Sri Chinmoy odpovídá, část 9

Část I

Poslední dva roky se na univerzitě snažíme dát dohromady meditační skupinu, ale nedaří se nám nikoho získat. Není mi jasné, proč se tak děje. Mohl byste nám něco poradit?

Druhý způsob je způsob matky. Matka cítí, že celý svět je jejím stvořením. Každá lidská bytost je jejím dítětem. Když dítě pláče, matka možná není fyzicky nablízku. Řekněme, že je v domě, kde je mnoho květin. Dítě pláče po mléku nebo po nějaké hračce. Jakmile dítě začne plakat, matka za ním přiběhne. Dítě nemůže přijít za matkou, protože je ještě malé. Umí jenom plakat. Je na matce, aby přišla za dítětem a zjistila, co potřebuje, ať už je to mléko, hračky nebo sladkosti nebo cokoliv jiného. Potom matka dá dítěti, co potřebuje.

Takže někteří duchovní Mistři se domnívají, že lidé musí přijít za nimi. Jsou jako květiny a lidé musí přijít k nim, když něco potřebují. Jiní Mistři jsou zase toho názoru, že lidé kolem nich jsou všichni jejich dětmi, a všechny mají hlad. Každé možná nemá stejný hlad, ale je povinností matky, aby šla za svými dětmi a dala jim vše, co potřebují.

Existuje i třetí kategorie duchovních Mistrů, jako je Šrí Rámakrišna. Ten ve svém životě používal obě metody. Byl to jeden z našich duchovních Mistrů nejvyššího řádu. Pocházel z Bengálska a já jsem se v této inkarnaci narodil také v Bengálsku. V jednu chvíli řekl: „Chovej se jako květina.“ V Dakšinešvaru za ním přišlo mnoho, mnoho hledajících. Na druhou stranu jel na mnohá jiná místa. On sám navštívil mnoho hledajících a lidí, kteří měli vnitřní světlo. Třebaže nebyli přísně vzato duchovní, měli veliká srdce, větší než největší. Aby pozvedl vědomí nejenom Bengálska, nejenom Indie, ale i celého světa, navštěvoval různé lidi, aby zvětšil jejich inspiraci, aspiraci a další dobré kvality. Šrí Rámakrišna tedy používal obě metody.

Já kráčím ve stopách Šrí Rámakrišny. Žiji v Americe a zde jsem se stal květinou. Lidé z celého světa jezdí za mnou a přijímají vše, co mohu nabídnout. Na druhou stranu, stal jsem se také matkou. Jezdím z místa na místo. Za ta léta jsem byl na mnoha, mnoha, mnoha místech. Když cestuji, vidím některé hledající, jako jste vy. Přichází za mnou s veškerou upřímností a odhodláním. Nemusí to být moji žáci, vůbec ne! Pokud jim ale mohu posloužit, cítím, že jsem něco udělal pro Boha — stvoření.

Uctíváme Boha — Stvořitele a sloužíme Bohu — stvoření. My všichni jsme Bůh — stvoření. Přišel jsem nyní za vámi se svým zbožným životem, abych vám sloužil. Doufám, že jsem vám to objasnil.

Na Havaj jsem přijel několikrát. Poprvé jsem zde byl asi před dvaceti pěti lety a od té doby jsem zde byl už vícekrát. Přijíždím sem, abych sloužil hledajícím na Havaji.

Havaj má kvality, které okouzlují naše srdce a naše životy. Dostala také zvláštní požehnání mnoha, mnoha duchovních osobností ve vnitřním světě. Můžete je nazývat bohy a bohyněmi, ale pro mě jsou všichni bohové a bohyně duchovními osobnostmi nejvyššího řádu. Havaj má tedy velice zvláštní požehnání seshora nebo zevnitř.

Na druhou stranu, Havaj má svoji zvláštní roli. Není to jenom stát se zvláštní přitažlivostí, ale je to také stát, který může nabídnout osvícení těm, kteří sem přijeli kvůli vnitřním objevům. Pokud jde o vnější objevy, lidé zde vidí mnoho okouzlujících a přitažlivých věcí. Pokud ovšem přijeli na Havaj meditovat, nepochybně přijmou mír, světlo a blaženost v bezmezné míře. Musíme vědět, kvůli čemu jsme sem přijeli — jestli kvůli vnější přitažlivosti Havaje, nebo kvůli vnitřnímu osvícení, nebo kvůli obojímu. To, co nám zde může nabídnout vnější svět, přijmeme s vrcholným smyslem pro čistotu. A to, co nám zde může nabídnout vnitřní svět, přijmeme s nejvyšší oddaností.

Všiml jsem si, že máte na stole obrázek Kálí. Kolem Kálí je spousta nedorozumění, dokonce i mezi duchovními lidmi.

Tato Matka, Matka Kálí, představuje aspekt Absolutního Nejvyššího a zároveň je sama Nejvyšším. Jestliže chceme oddělit části našeho těla, můžeme říci: „toto jsou mé ruce, toto jsou mé nohy, toto jsou mé oči,“, a tak dále. Ale všechny jsou nedílnou součástí téhož těla. Kdybych neměl nohy nebo ruce nebo oči, byl bych nedokonalý. Mé tělo se skládá ze všech svých částí současně. Ona je tedy současně určitou částí Absolutního Nejvyššího a zároveň je Absolutním Nejvyšším. Je také Matkou rychlosti. Všechno dělá rychleji než nejrychleji.

Matka Kálí také osvěcuje naše nedokonalosti. Na Západě používáme pojem „hřích“. Ale podle indické duchovní filozofie hřích neexistuje, existuje jenom nedokonalost. Já jsem nedokonalý; proto dělám nemálo věcí špatně. Dokud budu nedokonalý, budu tyto věci dělat špatně pořád. Ale co máme na mysli, když mluvíme o hříchu? Je-li náš Zdroj — Bůh, Absolutní Nejvyšší, čistší než nejčistší, jak bychom si mohli libovat v potěšení hříchu? Můžeme pouze říci, že jsme nedokonalí.

Dítě se může naučit písmenům „A“: „B“: „C“, ale možná ještě neumí všechna písmena, kdežto jeho matka a otec dovedou přečíst všechno. Dítě se pomalu a postupně naučí celou abecedu a během několika let bude moci číst velké knihy. Ale začíná s abecedou a občas dělá chyby. Lidské bytosti jsou nedokonalé přesně tímto způsobem. Naším cílem je dospět k dokonalosti.

Na druhou stranu, dokonalost nemá pevně stanovené hranice. Dokonalost neustále transcenduje samu sebe. Student může mít dojem, že bude dokonalý, až získá bakalářský nebo doktorský titul. Potom ten titul získá a zjistí, že se musí naučit mnohem více. Najednou má pocit, že nic neví. Moudrost nebo poznání je jako rozlehlý oceán. Student má pocit, že jeho titul je jako pár kapek v moři poznání.

