Sri Chinmoy odpovídá, část 35

Část I

Jak můžeme vidět život jako umění?

Když s někým mluvíte, musí vyjít na povrch dobrá vůle, kterou k tomu člověku cítíte, abyste mohli více projevit svoji božskost.

Pokud nelze zkombinovat život a umění, život nebude naplněný. Umění v životě je vaší aspirací a umění bez života představuje absenci svědomí nebo nevědomost. V průběhu aspirace musíte v každém okamžiku kombinovat umění a život. Je to váš život, a když jej nepoužijete k tomu, abyste aspirovali, jde o vaši duchovní smrt. Dokud aspirujete, žijete. Když neaspirujete, jste mrtví.

V jistém smyslu můžete říci, že život i smrt jsou uměním. Ale umění, které není živé, musíme přinést do umění, které je živé. Jsme v nevědomosti. Je pravda, že to je jedno umění. Jestliže ovšem aspirujeme na to, abychom se stali božským nástrojem Boha, jde o jiné umění. Takže nižší umění, které nyní reprezentujeme, musí vstoupit do vyššího umění.

Nižší, nebo podřadné umění představuje nedostatek jednoty s Bohem, a vyšší umění představuje vědomou jednotu s Bohem. Každý den stojíte mezi nižším a vyšším uměním. Když se brzo z rána modlíte a meditujete, tvoříte vyšší umění. V té chvíli si vědomě uvědomujete Boha. Když potom v průběhu dne přijde okamžik, kdy už zapomínáte na Boha, chyťte svoje uvědomění a vhoďte jej do své ranní modlitby. Takto přinutíte svoje nižší umění, aby vstoupilo do toho vyššího.

Jak mohu mít zejména v meditaci s každým novým dnem pocit transcendence?

Nebo si můžete vzpomenout na nějaký konkrétní den, kdy jste měli ohromnou radost, nebo na den, kdy jste celým srdcem přijali naši cestu. Toho dne jste měli tu největší radost. Já jsem přijal vás a vy jste přijali mě. Vzpomeňte si na to a pokuste se udělat další krok. Kdyby se vám po zítřejším rozbřesku podařilo mít větší blaženost, než jste měli toho zvláštního dne vašeho života, zapamatujte si tuto větší radost. A dalšího dne se snažte udělat další krok kupředu. Vždycky se snažte jít vpřed. Od radosti můžeme postoupit k větší radosti, od větší radosti můžeme postoupit k největší radosti.

Nuže, jak můžeme transcendovat, překonat sami sebe? Transcendovat sami sebe můžete jenom odhalováním a udržováním své radosti. Jestliže objevíte svoji předchozí radost a dokážete si ji udržet, budete mít dostatek energie udělat další krok vpřed. Abyste mohli jít vpřed, potřebujete určité schopnosti. Ale pokud nemáte tu první schopnost, což je radost, nemůžete mít druhou a třetí.

Ležíte na zemi a teď musíte vstát. K tomu potřebujete první schopnost. Až vstanete, musíte začít chodit. To je druhá schopnost. Třetí schopnost vám umožní běžet — rychle, rychleji, nejvyšší rychlostí. Takže v tomto případě musíte pomyslet na první den, kdy jste s vážnými úmysly vstoupili do duchovního života. To představuje vaši první schopnost. Zítra byste měli mít větší radost. To je vaše druhá schopnost. Třetího dne se snažte více kultivovat aspiraci, svůj slib sobě a vážnější slib Nejvyššímu. Každý den se musíte energizovat do takové míry, která vám umožní cítit novou naději a aspiraci. Den, ve kterém není naděje, je mrtvý. Bez příslibu jsem mrtvý.

K tomu, abychom mohli na zemi žít, potřebujeme naději. Tato naděje není nějakou naší mentální halucinací. Rozhodně ne! Naděje je jako rozlehlé, sluncem zalité pole. Příslib představuje semínko. Jak byste mohli zasít semínko, kdybyste neměli pole? Semínko roste a váš slib se naplňuje jedině pomocí neustálé aspirace. Aspirace byla uvnitř naděje. Teď je uvnitř slibu. Potom jednoho dne uvidíte, jak vzklíčí, a jiného dne uvidíte, jak přinese svůj plod, jímž je realizace — neustálá, vědomá a neoddělitelná jednota s Nejvyšším.

V každém okamžiku vynášejte na povrch novost, novost. Teprve potom uvidíte, že transcendujete sami sebe. Vždycky mějte novost v myšlenkách, v činech a v řeči. Potom můžete transcendovat to, co jste dostali. To, co máte, je dobré, ale nestačí to. Potřebujete něco navíc. K čemu? Ne pro svoje osobní naplnění, nebo abyste zvětšili svoji důležitost, ale kvůli Nejvyššímu. Jak byste mohli projevit Nejvyššího, kdybyste neměli nekonečný mír a světlo?

Když jsme nedávno byli s naším horolezeckým týmem v horách, měli jsme hezkých pár konfliktů mezi členy naší expedice.

Po realizaci Boha pláčeme právě proto, že jsme Jej ještě nerealizovali. Právě proto, že jsi nedokonalý, pláčeš po dokonalosti. Právě proto, že máš ego a osobnost, se je snažíš osvítit. Čím dříve vyjdou naše nedokonalosti na povrch, tím lépe. V opačném případě budou naše nedostatky ležet ladem v našem vědomí a nám může trvat hezkých pár století, než je osvítíme.

