Sri Chinmoy odpovídá, část 7

Část I

Stalo se už někdy, že duše změní svůj záměr v určité reinkarnaci poté, co se dítě narodí, a proto dítě zemře?

Pokud duše už vstoupila do těla a rozhodne se odejít, mohla by ji jiná duše nahradit?

Změnil někdy Mistr pohlaví jednotlivce?

Mohl by Mistr úplně přemístit mysl určitého člověka a vložit jinou mysl na její místo, pokud je ta osoba dospělá.

Pokud se to stane, je to jako pokus. Pokud to dobře funguje, je to zázrak. Ale někdy stará mysl nechce odejít, takže se vrací zpátky. Když Mistr vloží novou mysl, je to jako přijít s novým strojem, který má větší schopnosti a možnosti než starý stroj. Očekáváte, že nový stroj bude pracovat dobře, ale někdy to nefunguje.

Pokud dvě duše mají spojení, reinkarnují se často společně?

Když řekneš, že dva lidé jsou duše-dvojčata, znamená to, že byly dvojčata v předešlé inkarnaci?

Co jsou to skupinové duše?

Někdy, když se chystá narodit velká duše, si je země vědoma této události a existuje zvláštní znamení, jako je hvězda. Chce duše tento druh věcí?

Když si duše bere inkarnaci, jsou astrologické síly také vybrány nebo jsou duše více či méně uvízlé v astrologických podmínkách, které náhodně převažují, když sestupuje?

Ale vy se na něj nedíváte nebo mu nevěnujete žádnou pozornost, protože se zaměřujete na svůj cíl.

Když duše sestupuje, jeho cílem je země. Nemůžeme říci, že planety nutí duši sestoupit dolů nebo si vzít určité tělo. Planety s tím nemají nic společného; jenom zaznamenávají, co se odehrává.

To je důvod proč říkám, že lidská astrologie muže být vynulována. Je to jako páska. Něco řeknete na pásku; ale pokud to chcete vymazat, potom můžete přehrát přímo to, co jste řekli, něčím novým.

Takže hvězdy nepracují ve spojení s planetami?

Když dáš žákovi jméno jeho duše, je to spojeno se slibem, který dala duše Bohu ve světě duší?

Když se duše inkarnuje do nového těla, je stále schopna komunikovat s předešlými členy rodiny?

Co je důležitější pro duši ve výběru inkarnace: rodina nebo místo?

Co určuje skutečnou chvíli, když duše opustí tělo?

Takto je to v případě, když někdo umírá pomalu. Ale co v případě zřícení letadla, nebo když to zahrnuje mnoho lidí?

Když je duše narozena v určitém těle, zůstane vždy v tomto těle, dokud nezemře, nebo více pokročilá duše někdy převezme tělo pro určité poslání?

Pokud člověk dostane nové srdce, mysl nebo vitálno, uvědomuje si to vědomě?

Určití žáci mají neuvěřitelnou vzájemnou jednotu. Mají jejich duše spojení od narození nebo je to něco, co se rozvinulo?

Jak pomáháš duši?

Když jsme v noci v dobrém vědomí, můžeme cítit, když přijdeš, abys pomohl našim duším?

Mělo by se výročí odchodu duše z úrovně země oslavovat stejně jako narozeniny?

Když někdo tady na zemi velmi upřímně vzývá duši odešlého drahého na výročí smrti té osoby, většinou ta duše přijde, pokud není na velmi vysoké úrovni. Vysoce rozvinuté duše někdy nechtějí přijít, protože jsou od nás vzdáleny bezpočet mil. Pro ně je to velmi obtížná cesta kvůli našemu nedostatku čistoty. Běžná lidská bytost je plná tužeb. Nedokážou udržet své vědomí čisté, dokonce i když vzývají své drahé. Spojovací chodba mezi modlitbami příbuzných a soucitem duše je jako sloup světla. Pokud světlo není čisté, potom je velmi obtížné pro vysokou duši cestovat spojovací chodbou. Znovu, některé duše jsou velmi statečné. Jakmile slyší upřímné vzývaní, přijdou, nehledě na to, jak je to pro ně obtížné. Ale pokud se člověk na zemi modlí s čistým zájmem a velmi čistým srdcem, potom je pro ně docela jednoduché přijít.