Řekněme, že jste během let udělal mnoho věcí špatně, právě protože jste nedokonalý. Budete-li se modlit k Matce Kálí, budete-li plakat a plakat a plakat, ona osvítí všechny vaše nedokonalosti.

V naší indické filozofii má Bůh, Nejvyšší, tři aspekty: Boha Stvořitele, Boha Ochránce a Boha Přeměnitele. Mnoho a mnoho staletí jsme místo slova „přeměna“ používali slovo „zkáza“. Naše indická trojice se skládá z Brahmy, Višnua a Šivy: Brahma je Bůh — Stvořitel, Višnu je Bůh — Ochránce a Šiva je Bůh — Přeměnitel. Nic neničíme; pouze přeměňujeme. Kdybychom ničili, co by nám v životě zbylo? Řekněme, že jsem udělal něco špatného, na někoho se zlobím a dal jsem mu pořádný políček. Podařilo by se mi snad napravit moji chybu tím, že bych si odřízl ruku? Ne! Ten špatný čin přišel z mé mysli. Musím používat svoji mysl správným způsobem, abych nikomu neubližoval. Naopak, dám najevo pouze svoji náklonnost a soucit. Takže třetím aspektem Boha je přeměna, nikoli zkáza.

Když Matka Kálí jedná s lidskými bytostmi, s hledajícími nebo aspiranty, někteří mají veliký strach z jejího aspektu moci. Mají pocit, že za ta léta udělali mnoho špatných věcí a že jim Matka Kálí nedá najevo soucit, nýbrž je zničí. Ale ona neničí, pouze přeměňuje.

Božská Matka má čtyři aspekty: Mahéšvari, Mahákálí, Mahálakšmí a Mahásarasvatí. Z těchto čtyř aspektů je Matka Kálí určena pro nejvyšší rychlost a výšku. Můžeme dokonce říci, že nás může vzít na nejvyšší úroveň dříve než nejdříve. Ostatní aspekty Božské Matky mají pocit, že závod lze vyhrát tehdy, když běžíte pomalu a jistě, ale tato Matka říká: „Dokonce i když poběžíš nejvyšší rychlostí, rychleji než nejrychleji, neznamená to, že upadneš.“

Mnoho z nás vstoupilo na duchovní cestu Mistrů, kteří již nejsou ve fyzickém těle, protože jsme četli jejich knihy. Jsem si jistý, že mluvím za mnoho lidí, kteří po nějaké době mají pocit, že by opravdu chtěli mít duchovního Mistra na fyzické úrovni. Zároveň však máme pocit, že bychom tím zradili původního učitele, kdybychom hledali takového Gurua. Jak se má takový člověk rozhodnout, když jeho učitel už není ve fyzickém těle, takže s ním nemůže mluvit na pozemské úrovni?

Když čtete Evangelia, Bhagavadgítu nebo jiné posvátné knihy, musíte cítit, jak velké ztotožnění si dokážete rozvinout. Studujete nějaké poselství v Bibli, a pokud jej dokážete praktikovat v každodenním životě, proč byste potom potřebovali jakéhokoliv Mistra na fyzické úrovni? Musíte však vědět, zda dokážete aplikovat to, co jste si přečetli v knize. Může se stát, že si něco přečtete, získáte ohromnou inspiraci a aspiraci, ale jakmile vstoupíte do zmatku všedního života, na všechno zapomenete. Něco jste přečetli a za dvě hodiny uděláte cosi diametrálně odlišného. Toto my, lidské bytosti, děláme často.

Existuje však jiný způsob. Budeme myslet na sebe jako na zlobivé děti. Učitel na nás dohlíží jako nějaký inspektor, takže se musíme dobře chovat. Jinak by nás potrestal. Inspektor nás pozoruje, takže se obáváme udělat něco nesprávného. My víme, že by nám mohl dát špatné známky a my bychom propadli. Toto se děje v případě učitele nebo instruktora. Ještě však existují soukromí vychovatelé. Svatou povinností soukromého vychovatele je, aby nás učil doma, tajně, abychom udělali zkoušky. Soukromý vychovatel není ve škole jako učitel, instruktor nebo inspektor. Je u nás doma a učí nás soukromě. Právě takovou roli může hrát duchovní Mistr, když je na fyzické úrovni.

Zapomínáme na skutečnost, že duchovní Mistr minulosti a duchovní Mistr současnosti nejsou dvě různé postavy. V tom děláme žalostnou chybu. Mistr s požehnáním nabízí svoji nejvyšší realizaci těm, kteří se modlí. V rodině učí děd otce a otec učí děti. Přesně stejně nabízejí poznání a světlo moudrosti Pán Krišna, Ježíš Kristus a další Mistři svým duchovním následovníkům.

Naštěstí či naneštěstí, i já jsem duchovní Mistr. Nikdy se neoddělím od požehnaného vědomí Spasitele Krista nebo Pána Buddhy. Uvedl jsem jenom několik jmen, ale je mnoho duchovních Mistrů. Na Západě vždy myslíme na Krista a na Východě řekněme na Pána Krišnu. Každý člověk, jenž je realizovanou duší, nabídne svoji realizaci tímto způsobem.

Na druhou stranu je mnoho těch, kteří o sobě tvrdí, že jsou realizovaní. Je na Bohu nebo na hledajících, aby pocítili pravdu v tom, co Mistři říkají. V Indii máme jednu velmi významnou duchovní postavu, svámího Vivékánandu. Jsem si jistý, že jste jeho jméno již slyšeli. Svámí Vivékánanda jel do východního Bengálska a tam za ním chodili všichni hledající a říkali: „Prosím, prosím, pojďte se podívat na mého Mistra! On je nejvyšší! Je to Avatár, přímý reprezentant Boha.“ Proto svámí Vivékánanda řekl, že ve východním Bengálsku rostou Avatáři jako houby po dešti! Každý tvrdil, že jeho Mistr realizoval Boha a je Avatárem nejvyššího řádu. Existuje ovšem ještě jeden úhel pohledu. Jestliže považujete svého Mistra za nejvyššího, vaše modlitby jdou přímo k Nejvyššímu. V Bhagavadgítě se říká, že všechno jde k Absolutnímu Pánu Krišnovi. Máte-li víru, bezvýhradnou víru ve vašeho Mistra, dokonce i když váš Mistr není obdařen jistými božskými kvalitami, vaše modlitby půjdou k Nejvyššímu Absolutnímu.

Tady v Západním světě používáme slovo „Otec“. Kristus řekl: „Já a můj otec jedno jsme.“ Když se upřímně modlíme, naše modlitby jdou k Otci. Na naší duchovní cestě používáme termín „Absolutní Nejvyšší“. Je to Absolutní Nejvyšší, kdo přijímá naše modlitby. Můžete mít Mistra, který nemá tu nejvyšší úroveň; možná není realizovaný a není to Avatár. Jestliže však máte ve svého Mistra bezmeznou víru, vaše víra půjde přímo ke skutečnému Mistrovi, k Bohu.

