Sri Chinmoy odpovídá, část 26

Část I

Vánoční výlet²

Tady máte vzácnou příležitost — dva měsíce můžete vidět svého Mistra každý den po celé hodiny, hodiny a hodiny. A váš Mistr má zlatou příležitost vám maximálně sloužit, protože je přímo před vašimi tvářemi, před vaším vnějším bytím. Takže je to veliká příležitost pro Mistra i pro žáky — příležitost pro žáky přijímat a příležitost pro Mistra dávat. Svýma fyzickýma, pozemskýma očima můžete pozorovat, že všechno dělám pro vás a že vy děláte všechno pro mě. Vy děláte všechno pro moje štěstí a já dělám všechno pro vaše štěstí.

Na druhou stranou jsou tady na výletě lidé, kteří se věnují jiným činnostem. To je naprosto správné, protože jsou šťastní. Z jejich nevinného štěstí jsem šťastný i já. Jejich štěstí nepřichází ze života potěšení. Štěstí ze života potěšení představuje zkázu. Ale všechno, z čeho jste oduševněle šťastní, zbožně šťastní, je vaším pokrokem a váš pokrok je i mým pokrokem.

Náš Milovaný Nejvyšší mi dal příležitost, abych byl pro vás všechny dostupný po mnoho hodin. Já jsem svého Mistra vídával tři nebo čtyři vteřiny — čtyřikrát za rok, ne více.

U nás je to příležitost pro Mistra i pro žáky. Neplýtvejte touto příležitostí a nezneužívejte ji. Nepromeškejte tuto příležitost — ne, ne.

Někteří z vás za ty dva měsíce udělali takový pokrok, že kdyby v průběhu roku neudělali žádný, nijak by to nevadilo. Je to podobné, jako když si v bance uložíte velkou částku peněz. I kdybyste už nenašetřili žádné další peníze, můžete si vzít peníze z banky, protože jste si tam uložili velikou částku peněz. Někteří z vás udělali takový pokrok, že i kdyby ve zbývající části roku neudělali žádný, mohou jenom pomyslet na štěstí, které mi dali, a na štěstí, které jsem dal já jim.

Můžete myslet na pokrok, který jste udělali, když jste oduševněle zpívali po celé hodiny, hodiny a hodiny. Moje filozofie, moje duchovnost, moje jóga se nedá nikdy, nikdy oddělit od mých písní nebo mých knih. Jsou nedílnou součástí mé vlastní božskosti, mé vlastní skutečnosti. Všechno pochází z velice hlubokého zdroje a tento zdroj je celý božský.

Vraťme se však k tématu — někteří z vás udělali během Vánočního výletu nepředstavitelný pokrok. To je důvod, proč všechny prosím a prosím, aby přijeli, zejména ty, kteří na to mají peníze. Ale někteří z mých žáků mají jiné věci na práci. Přijedou jenom na týden nebo deset dní, protože mají jiné závazky nebo schůzky.

Duchovnost je od samého počátku věcí víry — tj., kolik víry máte vy ve mě a kolik jí mám já ve vás. Když víra ubývá nebo se ztrácí, nebo když se loď víry potápí, je všechno špatné. Ke mně, na naši cestu, vás přivedla vaše víra. Vaše víra vám řekla, že jsem realizoval Boha. A moje víra ve vás mi dala poselství, že z vás mohu učinit správné nástroje k realizaci Boha. Vaše víra říká, že jsem realizoval Boha a že jsem schopen vás dovést k Bohu. Tato horoucí víra by s vámi měla vytrvat ode dne, kdy jsem vás přijal, po celý váš život, až do posledního dechu.

Štěstí, štěstí, štěstí! Štěstí je pokrok. Neexistuje jiný způsob, jak dělat ten nejrychlejší pokrok. Pokud neděláte pokrok, není to stejné, jako když třeba běžíte maraton. Když při maratonu uběhnete sedm mil, můžete se na patnáct minut nebo na půl hodiny zastavit a potom běžet dál. Ale v závodě duchovnosti to tak nikdy nejde. Jakmile začnete a na nějakém místě se zastavíte, určitá síla vás jako magnet stáhne k výchozímu bodu — dokonce nejenom k němu, ale mnohem níže, protože to velice rozladí jisté božské síly. Ty řeknou: „Proč jsi nedokončil závod? Proč jsi nedorazil do cíle?“ To všechno se děje proto, že máte jiný cíl. Potom musíte začít znovu, z mnohem nižšího výchozího bodu než předtím, protože jste záměrně ztratili svoji duchovnost.

Prosím všechny z vás, kteří máte dostatek peněz, abyste nikdy nevynechali Vánoční výlet. Co mohu říci těm, kteří nemají dost peněz? Buď si můžete půjčit, nebo můžete v průběhu roku velice, velice usilovně pracovat přesčas, abyste mohli výlet zaplatit nebo vrátit, co jste si půjčili. Ještě jsou tady takoví, pro které peníze nepředstavují problém, ale jejich mysl je upoutána někde jinde. Jejich mysl se potuluje v místech, kde se domnívají, že získají více radosti, což je jejich život potěšení. Co jim na to mám říci?

Přeji si, aby všichni, kteří přijeli sem na Vánoční výlet, byli šťastní a aby byli šťastní i ti, kteří nepřijeli nebo přijet nemohli. Existují mnohé druhy štěstí. Musíte vědět, které štěstí opravdu chcete k tomu, abyste udělali pokrok. Vitální potěšení nenazýváme štěstím. V ten den, kdy se začneme radovat ze svého života potěšení, začíná zkáza, protože život potěšení není nic jiného než krmení našeho neaspirujícího vitálna.

Na druhou stranu jsou ještě jiní lidé, kteří jsou opravdu chudí. Skutečně s nimi soucítím. Ale moje vnitřní bytost mi říká, že kdo doopravdy chce přijet, může v průběhu roku velice usilovně pracovat a přijet i jenom na krátkou dobu.

Když přijedete na Vánoční výlet, ciťte prosím, že je to pro vás zlatá příležitost, jak udělat ten nejrychlejší pokrok. A pokud chcete v tom pokroku pokračovat, až se vrátíte do svých Center, můžete. Vaše víra vám řekne: „Můj Mistr má nejenom nekonečný, ale také neustálý zájem na mém pokroku, na mém štěstí a na mé plnosti“ Kromě toho, díky vašemu štěstí, jsem silný, silnější, nejsilnější a díky mému štěstí jste vy silní, silnější, nejsilnější.

Část II

Guru, mohl bys mi prosím říci, co mi stojí v cestě a brání mi dosažení mého cíle?

