Sri Chinmoy odpovídá, část 32

Část I

Jak mohu být stále šťastný?

Jak to mohu udělat, abych si vždy počínal správně?

Jak mohu být neustále nadšený?

Co mám dělat, abych nikdy neměl strach?

Co si o mně Bůh ve skutečnosti myslí?

Jak mohu mít více vděčnosti?

V Indii máme list tulsi. Duchovní význam tohoto listu je oddanost. Jedna z mých indických „matek“ se bála, že nemám žádnou oddanost. Jmenovala se Mridu-di. Každý den za mnou přiběhla jenom proto, aby mi dala do úst list této rostliny.

Abychom měli vděčnost, je oddanost naprosto nezbytná. Jakmile někdo ztratí magnet oddanosti, nemůže si udržet vděčnost. Jste-li někomu oddaní, můžete mu dát najevo svoji vděčnost, lásku, zájem a sympatii. Ale co uděláte, když vám chybí magnet oddanosti?

Jak mohu mít více energie?

Je možné nebo potřebné mít rád každého člověka?

Musíš také vědět, že ten strom má svůj kořen, a tím kořenem je Bůh. Můžeme Bohu říci: „Miluji Tebe a všechno, co máš a všechno, čím jsi.“ Bůh se stejně jako ten strom zabývá bezpočtem lidí.

Měl bys mít vůči všem dobrou vůli, ale to neznamená, že bys měl jít a s každým mluvit a dát mu najevo svoje sympatie a zájem. Kdyby ses o to pokusil, neměl bys čas myslet na svoji vlastní modlitbu a meditaci. Někteří lidé nemají čas myslet na svůj vnitřní život a realizace Boha je pro ně pořád velice vzdálená. Ale chodí sem a tam, aby pomáhali všem lidem a měli pocit, že jsou lidumilové. Ve většině případů jenom klamou sami sebe.

Má pro mě dnes moje duše nějaké zvláštní poselství?

Musíš cítit tak často, jak je jenom možné, že nejsi tělem, ale duší. Potíž spočívá v tom, že duše je pro nás neurčitý pojem, je to pro nás jenom slovo. My víme, jak se to slovo vyslovuje, ale duši nezakoušíme. Právě proto, že ji nevidíme a necítíme, máme pocit, že je to možná mentální halucinace nebo pověra. Ale duše je skutečnost. Je to božskost uvnitř nás.

Musíš cítit, že duše v tobě je posvátná. Ty ji možná nejsi schopen vidět, ale můžeš kdykoli otevřít své srdce a cítit ji. Je to jako s láskou. Nemůžeš ji vidět, ale víš, že ji máš.

Část II

Co vás a vaše studenty přivádí do Indonésie a zejména pak do Yogyakarty?

Navštěvujete mnoho zemí po celém světě. Rád bych se zeptal na účel těchto cest.

Je pravda, že vaší filozofií je láska a bratrství?

Co byste řekl o lidech, kteří nevěří v Boha?

V této chvíli máme zájem jenom o pozitivní aspekt Boha, ale pokud někteří lidé mají zájem o temnotu, nebude nám to vadit, protože víme, že nakonec přijdou k témuž světlu. Za pár let nebo za pár staletí přijde den, kdy zjistí, že jejich životům něco chybí. Budou se cítit špatně, protože nebudou spokojení. Bůh je světlo. Jak dlouho dokáže člověk popírat světlo? Ti lidé, kteří nevěří v Boha, mají pocit, že světlo neexistuje. Ale jednoho dne budou mít toho temného pokoje plné zuby. Řeknou: „Jak dlouho máme být na tomto místě? Otevřme dveře a podívejme se na denní světlo. Teprve potom budeme spokojení.“

Tito nevěřící budou upřímně milovat a uctívat světlo, protože znají jeho nepřítomnost. Kdysi jsme možná i my byli nevěřícími. To je důvod, proč stále říkám, aby lidé, kteří věří v Boha, projevovali nevěřícím velkou účast. Kdybychom o nich špatně mluvili a kritizovali je, jenom bychom zpomalovali jejich pokrok.

Vaše filozofie je velice vysoká.