Obvykle, jednou do roka na výročí smrti, lidé myslí na své drahé a dušeplně se za ně modlí. Pokud se modlí intenzivně, v tu chvíli je pravděpodobné, že také budou mít čistotu. Když se někdo intenzivně soustředí na něco, v tu chvíli se nedívá kolem nebo nedovolí vnějším myšlenkám, aby vstoupili do něčí mysli. Takže intenzita často přináší úplnou čistotu. Abychom mohli vzývat duši ze světa duší, potřebujeme obojí čistotu a intenzitu. S čistotou uděláte jeden krok a s intenzitou uděláte deset kroků.

Bere si duše obvykle stejnou mysl, když se reinkarnuje?

S jakou pravděpodobností si duše vezme stejnou mysl?

Když si jiná duše vezme mysl, nese si mysl karmu z předešlé inkarnace?

Cožpak není vitálno stejně tak ničivé jako mysl?

Jak se může mysl rozvíjet?

Z které části bytosti dostává většina lidí svůj pocit ztotožnění?

Když opustíme tělo, je zde pocit návaznosti?

Proč lidé, kteří mají propojené duše, vypadají podobně?

Proč je duše zasažena vnějšími okolnostmi?

Část II

Když soud vydá verdikt, hraje zde roli karma, pokud je shledán vinným někdo, kdo je možná nevinný, nebo naopak?

Nikdy jsem nemeditoval vědomě na svou duši; pouze medituji na Nejvyššího. Je to chyba?

Kolik lidí denně dokonce jen pomyslí na svou duši, natož cítit její existenci, což je nekonečně obtížnější? Mnoho lidí vstoupí do chrámu nebo do kostela, ale kolik jich věnuje pozornost oltáři?

Někteří tam přicházejí pracovat a jiní se můžou všude v chrámu pohybovat, ale kolik z nich se dokonce jen podívá na oltář? Tělo je náš chrám a uvnitř těla je duše, oltář. Ale my nevěnujeme pozornost duši. Většina žáků, nemluvě o jiných lidských bytostech, si nejsou vědomi svých duší nebo vědomě nemyslí na své duše dokonce ani jednu vteřinu denně. Avšak duše je naše nejcennější vnitřní bohatství; je to nejcennější vnitřní bohatství našeho těla, vitálna, mysli a srdce.

Většinu času jednáme jako vrány. Když jí vrána jídlo, drží své oči zavřené. Cítí, že pokud nemůže vidět ostatní, potom ani ostatní nemůžou vidět ji. Lidské bytosti jednají stejným způsobem. Protože je naše třetí oko zavřené a my nevidíme naši duši, myslíme si, že se na nás nikdo nedívá. Ale někdo se na nás dívá se svýma očima široce otevřenýma, a to je naše duše. Duše tvrdě nespí. Duše nás pozoruje každou chvíli. Pokud máme trochu víry v existenci duše, můžeme říci, že nás duše tajně pozoruje; pozoruje nás otevřeně, pouze my to nevidíme.

Protože necítíme, že je někdo uvnitř nás, kdo nás pozoruje, necháme naši mysl nebo neklidné vitálno ovládat nás. Necháme naše fyzické vědomí navádět nás, abychom jsme dělali různé druhy nebožských věcí a cítíme, že pouze naše mysl nebo vitálno jsou si vědomi našeho chování. Ale nehledě na to, co chtějí dělat naše tělo, vitálno, mysl a srdce v a skrze nás, pokud cítíme, že je zde třetí část — nekonečně vyšší a lepší — kdo nás pozoruje, potom se budeme nuceni chovat dobře. V běžném lidském životě, pokud dítě ví, že ho otec pozoruje, zdráhá se udělat něco špatně. Když to udělá, otec ho může potrestat. Ale pokud si dítě myslí, že je otec v kanceláři nebo mimo město, potom dítě udělá, cokoliv chce.

Stejně tak je pro někoho možné aby cítil, že i když se tajně chová špatně, že ho duše nepozoruje. Klame pouze sám sebe. Duše ho pozoruje v každou chvíli, ale nebude jednat okamžitě; čeká na pravou chvíli, aby ho osvítila nebo potrestala. Opět platí, že trest samotný je osvícením.

