Pokud nemáš květinu, můžeš také použít plamen svíčky. Nekoncentruj se na svícen nebo na vosk, ale jenom na plamen. Představ si, že ses stal plamenem samotným. Budeš-li se dívat do plamene, můžeš získat čistotu.
Jeden způsob spočívá v pozorování malého objektu, jakým je květina nebo plamen. Na druhou stranu, čistotu si můžeš rozvinout také pozorováním něčeho, co je větší než největší. Podívej se na oblohu. To je první krok. V následujícím kroku zkus cítit, že jsi uvnitř oblohy. Nejprve se na ni podívej, sleduj, jak je rozlehlá. Potom se podívej na jednu její část a představ si, že jsi do ní vstoupil. Jakmile jsi uvnitř, snaž se stát rozlehlostí samotnou. Nečistota přichází z omezené mysli, kdežto čistota přichází z rozlehlosti. Lidská mysl je nečistá, protože se není schopna ztotožnit s Univerzální Skutečností. Je-li něco rozlehlejší než nejrozlehlejší — obloha, slunce nebo Himálaje — může ti tato rozlehlost dát čistotu.
Další možností je představovat si oceán. Na povrchu vidíš samý rozruch a nepokoj, ale na dně je klid. Můžeš si představit, že se noříš do hloubek oceánu.
Můžeš vyzkoušet různé způsoby. Můžeš se podívat na květinu nebo plamen. Nebo si můžeš vybrat něco rozlehlejšího než nejrozlehlejšího, vyššího než nejvyššího nebo hlubšího než nejhlubšího. Představ si danou věc a pokus se do ní vstoupit.Ale vraťme se k tvé otázce — duše Austrálie a Nového Zélandu si již vybudovaly jednotu. I kdyby se ty země na vnější úrovni nespojily, bude tam vždy jednota jejich duší. Duše se vždy snaží dělat správné věci a také pozorovat správné věci ve všem a v každém. Duše se na vnitřní úrovni navzájem inspirují a potom můžete vidět výsledky na vnější úrovni. Australský premiér sem přijel po mnoha letech. Není to snad dobré znamení?
Na druhou stranu, jednotu mezi oběma zeměmi mohou zvětšit hledající. Pokud lidé, kteří jsou v jedné zemi něčím výjimeční — například jsou to vynikající zpěváci nebo běžci — mohou jet do té druhé země a běhat nebo zpívat, určitě to pomůže, zejména pokud mají duchovní zázemí. Nemusí mluvit o kráse své vlastní země. Jsou-li duchovní, už jejich pouhá přítomnost pomůže obě země sjednotit.
Když takto nějací australští běžci nebo zpěváci — kdokoli, kdo je v Austrálii významný a přitom je to hledající — pojede na Nový Zéland nebo naopak, ohromně to pomůže. Na vnější úrovni pojedou do té druhé země jako běžci nebo zpěváci, ale na vnitřní úrovni budou sjednocovat nejenom Nový Zéland a Austrálii, ale i celý svět.Bůh je naším Otcem, Bůh je naší Matkou, Bůh je naším Bratrem a Bůh je naší Sestrou. Bůh je pro nás všemi a vším. Existuje jen jeden Bůh. Můj Bůh a váš Bůh je pořád tentýž Bůh. Já nejsem Bůh. Bůh je Někdo, kdo je uvnitř mého srdce, uvnitř vašeho srdce, uvnitř srdce každého člověka. Já nejsem Guruem. Jediným Guruem je Bůh, protože On nás osvěcuje, osvobozuje a dělá z nás své dokonalé nástroje.
Jak víte, v rodině je mezi dětmi někdo nejstarším sourozencem, někdo nejmladším sourozencem a docela často je ještě několik dalších mezi nimi. Ale všichni jsou dětmi stejných rodičů. V duchovní rodině je to podobné, někdo je nejstarší, někdo je nejmladší a ostatní jsou někde mezi nimi.