Takže kdykoli v sobě zpozoruješ nebožské síly, nebuď zklamaný. Naopak, buď vděčný Nejvyššímu, že vycházejí ven. Je to velice bolestivé, ale vycházejí ven. Jakmile jsou venku, jsme naprosto svobodní. Jestliže tyto síly přijdou — osobnost, ego, žárlivost a podobně — nenech se vystrašit a nebuď zklamaný. Ber to jako další příležitost.

Měl jsem jednoho přítele, který říkával, že každá životní překážka, každá nesnáz představuje příležitost, pokud ji takto pojmeme. Jestliže v nás naopak nebožské síly zůstanou, stanou se z nich tajní nepřátelé. Jenom Sám Bůh ví, kdy nás uškrtí. Pokud ten problém vidíme přímo před sebou, můžeme ho změnit; ale pokud je hluboko uvnitř nás, nemůžeme ho vidět. Potom nás tyto síly mohou v nějakém nevědomém okamžiku zničit.

Takže je nechme, ať se objeví. Nebojte se, když takové problémy vzniknou. Bojujme až do konce. Náš vnitřní Kormidelník nás určitě osvítí. Pouze ciťte, že jste vyšli ze stejného Zdroje, že všichni patříte Nejvyššímu a že jste pro Nejvyššího. Mějte pocit, že všichni členové vašeho týmu jsou jako noty na stupnici. Každý je důležitý, každý představuje skutečné bohatství. Když zpíváte, musíte použít všechny tóny. Teprve potom budete mít krásnou píseň. Všechny jsou nezbytné. Takže i zde na sebe myslete ne jako na jednotlivce, ale jako na hudební tóny. Každý tón je vrcholně důležitý.

Občas něčeho musíme dosáhnout individuálně, občas kolektivně. Podaří-li se nám něčeho dosáhnout individuálně, neznamená to, že můžeme pohlížet svrchu na ostatní. Neměli bychom si myslet: „Já dokáži toto. Ostatní to nedokáží.“ Ne. Měli bychom si myslet: „Dostal jsem jako jednotlivec příležitost předvést svoje schopnosti. Ale já vím, že tyto schopnosti předvádí Nejvyšší ve mně, nikdo jiný.“

A pokud někdo jiný dostane příležitost udělat něco výjimečného, snažte se cítit, že Nejvyšší ve vás a Nejvyšší v něm jsou jedna a tatáž Osoba. Takto se musí individualita odevzdat schopnosti. Pokud nějaký jednotlivec něco udělá, ciťte prosím, že je rozšířením vašeho vědomí. Můžete jít dokonce ještě dál a zkusit cítit, že jste to byli vy, kdo to dokázal. Máme dvě ruce. Můžeme využít jednu ruku a nechat tu druhou odpočívat, nebo mohou hrát obě ruce. Takto si budujeme jednotu.

Máš nějaké zvláštní poselství pro ty, kterým je více než čtyřicet roků?

Když je někdo malý vzrůstem, je to proto, aby byl pokorný?

Část II

Koncentrace

Meditace

Kontemplace

Další mantry

Nyní si dejte prsty pravé ruky na čelo mezi obočí. Řekněte: „Moje dnešní stříbrné sny.“

Dejte si pravou ruku na srdce a utvořte malý kruh. Přitom ciťte, že ten kruh tvoříte světlem. Řekněte: „Moje zítřejší zlaté skutečnosti.“

Část III

Dnes jsi nám dal aforismus, který nás povzbuzuje k tomu, abychom praktikovali „starodávné disciplíny“. Mohl bys nám to prosím víc vysvětlit?

Druhou starodávnou disciplínu představuje opakování manter. Ve védských dobách recitovali hledající a zřecové mantry po stovkách. Teď to máme prosté. Naší mantrou je „Supreme“. Některé z mých oduševnělých písní jsou také podobné mantrám. Protože jste nestudovali sanskrt nebo indická písma, můžete zpívat právě tyto písně. Dokonce, i když neumíte zpívat, snažte se svým vlastním způsobem co možná nejoduševněleji. Brzo z rána můžete také číst moje knihy.

Nejdůležitější je zpívat Invocation každý den. Invocation je naší mantrou. V ní jsem nabídl svůj vlastní životní dech a také životní dech svých žáků. Složil jsem tisíce písní, ale ve smyslu mé vnitřní hloubky a duchovnosti, mé vlastní aspirace a realizace, budu vždycky považovat Invocation za nejúčinnější a nejplodnější mantru. Občas se stává, že když ji zpíváte velice oduševněle, pozoruji vaše plameny aspirace, jak z vašich vlastních hloubek šplhají k nejvyššímu Nebi. Pozoruji, jak rychle tyto plameny aspirace šplhají. Vidím vaše plameny, jak dosahují Nejvyššího.

Část IV

Jednou jsi řekl, že v Rakousku roste nové vědomí. Co to je?

Je nějak důležité město, ve kterém jsme se narodili?

Existuje takové rčení, které říká, že kdo křičí, ten přitáhne pozornost. (anglický idiom „The squeaky wheel gets the grease“, který nemá přímý český protějšek) Platí to i pro duchovní život?

Přijetí situace neznamená, že se jí odevzdáte. Ale abyste mohli něco transformovat, musíte to nejdříve přijmout. Jak byste mohli něco transformovat, aniž byste to nejprve přijali? Pokud například vidíte na ulici nějakou překážku, řekněme uschlou větev, jak byste mohli udržet na ulici pořádek, kdybyste ji nesebrali? Duchovnost je právě taková. Vy něco přijmete a potom to transformujete.

Když se ke mně někdo snaží dostat tím, že tlačí ostatní na stranu nebo je táhne ven, nikdy se ke mně nedostane. V duchovnosti neexistuje žádné tlačení nebo tahání, pouze radostné přijetí, neustálý radostný pocit.

