Sri Chinmoy odpovídá, část 31

Část I

Sebeprosazování říká: „Já vím, já vím, já vím.“

Potom jsem přišel ke stroji od Sumadhura a Bishwase. Tady jsem byl šťastný, protože jsem si mohl nastavit hmotnost. Mohl bych začít od třiceti liber na každé ruce, kdybych chtěl, takže jsem se neměl čeho bát. Začal jsem u třiceti liber a opatrný člověk ve mně řekl: „Nechoď přes 70 liber. Zraníš se.“ Ale jakmile jsem zvedl 70 liber, zakusil jsem ohromnou radost, takže jsem pokračoval dál na 80 liber a potom na 90 liber. Po 90 librách něco uvnitř mě řeklo: „Teď už toho proboha nech. Nevzpíral jsi mnoho dní. Když budeš pokračovat, můžeš si přivodit zranění.“ Takže tentokrát jsem se podřídil.

Když jsem začal dnes vzpírat, znovu přišla tatáž moudrost — něco uvnitř mě řeklo: „Teprve až třetí den bys měl začít vzpírat velké váhy. Na to vystoupila na povrch moje nenasytnost, nebo moje odhodlání — můžete tomu říkat, jak chcete. Božské ve mně tomu říká odhodlání, lidské ve mně tomu říká nenasytnost. Takže jsem začal na stroji, kde se zvedá v sedě oběma rukama, a postupoval jsem k těžším a těžším váhám. Jakmile jsem pomyslel na zvednutí 100 liber každou rukou současně, lidské ve mně řeklo: „Nezkoušej to, nezkoušej to. To je příliš mnoho.“ Ale něco ve mně mě donutilo, abych to zkusil a bylo to docela snadné.

Lidské ve mně řeklo: „Měl bys toho proboha nechat.“ Ale naštěstí nebo naneštěstí jiná moje část řekla: „Zkusím to dorovnat na nejtěžší váhu, kterou jsem dosud zvedl — 110 liber oběma rukama.“ Když jsem se o to pokusil, byl jsem úspěšný. Byl jsem velice šťastný a spokojený. Na to jsem zvedl 120 a 130 liber každou rukou zvlášť.

V každém okamžiku přichází sebepochybnost a snaží se nám odebrat naši inspiraci, ale jakmile něco uděláme, jsme velice šťastní. Něco v nás bude vždy silnější, ať už naše odhodlání nebo takzvaná moudrost. Ale docela často naše „moudrost“ není nic jiného než sebepochybnost. Moudrost je velice dobrá, ale pokud se k ní přidá odhodlání, může zvětšit její světlo. Mnohokrát se stává, že moudrost vidí něco určitým způsobem, ale odhodlání vidí tutéž věc úplně jinak. Moudrost nabádá k opatrnosti, ale odhodlání vidí, že můžeme jít o krok dále nebo o krok výše. Pokud ale na druhou stranu budeme často přehlížet hlas moudrosti, může nás potkat nehoda.

To, co tady můžeme pozorovat, je takzvaná moudrost nebo takzvaná svoboda mysli. Mysl nám říká: „Nedělej to. Tohle nemůžeš zvládnout. Zraníš se.“ Dáme-li svobodu mysli, nemůže dojít příliš daleko. Mysl se nám snaží ukázat, jak je moudrá. Mně neustále říkala: „Buď opatrný, buď opatrný. Sto liber ti zlomí ruku.“ Ale uvnitř srdce je ohromná láska k železu nebo jednota se železem. Jakmile se podívám na těžké závaží srdcem, žádný strach se neobjeví. Dítě má pocit jednoty s otcem. Nebojí se ho, třebaže je velice vysoký a urostlý. Když se já podobným způsobem dívám na závaží svým srdcem, vůbec se nebojím, bez ohledu na to, jak jsou těžká. Pokud se ale na ně podívám okem mysli, naplní mě strach. Nedovedu si představit, jak bych to mohl zvednout.

Tím se dostávám k jádru věci — nedávejte svobodu své mysli. My si myslíme, že se dostaneme velmi daleko jenom tehdy, pokud dáme mysli svobodu. Je pravda, že mysl díky síle představivosti nás může v okamžiku přenést do Himálají, nebo nám může dát sílu k uběhnutí maratónu za dvě hodiny. Ale ta samá mysl může říci: „Ne! Bude ti to trvat deset hodin.“ Dáme-li mysli svobodu, vytvoří buď sebepochybnosti, nebo mentální halucinace. Zveličování vlastních sil je mentální halucinace. Když chci ujít sedm mil, mysl mi řekne: „Ach, to snadno zvládneš.“ Ale v následujícím okamžiku tatáž mysl řekne: „Neujdeš ani 800 metrů. Nemáš na to.“ Nejprve mysl zveličuje naše možnosti a my kvůli tomu uděláme v životě spoustu chyb. Ale když dovolíme mysli, aby byla naším soudcem, většinou se stává, že jenom zmenšuje naše schopnosti.