Rodiče dosti často žádají nejstaršího sourozence, aby se staral o ty malé — aby jim pomáhal, vedl je a mluvil s nimi o rodičích. Ten nejstarší sourozenec ví mnohem více věcí než ten mladší, takže otec nebo matka žádá nejstarší dítě, aby mluvilo s mladšími o rodičích.
Právě takto mě požádal Bůh, abych o Něm řekl něco svým mladším bratrům a sestrám. Vaše děti jsou mými mladšími bratry a sestrami, takže je mojí svatou povinností s nimi mluvit o našem Nebeském Otci, o Bohu. Protože jsem v této duchovní rodině nejstarší sourozenec, byl jsem požádán, abych svým bratrům a sestrám řekl o našem Otci a kde Jej mohou najít. Náš Otec je zde, tam a všude. Ale mým cílem je ukázat jim, kde lze Otce vidět a kde je možné velice mocně a přesvědčivě cítit jeho přítomnost, a vzít je k Němu. To je mým jediným cílem.
Já nejsem tím Otcem, ale jsem bratrem vašich dětí, jejich nejstarším bratrem. Vám nevadí, když o vás mluví nejstarší syn nebo dcera s mladšími sourozenci a předává jim více poznání, informací a moudrosti, protože víte, že jsou to všechno vaše děti a všechny jsou zcela pro vás. Máte ohromnou radost, že jsou vaše — vaše děti, vaše stvoření. Jak jsem už zmínil dříve, vy jste moji drazí němečtí rodiče a já jsem vaším indickým synem. Takže všichni jsme vašimi dětmi a všichni jsme v jedné lodi. My této lodi říkáme Zlatá Loď a řídí ji náš Nejvyšší Kormidelník. My, Jeho děti, sedíme v Jeho Lodi a On nás všechny veze ke Zlatému Břehu, kde není žádné utrpení, ale pouze světlo a blaženost.
Já sám nic nedokáži a nikdy v tomto světě nebudu moci nic udělat. Včera jste viděli, že na náš Mírový Koncert přišly tisíce lidí. Bylo to jako rodinné shromáždění, kam přišli oslavovat všichni sourozenci. Všichni moji němečtí bratři a sestry mi s tímto koncertem, s tímto setkáním duchovní rodiny pomohli daleko, daleko více, než si dovedete představit.
Vaše drahé a sladké děti včera dosáhly pro našeho Milovaného Nejvyššího něčeho velice významného. Bylo to nesrovnatelné dosažení a podařilo se to díky ohromné, ohromné milující oběti vašich dětí. Děti jsou stvořením svých rodičů. Radost rodičů bude vždy spočívat v radosti jejich dětí. Když má dítě radost ze hry s panenkami, jeho rodiče mají radost, když se na to dívají. Mají ohromnou radost díky síle ztotožnění se svým dítětem. Proto jsem si jistý, že díky neoddělitelné jednotě s vašimi dětmi také dostáváte tutéž radost a uspokojení, které ony nyní prožívají.
Svoji neoddělitelnou jednotu se svými dětmi jste již prokázali tím, že jste přijeli do Kolína. Někteří z vás cestovali stovky mil. Už tím jste prokázali jednotu se svými dětmi. Láska vašich srdcí, kterou k nim chováte, je bezmezná a vděčnost jejich srdcí k vám je také bezmezná. Každému z vás, moji němečtí rodiče, nabízím oduševněle a nepodmíněně svoje srdce lásky a vděčnosti. Mí němečtí rodiče, velikost vašeho významu mě překvapila a vaše dobrota nakrmila mé srdce a vnitřní bytost. Za několik dní z Německa odjedu, ale nepojedu sám. V samotné hloubce mého srdce vděčnosti si Vás všechny odvezu s sebou.Dejme tomu, že Bůh má čtyři syny a ti všichni žijí na různých místech. Jeden je v Německu, jeden v Japonsku, jeden v Itálii a další v Indii. Protože žijí v různých zemích, mají ve svých domech různé věci, chovají se podle různých kultur a mají různé ideje. Ale protože jsou to bratři a sestry, sdílejí mezi sebou to, co mají. Jeden bratr pojede za druhým bratrem a řekne: „Zde je to, co mám pro tebe.“ Druhý zase dá na oplátku prvnímu to, co má on. Je to jenom výměna. Nejde o přenášení kultur. Existuje zde jenom pocit jednoty, který sdílejí všichni bratři.