Můžeme dejme tomu říci, že nám něco stojí v cestě a brání nám to běžet nejvyšší rychlostí. Jinak se nám v životě může postavit něco do cesty každý den, každou hodinu. Ráno může začínat frustrací, pokud nedokážete vstát včas k meditaci. Potom vám stojí v cestě frustrace. Pokud máte na druhou stranu pocit, že si o vás lidé nemyslí zrovna pěkné věci, jestliže na někoho myslíte a cítíte, že vás ten člověk kritizuje a hledá na vás chyby, a vy na tuto kritiku obracíte svoji pozornost, stojíte sami sobě v cestě. Brzo z rána se můžete modlit k Nejvyššímu: „Teď se k tobě modlím, prosím nedovol, aby mi něco stálo v cestě. Chci běžet nejvyšší rychlostí, chci běžet nejvyšší rychlostí!“

Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou sekundu může přijít nějaká myšlenka, která do vás vstoupí a ovládne váš život nebo vás odvede od vašeho štěstí. Co se tebe týče, na praktické úrovni jsi byl na předchozích dvou místech našeho výletu velice, velice šťastný. Celá tvoje bytost byla naprosto vynesena do nebes. Ale zrovna z tohoto místa nejsi šťastný, nebo ti na něm něco vadí. Buď je to frustrace, nebo od života očekáváš něco víc, než zrovna máš. Ty máš všechny odpovědi. Ale nejsnazší a nejúčinnější způsob, jak zvládnout všechny životní problémy, je mít ve vnějším životě nezdolnou vůli a také radostné a neustálé odevzdání Boží Vůli.

Teď bys mohl namítnout: „Já neznám Boží Vůli.“ Nemusíš znát Boží Vůli. Před realizací nikdo Boží Vůli nezná. Občas se vytahujeme a říkáme, že toto je Boží Vůle a tamto není Boží Vůle. Ale jak to můžeme vědět? Občas nám řekne naše mysl nebo srdce: „Toto je Boží Vůle, protože dělám něco pro lidstvo.“ Možná, že děláte něco velice dobrého, ale kdo ví? Možná vám vaše mysl nebo srdce říká věci, které v daný okamžik nemusí být správné. Možná, že ta správná chvíle, abyste to udělali, přijde za dva nebo tři měsíce, nebo za rok, v Bohem vybrané Hodině. Jediná věc, která se dá dělat, je neustále se modlit k Bohu, aby ti dal vědět, co je Jeho Vůlí. Abys poznal Boží Vůli, se musíš modlit, modlit a modlit a zároveň dělat věci, o kterých ti srdce dá pocítit, že jsou správné. Pokrok vzniká také ze všeho, z čeho máš nevinnou radost a štěstí. Jestli jsi ze svého života šťastný, nemůže se proti tobě nic postavit. Tvoje výbušná síla vůle nedovolí, aby se ti něco postavilo do cesty.

Jsi-li naproti tomu nešťastný, může tvoji vnitřní rovnováhu zničit cokoli. Právě teď prší. Pokud jsme měli v úmyslu jít poslední den našeho pobytu na tomto místě na nějaké nákupy, budeme obviňovat přírodu. Pokud však ještě předtím, než začneme obviňovat přírodu, použijeme náš život modlitby, náš život meditace a náš život jednoty s deštěm, řekneme: „Ach, toto je pro mě zlatá příležitost, abych se naučil několik písní nebo abych se naučil zpaměti několik básní.“ Nebo můžeme cítit: „Příroda je teď velice příjemná, je to pro mě zlatá příležitost, abych vstoupil do svého nejvyššího.“ Takže věci, které nám stojí v cestě, lze odstranit pomocí moudrosti. Déšť nám může zabránit v tom, abychom šli ven, to je výhoda deště. My však můžeme říci: „Mám mnoho dalších možností! Mohu číst duchovní knihy, mohu se modlit a meditovat, mohu se učit písně, mohu dělat spoustu věcí!“ Použijeme-li světlo moudrosti našeho srdce, můžeme z naší cesty odstranit cokoli, co nám překáží.

Co se tebe týče, sám musíš vědět, která z těch věcí, které jsem před několika minutami zmínil, je hlavní, která ti stojí v cestě. Musím však také říci, že nemusíme zjišťovat, kde je náš nepřítel. Mám se dívat sem a tam, abych spatřil svého nepřítele? Mám se dívat, jestli je můj nepřítel přede mnou nebo za mnou nebo vedle mě? Ne! Nemám čas se na kohokoliv dívat. Můj cíl je přede mnou. Jestli něco stojí přede mnou, pomocí mé nezdolné síly vůle to buď osvítím, nebo zničím. Pokud však něco zničíme, ničivá síla nepřetrvá, kdežto když něco osvítíme, vydrží to dlouhou, dlouhou dobu.

Dejme tomu, že jsi v tomto okamžiku přemohl jednu zlou myšlenku. V příštím okamžiku se může vrátit. Může se vrátit dokonce už po čtyřech nebo pěti minutách. Ale jakmile tuto nebožskou, nežádoucí myšlenku osvítíš, už to není nepřátelská síla. Tato osvícená myšlenka ti pomáhá. Stane se nedílnou součástí tvého pozitivního života, tvého života osvícení. Když nějakou myšlenku zničíme, ve skutečnosti ji nezničíme úplně. Vrátí se za pět dnů nebo za pět měsíců. Ale když ji osvítíme, přidá se k nám, na naši stranu. Protože přijala osvícení, už není v temnotě. Přetahovali jsme se s ní a ona přešla na naši stranu, na stranu světla. Tak pracuje osvícení. To je důvod, proč naše nejvyšší filozofie říká: „Nic nenič; osviť to.“ Pokud někoho osvítíme, přidá se k nám a stane se z něj další voják v naší armádě.

Potom přichází na řadu otázka nedokonalosti našeho vlastního života a životů jiných lidí. Naši pozornost nemůžeme neustále upírat na náš vybraný subjekt nebo objekt, nebo na Nejvyššího. Když se podíváme kolem, naše mysl se přes naše sebelepší záměry chová jako opice. Pobíhá sem a tam. Utišit mysl lze pouze modlitbou a meditací. Někdy musíme zase vstoupit do vnitřního světa a udělat, co je potřeba. Někteří lidé vyznávají filozofii: „Starej se o sebe.“ Já vždycky říkám, že věta: „Starej se o sebe“ není pro duchovní lidi. Já se budu starat o sebe v tom smyslu, že když dělám něco špatného, pokud mi něco stojí v cestě, řeknu to svému Vnitřnímu kormidelníkovi, Nejvyššímu, nebo mému Guruovi. A pokud vidím, že někdo jiný dělá něco špatného, neřeknu, že by se měl starat sám o sebe a že to není můj problém, že se jenom zpozdí jeho realizace a jeho dokonalost zůstane vzdáleným pláčem. Ne!

Jste zodpovědní za svoji vlastní vnitřní dokonalost, a pokud vidíte, že někdo jiný dělá něco špatného, mohou se vám do cesty postavit vaše vlastní myšlenky nebo nápady. Nebo si můžete myslet, že vám stojí v cestě někdo jiný — váš přítel, člen naší duchovní rodiny nebo i jen známý. Pokud vidíte, slyšíte nebo i jen uvnitř cítíte, že v životě toho člověka je něco špatného, musíte se modlit k Nejvyššímu, aby osvítil vaše myšlenky, vaše nápady a formulované pocity.