Takže, pokud věříme v existenci duše, potom jsme nuceni brát svůj vnější život vážněji, neboť víme, že nemáme povolení dělat určité věci. A pokud nevěříme v duši, pokud necítíme nezbytnost těšit svou duši, potom pro nás není vůbec žádný duchovní život.

Když můj první manžel zemřel, cítila jsem, že do mě vstoupila jeho duše.

Když zemřel, cítila jsem, že jsem napůl mrtvá.

Jak vlastně poznáme, že se blížíme k realizaci?

Celý problém v našem životě leží v naší poslušnosti. Nechceme dělat obtížné věci; chceme dělat pouze věci, které jsou snadné. Víme, co je správné, ale chceme následovat snadnější cestu. Američani nemají rádi příkazy, ale my si neuvědomujeme, že každou chvíli někoho nebo něco posloucháme. Většinu času posloucháme naši hloupou mysl nebo vitálno. Neděláme to nevědomě. Víme, co děláme; a děláme to záměrně.

Má Nejvyšší stejnou kapacitu nekonečné Spravedlnosti, jako má nekonečného Soucitu?

Dokonce na vnější úrovni, ve srovnání počtu zločinů, které byly spáchány, kolik lidí je ve skutečnosti chyceno? Zločiny se dějí všude, ale kolik lidí je potrestáno? A potom je zde záležitost vnitřního zločinu. Je to vnitřní zločin pokusit se někoho zničit nebo použít špatnou vůli, abychom někomu zabránili v tom, aby šel ve svém životě vpřed. Je to vnitřní zločin někoho nenávidět, protože on nebo ona jsou krásnější, než jsme my. Je to vnitřní zločin na někoho nadávat, protože na toho člověka žárlíme. Kdo dostává za tyto zločiny trest? Pokud by Bůh používal Svou nekonečnou Spravedlnost způsobem, jakým používá Svůj nekonečný Soucit, potom bychom tady nebyli. Každou vteřinu by Bůh stál před námi s železným prutem! Kdybychom udělali něco špatného, potom bychom skončili.

Bůh má nekonečný Soucit, ale uvnitř Jeho Soucitu je také Moudrost. Nemůžeme oddělovat Boží Moudrost od Jeho Soucitu. Můžeme říci, že Boží Soucit není nic jiného než hloupost, ale to není pravda. Bůh používá Svůj Soucit, protože cítí, že tento lék pracuje lépe než cokoliv jiného. Ale může přijít čas, kdy uvidí, že je ho lék Soucit neúčinkuje. Potom ho vymění za jiný lék: za svůj lék Spravedlnost. Ale tento zvláštní lék použije jen při výjimečných příležitostech, když Jeho Soucit zcela neúčinkuje.

Zmenšuje se časem pro člověka Boží Soucit?

Podle indické tradice, pokud máte široké čelo, je to nadějné znamení. Jednoho dne jsem skočil do dálky a můj přítel mi řekl: „Ó, ty se staneš velkým! Ty máš tak široké čelo.“ Tak jsem šel a řekl jsem to své sestře Ahaně: „Stanu se velkým.“ Řekla: „Ano, ano počkej dalších deset let a uvidíš, co to znamená. Za deset let ztratíš všechny své vlasy!“ Svým milujícím způsobem na mě vylila takovou studenou vodu.

Pokud mám dolar a dám vám ho, potom nemám nic. To je to, co se děje na vnější úrovni. Ale Boží Kapacita je odlišná; je to jako moudrost. Pokud někomu dáte moudrost, neztratíte ji. Naopak získáte více. Když učitel učí žáky, neztrácí svou kapacitu; pouze ji zvětšuje a zvětšuje. Podobně, Kapacita Nejvyššího se vůbec nezmenšuje. Každou vteřinu Nejvyšší zvětšuje Svou Kapacitu, ať je to Soucit nebo Odpuštění nebo cokoliv jiného. Vždy se zvětšuje, zvětšuje, ale neuvědomujeme si to.