Jakmile uděláme naším pánem mysl, buď nám odebere naše schopnosti, nebo se nás pokusí přesvědčit, že jsme k ničemu a že jsme bezcenní. Dejme tomu, že jste měli vstát brzo ráno v pět hodin a vy jste nevstali ani v šest. Znovu a znovu jste vypínali budík. Mysl říká: „Je moc brzo. Nikdo ještě nevstal. Nic se neděje. Včera jsi velice usilovně pracoval. Zasloužíš si ještě jednu hodinu odpočinku.“ Nakonec vstanete v jedenáct hodin a ta stejná mysl řekne: „Jsi úplně k ničemu! Podívej se, všichni jsou už vzhůru. Co jsi dělal? Ta hloupá mysl nám celou tu dobu říkala: „Zasloužíš si odpočinek, protože včera jsi velice usilovně pracoval. Zasloužíš si odpočinek v každém ohledu.“ Když už bylo naprosto pozdě, mysl tě obviňovala a řekla ti: „Jsi úplně k ničemu! Všichni jsou už vzhůru. Všichni se modlili a meditovali.“

Mysl vás může dostat do míst, kde budete naprosto ztraceni. Ta samá mysl vás může tlačit dolů. Může vás dostat velice daleko na špatné místo, kde uděláte všechny možné chyby, aniž byste si to uvědomili. Potom vás jiným způsobem přesvědčí, že jste nedělali nic špatného. Nevstali jste v pět hodin a mysl řekne: „Nic se neděje.“ V šest hodin řekne totéž: „Nic se neděje.“ Když potom vstanete ve dvanáct hodin, mysl řekne: „Ty hlupáku! Udělal jsi všechno špatně!“

Mysl vám bude celé dny, měsíce a roky říkat, že neděláte nic špatného. Po pěti letech vás potom bude tatáž mysl obviňovat a řekne: „Kdo tě žádal, abys mě poslouchal?“ Mysl vás celou tu dobu přesvědčuje, že je všechno v pořádku a potom vás obviní za to, že jste ji poslouchali.

Mysl neznamená nic jiného než sebeprosazování. O sebeprosazování jsem dnes napsal tuto báseň:

```

Moje sebeprosazování,

Oslabuješ moje srdce.

Odvádíš mě pryč,

od mé božskosti.

daleko za hranice mé představivosti,

od mého Pána Milovaného Nejvyššího.

```

Dnes ráno jsem vám dal tuto modlitbu:

```

Mé jediné štěstí

Tvého expresního Příkazu.

```

Bůh to vždy zkouší nejprve se Svým Požadavkem. Když neuspěje, povolá ty, kterým dá další šanci. Pokud někteří žáci nebo hledající neuposlechnou vnitřní žádosti vnitřního hlasu nebo Mistra nebo Nejvyššího, může Nejvyšší říci: „Je to beznadějný případ,“ a odejít. Nemusí poskytnout další příležitosti. Ale v některých případech On chová stále ještě naději. Potom poskytuje zvláštní příležitost některým lidem, kterým dá Rozkaz. Pokud ani Jeho Rozkaz nezapůsobí, jde o beznadějný případ.

Vraťme se však k tématu — pokud dáme svobodu naší mysli, může nás zavést do světa fantazie. Procházíme se ve světě snů. Nakonec zjistíme, že to nebyl ani sen, byla to noční můra. Takže mysl nepoužívejte. Používejte srdce. Každý má srdce a já žádám každého z vás, abyste jej používali. Potom uvidíte, jak jste dobří, božští, silní, mocní, připravení, ochotní a dychtiví projevovat Světlo Nejvyššího.

Když si někdo s tebou rozvine velice blízkou jednotu, mohlo by tě to nějak zranit, nebo ti to nějak prospěje?

V mé vlastní rodině bratr Chitta studoval a studoval. Nakonec mu náš otec předal veškerou odpovědnost za celou naši rodinu. Právě takto realizované duše přijímají Boží odpovědnost. Zraní to Boha? Naopak, Bůh je velice šťastný, velice hrdý na realizované duše a je velice hrdý Sám na Sebe, že jim k tomu dal schopnosti. On je vedl a formoval. To byl důvod, proč přišly na zemi. Chtějí Mu pomoci naplnit Jeho Kosmický Sen. Jak by Ho mohly zranit? Chtějí snad Bohu odebrat nějaké Jeho schopnosti? Bůh je nekonečný. Myslíte si, že když se s Ním ztotožníte, že Mu odeberete veškerou Jeho Kosmickou Energii, Světlo nebo Sílu, a že Ho to zruinuje? Naopak, Bůh bude mít větší jistotu, že vám může svěřit určitou část Své odpovědnosti.

Když vás požádám, abyste pro mě něco udělali, přebíráte určitou část mé odpovědnosti. Pracují-li žáci na manifestačních projektech, svěřuji jim svoji důvěru. Jak by mě mohli zranit? Zraňují mě, jenom když jsou žárliví nebo nejistí, nebo když mezi nimi panuje rivalita. Ale tak otázka nestojí. Je-li někdo schopen pozvednout své vědomí a vybudovat si blízkou vnitřní komunikaci s Mistrem, Vnitřním Pilotem nebo Nejvyšším, bude si ho vážit a bude ho obdivovat vlastní duše, bude si ho vážit Mistr a Nejvyšší, protože tento člověk je nyní připraven převzít určitou odpovědnost od Mistra, právě takovým způsobem, jakým já přebírám odpovědnost od Nejvyššího. Vybuduje-li si někdo se mnou jednotu, jenom mi tím pomáhá.

Jakmile si takový člověk vybuduje jednotu s Mistrem, musí být velice vděčný, velice vděčný. Pokud z nějakého důvodu jeden den trpí, musí si říci: „Je to pro moje dobro.“ Jestliže někdo dělal v duchovním životě pokrok a teď čtyři nebo šest měsíců cítí, že žádný pokrok nedělá, musí to přijmout duchovním způsobem.