Hledajícímu bude vždycky stát něco v cestě. Přijde však okamžik, kdy dorazíme na sluncem zalitou cestu. To je také pravda! Sluneční cesta skutečně existuje, ale dostat se na ni není otázkou jedné sekundy nebo minuty nebo několika let. Ty jsi na cestě přes třicet let. Pokud jde o chůzi, pochod, běh nebo sprint po sluncem zalité cestě, je třicet let ničím, ničím. Sluncem zalitá cesta je před námi, ale může trvat nějakou dobu, než se na ni dostaneme. Může to trvat mnoho let.

Na druhou stranu, všechno závisí na naší intenzitě. Můžeme mít upřímnost, můžeme mít ochotu, můžeme mít připravenost, ale současně se všemi těmito věcmi musíme mít intenzitu, intenzitu. Chceme ze všech sil, bezesně a bez dechu dorazit do našeho cíle? Připravenost může být lhostejná, ochota může být lhostejná — všechno, dokonce i dychtivost může být lhostejná. Ale pokud máme intenzitu, je v našem srdci horoucí pláč, naprosto horoucí pláč, který říká: „Musím dorazit do svého cíle tak brzo, jak je to jen možné, dříve než nejdříve!“ V takové chvíli máme pocit, že jedeme autem rychlostí sto mil za hodinu, cesta je velice dobrá a náš život je v bezpečí. Nebo můžeme pomyslet na letadlo. Může letět osm set, devět set, tisíc mil za hodinu nebo i více, Bůh ví — ale my se uvnitř cítíme bezpečně.

Vždycky se ve svém životě snaž zjistit, jak bys mohl běžet nejvyšší rychlostí. Vždycky běž nejvyšší rychlostí, nejvyšší rychlostí, nejvyšší rychlostí! Pokud zjistíš, že v jednom směru je nějaká překážka, nech toho a vydej se jiným směrem, dalším směrem. Vždycky říkáme, že všechny cesty vedou do Říma, takže si musíme vybrat. Dejme tomu, že sis vybral jednu cestu, ale teď bohužel cítíš, že tato cesta pro tebe není zcela uspokojivá. Vyber si tedy další cestu, další cestu, další cestu! Najdeš cestu, která tě určitě a bez selhání dovede k tvému cíli.

Nuže, v tvém osobním životě ti nic konkrétního nestojí v cestě, ale naší filozofií je pokrok. Pokrok znamená „zvětšovat, zvětšovat, zvětšovat!“ Musíš zvětšit svoje štěstí — nikoli však za každou cenu, všemi prostředky, vnitřními i vnějšími. Musíš dělat cokoli, co zvětší tvoje štěstí. Štěstí má také svoje úrovně. Existuje malé štěstí, hojné štěstí, nekonečné štěstí. Dejme tomu, že víš, jak jsi dnes šťastný, Pokud zítra dokážeš pomocí své síly vůle svoje štěstí zvětšit, zjistíš, že ti nic hrozivého nestojí v cestě. Pozítří opět zvětšíš svoje štěstí. Dokonce i když před tebou existuje nějaká překážka, díky štěstí nezůstane tak silná, jak sis myslel. Štěstí okamžitě znejistí nebo oslabí protistranu, která nám stojí v cestě.

Když máme ve vnějším životě nějaký cíl, můžeme si jej představit. Ale občas je obtížné si představit, co je cílem ve vnitřním životě. Občas se na tebe dívám a říkám si, že ty jsi můj cíl, ale potom vidím, že máš všechny možné problémy a fyzické utrpení.

Všechno začíná vírou a pokračuje vírou. Pokud na vnější úrovni vidíte, že jsem invalida, jak byste na mne mohli myslet jako na někoho, kdo vám dá nezkrotnou životní energii? Kdyby to tak bylo, všichni duchovní Mistři by představovali selhání. Pomyslete na Sri Aurobinda. Pomyslete na Ramana Mahárišiho. Pomyslete na Šrí Rámakrišnu. Všichni trpěli fyzickými nemocemi. Pomyslete také na Spasitele Krista. Když na něj lidé myslí a dívají se na jeho obrázek nebo na kříž, vidí pouze to, čím byl na vnitřní úrovni. Byl Avatárem, beze všech pochyb, takže myslíme jenom na to, kým byl ve vnitřním světě.

Pomysli sám na sebe. Jsi tím samým člověkem, když máš dobrou meditaci, jako když jsi v obyčejném vědomí? Jsi-li v normálním vědomí, máš pocit, že jsi velice obyčejný. Ale pokud máš velmi vysokou meditaci, cítíš se naprosto odlišně. Máš pocit, že tvoje mysl je tak rozlehlá jako obloha a tvoje srdce je větší než Pacifický oceán. Cítíš mír, mír Nekonečna. V té chvíli jsi na vnější úrovni pořád vysoký pět stop a čtyři palce, ale ve vnitřním světě je tvoje výška neomezená. Když jsi v obyčejném vědomí, jsi vystavený nepřátelským silám, nepěkným silám, ale jakmile jsi ve svém nejvyšším vědomí, vidíš, že tyto myšlenky jsou jen hloupými opicemi kolem tebe, nebo cítíš, že jsi daleko, daleko za vším, kde není nic — ani opice, ani oslové, nic nemůže narušit tvoji rovnováhu.

Když někdo realizuje Nejvyšší, ztotožní se s ním. Potom přijde okamžik, kdy cítí, že on sám je Nejvyšším. Není to stejné, jako když Muhammad Ali řekl: „Já jsem ten nejlepší“, nebo když Julius Caesar prohlásil: „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“ Zde je odlišný přístup: „Přišel jsem, miloval jsem, stal jsem se.“ Narodil jsem se do jedné konkrétní rodiny. V ní byli moji rodiče a ostatní mými nejdražšími. Potom se moje vědomí postupně, postupně zvětšovalo, až se můj zájem a moje odpovědnost rozšířily na celý svět

Vnější vzhled Mistra může být velice, velice zavádějící. Pokud se pokoušíte posuzovat Mistra podle jeho vnějšího života, jste naprosto ztraceni. Snažte se vidět pouze to, co dělá ve vnitřním světě. Na vnější úrovni můžete vidět, že špatně chodím. Kdybyste však mohli pomocí Boží Milosti vstoupit třeba jenom na pět sekund do mého vnitřního života, zjistili byste, že se zabývám velkým množstvím vážných věcí. V jediné minutě byste možná viděli, že někdo umírá a já jsem u něj, někdo další má vážné potíže toho nejhoršího druhu a já jsem opět u něj, a další a další věci.

Fyzická úroveň je velice omezená, musí být omezená. Bůh však občas chce uvnitř fyzického něco udělat. Kolik duchovních Mistrů dokáže na fyzické úrovni zvednout stovky liber? Tím se nijak nevytahuji, pouze říkám, že se musíte dívat za úroveň fyzického. Skutečné vědomí duchovního Mistra se nachází za úrovní fyzického.

