Sri Chinmoy odpovídá, část 23

Část I

Jak si můžeme vytvořit a poté udržet postoj bojovníka vůči překonávání svých slabostí?

Když nejsme schopni porazit své slabosti, často je to proto, že je ve skutečnosti ve svém vitálním nebo vnitřním životě opatrujeme. Navenek chceme zničit veškerou slabost, kterou v sobě vidíme, ale uvnitř, ve svém vitálnu, se z ní potají těšíme. V tomto okamžiku považujeme slabost za svého nepřítele, ale v následující chvíli ji budeme považovat za svého přítele. V našem vnějším životě nás naše slabost mučí, ale v našem vnitřním životě — podvědomě, nebo řekněme ne vědomě — tuto slabost opatrujeme. To se týká všech hledajících. A pro ty, kteří nejsou upřímnými hledajícími, se samotná slabost stává jejich silou.

Jak tedy můžeme tuto situaci vyřešit? Existuje něco, co může vyléčit naše slabosti? Existuje lék, protijed, a tím je síla naší lásky. Síla naší lásky ke komu? Síla naší lásky ne k nějakému jednotlivci, ale k našemu Zdroji, kterým je Bůh. Čím silněji dokážeme milovat Boha, náš Zdroj, tím snazší je pro nás porazit naše slabosti.

Celý tento svět je poháněn Silou. Můžeme ji nazývat Vesmírným Poznáním, Vesmírnou Moudrostí, Vesmírnou Silou. Odkud tato Síla pochází? Pochází z Boží Lásky. Boží Láska stvořila Vesmírnou Sílu a my do této Vesmírné Síly můžeme vstoupit, pokud milujeme Boha. Na druhou stranu všechny naše slabosti budou nadále existovat, dokud nezvětšíme svou lásku k Bohu.

Milujeme Boha. Kdo to může popřít? Vstoupili jsme do duchovního života. Ale je to všechno záležitost pokročilosti. Milujeme Boha více, než milujeme sami sebe nebo své přátele nebo svou nejistotu či jiné slabosti? Jestliže jsi upřímný, budeš muset říci, že zcela určitě miluješ Boha méně, než miluješ některé lidi nebo něco, co ti patří. Věnuješ denně alespoň dvě z dvaceti čtyř hodin přemýšlení o Bohu, modlitbám k Bohu a meditacím na Boha? Ne, ne, ne!

Posadit se a modlit se a modlit se a meditovat a meditovat je jedna strana aspirace. Pak je zde druhá strana naší aspirace, a tou je naše zasvěcená činnost, naše nezištná služba. Můžeš vázat mé knihy tři nebo čtyři hodiny v kuse, ale kolik minut z toho dokážeš udržet své vědomí vysoko? Čtyři hodiny ať už pečlivě nebo mechanicky vážeš mnoho knih a já jsem tak potěšen. Ale potom přijde otázka vědomí. Musíš vědět, jestli je ve tvém vědomí meditace, modlitba, dobrá vůle pro lidstvo. To je to, co bychom měli cítit, když děláme nezištnou službu.

Jedním aspektem naší aspirace je modlit se a modlit se a modlit se a opakovat Boží Jméno nebo mantru. Ale jestliže se při modlitbě rozhlížíme kolem sebe, nemůžeme stoupat výš, výše, nejvýše. Stejně tak druhým aspektem je zasvěcení a tady máme tolik příležitostí. Sloužíme-li božskému v nás, Nejvyššímu v nás radostně a nepodmíněně, potom zároveň děláme ten nejrychlejší pokrok.

Máme zbraně k boji se svými slabostmi. Víme, jak se modlit, ale kolik času trávíme modlitbou? Víme, jak meditovat, ale jak dlouho meditujeme? A opět, víme, jak sloužit, ale jak dlouho sloužíme? Některé dny můžete pracovat osm, devět nebo deset hodin, a jiné dny možná dvě hodiny. Ale dokonce i když sloužíte pouze dvě hodiny, kolik minut jste v Božím vědomí a kolik minut nejste?

Je zde jen jedna síla, která může vyzvat naše slabosti a porazit je, a tou je síla lásky. Tato síla lásky má Zdroj, kterým je Bůh. Pokud jsme udělali něco špatně, cítíme, že Bůh má schopnost a právo nás potrestat. Teď vyvstává otázka: milujeme Boha ze strachu, že nás potrestá? Nebo se bojíme a jsme smutní ne proto, že nás uhodí, když uděláme něco špatně, ale proto, že bychom Ho mohli ztratit? Existují dva druhy strachu. Jeden typ strachu říká, že protože je Bůh všemohoucí, pokud uděláme něco špatně, udeří nás velmi tvrdě. Druhý typ strachu říká, že pokud uděláme něco špatně, Bůh nám může odepřít svou Lásku. Jestliže někoho opravdu milujeme a jestliže nás tato osoba přestane milovat, nebudeme se cítit zoufale? Zcela určitě milujeme Boha. Kdo to může popřít? Ale kolik minut, kolik hodin, kolik dnů, kolik týdnů, kolik měsíců naše láska k Bohu vydrží?

A teď, jak si můžete udržet svou lásku k Bohu? Každé ráno musíte cítit, že jste tou nejkrásnější květinou v Zahradě Božího Srdce. A kdo je Zahradníkem? Je jím Bůh Sám. Jakožto Stvořitel vás vytváří jako květinu. A jako Zahradník vdechuje krásu a cítí vůni svého stvoření. Potom získává ohromnou radost.

Každý den na sebe myslete jako na nově rozkvetlou květinu. Nemyslete na včerejší květinu. Nemyslete na to, že jste teď staří a zvadlí — ne! Každé ráno na sebe myslete jako na tu nejkrásnější květinu. Potom musíte cítit, že jste nestvořili sami sebe. Někdo jiný vás stvořil. A kdo je ten Někdo? Je to vaše vyšší Já, Bůh. A znovu, kdo se o vás celý den stará? Ta samá Osoba, která vás stvořila, se o vás stará. A ta samá Osoba vám říká: „Neuvízni v minulosti — ve včerejšku nebo předvčerejšku nebo v předchozích dnech. Jestliže uvízneš v minulosti, potom nemůžeš dělat pokrok. Včerejšek byl svěží ve svých vlastních schopnostech, ve své vlastní skutečnosti a Božskosti. Ale dnešek musí být opět velmi svěží a plný životní energie. Nepřenášej včerejšek do dnešního života ani si nenos dnešní život do zítřejšího života.“

Každý den budeme milovat Boha, jak nejvíce dokážeme, a se svou láskou Jej odhalíme a projevíme. Odpověď na všechny naše problémy spočívá v naší lásce k Bohu a v Lásce Boha k nám. Dokud nebudeme Boha milovat nanejvýš upřímně, nikdy, nikdy nepocítíme Jeho Lásku. Takovou hru Bůh vytvořil. Nejprve musíme milovat Boha. Potom, pokud budeme Boha uspokojovat, Bůh uspokojí nás. Ve skutečnosti nás Bůh uspokojí nekonečně více.