Část III

Zdá se jako by dnes člověk věci pouze vysvětloval. Kdy se toto zastaví?²

Obzvlášť v duchovním životě, vysvětlování jsou jen mrháním drahocenného času. Člověk, který chce něco vysvětlovat je blázen a člověk, který chce mít něco vysvětleno je rovněž blázen. Duchovní život začíná s vírou a víra nepotřebuje jakýkoliv druh vnějšího důkazu nebo ospravedlnění. Pokaždé, když se pokoušíme vysvětlit nebo mít něco vysvětleno, jen sytíme uvažující mysl. Ale Bůh nepracuje s uvažující myslí.

Je to jako dribling ve fotbale. Řekněme, že dribluji po celou dobu levou nohou, takže si brankář myslí, že použiji levou nohu k tomu, abych se pokusil dát gól. Ale já pouze předstírám, že použiji levici; ve skutečnosti skóruji pravicí. Brankář se celou dobu připravuje na kop z levé nohy, a já potom skóruji pravicí. Podobně, pokud naše očekávající mysl následuje míč, nikdy nebudeme připraveni na to, co se děje.

Bůh si s námi hraje přesně stejným způsobem. Když se pokoušíme použít naši mysl, budeme ztraceni, protože Bůh není spoután myslí. Není spoután jakýmkoliv způsobem, a chce, abychom také byli jako on. Když dítě běží, získává radost běháním kousek na tuto stranu a kousek na tuto stranu, cik-cak způsobem, a Bůh není nic jiného, než Věčné Dítě.

Jak se dostaneme za mysl?

Jak můžeme zakusit sladkost a čistotu Matky Přírody, když žijeme v místě jako je New York?

Proč lidstvo znečišťuje a ničí Matku Přírodu?

Část IV

_Paní Strongová:_ Úpadek země je právě teď tak pokročilý, že velcí mystici, šamani a duchovní lidé říkají, že jsme již protnuli čáru, kde není návratu, co se týče oceánů, půdy a lesů. Jaký je váš názor?

Paní Strongová: Ale když je půda mrtvá, je mrtvá. Zmizely-li lesy, zmizely. Zmizel-li ozón, zmizel.

Ve filmu „Apollo 13“ se lidé věnovali všem těm strojům a odchodu od přírody. Je to pro lidi dobré věnovat se tak strojům? Je pro lidi dobré létat do vesmíru a dělat věci, které jsou nepřirozené? Je to pro ně užitečné?

S objevováním vesmíru se pokoušíme dělat něco jako s ohňostrojem. Okouzlí nás, ale nepozvedne naše vědomí; nemá sílu podporovat. V „Apollu 13“ vidíme lidi, jak kráčejí po měsíci. Bavíme se tím, ale je to většinou vitálno, které dostává potěšení. Duše se tím nebaví. Dokonce ani srdce tím nedostává radost, protože srdce chce slyšet melodii, kterou udržuje země v souladu s Nebem a soulad zde není.

Věda je jako kráva přivázaná ke kůlu. Krávě je dána omezená svoboda, ale uvnitř této omezené oblasti, kráva zničí všechno. Když vidí kyblík, potom nakopne ten kyblík. Tím, že nakopne kyblík několik metrů, kráva získává radost. Ale tento druh radosti je veškerým zničením. Naštěstí kráva má omezení. Nemůže jít za délku provazu. Podobně, nehledě na to, kolik století nebo tisíciletí mine, kapacita vědy bude omezená. Věda dělá pokrok a rozvíjí se; zázraky se tvoří každou chvílí. Zmáčknete tlačítko a někde spadne atomová bomba. Ale cokoliv, co není tvořivé, nebude schopno sjednotit utrpení Matky-Země s úsměvem Otce-Nebe.

Část V

Je duchovní život snazší nebo méně přísný dnes, než byl v dávných časech?

Duchovně, postupuje svět dopředu nebo zpátky?

Všeobecně, hledající současných dnů mají mnoho příležitostí, které hledající minulosti neměli. Nyní, když chcete získat inspiraci modlením se nebo meditací se stovkami lidí, nasednete do svého auta a pojedete do kostela. Kde mohli ve dnech védských zřeců nalézt tisíce meditujících a modlících se lidí, tak, jak je nalézáme na našich mírových koncertech? Pokud mnoho lidí aspiruje společně nanejvýš upřímně, je zde často více intenzity, než když to dělá člověk sám. V přetahované vůči nevědomosti, pokud je na jedné straně deset nebo dvanáct lidí, bude tam více síly. Někteří z hledajících mohou být slabí, ale dokonce i jejich malá síla vám pomáhá mít lepší meditaci. Znovu, když je někdo slabý a vy marníte svůj čas tím, že na něj nebo na ni myslíte negativním způsobem, když přijde váš čas, abyste pevně zatáhli a použili všechnu svou sílu, nemůžete.