Existuje jen jeden Guru — můj Guru, váš Guru, Guru každého —, a tím je Bůh. Bůh si vzal lidskou podobu. Vy máte lidskou podobu a já mám lidskou podobu, ale někdo může mít v určitém oboru vyšší kvalifikaci. Duchovní Mistři vědí více o duchovním život než jiní lidé. Já jsem duchovní Mistr. Jestli jste inženýr, doktor nebo vědec, kdo jsem já? Já o vašem oboru nic nevím. Kdybych musel studovat nějaký vědecký obor a podobné věci, bylo by to k ničemu. Takže když někdo chce vědět něco o duchovním životě, jde za duchovním Mistrem na duchovní přednášku.

Když půjdete za jiným opravdovým duchovním Mistrem, nebude to z vaší strany zrada na vašem Mistrovi, který již není na fyzické úrovni. Duchovní Mistři pocházejí z jedné rodiny. Tak jako vy máte ve své rodině bratry a sestry, stejně tak i lidé, kteří realizovali nejvyšší, patří k jedné rodině. Náš Pán Krišna řekl, že přichází v různých podobách. My sami si bereme lidské inkarnace a máme pokaždé jiný vzhled a jiné jméno.

Hledající musí cítit žijící přítomnost Mistra. Váš Mistr možná není na fyzické úrovni, ale pokud s ním dokážete navázat přímé spojení, bude to perfektní. Velice často je to však obtížné, protože naše mysl vyjde do popředí a řekne: „Ach ne, on neřekl toto, on neřekl tamto.“

Jestli máte žijícího Mistra, dostal jste zvláštní příležitost. Žijící Mistr mluví vaším jazykem a řekne vám: „Toto děláš správně, tamto děláš špatně.“ Potom je na vás, jestli jej přijmete nebo odmítnete. Pokud váš Mistr není na fyzické úrovni a vy nejste vysoce pokročilý, vaše mysl může převrátit poselství, které dostanete. V tomto okamžiku dostanete nějaký nápad a vaše mysl řekne, že je perfektní. Uděláte dva kroky a okamžitě začnete o svém nápadu pochybovat. Po několika dalších krocích řeknete: „Kdo jsem já, abych posuzoval, který nápad je správný a který nikoli? Jsem zmatený. Nevím, pro co se mám rozhodnout.“ Když ale máte žijícího Mistra a máte v něj bezvýhradnou víru, uslyšíte jeho slova a řeknete: „Toto je správné.“ Máte-li v něj víru, půjdete kupředu jeho způsobem. Mít žijícího Mistra tedy představuje významnou výhodu.

Jestliže však nemáte žádnou víru, začnete mít problémy. Pokud máte víru a máte nezdolnou sílu vůle, nepotřebujete Mistra na fyzické úrovni. Jestliže jste již studoval nějaké náboženské knihy, duchovní knihy, knihy napsané duchovními Mistry, kteří již nejsou na fyzické úrovni a již jste si vybudoval intenzivní vnitřní cit mezi svou aspirací a jejich soucitem, nepotřebujete žijícího Mistra. Potíž je v tom, že si něco přečtete, získáte inspiraci a potom, když jste s přáteli nebo když vstoupíte do zmatku každodenního vnějšího života, naprosto na svoji inspiraci zapomenete. Může se stát, že ten cit nebudete schopen udržet, kdežto s žijícím duchovním Mistrem to všechno uvidíte na vlastí oči a pocítíte svým srdcem. Díky tomu to vydrží déle.

Máte-li možnost být v přítomnosti žijícího duchovního Mistra a některými jeho žáky, získáte jistou příležitost navíc. Nikdy však nebudu tvrdit, že musíte mít Gurua na fyzické úrovni, abyste mohl realizovat Boha. První člověk, který realizoval Boha, neměl Mistra na fyzické úrovni. Všechno se to odehrálo ve vnitřním světě, v jemném těle. Naproti tomu duchovní Mistři, kteří během let realizovali Nejvyšší a mluví stejným vnitřním jazykem, inspirují nás ke stejným pocitům a nabízejí nám inspiraci stejného druhu všemi možnými způsoby, nám mohou bezprostředně pomoci. Záleží to tedy na úrovni vnitřního vývoje každého člověka. Jsem-li vysoce vyvinutý a mám silné spojení s Mistrem, který již není na fyzické úrovni, je všechno v pořádku. Pokud ale nemám takové silné spojení, mohu získat totéž od někoho, kdo je na fyzické úrovni a kdo mě může opravit a zdokonalit, když dělám něco nesprávně.

Pokud vidíme, že v oceánu plave dvacet lidí, také získáme inspiraci plavat. Řekneme si: „Ach, oni plavou! To dokážu také.“ Jestli ale ve vodě nikoho nevidíme, vyvstane letargie, strach a jiné špatné síly a nedovolí nám vstoupit do vody.

Asi před dvaceti lety mě jeden přítel vzal s sebou, abych se na vás mohl podívat. Tenkrát jste meditoval v tichosti. Teď se zdá, že více mluvíte. Mohl byste nám prosím vysvětlit tuto změnu?

Někteří lidé získávají více radosti, když něco slyší, protože mají pocit, že to naplňuje jejich vnější smysly. Jiní zase cítí, že když jsme v tichu, když jsme v našem nejvyšším, v hloubce naší meditace, získáme více. Mistr tedy cítí, že když v rodině někdo chce nějaké konkrétní ovoce a jiný chce něco jiného, musí umět nabídnout obojí. Jsou dva lidé, kteří mají hlad po něčem jiném. Je to jako v restauraci. Vstoupí mnoho lidí, a každý má chuť na něco jiného. Restaurace má dostatek jídla, aby nabídla každému podle jeho potřeb. Nebo vstoupíme do zahrady, kde je mnoho květin. Každá květina nabízí něco zvláštního. Všechny jsou krásné a voní každá jinak. Někdy zůstávám v tichosti a v tichu nabízím to, co mám nabídnout. Kdybych si měl vybrat mezi řečí a tichem, rozhodně bych si vybral ticho, protože v tichu roste světlo a naše Božskost je nekonečně silnější.

V naší meditační skupině máme jednoho hinduistu, několik katolíků, několik lidí, kteří praktikují Zen Buddhismus a pár dalších. Při našich setkáních sedíme v tichu. Myslím, že nám to ráno dává energii. Taková sezení máme v pondělí a ve středu, vždy brzo ráno, než jdeme do práce. Nedaří se nám však naši skupinu rozšiřovat. Nevím, jak bychom to měli udělat. Je to obtížné, každý má mnoho práce, ale bylo by to opravdu pěkné, kdyby se k nám přidalo více lidí.

