Každý má svoje pojetí dokonalosti nebo uspokojení. Nedávno jsem četl mnoho příběhů ze života Ramana Mahárišiho. V době, kdy Ramana Maháriši praktikoval askezi a žil v jeskyni, měl nedaleko malou chatku, kde žili tři nebo čtyři jeho žáci. Jednou v noci, o půl dvanácté, přišli tři zloději a začali rozbíjet dveře a okna a dožadovali se peněz. Ramana Maháriši řekl: „Nemáme peníze. Jsme velmi chudí. Můžete vejít dovnitř a přesvědčit se. On a jeho žáci vyšli ven a zloději vešli dovnitř hledat peníze. Když nic nenašli, řekli, že domek zapálí. Ramana Maháriši řekl: „Prosím, prosím, nezapalujte náš domek. Vidíte přece, že tady nic není.“ Zloději si mysleli, že Ramana Maháriši a jeho žáci peníze někde ukryli a začali je bít. Sám Ramana Maháriši dostal ránu od jednoho ze zlodějů. Řekl mu: „Proč jsi mne uhodil jen z jedné strany? Mám ještě druhou. Můžeš totéž udělat i na druhé straně.“ Uspokojení Ramana Mahárišiho bylo stejné jako Kristovo: udeří-li tě z jedné strany, měli byste nastavit i tu druhou.

S takovou filozofií nesouhlasím. Díky tvé nevědomosti jsi mne udeřil z jedné strany. Proč bych ti měl dovolit zvětšovat tvoji nevědomost tím, že ti nastavím druhou? Ramana Maháriši řekl, že to byla jejich Dharma, jejich cesta, chovat se nesprávně, kdežto jejich cesta je odpouštět. Ramana Maháriši dal najevo soucit vůči jejich nevědomosti. Já bych řekl: „Vím, že jsi udělal něco špatného, ale já jsem nic špatného neudělal. Proč bych ti měl dovolit, abys škodil dál? Proč bych ti měl dovolit vstoupit hlouběji do života nevědomosti?“ Ramana Maháriši měl vůči zlodějům nekonečný soucit a odpuštění, třebaže dělali zlé věci. Já bych řekl: „Komu mám odpustit, tomu, kdo chce udělat další zlé věci, nebo tomu, kdo řekne: „Udeřil jsem tě. Odpusť mi prosím, odpusť mi!“

Když mi někdo udělá něco zlého a požádá mne o odpuštění, bezpochyby mu odpustím. Je-li ovšem někdo připraven udeřit někoho jiného, mám mu odpouštět? Nemám volat policii nebo zavolat někoho na pomoc? Ramana Maháriši byl tak velký jogín, ale moje filozofie je v této věci jiná. On získával dokonalost uspokojení ze svého odpuštění. Já získávám dokonalost uspokojení ze své moudrosti. Moje moudrost mi říká, že zloděj je již zlý. Nešel jsem ho zbít. Nešel jsem nikam krást. On je ten, kdo udělal něco zlého. Já mu jen bráním, aby nepokračoval ve stejném směru.

Jindy se zase Ramana Maháriši procházel a nevšiml si včelího úlu. Včely vyletěly, pobodaly ho a on krvácel. Řekl: „Je to moje vina. Proč jsem tudy chodil?“ Zůstal stát na tom místě, aby včely mohly napadnout jeho nohy. Tolik ho to bolelo! Cítil, že si to zaslouží, protože neměl chodit kolem jejich úlu. Je pravda, že udělal chybu, ale potom měl prostě odejít. Ale on ne, zůstal tam stát. Cítil, že ty včely mají právo jej potrestat. Nechránil se, protože je vyrušil, protože udělal chybu. Dovolil všem včelám, aby mu daly žihadlo. Cítit, že si zasloužíte potrestání, je jedna věc. Další způsob je jít o krok dále a požádat o odpuštění. Uděláte-li něco špatného, žádejte o odpuštění. Není snad odpuštění v takovou chvíli důležitější než trest? Mám veliký obdiv a úctu k Ramana Mahárišimu, ale nemohu s ním souhlasit, když říká, že ostatní mají plné právo nás potrestat, uděláme-li něco špatně.