Já jsem nástrojem Boha, služebníkem Boha, dítětem Boha. Dnes mi Bůh říká, abych jel na nějaké místo a pomohl jednomu bratrovi. Zítra mi možná řekne: „Nyní jeď do jiné země pomoci dalšímu bratrovi. Máš mnoho bratrů a sester a já po tobě chci, abys jim všem pomohl.“ Všechny země jsou stvořením Otce. Je to samá jednota.
Pro mě neexistuje něco takového jako indický Bůh nebo křesťanský Bůh. Pro mě existuje jenom Absolutní Nejvyšší. Když se modlím k Bohu, neříkám: „Ó můj indický Bože.“ A když se modlíte k Bohu vy, také neříkáte: „Ó můj křesťanský Bože.“ Všichni říkáme: „Ó můj nebeský Otče.“ V tu chvíli není Nebe rozdělené na kousky. Neříkáme: „Toto je Indie, toto je Německo a toto je Francie.“Pokud váš syn není šťastný jako chemik a má ohromnou radost z práce v obchodě se zdravou výživou nebo někde jinde, měl by podle mě dělat to, z čeho má radost. Jinak může dojít k tomu, že i kdyby se z něj stal významný chemik, může být velice nešťastný.
Naše mysl může říci, že prodavač je něco horšího než lékař nebo právník. V Božím Oku jsme si všichni rovni. V divadelní hře hraje někdo roli krále, někdo jiný roli královny a další zase roli sluhy. Kdyby všichni hráli roli krále a neexistovali by žádní ministři nebo sluhové, nebyla by to žádná hra.
To, na čem Bohu opravdu záleží, není skutečnost, jestli jsem lékař nebo prodavač, ale jestli jsem dobrý člověk. Jsem-li dobrým člověkem, nezáleží na tom, co dělám, jsem prostě daleko lepší než špatný člověk. Pokud vedu duchovní život, nezáleží na tom, jestli jsem obchodník, lékař, právník nebo ředitel školy. Záleží jenom na tom, jestli mám radost. Kdybych měl radost z toho, že jsem obchodníkem, zvolil jsem si správně. Kdybych měl radost z toho, že jsem lékařem nebo právníkem, zvolil jsem si správně. Bůh po nás chce, abychom byli šťastní.
Celý svět miluje a uctívá Spasitele Ježíše Krista. Proč? Protože všem dává bezmeznou vnitřní radost, mír a lásku. Záleží snad na tom, že během svého života byl pouze prostým tesařem? Ani trochu. Také v Indii je mnoho duchovních postav, které pocházely z prostých poměrů, a přesto je lidé milují a uctívají. Například Šrí Rámakrišna pocházel z velice, velice chudé vesnické rodiny. Později pracoval jako kněz v malém chrámu. Ale na něj a na další duchovní Mistry vzpomíná celý svět kvůli tomu, kým byli a co udělali na duchovní úrovni, a ne kvůli tomu, jaké měli povolání. Je-li někdo dobrým člověkem a miluje Boha, je pro něj nejlepší takové povolání, ze kterého má radost.Ty potřebuješ šest nebo sedm hodin spánku. Ale kdybys spal deset nebo jedenáct hodin, už by se tomu dalo říci potěšení — hezky si užíváš ranního spánku. Co se potom stane? Jsi ředitelem své společnosti. Až se konečně dostaneš do práce, zjistíš, že tvoji podřízení nepřišli včas, nebo že stroje jsou všechny ve špatném stavu. Protože sis užíval tří hodin spánku navíc, tvoje problémy se teď značně zvětšily, ale kdyby ses brzo ráno modlil a meditoval a snesl dolů trochu božského světla, snadno by se ti podařilo ty problémy vyřešit.
