K dosažení osvícení potřebujeme upřímnost a pokoru. Bohužel na tomto světě upřímnost již dávno zemřela a pokora se ještě nenarodila. Pokusme se oživit svou upřímnost a pokusme se, silou své aspirace, urychlit zrození pokory.
Osvícení říká, že neexistuje žádné omezení ani svoboda. To, co ve skutečnosti existuje, je vědomí — vědomí na různých úrovních, vědomí, které prožívá samo sebe ve svých různých projeveních. Na poli projevení má vědomí různé stupně. Nejvyšším osvícením je realizace Boha. K takovému osvícení musí dojít nejen v duši, ale také v srdci, mysli, vitálnu a těle. Realizace Boha je vědomá, úplná a dokonalá jednota s Bohem.
Chceme milovat svět. Svět chce milovat nás. Chceme naplnit svět. Svět chce naplnit nás. Ale mezi námi a světem není žádné spojení. Cítíme, že naše existence a existence světa jsou dvě naprosto rozdílné věci. Myslíme si, že svět je od nás oddělený. Ale to děláme politováníhodnou chybu. Co je tím správným spojením mezi námi a světem? Bůh. Přistoupíme-li nejdříve k Bohu a uvidíme Boha ve světě, pak nezáleží na tom, jestli děláme miliony chyb, svět nám nejen odpustí naše chyby, ale také nás bude oduševněle milovat. Podobně, když vidíme nedostatky, slabosti a nedokonalosti světa, budeme schopni odpustit světu a poté mu dát inspiraci, energii a osvícení právě proto, že v něm cítíme Boží existenci.
Pokud nespatřujeme Boha ve všech svých činnostech, v našem každodenním životě poroste zklamání. Budeme nalézat zklamání ve svém porozumění a v porozumění světa nehledě na to, jak upřímně se snažíme potěšit svět a jak upřímně se svět snaží těšit nás. Zdrojem zklamání je nevědomost. Nevědomost je matkou zničujícího zklamání, škodlivého zklamání a potlačujícího zklamání. Ponoříme-li se do nevědomosti hlouběji, uvidíme, že je to celé hra nevědomí. Zklamání v našem životě se můžeme zcela vyhnout pouze tehdy, když vstoupíme do Zdroje veškerého bytí. Když vstoupíme do Zdroje své vlastní existence a existence světa, přibližujeme se ke Skutečnosti. Tato Skutečnost je naší neustálou Blažeností a Blaženost je Dechem Boha.
Podívejme se vzhůru a snesme dolů Světlo. V okamžiku, kdy se podíváme vzhůru, Boží Milost začne sestupovat. Přirozeností Boží Milosti je sestupovat na každého jednotlivce na zemi. Když chceme jít vzhůru k Bohu s nevědomostí, je to jako vystupovat na horu s těžkým rancem na zádech. Přirozeně je to obtížné. Namísto toho můžeme zůstat u paty hory a plakat pro Boží Milost, která je připravená a dychtivá sejít k nám dolů z nejvyšší výšky. Netřeba říkat, že je pro Boha nekonečně snazší sestoupit do naší nevědomosti než pro nás vynést naši nevědomost k Bohu.
Osvícení je vědomým uvědoměním duše. Osvícení je vědomou vizí Skutečnosti, která se chystá projevit. Osvícení je možností změněnou ve skutečnost. Osvícení je jako božská kouzelná hůlka Boha. Obyčejný kouzelník na tomto světě používá hůlku, aby proměnil jednu věc na druhou. Když Bůh používá ve světě osvícení, konečné vědomí země okamžitě vstupuje do Nekonečného a stává se Nekonečným.
V osvícení si lidstvo poprvé uvědomuje Boží všemohoucí Sílu, nesmírný Soucit, nekonečné Světlo a dokonalou Dokonalost. Je to naše osvícení, které nám dovolí cítit, čím Bůh ve skutečnosti je. Před osvícením je Bůh teoretický, po osvícení se Bůh stává reálným. Osvícení je tedy božská kouzelná Síla, díky níž vidíme Skutečnost, která byla kdysi představou. Když se v lidské bytosti zrodí osvícení, Bůh nezůstává pouze slibem, ale skutečným dosažením.
Osvícení je v mysli a v srdci. Když je mysl osvícená, stáváme se Boží volbou. Když je srdce osvícené, stáváme se Božím hlasem. Zde ve fyzickém světě se mysl značně vyvinula. Protože si člověk rozvinul intelektuální mysl, stal se nadřazený zvířatům, neboť úroveň mysli je výše než fyzická nebo vitální úroveň. Člověk si rozvinul schopnosti mysli, ale nerozvinul si schopnosti srdce. Až si rozvineme schopnosti srdce, uvidíme, že jsou mnohem větší, než jsme si představovali. Až si v srdci rozvineme jedinečné pochopení, že jsme Boží nejvyšší Vizí a jsme pro Boží dokonalé projevení, pak dojde k osvícení.Není to tak, že by božské vědomí měli jen duchovní lidé. Obyčejní lidé ho mají také, avšak u nich spí. Kdyby se správně koncentrovali, meditovali a kontemplovali, toto vědomí by vyšlo do popředí a oni by získali volný přístup k duši, která je veškerým světlem, mírem a blažeností.