Duchovní Mistr nebo světec může jíst stejné jídlo jako ostatní. Při jídle však cítí, že uvnitř něj a jeho prostřednictvím jí Samotný Bůh. Existuje jeden slavný indický příběh o zřeci Durvasovi. Durvasa viděl Draupadi, jak krmí Pána Krišnu a okamžitě pocítil, že v něm a jeho prostřednictvím krmí Nejvyšší. Čím větší božskost dokážete vidět ve svém Mistrovi, tím rychlejší bude váš pokrok. Pokud na vnější úrovni pozorujete moje utrpení, moji bolest, vidíte, že nemohu vyřešit svoje vlastní problémy, že mám ve svém těle mnoho nedostatků, budete se ptát sami sebe, jak bych vám vůbec mohl nějak pomoci. Je pravda, že na vnější úrovni vám nemohu nijak pomoci. Jestli však máte víru sami v sebe, ve svůj duchovní život, řekne vám vaše vlastní víra, že na vnitřní úrovni jednám s celým vesmírem. Moje tělo neznamená nic, nic, nic — hloupý pytel prachu ve srovnání se skutečností mé duše, jež je univerzální a transcendentální. Moudří lidé tedy vždy půjdou za úroveň fyzického. Za fyzickým je univerzální, transcendentální, konečné.

Nemyslete na můj vnější život nebo na to, co dělám navenek. Po realizaci Boha všechno reguluje a projevuje Boží Vůle. V každém okamžiku uvnitř mě a také mým prostřednictvím pracuje Boží Vůle. Tomu musíte věřit. Vaše duše vás pobídla, abyste tomu věřili. Proto jste vstoupili na tuto cestu, proto jste stále na ní — nikoli proto, abyste pozorovali moje vnější tělo a moji bolest. Ano, můžete se ztotožnit s mojí bolestí. Pokud se ztotožníte s mojí bolestí, uvidíte, že není způsobena mojí karmou. Moje bolest pouze představuje moji lásku k lidstvu. Miluji lidstvo a musím dokázat, že o něj mám skutečný zájem.

Po mnoha letech na cestě se ze všech věcí, které děláme pro náš pokrok, začíná stávat rutina. Jak si můžeme obnovit tu stejnou intenzitu, kterou jsme měli jako noví žáci, když jsme si mysleli, že dokážeme velmi rychle dosáhnout svého cíle?

Neustále musíme mít na mysli, že ten stejný Pilot, který nás inspiroval, abychom spěchali na letiště, který nás usadil do letadla, který nadělal tolik hluku, když letadlo vzlétalo — tentýž Pilot nás neustále vede k našemu cíli.

Na začátku je vždycky ohromná radost, vnitřní energie, protože vstupujeme na nové pole činnosti. Když vstoupíme do duchovního života, máme upřímnost, dychtivost, intenzitu — máme všechno, co je zapotřebí k tomu, abychom dělali ten nejrychlejší pokrok. Existuje snad nějaký žák, který vstoupil do duchovního života a řekl: „Já nemusím porazit svoji nejistotu, žárlivost, nečistotu a nebožské kvality?“ Každý se přidal na naši cestu proto, aby porazil svoje nedokonalosti. Na druhou stranu, většina z vás, pokud ne všichni, jste tuto intenzitu ztratili. Máte pocit, že všechny ty věci, které jste chtěli porazit před dvaceti nebo dvaceti pěti lety — nejistotu, žárlivost, nečistotu, negativitu — není možné porazit. Co se tedy děje? Protože máte pocit, že se nedají porazit, dovolujete sami sobě, aby ony porazily vás.

Ale abychom se vrátili k tvé otázce, nudného není nic, pokud máme správný přístup. Jestliže se modlíme každý den k Bohu, dostaneme od něj novou inspiraci. Každý den vyjde slunce. Máme-li vnitřní sílu vůle, uvidíme ve slunečním světle krásu, čistotu, božskost — všechno, co je normální a přirozené. Úplně stejně každý den meditujete, cvičíte, běháte a děláte mnoho dalších duchovních věcí. Mysl vidí všechno, jako by to bylo staré, zkamenělé. Po jednom měsíci nebo jednom roce je pro mysl všechno neinspirující, protože mysl věří, že existuje věk, kdežto srdce nikoli. Dokážete-li zůstat v srdci, můžete neustále cítit, že jste sedmiletým dítětem — tak jak vás o to prosím — a určitě pocítíte v každém okamžiku novou inspiraci, nové světlo, novou naději, nový slib. Pro sedmileté dítě je každá sekunda novou příležitostí a novým štěstím.

Když jsem posledně odpovídal na otázku jedné dívky, řekl jsem, že každý den by měla cítit, že se znovu narodila. Odpověď na tvoji otázku je stejná. Každý den si mysli, že ses zrovna toho dne narodil. Nikdy nemysli na to, že je ti čtyřicet pět nebo čtyřicet sedm let. Teď mi moje mysl říká, že je mi šedesát sedm let — jsem prastarý! Pokud je však naší skutečností srdce, právě naše srdce nám řekne, že je nám sedm let, a pokud je naší skutečností moudrost, opět naše moudrost nám řekne, že jsme se narodili právě dnes. Jestli dokážeme myslet na každý den jako na nový počátek, nové zrození, představuje pro nás každý den novou příležitost.

Když jdete do tělocvičny cvičit, mysl vám řekne: „Toto děláš už roky a roky!“ Mysl nám říká něco o skutečnosti, která je pravdivá na vnější úrovni. Zároveň nás ta stejná mysl dychtí odrazovat: „Děláš pořád stejnou hloupost. Celá léta se úporně snažíš mít sedmnáctipalcový biceps a pořád máš jenom čtrnáct!“ Ale srdce řekne: „Ne. Začal jsem právě dnes.“ Až přijdete následujícího dne, budete mít vnitřní slib, že se více vypracujete a budete silnější a silnější.