Ať už si musíte sednout při meditaci až vzadu, protože jste přišli pozdě, nebo sedíte vpředu, protože jste přišli úplně první, buďte radostní. Pokud máte radost, nezáleží na tom, kde sedíte — jestli v první řadě nebo vzadu — právě díky ní přijmete nejvíce.

Pokud máme aspiraci, abychom něco udělali, například abychom přeplavali kanál La Manche, nebo abychom uběhli tisíc mil, jak můžeme zjistit, jestli je to tvoje vůle, nebo jenom naše touha?

Pro mě je těžké najít radost v běhání. Mohl by mému běhání pomoci tenis?

Jak mohu mít větší radost z běhání, abych v něm mohl pokračovat?

Tak to dělám já. Pokud v průběhu jedné míle máte všechny možné varianty, můžete z toho mít radost. Já z toho mám radost. Kdybych v opačném případě měl celou míli běžet, bylo by to někdy velice nudné.

Následujícího dne můžeš běžet podle své nálady. Prostě nech rozhodnutí na své mysli nebo srdci. Občas poběžíš dvacet metrů a půjdeš dvě stě metrů a potom zase poběžíš osm set metrů. Nech se unášet svou inspirací. Nenos si v mysli pevnou vzdálenost. Odevzdej se vrtochům své mysli. Potom budeš mít radost, až zjistíš, jak velkou vzdálenost jsi urazil.

Část V

Chtěl bych mít v meditaci vyšší zážitky.

Jednoho dne přišel k Sri Rámakrišnovi a položil mu tutéž otázku: „Viděl jsi Boha?“ Sri Rámakrišna okamžitě odpověděl: „Ano, viděl jsem Boha tváří v tvář. Vidím Jej jasněji než tebe a mohu ti to dokázat.“

Takže Sri Rámakrišna přijal výzvu a během několika let ukázal Narenovi stav Nirvány. Naren okamžitě vykřikl: „Co to děláš? Co to děláš? Já mám doma otce, matku, bratra a sestru!“

Naren tedy vyzval Sri Rámakrišnu, když se jej zeptal: „Viděl jsi Boha?“ A když mu Sri Rámakrišna ukázal svoji sílu, řekl mu: „Co to děláš?“ Sri Rámakrišna mu přirozeně vynadal: „Ty uličníku! Každého se vyptáváš, jestli viděl Boha a co jsi teď udělal? Když jsem ti chtěl ukázat Boha, myslíš na otce a na matku.“

Tato lekce se vztahuje na mnoho mých žáků. Máte pocit, že když vám dám vyšší vnitřní zážitek, stane se z vás ten nejšťastnější člověk na světě. Ale když se něco takového stane, ve skutečnosti se vyděsíte. Nevidíte žádné spojení mezi svým vlastním vědomím a vyšším zážitkem. Je zde trhlina a vy máte pocit, že jste naprosto ztraceni, protože nikde nejsou žádné schody, žádný provaz, který by vám pomohl onu trhlinu překonat. Kdyby tam byly schody, věděli byste, že můžete zase sejít dolů. Ale protože tam nic nevidíte, náhle vyjdou na povrch všechna připoutání světa, všichni vaši drazí.

Vivékánanda se modlil a meditoval šest nebo sedm let. Ale když přišla ta správná chvíle a Sri Rámakrišna mu chtěl dát vyšší zážitek, vyděsil se, protože zjistil, že kdyby v tomto stavu zůstal, nebyl by schopen myslet na svoji rodinu — a přitom jim byl velice drahý. To byl důvod, proč vykřikl: „Co to děláš? Co to děláš? Já to nechci!“ Přitom doslova umíral touhou po Bohu, ale když někdo přijal jeho výzvu, vyděsil se.

Je pro nás velice snadné si pohodlně sednout a říci, že chceme vyšší zážitky, ale když je nám chce někdo opravdu dát, objeví se strach. Vivékánanda se modlil mnoho let a jeho duše byla vyspělá už z minulých inkarnací, ale když přišel tento okamžik, nebyl připravený.

Ale když po několika letech byl připravený, touto zkouškou prošel. Jeho otec zemřel a nezanechal po sobě žádné peníze na živobytí pro něj a jeho rodinu. Sri Rámakrišna zkoušel Vivékánandu. Řekl mu: „Běž do chrámu a požádej Matku Kálí o materiální bohatství.“ Sri Rámakrišna mu mohl snadno dát trochu peněz, aby podpořil svého nejdražšího žáka a jeho rodinu, ale místo toho řekl: „Dnes večer budou tvoje modlitby určitě vyslyšeny.“

Tři dny po sobě nemohla dát matka Vivékánadovi nic k jídlu a hrdost jí nedovolovala, aby někoho požádala o jídlo. Ta rodina opravdu trpěla chudobou! Takže Vivékánanda šel třikrát do chrámu Matky Kálí a pokaždé vyslovil přesně stejnou modlitbu: „Matko, dej mi světlo poznání, světlo rozlišování a světlo odříkání.“

Když vyšel ven, čekal tam na něj Sri Rámakrišna. Zeptal se ho: „Co to děláš? Tvůj bratr má hlad, tvoje matka má hlad. Musíš jenom požádat Matku Kálí, aby ti dala materiální bohatství.“ Ale Vivékánanda o něj nepožádal.

Takže tentýž Vivékánanda měl dvě naprosto opačné zkušenosti. Když vyšla na povrch božskost, nedokázal požádat o materiální věci. Ale když mu předtím dával Bůh zážitek božskosti, řekl: „Ach ne, mám svého otce a matku.“

Duchovní Mistři musí čekat, než se rozvine vnímavost. Kdyby se v opačném případě pokusil dát žákovi vyšší zážitek, jenom by rozbil jeho nádobu. Je lepší postupovat pomalu.