Asi před třiceti čtyřmi lety jsem byl v jedné kapli v Portoriku. Viděly mě tam řádové sestry. Věděly, že jsem hinduista a nebyl jsem správně oblečený, neměl jsem na sobě to, co by se ode mě očekávalo. Velice se rozzlobily. Matka představená mě hubovala a urážela všemi možnými způsoby, protože jsem nebyl křesťan. Ale potom mi odpustila, protože mě viděla, jak se dívám na Spasitele se sepjatýma rukama.

A co se nestalo po dvaceti letech? Ve Švýcarsku mě matka představená pozvala, abych meditoval s mnoha řádovými sestrami! Meditoval jsem před nimi a potom mi kladly mnoho otázek o křesťanství a Kristovi. Šly po své vlastní cestě, ale ptaly se mě. A musím poznamenat, že mi nekladly otázky, aby mě zkoušely, aby zjistily, jestli jsem studoval Bibli nebo měl osobní zážitky se Spasitelem. Kladly mi velice upřímné otázky. Chovaly se ke mně s velikou láskou a úctou. Takže na jednom místě mě matka představená „požehnala“ a na jiném místě řádové sestry měly vnitřní hlad a cítily, že tento chlapík něco ví. Byl jsem tam s nimi asi dvě hodiny.

Mahátmá Gándhí se považuje za otce indického národa. V Irsku je to de Valera. Když jsem se s ním setkal, byl už na sklonku svého života a mně bylo čtyřicet. Ale jakmile mě spatřil, přicházel ke mně se sepjatýma rukama! Se sepjatýma rukama mi kladl otázky o Spasiteli Kristovi a o Bibli, jednu za druhou. Položil mi celou záplavu otázek, nikoli aby mě zkoušel, ne! Měl ten nejupřímnější vnitřní hlad a chtěl vědět, jestli bych mu mohl pomoci. Tehdy mu bylo osmdesát let.

Někteří lidé ve mně něco vidí a někteří nikoli. Pokud ve mně něco vidí, jsem rozhodně z celého srdce k jejich službám. A když ve mně nic nevidí a mají vnitřní hlad, musí si najít někoho jiného. Musí nasytit svůj vnitřní hlad. Jsem-li hladový a jedna restaurace mi nevyhovuje, mohu jít do jiné restaurace. Bude-li to nezbytné, půjdu na řadu různých míst, abych utišil svůj hlad.

Abychom se však vrátili k vaší otázce, zkuste prosím zjistit, zda cítíte, že můžete vést hledající. Vždy by měl být nějaký vedoucí. Není-li vedoucí, nic neporoste. Vedoucí musí zásobovat hledající světlem, blažeností, energií, mírem a poselstvím vyšších a vnitřních světů. Odpusťte, že to tak říkám, ale pokud bude vedoucí jenom jeden ze skupiny ostatních, nebude to fungovat. Tady jsme všichni demokraté, všichni jsme si rovni. To je pravda, ale vědomí vedoucího musí být vyšší a hlubší, aby mohl sloužit ostatním ve skupině. Ve školní třídě je učitel. Kdyby v ní byli jenom žáci a každý z nich by začal učit zbytek třídy, vznikl by naprostý zmatek. Někdo musí vědět více než ostatní. Někdo musí mít více vnitřní moudrosti a vnitřního světla, aby mohl sloužit hledajícím.

Tím vás nechci kritizovat, ale pokud máte nějakou skupinu, měl by v ní být někdo, kdo má dostatek schopností, aby vedl a inspiroval ostatní. Jinak ostatní uvidí, že nemají žádného vedoucího a skupina neporoste. Buď musí mít víru ve vás, nebo v někoho jiného. Aby někdo mohl hrát úlohu vedoucího, musí být více duchovně vyvinutý. V opačném případě přijdou lidé, kteří žízní a mají vnitřní hlad, položí vám nějakou otázku a vy možná odpovíte: „Čtěte Bibli, tam je všechno.“ Oni potom řeknou: „Já čtu Bibli, ale nedostávám patřičnou odpověď, takže jsem přišel za vámi.“ Co uděláte potom? Jak je uspokojíte, nebo jak oni uspokojí vás?

Mohl byste říci něco více o meditaci, o tom, co děláte, když meditujete? Když se snažím meditovat, přicházejí ke mně všechny možné myšlenky.

Tento sál má několik dveří a oken, které můžeme kdykoliv zavřít. Když meditujeme, zavřeme všechny dveře a okna našeho vnitřního života. Říká se, že jsme neustále vydáni na milost našim myšlenkám. Během prchavého okamžiku nás může kousnout myšlenka z jedné či druhé strany. Naše myšlenky jsou bez konce. Ale když meditujeme, nedovolíme ani té nejmenší myšlence z jakéhokoliv směru, aby nás napadla. Nejvyšší meditace nemá vůbec žádné myšlenky. Kde není žádná myšlenka, nastupuje stav, kterému se říká trans.

Po meditaci musíme vstoupit do vnějšího světa, musíme být s našimi přáteli, musíme žít ve společnosti, musíme se zabývat našimi povinnostmi, musíme jít ven, pracovat, a tak podobně. Co tedy uděláme? Když meditujeme, musíme vstoupit do své nejvyšší meditace. Každý má svoji nejvyšší meditaci. Moje nejvyšší meditace nemusí a nemůže být stejná jako vaše. Jakmile cítíme, že jsme dosáhli našeho nejvyššího, musíme mít na paměti, že máme ve vnitřním světě přátele, stejně jako je máme ve vnějším světě. Slovem „přátele“ myslím dobré myšlenky, povznášející myšlenky, dobré nápady — nápady, které pomohou tomuto člověku nebo tamtomu člověku, které z nás udělají lepšího člověka. Těmto přátelům dovolíme do nás vstoupit.

Když tedy přijdou nápady a myšlenky, nejprve máme všechny dveře zavřené a potom dovolíme vstoupit jenom dobrým myšlenkám — takovým, které pomáhají pozvednout vědomí lidstva. Jestliže uvidíte, že jsou to dobré myšlenky, dovolíte jim vstoupit. Ostatním myšlenkám vstup nepovolíme — těm, které přijdou jako negativní síly, nebo těm, které nám dávají pocit, že jsme lepší než někdo jiný nebo že bychom měli vládnout nad ostatními. Jeden druh myšlenky je myšlenka touhy a ten druhý je myšlenka aspirace. Myšlenky touhy se nás vždy pokouší oddělit od ostatních. Dávají nám pocit, že jsme výše než nejvýše a že ostatní musí být u našich nohou. Ale myšlenky aspirace nám říkají, že všichni můžeme růst společně. V zahradě je mnoho rostlin, mnoho krásných květin. Všechny rostou společně a přinášejí zahradníkovi a všem návštěvníkům zahrady velikou radost.

Používáme-li srdce, víme, co je to odpuštění.