Ale abychom se vrátili k prvnímu příběhu, Ramana Maháriši by řekl: „Ne, když někomu odpouštím a odpouštím, bude se jednoho dne kát. Udeří-li mne, budu plakat a krvácet. On potom řekne: „Co jsem to provedl?“ A v té chvíli se už může začít kát. Já však cítím, že tou dobou je již příliš pozdě. Proč se mám nechat od něj týrat zas a zas jenom proto, abych jej po dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti letech osvítil? Mám mu dovolit, aby bil mé kotníky, kolena, stehna, mou hruď a moji hlavu? Já nevím, v kterém místě se začne cítit zkroušený. Cítím, že bych jej měl od samého začátku varovat, že dělá cosi zlého. Měli bychom ihned zaujmout správný postoj. Avšak každá filozofie pochází z Nejvyššího. Bůh řekl Ramana Mahárišimu: „Odpouštěj, odpouštěj a odpouštěj. Tomu člověku se jednoho dne dostane osvícení a už nikdy lidi bít nebude.“ Naproti tomu mně říká Bůh: „Hned od začátku buď opatrný. A když ti někdo ublíží, už tomu člověku nedovol, aby tě znovu udeřil. Jinak bys vědomě podpořil jeho život nevědomosti.“

Ramana Maháriši řekl: „Jednoho dne se těmi zlými věcmi unaví. Potom přijde ke světlu.“ Já říkám: „Ne, nedovolím, aby se jeho nevědomost zvětšila.“ Šrí Rámakrišna měl třetí metodu. Řekl: „Pokud někdo hanebně kritizuje tvého Mistra a ty jsi mnohem silnější než on, potom jej ignoruj. Ciť, že to není člověk, ale hmyz. Jsi-li však slabší, měl bys jít a zbít ho. Poslouchat, jak někdo špatně mluví o tvém Mistrovi a nic proti tomu neudělat, je ten nejhorší možný hřích. Šrí Rámakrišna měl žáka, který se jmenoval Nag Mahashay, a ten byl mnohem slabší než jistý člověk, který kritizoval jeho Mistra. Tento žák sebral tomu člověku sandály a začal jej s nimi bít.

Moje filozofie říká: „Je-li můj Guru mým opravdovým životem, pokud miluji svého Gurua, je-li pro mne vším, jak mohu strpět, aby o něm někdo špatně mluvil?“ Nepůjdete samozřejmě toho člověka zbít, ale řeknete mu: „Tentokrát to neberu na vědomí, ale příště ti nedovolím, abys mluvil špatně o mém Mistrovi. Když jsi mluvil poprvé, nebyl jsem připraven, ale příště už budu zcela připraven.“ Řekne-li ještě něco navíc, budete stát silní jako zeď. Pokusí-li se vás udeřit, ošklivě se zraní.

Část III

Když tvůrčí osobnosti nebo umělci vstoupí do duchovního života, občas ztratí svoji tvořivou inspiraci, protože duchovnost je tak nesmírně rozlehlá, že už jim nepřipadá důležité, aby pracovali na svém vlastním uměleckém stylu. Nebo musí udělat se svou duchovností kompromis, aby zůstali umělci. Pozoruji, že často nepokračují v tvorbě svého vlastního umění. Existuje nějaký způsob, jak využít tvořivost k maximálnímu duchovnímu pokroku, místo aby se tvořivost a duchovnost považovaly za dvě různé věci? Jak spojit tyto dvě činnosti do jediné?

Duchovnost je zdrojem všeho. Život je všude. Jsem plný života. Život je v mých pažích, v mých nohách, v mé hlavě. Má životní energie koluje všude. Pokud však chci najít její zdroj, musím říci, že se nachází v srdci. Uvnitř srdce nalézáme dech života a uvnitř dechu života je Boží Vůle. Dech života je uvnitř srdce a srdce je zároveň v dechu života.

Duchovnost znamená jednotu s Bohem a s Boží Vůlí. Všechno, co děláme, může být součástí duchovnosti, protože vše je součástí Boha a vše nám nabízí jednotu s Bohem. Některé věci nám však nabízí lepší způsoby, jak si uvědomit jednotu s Bohem. Bůh je všude, ale většina lidí Jej nedokáže ve všem vidět a cítit. Bůh proto říká: „Dobře, když mne nedokážeš ve všem vidět nebo cítit, dívej se na Mě ve svých modlitbách a ciť Mě ve svých meditacích.“

Voda je všude, ale když si chceme zaplavat, je nejvhodnější sestoupit k ní po schůdkách. Víme, že je to bezpečné. Chceme-li vstoupit do vody a plavat jinde, může to být nebezpečné; možná jsou tam nějaké spodní proudy nebo něco jiného. Proto můžeme říci, že nejlépe je vstupovat do Božího Vědomí pomocí duchovnosti — pomocí našeho života modlitby a meditace.