Je pravda, že odpočinek je potřebný, ale kdo tě žádal, abys spal jedenáct hodin? Za tento druh potěšení teď musíš zaplatit. Když vstaneš včas, to znamená brzo ráno v šest hodin, budeš se modlit a meditovat, dostaneš ohromnou radost. Tu si doneseš do práce. Ale potěšení, které sis užíval z prodlouženého spánku, zmizí v okamžiku, kdy vstaneš z postele. Hned potom se ti bude zdát celý svět mizerný, protože jsi brzo ráno nemeditoval a nepřijal od Boha božskou lásku a světlo. Život potěšení dříve nebo později vystřídá zkáza. Dokonce, i kdybys nemeditoval půl hodiny, ale jenom dvě nebo tři minuty, radost z meditace vydrží několik hodin nebo i dní. Život potěšení naproti tomu nemá žádné trvání. Dokud si užíváš potěšení, je tady, ale jakmile skončí, je pryč.
SCA 1101. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy v Padangu, v Indonésii 31. prosince 1987.↩
Rád bych ale řekl, že běhání má svoji vlastní vnitřní hodnotu, kterou ti tenis nemůže nabídnout. Při běhu je každý tvůj dech spojen s vyšší skutečností. Když běžíš a jsi v dobrém vědomí, má tvůj dech požehnání od vyššího vnitřního dechu. Je samozřejmé, že toto nefunguje, když si při běhu povídáš se svým přítelem o světských věcech. Ale když jsi při běhu v dobrém vědomí, každý nádech tě spojuje s vyšší a hlubší vnitřní skutečností.
Běhání má také zvláštní symbolický význam. V duchovním životě jsme věčnými běžci, kteří běží po cestě Věčnosti. Neříkáme, že jsme na cestě věčnými tenisovými hráči. To jsou dva odlišné předměty, něco jako dějepis a zeměpis. Pokud dokážeš dělat obojí, pokud dokážeš běhat denně dvě nebo tři míle a přitom hrát i tenis, budeš mít prospěch jednak jako věčný běžec a zároveň jako věčný služebník. Ale pokud si musíš vybrat a máš raději tenis než běhání, měl bys hrát tenis. Kdybys na druhou stranu chtěl získat prospěch pro svoje tělo od vyšší síly nebo vyšší skutečnosti, je běhání naprosto nezbytné. Neříkám, že musíš běhat nejvyšší rychlostí. I když běžíš jenom klusem, můžeš pocítit, že máš dva dechy. Jeden z nich je vyšší. Něco tě táhne vzhůru nebo sám neseš sebe nahoru. Ten druhý je dech tvého těla. Tyto dva dechy jsou navzájem zkombinované.
Kdybych si já musel vybrat mezi tenisem a běháním, okamžitě bych byl připravený vzdát se tenisu. Kdybych si musel vybrat, řekl bych, že tenis může počkat.Pokud zpívá vynikající zpěvák, má každá nota svoji rezonanci nebo vnitřní krásu. Ale když do konkrétní noty vstoupí oduševnělost, má potom svoji vlastní dimenzi, svoji vlastní skutečnost. Zvuk, který k nám přichází, je tentýž, ale díky oduševnělosti, která do ní vstoupila, dokáže duchovní člověk rozeznat, že se daná nota dotýká určité sféry. Duchovní zpěvák zazpívá nějaký tón a obyčejný zpěvák udělá totéž. Výška tónu může být přesně stejná, ale obyčejný zpěvák nedosáhne stejné vnitřní výšky, bez ohledu na to, jak je slavný nebo slavná, protože jejich vědomí není stejné.