Jakékoli slabosti, které máme, můžeme porazit pouze láskou k Bohu. Naše slabosti mohou přijít, aby nás pozřely nebo zardousily. Nebo mohou přijít, aby nás milovaly nebo opatrovaly. Jsme to my, kdo se svým slabostem musí buď odevzdat, nebo jít k Bohu, který je pro nás veškerou Láskou. Jakákoliv slabost může být poražena, jestliže zvětšíme horlivost a intenzitu své lásky k Bohu. Naše slabost zůstává, protože naše láska k Bohu není pevná, není úplná, není trvalá. Ale jestliže je v naší lásce k Bohu ohromná horlivost a intenzita, potom žádná slabost nemůže přetrvat.

Bůh nám dal tu největší Sílu, a touto Silou je Bůh Sám. Čím více dokážeme Boha milovat, čím více dokážeme na Boha myslet, tím dříve naše slabosti zahynou. Pokud chceme porazit své slabosti, uvidíme, že nemůžeme. Jako rakšaši v Mahábháratě, naše slabosti jsou tak okouzlující! Řekneme: „Proč bych měl ublížit této okouzlující osobnosti nebo skutečnosti, kterou v sobě mám?“ Proto můžeme svou slabost porazit jenom zvětšením lásky k Bohu. Čím silnější je naše láska k Bohu, tím dříve nás naše slabosti opustí. Takto můžeme zvýšit rychlost svého vnitřního života a rychlost svého vnějšího života, které musejí jít společně. Pokud nemáme rychlost ve vnitřním životě, potom nemůžeme mít skutečnou rychlost ve vnějším životě.

Existuje jen jeden způsob, jak porazit naše slabosti; nemůže být deset způsobů. Uvidíte. Můžete meditovat nebo běhat a říci: „Dělám to pro Boha.“ Pravda, všechno děláte pro Boha; ale Bůh uvidí, jak dlouho si udržíte svou nejvyšší schopnost, svou nejhlubší schopnost, svou všeporážející schopnost. Naneštěstí, tato schopnost nevydrží déle než půl hodiny nebo hodinu. Proto je naše láska k Bohu jediným způsobem, jak porazit naše slabosti.

Stejně tak můžeme pozorovat, co slabost může udělat v životech druhých. Řekněme, že jsem zloděj. Možná, že takový sklon můžete mít v sobě i vy. Můžete říci: „Ó, pracoval jsem tak tvrdě! Ukradnu teď něco bohatému člověku. Potom se stanu multimilionářem přes noc!“ Ale pokud uvidíte, že jsem byl chycen, a uvidíte, jak tvrdě jsem byl potrestán, můžete změnit svůj názor. Když uvidíte, jak trpím, protože jsem něco ukradl — lidé mě kopou hlava nehlava a jsem terčem všech možných útoků — můžete se nakonec rozhodnout, že se zlodějem vůbec nestanete.

Když se lidé odevzdají svým slabostem, vidíme, jak si ničí život. Jedna filozofie je, že se budeme pouze modlit k Bohu a meditovat na Boha a Bůh se postará o zbytek světa. Ale také se můžeme rozhlédnout kolem, můžeme sledovat ostatní a učit se z jejich zkušeností. Řekněme, že se chci dotknout ohně, protože cítím, že oheň je tak okouzlující. Ale když uvidím, že někdo jiný se ohně dotkl a má teď popálenou ruku, proč bych měl také udělat stejnou věc? Copak mi Bůh neukázal, že někdo jiný si spálil prsty tím, že se dotkl ohně? Vidíme, co se stane, když ostatní dovolí slabosti, aby je ovládala. Jak jsem už řekl, slabost sama o sobě je síla, nic jiného. My je vždy rozdělujeme — říkáme, že toto je slabost, tamto je síla. Musíme použít pozitivní sílu k poražení své slabosti, a touto pozitivní silou je naše láska k Bohu. To je tím jediným způsobem.

Někteří lidé vstupují ze srdce do mysli. Potom chtějí všechny slabosti, které jsou k nalezení v lidském životě, vyzkoušet sami na sobě. Znali tyto slabosti u druhých, ale nyní si je chtějí vyzkoušet sami; chtějí mít přímou zkušenost. Proč potřebuji přímý zážitek slabosti? Když vím, že můj otec zemřel a moje matka zemřela, jsem takový blázen, abych si myslel, že já budu nesmrtelný? Ó ne — můj čas dříve či později přijde. Otázka nyní zní: modlil se můj otec a meditoval? Modlila se má matka a meditovala? Měli mír mysli? Měli lásku ve svém vnitřním životě? Pro většinu lidských bytostí zní okamžitá odpověď ne, neměli. Pak tedy budu moudrý a řeknu si: „Oni se nemodlili a nemeditovali. Já budu! Já budu!“ Nechť využívám svůj čas moudře.

Neexistuje jediná slabost, kterou nemůžeme porazit. Možná cítíme, že všechny slabosti jsou na pohled tak okouzlující, a tak řekneme: „Jak mohu ze svého života vymést tuhle slabost a tamtu slabost?“ Ale my to dokážeme, když uvidíme, že naše slabost ničí naši vnitřní radost, naši Božskost, naši schopnost vidět světlo. Pokud však svou slabost opatrujeme, je to jiný příběh.

Kam až může člověk zajít! To všechno kvůli nevědomosti. Když hledající zneužívá božský soucit, slabost se stává jeho silou. Jak bolestivé je vidět něčí sestup! Puká mi srdce, když vidím, kolik nevědomosti si může člověk opatrovat ve svém životě. Někdy to toleruji, vždy s nadějí, že se onen člověk změní, protože jsem se s nadějí narodil. Je zde naděje a je zde očekávání. Očekávání je vždy v mysli a ve vitálnu, ale naděje je v srdci. Naděje je božský způsob. Naděje říká: „Můj žák nemůže být tak špatný!“ Ale Bůh říká: „Ne, tvůj žák může být tak špatný.“ Nedovedete si představit, jak daleko to může zajít! A to vše je výsledek toho, když si někdo vědomě a záměrně opatruje své slabosti.

Každá lidská bytost zneužívá soucit. Někteří lidé zneužívají soucit ode dne, kdy vstoupili do duchovního života. Někteří lidé užívají soucit velmi dobře pět let, deset let nebo patnáct let a potom ho začnou zneužívat. Když vidíme slabost v druhých, musíme být opatrnější, protože tuto slabost máme také my sami. Máme tutéž slabost, ale v jejich případě oni nechtěli tu slabost porazit. Je na nás, zda se stejně jako oni odevzdáme slabosti, anebo ji porazíme. Pokud jsme moudří, porazíme všechny své slabosti.