Člověk může zaujmout dva postoje. Můžete říci: „Ach, napadly mne nepřátelské síly. To je důvod, proč nedělám žádný pokrok a můj Mistr spí. Je jasné, že se o mě nezajímá.“ To je jedna odpověď. Nebo můžete říci: „Můj Mistr ví všechno. Jestli jsem odhodlán zůstat opravdu blízko při mém Mistrovi, On nedovolí nepřátelským silám, aby mě napadly. Ale pokud záměrně odejdu od svého Mistra, On řekne nepřátelským silám: ,Dělejte si, co chcete.‘“

Pokud Mistr vidí, že si někdo vedl dobře tři nebo čtyři roky a dělal pokrok, protože dostával zvláštní potravu — Mistrovu náklonnost a lásku — může říci: „Když mu teď tuto potravu nedám, uvidíme, kolik má lásky, oddanosti a odevzdání, jakou jednotu si vybudoval.“ Mistr je ten, kdo vám má dát mango a on je také tím, kdo vám ho dát nemá. Jestliže vám dá mango, myslíte si, že jste Jej potěšili a On potěšil vás. Nedá-li vám mango, můžete mít pocit, že jste Jej znechutili, že jste udělali něco špatného. Ne. Mistr to může udělat proto, aby zvětšil vaše odevzdání a jednotu.

V té chvíli musíte cítit: „Trénuje mě. Včera se na mě usmál. Dnes se na mě možná mračí. Musím pokračovat ve svých denních modlitbách a meditacích, ve své lásce, oddanosti a odevzdání. Já vím, že ať mi dává cokoliv, je to pro moje vlastní dobro.“ Pokud se dostanete na jistou vyšší úroveň, budete schopni říci „Je to pro moje dobro.“ Je-li naproti tomu vaše úroveň velmi nízká, nikdy to nebudete schopni říci. Musíte se v duchovním životě dostat na určitou úroveň. Potom budete schopni říci: „Včera mi dal Mistr něco zvláštního. Když mi to dnes nedává, je to pro moje vlastní dobro. Mistr ví vždy nejlépe, co má dělat.“

Ve svých knihách píšeš, že lze dělat nejrychlejší pokrok s takovou nebo jinou kvalitou. Na jednom místě například píšeš, že nejrychlejší pokrok lze dělat pomocí vděčnosti, na jiném místě píšeš, že pomocí lásky. Moje matka by chtěla vědět, jak by mohla dělat nejrychlejší pokrok. Chce se koncentrovat pouze na jednu kvalitu.

Na počátku jsem se velice usilovně snažil, měl jsem aspiraci a myslel jsem si, že je to dobré. Ale nedávno jsem si uvědomil, že tu transformaci, kterou jsem prošel, jsem neudělal já sám, ale ty. Takže nakolik se mám osobně snažit a nakolik se mám odevzdat? Jak by tedy měla v mém případě vypadat rovnováha mezi osobním úsilím a odevzdáním?

Jsme-li upřímní, uvědomíme si, že nic takového jako osobní úsilí neexistuje. Ano, trénuji, abych mohl zvednout těžké činky nebo závaží. Zvedám ruku, dělám toto a tamto, ale Kdo to uvnitř mé ruky dělá? Proč to nedělá prostřednictvím někoho jiného? Jakmile v našem životě začne svítat vděčnost, budeme sto procent zásluh připisovat Bohu. Řekněme, že něco děláte — velice mocně meditujete. Někdo jiný to nedělá. Ať už tedy cokoli označujeme za osobní úsilí, je to čin, který v nás a naším prostřednictvím dělá neviditelná síla. Jste-li vědomí, uvidíte, že Někdo jedná ve vás a vaším prostřednictvím. Pokud přiznáváte zásluhu Bohu nebo řekněme neviditelné Síle, budete šťastní. V opačném případě budete zcela závislí na svém osobním úsilí. A pokud nebudete něco dělat deset dní, jedenáctého dne si řeknete: „Já to nedokážu.“ Nebudete schopni si představit, jak byste to mohli udělat, protože budete závislí jenom na svém osobním úsilí.

Osobní úsilí nedokáže žít samo o sobě ani minutu, protože jeho vnitřní potravou je Milost Shůry. Tato Milost je uvnitř vašeho osobního úsilí. To je důvod, proč toto nebo tamto na fyzické úrovni děláte. Osobní úsilí bude velice, velice omezené, nebude-li v něm Milost. Po nějaké době to vzdáte. Řeknete: „Pracoval jsem mnoho dní, mnoho měsíců. Nemám žádné výsledky. Měl bych toho nechat.“

Kolik procent z tvého utrpení je způsobeno světem a kolik žáky?

Na druhou stranu, co za realizaci bych měl, kdybych se s vámi nedokázal ztotožnit? Pokud jsem realizoval Boha Všudypřítomného, Vševědoucího a Všemocného, jak bych se mohl odvážit říci: „Tvůj život je tvůj. Můj život je můj.“ Duchovní Mistři něco takového nemohou nikdy říci. Obyčejní lidé mohou říci: „Starej se o sebe.“ Ale to já nemohu nikdy říci. Mohu pouze říci: „Jsme všichni propojeni.“

Větu: „Starej se o sebe“ nikdy nelze vztahovat na duchovní Mistry. Stejně jako se nemůžeme oddělit od nejlepšího žáka, nemůžeme se ani oddělit od toho nejhoršího možného žáka, který je extrémně nebožský. Proč trpěl Ježíš Kristus? Co zlého udělal? Neudělal nic. Když si duchovní Mistr jeho úrovně vezme lidskou inkarnaci, začne trpět. Jakmile se ztotožníte s ostatními, vaše utrpení se zvětší.