Co tím myslíš, když mluvíš o naší nejvyšší meditaci?

Můžeme ztratit naši realizaci Boha, když se ji snažíme odhalit nebo manifestovat?

Někteří lidé, po realizaci, nechtějí odhalit Boží Světlo, protože je to tak obtížné. Říkají: „Komu na tom záleží, jestli ostatní věří, že uvnitř mého srdce je nanejvýš krásná květina? Pokud nevěří, že mám božský mír, který jim chybí, potom jim nemusím ukazovat.“ Oni také říkají: „Kdo ví? Zatímco odhaluji nebo manifestuji Boží Světlo, můžu ho ztratit.“

Ale ostatní chtějí sdílet mír a světlo, které mají uvnitř, protože cítí, že ostatní se budou bez toho cítit bídně. Toto je štědrost a šlechetnost srdce těch odvážných duší, které se pokouší odhalit a manifestovat Boha. Oni se nebojí ztratit své vnitřní bohatství. Cítí: „Pokud pouze něco vlastním, potom to určitě mohu ztratit, protože je to ode mě oddělené. Pokud je zde rozdíl mezi mým bytím a mou realizací, potom přirozeně můžu ztratit svou realizaci. Když se ale stanu tím, po čem toužím, pak jak to můžu ztratit? Co mám, můžu ztratit; ale co jsem, nemůžu ztratit.“

Jak bychom měli zacházet se svými nedostatky?

Co je poezie?

Jaký je vztah mezi dychtivostí a vytrvalostí?

Když někdo uspěje, ostatní můžou říci: „Ó, měl štěstí.“ Ale to není štěstí. Dříve tento člověk mohl několikrát neuspět; mnohokrát měl extrémní smůlu. Ale na rozdíl od ostatních se nevzdal a nakonec uspěl.

Jak nemohu kritizovat ostatní a co mám dělat, když ostatní kritizují mě? Někdy z toho blázním.

Také musíte cítit, že vaše kritika způsobuje všechny druhy onemocnění uvnitř druhého člověka. Potom se pokuste vtáhnout tato onemocnění do vašeho vlastního systému — do vašich rukou nebo nohou nebo hlavy. Okamžitě řeknete: „Můj Bože, to je tak bolestivé, tak bolestivé!“ Potom uvidíte, kolik utrpení způsobujete tomu člověku. Nebo si představte, že vaše slova kritiky jsou jako šíp, který jste vrhli na jiného člověka, a nyní celá jeho bytost krvácí. Když ho vidíte krvácet, vaše soucitná jednota vás přinutí cítit se špatně. Je to ten samý druh soucitné jednoty, který Pán Buddha cítil, když zvedl ptáka, který byl zraněn šípem.

Když se ztotožňujete s utrpením jiného člověka, ucítíte: „Nezáleží na tom, jak nedokonalý a bezvýznamný je, nemám žádné právo způsobovat v něm tento druh utrpení. Přišel jsem na svět vytvořit si jednotu s ostatními, a ne ničit svou kritikou jiné.“

Jiná praktická věc, kterou můžete udělat, je, cítit, že vaše kritika jiného člověka, kterou si uchováváte ve své bytosti, je velmi těžký náklad. Takže, kritika jiného člověka na vás je jiný těžký náklad, který člověk na sebe naložil. Jak se můžete hýbat nebo dokonce dýchat, když nesete dva těžké náklady na svých ramenech? Co musíte udělat je zbavit se obou nákladů. Musíte je odložit, tak, že můžete běžet nejrychleji k vašemu cíli.

Někdy svět snižuje moje vědomí.

Řekl jste, že průběh úspěšné realizace Boha je devadesát pět procent Boží Milosti a pět procent osobního úsilí. Ale pokud realizujeme Boha, říkáte, uvědomíme si, že dokonce našich pět procent byla Boží Milost. To je případ, jak může být hledající zodpovědný za svůj úspěch nebo neúspěch?

