Pro hledajícího je nejdůležitější ponořit se hluboko do nitra a objevit cestu, která vede ke všeprostupující jednotě se skutečností. Silou našeho vnitřního pláče, který nazýváme aspirací, stoupáme vzhůru a dosahujeme vysokého, vyššího, nejvyššího stavu vědomí, kde je vše jednotou. Tam, kde je jednota, neoddělitelná jednota, nemůže být dokonce ani špetka strachu. Strach se šíří, když se šíří pocit oddělenosti. Strach existuje, protože chceme vědomě či nevědomě zůstat odděleni od všeprostupující Skutečnosti, kterou věčně jsme.
Strach většinou zažíváme v mysli, a ne v srdci. Aspirující srdce ví, jak si vytvořit neoddělitelnou jednotu se skutečností, jež je uvnitř a vně. Pro pochybovačnou, podezřívavou a složitou mysl je však těžké souhlasit se skutečností, která rozkvétá přímo před námi. Mysl skutečnost před sebou podezřívá. Přijde dokonce i doba, kdy mysl, ke svému velkému překvapení, zpochybňuje svůj vlastní úsudek. Tehdy má mysl pocit ohromné nespokojenosti. Dříve byla soudcem a nyní se stala obětí svých vlastních úsudků. Srdce se naproti tomu snaží hned od začátku ztotožnit s okolní skutečností. Srdce silou svého ztotožnění vstřebává to, čím tato skutečnost je a co vyjadřuje. Žijeme-li v aspirujícím srdci, v srdci, které pláče po všeprostupující skutečnosti jednoty, muka strachu mohou snadno ustat.From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy promlouvá, část 3, (knižně nevydáno), 1976
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/scs_3