Část III — Vzdělávání:

Mohl byste nám něco říci o vzdělávání mladých lidí, zejména ve společnosti, kde není duchovnost příliš zdůrazňována?

Sri Chinmoy: Všichni rodiče mi musí prominout, ale přeji si říci, že rodiče v Americe si myslí, že musí dát svým dětem to, co mají oni sami: sílu peněz. Pokud však jde o sílu lásky, většina rodičů v Americe ji svým dětem nedala. Dali jim peníze nebo život v pohodlí a další věci. Je však velký rozdíl mezi životem v pohodlí a životem v lásce. Na zemi jsou místa, kde jsou lidé chudí, a proto si nemohou dovolit dát svým dětem pohodlí. Dali však svým dětem skutečný poklad lásky, kterou mají a kterou jsou oni sami. Děti by měly dostávat lásku a zájem trvale. Avšak zde v Americe rodiče často zaměňují nedostatek disciplíny s láskou a zájmem. Když je dítěti sedm nebo osm let, rodiče se snaží být velmi moudří. Řeknou si, že protože je Amerika svobodná země, jejich děti by měly mít svobodu. Nesnaží se své děti učit vlastním ideálům. Říkají, že se jejich děti musí rozhodnout samy. Toto je však ohromná chyba. Rodiče udělali sami v životě spoustu chyb a tím, že je udělali, zjistili do určité míry, co je dobré a co je špatné. Pokud opravdu milují své děti, řeknou jim: „Podívejte se, taky jsem byl kdysi ve vašem věku a udělal jsem spoustu chyb. Nyní jsem starší a vím, co je pravdivé a co je falešné, co je dobré a co špatné. Proto si přeji, abyste z mých zkušeností měly prospěch.“

Lidská moudrost může říci, že co je dobré pro rodiče, nemusí být dobré pro jejich děti, avšak zde s tím nesouhlasím. Máte-li dítě, dáte mu mléko, protože víte, že je výživné. Neřeknete: „Nevím, co je pro něj dobré, tak mu nedám nic. Až přijde čas, udělá své vlastní rozhodnutí, svou vlastní volbu.“ Do té doby však vaše dítě umře. Pokud je to otázka fyzického jídla pro vaše dítě, krmíte je čímkoliv, co cítíte, že je nejlepší, protože nechcete, aby umřelo. V tu chvíli nenecháváte dítě, aby si samo vybralo, co potřebuje. Ne, jste dost moudří na to, abyste své děti krmili tím, co cítíte, že je nejlepší.

Na duchovní úrovni rodiče často nekrmí duše svých dětí. Říkají, že nevědí, kterou cestu si jejich děti zvolí, kterou církev potřebují nebo jaký druh modlitby je pro ně nejlepší, a tak je neučí nic. Co však rodiče považují za nejlepší pro svůj vlastní vnitřní život, měli by považovat za nejlepší pro své vlastní děti. Naneštěstí zde v Americe nejsou děti o duchovním životě dostatečně poučené. Na fyzické úrovni dostanou svobodu, aby našly svou vlastní cestu. Pokud potřebují peníze, dostanou peníze. Jestliže je to však otázka hluboké lásky a zájmu, nedostávají je. A pokud jde o přísnou duchovní disciplínu, vnitřní disciplínu, zajisté ji nedostávají. Děti nejsou vnitřní a vnější disciplínou řádně formovány. Musíme je učit jak na duchovní úrovni, tak na úrovni fyzické a mentální.

Svoboda je k dispozici, kdo si však svobodu zaslouží? Ten, kdo se řídí vnitřním zákonem. Pokud se řídíte vnitřním zákonem, pokud nasloucháte diktátu vašeho vnitřního bytí, pak si můžete užívat svobody. Užíváte si svobody na vnější úrovni právě proto, že nasloucháte nějaké vyšší autoritě, kterou je vaše vyšší já. Jestliže svému vyššímu já nenasloucháte, zjistíte, že jste naprosto omezeni a spoutáni. Jakmile ztotožníte sami sebe se svými dětmi, ucítíte, že protože máte více moudrosti a zkušeností, jste vyšším já svých dětí. Jste součástí jejich existence, ale vy jste více vědomí; proto je na vás, abyste je vedli. Tyto děti jednoho dne vyrostou a potom budou ony vést a formovat své vlastní děti. Pokud je však dětem dána svoboda dříve, než získají určitou vnitřní moudrost, tato svoboda není dobrá.