Ale na druhou stranu, odměnou je Úsměv Nejvyššího. Jestliže Nejvyšší vidí, že jsem se ztotožnil s tvým utrpením, s jeho utrpením, s jejím utrpením a s utrpením všech, usměje se na mě, protože dělám Jeho práci. Čím jdete výše, tím větší utrpení musíte převzít. Na druhou stranu, ve vnitřním světě existuje něco, čemu se říká blaženost a extáze. V takovou chvíli bolest není bolestí. Mnohokrát se nemohu kvůli veliké bolesti ani pohnout, ale ať už tomu věříte nebo ne, beru to jako zkušenost, kterou ve mně a mým prostřednictvím má Nejvyšší. Každý krok je trýznivý, ale v samotné hloubce mého srdce je jedna moje část velice šťastná. Pokud On chce, abych prošel touto bolestí, jsem více než šťastný, když ji mohu přijmout.

Část II

Ve svých knihách píšeš, že cílem je Království Nebeské na zemi, že můžeme transformovat zemi tak, že se budeme koupat v božském vědomí. Jaký bude mít Nebe smysl, až to nastane?²

Když použijeme slovo „Nebe“, znamená to štěstí a mír. Dokonce, i když se modlíte a meditujete, cíl je velice, velice daleko. Když Spasitel Kristus řekl: „Království Nebe na zemi“, nemyslel na Nebe jako na kus země. Duchovní Mistři v budoucnosti nepřinesou na tento svět na svých ramenou nebo na své hlavě nějaký kus země. Pouze ve svých duších nesli, nesou a vždy ponesou nekonečný mír, lásku a světlo na tento svět.

Duchovní Mistři nejvyššího řádu skutečně snášejí Nebe dolů na pozemskou úroveň, ale potom také přichází na řadu otázka vnímavosti. Občas se stává, že lidské bytosti nedokáží přijmout ani špetku božského míru, božské lásky a božské harmonie. Lidská vnímavost je natolik nedokonalá, že termín „špetka“ je naprosto přesný. Mluvíme o Bohu celý den, ale pokud jde o vnímavost, je velice omezená. Vnímavost je založena na sebedávání. Čím více jsme schopni radostně, oduševněle a bezesně dát sami sebe, tím dříve si vnímavost vytvoříme. V takové chvíli se naše nádoba vnímavosti zvětšuje — je větší, ještě větší, největší.

Naneštěstí nedáváme ani to, co máme a dávat to, čím jsme, je jenom sen založený na představivosti. Vždycky říkám: „Dejte to, co máte a dejte to, čím jste.“ Ale dokonce i to, co máme — dejme tomu dobrou myšlenku — nedáváme, ani na letmou sekundu. Jakmile spatříme jinou lidskou bytost, dokonce ani na pět sekund nedáme to nejlepší, co máme — naši lásku, soucit a dobrou vůli. Schováváme si pro sebe naši lásku a soucit za pět centů. Pozorujeme toho druhého člověka naším nejistým srdcem a nečistou myslí. Použijeme naše nejisté srdce, abychom zjistili, jestli je stejně nejistý jako my. Použijeme naši nečistou mysl, abychom zjistili, jestli je stejně nečistý jako my. Chceme vidět, že je méně čistý než my a více nejistý než my. Potom z toho máme zlomyslnou radost.

Ale koho tím klameme? Klameme jenom sami sebe, protože nezískáváme skutečnou radost. Když pozorujeme v ostatních špatné vlastnosti, získáváme jenom zlomyslnou radost. My známe naše vlastní špatné vlastnosti — nejistotu a nečistotu. Myslíme si, že pokud je uvidíme v ještě větší míře v ostatních, získáme tím radost. Ale nezakoušíme radost, je to jenom potěšení.

Pokud nedáváme to, co máme, jak bychom mohli dát to, čím jsme? Musíme nejprve udělat věci, které jsou na prvním místě. Kdo jsme? Jsme pevnou částí Nekonečna. To, co jsme, je pro nás v současné době za hranicí naší představivosti. Známe to, co máme — dobré myšlenky. Na pár minut se dokážeme stát dobrým člověkem, ale jednat jako dobrý člověk nedovedeme ani pár sekund. Pokaždé, když uděláme něco dobrého, vytvoříme kolem sebe božskou atmosféru. Kdyby každý člověk dokázal nabídnout světu dobré myšlenky, atmosféra by byla božsky čistá; zvětšila by svoji božskost. Ale my máme v povaze pozorovat a také živit negativní stránku našeho života. Pomocí naší toužící mysli neustále všechno rozdělujeme. Dnes rozdělujeme a zítra budeme ničit. Pokud však použijeme srdce, budeme dnes sjednocovat a zítra rozšiřovat naše omezená já. Bez sjednocování nemůžeme rozšiřovat. Jestliže pomocí mysli rozdělujeme, následuje zkáza. Rozdělování nepředstavuje uspokojení; spokojení jsme v jednotě.