Všichni jsme Boží děti; všichni jsme členy téže rodiny. Proč potom Bůh stvořil Sri Krišnu, Pána Buddhu a Ježíše Krista? Ti měli také lidská těla jako my. Avšak pomocí Sri Krišny, Pána Buddhy, Šrí Rámakrišny, Sri Aurobinda, Sri Čajtanji a Ježíše Krista byl Bůh schopen projevit Sám Sebe úplněji než pomocí jiných lidských bytostí. Tito velcí Avatáři si také vzali lidský zrod. Měli rodiče, bratry a sestry. Bůh je však považoval za vnímavější, nebo řekněme učinil je vnímavějšími tak, aby v nich a jejich prostřednictvím mohl projevit Sám Sebe úplněji.

Obdobně je i duchovnost jeden předmět, poezie jeden předmět, hudba jeden předmět a věda jeden předmět. Pro Boha je ale jednodušší projevit Sám Sebe pomocí duchovnosti, protože duchovnost je vnímavější vůči Jeho Vůli. V rodině nemohou být všichni stejně vnímaví. Je-li jedno dítě staré pět let a jiné dvacet, nemůžeme očekávat, že pětileté unese stejnou zátěž jako to dvacetileté. Více očekáváme od staršího dítěte, protože je silnější.

Duchovnost musíme považovat za nejstaršího člena rodiny. Bůh se vždy více spoléhá na svého nejstaršího syna. Toho nejstaršího učí všechno. Můj otec naučil všechno svého nejstaršího syna. Když se nejstarší začal věnovat józe, naučil všechno svého dalšího syna. Potom jsme se od něj všemu učili. Od duchovnosti, od modlitby a meditace se musíme naučit všemu. Musíme se naučit, jak psát lepší básně, jak skládat lepší hudbu, jak být lepším inženýrem, vědcem nebo něčím jiným. Pokud tyto věci oddělujeme od duchovnosti, děláme chybu.

Pokud se v nějaké rodině někdo stane velmi silným a ostatní nejsou tak silní, není to dokonalá rodina. Ten nejsilnější nebude šťastný, protože jeho bratři a sestry nejsou jako on. Jedině když je celá rodina pohromadě, jsou všichni šťastní.

Je-li jeden člen rodiny hudebníkem a hraje hudbu, potom není šťastný jenom on, ale i celá rodina. V té chvíli posílá své štěstí ostatním. A zpívá-li jeho sestra, získá rodina větší, krásnější štěstí.

Na zemi nemůže být nic, co by nebylo nejprve stvořeno. Bůh stvořil duchovnost. Potom řekl: „Teď ať se z tebe stanou ostatní.“ Je to jako s Kristem. Otec stvořil Krista, a Kristovo Světlo vstoupilo do celého světa. Přesně stejným způsobem musíme myslet na duchovnost, jako by byla naše vlastní, zcela vlastní. Duchovnost nikdy nesvede tvořivost na špatnou cestu; pouze dá poezii, hudbě, nebo kterékoli další podobě umění schopnost jít vzhůru, jít vzhůru, jít vzhůru. Duchovnost můžeme považovat za kmen nebo kořeny a tvořivost za větev. Na druhou stranu, nemá-li strom větve, jak bychom ho mohli nazvat stromem? Nejdůležitější je kmen. Napřed roste kmen a z něj potom rostou větve. Větve by měly cítit, že samotná jejich existence je závislá na kmeni. Větve jsou velice krásné; mají mnoho plodů, mnoho květů, mnoho listí. Musí však být vděčné kmeni, protože kmen je jejich zdrojem. Kmen zase musí být vděčný větvím, protože mu přidávají krásu. Větve, květy, plody a listí přidávají na kráse hlavnímu stromu života. Větve a kmen tedy musí být pohromadě. Je to jako s rodinou. V rodině vidíme otce, matku, sestry a bratry. Musíme však vědět, že otec a matka představují zdroj. Kdyby nebylo jich, nebylo by ani dětí. Na druhou stranu cítí otec i matka, že se stali dokonalí jedině díky svým dětem. Tímto způsobem se rodina rozšiřuje.