Bylo to proto, že něco uvnitř vás odpovídalo na Boží Přání nebo Boží Vůli. Bůh byl schopen vložit Svou vůli do vás, zatímco někdo jiný nebyl dostatečně vnímavý. Ve chvíli, kdy cítíte, že Boží vůle pracuje ve a skrze vás, v tu chvíli jste zodpovědní udělat plní modliteb a dušeplně co Bůh žádá. Pokud to nejste schopni udělat plní modliteb a dušeplně, potom se jen budete obviňovat.

Bůh vás nebude obviňovat, pokud neuspějete, ale Bůh vás zcela určitě obviní, pokud se nepokusíte radostně, dušeplně a sebedávajícně. Bůh vás obviní pouze, když se nebudete pokoušet s božským, sebedávajícím postojem. Jste zodpovědní pouze za cestu se správným přístupem; nejste zodpovědní za to, když se nesetkáte s úspěchem. Úspěch a neúspěch jsou u Jeho Nohou, a výsledky musíte nabízet šťastně a plni modliteb Jemu.

Jak důležitý je zdravý rozum?

Část VI

Často nám vyprávíš příběh, kdy Pán Krišna požádal Ardžunu o barvu některého ovoce na blízkém stromě. Pokaždé když Krišna řekl odlišnou barvu, a Ardžuna okamžitě změnil názor, aby souhlasil s Krišnou. Když s tebou jednáme, jak můžeme vědět, kdy bychom s tebou měli souhlasit a kdy bychom měli nabídnout svůj vlastní osobní názor?

Nehledě na to, kolikrát Krišna popřel sám sebe, Ardžuna s ním souhlasil. Kdyby byl Ardžuna obyčejná lidská bytost, řekl by: „Kolikrát s tebou budu muset souhlasit? Ty jsi mě opravil a já jsem s tebou souhlasil. Nyní proč měníš znovu svůj názor? Co jsi to za člověka?“ Ale Ardžuna to neudělal. Ukázal svoji poslušnost a také obrovskou trpělivost. Všichni duchovní lidé musí projít tímto druhem zkoušky.

Vám, se může zdát Ardžuna hloupý, protože neustále měnil svůj názor. Ale Ardžuna nebyl hlupák. Nebyl tak dobře vzdělaný jako jeho bratr Judišthira, ale byl daleko lépe vzdělaný než mnozí lidé jeho dnů, včetně Bhímy, jeho starších bratrů, jeho bratranců, a tak dále. Ale Ardžuna si uvědomil, že musí jít za obojí za tvar i beztvaré, aby byl jedním s Pánem Krišnou. Ardžunova modlitba byla: „Pane, chci být jedním s Tebou. Chci vidět skrz Tvé oči; chci cítit s Tvým Srdcem.“ Někteří lidé jsou chytří. Ale Ardžuna nebyl jedním z takových; pro něj, tato modlitba nebyla jen pouhá slova. Věděl, že Pán Krišna byl ztělesněním Boha. Proto dal slib: „Pane, od nynějška se Ti plně odevzdám a stanu se jedním s Tvou Vůlí.“

Tento druh jednoty také existuje v běžném lidském světě. Bengálská matka učí své dítě slovo „phul“, což znamená květina. Ale malé dítě není často schopné pořádně to vyslovit. Říká: „phu, phu.“ Matka vidí, že tím, že dítě říká „phu“, získává obrovskou radost. Takže, pokud je její srdce veškerou jednotou, také začne říkat „phu“, aby učinila dítě šťastným. Její láska k dítěti je pro ni nekonečně důležitější než správná výslovnost slova. Láska její matky existuje stoprocentně na lidské úrovni a je tak silná, že se odevzdává dětskému způsobu mluvení. Někdy o dvacet nebo třicet let později, poté co jejich děti vyrostou, naleznete bengálské matky stále používajíc tato nesprávná slova, které se naučily od svých dětí! Stále dostávají tak mnoho radosti z těchto dětských slov. Takto se nazývá láska mezi dvěma lidskými bytostmi na obyčejné lidské úrovni.