Teď bych rád přečetl modlitbu, kterou jsem vám dal včera. Mysl jí možná nepochopí, ale srdce určitě porozumí jejímu významu a smyslu. Někteří lidé používají slovo „Bůh“, já dávám přednost slovu „Nejvyšší“. Otec je pro děti „tatínkem“, pro své podřízené je „šéfem“ a pro přátele ještě někým jiným. Když je to soudce nejvyššího soudu, lidé ho oslovují „vaše ctihodnosti“. Já nejraději používám jméno „Nejvyšší“. Používám jméno „Nejvyšší“ namísto „Bůh“. Získávám mnohem více radosti, když používám toto jméno. Dítě má mnohem větší radost, když říká otci „tatínku“, než kdyby používalo jméno, kterým ho oslovují jeho přátelé. I já mám větší radost, když používám jméno „Nejvyšší“.

Můj Nejvyšší, můj Nejvyšší, můj Nejvyšší,

Tvoje Jednota mě neuspokojuje.

Pouze tvoje Odpuštění mě uspokojuje.

nedílně a věčně,

Použijeme-li srdce, budeme vědět, co je to odpuštění. Jakmile mi odpustí Nejvyšší Absolutní, jsem plně uspokojen. V opačném případě se může stát, že v tomto okamžiku jsem plně ztotožněn s Nejvyšším, ale potom můj pocit ztotožnění zmizí. Dokonce i když mi On ukáže něco nového, dokonce i když mi ukáže svoji Jednotu, svoji Nekonečnost, svoji Nesmrtelnost nebo Věčnost, nemusím být spokojen. Ale když vidím, že On mi odpustil, dostanu bezmeznou radost. V takové chvíli cítím, že jsem se opravdu stal projevením jeho Vůle. Použijeme-li mysl, nikdy tomuto poselství neporozumíme. Ale když použijeme srdce, okamžitě pocítíme jeho význam.

Část II

Když mám na vnitřní úrovni problém a necítím dost sil bojovat s nevědomostí, ať už na sebe vzala jakoukoli podobu, stačí fyzicky plakat k Nejvyššímu, aby to udělal za mě?

Guru, mám otázku ohledně básně, kterou jsi nám dal včera, ve které říkáš, že si neceníme Novosti, Jednoty nebo Plnosti Nejvyššího.

Když ale nějaký člověk přijde k Bohu a získá odpuštění, v tu chvíli je vztah mezi ním a Bohem přímý. Rozumíš tomu? Udělal jsem něco špatného, takže potřebuji od Boha odpuštění. Cítím, že když mi odpustí, získám tu největší radost, protože potom budu naprosto osvobozený od noci nevědomosti. To je největší radost a úleva. Všechno se vyprázdní. Stane se ze mě nová nádoba. Když mi Bůh odpustí, všechno špatné z mého systému zmizí. Potom budu připravený začít znovu a budu se moci stát vybraným nástrojem.

Guru, jak můžeme do našich životů v tomto roce přinést novost?

Guru, proč vždy chci zvláštní zacházení?

Podstata tohoto problému je tedy v tom, že se odděluješ od zbytku světa, od ostatních. Mysli na deset nebo dvanáct lidí, kteří jsou tvými přáteli. Potom budeš cítit, že jsi ve skupině. Namísto abys v sobě pěstovala pocit oddělenosti nebo pocit, že chceš být zvláštní, řekneš: „Chci být zvláštní zároveň se zbytkem světa. Nechci mít jenom pro sebe indické sladkosti, když Bimbika bude mít jenom vegetariánský párek v rohlíku. Ne! Když dostanu indické sladkosti, které mám tak ráda, podělím se s Bimbikou. Teprve tehdy budu důležitá.“ Úsměv Bimbiky, který uvidíš, až jí dáš část sladkostí, ti dá mnohem více radosti, než kolik bys získala, kdyby ses oddělila a tajně je snědla sama.

Čím více se dokážeme zbožně, oduševněle a laskavě sjednotit s ostatními, tím více radosti získáme. Tvoje zvláštnost bude v sjednocování, nikoli v oddělování. Řekni sama sobě, že chceš být zvláštní spolu s Bimbikou, Tirthou a Minati, vedoucí tvého Centra. Prostě si řekni: „Chci v sobě zahrnovat všechny své přátele. Chci být zvláštní jenom tím, že je spojím se sebou, nikoli tím, že je od sebe oddělím.“

Duchovní Mistři jsou zvláštní. Proč? Protože milují všechny. Milují tuto zemi, tamtu zemi, všechny země. To je důvod, proč jsou zvláštní. Amerika je supervelmoc, to je pravda. Kdyby se ale sjednotila se všemi zeměmi, nebyla by snad jedinečným způsobem zvláštní? Naproti tomu někteří lidé se domáhají toho, aby byli zvláštní tím, že se oddělují. Jeden způsob, jak být zvláštní spočívá v odměřenosti. Pro některé lidi je pod jejich důstojnost se stýkat s ostatními. Jsou zvláštní svou negací, nikoli přijetím. Ale jiný způsob, jak být zvláštní, spočívá ve sjednocení s celým světem, člověk se stává nedílnou součástí celého světa, objímá celý svět.

Jak si máme udržet inspiraci v době, kdy jsi pryč?

Získáváme velikou výhodu, když stojíme před stromem, nebo před velkou vodní plochou a naše vědomí je zde soustředěno. Kolik inspirace můžeme získat! Na druhou stranu, jestliže se dívám na hladinu rybníka a místo abych obdivoval krásu ryb, myslím na to, že bych je mohl sníst, kde je moje vědomí? Mohu obdivovat krásu ryb a harmonii jejich pohybů ve vodě, nebo mohu mít nebožské myšlenky. Musíme vědět, kde je naše vědomí.

Nuže, už jste mě viděli milionkrát. Jestliže mě chcete vidět kvůli inspiraci v době mé fyzické nepřítomnosti, prostě si představte: „Můj Guru stojí přímo přede mnou.“ Představivost není mentální halucinací. V žádném případě! Představivost je svět sám o sobě. Představivost je skutečnost, ale my ji musíme snést dolů na fyzickou úroveň. Nejprve sneseme dolů představivost a potom se z toho stane něco skutečného. Když napíšu báseň, složím píseň nebo něco stvořím, přichází to z úrovně představivosti.

Až se vrátíte do New Yorku, možná budu v Singapuru nebo někde jinde, ale snažte si představit, že stojím přímo před vámi. Co je na tom špatného? Není to mentální halucinace. Jestliže mám nějakého blízkého člověka, ať už je to matka, otec, nebo někdo jiný, chci toho člověka vidět. Je pravda, že ho možná nebudu schopen vidět právě teď vidět svýma fyzickýma očima, ale snadno si ho mohu představit, jak stojí přede mnou. Potom toho člověka udělám pro svůj život velice skutečného, velice konkrétního.