Když jsem ve věku jedenácti a půl nebo dvanácti let vstoupil do Sri Aurobindova ášramu, meditoval jsem a modlil jsem se a také jsem začal psát básně. Do svých třinácti let jsem napsal stovky básní. Věnoval jsem se jak své duchovnosti, tak i své tvorbě. Současně jsem cítil, že moje poezie a hudba jsou stvořením mé duchovnosti. Vždy musíme jít ke Zdroji, to jest k Bohu. Naopak musíme vědět, že duchovnost sama o sobě je i tvořivostí. Někteří hudebníci a básníci naneštěstí cítí, že duchovnost a tvořivost jsou dvě odlišné věci. Ve skutečnosti jen velmi málo tvořivých umělců cítí, že zdroj všeho se nachází v duchovnosti. Většina lidí odděluje své tvůrčí schopnosti od jejího vnitřního kořene, od prvotní ctnosti, od lásky k Bohu. Musíme ale vědět, že je jen jedna ctnost, a to je víra. Naše víra v Boha je kmenem, kořenem a jak roste, stáváme se hudebníky, zpěváky, tanečníky, inženýry, vědci a podobně. Mezi tvořivostí a duchovností není žádný rozpor. Jedno by nemělo vytvářet potíže druhému.

Někteří hudebníci opustili duchovní cest, protože cítili, že duchovnost jim odebrala jejich svobodu. To je však naprosto falešná představa. Duchovnost je nekonečně rozlehlejší než rozlehlost sama. Nesvazuje je duchovnost, nýbrž jejich touha po okamžité slávě. Nepochopili, že sláva je jedna věc a práce pro lidstvo druhá. Někteří zpěváci, hudebníci, umělci a ostatní chtějí být velcí a myslí si, že duchovnost jim v tom pomůže. Duchovnost jim pomůže, ale když spatří, jak je jejich velikost ubíjí, řekne: „Můj Bože, kdyby se opravdu stali slavní podle svých představ, ztratili by spojení se svou Božskostí.“ Vidí-li duchovnost v těchto lidech upřímnost, nechce naplnit jejich touhy.

Je-li to Boží Vůle, snadno se stane z dobrého člověka velký člověk. Pro velkého člověka je však velmi, velmi obtížné stát se dobrým člověkem. Mnoho světových osobností je velkých, ale nejsou vůbec dobří. Prezident, ministerský předseda a ostatní politici jsou významní lidé. Řeknou: „Vstaňte!“ a celá země musí vstát. Někam jdou a tisíce lidí se shromáždí, aby je viděly a pozdravily je. Když však nějaký světec, sádhu nebo duchovní Mistr sedí někde u paty stromu, bude ho někdo zdravit? Lidé prostě projdou kolem a nebudou si ho všímat. Celý svět se otočil špatným směrem; v současnosti přikládá větší pozornost a cení si více velikosti, než laskavosti a dobroty. Velikost se uctívá ihned. Když se však někdo snaží být dobrý, když se modlí k Bohu a pokouší se porazit žárlivost, nejistotu a nečistotu, nikdo tomu nevěnuje žádnou pozornost.

Julius Cézar a Napoleon byli velcí; chtěli porazit celý svět. Celý svět však neporazili, a všechno, čeho na vnější úrovni dosáhli, zmizelo. Ježíš Kristus, Sri Krišna, Pán Buddha, Sri Aurobindo a Šrí Rámakrišna byli dobří. Nechtěli nikoho porazit; chtěli pouze milovat. Ale jejich dobrota a světlo se pomalu a jistě rozšířilo po celém světě a přetrvá věčnost. Když se šíří světlo, jde do všech směrů. Šíří-li se síla moci, neuspěje. Pták moci vypadá, že je velký a silný, ale nelétá. Pták světla létá všude.