Vraťme se však k tvé otázce. Nebe není kus území. Je to úroveň vědomí. Toto vědomí má také určité úrovně — sedm hlavních, pevných a uvnitř nich je ještě nemálo vedlejších. Nebe má jako schodiště sedm stupňů, ale mezi nimi je několik menších. Tyto menší stupně nám mohou vědomě pomoci v našem putování.

Musíme mít hned od začátku dobré myšlenky. Jakmile někoho uvidíme, musíme myslet na toho člověka dobrými myšlenkami. A nejenom to, hned od rána musíme myslet sami na sebe jako na dobrého člověka.

Když ráno vstanete, zapomeňte na včerejšek. Pokud jste včera udělali něco špatného, zapomeňte na to. Pokud jste udělali včera něco dobrého, ihned udělejte něco lepšího. Jestli jste včera měli dobrou aspiraci, inspiraci a zasvěcení, udělejte si z toho základ. Jestliže jste včera udělali něco špatného, musíte cítit, že včerejšek neexistoval. Ale pokud jste včera udělali něco velice inspirujícího, musíte to použít jako základ.

Vždycky se musíme dívat dovnitř, abychom viděli, jestli můžeme vystavět něco božského, osvěcujícího a naplňujícího. Jestliže vidíme, že to nedokážeme ráno nebo odpoledne, pokusme se večer. Mnohokrát se stává, že ráno neurčuje celý den. Mnoho, mnoho duchovních Mistrů nebo významných světových osobností nemělo počátky svých životů ani trochu povzbuzující nebo inspirující. Pokud nebylo ráno inspirující, snažme se v poledne, odpoledne, nebo večer. Duchovní život může začít v kterémkoli okamžiku. Nemusí začít brzo ráno. Podaří-li se vám začít duchovní putování hned ráno, je to výborné. To je důvod, proč říkám, abyste vstávali brzo ráno. Mohou to být čtyři hodiny ráno, nebo pro někoho jiného sedm hodin, nebo jedenáct hodin. Jakmile vstaneme, je pro nás nejlepší okamžik na meditaci. V tu chvíli pro nás udeřila hodina.

Ať už tato hodina udeří kdykoli, musíte si jí vážit a nedívat se na ty, pro které již tato hodina udeřila, nebo na ty, kteří přijdou po vás. Musíte myslet jenom na svoji hodinu a od ní expandovat. Nejlepší je říci: „Čekám na volání. Až volání přijde, ihned vyrazím vpřed. Nebudu se rozhlížet kolem sebe, abych zjistil, kdo už byl povolán a kdo přijde na řadu až po mně. Každý bude probuzen v Bohem vybrané Hodině. Protože udeřila moje hodina, musím běžet rychle, rychleji, nejvyšší rychlostí. Pokud běží někdo se mnou, je to skvělé. Ale nebudu se ohlížet dozadu, jestli někdo běží za mnou. Nebudu se dívat před sebe, abych zjistil, kdo je daleko přede mnou, aby mě to deprimovalo a sklíčilo. Budu-li se dívat na ty, kteří jsou daleko přede mnou, vyjde na povrch můj soutěživý duch. Budu se snažit toho člověka porazit za každou cenu. Pak ztratím všechno. Jestliže se budu dívat dozadu, budu z toho mít jenom zlomyslnou radost. Můj balón ega se naplní pýchou. Ne, byl jsem povolán. Poběžím nebo půjdu svou rychlostí, kterou mi dal můj Milovaný Nejvyšší.“ Pokud máme v mysli, v našem bdělém vědomí právě takové ideje, určitě uděláme ten nejrychlejší pokrok, abychom uvnitř nás samých stvořili Nebesa, abychom tady na zemi projevili Božskost.

Část III

Představení divadelní hry _Můj Ráma je mým vším_

Síta: Někteří lidé říkají, že Síta je něco jako záporná postava. Nejsem si jist, jak bych měl zahrát moment, kdy nařizuje Lakshmanovi, aby šel vyhledat Rámu. Chci dát najevo, že jsem na něj rozzloben (Síta je žena, ale hraje ji muž), ale je možné, že Síta se spíše bála a cítila se ztracená, protože Ráma zmizel.

Jakmile se hra dostala do bodu, ve kterém se dotyčný kapitán choval velice krutým způsobem, tento velký vlastenec se rozzlobil. Vstal, zul si sandály a hodil je na herce. Herec okamžitě sebral Vidyasagarovy sandály, jeden si dal na hlavu, druhý přitiskl k srdci a řekl: „Dnes jsem dosáhl svého hereckého vrcholu. Jsem Ind, ale hraji roli britského kapitána. Musím se zcela ztotožnit s jeho brutalitou.“

Takže musíš vědět, jakou roli hraješ. Celá moje hra o Rámovi pojednává o lidském a božském. Některé postavy jsou zcela božské, ale v jiných postavách musíte hrát lidské role. Pokaždé, když sestoupí duchovní Avatár, přijde s novým poselstvím. Ráma byl ztotožněn se společností. Mezi jeho realitou a společností neexistovalo žádné soupeření. Hlavními kvalitami, které ve svém životě projevil, byly slib, poslušnost a oběť. Tomu se říká lidská morálka.