Na lidské úrovni, když matka nazve květinu „phu“, aby potěšila své malé dítě, na božské úrovni se může žák nejen také odevzdat, ze své lásky srdce, Mistrově způsobu vidění skutečnosti? Pokud Mistr říká: „Jedna plus jedna jsou čtyři,“ obyčejní lidé řeknou: „Mistr je zřejmý idiot. Nechci s ním nic mít.“ Ale pravý žák řekne,“ Můj Mistr je oceánem lásky, světla a blaženosti. Pokud řekne, že jedna plus jedna jsou čtyři, potom musí mít pravdu.“ Žáci, kteří trvají, že jedna plus jedna jsou dvě, jsou bezchybní v matematice, ale duchovně jsou milióny a bilióny mil vzdáleni od nejvyšší pravdy.

Na lidské úrovni, pokud lichotíte malému dítěti a souhlasíte s ním, potom dítě přijde do kuchyně a přinese vám nějaké lahodné jídlo k jídlu. Pokud s ním nesouhlasíte, nepřinese vám takové lahodné jídlo. Někdy Bůh jedná přesně jako dítě. Tím, že nasloucháte sami sobě, dostanete určitě nějaké uspokojení. Ale dostanete oceán lásky a světla svého Mistra? Kdo vám to dá? Ten, se kterým nesouhlasíte?

Během bitvy na Kurukšetře, Krišna vyšel z vozu, aby bojoval, ačkoliv dal slib, že vůbec nebude bojovat. Uvažoval jsem nad tím, co to vypovídá o Krišnově osobnosti?

Krišna řekl Ardžunovi: „Ve vnitřním světě je již mrtvý. Musíš s ním bojovat!“ Ardžuna se stále nemohl přinutit, aby bojoval se svým praotcem; tak Krišna vystoupil z vozu se svým diskem. Když se Krišna rozhodl bojovat, řekl: „Moje láska k Ardžunovi je nekonečně důležitější než můj tak zvaný slib. Lidé řeknou, že nejsem muž slova. Nevadí mi to. Chci dokázat, že moje láska k Ardžunovi je nekonečně důležitější než zachování cti v očích světa. Jsem připraven jít proti obyčejnému světlu morálky, abych dostál vítězství pro Ardžunu.“ Když Bhíšma viděl, že je to sám Krišna, kdo proti němu přišel bojovat, začal k němu utíkat, aby byl zabit. Řekl: „Můj Pane, můj Pane, vím, kdo Jsi! Když mě zabiješ, budu ten nejšťastnější člověk. Na jednu stranu, jsem tak smutný, že porušuješ Svůj Slib. Na druhou stranu jsem tak rád, že zemřu Tvou Rukou. Zabij mě, zabij mě! Umírám, abych zemřel Tvou Rukou!“

Potom Ardžuna řekl: „Ne, ne, jsem připraven bojovat!“ Vtáhl Krišnu zpátky do vozu a bojoval s Bhíšmou s nejvyšším odhodláním. Konečně Bhíšma ležel umírající a Ardžuna přinesl svému praotci vodu.

Když Ardžuna viděl, že Bhíšma roní slzy, řekl Krišnovi: „Náš praotec neudělal nic špatného. Byl tak dobrý, tak božský. Proč musí trpět? Proč jsou slzy v jeho očích?“

Krišna řekl Ardžunovi: „Proč se ptáš mě? Zeptej se jeho! On ti řekne.“ Tak se Ardžuna zeptal svého praotce: „Prosím řekni mi, proč pláčeš, Praotče. V našem království není nikdo tak božský jako ty. Byl jsi to ty sám, kdo nám řekl, jak tě zabít. Kdo jiný na zemi by byl tak ušlechtilý? Ale nyní, když se tvoje smrt rychle blíží, proč pláčeš? Bojíš se smrti?“

Bhíšma odpověděl: „Ty blázne! Nepláču proto, že se bojím smrti, ale protože Pánduovci tak mnoho trpěli. Krišna, Pán Vesmíru, byl celou dobu s vámi a pro vás. Tak jak to, že jste tak mnoho trpěli?

Nerozumím Pánově Hře. Proto roním slzy.“

Krišna mu odpověděl: „Toto je moje stvoření. Nikdy nebudeš schopen mu porozumět. Moje tajemství je nepochopitelné.“

Postavil se někdo z Kuruovců vědomě na stranu Pánduovců?