Berte každý den jako nový. Nemyslete na to, že je to pokračování. Jestli budete myslet na duchovní život jako na souvislé pokračování, mysl vám řekne: „Ach můj Bože! Jsem na cestě dvacet pět let a stále jsem neudělal žádný pokrok!“ To jste ale použili mysl špatným způsobem. Dovolili jste mysli, aby převzala nejvyšší pravomoc. Použijte srdce. Srdce je neustále nové, neustále rozkvétá. Srdce řekne: „Ne, já rozkvétám lístek po lístku. Jsem neustále kvetoucí, velice krásná květina.“

Dokážete-li zůstat v srdci, nikdy nepomyslíte na skutečnost, že jste na cestě už dvacet pět nebo třicet let. Jste-li ovšem v mysli, bude po deseti letech vaše mysl volat po něčem novém: „Ach, je v tom příliš mnoho disciplíny. Musím vstávat v šest hodin ráno. Nemám žádnou svobodu. Nemohu jezdit, kam bych chtěl.“ Ale právě tuto věc — vnější svobodu — jste chtěli odevzdat. To je důvod, proč jste vstoupili do duchovního života. Duchovnost znamená vnitřní svobodu. Vnitřní svobodu získáte tehdy, když se ztotožníte s něčím rozlehlým. Boží Vůle je rozlehlejší než nejrozlehlejší. Díky síle vaší modlitby a meditace se snažíte ztotožnit s Boží Vůlí. Boží Vůle je nekonečná, je jako oceán. Podíváte-li se na oceán, vidíte ohromné vlny. Ovšem když přitom použijete srdce, i svýma obyčejnýma očima zpozorujete, že ty vlny jsou pokaždé nové. Použijete-li však mysl, řeknete: „Ach, je to pořád stejné — pořád stejné vlny.“

Nikdy nepoužívejte mysl. Po jednom dni mysl ze všeho udělá zdání, že je to staré, prastaré. Mysl odebere vaši radost, protože vás nutí všechno vidět každý den stejně. Ale srdce vám umožní vidět všechno nově, lépe. Vnese do vašeho života novou radost a nové uspokojení.

Úroveň většiny žáků, kteří jsou na cestě přes dvacet let, poklesla. Proč? Protože používají mysl, která říká: „Je to nudné. Každý den je to stejné. Nic nového.“ Namísto toho použijte srdce dítěte, nebo v sobě chovejte pocit, že jste se narodili dnes, brzo z rána — a že ztělesňujete nový pláč. Vy pláčete, pláčete a pláčete, ale vaši rodiče se usmívají a usmívají. Pokaždé, když nabídneme náš pláč srdce, můžeme vidět Úsměv Boha, naší vlastní nejvyšší Božskosti. Zde aspirující skutečnost pláče a sestupující Božskost se usmívá.

Nepoužívejte mysl. Budete-li používat mysl, nebudete schopni vyřešit svoje problémy. Mysl pouze vytváří problémy. Mysl nikdy nevyřešila žádný problém. Mysl se domnívá, že dnes vyřešila nějaký problém, ale zítra vznikne další problém, který bude nekonečně těžší, Problémy mysli nikdy nekončí, nikdy, nikdy! Srdce vidí jenom jeden problém — zvětšila se moje láska k Bohu? Zvětšila se moje oddanost k Bohu? Zvětšilo se moje odevzdání Bohu? Srdce umí jenom tři slova: lásku, oddanost a odevzdání — jak moc miluji Boha, jak moc jsem oddaný Bohu, jak moc jsem připraven odevzdat svoje bytí Bohu. Pokud mysl použije slova „láska, oddanost a odevzdání“, všechno naprosto zničí. Mysl uchopí krásnou květinu srdce a začne jí odtrhávat všechny okvětní plátky, jeden po druhém. Ale když použijeme srdce, květina srdce, kterou pozorujeme, jenom rozkvétá a rozkvétá.

Berte každý den jako nový začátek. Nový začátek má vždy novou naději, nové svítání. Teď tady trávíme nějaký čas na Vánočním výletě. Už teď si někteří lidé myslí: „Ach můj Bože! Už jsem tady dvacet dní. Už je to všechno tak nudné!“ Někteří lidé byli prvních deset nebo dvanáct dní neobyčejně šťastní. Teď jejich štěstí mizí. Ale nedělají to dobře. Měli by cítit, že není dvacátého třetího prosince, ale čtvrtého prosince — první den našeho výletu.

Pokaždé, když mysl vytváří problémy, vyzvěte svoji mysl pomocí moudrosti. Odmítněte mysl, která říká: „Už jsem tady osmnáct dní. Moje nadšení už vyprchává.“ Použijte mysl, která říká: „Ne. Přijel jsem čtvrtého prosince, takže pro mě je pořád čtvrtého.“ Tím neklamete sami sebe. Pouze osvěcujete svoji mysl. Vy víte, že existuje něco jako neustále rostoucí štěstí. Díky síle své jednoty s Boží Vůlí se snažíte s tímto neustále rostoucím štěstím ztotožnit. Každý den je nový počátek. Kde je nový počátek, je i nová naděje, nový slib. Pokud ale počítáte dny, budete se cítit špatně. Po měsíci se žalostně budete chtít vrátit domů. A tam uvidíte, jak na vás čeká ještě větší frustrace.

Vždycky po několika dnech měníme náš cíl. Pokud si však tento cíl vybereme pomocí mysli, nebudeme šťastní, i když do něj dorazíme. Když jej vybere srdce, cíl rozkvétá, rozkvétá a rozkvétá jako květina, bez ohledu na to, jestli jste tady v Brazílii, nebo v Africe, nebo někde jinde. Jestli jsme duchovní lidé, musíme cítit, že naším skutečným bytím je naše srdce. Ostatní mohou předvádět svoji mysl a mohou ji zvětšovat, až bude rozlehlejší než nejrozlehlejší. Ale bez ohledu na to, jak je mysl rozlehlá, ať už intelektuálně, filozoficky nebo nějak jinak, je absolutně nemožné získat štěstí, pokud ovšem nevstoupí do srdce. Nějaký člověk může být nejvýznačnějším panditem nebo filozofem na světě, ale kde je štěstí? Jakmile někdo něco řekne, ten člověk ihned pocítí, že někdo jiný než on má více moudrosti. Potom se bude cítit špatně.

Podíváte-li se na svoje tělo, a přitom použijete mysl, okamžitě řeknete: „Ach můj Bože! Myslel jsem si, že jsem ten nejkrásnější člověk na zemi. Teď vidím, že někdo jiný je nekonečně krásnější!“ Vaše pýcha je rozdrcena. Pokud ale použijete jednotu srdce, nejprve uvidíte a potom pocítíte, že vy sami jste tím člověkem obdařeným bezmeznou krásou, že není rozdíl mezi vámi, a tím člověkem. Uvidíte a pocítíte, že jste pouze krásou. Mysl ihned začne srovnávat, jakmile se s její pomocí na něco díváme a my se potom cítíme mizerně. Mysl řekne: „Myslel jsem si, že jsem největší učenec na světě“ nebo „Myslel jsem si, že jsem ze všech nejchytřejší.“ Potom přijde někdo s většími vědomostmi nebo inteligencí a my se budeme muset dotknout prachu jeho nohou.

Aspirujícímu srdci je nedokonalost cizí. Aspirující srdce jenom zvětšuje svoji krásu, světlo a sílu. Jakmile se na něco podíváme, mysl začne srovnávat, ale aspirující srdce cítí pouze jednotu. Na druhou stranu, tuto jednotu lze živit jenom novostí. Každý den musíme nejenom myslet na novost, ale také se jí stát. Teprve tehdy budeme spokojení. Odkud novost přichází? Z Domova Věčnosti.