Aspekt moci má jeden velmi vážný problém — má v sobě temnotu. Moc se vždy chce předvádět: „Biceps mé paže měří dvacet pět palců, kdežto tvůj jenom deset.“ Přímo v povaze moci je předvádět svoji nadřazenost a ničivou sílu. Ztělesňuje pocit zkázy a rozkazu; je jako velitel. Světlo má však ve své vlastní povaze osvěcovat. To neznamená, že uvnitř světla není moc. Ve světle je ta největší moc, světlo má sílu se šířit do všech stran. Moc, která je uvnitř světla, je moc lásky. Vždy se dělí se svými bratry a sestrami, se svými drahými, s celým světem. Celý svět je jeho přítelem. My však této božské moci nevěnujeme pozornost.

Když někteří lidé vstupují do duchovního života, mají pocit, že vstupují do himalájských jeskyní a že se musí vzdát své hudby a dalších pozemských činností. Tak to ale není. Na druhou stranu musíme vědět, že existuje něco, čemu se říká evoluce. Ve světě hudby existuje vitální hudba, která nás pouze vzrušuje, a duchovní hudba, která chce pouze jediné — pozvednout nás. Někteří lidé mají uspokojení z toho, když skládají a hrají vitální hudbu — rokenrol, džez a podobně. Jenom oni sami vědí, co je to za uspokojení! Co se ale stane po několika letech hraní takové hudby? Přijdou velké vitální deprese! Proč? Protože uslyší o jiných hudebnících, kteří jsou více obdivovaní, kteří jsou slavnější. Přečtou si v novinách, že někde ve světě přišlo dvacet tisíc lidí, aby si někoho poslechlo, kdežto za nimi přijde možná jen čtyři tisíce lidí. A to není všechno. Tomu druhému hudebníkovi tleskali lidé ve stoje pět minut. Řeknou si tedy: „Ach Bože, ke mně přišlo jen pár lidí a k němu tak mnoho; a to ještě sklidil takový obdiv!” Vitální deprese je začne ubíjet.

Deprese je slabost. Když je vitálno v depresi, přijdou člověka napadnout veškerá pokušení světa v podobě vitálního vzrušení. Pro pokušení je snazší vstoupit do fyzického, vitálna a mysli, když jste v depresi. Je-li někdo v depresi, chce zničit sám sebe. V takovém okamžiku začne brát drogy, pít alkohol, což je jako kdyby se bodal nožem nebo mečem. Řekne: „Je jenom jediný způsob, jak být šťastný. Budu pít alkohol. Budu brát drogy. Budu si užívat vitálního světa s krásnými ženami.“ Toto se nakonec stane lidem, kteří hrají hudbu na vitální úrovni. Někteří žáci–hudebníci z tohoto důvodu opustili naši cestu. Když byli se mnou, hráli duchovní hudbu. Když ale nebyli se mnou, hráli rokenrol a všechno ostatní. Každý má právo říci: „Prostřednictvím své vitální hudby vyjadřuji Boží Vůli.“ Každý má naprostou svobodu takto užívat svoji vůli. Ale podívejte se na to, co se děje!

Naopak jsou zase jiní, kteří hrají pouze duchovní hudbu. Třebaže možná dělají mnoho chyb, Bůh je nepočítá. Bůh se dívá na to, jak oduševněle hrají nebo zpívají. Samozřejmě, když bude někdo hrát oduševněle a bezchybně, Bůh z něho bude mít vetší radost. Někteří lidé zpívají oduševněle, ale není v nich dokonalost. Někteří lidé zpívají dokonale, ale není v tom oduševnělost, nezískávají nic, nic, nic.

Nelichotím ti, ale ty jsi jeden z těch, který zpívá velmi oduševněle a také dokonale. Když zpíváš některé písně, moje srdce úplně taje. Mnoho takzvaných zpěváků nezpívá oduševněle. Ostatní zpívají oduševněle, ale ne dokonale. U tebe zpívá tvoje oduševnělost a také hledající dokonalosti. Zpíváš velmi oduševněle a velmi dokonale. To je mezi žáky zcela vzácné, ohromné dosažení.

Velmi obdivuji tvůj zpěv. Jedinou věc, kterou neobdivuji, je způsob, jakým zpíváš. Jestli chceš vědět, o co jde, zeptej se své dcery, proč si z tebe dělá legraci. Když začneš při zpěvu skákat nahoru a dolů, vstupuješ do neklidného vitálna — ne do dynamického vitálna. Vitálno je jako sopka. Dynamičtí lidé mohou udržet svoji sopku pod kontrolou. Ale neklidní lidé nikoliv a potom prostě vybuchnou.