Všichni zde jsme duchovní lidé. Bůh nám dal aspiraci. Proto se k němu každý den modlíme a nabízíme mu vděčnost. Právě proto, že jsme přijali duchovní život, již víme, co nám Bůh ze své nekonečné Štědrosti dal, a jsme Mu za to vděční. V obyčejném světě jsou však lidé po většinu času nevděční. Stejně tak jsou děti nevděčné svým rodičům. Je pravda, že pokud rodiče do svých dětí neustále vlévají lásku, uvidí v budoucnu, že jim děti nabídnou vděčnost. Skuteční rodiče se však o vděk nestarají. Cítí, že milovat své děti je jejich povinnost. Bůh na nás neustále snáší to nejvybranější Požehnání, a nikdy se nestará o náš vděk. Stará se pouze o své dávání. Jakmile dává, je šťastný. V tomto světě přichází radost pouze z dávání. Rodiče by měli dát to, co mají. Pokud mají sílu peněz, měli by ji dát. Avšak síla lásky je nekonečně důležitější. Dětské srdce a duše se nestará o peníze. Síla peněz přijde a zase odejde. Dítě se stará o matčino srdce, o srdce svého otce. Když dostává sílu lásky od svých rodičů, potom je věčně a božsky poutáno svými rodiči a ono samo poutá své rodiče stejným způsobem.

Dětem by měla být trvale dávána síla lásky, síla srdce. Toto je ta nejdůležitější věc. A musí se to dělat nepodmíněně, ne s vnitřním pocitem ‚něco za něco‘. Pokud si matka myslí, že bude milovat své dítě, když jsou mu čtyři roky, aby jí dalo peníze a přineslo materiální pohodlí, až mu bude dvacet pět, potom musím říci, že takovýto druh kupčení je ve vnitřním životě absurdní. Matka a otec by měli dát svému dítěti vše nepodmíněně. Rodiče by neměli za svou lásku na oplátku očekávat nic. Jen dávejte pro dávání samotné, a pokud je to Boží Vůle, vaše děti vám to vrátí zpět. I když vám to nevrátí, přinejmenším jedna Osoba nezůstane nevděčná a tou Osobou je Bůh. Pokusí se potěšit rodiče božským Způsobem, svým vlastním Způsobem.

Dáváme svým dětem svobodu, protože ji máme. Pomáhá jim však tato svoboda? Ne, pokud neví, jak ukáznit své životy. Nejprve je musíme naučit vnitřní a vnější disciplíně. Rodiče někdy jednají z falešné skromnosti. Říkají, že neví, co je pro jejich dítě dobré. Je pravda, že v porovnání s duchovním Mistrem či jogínem nemusí vědět nic. Avšak v porovnání s dětmi vědí mnohem více. Toto musí cítit.

Každý den by se měli rodiče modlit k Bohu a meditovat na Něj pro osvícení, aby nevedli své děti špatně. Osvícení, které získají, musí nabídnout svým dětem. Až děti vyrostou, v tu chvíli budou mít určitou moudrost, aby učinily svou vlastní volbu. Potom mohou zavrhnout stanoviska svých rodičů. Pokud však rodiče čekají, až jejich děti vyrostou, aniž by je cokoliv učili o duchovním životě, je to špatně. Tento přístup nefunguje. Pokud nejsou děti řádně formovány, dokud jsou velmi křehké, pak když vyrostou, berou drogy a dělají spoustu nebožských věcí. V tu chvíli je příliš pozdě. Tehdy rodiče tvrdí: „Neučili jsme je dělat takové věci.“ Naneštěstí mu však dali špatný druh svobody.

Všichni zde jsme hledající, jsme duchovní lidé. Duchovní rodiče musí okamžitě učit své děti své vlastní filozofii. Po deseti či patnácti letech, jakmile dosáhnou děti určité dospělosti, mohou potom své názory změnit.

From:Sri Chinmoy,Škola duše pro svět rodiny, Sri Chinmoy Centrum, 2004
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sef