Všichni, kteří jsou dlouhou dobu na duchovní cestě, trpí stejnou nemocí — „Je to nudné, nudné, nudné.“ Neudržujte spojení mezi včerejškem a dneškem nebo dokonce ani mezi jednotlivými okamžiky. Budete-li takové spojení udržovat, budete se cítit špatně. Včera jste měli velice špatný den. Dnes opět nesete toho stejného mrtvého slona. Ne, musíte cítit, že včerejšek pro vás neexistuje. Musíte cítit, že jediná věc, která existuje, je tady a teď, Věčné Nyní. Potom nemůže být nic nudné.

Každý den musíte cítit, že jste se znovu narodili. Budete-li cítit, že jste dítětem starým jen několik hodin, určitě pocítíte, že existuje někdo, kdo se o vás postará. Mysl vždycky řekne, že se musíme o sebe postarat sami. Ale srdce řekne: „Ne, je tady můj otec, moje matka. Chovají ke mně nekonečnou náklonnost, soucit a laskavost. Oni se o mě postarají.“ To je veliká pravda. Bůh je naším Otcem i Matkou. Bůh je jenom pro ty, kteří cítí, že jsou skutečnými dětmi. Ostatní si myslí, že jsou dospělí, že teď si mohou užívat svobodu. Malé děti jsou šťastné, protože poslouchají svoje rodiče. Jestli rodiče řeknou: „Nechoď tam, je tam oheň,“ ihned poslechnou a nepůjdou tam. Ale když je někomu sedmnáct, osmnáct nebo dvacet a jeho rodiče řeknou: „Nechoď tam, je tam oheň,“ pomyslí si: „Není tam oheň. Půjdu tam a uvidím. Jsem si jistý, že tam nic není.“ Potom se dotknou ohně a spálí se. Když malé dítě vidí oheň, vzpomene si, co říkala maminka: „Maminka řekla, že je tam oheň, nepůjdu tam.“ Poté se dítě vrátí. Poslušnost ochrání a osvítí malé dítě, kdežto starší dítě vyzve moudrost svých rodičů. Jakmile do života vstoupí neposlušnost, následuje zkáza. Poslušnost je samé bezpečí. Poslušné dítě je v srdci svých rodičů.

Duchovní život je vždy životem vnitřní poslušnosti. Ze svého nitra, z meditace a modlitby, dostanete vnitřní poselství: „To je dobré, toto není dobré.“ Vždy dělejte věci, o kterých cítíte, že jsou dobré. Poslušnost, poslušnost, poslušnost. Ten den, kdy ztratíme naši poslušnost, přijde naše duchovní smrt. Fyzicky zemřeme v nějaký konkrétní čas, ale duchovně umíráme tehdy, když uplatňujeme sílu naší mysli, což je neposlušnost. Mysl má v povaze hledání nového způsobu, svého vlastního způsobu — který je samá temnota. Srdce cítí, že existuje někdo, kdo už našel ten způsob, tu cestu — náš otec, naše matka, náš duchovní Mistr nebo Bůh.

Duchovní život není nudný, bez ohledu na počet let, po kterých jím žijete. Jde jenom o to, jak svůj duchovní život používáte. Vždycky říkám, že s nožem lze někoho propíchnout nebo s ním můžete naporcovat ovoce a podělit se s ostatními. Každý den musíte brát jako nový začátek ve Věčném Nyní. Každý den ztělesňuje novou naději a nový slib. Nikdy nemyslete na to, kolik let jste na duchovní cestě, nebo jak velký pokrok jste udělali. Na druhou stranu se často stává, že ti lidé, kteří jsou stále ještě na duchovní cestě, si neváží toho, co mají. Když jsou rodiče naživu, jejich děti jim často nevěnují pozornost. Jakmile potom rodiče odejdou za oponu Věčnosti, děti řeknou: „Ach můj Bože! My jsme je ztratili!“ Když něco máme, nevážíme si toho. Až to ztratíme, začneme si toho vážit. Kdybyste dnes opustili duchovní život a na povrch se dostal váš vnitřní pláč nebo vaše duše, okamžitě byste zjistili, co jste ztratili.

Jakým způsobem se na nás Bůh usměje, když jej požádáme o okamžitou realizaci?

Mohl bys nám něco říci o pradávných lidech v Indii, kterým se říkalo Drávidové?

Jedna teorie říká, že Indie má všechno, že jsme soběstační. V Indii se říká: „Ja nai bharate, ta nai tribhuvane.“ To znamená, že cokoliv naleznete v Indii, nemůžete najít jinde. Ta druhá teorie říká, že Indie nemůže být úplná, dokud neztělesňuje Australské vědomi, Africké vědomí, Čínské vědomi i Americké vědomí. Na jednu stranu můžete říci: „Jsem úplný, jsem soběstačný. Mám domov. Mám jídlo. Mám auto — toto a tamto.“ Na druhou stranu můžete cítit, že jste ve svém vnitřním vědomí úplní až tehdy, když ztělesníte vědomí celého světa. Takže v jeden okamžik Indové říkají, že tato naše prastará kultura byla soběstačná — že nepotřebovali nic zvenčí — kdežto jiní tvrdí, že přišli zvenku a díky nim jsme slavní.

Někteří na to řeknou: „Naši předkové byli primitivní. Uctívali zvířata a dělali všechno možné.“ Jiní řeknou: „Ne, byli moudří. Viděli ve zvířatech božskost.“ Každý člověk může mít jiný názor. Někteří řeknou, že védští zřecové byli hloupí. Když nad nimi prolétal mrak, nebo pták, uctívali ho. Jakmile spatřili malou květinu nebo list, uctívali ho. Byli připraveni uctívat úplně cokoli. Jiní na to řeknou: „Ne, viděli božskost v každé květině, v každém lístku.“

Vždycky říkám, že si musíme vážit Boha Stvořitele i Boha stvoření. Ale jakmile lidé realizují Boha, nejdou ven ke stromu, nebo k oceánu, nebo na vrcholek hory. Dostanou inspiraci a aspiraci tam, kde jsou. Buddha seděl pod stromem Bódhi. Šrí Rámakrišna měl pět stromů, u kterých meditoval. Mohl se podívat na celý svět, ale on odtud nikam nechodil. Sri Aurobindo dosáhl svého nejvyššího v pokoji. Všichni řekli, že Bůh Stvořitel a Bůh stvoření jsou jedno a totéž, ale v praxi ani nevyšli ven, aby se na Boží stvoření podívali. Takže někteří lidé mají pocit, že jim stačí, co mají, kdežto jiní mají pocit, že potřebují vidět celý svět.