Jste si jistý, že vaše filozofie lásky a bratrství dokáže vyřešit všechny problémy světa?

Pokud se ale cítím uvnitř silný, nebudu s vámi bojovat. A pokud se vy cítíte uvnitř silný, nebudete bojovat se mnou. Malé dítě píchne svého staršího bratra nebo ho udeří. Proč? Chce ukázat, že je silnější než jeho starší bratr. Starší bratr ovšem ví, že je mnohem silnější. Proto svému mladšímu bratrovi ze soucitu odpustí. Řekne: „Ne, nechci s tebou bojovat.“ Když máme mír, máme lásku. A když máme lásku, máme také mír. Kde je potom nějaká hádka nebo boj?

Jak takový vnitřní mír získáme? Pokud budeme dělat dobré věci, staneme se dobrými občany světa. Můžeme číst nějaké duchovní knihy, modlit se, meditovat nebo nějakým způsobem sloužit světu. Proč bychom měli bojovat, stanou-li se z nás opravdu dobří občané světa? Otázka nějakého boje vůbec nepřijde na řadu.

Ten, kdo miluje Boha, kdo miluje Alláha, nebude bojovat. Modlíme se k Bohu čtyřikrát nebo pětkrát denně, aby z nás udělal dobré lidské bytosti, aby nám dal lásku a mír. Kdo se bude modlit k Bohu: „Bože, dej mi sílu, abych zničil tohoto člověka nebo tamtoho člověka?“

Část III

Jak můžeme použít květiny, aby nám pomohly v meditaci?

Potom se snažte cítit, že květina, kterou jste umístili na svůj oltář, dýchá právě takovým způsobem, jakým vaše srdce nadechuje a vydechuje váš životní dech. Spojte květinu svého srdce s vnější květinou. Když se díváte na květinu na oltáři, zkuste cítit, že do ní vstupuje váš dech. Potom zkuste cítit, že květina vstoupila do vašeho srdce a tam dýchá. Vaše srdce-květina a květina, kterou jste umístili na oltář, se přemisťují tam a zpět, neustále se vyměňují. Květina na oltáři vstupuje do vašeho srdce a opět vychází ven, aby se vrátila na oltář.

Pokud toto dokážete dělat v průběhu meditace, bude vaše srdce čistší než nejčistší a vy budete schopni absorbovat Boží Soucit, Lásku, Požehnání — cokoli, co On vám chce dát — v naprosto bezmezné míře, protože vaše srdce je zcela připravené přijímat.

Lidé v současnosti rádi roubují určité květiny na jiné, aby vytvořili nové formy. Dělá to Nejvyšší prostřednictvím člověka, nebo to Nejvyšší jenom toleruje?

Existují v Nebi květiny? Dají se srovnávat s pozemskými květinami?

Když nabízíme lidem květiny, co bychom měli cítit, že jim dáváme?

Pomáhají květiny při pohřbu duším zemřelých lidí?

Část IV

Jak jste se dostal k ultramaratonům? Vím, že v mládí jste byl sprinterem, ale jak jste se zamiloval do běhu na dlouhé vzdálenosti?

Běžci dlouhých tratí tráví běháním půl hodiny, hodinu nebo dvě hodiny denně a při tréninku přijímají zvláštní požehnání od přírody, od Matky Země. Dýchají čerstvý vzduch. Těší se z vůně květin a z požehnání stromů a podobných věcí, kdežto sprinteři krátkých tratí běhají jenom na běžecké trati. Usilují jenom o rychlost, rychlost, rychlost. Nemají čas na to, aby se těšili krásou přírody nebo aby přijímali požehnání Matky Země.

Vzhledem k tomu, že ve skutečnosti sponzorujete ultramaratony — závody na 700, 1000, 1300 mil — máte nějaký konkrétní pocit, že bylo potřeba těmito závody vyplnit určité prázdné místo? Vím, že před lety váš tým pomáhal klubu _New York Road Runners_ při organizaci ultraběhů. Potom toho nechali a začali jste je organizovat vy sami. Měli jste pocit, že by tím svět něco ztratil, kdyby ty závody nepokračovaly?

Slyšel jsem, že jste se opět vrátil ke sprintu.