Negativní síly jsou velice mocné. Konečné Vítězství vždycky náleží Bohu, ale jediná negativní síla stačí na to, aby zastavila pokrok hledajícího na celá léta. Celá bytost se již odevzdala Boží Vůli, ale jedna nebožská síla — jako nějaký hmyz — stačí na to, aby odevzdání nebylo úplné. Na takového člověka se podíváte a vidíte odevzdání v celé bytosti, ale jedno konkrétní místo, jeden bod, se neodevzdal.

Dejme tomu, že máme velké množství mléka. Na pohled je naprosto bílé. Ale jedna nepatrná kapka jedu jej zničí. Kdo by dokázal tu kapku rozlišit? Ale kdybych to mléko vypil, má ta kapka dost síly na to, aby mě zničila.

Takže tím říkám, že jediná kapka, jediná negativní myšlenka, jediná myšlenka, která se neodevzdává, může zhatit váš pokrok. Když vstoupíte do vitálna, fyzického a srdce, zjistíte, že to vše je odevzdané. Ale uvnitř mysli se jedna malá kapka neodevzdala. Takový drobný hmyz může zničit celý systém.

Když někteří žáci mají takový zážitek, okamžitě si pomyslí: „Celá moje bytost se neodevzdává.“ Ne, celá bytost se odevzdala, ale jedna část nikoli. Vezměte si jehlu a odstraňte ji. Vstoupil jeden nepřátelský hmyz. Potom zjistíte, že celé vědomí, celá bytost — tělo, vitálno, mysl a srdce — chce učinit radostné a nepodmíněné odevzdání.

Někteří žáci trpí, protože nemohou učinit radostné a nepodmíněné odevzdání. Říkám vám, že to je práce na jednu vteřinu — na jednu vteřinu, nikoli na pět. Jedna vteřina stačí. Jakmile odstraníte zátku, odevzdání přijde. Je samozřejmé, že u žáků, kteří nejsou na takovém stupni, to může trvat pět let nebo pět inkarnací.

Také to můžete přirovnat k plynové troubě. Otočíte knoflíkem, ale plamen stále nikde. Plamen není daleko, možná jenom čtvrt palce. Možná i méně! Osminu palce. Ale protože se plamen stále ještě nezapálil, jste zklamaní a myslíte si, že to ani nebude hořet. Zkoušejte to! Zkuste to jenom o trochu více a získáte plamen. Naneštěstí se o tu trošku navíc nepokusíte. Pokaždé otočíte knoflík do stejné polohy a necháte toho. Někdy se ani nedostanete tak daleko. Musíte otočit knoflíkem jenom o trochu více a potom uvidíte radost odevzdání.

Vidím, že je zde nemálo žáků, kteří nedostávají radost odevzdání právě kvůli tomu malému kousku. Neznamená to, že by museli urazit velikou vzdálenost, aby získali odevzdání, ne. Existují samozřejmě i takoví, kteří musí urazit ještě nepředstavitelnou vzdálenost. Ale jiní se už dostali tak daleko, že potřebují urazit už jenom kousek. Mají na to schopnosti, ale co se stane? V jednom bodě se zarazí. A někdy se dokonce začnou vracet zpátky. Potom zmizí radostné odevzdání, ochotné odevzdání, jednota odevzdání, všechno zmizí.

Kdyby se dokázali dostat jenom o kousek dále, jenom trochu, zjistili by, že je tam radost, kterou chtěli od života. Nalezli by nekonečně více radosti, než o které snili.

Protože se nedokáží dostat do toho bodu, je v nich všechno trápení, strachy a pochybnosti. Dnes pochybují o sobě, zítra budou pochybovat o Mistrovi a pozítří budou pochybovat o celém světě. Vždycky říkám, že nevadí, když o mně pochybujete. Ale nepochybujte o sobě. Pokud budete pochybovat o sobě, vaše duchovnost ihned skončí.

Je-li člověk opravdu upřímný, je snazší věřit v duchovního Mistra než v sebe. Je to pravda i z praktického úhlu pohledu. Mistr dokázal mnoho, mnoho věcí na vnější úrovni, stejně jako na vnitřní úrovni. S jeho dosaženími se můžeme snadno ztotožnit. Je také snadnější mít víru v někoho jiného než v sebe. Když myslíme na naše vlastní životy, mučí nás naše nedokonalosti, selhání a slabosti. Možná, že tamtoho člověka mučí tytéž problémy, ale vy ve skutečnosti nevíte, kolikrát selhal nebo udělal nějakou chybu.

Jak zřídka myslíte sami na sebe jako na dobrého člověka! Zapomeňme na to, že máme být dokonalí. V každodenním životě vycházejí na povrch mnohem častěji vaše neschopnosti než schopnosti. Jakmile začnete svůj den, už vás vítají neschopnosti.