Musíme si vážit pradávných lidí. Na čem stojí vaše vlastní dosažení, jestli si nevážíte svých prarodičů? Dejme tomu, že můj děd napsal jednu báseň. Můj fyzický otec možná napsal třicet básní. Já jsem dosud napsal tisíce básní. Mohu se jim posmívat a říci: „Ach můj Bože! Napsal jsem tisíce básní. Podívejte se na mého otce — napsal jenom třicet básní a jeho otce napsal jenom jednu. A před ním možná nenapsal nikdo nic.“ Je však možné, že ta jediná báseň, kterou napsal můj děd, přišla od Nejvyššího, od Boha. Napsal jsem tisíce básní, protože v mé rodině už byla poezie. Podobně i Védičtí zřecové měli duchovní a okultní sílu. Ale nyní sestupují na zem duchovní osobnosti, jejichž duchovní síla a světlo jsou nekonečně větší.

Převedl jsem Bengálský příběh (Kshamar Adarsha — Ideál) odpuštění Sri Aurobinda do jambických pětistopých veršů. Můžete se podívat, kolik mají síly. V posledních řádcích Sri Aurobindo říká, že takové duchovní osobnosti přicházejí a schopnosti jejich předchůdců blednou do bezvýznamnosti. ⁴

Avšak seshora ještě větší duše nesrovnatelné

Moc dávných zřeců vybledne

Na skvostný trůn světa usednou.

Na jednu stranu jsme od minulosti přijali inspiraci a aspiraci. To je důvod, proč postupujeme kupředu. Byli bychom velice nevděční, kdybychom neuctívali a nevážili si těch, kteří byli před námi — jenom proto, že jsme rozšířili naše světlo a naše vědomí a v průběhu času jsme je zdaleka překonali. Jak byste mohli mít oceán, když jste předtím neměli ani kapku? Můžete říci, že dosažení našich předků byla jenom jako kapka. Ale díky té jediné kapce jsme nyní mohli získat dvě kapky, tři kapky, čtyři kapky, pět kapek. V průběhu času se můžeme stát oceánem. Kdyby nikdo přede mnou nenapsal jedinou báseň, jak bych jich mohl napsat tisíce? V tomto světle se musíme dívat na naše předky. Musíme si jich správně vážit. Otec může být negramotný, ale jeho síla vůle, síla peněz a síla srdce může umožnit synovi, aby studoval. Ze syna se potom může stát velký učenec. Je tedy nutné sjednotit minulost a budoucnost. Sri Aurobindo měl dvě teorie. Někdy říkal, že si musíme vážit duchovního vývoje minulosti. Jindy zase říkal, že nenáležíme uplynulým úsvitům; náležíme budoucnosti. Navenek se zdá, že ta dvě tvrzení jsou v rozporu. Na jednu stranu řekl, že si musíme správně vážit našich předků. Kdyby nebylo semínko v zemi, jak by mohl znenadání vyrůst strom? Na druhou stranu řekl, že nenáležíme uplynulým úsvitům; náležíme zlaté budoucnosti.

Je pravda, že minulost nám dala inspiraci a aspiraci. To je důvod, proč postupujeme kupředu. Jestli však budeme na druhou stranu myslet na minulost, buď si pomyslíme: „Kdysi jsem byl tak dobrý, tak významný a teď jsem nula,“ nebo „Tenkrát jsem byl úplně k ničemu, jak bych tedy mohl teď jít kupředu?“ Ať už myslíme na minulost jakýmkoli způsobem, bude to jenom ztráta času, protože se budeme cítit špatně. Nejlepší je nemyslet na minulost. Dala vám minulost Nejvyšší? Ne. Nejlepší je říci minulosti: „Jsem ti vděčný, ať už jsi mi dala cokoliv, ale teď se rozloučíme. Chci jít kupředu. Volá mě Světlo Nekonečna.“

Musíme vidět, co dokážeme asimilovat na našem současném stupni vývoje. Chceme asimilovat duchovní světlo minulosti. Ale pokud uvízneme v minulosti, i se vší její slávou, nebudeme schopni jít kupředu. A pokud budeme myslet na naše minulé porážky nebo selhání, opět nebudeme moci jít kupředu.

Každý den si musíme pomyslet: „Narodil jsem se právě dnes. Jsou mi jenom dvě hodiny.“ Jestliže cítím, že jsou mi dvě hodiny, budu také cítit, že mám rodiče, mám své blízké, mám své příbuzné, kteří se o mě postarají. Naše rodiče představují vyšší sílu, která nás vede. V opačném případě si budeme myslet, že všechno děláme my, že za všechno jsme odpovědní my. Ale tak to není. Uvnitř nás a naším prostřednictvím pracuje vyšší síla. Teprve když si uvědomujeme tuto vyšší sílu, můžeme si vybudovat vnímavost tak, aby v nás a prostřednictvím nás mohla tato síla účinně pracovat.

Každý člověk by si měl myslet, že dnešek je prvním dnem jeho života. Potom přijde odevšud naděje. Odevšud přijde příslib. Jestli si budete myslet: „Je mi šedesát osm let, šedesát osm krát jsem viděl léto a zimu,“ veškerá vaše naděje zmizí. Dokážete-li přesvědčit sami sebe, že jste se narodili právě dnes, bude pro vás všechno nové. Každý člověk bude nový. Každá myšlenka bude nová. Každá událost bude nová. Potom budete schopni dělat ten nejrychlejší pokrok.

Dosažení starodávných védských zřeců byla opravdu úžasná. Pokud ale uvidíte jejich výšku a výšku současných duchovních Mistrů a Avatárů, zjistíte, že se nedají srovnávat. Dnešní duchovní Mistři a Avatáři je zdaleka překonali. Na druhou stranu jim musíme být vděční. Jak bychom mohli postavit dům, kdyby oni nevybudovali základy? Právě díky jejich základu jsme my došli výše než oni. Vděčnost musí jít ke zdroji. Musíme však také vědět, odkud přišla jejich inspirace. Kdo jim dal inspiraci, aby vybudovali základy? Přišlo to od vyšší síly, od Boha. Takže naše vděčnost musí jít k Němu. Nejprve musíme vyjádřit vděčnost těm, kteří přijali inspiraci jako první a potom zdroji jejich inspirace, jímž byl samotný Bůh.

Část III

Je něco dobrého na pomluvách?

Musíme být neustále velice opatrní. Musíme se chovat jako opravdový lakomec. Musíme ochraňovat naše vnitřní bohatství — aspiraci, zasvěcení, lásku, oddanost a odevzdání — přesně tak jako lakomec, který nerozhazuje peníze. Lakomec má pocit, že když půjde na trh a něco koupí, jeho vzácná síla peněz zmizí. Tady je to stejné — když se těšíme z pomlouvání, získáme na okamžik potěšení a máme pocit, že nic neztrácíme. Ale to není pravda. Můžeme mít pocit, že se těšíme z pomluv na účet ostatních. Někdo udělal něco špatného a my o tom rozšiřujeme divoké zvěsti. Máme pocit, že nás se to nijak nedotkne. Ale všechno má určitou přitažlivou sílu. Nejenom dobré věci, ale i špatné věci mají přitažlivou sílu, jako kdyby to byla nakažlivá nemoc. Ty síly, které přiměly toho člověka udělat něco špatného, jsou jako moskyti. Dnes přiletí a poštípají nějaké lidi. Jakmile zítra uvidí, že ty lidi pomlouváte, přiletí znovu a poštípají vás. Potom se stanete obětí pomluv vy. Po několika minutách potěšení z pomluv se dostanete do blízkosti vážné pohromy.