Musíš znát své dvě vrcholně dobré kvality. Máš oduševnělost; máš dokonalost. Máš také ale i tento nedostatek. Dovoluješ svému vitálnu, aby vstoupilo do tvého těla a do tvého vědomí. Tvé neklidné vitálno se pokouší něco přidat k oduševnělosti a dokonalosti tvého zpěvu. Nic však nepřidává; pouze snižuje. Neklid tajně jako zloděj krade tvoji oduševnělost a dokonalost. Naštěstí není tak mocný jako tvoje oduševnělost a dokonalost, takže se mu to nedaří. Ale pro ostatní, kteří vidí pohyby tvé hlavy, je obtížné vstoupit do tvého srdce, když přitom zpíváš tak oduševněle a dokonale. Nezískávají z tvého zpěvu nejvyšší možný užitek. Když vidí, jak potřásáš rukama a hlavou, vstoupí do tebe jejich vitálno; jejich neklid a tvůj neklid jsou spolu a radují se jeden z druhého.

V duchovním životě lidé po pěti, deseti nebo dvaceti letech chtějí vidět, jak velký udělali pokrok. Mnoho lidí na to ani nemyslí. Pokud jsou v mé lodi, říkají: „To stačí, to stačí!“ Je mnohem více lidí, které nezajímá, jaký udělali pokrok. Mnoho, mnoho žáků, kteří jsou na cestě dvacet nebo třicet let, nezajímá jejich pokrok; vedou velice obyčejné, neaspirující životy. Na druhou stranu jsou lidé, kteří se k nám přidali před rokem nebo před dvěma a vedou si velmi dobře. Minulou středu jsem večer požádal žáky, aby chodili kolem mě podle počtu let na cestě. Měl jsem takovou radost, když jsem viděl žáky do čtyř let. Jejich lístky tak krásně rozkvétají. Avšak u žáků, kteří jsou na cestě více než deset nebo jedenáct let, jsem viděl, jak jsou jejich lístky ohnuté a sklíčené, nebo že jedna část chybí.

Naším cílem je postupovat od omezeného světla k většímu, od většího k největšímu a od největšího k nekonečnému Světlu. Místo toho se stává, že lotos, který tak krásně kvetl a dával mi po jeden rok čerstvou radost, za dva nebo tři roky uvadne. Proč? Srdce je jako banka. V bance si uložíme peníze a občas přečerpáme náš účet. Pár měsíců to možná lidé v bance nezkontrolují, a tak nás nenachytají. Nakonec ale zjistíme, že jsme naprosto zbankrotovali.

Lidé obdobně na začátku svého duchovního života neustále ukládají do svého srdce — banky modlitby, meditace a své odhodlání porazit žárlivost, nejistotu a všechny nebožské vlastnosti. Ukládají čistotu, prostotu, upřímnost a Božskost. Potom začnou vybírat a vybírat. Většina žáků vyčerpá ze svého srdce — banky všechny své dobré vlastnosti. Teď jsou v úplném bankrotu!

Vraťme se však k tvé otázce; lidé, kteří oddělují duchovnost od hudby, umění, poezie nebo nějakého jiného pole života, dělají chybu. Za pár let mohou říci: „Ach, kdybych tak zůstal u hudby, byl bych mnohem úspěšnější.“ Ne, možná by byl pár let úspěšnější. Ale potom by začalo soupeření, doslechl by se o hudebníkovi, který získal větší uznání a slávu. Můžeš říci: „Kdybych byl nepřijal duchovní život, byl bych teď stejně slavný jako ten a ten.“ Počkej však pár let. Potom uslyšíš, že ten chlapík, který byl tak slavný, našel někoho jiného, který je slavnější. Potom začne jeho deprese a vstoupí do nízkého vitálního světa nebo do světa drog. Tím příběh skončí.

Část IV

Posledních několik dní před svými narozeninami jsem se cítil uvnitř velmi povznesený. Měl jsem mnohem větší aspiraci a mé meditace byly mnohem lepší. Jak bych si to mohl udržet po celý rok?

Někteří hledající mají dva nebo tři dny před svými narozeninami dobrou meditaci. Mají však při vlastních narozeninách, kdy se odehrává mnoho věcí, je pozváno mnoho přátel a přichází telefonáty z celého světa, čas na meditaci? Narozeniny všichni stráví v oslavách.