Důležité je nesoudit duchovní Mistry. Pokud je soudíte, budete naprosto zmatení a vaše aspirace upadne. Oni jsou daleko, daleko za hranicemi našeho lidského posuzování. Když se Ráma a Síta vrátili z Lanky, Ráma musel požádat svoji manželku, aby jej opustila. Krišna zase požádal Ardžunu, aby zabil svoje vlastní příbuzné. Kdybyste použili svůj morální soud, vehementně byste nesouhlasili s činy Rámy i Krišny.

Ale kdyby Avatár nehrál lidskou roli, kdo by jej následoval? V jednom okamžiku musí hrát roli naprosto bezmocné lidské bytosti. V příštím okamžiku musí být ve svém nejvyšším vědomí. Podívejte se na Spasitele Krista. Když byl na kříži, zvolal: „Otče, proč jsi mě opustil?“ V tu chvíli se choval jako lidská bytost. V následujícím okamžiku zase řekl: „Otče, odpusť jim, neboť oni nevědí, co činí.“

Ještě než měl Šrí Rámakrišna svoje žáky, často stával na střeše a volal: „Kde jsou moji žáci? Kde jsou mé děti?“ Velice žalostně plakal. Byl neoddělitelně ztotožněný s Matkou Kálí, ale současně bezmocně plakal, aby přišli jeho žáci.

Když je duchovní Mistr ve svém nejvyšším vědomí, může jít za a za. Všechno transcenduje. Ale jakmile se ztotožní s lidskou úrovní, najednou se zdá, že je zde plno rozporů. Tentýž Nejvyšší žádá duchovního Mistra, aby byl postižen lidskou nevědomostí.

Určitě znáte ten slavný příběh o škorpiónovi. Škorpión spadl do vody. Duchovní Mistr chtěl škorpiónovi dát najevo svůj soucit a rukou mu pomohl ke břehu. Škorpión ho samozřejmě ihned uštknul a spadl zpátky do vody. Opět se topil a opět se mu duchovní Mistr snažil pomoci. Proč to duchovní Mistr dělal? Škorpión má přímo ve své povaze někoho uštknout, ale duchovní Mistr byl rozhodnutý mu pomoci. Myslel si, že jednoho dne bude moci změnit jeho povahu.

Když podržíte psův ocas, je rovný. Ale jakmile jej pustíte, opět se zkroutí. Lidská povaha je přesně stejná; je pokřivená. Duchovní Mistři se snaží vnést Božské do lidské povahy v naději, že bude zase rovná.

Roli Síty je potřeba hrát jako směs lidského a božského. Lakshmanovi vyhubuje a urazí jej naprosto lidským způsobem. V tu chvíli Síta ukazuje svůj lidský aspekt. V jiných scénách, kde říká velice vysoké, vznešené věci o Rámovi, vynáší na povrch božský aspekt. Ale kdyby v tomto konkrétním okamžiku mluvila s Lakshmanou s velikým soucitem, nebyl by v tom lidský aspekt. Takže děláš dobře, když dáváš najevo hněv.

Ráma také musí projevit svůj lidský aspekt. Kdyby ho neprojevoval, proč by si bral lidskou inkarnaci? Ztotožnil se s lidstvem v naději, že jej bude moci transformovat. Proč by měl před lidstvem ospravedlňovat svoje činy, když poslouchal Nejvyššího? Lidstvo se nachází miliony a miliony mil pod jeho úrovní. Duchovní Mistry nesmíme soudit podle lidské úrovně. Oni poslouchají přímé povely Samotného Boha. Podívejte se, jak Lakshmana poslechl své starší členy rodiny: poslechl svého bratra a poslechl Sítu, protože ji chápal jako svoji matku. Poslechl ji, i když jej urazila.

Když je potřeba poslušnost, musíte dát najevo poslušnost. Když je potřeba slib, musíte složit slib. Je-li potřeba oběť, musíte přinést oběť. Co více by mohl Ráma obětovat, než svoji nejdražší manželku? Tyto tři věci — slib, oběť a poslušnost — jsou buď na lidské úrovni, nebo na božské úrovni, ale všechno pochází od Nejvyššího.

Není možné říci, že to, co Ráma dělal na úpatí stromu, bylo špatné, co dělal uprostřed výšky stromu, bylo trochu špatné a trochu dobré, a na vrcholku stromu bylo všechno dobré. Ne. Na vrcholku stromu Nejvyššího vyjádří sám sebe jedním způsobem. Uprostřed stromu vyjádří sám sebe jiným způsobem a na úpatí stromu se musí vyjádřit odlišným způsobem. Kdyby měl Ráma pravdu jenom na vrcholku stromu, k čemu by byl strom? Co by to bylo za strom, kdyby měl jenom nejvyšší větve a zároveň neměl žádné kořeny a kmen. Strom života takový není. Na stromu života je mnoho květů, lístků a plodů — každý musí sehrát svoji individuální roli.

Takže duchovní Mistr musí podle vnímavosti lidstva naplnit svoje poselství příslibu a poslušnosti. Bůh není omezený na žádné úrovni. Jinak byste měli nehybného Boha. Svou představivostí si můžete vytvořit obrázek Boha. Představivost je realita, to je pravda, ale nemůžete pomocí ní spoutat Nejvyššího. Na jednu stranu je On bez podoby. Na druhou stranu má podobu. Když má podobu, bere si jich na sebe milióny, nespočet. Možná jste schopni vidět jednu podobu a ta je neměnná. Když potom uvidíte něco jiného, možná řeknete: „To nemůže být Bůh.“

Otec nosí doma pořád krátké kalhoty. Když jde do práce, možná si vezme na sebe pěkný oblek. V obleku byste ho možná nepoznali. Možná řeknete, že je vaším otcem jen tehdy, když má na sobě krátké kalhoty. Takže Bůh je také takový. Má milióny podob.