Když někdo jako Stu Mittleman, Yannis Kouros nebo Fred Lebow řekne: „Víte, jestli to teď nedělá Sri Chinmoy, nikdo se do toho nepustí,“ je to velice působivé. Oni říkají, že by to byla ohromná ztráta, kdybyste s těmi závody přestal. Nereagoval byste na to? Jinými slovy, vy byste ty závody ukončil, kdyby vás vnitřní Kormidelník o to požádal, i kdyby to znamenalo konec ultramaratonu?

Takže vůbec nevidíte konec svého snažení?

V časopise _Ultrarunning_ jsem nedávno četl, že Sri Chinmoy Maraton Team dělá nejlepší závody v Americe.

Je to, jako když obdivujeme někoho, kdo je velkou tenisovou hvězdou. Říkáme, že má dokonalý úder a podobně, ale on sám ví, kolik toho ještě může zdokonalit. Je mnoho oblastí, ve kterých se může zlepšit. My také víme, že nejsme dokonalí. Ve skutečnosti máme k dokonalosti ještě dost daleko. Potřebujeme se naučit ještě mnoho věcí. Ale naše největší radost spočívá v tom, že to nevzdáváme. Možná nejsme dokonalí, ale naším cílem je pokrok a my věříme, že díky pravidelnému, postupnému pokroku se z nás stanou lepší Boží nástroje.

Vím, že byste nerad spojil svoje jméno s velkými sponzory, ale zvažujete s nimi do budoucna nějakou spolupráci, abyste přidal ultramaratonům na přitažlivosti?

Četl jsem některé z vašich knih _Vnější běh a vnitřní běh_, stejně jako některé věci o meditaci. V jednom proslovu, který jste měl před několika lety před startem newyorského maratonu, jste řekl svým studentům, aby běželi, jak nejlépe umí, ale kdyby se jim nepodařilo zaběhnout svůj nejlepší čas, kdyby se jim nesplnily jejich osobní očekávání, nemají si s tím vůbec lámat hlavu. Řekl jste, že hlavní je jejich veselost, že tou nejdůležitější věcí je běh sám o sobě. Kromě toho vím, že chováte zvláštní respekt k šampionům, jakým je třeba Carl Lewis. Mohl byste mi ty dva přístupy vysvětlit?

Dejme tomu, že jsem chtěl uběhnout maraton za čtyři hodiny a dokončil jsem jej za čtyři a půl hodiny. Kdybych byl odsouzen ke zklamání, nepůjdu zítra běhat a možná dokonce běhání zanechám. Ale pokud přijmu ten výsledek vesele, dostanu sílu navíc. Dnes se mi nepodařilo dosáhnout svého cíle, ale jak víte, selhání jsou pilířem úspěchu.

Zvednout 300 liber jednou rukou se mi nepodařilo při stovkách pokusů. Ale pokračoval jsem a později jsem se dostal k 7000 librám. Naše filozofie říká — nikdy se nevzdávej. Jak bychom mohli pokračovat, kdybychom se vzdali? A kdybychom nepokračovali, jak bychom si mohli udržet veselost? Všem svým studentům říkám: „Buďte veselí bez ohledu na výsledek.“ My jsme duchovní lidé. Víme, že je naší svatou povinností odevzdat výsledky našeho snažení Bohu. On nám dal schopnosti potřebné k běhu. Právě On běhá v nás a naším prostřednictvím. Nabídněme tedy Bohu naši vděčnost.

Carla Lewise a další super hvězdy z různých oblastí života bereme jako členy naší rodiny. Protože jsme duchovní hledající, máme pocit, že celý svět je náš — nikoli v tom smyslu, že jej vlastníme, ale proto, že celý svět objímáme. Vy, on a já jsme všichni jedno a totéž. Takže když někteří členové naší rodiny něco dělají, máme pocit, že je naší svatou povinností je obdivovat.