Na druhou stranu, pokud má člověk před narozeninami ráno ve své meditaci velkou intenzitu, dokáže-li dvě nebo tři minuty velmi vážně, oduševněle, upřímně a s veškerou dychtivostí svého srdce meditovat, už nemusí v průběhu dne meditovat nebo se modlit. Ve dvou nebo třech minutách může přijmout to, co by měl přijmout Shůry, od Boha, od duše.

Skutečnost, že ses cítil před svými narozeninami povznesený, je mimořádně, mimořádně dobré znamení. Aby sis udržel tento pocit, musíš vědět, že nejsi tělo, nejsi vitálno, nejsi mysl, nejsi srdce, ale že jsi duše. Už jsi mnoho a mnohokrát překonal různé světové rekordy. Když se snažíš zlomit nějaký světový rekord, máš ohromnou sílu vůle, nezdolnou sílu vůle. Tato síla vůle nepochází z tvého těla. Vůbec ne! Nepochází ani z tvého vitálna nebo mysli, dokonce ani ze srdce ne! Pochází přímo od Nejvyššího prostřednictvím tvé duše. Tvoje duše předává Sílu Vůle Nejvyššího.

Fyzická kondice má prvořadou důležitost. Tvé tělo, vitálno, mysl a srdce jsou v dobré kondici. To je důvod, proč dokážeš lámat světové rekordy. Když přijde únava, tělo je samozřejmě neschopné přijímat další světlo. Ani vitálno nemůže přijmout více — je omezené. Podobně je omezená i mysl a srdce. V takové chvíli je to jako v týmu. Matka a dítě se za něco modlí. Dítě usne. Matka si řekne: „Dobře, dobře, jen spi. Budu se modlit i za tebe, budu se modlit za nás oba.“

Ve chvíli, kdy jsou tělo, vitálno, mysl a srdce unavené, nastupuje duše. Duše říká tělu, vitálnu, mysli a srdci: „Odpočívejte, děti, odpočívejte. Budu meditovat nejen pro sebe, ale i pro vás pro všechny.“ Mnohokrát se ti při lámání světových rekordů stává, že sílu vůle udržuje jenom duše. Tělo, vitálno, mysl a srdce se vzdají. Vzdají se, protože je to nad jejich schopnosti. Měly odevzdání v nezměrné míře, ale už dále nemohou.

Když tělo, vitálno, mysl, a dokonce i srdce už nic nepřijímají, udržuje nezdolnou sílu vůle jenom duše. V takové chvíli pokračuje duše. Potom, za pár hodin, začnou tělo, vitálno, mysl a srdce opět přijímat.

Vraťme se však k tvé otázce; když přijdou narozeniny, obyčejné lidské bytosti myslí na světské věci. Velmi málo lidí si pomyslí: „Přišel jsem na tento svět z velmi vysokého, vyššího a nejvyššího Zdroje, abych udělal něco opravdu dobrého pro svého Mistra a pro lidstvo.“ Ty však, coby hledající pravdy a milovník Boha, budeš myslet o svých narozeninách na Nejvyšší. Musíš cítit, že v takové chvíli nejsi tělo, nejsi vitálno, nejsi mysl a nejsi srdce. Jsi jenom duše. Představ si, že tvoje duše právě přišla na tento svět jako velmi krásné malé dítě. Duše je velmi krásná. O tvých narozeninách připomíná duše Matce Zemi: „Přišla jsem Shůry, ale nyní jsem tu pro tebe. Přišla jsem od Boha, ale Bůh mne poslal, abych pracovala jenom pro tebe. Matko Země, přišla jsem za tebou.“

Matka Země říká: „Přišla jsi. Urazila jsi tak dlouhou, dlouhou cestu. Teď ti dávám to, co mám — svůj zájem, svoji lásku, své požehnání, svoji radost, svoji hrdost, svoji sladkost, svoji něhu — vše co mám, ti dávám, a vždy ti budu dávat.“

Pocit povznesení, který jsi popsal, přichází jen tehdy, když naše vědomí není uvnitř těla, nýbrž vně těla. Když je ptáček v kleci, chová naději, že jednoho dne bude moci klec opustit. Až klec opustí, může se okamžitě ztotožnit s Věčností, Nekonečností a Nesmrtelností. Dokud jsme v kleci — v těle, můžeme si to pouze představovat. Většinu času si to dokonce ani neumíme představit. Myslet na nekonečnou oblohu, nesmrtelnou Skutečnost, když jsme přitom v malé a temné místnosti, je za hranicí našich možností. Je to nemožné. Ale jakmile vyjdeme z klece — těla, nebo z té malé místnosti, potom si dokážeme představit Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost.