Teď sedím před vámi, někteří lidé získali inspiraci, ale jiní jsou tady jenom aby zjistili, kdo ještě přišel, jestli je tady on nebo ona. Nebo si říkají: „Co by si o mně pomysleli ostatní, kdybych nepřišel?“ Takže každý má svůj vlastní důvod, proč je v Mistrově přítomnosti. Jiní lidé si zase řeknou: „Nezajímá mě, jestli přišel ještě někdo jiný, nebo ne. To není moje starost. Jediným mým úkolem je být tady s mým Guruem a získat od něj inspiraci.“

Teď si povídáme. Na jednu stranu vám říkám velice, velice vznešené věci. Na druhou stranu můžete vidět, jak mluvím úplně normálním způsobem. Jenom si povídáme. Naproti tomu, vy mi kladete vážné otázky a já odpovídám velice vážně a seriózně. Tobě říkám, dobré děvče, bez ohledu na to, kde jsi, prostě mě tam dones. Když opakujeme „Nejvyšší, Nejvyšší,“ kde cítíme jeho Přítomnost? Cítíme ji uvnitř našeho srdce, nebo přímo před námi. Když říkáme „Nejvyšší, Nejvyšší, Nejvyšší,“ a Nejvyšší je skutečně výše než nejvýše, cítíme ho někde na vrcholku Himálají? Ne! Je přímo tady. Protože velice upřímně opakujeme „Nejvyšší, Nejvyšší,“ cítíme ho tady v našem srdci nebo přímo před námi, velice blízko. Takto mě můžete přivést přímo před svoje oči nebo přímo před své třetí oko — bez ohledu na to, kde se právě nacházím — a získat inspiraci.

Jak už jsem řekl dříve, mohu se dívat na strom a myslet na pizzu a potom nezískám žádnou inspiraci. Nebo mohu být uvnitř nádherné zahrady a myslet na někoho jiného nebo na něco jiného. Když máme Mistra, docela určitě je tím největším zdrojem inspirace, ale potom musíme tuto možnost plně využít. Jsem-li na zahradě, musím využít příležitost krásy a vůně zahrady. Je-li přímo před námi nanejvýš inspirující objekt nebo osoba, musíme od něj přijmout to, co potřebujeme. V opačném případě můžeme stát před někým důležitým nebo být před něčím důležitým a myslet na něco jiného. Naše síla myšlení je nekonečně silnější než náš zrak. Můžeme se dívat na jednoho člověka, myslet na někoho jiného a oklamat tak mnoho lidí.

Jak můžeme překonat naši neochotu?

Musíš cítit, že tvoje vnitřní síla je nekonečně větší než síla toho malého zlobivého chlapce. Ty víš, že tvoje síla — tvoje fyzická, vitální a mentální síla, tvoje síla na všech úrovních — zdaleka překonává sílu toho malého hocha. Takže ho chytíš. Napřed bude zlobit, kopne tě. Potom se unaví. Zjistí, že jsi silnější, nekonečně silnější a potom zjistí, že to, co říkáš, je správné. Když je nevědomý, nechce se chovat správně, ale potom to udělá rád. Na neochotu musíš být velice, velice přísná. Brzo ráno, když máš vstát v šest hodin, ale přijde za tebou neochota a letargie, prostě na posteli vyskoč a začni zvedat ruce a nohy. Musíš na neochotu zaútočit prudce, rychleji než nejrychleji! Neochota je něco, co se v nás rozvíjí velice pomalu a je velice, velice ničivá. Zdrojem neochoty je mysl, nikoli tělo nebo vitálno. Pochází z mysli, která zlenivěla a je v ní letargie. Takže brzo ráno, nebo kdykoliv jindy, vynes na povrch srdce a dej sama sobě pocítit, že síla tvého srdce je daleko mocnější než síla tvé neochotné mysli.

Jak už jsem řekl, neochota s námi bude bojovat. I ten malý chlapec bude bojovat, ale jakmile zjistí, že jsi mnohem silnější, podřídí se a nakonec pocítí, že to, co po něm chceš, je pro něj správné. Vždycky tedy ber neochotu jako darebného, zlobivého chlapce.

Je zde sedm dívek. To znamená, že ihned půjdeme do sedmi vyšších světů!

Guru, co mohu udělat, abych tě více potěšila?

Říkám ti, tvoje otázka je naprosto upřímná. Ty víš, že jsi udělala jisté správné kroky a cítíš, že mě těšíš, což je naprostá pravda. Nepochybně mě těšíš a chceš mě těšit více. Ale kolik lidí mi může položit otázku: „Jak tě mohu více potěšit?“ Jestliže mě netěší vůbec ničím a nemají s čím začít, jak by se mohli odvážit se zeptat, jak by mě mohli těšit více?

Na druhou stranu, neupřímnost vychází na povrch. Lidé řeknou: „Ano, ano, těším svého Gurua.“ Když chtějí klamat sami sebe, kdo jim v tom může zabránit? Mohou se zeptat: „Jak tě mohu více potěšit?“ aby dali světu pocítit, že už mě něčím těší. Mohou si myslet, že mají právo položit svému Guruovi takovou otázku.

Mám z tebe velikou, velikou radost, jsi šikovná. V obyčejném životě existuje něco, čemu se říká: „příliš mnoho“. Pokud dokážu sníst bez přejídání jenom jeden lilkový sendvič, a přesto sním dva nebo tři, bude mě bolet žaludek a budu mít nejrůznější potíže. U všeho materiálního nebo pozemského musíme vědět, že i když je to dobré, musíme být velice, velice opatrní. Ale u duchovních věcí to tak není. Jestliže se modlíš k Bohu, aby ti dal bezmezný mír, ničeho se neboj a neříkej: „Ach ne! Vydržím jenom špetku míru.“ Když Bůh dává, uvědomuje si, jestli dokážeš zpracovat špetku míru nebo bezmezný či nekonečný mír.

Tvoje otázka tedy zní: „Jak tě mohu více potěšit?“ Podívej se na věci, které nyní děláš, od chvíle, kdy ses vrátila na naši cestu. Děláš mnoho dobrých věcí, kdežto před několika lety jsi byla někde jinde, někde jinde! Teď, když se ti tak daří, znáš ty dobré věci, které děláš. Jestliže na mě v nějakou konkrétní dobu myslíš, pozoruj ve své mysli, kolik cítíš upřímnosti, čistoty, blízkosti a jednoty a potom tyto kvality zvětši. Potom, až získáš trochu radosti, ať už se na tebe usmívám nebo procházíš kolem mě, nebo když o tobě tví přátelé říkají pěkné věci, prostě tu radost zvětši. Všude je akce a reakce. Děláš něco dobrého, a to je důvod, proč získáváš božské pocity. Jsi dobrá, těšíš mě, takže musíš cítit, že dokážeš udělat o jeden krok více.

Když ve vnějším světě sním více než jeden lilkový sendvič, dostanu se do potíží. Ale když ve vnitřním světě dostanu od svého Mistra více míru, více světla, více lásky a více blaženosti, nebude mi z toho špatně. V tom je rozdíl. Když v obyčejném, vnějším životě něco neúměrně zvětšíme, když je něčeho příliš, trpíme. Ale duchovnost je naprosto odlišná. Když mě v duchovním životě požádáš o více radosti, lásky, míru nebo ticha, abys mě více a více potěšila, počínáš si zcela správně.