Pokud je někdo spojený s určitým bohem nebo bohyní, ukazují tento bůh nebo bohyně zvláštní zájem pro tohoto člověka?

Na začátku kosmičtí bohové a bohyně budou hledajícímu pomáhat tolika způsoby, když se hledající modlí a medituje. Potom, když vidí, že hledající jde za jejich výšku nebo jejich sféru, v tu chvíli se postaví proti němu. Nejprve vás sytí a sytí; pak stojí ve vaší cestě. Když ale dokážete jít za ně, potom se vám znovu stanou nesmírně blízkými a pokusí se vám pomoci, protože vidí, že máte přímé spojení s Absolutním.

Proč bohové a bohyně stojí někomu v cestě?

Mají kosmičtí bohové a bohyně kapacitu dělat duchovní pokrok?

Podle našeho současného standardu se nám kosmičtí bohové zdají neomezení. Řekněme, že máme jeden dolar, a kosmičtí bohové mají deset miliónů dolarů. Ale deset miliónů dolarů není konečných. Po deseti miliónech přichází miliarda, a tak dále. Cítíme, že se kosmičtí bohové zabývají Neomezeným, ale toto není ten případ. Proto je nezbytné vzít fyzické tělo a vyvíjet se od zvířecího do lidského, do božského a konečně do Nejvyššího.

Proklínají stále kosmičtí bohové jeden druhého a bojují vzájemně tak, jak to dělali v Puránách?

Také musíme vědět, že v těch dnech byl svět na určité úrovni vědomí a každou chvíli se kosmičtí bohové museli potýkat s nedokonalou povahou skutečnosti. Někdy ukazovali svůj aspekt soucitu nebo aspekt odpuštění, ale většinu času ukazovali svůj aspekt síly. Ukazovali svůj aspekt síly vpravo a vlevo, aby cvičili svou nadřazenost — porazit ostatní a ovládat lidský život. Nestarali se Božské stvoření; byli připraveni zničit ho mrknutím oka. Ale silou nemůžeme nikoho porazit trvale; můžeme někoho porazit na pět vteřin nebo pět dnů. Pouze když někoho porazíme láskou, naše vítězství trvá věčně. Podobně radost, která přichází z nadřazenosti, není vůbec radost, zatímco radost, která přichází z jednoty, která je založena na lásce, je pravá radost.

Když Amerika shodila atomovou bombu na Nagasaki a Hirošimu, Japonsko se vzdalo. Ale porazila Amerika srdce Japonska? Ne! Shozením bomby na tvou hlavu tě mohu umlčet na několik let. V tu dobu cítím, že jsem ten nejšťastnější člověk. Ale nakonec si uvědomím, že existuje mnoho lidí, kteří o mně špatně mluví, a nemohu získat radost. Každý chce obdiv ostatních lidí. Když tě zabiji, budeš mě milovat a obdivovat? Ne! Když ale přijdu, a obejmu tě oběma rukama v širokém objetí, potom budeš chtít být přirozeně mým přítelem.

V jedné z tvých básní říkáš, že Bůh pro nás udělá všechno, pokud náš dech ztělesňuje dušeplnou vděčnost. Tento druh vděčnosti se zdá daleko za naším dosažením. Jak ho můžeme docílit?

Jedním způsobem, jak získat sladkost je dívat se na nejkrásnější, voňavou květinu. Když se díváme na květinu a cítíme její vůni, vědomě nebo nevědomě se stáváme jedním s její krásou a vůní. V tu chvíli její sladkost vstupuje do nás nebo naše vlastní sladkost vstupuje do popředí; někdy se obojí děje zároveň. Potom se celá naše bytost stává sladkou a je snadnější mít dobré myšlenky. Pokud skutečně zaměřujeme veškerou naši pozornost na nevinnou krásu a vůni Boha stvoření skrz tuto květinu, potom nečisté myšlenky — které zahrnují nejen nižší vitální myšlenky, ale také žárlivost a lakotu — zmizí, a jen sladké myšlenky zůstanou. A když sladkost vystoupí do popředí v naší vlastní přirozenosti, je velmi snadné nabízet vděčnost.

Jak můžeme být sladší?