Jak vždycky říkám, pokud se stanu dobrým člověkem, bude na zemi o jednoho darebáka méně. Jestliže se někdo stane dokonalým, bude na zemi o jednu nedokonalou osobu méně. Jestliže si cením své vnitřní síly a chci se zbavit svých slabostí, kdo mi v tom může zabránit? Řekněme, že jedna místnost je temná, protože tam není elektřina, zatímco jiná místnost má světlo. Mohu jít do místnosti, kde je světlo. Kdo mi v tom může zabránit? Kdo mě žádá, abych tam nechodil? Na druhou stranu, pokud přivedu elektřinu do místnosti, která je neosvětlená, potom v této místnosti bude za několik minut světlo. Dokonce když vstoupím do temnoty a pláči a pláči a pláči pro světlo, aby sem přišlo, když světlo přijde, všechna temnota je osvícena.

Namísto toho, abych vstoupil do světla, není ode mě hloupé vejít do temnoty a modlit se k Bohu: „Zachraň mě, zachraň mě?“ Není hloupé vstoupit do pekla a říct: „Bože, vezmi mě do Nebe, vezmi mě do Nebe?“ Proč bych měl záměrně jít do pekla a potom prosit Boha, aby mě odnesl do Nebe? Ať jdu raději do Nebe a řeknu: „Bože, Ty jsi mě sem přinesl. Teď se k Tobě modlím, prosím, nech mě zde, nech mě zde, nebo mě vezmi do vyššího světa, lepšího světa, více osvěcujícího světa.“ Ale tohle neděláme. Vstoupíme do temnoty a poté zcela zapomeneme na Boha. Zapomeneme, že je zde Někdo, kdo nám může přímo v tomto okamžiku pomoci a zachránit nás. Jsme zcela ztraceni v temnotě. Pak už pro nás neexistuje žádný Bůh a my se potopíme.

A tak se vždy rozhlédněme kolem sebe a zeptejme se: „Kam odešel? Kam odešla? Chci být jako on nebo ona?“ Tento člověk zcela jistě opatroval slabost a taková slabost má obrovskou sílu. Tahle ohromná síla odvedla tohoto člověka z duchovního života, od jeho vlastního skutečného bytí, z jeho vlastního skutečného domova.

Musíš použít svou nezdolnou sílu vůle. Ve své předchozí inkarnaci jsi byl vysoce postaveným vojenským důstojníkem. Můžeš být bojovníkem velmi pozitivním způsobem. Jen se podívej do svého nitra. Máš onu nezdolnou sílu vůle, nebo ne? Jestliže se podíváš, okamžitě si řekneš: „Ach, je tam, je tam!“ Proč by měl lev navždy zůstat spát? Tvoje jméno znamená slunce. Proč by slunce mělo být stále zacloněné? Proč by slunce mělo mrakům navždy dovolit, aby ho zakrývaly? Ne, ne, ne! Řekni sám sobě: „Já jsem slunce. Pokud mě zahaluje mrak, prostě zazářím a mrak zničím!“

Musíš si být jistý — chceš slabost, nebo chceš sílu? Zeptej se sám sebe stokrát, co chceš — slabost, nebo sílu. Stokrát ze sta musí tvoje odpověď být: „Chci sílu, chci sílu, chci sílu!“ Potom uvidíš, že pro slabost jsi nehlasoval ani jednou.

Abychom v životě porazili cokoliv, musíme zvětšit svou lásku ke Skutečnému v nás. To Skutečné v nás je Bůh. Jestliže naše mysl není zaměřena na Boha, jestliže není pro Boha, potom slabost vždy zůstane v našem životě silná. Slabost zůstane silná, a nakonec nás zničí. Od úplného začátku budeme sledovat slabost a sílu a uvidíme, že slabost je také druhem síly. Ale jestliže jedna síla je silou lva nebo slona a ta druhá je silou býka nebo krávy, jsme takoví blázni, že půjdeme ke krávě nebo k býkovi? Vždy půjdeme k tomu silnějšímu. V soutěži Mr. Universe bude mít někdo velmi silné a symetrické svaly. Někdo jiný může mít mohutné svaly, ale po fyzické stránce nebude tak krásný nebo tak nezaujme jako ten nejsilnější jedinec. Když se podíváme na všechny kulturisty, uvidíme, že někteří jsou opravdu v nižší kategorii než vítěz. Když mi jde o sílu a jsem porotce, neocením snad toho, jehož svaly jsou více vyvinuté?

Existuje světlo a existuje nekonečné Světlo. Řekněme, že uvnitř slabosti je také světlo. Uvnitř všeho, co Bůh stvořil, dokonce i uvnitř temnoty, je světlo. Ale když uvidím temnou oblohu a vedle ní oblohu prozářenou sluncem, copak nepůjdu ke slunci? Půjdu snad k slabšímu světlu? Pokud jsem moudrý, vždy půjdu na tu stranu, která je jasná, jasnější, nejjasnější. Nepůjdu na temnější stranu. Proč bych tam měl chodit? Když půjdu do temnoty, potom budu zničen. Jsem to já, kdo musí pozorovat, která strana je nejkrásnější a nejmocnější. Druhá strana může předstírat, že je nejkrásnější, ale mé srdce mi řekne, která strana je skutečná, která strana je nekonečně silnější a krásnější. Vždy si vyberu skutečnou sílu a touto skutečnou silou je stálá, bezesná a bezdechá láska k Bohu.

Vždy dochází k boji mezi naší láskou k někomu a láskou jiné osoby k nám. Záleží na tom, koho chceme. Někdo tě může chtít, ale tato osoba může být negativní silou. Nevědomost nás zoufale chce, ale odevzdáme se nevědomosti? Ne! Protože díky své moudrosti chceme Boha, pouze Boha; chceme Světlo, pouze Světlo. Dokážeme-li zvětšit svou lásku k Bohu, pak sílu nevědomosti, která nás napadá, můžeme snadno překonat.

Jak můžeme mít ve svém životě více novosti?²

Vše musíme vidět a cítit srdcem, ne myslí. Mysl nám řekne: „Už jsem slunce viděl; viděl jsem ho už tolikrát. Není na něm nic nového.“ Ale když stejné slunce vidí srdce, vidí něco nového s rozechvělým pocitem. Samotný tento rozechvívající pocit vytváří něco nového a tato novost vytváří něco zvláštního.

Když dospělý každý den vejde do zahrady, uvidí květiny a řekne: „Všechno je zde stejné jako včera.“ Když vstoupí do zahrady čtyřleté nebo pětileté dítě, vidí stejné květiny, které viděl dospělý, ale získá naprosto odlišný druh zážitku, který je samou radostí. Každý den vstupuje do zahrady, ale jeho mysl nevidí květiny; je to jeho srdce, které je vidí. Když vidí květinu jeho srdce, je pro něj tato květina něčím novým. Vidíme stejné druhy květin po mnoho let, a jakmile je jednou vidíme, stačí nám to. Dokonce už druhý den je to pro nás staré. Ale pokaždé, když vidí zahradu dítě, vidí, že všechno je nové.

Každý den děláš tolik věcí. Jdeš do prodejny se zdravou výživou, abys tam pracoval; děláš své úkoly. Když použiješ svou mysl, pak se všechno stává jednotvárné. Řekneš si: „Dělám to deset dní, deset měsíců, deset let.“ Ale když použiješ své zcela dětské srdce, vše je nové, nové, nové.