Vždycky mějte na paměti, že se nemusíte obávat žádat více — více světla, míru, blaženosti, soucitu, požehnání, náklonnosti nebo zájmu. To jsou všechno božské věci. Čím více se modlíte, tím více dokážete zbožně žádat o tyto věci, a tím více budete schopni těchto věcí přijmout. Pouze pokračuj v těch správných věcech, které teď děláš. Právě tyto věci budeš dělat i nadále, ale budeš dělat více a více a více a více a více. Když se brzo ráno modlíš a medituješ deset minut, zkus meditovat dvanáct nebo třináct minut. Pokud ráno děláš něco, o čem cítíš, že je to duchovní, dělej tuto věc o trochu více, trochu více, trochu více.

Nejlepší je postavit se brzo ráno k zrcadlu a usmívat se dvě nebo tři minuty tak oduševněle, jak je to jen možné. Zatímco se budete velice upřímně, oduševněle a zbožně usmívat, musíte si představovat, že se dívám a dávám vám hodnotící známku, ať už 60, 70, 80, 100 ze sta, nebo nulu. V té chvíli bude vaším úsměvem projevena a odhalena upřímnost vašeho srdce a čistota vaší mysli.

Part III

Existuje jenom nějaká určitá velikost pokroku, který může duše udělat během jednoho života?

Když fyzické tělo, vitálno a mysl musí spoléhat jen sami na sebe, jejich pokrok je omezený. Jestliže vitálno nebo mysl přijme pomoc od duše, zvětší svoje možnosti. Momentálně tady cvičím a Unmilan mi pomáhá. Kdyby zde Unmilan nebyl, mohl bych i tak provádět nemálo cvičení. Ale protože mi pomáhá, posiluje mě. Kdybych od něj nepřijal pomoc, byl bych schopen zvednout jenom dvacet nebo třicet liber.

Jednou jsem viděl duhu a potom jsem spatřil tvoji tvář.

Můžeme udělat něco, abychom ti pomohli od tvých bolestí kolen?

Je to tak složité! Ta bolest není jenom fyzická. Má něco společného s celým světem. Lidé mohou říci: „Ach, ten se vytahuje! Má špatnou karmu z minulé inkarnace a v této inkarnaci nese následky.“

Někteří duchovní Mistři řekli, že těsně pod začátkem páteře je poslední čakra nebo centrum, ale jiní duchovní Mistři viděli pomocí okultní vize, že taková centra jsou i v kolenou, kotnících, v prstech na nohách — všude. To je rozhodně pravda. Pozemské vědomí dosud přijalo světlo po úroveň začátku páteře. Když se duchovní Mistři snaží snést světlo pod tuto úroveň, velice trpí! Jak jen Sri Aurobindo trpěl! Začalo to už u Pána Krišny. Pán Krišna byl vševědoucí a všemocný. Co bylo špatného na jeho nohách, na jeho patách? To bylo jeho slabé místo a tam jej také zasáhl lučištníkův šíp.

Kdybyste viděli, jak žalostně chodil Ramana Maháriši na sklonku svého života! Takto trpělo mnoho duchovních Mistrů. Pán Buddha žil asi osmdesát let. Ale jak chodil, když mu bylo třiasedmdesát! Pán Buddha ztělesňoval nekonečné Světlo, ale přesto na sklonku svého života chodil velice žalostně — a to ne jeden rok, ale řadu roků.

Mnoho, mnoho duchovních Mistrů právě takto trpělo, ať už v kolenou, v hrdle nebo někde jinde. Jakmile si na sebe vezmete lidskou podobu, musíte za to zaplatit daň. Někteří říkají, že ukřižování Ježíše Krista představovalo jeho vrcholnou oběť. Ale sladké vnitřní poselství Matky Marie říká: „Ne, samotný lidský život mého syna byl tou největší obětí. Samotná skutečnost, že si na sebe vzal lidskou inkarnaci, byla jeho největší obětí.“

Když duchovní Mistři přicházejí, aby zvedli vědomí lidstva, jejich samotná existence na zemi představuje vrcholnou oběť. Když přijde smrt, všechno skončí. Během několika sekund nebo hodin jsou pryč. Ale celý jejich život je obětí. Mých 67 let na zemi nebyla žádná legrace! Třiatřicet let Spasitele Krista nebyla žádná legrace! Pozemské bytí duchovního Mistra představuje vrcholnou oběť. Mnoho lidí řekne o Mistrově smrti: „Pro pozemské vědomí obětoval svůj život.“ V jistém smyslu je to pravda. Ale dokud Mistr žije na zemi, pije jed, aby zachránil svoje duchovní děti, svoji velkou rodinu. Kdybyste najednou vypili velké množství jedu, zemřeli byste. Ale kdybyste každý den, každý týden, každý měsíc pili pomalý jed, netrpěli byste více? Toto platí pro kohokoliv. Nemusí jít o duchovního Mistra. Jde-li o významného nebo dobrého člověka, jeho samotné pozemské bytí představuje vrcholnou oběť.

Jaký je význam komety?

Na havajských ostrovech je velice krásná příroda. Brání její krása lidem, kteří zde žijí, vstoupit hlouběji do duchovnosti?

Když se díváme na květinu, musíme se ponořit hluboko dovnitř. Potom se bezprostředně musíme zeptat: „Od koho přišla tato krása?“ Přišla od Boha, nikoli od zahradníka. Jestliže se modlíme a meditujeme, obdivujeme vnitřní krásu květiny. Ovšem pokud vás vnitřní krása květiny nezajímá, květina má pro vás jenom určitý půvab. Může v nás dokonce probudit vitální vzrušení. Potom začínají problémy.

Tady na Havaji by příroda mohla velice pomoci. Příroda je vždy připravená pomoci. Ale lidé se sem nepřicházejí modlit nebo meditovat, nepřicházejí sem proto, aby získali vnitřní světlo nebo vnitřní krásu. Přicházejí sem proto, aby se potěšili vnější krásou. Takže toto místo je jako matka nebo jako ten slavný strom, který plní přání. Když takový strom požádáte o naplnění nějakého přání, on vám to splní. Požádáte-li o naplnění vaší aspirace, strom ji naplní. Dostanete cokoliv, co chcete.

Když lidé pozorují, jak zvedáš těžká závaží, dělá to něco s jejich vědomím?

Takže každou říši můžeme brát odděleně. Když je člověk úspěšný v jedné říši, vnější svět získá inspiraci obdivovat další říši. V nějakém obchodě může mít jeho majitel mnoho různých věcí. Když si v něm někdo něco koupí a vidí, že ta věc mu pomohla, bude mít víru. Potom si v tom obchodě koupí i něco jiného.