Takže každá nota nebo tón má v širším smyslu svůj vlastní význam. Na druhou stranu závisí význam každého tónu na vědomí zpěváka nebo hudebníka v daném okamžiku.Avšak dejme tomu, že ty sama máš omezený mír. Musíš vzývat Nejvyššího, aby zvětšil tvoji sílu míru — ať už máš v sobě jakýkoli mír — i kdyby ho bylo sebeméně. Vždycky říkám, že doktor ti dá injekci jenom tehdy, máš-li alespoň trochu životní energie. Jestli jsi už mrtvá, doktor ti žádnou injekci na posílení životní energie nedá.
Ty nepochybně máš trochu míru — což je důvod, proč jsi schopná pozorovat, že ten druhý člověk je rozzlobený. Ihned vzývej velmi velké množství míru, aby sestoupilo do celé tvé bytosti. Snaž se stát oceánem míru. Potom jdi a postav se jako zrcadlo před toho člověka. Jeho zloba se nebude moci rovnat míru, který se ti podařilo vyvolat.
To je jeden způsob. Další způsob spočívá v tom, že dáš sama sobě pocítit, že ty jsi viníkem, přestože jím ve skutečnosti nejsi. Zlobu toho člověka vyvolal někdo jiný, ty vůbec nejsi viníkem. Ale musíš sama sebe velice upřímně přesvědčit, že jsi to byla ty, kdo toho druhého urazil. Musíš se cítit absolutně bezmocná a provinilá. Musíš cítit, že vina je na tvé straně, třebaže jsi neudělala nic špatného. Potom v sobě pomocí síly sympatizující jednoty vzývej vědomí skutečného viníka. Na několik sekund si vypůjčíš nebožské vědomí skutečného viníka. Jakmile se staneš viníkem, odevzdej se oběti, která je nyní tak rozzlobená a zuřivá. Buď naprosto bezmocná. Ciť se špatně, jako bys byla příčinou jejího hněvu.
Když se budeš chovat jako bezmocná lidská bytost, veškerá zloba a frustrace oběti zmizí. Řekne: „Tak dobře, ona toho lituje. Udělala něco špatného. Teď si to plně uvědomila, takže jí musím odpustit.“
Toto je velice, velice chytrý způsob, jak utišit někoho, kdo je neobyčejně rozzlobený. V laskavých rodinách se to děje často. Viděl jsem to, zejména v Indii. Viníkem je někdo jiný, ale laskavá matka nebo sestra nebo bratr dají sami sobě pocítit, že oni jsou skutečnými viníky. Ve skutečnosti jsou nevinní, ale tím, že to cítí, vnášejí do sebe vědomí skutečného viníka. Oběť potom vidí lítost. Jakmile vidí, že viník toho skutečně lituje, že je opravdu smutný, má pocit, že je teď na vyšší úrovni a že je na něm, aby odpustil.
Ten druhý způsob pracuje na velice praktické úrovni. Na duchovní úrovni se můžeš pokusit vzývat mír, aby sestoupil do systému toho člověka, který je rozčílený a zuřivý — což je skutečně obtížné — nebo snést více míru do svého vlastního systému. Jakmile ten člověk stojí před oceánem míru, zjistí, že ve srovnání s ním je jeho zloba nicotná.Každý den se věnuji fyzickému cvičení, mentálnímu cvičení, psychickému cvičení a zároveň i modlitbě a meditaci. Od tři čtvrtě na tři, a pokud jsem čerstvý, někdy už od dvou hodin ráno — pokračuji, pokračuji a pokračuji ve své vnitřní i vnější práci. Mám opravdu mnoho věcí na práci. Kdybych měl deset věcí na práci a kteroukoli zanedbal, cítil bych se špatně. Takže se snažím dělat všechny. Občas se jedné práci věnuji více. Někdy hraji více na cello než na violu, ale přesto hraji i na violu.