Kdyby mě právě teď někdo požádal, abych uběhnul jednu míli, řekl bych: „Ach ne, nemůžu běžet. Jsem po snídani, mám plný žaludek, a navíc jsem neudělal žádné pořádné roztahovací cvičení.“ Moje okamžitá odpověď zní ne. Z toho vidíte, jak je v každém okamžiku našich každodenních životů přítomná neschopnost. Schopnost přichází vzácně, velice vzácně. Mysl ihned vynese na povrch neschopnost a ta přijde v podobě negativity. „Ne, nechci dělat toto nebo tamto.“

Kolikrát jsme radostní, když něco děláme? Když ráno vyjdeme z domu, kolikrát do roka pocítíme dětský výbuch energie? Můžete se zeptat sami sebe, kolikrát do roka vyjdete z domu jako dítě, naprosto plné energie, a kolikrát se vynoříte plní letargie, jako kdybyste vlekli mrtvé tělo? Brzo ráno jste se modlili a meditovali. Dělali jste všechno dobré a božské. Ale jak jste vyšli z domu, napadly vás negativní síly — letargie, ischias, ztuhlost, a tak dále. Je možné, že kdyby vás v tu chvíli vyšetřilo deset doktorů, přišli by všichni k závěru, že nemáte ischias nebo jakékoli zdravotní potíže. Proč se tedy tak cítíte? Protože vaše mysl vám předložila mnoho fyzických stížností. A to se ve vašich životech děje kvůli jediné věci — nedostatku radostné veselosti.

Co cítíš jako duchovní Mistr, když vidíš, že někdo je velice blízko naprostému odevzdání, ale brání mu v tom jeden malý drobek?

Pokud jde o něco zvenčí, co s tím můžeme udělat?

Vložíte-li slovo „jestli“ mezi sebe a Boha, mezi sebe a svého Mistra, mezi sebe a svoji vnitřní existenci, zničíte všechny svoje modlitby. Jakmile však zrušíte „jestli“, kde je rozdíl mezi vaším srdcem a Boží Vůlí nebo Mistrovou vůlí nebo vůlí duše? Žádný rozdíl vůbec neexistuje! Srdce je vždy připravené vykonat Boží Vůli, ale mysl přijde se slovem „jestli“. Srdce nikdy nevloží „jestli“ mezi sebe a Boha. To dělá jenom mysl.

Mysl většinou říká: „Bože, když ti dám jedno procento, Ty mi musíš dát devadesát devět procent.“ Ale ta samá mysl může být skvělá. Ve vzácných případech může mysl říci: „Bože, jsem připravená ti dát devadesát devět procent, ale očekávám od Tebe jedno procento.“ Mysl může dát nanejvýš devadesát devět procent, ale nikdy nedá sto procent. To je důvod, proč mysl přinesla slovo „jestli“.

Až přijde srdce, žádné „jestli“ nebude existovat. Srdce spontánně řekne: „Bože, dám Ti sto procent. Nemusíš mi dávat ani jedno procento.“ Srdce není lstivé. Srdce ví, že Bůh dá na oplátku všechno. Když je dítě velice blízké své matce, nikdy od ní nic neočekává. Půjde a ať už má cokoli, i kdyby to byl jenom jeden cent, dá ho své matce. Nepůjde k matce s jedním centem a nebude očekávat na oplátku jeden dolar, ne. Celým jeho vlastnictvím je ten jeden cent. A přesto jde, dá ho své matce a odběhne pryč. Potom jej musí matka volat: „Kde jsi? Kde jsi?“ Jakmile dalo dítě matce své vlastnictví, uteklo pryč. Jeho práce je hotová. Toto dělá srdce.

Mysl také dává, ale přitom se dívá, jestli i ten druhý člověk něco dává. Mysl pozoruje, jestli je vaše ruka v kapse, aby vám něco dala. Srdce se nedívá. Srdce dává a neočekává nic nazpět.

Každý má dobré srdce. Na druhou stranu, Bůh stvořil také mysl. Myslíte si, že Bůh jednoho dne vaši mysl nepromění? On něco stvořil. Je-li to něco naprosto neužitečného, nechá to tak navždy? On chce vyzvat Svoji vlastní nemožnost. V současnosti říkáme, že přeměnit naši mysl je nemožný úkol. Ale Bůh má ohromnou Radost, když vyzývá Svoje Schopnosti. Právě toto nechápeme. Boží Schopnosti jsou neomezené, to je pravda. Ale On má radost, když vyzývá Sám Sebe. Jeho Nekonečno vyzývá Samo Sebe.

My jakožto lidé svoje schopnosti nevyzýváme. Schopnosti, které máme, používáme pro svůj vlastní prospěch. Ale naše síla vůle nevyzývá naše schopnosti. Rozumíte tomu? Síla vůle sama o sobě je určitou schopností. Pomocí síly vůle získám nějakou schopnost. Ale jakmile oddělím tuto schopnost od síly vůle, nesnažím se ji s její pomocí zvětšit. Proč? Protože samotná schopnost zformovala určitou myšlenku, že nemohu jít za nějakou konkrétní hranici — tuto hranici nebo tamtu hranici. Schopnost sama zformulovala svoje vlastní myšlenky.

Potíž je v tom, že když máme nějakou slabost — dejme tomu nejistotu, hněv, nebo žárlivost — a právě ji prožíváme, je to pro nás v tu chvíli realita, je to naše součást. Udělat krok stranou a říci: „To je něco, co mohu vyzvat,“ je velice obtížné.

Musíš se tedy zeptat své čerstvé mysli a tvého čistého srdce, jestli se stalo poprvé, že ti vosa nejistoty dala svoje žihadlo. Trpíš v této inkarnaci nejistotou poprvé? Možná zjistíš, že poprvé jsi trpěl útokem nejistoty, když ti byly dva roky. Když jsi napaden poprvé, jsi bezmocný. Ale pokud tě nepřítel napadl už mnohokrát a mnohokrát, už by ti teď mělo být jasné, že to je něco, co tě ničí.

Mysli na svoje srdce jako na krásné zrcadlo, které ti má ukazovat tvůj odraz. V současnosti bereš útok nejistoty pokaždé jako skutečnost a nemůžeš z ní odejít. Ve skutečnosti však tvoje krásné zrcadlo — srdce padá na zem a rozbíjí se na milióny kousků. V našem životě je velice ničivé mít takový zážitek, mít svoji skutečnost rozbitou na milióny kousků.