Většina duchovních Mistrů se snaží nabízet něco z duše nebo ze srdce. Jakmile přijdou k mysli, začnou zmatky. Co se mě týče, Nejvyšší ode mě chce, abych sloužil na všech úrovních. Pokud má někdo víru v mé zvedání slonů, možná si rozvine víru v mé duchovní schopnosti. Na jednom setkání před několika týdny, kde jsem něco zvedal, řekl jeden kulturista, že jsem nezvedl jenom to závaží, ale i něco mnohem těžšího, ducha publika. Tak se na to podívejte! Není mým žákem, ale řekl, že jsem zvedl ducha mnoha lidí. Podívejte se na to, kolik má vnitřní moudrosti, jak velké má vnitřní poznání, kdo jsem!

Pokud mě nedokážete dosáhnout na velmi vysoké úrovni, dosáhněte mě alespoň na nízké úrovni. Lidé si na tomto světě dokáží vážit fyzické síly nebo vitální síly nebo mentální síly, které jsou všechny na nízké úrovni. Kdo si umí vážit psychické síly? Psychická síla je silou jednoty. S pomocí psychické síly můžete na vnitřní úrovni jít do Afriky a s miliony lidí si vybudovat jednotu. S psychickou silou můžete jít na nejvyšší vrcholek Himálaje a odtud můžete poslat všem dobrou vůli. Svámí Vivékánanda řekl, že celý vnitřní svět bude rezonovat se zvukem takové psychické vůle. Ale kdo takovým věcem uvěří? Řeknou, že je to všechno mentální halucinace.

Pokud lidé nejsou připraveni pro studium nějakého vyššího kurzu, mohou studovat něco velice snadného. Mohou postupovat krok za krokem. Jestliže lidé uvěří, že dokážu udělat jednu věc, pokusí se uvěřit i v mé ostatní schopnosti. Potom uvidí moji dynamiku a moje nadšení a možná se připojí k Peace Runu nebo k nějaké naší jiné činnosti. Mnoho lidí, kteří obdivují moje zvedání, ani neslyšelo, že jsem také duchovní Mistr.

Když lidé mají v jednom bodě víru, mohou udělat jeden krok vpřed. Zeptají se: „Má ještě něco jiného, co by mohl nabídnout?“ Když jdete do obchodu a něco se vám tam líbí, zeptáte se majitele: „Máte ještě něco jiného?“ Ale pokud se vám tam nic nelíbí, odejdete odtud pryč. Půjdete tam ještě někdy? Ne!

Šrí Rámakrišna jednou řekl: „Proč by vám měl někdo naslouchat, když nemáte moc?“ Taková moc však není mocí zkázy, je to moc jednoty. Pokud ostatní nevidí nebo necítí vaši vnitřní moc, musíte ukázat nějaké projevení takové moci. Když Svámí Vivékánanda odjel do Chicaga, ukázal sílu jednoty svého srdce. V tom okamžiku, kdy řekl: „Moje sestry a mí bratři,“ jeho slova okamžitě vstoupila do dynamického vitálna lidstva. Potom se stal nesmrtelným. To byla jeho moc. Moc nebo síla je jako nůž. Jak už jsem mnohokrát řekl, s nožem můžete ublížit sobě nebo jiným, nebo s ním můžete nakrájet ovoce a podělit se s ostatními.

Díky síle, kterou předvádím při zvedání těžkých závaží, o mně lidé říkají velice pěkné věci. Jakmile mají lidé víru v jeden aspekt mého života, pokusí se mít víru i v další a další aspekty. Nakonec řeknou: „Ach můj Bože, v tomto aspektu může světu nabídnout ještě více.“ Potom vstoupí do mého srdce a do mé duše. Vnitřní svět se s vnějším světem nedá srovnávat. Ve vnějším světě zvednu 300 liber, ale ve vnitřním světě to nic není! Je to jako kapka ve srovnání s tím, co mohu zvednout ve vnitřním světě. Ve vnitřním světě můžete dát dohromady několik oceánů a já mám na to patřičnou sílu. Někteří ovšem řeknou, že se vytahuji, protože ve vnějším světě mě stačí zabít jediná kapka!

Moje vzpírání je určitá příležitost, kterou mně a mým žákům dal Nejvyšší. Prosím všechny své žáky, aby využili tuto příležitost a vzali mě do nejvzdálenějších koutů této planety. Čím více mě budete sdílet se světem, tím více mě budete mít. Když se díváte na svítající slunce, voláte ostatní, aby se také podívali. Pokaždé, když někoho zavoláte a on se podívá, slunce ihned zvětší krásu a Božskost vašeho vlastního srdce. Když sdílíte dobré kvality s ostatními, když sdílíte Božskost s ostatními, zvětšujete svoje vlastní schopnosti.

Naše putování můžeme začít brzo z rána. Co se ale děje v šest, sedm nebo osm hodin ráno? Většina světa spí. Dokážeme-li vstát brzo ráno, s pomocí Boží Milosti můžeme dosáhnout mnoha věcí. Dnes ráno jsem v půl druhé volal do Indie a mluvil se sestrou. Potom jsem trochu meditoval. O čtvrt na čtyři jsem začal cvičit. Když cvičím, myslím na Boha, mého Milovaného Nejvyššího. Každý den strávím hezkých pár hodin fyzickým cvičením. Potom skládám písně. Dělám řadu věcí na mentální i duchovní úrovni. Začínám brzo z rána.

Každé ráno složte vážný slib sami sobě, že budete lepším člověkem, než jste byli včera. Pokud jste dobří, buďte ještě lepší. Každého dalšího dne složte slib: „Dnes budu lepším člověkem.“ Dalšího dne si opět řekněte: „Budu lepším člověkem.“

Fyzické tělo je velice důležité. Existuje jedna stará indická teorie: „Nemysli na tělo. Nech tělo, ať se postará samo o sebe. Mysli jen na duši a srdce. Tělo můžeš zanedbat.“ Já bych ale rád řekl, že pokud nebudeme věnovat pozornost chrámu, jak budeme moci udržet v dobrém stavu jeho oltář? Copak vítr nerozfouká oltář, když nemáme chrám? Musíme udržovat fyzické tělo v dobré kondici. Tím nechci říci, abychom se všichni stali dalším Muhammadem Alim. Ne! Ale fyzická kondice a zároveň nadšení, dychtivost, dynamismus a bdělost jsou velice důležité. Můžete kráčet, můžete klusat, můžete běžet, ale kde je vaše nadšení, dynamismus, kde je připravenost přijmout světlo?

Vraťme se však k tvé otázce — vždycky říkám, že pokud nedokážete v zahradě ocenit jednu květinu, je zde mnoho dalších. Když se vám líbí jedna květina, něco přijímáte. Něco je lepší než nic! Pokud lidé ode mě nedokáží přijmout duchovní světlo, alespoň se pokusí získat nějaké nadšení z mých fyzických činností.