V mém případě, když použiji svou mysl, abych přemýšlel o zdvihu 900 liber, okamžitě si řeknu: „Ó Bože!“ Není to ze strachu, ale protože to zvedání je nudné — to je to správné slovo. Každý den se snažím zvedat tak těžké váhy. Nemám snad dost problémů sám se sebou, se svými žáky, se světem? Musím jít a postavit se pod těchto 900 liber? Mysl okamžitě vyjde do popředí, aby mě co nejmocněji odradila. Mysl řekne: „Copak nemáš na práci nic lepšího? Jdi a modli se, jdi a medituj! Dělej něco pro zlepšení světa!“ Tímto způsobem mysl pokračuje.

Ale když myslím na Nejvyššího, svého Milovaného, On říká: „Tohle je to, co chci, abys ráno dělal pro projevení Mého Světla ve světě.“ Toto poselství dostanu, když jsem v srdci a moje srdce přijalo toto poselství. Dnes je to čtvrtý den, co jsem zvedl 900 liber. Když je v popředí mysl, už druhý den se tato mysl bude nudit; nechce zvedat. Ale dnes jsem závaží s použitím svého dětského srdce zvedl šestkrát. Když používám své dětské srdce, cítím, že všechno dělám poprvé.

Každý den dávám modlitby. Můžete říci, že každá ta modlitba je jiná, takže je tam novost. Ale když použiji svou mysl, mysl řekne: „To je tak hloupá věc! Proč musím dávat modlitby každý den? Kdo mě bude poslouchat? Kdo bude říkat mé modlitby? Říkám já své vlastní modlitby?“ Mysl mě odrazuje a říká mi, abych nepokračoval, protože každý den dávám stejný druh modliteb. Ale srdce řekne: „Ne! Všechny jsou nové. Všechny jsou nový život, nový život, nový život.“

Když zvedám 900 liber, když šlapu na rotopedu, když dělám cokoliv, pokud použiji mysl, mysl řekne, že je to jednotvárné. Později zajde mysl dokonce tak daleko, že řekne, že je to směšné. Mysl řekne: „Jsem snad tak hloupý, abych zvedal závaží? Jsem snad tak hloupý, abych ztrácel čas s tímto nevědomým železem?“ Ale srdce získává tolik radosti, protože srdce naslouchá Bohu, když Bůh říká: „Udělej to, udělej to, udělej to!“

Každý týden chodíte do základní školy číslo 86 meditovat. Mysl říká: Ó můj Bože, je to povinné, je to povinné!“ Mysl nenávidí tento druh věcí. Mysl říká: „Nemá snad Guru nic jiného na práci? Mohla jsem jít do kina nebo se dívat na televizi.“ Ale srdce řekne: „Dnes, právě po týdnu, se znovu můžeme setkat s naším Guruem. Dnes bude meditovat. Dnes bude moci nasytit celou naši bytost svým světlem, svou radostí, svým požehnáním.“ Srdce a mysl vidí stejnou skutečnost, ale srdce nám dává jednu zprávu a mysl nám dává zase jinou zprávu. Pro mysl je život samá jednotvárnost. Pro mysl je každý den naprosto stejný. Neexistuje žádná novost, žádný nový život. Ale když použijeme srdce, vše je nové. Když na všechno použijeme srdce, uvidíme, že uvnitř srdce je vždy novost a uvnitř novosti je plnost. Ačkoli mysl říká, že všechno je věčně staré, srdce řekne: „Ne, je to vždy nové.“

Když použijeme termín „vždy nové“, tato novost je v srdci. Cokoliv dělám, pokud to dělám srdcem, potom je to zcela nové. Když jsem v mysli, nic není nové. Řekněme, že hraji na housle. Každý den cvičím padesát písní. Mysl řekne: „Ach jo, musím cvičit padesát písní!“ Ale když použiji srdce, padesát písní je hotovo mrknutím oka. Dokonce jsem připraven nacvičit ještě několik písní navíc.

Srdce získává radost každý den, ačkoliv navenek dělá stejné věci. Ve tvém případě, každý den děláš stejnou věc, ale srdce ti říká, že je zde nová radost, nová radost, nová radost. Každý den zákazníci přicházejí do tvého obchodu se zdravou výživou. Mysl ti řekne: „Ó, přicházejí stále stejní hlupáci! Pokaždé mám stejnou zkušenost.“ Ale když použiješ srdce, pokaždé když se podíváš na vitamínové tablety, lahve a plechovky, dostaneš novou radost. Budeš dychtivý vidět, jestli je na lahvích napsáno něco nového nebo si všimnout něčeho, co jsi předtím neviděl. Srdce je dychtivé vidět novost ve věcech, které vidí už roky a roky. Ale mysl nechce novost. Jeden den dostane jídlo, ale potom hladoví, protože cítí, že všechno je staré, staré, staré. Ale srdce každý den řekne: „Možná je zde něco jiného, něco nového.“ Srdce vždy hledá novost, ale mysl nehledá nic.

Mysl vždy tápe a reptá. Neexistuje horší zloděj než mysl. Dnes jsi velmi šťastný, protože máš narozeniny. Tvá mysl řekne: „Ó, Guru je ke mně dnes tak milý, protože mám narozeniny, ale zítra mě Guru bude opomíjet. Už ke mně nebude milý. Opravdu se o mě zajímá?“ Takto zítřek vždy vstoupí do naší mysli, aby zničil dnešní radost. Dnes ti dávám radost. Pozval jsem tvé přátele a dělám to a ono, abych tě učinil šťastným. Ale mysl vždy přijde a odebere polovinu dnešní radosti nebo dokonce více. Proč? Protože zítra nemusíš mít stejný druh radosti. Jak směšné! Jak darebáckou přirozenost mysl má! Mysl okamžitě vnáší budoucnost do přítomnosti. Dává ti poselství, že zítra od svého Mistra nebo od svých přátel nedostaneš stejnou radost, stejné uspokojení, stejnou lásku, stejný obdiv.

V tom okamžiku si musíš říct: „Nemyslím na zítřek; dnešek mi stačí. Ať zítřek přijde, jak musí. Dnes jsem tak šťastný! Guru slaví mé narozeniny a dává mi tolik radosti.“ Zůstaň v dnešku — tady a teď. Když přemýšlíš o zítřku, pak ti mysl řekne: „Až přijde zítřek, bude úplně jiná situace.“ Jako zloděj, tato zcela odlišná situace ti okamžitě odebere polovinu dnešní radosti.