Moje hra o Rámovi pojednává o poslušnosti, oběti a slibu. Pomocí těchto třech kvalit musíte chápat celou hru. Nemůžete soudit velké duchovní Mistry jako Sri Rámachandru a Sri Krišnu. Chceme je vidět lidskýma očima, cítit lidský srdcem. To je nemožné.

Dejme tomu, že chci posoudit nějakou operaci, kterou provedl významný lékař. Pokud jste zdravotní sestrou, možná o tom něco víte, ale mezi vašimi vědomostmi a vědomostmi toho lékaře je zející propast. Vědomosti zdravotní sestry jsou jako kapka, kdežto vědomosti lékaře jsou jako oceán. Jak by mohla kapka posuzovat oceán? Duchovní Doktor, Bůh, nás právě takto může léčit miliony různých způsobů, pokud si to přeje. A pokud si On přeje mít v nás a naším prostřednictvím nějakou zkušenost, jak bychom Jej mohli soudit?

O zlepšení hry _Můj Ráma je mým vším_

Především nejsou uspokojivé vaše kostýmy. Ale jak už jsem řekl, nevíte nic o oblékání v té době, takže co můžete dělat? Také to vypadalo, že herci měli v průběhu hry pořád stejný druh kostýmů, což není přesné. Vybrali jste si jeden aspekt Rámajány, prostotu a odříkání, a toho se držíte celou dobu. Ale tak to nebylo. Scény v paláci, ještě než Ramachandra odešel do exilu do lesa, by měly být vznešenější. V té chvíli by na jevišti měly být skvostné věci. Vy hned od začátku ukazujete aspekt odříkání. Ale tento aspekt přišel teprve až poté, kdy Kaikeyi žádá o svůj dar. Předtím byste měli znázornit bohatství a lesk královského dvora. Na samém počátku je jubileum; všichni jsou velice šťastní. Tady byste měli předvést více pompy a majestátnosti. Mějte na paměti, že všechny hlavní postavy jsou členové královské rodiny.

Když jsem dříve sledoval žákovské hry, byl jsem v transu! Tentokrát jsem od začátku do konce sledoval úplně všechno. Dokonce, i když jsem měl občas zavřené oči, měl jsem otevřené třetí oko. Takže teď se pokusím si na všechno detailně vzpomenout.

Začněme u Kaikeyi. Na začátku Kaikeyi nemá zdání, co se stane. Ona neví, co hodlá říci darebák Manthara. V tu chvíli musíte udržovat velice radostnou náladu. Ale vy jste byli od začátku velice vážní, jako kdybyste dopředu věděli, co se stane. Musíte vědět, že Kaikeyi tu myšlenku od Manthary vyslechne úplně poprvé. Teprve až se na tu myšlenku upne, postupně, postupně se budete cítit špatně, až je Ráma korunovaným králem, můžete být vážní. Kaikeyi rozhodně neměla sebemenší tušení, co Manthara hodlá říci. Manthara zničí veškerou radost Kaikeyi, ale vy jste od počátku vážní, takže nemůžete tu ideu dobře tlumočit.

Ředitel: Obstarali jsme si knihy o nejstarších uměních z Tibetu, Indie, Nepálu a všech zemí, které uctívají Rámu. Převzali jsme kostýmy severních lidí.

Pokud chcete u Kaushalya hned od počátku zobrazit její královský aspekt, musí mít spoustu náramků a velice krásné sárí. Její současný kostým se k ní nehodí. Jestli se má publikum ztotožnit s herci, bude mít větší radost, když jim něco přidají jejich kostýmy, něco ke způsobu, jak vyjadřujete myšlenky a ideje. Ideje hry vyjadřujete velice oduševněle, výmluvně a mocně, ale kostýmy by měly být lepší.

Nyní několik slov o jevišti. Vašemu představení prospěje, když několikrát v průběhu hry představíte dekorativnější aspekt. Jinak velice často přichází aspekt odříkání. Když se Bharata po návštěvě Rámy v lese vrací zpět do království, umístí Rámovy sandály na trůn, ale musí vynést na povrch aspekt královské rodiny. Samotný trůn může být prostý, protože tady uctívá svého bratra, ale království jako takové je velice bohaté a ohromující.

Dále je na řadě jelen. Ve vašem představení se jelen vůbec neobjevil. Pouze naznačujete, že je v tomto směru nebo v tamtom směru. Je vždycky mimo jeviště. Já mám ale pocit, že na jevišti potřebujete něco hmatatelného. S hračkou jelena můžete udělat něco velice rychlého, aby to vypadalo skutečně. V opačném případě všichni herci říkají, že vidí zlatého jelena, ale obecenstvo jej nevidí. Jelena je potřeba ukázat, jinak to bude jako v cirkusovém představení, kde hloupý klaun říká, že někoho vidí, a přitom tam nikdo není. Aspekt jelena musí být trochu hmatatelnější.