Proč tedy dovolujeme těmto negativním silám, jakými jsou nejistota, nečistota, pochybnost a strach, aby nás napadly? Odpověď se nachází v naší neochotě. Můžete se zeptat sami sebe, jestli jste si všimli nějaké nedokonalosti ve své povaze poprvé. Kdyby to bylo poprvé, byli byste bezmocní, protože na ni možná nemáte žádný lék. Ale pokud jste upřímní, musíte si připustit, že za ta léta jste toutéž nemocí trpěli už mnohokrát. Myslíte si, že by Bůh dovolil, abychom měli tyto nemoci a zároveň nestvořil žádné léky nebo protijedy? Bůh stvořil určitý lék, a tím je ochota, ochota. Neužíváte-li tento lék, přijdou k vám všechny negativní síly v podobě neochoty — neochoty něco změnit.

Část VI

Jestli opravdu chcete dělat pokrok, udržujte své tělo v dobré kondici.⁵

Pokud upřímně chcete dělat rychlejší pokrok, musíte mít dětské srdce. Prosím všemi možnými způsoby úplně všechny své žáky, aby přinesli zpět svoje dětské vědomí. Vaše dětské vědomí není hloupé, to ne. Když jste byli malými chlapci nebo děvčaty, byli jste jako krásné květiny. Potom v průběhu let na vás dolehl věk. Staly se z nás plody a ty potom shnily. Takže nedovolme, aby se z nás staly plody. Musíme pouze cítit, že každý den rozkvétáme a rozkvétáme. Rozkveteme každý den a položíme sami sebe k Nohám našeho Pána Milovaného Nejvyššího.

Úplně všem říkám, abyste se snažili být mladí. Ciťte, že je vám jenom sedm let a že chcete dělat ten nejrychlejší pokrok. Ujišťuji vás, že je to ten nejúčinnější způsob, jak udělat ten nejrychlejší pokrok. Nemyslete si, že musíte být dětinští. My nechceme být dětinští, ale dětští. Samotný Bůh je dětský. Když jsme dětinští, děláme mnoho, mnoho hloupých věcí. Ale vrátit se do svých dětských let není hloupé. Pokud ve svém životě opravdu chcete udělat pokrok, je toto ten jediný způsob, jak na sebe myslet — jako na tak mladého, jak je jen možné.

Právě mysl nám dává pocítit, že jsme příliš staří, že jsme k ničemu. Mysl musíme utišit vůlí srdce, vůlí duše. Bůh nás neustále žádá, abychom utišili mysl — právě tu mysl, která nám říká, že jsme příliš staří, že jsme bezmocní, že jsme k ničemu a že nic nedokážeme. Musíme říci mysli, která tvrdí, že nic nedokážeme, že právě ona sama je ničím a my jsme vším.

Mysl dokáže osvítit jedině světlo duše. Je pravda, že to je velice, velice dlouhý proces, ale mysl lze nakonec osvítit. Jestliže utišíte mysl, bude jako ochočený a věrný pes. V současnosti na nás mysl neustále štěká, kouše nás a zastrašuje: nemůžeme dělat toto, nemůžeme dělat tamto.

Věk je v mysli, není v těle. Když si myslíme, že jsme staří, je to konec, úplný konec naší cesty. Každý den a v každý okamžik si myslete, že je vám sedm let, devět let nebo deset let, ale nemyslete si, že je vám přes třicet. Nikoli třicet jedna a už vůbec ne čtyřicet jedna! Pokud na sebe nedokážete myslet jako na sedmileté dítě, myslete na sebe jako na maximálně třináctileté. Prostě si to představte! Představivost je skutečnost sama o sobě. Představivost je svět sám o sobě, ale vy ho musíte každý den snést dolů, nebo do něj sami musíte vstoupit.

Vždycky říkám, že dobrá fyzická kondice je vrcholně důležitá. Uvnitř těla je duše. Duše není někde jinde. Uvnitř chrámu těla je oltář. Pokud nebudeme udržovat chrám v dobrém stavu, oltář se úplně zničí. Takže cvičte, hubněte — ti, kteří mají nadváhu. Ti, kteří jsou fyzicky slabí, prosím zesilněte. Pokud opravdu chcete dělat pokrok, udržujte svoje tělo v dobrém stavu.

Existují určité školy, které tvrdí, že tělo je k ničemu. Ramana Maháriši a další pouze říkali — meditujte, meditujte. Já říkám totéž, ale protože jdete po mé cestě, musím dodat, že v duchovním životě hraje velice důležitou úlohu také tělo. Měli bychom usilovat o fyzickou kondici, nikoli o světové mistrovství! Budeme dělat pokrok, budeme transcendovat a transcendovat, ale naším cílem je fyzická kondice.

Existují muži a ženy, zejména ženy, které se poddaly svému věku. Já vám říkám, že se musíte odevzdat svému srdci, nikoli své mysli. Odevzdáte-li se srdci, budete moci dělat pokrok každý den. Odevzdáte-li se mysli, váš pokrok se zcela zastaví.

Dokonce, i když nechcete brzo ráno cvičit, snažte se cítit, že jste docela mladí. Jenom běžte ven a pozorujte, co se stane. Během chůze se pokuste trochu zrychlit. Ve všem, co děláte, se snažte své pohyby zrychlit. Vraťte se do dětských let, kdy jste běhávali a hráli si s největší radostí.

Část VII

Mohl bys nám prosím říci něco o špatných zvycích?