Když děláš něco velkého, jsi tak šťastný. Ale pak, krůček po krůčku, přichází hloupá mysl, jako darebák. Řekněme, že dnes ses stal mistrem světa a jsi velmi šťastný. Ale večer si pomyslíš: „Možná mi zítra někdo vezme můj rekord.“ Tímto způsobem zítřek vstoupil do dneška. Mysl nám vždy tolika způsoby bere naši radost. Srdce řekne: „Dnes mějme radost. Nechme zítřek přijít zítra.“ Ale mysl zve zítřek do dneška, aby nám sebrala naši radost. Mysl říká: „Dnes jsem zvedl těžké závaží, ale zítra ho možná nedokážu zvednout.“ Srdce cítí, že protože jsem to dnes zvedl, měl bych zůstat v dnešní radosti. Ale mysl řekne: „Jen se chlubím! Na světě je tolik lidí, kteří jsou nekonečně silnější než já. Mohou snadno dokázat to, co jsem dokázal já.“ Proč musíme myslet na lidi, kteří jsou v Africe nebo v Bulharsku nebo někde jinde? Proč si musíme představovat, že jsou nekonečně silnější, než jsme my, že oni snadno dokáží, co jsme dokázali my, ačkoli oni k tomu nedostali příležitost?

Takto nám mysl odebírá radost, kterou jsme získali tím, co jsme dnes dokázali! Ale srdce nepřemýšlí o zítřku. Srdce jen cítí, že něčeho dosáhlo, a proto je tak šťastné a vděčné Bohu. Srdce je vděčné Bohu, protože Bůh nám dal schopnost něco udělat. Dnes mi Bůh dal schopnost zvednout těžké závaží, a tak jsem vděčný. Zůstává to mezi mnou a Bohem. Jsem tak vděčný, že On mi dal tu schopnost, a jsem tak šťastný, že On mě udělal šťastným. To je způsob, jakým musíme zabránit mysli, aby nám brala naši radost, a jak můžeme mít vždy novost. Radost srdce vždy ztělesňuje novost. Kdykoliv jsme šťastní, je zde vždy novost. Když jsme nešťastní, je to náš konec! Vláčíme se s neštěstím dvacet nebo třicet let. V okamžiku, kdy jsme skutečně šťastní, srdce udržuje a chrání naše štěstí. Ale mysl si myslí, že zítra budeme opět nešťastní. Tímto způsobem mysl krade dnešní štěstí.

Nedovol mysli, aby hrála roli zloděje. Když budeš v srdci, potom uvidíš, že je zde vždy radost novosti. Dítě vždy získává radost, bez ohledu na to, kolikrát vešlo do zahrady. Pro něj je to samá radost, radost, radost. Když náš malý psík Čela běhá sem a tam, nemá žádnou mysl. Získává takovou radost! Kdyby si myslel: „Každý den musím běhat touto cestou,“ potom by neběhal žádným směrem. Zapomněl by na běhání! Musíme mít stejně spontánní radost jako Čela a tuto spontánní radost získáme pouze, když jsme v srdci. Musíme být dětští, ne dětinští. Když dospělý jedná dětinsky, udělá něco hloupého. Ale dětské srdce, jako květina, vždy kvete a kvete, kvete a kvete.

Vždy zde musí být novost. Každý den může mysl vymyslet způsoby, jak nám sebrat naši radost. Vždy musíme se svou myslí bojovat. Když chceme udělat něco obtížného, mysl řekne: „Ó můj Bože! Dva dny jsem byl úspěšný a získal jsem radost, ale dnes nemyslím, že toho budu schopen.“ Potom, když přijde smutek a zklamání, okamžitě musíme čelit mysli svou moudrostí. Musíme říci: „No a co když neuspěji? Mým cílem není, řekněme, zvednout určitou hmotnost. Mým cílem je pravidelnost.“ Bůh mě žádá, abych něco dělal. Nepřikazuje mi, abych uspěl; On jen říká: „Musíš být pravidelný.“ Říká: „Udělej to, udělej to!“ a jen mě žádá, abych Ho poslechl.

Když vás žádám, abyste něco udělali, potom byste to měli udělat celým srdcem. Nikdy neřeknu: „Když to nedokážeš udělat, potom tě vyhodím ze své lodi.“ Řeknu: „Vhoď do tohoto projektu své srdce a duši.“ Ale vy si ve své mysli vytvoříte víru, že když to nedokážete udělat, potom budu zklamán. Nikdy nebudu zklamán někým, kdo není úspěšný. Zajímá mě jen upřímnost, připravenost, ochota a dychtivost tohoto člověka. Nikdy nebudu nikoho obviňovat z vnějšího neúspěchu. Ale vnitřní neúspěch — když zde není připravenost, ochota, dychtivost — mi skutečně vadí. Někdy vidím žáky pracovat tak tvrdě. Potom je na Bohu, aby jim dal úspěch, nebo neúspěch. Pokud jde o nás, jestliže pracujeme s co největší připraveností, upřímností, ochotou a dychtivostí, pak kdo nás bude obviňovat, když neuspějeme? Bude nás obviňovat Bůh? Nikdy!

Vždy používejte srdce. Srdce vždy přináší novost, zatímco mysl nese starobu. Pro mysl neexistuje žádná novost. Druhý den mysl ztratí veškeré nadšení, protože cítí, že všechno je příliš staré, příliš staré, příliš staré. Ale pro srdce je každý den nový, jako slunce. Jak jsem řekl dříve, když slunce vychází, mysl nemá zájem podívat se na něj, protože mysl cítí, že je to tatáž stará věc. Bez ohledu na to, zda slunce vychází nad vodou nebo z mraků, mysl to nezajímá. Ale srdce čeká na slunce. Srdce říká: „Kdy vyjde? Kdy vyjde? Kdy vyjde?“ Dychtivost srdce vidí novost vždy a ve všem. Když použijeme srdce, abychom poslechli Boha, potěšili Boha, pak je všechno nové. Každý den, dokonce i když navenek děláme a vidíme stejnou věc, srdce neustále cítí novou radost, novou radost, novou radost.

Část II

Paní Tripathi: Co vás přivedlo na duchovní cestu?

Několik let jsem studoval v ášramové škole. V té době se tam nezískával žádný titul ani diplom. Studovali jsme pro poznání samotné. Také jsem v sobě měl velkou touhu po literatuře a ve věku dvanácti nebo třinácti let jsem začal psát básně. Podrobně jsem studoval naši bengálskou literaturu a poté jsem se věnoval studiu anglické literatury, filozofie a podobně.

V ášramu jsem strávil dvacet let. Dělal jsem tam různé práce jako například elektrikáře a různé údržbářské práce. Nejradši jsem měl mytí nádobí, protože to nevyžadovalo žádnou mentální energii.

Asi osm let jsem pracoval jako sekretář generálního sekretáře Sri Aurobindova ášramu. Na prvním místě byl Sri Aurobindo, potom Matka a pak Nolini Kanta Gupta. Ten byl na třetím místě. Thákur ho jako spisovatele hluboce obdivoval. Byl to velký vědec a učenec. Něco ve mně viděl a chtěl, abych byl jeho sekretářem. Měl jsem za úkol překládat jeho spisy z bengálštiny do angličtiny. Všechny se zabývaly indickou a světovou literaturou.

Také jsem pracoval pro generálního manažera a sloužil jsem některým dalším váženým spisovatelům. Navíc jsem různými způsoby sloužil Matce Sri Aurobindova ášramu, které se říkalo Božská Matka.