Je zde jen jeden svět. Mému vzpěracímu programu jsem dal jméno „Lifting Up the World with a Oneness-Heart“ (Zvedání světa srdcem jednoty). Carl Lewis se do něj dokonale hodí. Stejně tak Roberta Flack, Narada Michael Walden, Bill Pearl a bezpočet dalších. Všichni jsou členové naší rodiny. Oni milují nás a my milujeme je. Když členové naší rodiny udělají něco dobrého, máme pocit, že je naší povinností si jich vážit a obdivovat je. Tímto způsobem zvětšujeme jejich schopnosti. Vzájemné uznání je dobrá věc.

Mají lidé jako Carl Lewis nějaké zvláštní požehnání k tomu, aby se z nich stali světoví šampioni?

Ultramaraton velmi silně připomíná vnitřní hledání, na rozdíl od soutěživých sportů, jakým je třeba fotbal. Je to důvod, proč je pro vás atraktivní?

Na dlouhých tratích běží běžci pomalu a vytrvale ke svému cíli a je v tom stálá radost. Říká se, že na New York City maratonu je každý vítězem. Tento výrok mám velmi rád — každý běžec je vítězem. Šampioni již jsou v cíli a my s radostí pokračujeme deset mil za nimi. Když se dostaneme do cíle, organizátoři nás utěšují a inspirují nás právě těmito slovy — každý běžec je vítězem.

Mnoho náboženství považuje Bohy ostatních náboženství za falešné a za správného Boha považuje jenom toho svého. Vy mluvíte o Nejvyšším, ale nevypadá to, že by šlo o nějakého zvláštního Boha, který by vylučoval všechny ostatní Bohy. Je to jaksi Bůh každého člověka. Vaši žáci nemají přísně vzato náboženství, ale jdou po určité cestě. Říkám to správně?

Tato filozofie by v historii zabránila mnoha válkám.

U týmových sportů jako je fotbal, hokej a podobně, se vyskytuje nemálo násilí. Měly by tyto sporty pokračovat tak, jak byly založeny, nebo by se měly změnit, aby nebyly tak násilné?

Vraťme se však k vaší otázce — záleží to na stupni rozvoje vědomí. Hra se dá hrát správně, se vzájemným respektem a láskou. Nebo se dá hrát od počátku s ničivým přístupem. V takovém případě pracuje ničivá mysl, nikoli srdce. Jestliže pracuje srdce, víte, že nikdo nikoho vědomě nezraní. Ale když hrajete s pomocí mysli, je to samé rozdělení a zkáza. Srdce bude hrát tutéž hru, ale s odlišným přístupem.

Pokud vyjdou na povrch srdce těchto hráčů, budou hrát správným způsobem. Potom určitě získají ze hry radost navíc. V této chvíli nezískávají radost ze hry samotné. Mají radost jenom tehdy, když vyhrají. Následně mají pocit, že porazili celý svět. Když prohrají, mají pocit, že ztratili celý svět. V jednom okamžiku jsou majiteli světa, v příštím okamžiku ztratili celý svět. Ale pokud jsme hledající, milovníci Boha, milovníci pravdy, máme při hře radost ze všeho. Je to jako když si hrají děti — mají radost ze hry samotné. Kdybyste umístil dvacet dětí do krásné zahrady, budou si pořád hrát a budou šťastné.

Část V

Dnes jsem měl pocit, že jsem byl na vnitřní úrovni napaden a bylo to pro mě velice obtížné.

Když s tebou meditujeme, zejména při meditaci v chůzi, kdy kolem tebe procházíme, měli bychom se více koncentrovat na to, abychom od tebe přijali božské kvality, nebo abychom ti dali naše nebožské kvality?

Máte spoustu času na to, abyste se připravili. Musíte ujít patnáct nebo dvacet metrů, než ke mně přijdete. Během té doby se připravte.

Když kolem mě procházíte poprvé, vidím fyzický aspekt — jestli jste v dobrém nebo v nízkém vědomí. Když procházíte podruhé, nevidím nic. Jdu do svého nevyššího vědomí. Potom přijmete to, co zvládnete přijmout.

Pokud také sepnete ruce, mysl se alespoň pokusí jít výše a hlouběji. Já nedostávám vaši oddanost, nepotřebuji ji a ani ji neočekávám. Ale pokud máte aspoň špetku oddanosti, urychlí to vaše duchovní putování. Oddanost nespočívá pouze v sepnutých rukách. Někteří lidé mají sepnuté ruce a nemají žádnou oddanost. Jiní zase nemají sepnuté ruce, ale mají oddanost.