Pomluva je prospěšná jenom negativně. Když si jí lidé užívají, musí cítit, že si snižují vědomí. Jestli nám něco pomáhá pozitivně, jdeme kupředu. Můžeme však říci, že něco nám velice pomáhá, i když nám to stojí v cestě. V Indii máme kosmického boha jménem Šani. On existuje, ale my se k němu nechceme přiblížit. Ke všem ostatním kosmickým bohům se modlíme: „Prosím, přijď a požehnej mi.“ Ale k němu se modlíme: „Prosím, nechoď ke mně.“ Proč? Protože on je bohem odříkání. Kdo chce odříkání? Budou se obyčejní, neaspirující lidé chtít vzdát svých pozemských potěšení nebo připoutání? Šani nabízí odříkání, ale my ten dar nechápeme. To je důvod, proč se většina lidí k němu modlí: „Prosím, nechoď ke mně.“ Vzýváme všechny bohy, aby za námi přišli a požehnali nám, ale tohoto nechceme.

Tvoje fyzická matka z této inkarnace tě chodí ze světa duší často navštěvovat. Chodí někdy za tebou také ostatní tvoje matky z jiných inkarnací?

Byla vždycky tvojí matkou, nebo byl někdy mezi vámi jiný vztah?

Mohl bys nám říci, jak kultivovat intenzitu, když chceme porazit překážky, které nám stojí v cestě?

Druhý způsob spočívá v tom, že vstoupíte do své nejvyšší meditace. Jakmile dosáhnete své naprosto nejvyšší výšky, pronášejte po dvě nebo tři sekundy s největší silou vůle slovo „intenzita“. Když řeknete slovo „intenzita“, vstoupí do vás jako střela právě intenzita. Nejenom, že do vás vstoupí, ale také z vás vystoupí. Taková intenzita bude ve vašem životě působit jako zázrak. Ale obyčejná meditace to neudělá. Musí to být vaše vlastní nejvyšší meditace.

Jak bychom měli na kurzech meditace novým hledajícím objasnit, proč se na skutečné duchovní cestě nemohou spolu stýkat chlapci a děvčata?

V duchovním životě jsou vztahy mezi chlapci a dívkami, nízké vitálno a emocionální život stejně k ničemu jako ten buvolí povoz. Uděláte jeden krok a budete plní nejistoty. Budete mít pocit, že pro vás žádný cíl neexistuje. Čím pomaleji budete v čemkoliv postupovat, tím více vás napadne nejistota. Cíl zůstane kdesi daleko. Ale čím jdete rychleji, tím více cítíte, že cíl je jenom kousek od vás, jenom jeden metr daleko.

Duchovnost bez vědomí není nic jiného než vtip. Musíme vědět, ve kterém bodě naše vědomí stoupá a ve kterém naopak klesá. Jakmile se nějaký chlapec začne stýkat s nějakou dívkou, jeho vědomí bude nižší než nejnižší. Stane se obětí všech nízkých vitálních sil. Dokonce, i kdybyste se nestýkali na fyzické úrovni, mysl pracuje neustále. Už jste se stali obětí v mentálním světě. Jste snad hloupí? Duchovnost není pro hlupáky. Jeden Mistr řekl, že je schopen žít v zasněžených Himálajích, v saharské poušti, na dně oceánu, ale není schopen se stýkat s hlupáky. Chceme-li praktikovat duchovnost v nejčistším slova smyslu, nesmíme být hloupí. Cíl není pevně daný. Dnešní cíl je výchozím bodem pro zítřek a dnešní cíl je stále daleko. Mohu svého cíle dosáhnout s nejvyššími obtížemi po deseti nebo dvaceti letech. Potom přijde nový začátek. Budu snad schopen dosáhnout svého prvního cíle, pokud si před sebe záměrně postavím pevnou zeď?

Když mám občas nějaký špatný pocit, není pro mě snadné ti jej nabídnout. Občas držím nějaké věci v sobě, namísto abych ti je nabídl.

Když se snažím dostat k důležitým lidem, občas narážím na zeď odporu. Existuje něco, co bychom mohli dělat na vnitřní úrovni, abychom mohli tyto překážky odstranit?

Dále, když se chceš dostat k důležitým lidem, musíš se na vnitřní úrovni plně připravit. Musíš být ozbrojen aspirací. Než se k někomu dostaneš, je vrcholně důležitá modlitba a meditace. Musíš ve vnitřním světě vytvořit most mezi sebou, a tím člověkem, ke kterému se chceš dostat. Musíš cítit, že ty jdeš k němu a on jde k tobě.

Když se staneme obětí pomluv, jak to máme zařídit, aby se nás to nedotklo a my zůstali ve vysokém vědomí?

Existuje něco, co bychom měli dělat na vnější úrovni, když se pomodlíme a nabídneme ti svoji modlitbu, abychom mohli zvětšit harmonii v situaci, kdy jsme zodpovědní za něco, co lidé pomlouvají nebo kritizují?

Zdá se mi, že jak život postupuje, odpovědnosti se znásobují. Existuje bod, kdy se nějaká práce, dům a všechno ostatní stane přítěží naší aspirace?

Budeš se cítit špatně, pokud budeš brát odpovědnost jako těžké břímě na svých bedrech. Řekneš si: „Ostatní jsou na tom lépe. Nemají žádnou odpovědnost, ale Guru se na ně usmívá stejně. Nedělají nic, nic. Já pojedu do dalšího města, abych vedl Centrum a dělal mnoho věcí, které mi zabrání být v Guruově fyzické přítomnosti. On se potom na ostatní usměje úplně stejným způsobem.“ Takové myšlenky tě budou mučit.

Pokud budeš brát odpovědnost jako příležitost, řekneš si: „Mám takové štěstí, že mám tuto příležitost. Proč bych se měl zajímat, co dělají ostatní? Nejsou v tomto směru kvalifikovaní. To je důvod, proč na toto místo a na tamto místo poslal Guru mě. A jestli mi důvěřuje, měl bych si také rozvinout důvěru v to, že jsem schopen jej potěšit jeho vlastním způsobem.“ Pokaždé, když přijde nová odpovědnost, ber to jako zlatou příležitost. Jakmile řekneš „zlatá příležitost“, určitě pocítíš radost. Příležitost přináší sladší než nejsladší pocit, kdežto odpovědnost přináší hořký pocit.

Chtěla jsem vidět krásu v sobě, protože to je jméno mé duše. Měla jsem pocit, jako kdyby mi duše řekla: „Jestli mě chceš vidět, musíš vidět krásu a dobrotu v ostatních.“ Je to skutečný zážitek mé duše?

Vždycky zvažuji pro a proti, než začnu něco dělat. Je to špatný zvyk?