V roce 1962 přijel do ášramu jeden Sri Aurobindův student z New Yorku a ten ve mně také něco spatřil. Chtěl, abych přijel do Ameriky, a stal se mým sponzorem. V roce 1964 zde začal můj nový život.

Jakmile jsem přijel do Ameriky, nemohl jsem už zůstat studentem nebo hledajícím jako předtím. Někteří hledající v Americe ve mně něco viděli a chtěli, abych jim pomohl. Samozřejmě, v určitém slova smyslu budu vždy hledajícím. Každý jedinec, dokonce i Mistři nejvyššího řádu musí cítit, že jsou hledajícími, protože my všichni překonáváme své schopnosti. Dokonce i to Nejvyšší překonává své nekonečné Schopnosti.

Tehdy jsem měl potíže s vízem, a tak jsem začal pracovat na indickém konzulátě. Vy jste nyní generální konzulkou. Já jsem byl mladší úředník a můj drahý přítel pan Ramamoorthy byl starší úředník. Takže jsme všichni na stejné lodi, bok po boku. Pan Ramamoorthy a já jsme byli velice blízcí přátelé; dokonce i nyní se těšíme ze stejného přátelství a budeme se z něj těšit do konce života.

Paní Tripathi: Jak jste zmínil, všichni jsme hledajícími tím nebo oním způsobem, ve svém vlastním malém stylu. Jak může ale někdo poznat, zda dělá duchovní pokrok?

Pro příklad si vezměme pochybnost. Když pochybujeme o druhých, sami ztrácíme, a když pochybujeme sami o sobě, děláme himálajskou chybu. Když pochybujeme o druhých, nijak jim nepomáháme. Na druhou stranu nijak nemůžeme snížit úroveň jejich vnitřního života ani jejich vnějšího života. Naším zážitkem či vpádem pochybností druzí nic neztratí. Pouze tím sami snižujeme své vlastní vědomí.

Když pochybujeme o sobě, pak je to konec našeho duchovního života. Bůh je uvnitř nás, rostoucí a zářící v každém okamžiku. Každý den je v nás jako stále rozkvétající Sen — nebo můžeme použít slovo ,Vize‘. Když pochybujeme o svých schopnostech, znamená to, že zmenšujeme Sen Boha, který se v nás a naším prostřednictvím snaží rozkvést. Když pochybujeme sami o sobě, vidíme světlo pouze svou vlastní omezenou, naprosto omezenou, vizí — ne Božím vševědoucím Světlem.

Zpět k vaší otázce: jak můžeme vědět, že děláme pokrok? Víme, nakolik jsme šťastní. Když o někom pochybujeme nebo máme nečisté myšlenky a nápady nebo si hovíme v potěšeních nevědomosti, nebudeme se cítit šťastní. Štěstí přichází v okamžiku, kdy obětujeme sami sebe vyššímu účelu. Na druhou stranu v nejvyšší filozofii žádné sebeobětování neexistuje. Když uděláte něco pro své děti, není to oběť. Když k vám vaše děti přijdou pro vaši náklonnost, lásku, zájem, sladkost a něžnost, není to oběť. Je to vzájemné pouto — vaše láska k nim a jejich láska k vám. Ale když láska chybí, potom cokoli já udělám pro vás, je činem oběti, a cokoli vy uděláte pro mě, je činem oběti.

Paní Tripathi: Znamená to tedy, že být lepší lidskou bytostí se rovná duchovnímu pokroku?

Byly doby, kdy indičtí sádhuové, svámí, světci a duchovní osobnosti chtěli žít v himálajských jeskyních, aby se modlili a meditovali. Ale tyto dny jsou pryč. Jestliže chceme přijmout Boha Stvořitele, pak stejně tak musíme přijmout Boha stvoření. Duchovní postavy dávné minulosti chtěly přijmout pouze Boha Stvořitele, ne Boha stvoření. Říkali: „Stoupejme vzhůru a zůstaňme na vrcholcích Himálaje.“

Ale Bůh říká: „Jestliže Mě skutečně miluješ, potom bys měl sejít dolů kvůli ubohému lidstvu, kvůli těm lidem, kteří jsou u paty hor, a sloužit jim se svým světlem, se svou blažeností, se svým mírem — s čímkoli, čeho jsi dosáhl. Jestliže chceš jít nahoru, jsem tam, abych ti dal světlo a blaženost, ale Já chci, aby ses o ně podělil s lidstvem.“

Paní Tripathi: Tvořivé vyjádření je také formou bhakti, nemyslíte? Vy sám jste mnohostranným umělcem. To je také formou bhakti, není?

V životě tužeb jdeme od touhy po jednom domě ke dvěma domům, ke třem domům, ke čtyřem domům, od jednoho auta ke dvěma autům. To je jen rozšiřování materiálního bohatství. Ale v životě aspirace říkáme Bohu: „Cokoli potřebuji, prosím, dej mi. Nechci mít možnost si vybírat. Jestliže si přeješ, abych měl jeden dům nebo auto, protože cítíš, že je to nanejvýš nezbytné, potom mi to můžeš dát. Ale jestliže cítíš, že to vůbec není nezbytné, pak mi to nedávej.“ Život aspirace je život odevzdání se Bohu. Život aspirace říká Bohu: „Prosím použij mě svým vlastním Způsobem.“ Život tužeb říká Bohu: „Chci být šťastný svým vlastním způsobem. Když mi dáš materiální bohatství, budu šťastný.“

Cokoli mi Bůh dává, okamžitě Mu nabízím zpět⁴

Zvedání těžkých vah bylo zcela proti mé přirozenosti, naprosto! V ášramu jsem byl nejlepším atletem, desetibojařem, a tak dále. Tehdy byla teorie, že když máte velké svaly, nebudete moci běhat rychle. Nyní je teorie úplně jiná. Dnes mají sprinteři mohutné svaly a běhají tak rychle! Překonali všechny světové rekordy.

V ášramu byla velmi dobře zařízená tělocvična, ale za dvacet let jsem tam byl pouze dvakrát. Několikrát jsem zvedl jen 20 liber. Byl jsem mistrem v hodu koulí a diskem, ale jen díky své vrozené síle. Neposiloval jsem. Jen říkám, jak nás Bůh mění. Teď zvedám stovky a tisíce liber.

Před čtrnácti lety jsem si šel koupit 70-ti librovou činku a nebyl jsem schopen ji zvednout ani pět centimetrů na váhu, abych viděl, jestli váží přesně. Majitel obchodu mě popleskal po zádech a řekl: „Počkat, počkat! Vidím, že se z vás stane vzpěrač!“

Řekl jsem mu: „Jednoho dne zvednu nad hlavu 100 liber a dám vám dort.“ Smál se mi. Za čtyři nebo pět měsíců jsem pak zvedl sto liber a dal jsem mu ten dort.