Když se díváme na měsíc, pozorujeme jeho krásu. Je-li ovšem zataženo, měsíční krásu nevidíme. Naše plíce jsou velice krásné a čisté, jako ten měsíc. Co se však stane, když začnete pít a kouřit? Krása a čistota se zničí.

Pokud má někdo ve zvyku lhát, vytváří pro ostatní spoustu problémů. Jakou moudrost a osvícení dostanete od takového člověka, když před ním budete stát dvě minuty? Svatý člověk na druhou stranu vždycky říká pravdu plnou požehnání a chová se správně. Když před ním stojíte, přijmete jeho požehnání, náklonnost, lásku, a tak podobně.

Rád bych věděl něco o našem vnitřním pokroku a jak si jej můžeme uvědomovat.

Když v New Yorku běžíme nějaký závod a na opačném konci světa nějaký významný běžec ustanoví světový rekord, pomohla mu naše aspirace a intenzita?

Existuje nějaký správný způsob, jak začít s jakýmkoli projektem?

Existuje jiný pohled na věc. Zkus cítit, že Nejvyšší ti svěřil tuto zlatou příležitost, abys začal nový projekt. Tuto příležitost se pokusíš projevit v reálném světě s nejvyšší pokorou, oddaností a pocitem jednoty s Nejvyšším. To je božský přístup.

Máme-li k něčemu inspiraci, jak můžeme vědět, jestli je to božská inspirace, nebo jenom ego, které nás pokouší?

Velice trpím na fyzické úrovni a zajímalo by mě, jestli mi Bůh dává tuto zkušenost z nějakého důvodu.

Pokud jde o mě, trpím kvůli svému kolenu poslední čtyři nebo pět let. Mohl bych obvinit negativní síly, to je pravda, ale k čemu by to bylo dobré? Jestli jsem ztotožněný se svým Pánem Nejvyšším, řeknu: „Copak On netrpí zároveň se mnou?“

Mám dva malé psy. Když z nějakého důvodu trpí, díky síle své jednoty trpím s nimi. Tyto dva malé psy stvořil Bůh, ale já jsem si s nimi vybudoval takovou jednotu, že je mi zle, když oni trpí.

Co se nás týče, stvořil nás Bůh. Jeho Náklonnost, Zájem, a Soucit s námi jsou přirozeně nekonečně silnější než to, co já mohu cítit ke svým malým psům. Takže když trpíme, musíme cítit, že Bůh také trpí. Jestli můj Milovaný Nejvyšší souhlasí s tím, že bude trpět se mnou, já musím přijmout svůj osud takový, jaký je.

Je za všechny naše činy odpovědná Boží Milost?

Jsem si jistý, že si pamatujete, co dělali někteří z vašich přátel, když jste chodili do školy nebo na univerzitu. Vy jste se modlili k Bohu, aby se z vás staly Jeho lepší nástroje, aby se z vás stali dobří občané. Oni brali drogy a byli absolutně pohlceni světskými problémy a napadaly je všechny možné špatné síly. Možná že tyto síly se pokoušely napadnout také vás. Ale kdo vás zachránil? K duchovnímu životu vás přivedl právě Boží nekonečný Soucit.

Možná že řeknete: „Já jsem se snažil, snažil jsem se, aby se ze mě stal lepší člověk.“ Ale něco takového nedokážeme našimi vlastními silami. V každém okamžiku jsou tady nebožské síly, aby zastavily náš pokrok. Vstoupí do vás pochybnost o sobě. Řeknete: „K čemu je dobré, aby se ze mě stal lepší člověk? Nikdo mi to neuvěří.“

Když máme dobrou myšlenku, okamžitě přijde pochybnost o nás samých a my si pomyslíme: „Toto nikdy nedokáži.“ Nebo přijde jiná myšlenka: „To, co jsem udělal, nikdo neocení, nikdo tomu neuvěří.“ Tyto negativní síly přijdou, aby chytře zničily naši dobrou myšlenku ještě předtím, než se stačí projevit.

Zajímalo by mě, jestli jsi viděl novou brožuru o naší restauraci?

Jak si Bůh vybírá lidské bytosti, které osvítí?

Vybral sis nás, abychom se stali tvými žáky?

Jsem vždycky hrozně zklamaný, když od nás odejdou slibní hledající.

Ale někdo jiný má v ruce jiné ovoce, takže ten člověk jde k němu a ochutná jej. Nebuď zklamaný. Ty nepatříš k těm, kteří si manga neváží. Jestli jsi jim velice oduševněle a oddaně nabídl mango, sehrál jsi svoji roli velmi uspokojivě. Měl bys být zklamaný jenom tehdy, kdybys jim to nenabídl oduševnělým, oddaným a upřímným způsobem. Proč bys měl být zklamaný z toho, že ten člověk se teď zajímá o ovoce někoho jiného?

Naším cílem není dostat do Cíle bezpočet lidí, naším cílem je dostat tam ty, kteří jsou pro nás určeni. Je mnoho a mnoho lidí, kteří nejsou určeni pro naši cestu. Na druhou stranu je mnoho takových, kteří jsou určeni pro naši cestu. Naneštěstí se ti nepodařilo se k nim dostat. Ale já jsem nikdy neřekl, že by po naší cestě měl kráčet celý svět, to rozhodně ne. Proč by měla existovat jenom jedna loď? Může existovat mnoho lodí a mnoho lodivodů, ale Cíl je pořád tentýž. Jde jenom o to, že v naší lodi je pořád hodně místa, kam se vejde mnohem, mnohem více hledajících.