Herecký výkon Bharata je vynikající. Když však mluví ke Kaushalya a říká jí: „Ty jsi moje skutečná matka,“ mám pocit, že by měl projevit o trochu větší oddanost. On se cítí špatně kvůli tomu, co udělala jeho vlastní matka, ale mohl by dát najevo větší oddanost Kaushalya. On ji opravdu zbožňuje.

Hlavní je, aby na začátku hry bylo více štěstí. Neměli byste hrát smutný aspekt života, dokud Král nepožádá Rámu, aby odešel. Musíte hrát štěstí a potom najednou vybuchne atomová bomba. Pokud byste očekávali explozi atomové bomby ještě před jejím svržením, neměli byste tu radost. Oni nevědí dopředu, co se má stát. Manthara začne s tím špatným směrem událostí. Ale předtím Kaikeyi nic neví. Ani ostatní nic neví. Takže hra by měla začít s bezmezným štěstím.

Konec hry byl velice krásný, naprosto skvělý. Příště můžete přidat sanskrtské verše:

```

tantu desha na pashyami

```

Ve Sri Aurobindově ášramu byli takovými bratry Nolini a Amrita. Amrita byl jako mladší bratr Noliniho. Když šel Nolini jedním směrem, Amrita šel také. To jsem viděl na vlastní oči. Nolini byl tajemníkem ášramu a Amrita byl manažerem. Amrita neviděl na Nolinim žádnou chybu. Kdyby Nolini řekl: „Toto je Nebe,“ Amrita by řekl, že je to Nebe. Kdyby Nolini řekl: „Toto je peklo,“ Amrita by řekl, že je to peklo. On neměl vůbec žádnou vlastní individualitu. Příběh o Lakshmanovi a Rámovi se neodehrál jenom před deseti tisíci lety. Také v tomto století totéž dokázali manažer s tajemníkem. Manažer pouze následoval tajemníka, kamkoli šel. A nikdy se s Nolinim nepřel. Jenom někdy si ze sebe utahovali. Jednou jsem pracoval a oni pili čaj. Také ostatní pracovali. Zaslechl jsem je, jak vtipkují. Nolini se vytahoval, že má dokonalé zdraví. Pouze nedokázal zvětšit svoji výšku. Tehdy mu bylo 65 let. Amrita mu řekl: „To je velice snadné. Prostě si stoupni na špičky a hned budeš vyšší!“

Král Dasharathra: Řekl jsi, že nejdůležitějším aspektem krále je větší vznešenost. Jak mohu získat jakožto král více vznešenosti?

Yamaraj: Máš nějakou připomínku k Yamarajovi?

Ředitel: Pro mě je Ráma Bohem. On ví, kdy zemře. Takže jediný důvod pro Yamarajův příchod chápu jako zkoušku Lakshmanova odevzdání.

Ředitel: Tak jak jsem to interpretova já, byl skutečný důvod pro Yamarajův příchod Lakshmanova smrt, chtěl vidět, jestli by Lakshmana obětoval pro Rámu svůj život.

Tady vidíte božský aspekt Rámy, ale on k tomu tak nepřistupuje. Yamaraj přichází, aby podal tuto zprávu. Ráma neřekne: „Já vím vše. Znám svoji minulost, současnost i budoucnost.“ V té chvíli se Ráma musí chovat jako obyčejná lidská bytost. Přichází posel, aby mu předal poselství, že zemře; jeho úloha tím končí. Kdyby se Ráma v té chvíli nedíval na posla, nebylo by to správné.

Ředitel: A co dělat v případě, když Yamaraj říká, že každý, kdo vstoupí do místnosti, zemře? V té chvíli mám jeho, jak ukazuje na Lakshmana.

Ředitel: Může se také podívat na Rámu a jenom ukázat na Lakshmana?

Ráma: Kdy si Ráma ve skutečnosti uvědomí, že je inkarnací Boha?

Já jsem realizoval Boha v minulých inkarnacích. V této inkarnaci ve věku dvanáct a půl roku jsem plně věděl, kým jsem. Teď je mi šedesát tři let a stále občas dávám lidem pocítit, že nejsem realizovaný. Kdybych se nechoval lidským způsobem, nemohl bych existovat. Kdybych zůstával ve svém nejvyšším, ve svém transu, nikdo by za mnou nepřišel.

Na druhou stranu, Ráma udělal všechno podle Vůle Nejvyššího. V jednom okamžiku vidíme, že Ráma je lidský, naprosto bezmocný. Když v příštím okamžiku vyjde na povrch jeho božský aspekt, on ví, že je za, daleko za pozemským utrpením. Jako lidská bytost jedná podle morálky, protože aspekt obyčejných lidí souvisí s morálkou. Zároveň je za hranicí morálky. Na Boží Povel musí dělat určité věci.

Některé duchovní osobnosti — nikoli však duchovní Mistři nejvyššího řádu — viděly více Rámův lidský aspekt než jeho božský aspekt. My však musíme vědět, že on jenom poslouchal své vlastní Nejvyšší. Když poslouchal Nejvyšší, ostatní mu absolutně nerozuměli. Nemusíte se stát Rámou, aby vás lidé nepochopili. Je snad někdo, kdo by nemohl říci, že jej ostatní nepochopili? Bez ohledu na to, jak jste velcí nebo dobří, vás ostatní určitě nepochopí, a ne jenom ostatní, ale i vaše vlastní já. Když vaše nejnižší část posuzuje nejvyšší část, okamžitě ji nepochopí.