Poté jsme se stali velmi dobrými přáteli. Měl pak ve svém obchodě tolik mých fotografií, jak zvedám závaží. Někdy mi nechtěl ze svého obchodu prodat některé věci. Říkával: „Tohle nestojí za nic.“ Chodíval jsem tam kupovat nějaké věci, a protože byl můj blízký přítel, říkával mi: „Tahle věc vám ve vašem vzpírání nepomůže.“ Byl to Mark Lurie, syn Dana Lurieho. Jeho otec jednou přišel na výroční slavnost mého zvedání.

Jak se život mění! Když jsem v Indii psal poezii a překládal, měl jsem velkou touhu: „Jak bych si přál, abych dokázal napsat dvě stě knih v angličtině!“ Jaká to touha! Jakmile jednou přijmeme duchovní život, Bůh se občas směje našim modlitbám. Myslel jsem si, že kdybych dokázal napsat dvě stě knih, byl bych někým. Nyní mám na svém kontě 1300 knih. Věřte mi — říkám vám se vší upřímností — ačkoliv jsem napsal 1300 knih, měl jsem takovou radost, když jsem zatoužil napsat dvě stě knih. Když jsem inspirován z hloubi nitra, tak je to ta největší radost. Můj předešlý cíl bylo zvednout 100 liber, abych se předvedl. Nyní tato touha zmizela. Mým cílem je teď 1000 liber.

Svazujeme sami sebe svou myslí, když říkáme: „Nedokážu tohle, nedokážu tamto.“ Bůh se nám směje. Říká: „Ty že to nedokážeš? Kdo to dělá v tobě a prostřednictvím tebe?“ Pokud cítím, že já jako individuální lidská bytost jsem vykonavatelem, potom nesvedu udělat nic, nic, nic. Ale když mi Bůh dovolí být Jeho nástrojem, pak každý den, v každém okamžiku Bůh mým prostřednictvím vykonává zázraky, protože On je Vykonavatelem. Pokud cítím, že já jsem vykonavatelem, neuzvednu ani 70 liber. Modlím se k Bohu: „Ty to udělej ve mně a mým prostřednictvím podle své vlastní Vůle. Já jen budu dělat svá cvičení. Potom je vše na Tobě. Odevzdal jsem výsledky.“

Výsledky mohou přijít jen ve dvou podobách — úspěch, nebo neúspěch. Jestliže dokážu šťastně nabídnout svůj úspěch Bohu, co je pak špatného na tom, když nabídnu také svůj neúspěch? Mohu mít zralé mango nebo nezralé mango. Když mi dnes Bůh dá zralé mango, pak já ho dám Jemu. Zítra, když mi dá nezralé mango, já ho opět dám Jemu. Když Mu dám obojí se stejnou radostí, potom Bůh bude potěšen tím, co mám a co Mu dávám. On mi může dát zážitek neúspěchu nebo zážitek úspěchu. Jestliže mohu k Jeho Nohám položit obojí se stejnou radostí, potom se nebudu cítit nešťastný. Pak budu tou nejšťastnější osobou. Cokoli mi Bůh dává, okamžitě Mu nabízím zpět. [fn:1]

Paní Tripathi: Máte pravdu! Abych se s vámi podělila o svou osobní zkušenost, ...

S Boží Milostí, cokoliv jsme plánovali, ukázalo se jako správné — všechno, každý krok — takže jsem sama byla šokovaná. Nevěděla jsem, jak se to děje. Pak jsem si uvědomila, že to dělal Někdo jiný. Já jsem to nedělala. Dělo se to mým prostřednictvím, ale dělal to Někdo jiný!

Sri Chinmoy: Když vidíme a cítíme, že Někdo jiný koná, potom se vůbec nemusíme obávat, protože za to nejsme zodpovědní. Když Někdo něco dělá ve mně a mým prostřednictvím, pak je na Něm, aby přijal úspěch, nebo neúspěch.

Když jsem pracoval na indickém konzulátě, nikdy se mi ani nesnilo, že bych mohl napsat tisíce a tisíce básní a písní. V té době jsem napsal báseň o B. K. Nehruovi, tehdejším indickém velvyslanci ve Washingtonu. Myslím, že byl synovcem Jawaharlala Nehrua. Na jeho rozlučkovém večírku jsem tu báseň přečetl. Také jsem jednu báseň četl na rozlučkovém večírku pro B. N. Chakravartyho, indického velvyslance v OSN. Byl bengálec. Totéž jsem udělal pro Lakhana Mehrotru. Takže jsem tři ze svých básní četl na jejich rozlučkových večírcích, ale nikdy jsem si nemyslel, že napíšu tisíce básní.

Jednou na indický konzulát přišel někdo z Asijské společnosti, aby našel někoho, kdo umí zpívat bengálské písně. Protože umím od všeho trochu, ale nic pořádně, souhlasil jsem, že budu zpívat. Požádali mě, abych zazpíval tři písně. Za každou píseň mi dali deset dolarů. To bylo velmi dobré. Jen vám vyprávím, jak se začala rozvíjet má literární a hudební kariéra.

Jindy mě generální konzul S. K. Roy požádal, abych v synagoze na Long Islandu přednesl řeč o hinduismu. Organizátoři chtěli, aby S. K. Roy večeru předsedal. S. K. Roy se zeptal: „Kdo bude přednášet?“ Byli šťastni, že mu mohli oznámit, že řeč bude mít Ananda Mohan. Když to S. K. Roy slyšel, řekl: „Ne, pošlu vám Ghose.“ Byl jsem mladším úředníkem a Ananda Mohan pracoval v oddělení pro informace. Ale byl jsem požádán, abych šel a měl přednášku. Tak jsem přednesl proslov a generální konzul byl potěšen.

Ananda Mohan byl vynikající přednášející o hinduistické a indické kultuře. Napsal životopis Indiry Gándhíové. Tolik jsem ho obdivoval. Pracoval v oddělení pro informace a já jsem nebyl nikdo, absolutně nikdo. Naneštěstí se netěšil přízni S. K. Roye. Ačkoli jsem byl stále celkem mladý, S. K. Roy chtěl, abych měl přednášku o hinduismu. Nikdy by mě nenapadlo přednášet o hinduismu, ale byl jsem požádán, abych tam šel, a jim se to líbilo. Dali mi sto deset dolarů, takže jsem dělal pokrok.

Velmi jsem se S. K. Roye obával. Jednou, když jsem byl u výtahu, dveře výtahu se otevřely a já jsem utekl, protože jsem uvnitř uviděl S. K. Roye. On vyšel z výtahu a křičel: „Ghose! Ghose! Jsem snad tygr? Jsem snad had? Musíte nastoupit!“

S. K. Roy byl ke mně tak laskavý. Jednou se mě zeptal, jestli znám Dilipa Kumara Roye, velkého indického zpěváka, který byl znám svým zlatým hlasem. Možná jste jeho jméno slyšeli. Byl nejdražším žákem Sri Aurobinda a Matky. Když mi bylo třináct nebo čtrnáct let, hřál jsem se na výsluní soucitu a lásky Dilipa Roye. Bydleli jsme ve stejné ulici a jednou jsem mu dal dvě stě svých básní. On je opravil a pochválil. Také jsem napsal něco o jeho otci, velkém básníku a revolucionáři, takže mě měl velmi rád.