Takže pokud jsi dnes nebyl úspěšný, nebuď zklamaný. Zkus to jiný den nebo jeď na nějaké jiné místo. Kdybys však byl zklamaný, ovlivnilo by to tvoje jemné, duchovní nervy. Až by zítra přišel okamžik, abys měl další přednášku o naší filozofii, možná bys nedostal žádnou inspiraci.

Jak by měl vypadat duchovní přístup k našemu zaměstnání?

Pokud je však vaše práce přímo spojená s naším Posláním, pokud dejme tomu pracujete v nějakém Božském podniku, musíte v každém okamžiku cítit, že přímo před vámi stojí samotný Bůh. Mezi zákazníkem a obsluhou by mělo vzniknout krátké, vnitřní spojení. Je to výměna dobré vůle. Vy sloužíte a zákazník obědvá, kupuje knihu nebo něco jiného. Člověk, který slouží, se musí chovat pozorněji, upřímněji a oduševněleji. Vědomě žije duchovním životem, ten druhý člověk může být svou povahou dobrý, a proto může od vás něco přijmout.

Jestliže pracujete v obyčejném zaměstnání, musíte dobře pracovat, musíte být ochotní vybudovat ve svém oddělení harmonii, nedělat žádné problémy, a tak podobně, ale nemáte nějaký vyšší cíl. Máte jenom jeden cíl: chodit pravidelně do práce a dostávat na konci týdne výplatu. Nicméně k tomu, abyste mohli žít na zemi, potřebujete peníze, takže je nezbytné, abyste pracovali v nějakém zaměstnání a svoji duchovní práci dělali večer nebo o víkendu.

Všechny nástroje, na které hraješ, jsou tvoje, ale když cestuješ, hraješ na klavír nebo na varhany, které patří nějakému koncertnímu sálu nebo nějaké společnosti. Ovlivňuje tě nějak vědomí všech těch lidí, kteří na tyto nástroje hrají?

Nedávno někteří sportovní reportéři psali o určitém pocitu, že někteří atleti zpomalují. O co jde?

Když Bill Rodgers běží maratón a je ve formě, vypadá to, jako kdyby jel na volnoběh. Má za sebou dvacet nebo dvacet šest mil a udržuje stejnou rychlost, nebo ji dokonce zvětšuje, ale bez námahy. Takže se určitě v něm a jeho prostřednictvím něco děje, jinak by se nepohnul z místa.

Když startujete nějaký stroj, slyšíte nejrůznější zvuky. Nějakou dobu trvá, než se zahřeje. Ale jakmile stroj běží na plný výkon, už neslyšíte tytéž zvuky. Už je to jako s tou jízdou na volnoběh při maratónu. Na začátku závodu je potřeba veliké osobní úsilí, ale jakmile dojde na ono plachtění, už to občas nejste schopni ocenit, protože máte pocit, že nic neděláte. V tu chvíli určitě sestoupila Milost a Bůh k vašim schopnostem přidal něco nového. Protože z vás má Bůh radost, dal vám tu věc, o kterou jste Jej žádali, řekněme třeba mango, a ještě vám dal také jablko. Bůh říká: „Protože jsi mě potěšil, dávám ti mango a jablko, a teď budeš ten nejšťastnější člověk.“ Bůh vám dává jablko, třebaže jste Jej o to nežádali. Potom nabídnete Bohu své slzy vděčnosti.

Vnímavost se zvětšuje jenom jedním způsobem — zvětšováním naší vděčnosti k Bohu. Neexistuje jiný způsob, jak zvětšit vnímavost. Můžete Bohu nabídnout vděčnost nejenom za to, co vám dal, ale také i za to, co teprve dostanete. Jak můžete popřít to, co už máte, čím teď jste? Možná nevíte, co budete mít nebo čím se stanete. Ale můžete zapojit svoji představivost. Čím více vděčnosti dokážete Bohu nabídnout, tím více dokážete vytvořit pozitivních myšlenek, nápadů a cílů pro sebe.

Já jsem napoprvé zvedl čtyřicet liber a s velkou upřímností jsem nabídl Bohu vděčnost. Když pozorujete ten rychlý pokrok, který jsem na tomto novém poli učinil, je to všechno díky mé upřímné vděčnosti Nejvyššímu. Já vím, že to sám nedokážu. Sám nedokážu nic. Jestli se mi něco v mé aspiraci, zasvěcení nebo projevení něco podařilo, bylo to jenom díky vděčnosti. Bůh mi dal malé schopnosti a díky mé vděčnosti je zvětšil.

Takže pokud chcete ve svém životě zvětšit nějakou dobrou vlastnost, jenom zvětšete svoji vděčnost k Bohu. Jestliže se věnujete umění, nabídněte vděčnost, jestliže jezdíte na kole, nabídněte vděčnost, jestliže zpíváte, nabídněte vděčnost. Jako jednotlivci máte schopnosti dejme tomu v sedmi nebo osmi oblastech. Za každou věc se snažte nabídnout vděčnost Nejvyššímu.

Jestli jste dnes ráno měli dobrou meditaci a netrpěli pochybnostmi, strachem, úzkostmi, obavami, žárlivostí, a tak podobně, nabídněte vděčnost, upřímnou vděčnost. Následujícího dne bude vaše meditace lepší.

Vděčnost můžeme Bohu nabídnout nejenom za naše pozitivní věci, ale také za naše slabosti. Můžeme říci: „Bože, jsem ti tak vděčný, že mám jenom jednu slabost, a ještě tak omezenou — na zemi je mnoho lidí, kteří mají nespočet slabostí. A ještě je mají neomezené.“ Jestli nabídnete Bohu vděčnost za to, že máte jenom jednu slabost, Bůh vám ji odebere. Ale co může Bůh dělat, když Jej budete za svoje slabosti obviňovat?