V průběhu dne musíme udělat všechno. Musíme se však každé věci věnovat s jednobodovou koncentrací. Často se stává, že děláme jednu věc a myslíme na něco jiného. Kdybych hrál na cello, a přitom myslel na esrádž, nic by se mi nepodařilo. Když děláte jednu věc a myslíte přitom na devět jiných, které máte také udělat, nedáváte do toho svoji plnou koncentraci. Je pravda, že musíte udělat i ty ostatní věci, ale do vaší mysli nesmí vstupovat myšlenky, které se jim věnují.
Jakmile na něčem pracujete, musíte cítit, že to je jediná věc, která existuje ve vašem vnějším životě. Ve svém vnitřním životě budete samozřejmě stále pokračovat se svou aspirací a zasvěcením, ale ve vnějším životě nesmíte myslet na nic jiného. Pokud pracujete na článku pro nějaký časopis, nesmíte zároveň myslet na svoje zaměstnání. Musíte si udržovat jednobodové odhodlání pro věc, kterou děláte. Jakmile ji uděláte, můžete myslet na něco jiného. Čas vám pomůže. Musíte však dělat každou věc v jejím vlastním čase.
SCA 1109. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy 3. března 1989.↩
Když potom v průběhu dne vidíš své kolegy, jak neaspirují, okamžitě zavři oči a představ si ty květiny. Představ si, jak se nadechuješ jejich vůně. Pokud si nedokážeš představit, že vidíš ty květiny nebo že se nadechuješ jejich vůně, opakuj: „Supreme, Supreme, Supreme,“ tak rychle, jak je to možné. Zatímco budeš opakovat velice, velice rychle „Supreme“, budeš mě moci vidět uvnitř trezoru a budeš se také moci nadechovat vůně květin.
Tyto věci zaberou jenom několik sekund. Kdykoli má tvoje vědomí tendenci klesat, jakmile do tebe začnou vstupovat neaspirující myšlenky, začni toto dělat. Bude to fungovat jako lék, jako protijed. Anebo, i když tvoje vědomí nesestupuje, ale máš jenom v průběhu dne volný čas, snaž si vybavit, že máš ve svém srdci velice tajný a posvátný trezor, a v tom trezoru je tvůj Guru.
SCA 1110. Tuto otázku zodpověděl Sri Chinmoy 26. září 1989.↩
Když mi bylo třináct nebo čtrnáct, často jsem běhával. Pro mladého člověka je běhání přirozené. Ale když běhám v šedesáti pěti letech, znamená to, že se snažím udržet si nějakou radost a nadšení. Také se snažím udržet si tělo v dobrém stavu. Když jsme mladí, běhání je plné soutěživosti — snažíme se všechny porazit a zvítězit. Tady je naprosto odlišná filozofie. To nejlepší, čeho můžeme dosáhnout, je veselá nálada a štěstí. V tomto věku je velice obtížné dělat něco s radostí, štěstím a sebedáváním.
Tady soutěžím sám se sebou, abych si udržel vnitřní a vnější radost. Když běžím, maximálně se snažím vynést na povrch nadšení, které jsem měl, když jsem byl mladý. Snažím se co nejvíce, ale většinou nic nevyjde. Letargie těla mi nedovoluje vynést na povrch tutéž rychlost, bdělost a pohotovost. Něco si představuji, ale skutečnost je někde jinde. Když jsem byl mladý, nemusel jsem si nic představovat. Pouze jsem použil své schopnosti, které se staly skutečností. V té době mě tlačila vpřed skutečnost. Teď se mě zoufale snaží tlačit kupředu představivost.
Naše filozofie je filozofií sebepřekonání. Snažíme se zvětšovat svoje schopnosti a překonávat svoje dosažení, bez ohledu na to, jak jsme staří.