Paní Tripathi: Váš bratr žije stále v ášramu?

Povzbuzení má nesmírný význam⁵

V mém zvedání mě zcela neuvěřitelným způsobem povzbuzoval Bill Pearl — pětinásobný Mr. Universe a Nejlépe stavěný Muž 20. století. Povzbuzoval mě od chvíle, kdy jsem začal zvedat 40 liber. Tentokrát byl moderátorem slavnostního večera k příležitosti výročí mého vzpírání.

V každé oblasti mé činnosti se mi dostalo povzbuzení. Také v ášramu — byl jsem spisovatelem, a zdaleka ten nejlepší autor chtěl, abych byl jeho překladatelem. Bylo tam mnoho takových, kteří měli nejvyšší tituly, ale jemu se nelíbily jejich překlady. Chtěl, abych mu překládal já. Takže se mi znovu dostalo povzbuzení.

Všude jsem byl povzbuzován, povzbuzován. Zde, když jsem začal skládat písně, lidé je oceňovali, a tak jsem dostal inspiraci. Všichni potřebujeme povzbuzení. Naopak je-li zde odrazování, potřebujeme obrovskou sílu vůle. Chceme-li něco udělat, bez ohledu na to, jak moc jsme odrazováni, musíme jít kupředu. [fn:2]

Paní Tripathi: Musím říct, že vaše zpěvačky zpívaly překrásné bhajany (indické duchovní písně — pozn. překladatele) 2. října u příležitosti výročí Gándhího narozenin u jeho sochy na Manhattanu.

Ranjana: Děkujeme za vaše pozvání.

Paní Tripathi: Ty skladby byly krásné a velmi dobře zazpívané. Zastavily dopravu. Lidé tam prostě zastavovali, vystoupili z auta a poslouchali.

Ranjana: Byly jsme tak šťastné, že jsme mohly vystupovat u sochy Gándhího.

Paní Tripathi: Moc vám děkuji za váš čas. Bylo to úžasné.

Sri Chinmoy: Byla jste velmi laskavá, že jste s námi pobyla. Těšila nás vaše společnost a budeme pouze zvětšovat a osvěcovat naše přátelství. Strávili jsme zde úžasné chvíle. Modlím se k našemu Pánu milovanému Nejvyššímu, aby vás učinil nejvybranějším nástrojem naší milované Matky Indie, abyste šířila její světlo po celém světě. Kéž jste nejvýše vybraným nástrojem šířícím věčné světlo Matky Indie. Byla jste v tolika zemích! Jsem si zcela jist, že jste nabídla vnitřní světlo Matky Indie, její starodávnou krásu a čistotu a rád bych, abyste pokračovala.

Naše filozofie je pokrok, pokrok, pokrok a sebepřekonávání. To, co jste vykonala, je dobré. Ale Bůh uvnitř nás chce, abychom byli lepší, nejlepší a dokonalí, abychom zvyšovali své božské vlastnosti, sloužili Mu všemi možnými způsoby. Nyní přinášíte nejvyšší poselství Matky Indie sem do Ameriky. Nejenom do Ameriky, ale na východ, západ, sever, jih — všude. Modlím se za vás k absolutnímu Nejvyššímu, abyste šířila Jeho nekonečné Světlo. To je má nanejvýš upřímná modlitba, přicházející z nejvnitřnějších zákoutí mého srdce.

Část III

_Novinář:_ Sri Chinmoyi, prosím, řekněte mi něco o sobě. Kde jste se narodil?

Novinář: Jaký druh vzdělání vám mohli nabídnout?

Novinář: Vaši rodiče byli s vámi?

Novinář: Proč jste opustil Pondicherry?

Novinář: Na co jste myslel, než jste odjel do Ameriky? Co vás přimělo přijmout jejich pozvání?

Na indickém konzulátu po třech měsících zhodnotí vaši práci, aby viděli, jestli jste dobrý pracovník, nebo ne. Pokud vaše práce není dobrá, pak vás propustí. Ale v mém případě mě konzul už po třinácti dnech přijal natrvalo. Teď je mým velmi blízkým přítelem. Jmenuje se L. L. Mehrotra. Na indickém konzulátu jsem pracoval dva roky.

Mezitím mi mnoho přátel pomáhalo setkávat se s hledajícími, kteří se chtěli něco dozvědět o duchovnosti, indické filozofii a indickém náboženství. Moji kolegové a vedoucí na indickém konzulátu se také velmi snažili — ne aby se mě zbavili, ale abych nastoupil na svou vlastní dráhu, kterou je duchovnost.

Novinář: Neměl jste ale žádné formální spojení s nějakou organizací?

Novinář: O indické filozofii?

Sri Chinmoy: O indické filozofii a o své vlastní filozofii.

Novinář: Kdy jste založil tuto mírovou nadaci?

Novinář: Co je to za mírové hnutí? Jaký je váš přínos?

Novinář: Jak meditace pomáhá v této vaší mírové misi?

Novinář: Takže dovolujete jejich vnitřním pocitům vyjít na povrch.

Novinář: Co se týká vašeho mírového hnutí, které země se staly „národy mírových květů“?

Novinář: Cestujete často do těchto zemí?

Novinář: Takže v těchto zemích vaši studenti šíří vaše hnutí?

Novinář: Rád bych se v krátkosti dověděl něco o vaší filozofii.

Novinář: Takže vy cítíte, že mír přijde, když budeme nabízet dobrou vůli každé lidské bytosti?

Já žiji v Americe. Moje sestra nedávno zemřela a já jsem sem přijel, abych navštívil svého bratra. Mohl jsem říct: „Modlím se, medituji, mám tisíce studentů. Nemohu odjet do Indie.“ Ne, má povinnost je přijet sem a být s mým bratrem, takže jsem zrušil své aktivity. Měl jsem jet do Norska, Švédska, Irska a Polska, ale řekl jsem: „Ne. Právě teď je pro mě nejdražší moje sestra. O tamty věci se mohu postarat za několik týdnů.“ Já přikládám povinnosti ohromnou důležitost.

Novinář: Jakou roli hraje hudba v tom, co děláte?

Novinář: Chápu, že někdo může oceňovat hudbu, aniž by znal jazyk. Ale přál bych si porozumět tomu, jak hudba pomáhá vaší mírové misi.

Novinář: Dozvěděl jsem se, že jste přeborníkem ve vzpírání.

Novinář: Kde berete všechnu svou sílu?

Sri Chinmoy: Všechna má síla pochází z Milosti Boha a ze Soucitu Boha.

Novinář: Protože meditujete?

Sri Chinmoy: Protože se modlím a medituji. Ale když se modlím a medituji, nežádám Boha, aby mi dal sílu zvedat.

Novinář: Myslíte si, že to je Boží Dar?

Novinář: Trénujete vzpírání?

Novinář: Přičítáte veškerý svůj úspěch Bohu?