Některé z tvých bengálských písní mají neobyčejně krásnou melodii, ale když se učím význam, nemám inspiraci je zpívat. Občas ztělesňují určitou míru bezmoci — například _Bedanai bhara jibana khanire_. Je pro mě snazší zpívat písně, které mají pozitivnější význam.

Mysl velice často nechce přijmout naši bezmocnost. Mysl velmi dobře ví, že všechno dělá špatně, ale pobíhá sem a tam jako šílený slon. Mysl nechce připustit, že by mohla udělat jakoukoli chybu. Takže nakonec musí mysl dojít do bodu, kdy je naprosto unavená, zcela vyčerpaná. Potom řekne: „Už jsem zkusila všechno ostatní. Jsem bezmocná. Zkusím vzývat Boha.“ V takovou chvíli nám bezmocnost pomáhá.

Srdce nebude nikdy bezmocné, protože se vždy ztotožňuje s božskostí. Má schopnost se ztotožnit se Zdrojem, s Nejvyšším. To je důvod, proč je srdce vždy pozitivní. Ale vitálno a mysl jsou občas bezmocné. Právě když jsou vitálno a mysl upřímně bezmocné, můžeme udělat pokrok. Takže pokud občas dokážeš zpívat „Bedanai Bhara“ a ostatní písně, které vyjadřují ideu, že život je plný utrpení a že je velice bolestivý a dokonce ubohý, pomůže ti to. Pokud si mysl dokáže při vzácných příležitostech uvědomit, že je bezmocná, půjdeš kupředu.

Mysl se nikdy nechce odevzdat. I kdybyste přinesli před mysl světlo, nebude se mu chtít odevzdat. S myslí je potřeba jednat různými způsoby. Pokud nechce přijmout světlo tím způsobem, jakým ho přijímá srdce, je možné dát mysli pocítit, že jste bezmocní, že jste beznadějní. Právě tehdy nám mohou ohromně pomoci písně, ve kterých je vyjádřena bezmocnost — a ta není jenom v mých písních, je i v písních Ramprasada a dalších.

Dokonce, i když jsme bezmocní a beznadějní, mysl to nechce vzít na vědomí. Srdce to na druhou stranu bere na vědomí. Srdce se odevzdá velmi rychle, ale mysl se neodevzdá. Ty písně o bezmoci pomáhají mysli se odevzdat. Je pravda, že když znáte význam slov, není v tom pozitivní aspekt, ale já bych neřekl, že jsou negativní. V jistém velmi zvláštním smyslu jsou ohromně sladké.

Existuje velice mnoho indických oddaných písní, které by vás sklíčily, kdybyste znali význam jejích slov. Ale jejich sladkost dává hledajícím jiný význam. Existuje například jedna píseň, kterou hraji na cello:

```

patha nahi dekha jaibo

Tvoje slavná píseň _Sundara hate_ má podobný řádek: _Chaudike mor bishwa bhubane bedanar sur baje_.

V jedné ze svých modliteb říkáš: „Jestliže Tě miluji jenom proto, že Ty miluješ mě, jsem horší než ten nejhorší.“ Já mám pocit, že když miluji Nejvyššího, je to jenom díky tomu, že On ve mně takovou schopnost vynesl na povrch.

Když chceme lichotit Bohu, říkáme lstivě: „Ty jsi mi dal všechno.“ Ale to je spíše mentální filozofie než psychická realizace. Opravdu to tak cítíme, nebo jsme si to přečetli v několika filozofických knihách? Obvykle máme spontánně pocit: „Bože, udělal jsem pro Tebe velmi mnoho. Ty jsi mi nedal na oplátku dost.“

Jak bychom si mohli obnovit inspiraci, když už meditujeme dlouhou dobu?

Všechno záleží na přípravě. Jestli chci skočit do dálky, musím se nejprve zahřát pomocí protahovacích cvičení a joggingu. Právě takto se musíme během dne připravit — musíme myslet na svůj duchovní život.