SCA 1111. Tuto otázku zodpověděl Sri Chinmoy 1. června 1996 poté, kdy dokončil závod na sto metrů v Senior Games v Kalifornii, v Sacramento.↩
Všechno trvá nějaký čas. Začínáš tím, že se učíš abecedu. Potom během studia prostuduješ mnoho knih. Kdybys chtěl být v tomto smyslu ze dne na den duchovně transformovaný, není to možné. Už jsi měl mnoho inkarnací a mnoho dalších ještě budeš muset mít, než dosáhneš realizace Boha.
Teď jdeš po správné cestě — po cestě modlitby a meditace. Nastává otázka: „Jak bych mohl jít rychleji?“ Tuto otázku si může položit každý hledající. Ale nemůžeš se ptát: „Jak bych se mohl dostat ihned do Cíle?“ Můžeš říci: „Kráčím. Teď chci běžet.“ A jakmile poběžíš, můžeš říci: „Chci sprintovat.“ Potom vyjde do popředí někdo, kdo tě to naučí. Ale nikdo nebude moci říci, že jakmile začneš sprintovat, Cíl se ti objeví přímo před nosem. Ne, Cíl je dost daleko. Ale pokud budeš sprintovat a budeš mít potřebnou výdrž, určitě dosáhneš Cíle mnohem rychleji.
Pokud chceš konkrétně ty dělat rychlejší pokrok, můžeš začít s dvěma věcmi: s čistotou svého srdce a s vděčností svého života. Každý den se modli k Nejvyššímu, aby dal více čistoty tvému srdci a více vděčnosti tvému životu. Tvoje čistota a vděčnost určitě zvětší tvoji duchovní rychlost a urychlí tvoje duchovní putování. Pokrok musíš dělat pomalu a vytrvale, nejde to zvládnout ze dne na den. Realizace Boha není jako instantní káva.
Než nashromáždíš vnější poznání, zabere to mnoho let. Ale u vnitřní moudrosti, která pochází z našeho duchovního života, to trvá mnohem déle, protože mezi vědomostmi a moudrostí je velký rozdíl. Vědomosti patří mysli, jsou v mysli a jsou pro mysl. Lze je snadno popřít. Ale světlo moudrosti nelze popřít. Jak bys mohl popřít světlo? Můžeš popřít slunce? Světlo nepotřebuje schválení od lidí. Kdybychom řekli, že je tma, světlo se bude jenom smát, protože ví, že ono je světlem samotným.Dnes jsem zdvihl 170 liber jednou rukou. Jsem si jistý, že nikdo mého věku nemůže prohlásit, že on by to zvládl také. Na druhou stranu je moje dosažení na fyzické úrovni. Možná by někdo jiný zvládl na jiné úrovni něco, co bych nedokázal. Takže já bych nedokázal váš zázrak a vy byste nedokázali můj. Bůh je nekonečný, a proto předvádí různé zázraky pomocí a prostřednictvím různých lidí.
Na zemi se děje mnoho zázraků, které nepočítáme — nevážíme si jich. Ale kdybychom si jich vážili, byli bychom ohromeni z toho, jak jeden člověk je schopen dosáhnout něčeho, co miliony a miliony jiných lidských bytostí nedokáží.
Vezměme si třeba Schuberta. Jeho nesmrtelná píseň Ave Maria přišla z jiného světa. Teď tuto píseň zpívají miliony a miliony lidí na celém světě. Pro mě je to opravdový zázrak.
Nebo to, co dělají prezident Gorbačov a prezident Mandela na politické úrovni, není nic jiného než zázrak. A ve světě sportu se podívejte na Carla Lewise. Stala se z něj nejrychlejší lidská bytost na světě, je to nejlepší skokan a tak podobně.
Když něco nedokáží miliony lidí, máme sklon říkat, že to není v lidských silách. Jakmile to někdo nakonec dokáže, rozhodně to bereme jako zázrak. Bůh projevuje velice zvláštním způsobem svoje Světlo a Sílu v tom člověku a jeho prostřednictvím.
SCA 1119. Sri Chinmoy na tuto otázku odpověděl v New Yorku 18. března 1999.↩
From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 33, (knižně nevydáno), 2002
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_33