Na druhou stranu, naše představivost je omezená. Právě v této chvíli moje mysl dokáže přemýšlet o Číně. Dokáže myslet na Rusko. Dokáže myslet na Německo. Moje představivost mi říká: „Ach, Čína je tak daleko!“ Ale dál mne moje představivost nezanese. Moje představivost se na jednom místě zastaví — dnes v Šakpuře nebo v Myanmaru, na Aljašce — kdekoliv. Představivost nás nemůže přenést dál, může nás zanést jen tam, kde už byla dříve. Žijeme-li však ve světě duše, představivost vůbec nepotřebujeme. Tehdy naše duše použije intuici nebo božské světlo, které je neomezené. Duše se nezastaví na nějakém místě. Nezná překážek. Uvnitř duše všechno neustále plyne.

Často používám výraz „neustále transcendující Za.“ Toto neustále transcendující Za existuje jen tehdy, když jsi v duši. Pokud jsi v těle, mysl řekne: „Toto je nejvyšší Cíl.“ Poté už mysl nedokáže jít ani o krok dále. Zastaví-li se představivost, zastaví se také skutečné objevování.

Zůstáváme-li ve světle duše, jdeme stále za, za a za. Žádné hranice neexistují. Přijdeme na nějaké místo a řekneme: „Tohle je cíl.“ Potom jdeme dál a dál a dál. Duše se nesetkává s žádnými překážkami, protože šíří světlo. Božské světlo dokáže projít čímkoliv. Obyčejné, pozemské nebo sluneční světlo to nedokáže. Tohle dokáže jen božské světlo. Nezná překážek. Nepotřebuje se zastavovat na nějakém místě.

Duše i po vstupu do světa vždy zná svůj Zdroj. Její Zdroj je neohraničený. S duší zůstává Bůh Nekonečnost, Bůh Věčnost a Bůh Nesmrtelnost. Duše je neutrální. Může na sebe vzít mužskou nebo ženskou podobu. Duše ztělesňuje velmi, velmi zvláštní Boží Světlo. Tu radost, kterou jsi měl pár dní před svými narozeninami, jsi získal proto, že jsi byl většinu času ve své duši, kde je vše neomezené. Když létáš po nezměrné obloze, nepochybně dostaneš radost, která se zvětšuje jako nic jiného. Letíš-li v letadle, dostaneš radost, když stoupáš vzhůru. Za letu, při velké rychlosti 700 nebo 800 mil za hodinu, opět dostaneš radost. Ve chvíli, kdy se chystáte přistát, dostaneš zase jinou radost. A když dorazíš do svého cíle, budeš mít zase jinou radost. Obdobně se bude zvětšovat radost v den tvých narozenin, kterou jsi dostal před tím. A nemusí skončit s koncem tvých narozenin.

Ve světě duše neexistují zastávky. Není to tak, že tady máte zastávku, tam máte zastávku — ne. Duše prostě pokračuje a pokračuje. Duši nelze zastavit. Spřátelila se s neomezenou skutečností. Když máme co dělat s neomezenou skutečností, když jsme nedílnou součástí neomezené skutečnosti, když jsme v proudu vše transcendujícího Za, máme neustále bezmezné štěstí a pocit naplnění. Jestliže se kromě toho v takovém okamžiku podíváme na svět kolem sebe, a to nejen v našem vnitřním světě, spatříme obrovskou naději pro občany světa. Tento svět není určen k tomu, aby se v něm plakalo a vzdychalo, plakalo a vzdychalo. Tento svět ztělesňuje naději a příslib, že se stane skutečným hřištěm skutečného ráje našeho Milovaného Pána Nejvyššího. Svět je jako klavír, který má miliony, miliardy a biliony kláves. Když Bůh udá tón, nebo když požádá určitou duši, aby udala tón na klavíru — světě, už tento jediný tón stačí k pozvednutí vědomí celého světa.