Zlo je v naší mysli, ne v našem aspirujícím srdci. Mysl chce okusit celý svět po malých částech, kousek po kousku. Srdce chce obejmout celý svět jako celek. Srdce cítí, že mu patří celý svět. Mysl říká: „Tohle je moje. Tohle je tvoje.“ Čím více může mysl oddělovat, tím větší radost získává. Zlo je pocit oddělení. Tam, kde je jednota, není žádné zlo; ale tam kde je oddělení, tam začíná zlo. Máme-li dobrou vůli, lásku, pocit jednoty, potom namísto ničení světa se budeme snažit celý svět obejmout.
Je to tentýž starý příběh: neposlušnost. Posloucháme-li vnitřní zákon, potom se nic nestane. Ale neposlechneme-li vnitřní zákon, vzniká zlo. Používáme-li správně svou svobodu, potom jdeme k Božskému, ke Světlu. Pokud ji ale zneužijeme, potom se obracíme proti božskosti, stáváme se nepřátelskou silou.
Nebylo záměrem Boha, aby byly nebožské síly. V tomto světě se děje mnoho věcí, které jsou tolerovány. Je jedna věc mít něco plně odsouhlaseno a jiná, když je to jen přijímáno nebo tolerováno. Mají-li rodiče špatné děti, co mohou dělat? Prostě neposlušné a zlobivé děti tolerují. Všichni jsme dětmi Boha. Některé děti jsou dobré, některé jsou špatné. Bůh ale neměl v úmyslu mít špatné stvoření.
Bůh je všudypřítomný. Je v dobru a je také v takzvaném zlu. Když mě chce sežrat tygr, cítím, že tygr je nebožská síla. Ale Boží existence je i v tygrovi. Vše je v proudu evoluce směrem k většímu projevení Boha. Nezáleží na tom, jakého stupně evoluce člověk nebo věc dosáhla, uvnitř toho člověka nebo věci je stále Bůh.
Právě teď piji čistou vodu. Je to dobrá voda. Ale voda může být také špinavá, nečistá. Boha můžeme najít v nečisté vodě stejně tak jako v čisté. Přestože je v ní Bůh, nebudu špinavou vodu pít, protože vím, že to ublíží mému tělu.
Duchovní lidé, kteří meditují, se snaží vidět Boha na určité úrovni vědomí. Bůh je také ve špatných věcech, ale my se nechceme vracet do zvířecího království a do nižších říší vědomí, abychom Boha hledali.Pro hledajícího je nejdůležitější ponořit se hluboko do nitra a objevit cestu, která vede ke všeprostupující jednotě se skutečností. Silou našeho vnitřního pláče, který nazýváme aspirací, stoupáme vzhůru a dosahujeme vysokého, vyššího, nejvyššího stavu vědomí, kde je vše jednotou. Tam, kde je jednota, neoddělitelná jednota, nemůže být dokonce ani špetka strachu. Strach se šíří, když se šíří pocit oddělenosti. Strach existuje, protože chceme vědomě či nevědomě zůstat odděleni od všeprostupující Skutečnosti, kterou věčně jsme.
Strach většinou zažíváme v mysli, a ne v srdci. Aspirující srdce ví, jak si vytvořit neoddělitelnou jednotu se skutečností, jež je uvnitř a vně. Pro pochybovačnou, podezřívavou a složitou mysl je však těžké souhlasit se skutečností, která rozkvétá přímo před námi. Mysl skutečnost před sebou podezřívá. Přijde dokonce i doba, kdy mysl, ke svému velkému překvapení, zpochybňuje svůj vlastní úsudek. Tehdy má mysl pocit ohromné nespokojenosti. Dříve byla soudcem a nyní se stala obětí svých vlastních úsudků. Srdce se naproti tomu snaží hned od začátku ztotožnit s okolní skutečností. Srdce silou svého ztotožnění vstřebává to, čím tato skutečnost je a co vyjadřuje. Žijeme-li v aspirujícím srdci, v srdci, které pláče po všeprostupující skutečnosti jednoty, muka strachu mohou snadno ustat.Když ale vstoupíme do sféry sebehypnózy, pokoušíme se své podvědomé úrovni vsugerovat (vnutit) určité myšlenky, nebo dokonce ideály. Přesvědčujeme sami sebe, že tohle se stalo nebo stane. Snažíme se vynést na povrch myšlenky – ať už z podvědomého světa nebo z nevědomého světa jako takového – které nejsou rozhodující nebo které ještě nevyšly do popředí. Nevědomě nebo podvědomě tyto myšlenky přivoláváme a poté se přinutíme (přimějeme) cítit, že to jsou skutečnosti, které jsme kdysi prožívali nebo které prožijeme v blízké či vzdálené budoucnosti. V podvědomé mysli tedy působí vytvořené myšlenky nebo ideály.
Když ale oduševněle meditujeme, dostáváme se daleko za oblast světa myšlenek. Tanec přírody zde končí. Všechny myšlenkové vlny utichají a my vidíme skutečnost v její nedotčené podobě.From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy promlouvá, část 3, (knižně nevydáno), 1976
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/scs_3