Vědomí obsahuje ticho a sílu. Když obsahuje ticho, tehdy obsahuje svou vlastní pravou podobu. Když obsahuje sílu, tehdy projevuje svou vnitřní skutečnost. Část nekonečného vědomí, která vešla do hrubého fyzického a která fyzické vlastní a používá, nazýváme fyzickým vědomím, vitálním vědomím a mentálním vědomím. V nich se nachází malá část nekonečného vědomí, ale není to ono čisté nekonečné vědomí, o kterém mluvíme.
Věčná duše a nekonečné vědomí patří k sobě. Mají společný zdroj, a tím je život, věčný život. Navzájem se doplňují. Duše vyjadřuje svou Božskost pomocí vědomí a vědomí vyjadřuje svou všeprostupující sílu či ticho pomocí duše. Vědomí a duši nelze nikdy oddělit, zatímco tělo může být od vědomí odděleno snadno.
To, co v lidském životě nazýváme vědomím, je obvykle jen pocit. Všimneme-li si něčeho jemného, okamžitě to nazýváme vědomím, ale vůbec to není vědomí; je to velice jemná touha. Vstoupíme do touhy a okamžitě máme pocit, že to je naše vědomí. Cokoliv jemného v sobě, co nedokážeme popsat slovy, nazýváme vědomím, ale vědomí je něco úplně jiného.
Vnímání a vědomí jsou také dvě zcela odlišné věci. Když s někým mluvím nebo se s někým stýkám, má mysl vnímá jeho vlastnosti. Vědomí však není mentálním vnímáním či chápáním. Vědomí je vnitřním odhalením či vnitřním stavem bytí. Je to něco nekonečně hlubšího a niternějšího než vnímání.Lidské vědomí se skládá především z omezení, nedokonalosti, spoutání a nevědomosti. Snaží se nás přesvědčit, že nejsme ani zdaleka blízko Pravdy a naplnění. Snaží se nás přimět cítit, že Bůh je někde jinde, miliony mil od nás. Božské vědomí nám ale dává pocítit, že Bůh je tady, v každém dechu, v každém tepu srdce, v každém člověku a ve všem okolo nás.
Lidské vědomí nás nutí cítit, že můžeme existovat bez Boha. Když je lidské vědomí v hluboké nevědomosti, cítí, že Boha není zapotřebí. Vidíme miliony a miliardy lidí, kteří se nemodlí ani nemeditují. Cítí: „Existuje-li Bůh, dobrá; neexistuje-li, nic neztrácíme.“ Ačkoliv mohou výraz ,Bůh‘ čas od času používat, nezajímají se o skutečnost, o existenci Boha, ať v Nebi či ve svém každodenním pozemském životě.
Božské vědomí takové vůbec není. I to omezené božské vědomí, které máme, se nás snaží přimět cítit, že nejvyšší potřeba Boha existuje v každém okamžiku. Dává nám pocítit, že jsme na zemi právě proto, že On existuje. A když opatrujeme božské myšlenky, božské vědomí nás nechává pocítit, že je to On, kdo nás inspiruje. Božské vědomí nás nechává pocítit, že ve všem je božský účel, božský záměr, božský ideál, božský cíl. V běžném lidském vědomí neexistuje účel, neexistuje pozitivní cíl: je jako šílený slon. V božském vědomí cíl vždy existuje a neustále přesahuje sám sebe. Dnes považujeme za cíl jednu věc, ale jakmile se dostaneme na práh našeho cíle, okamžitě jsme inspirováni tento cíl překonat. Tento cíl se stává odrazovým můstkem pro vyšší cíl. Děje se tak proto, že Bůh neustále překonává Sám Sebe. Bůh je neomezený a nekonečný, ale přesahuje dokonce i svou vlastní Nekonečnost. Jelikož Bůh dělá neustále pokrok, děláme jej i my, jsme-li v božském vědomí. V božském vědomí se vše neustále rozšiřuje a roste do vyššího a více naplňujícího světla.Když jsme vzhůru, naše ztotožnění se s něčím či s někým je vaišvanara — to, co je společné všem lidem. Ve snění se ztotožňujeme s tejasa, což je naše vnitřní zářivá schopnost, naše vnitřní životní síla. A když vstoupíme do hlubokého spánku, zažíváme v něm subtilní svět a ztotožňujeme se s sušupti. V tomto třetím stavu se nezabýváme mentálním vědomím ani intelektuálním vědomím, ale vnitřním, intuitivním vědomím. V sušupti není kolektivní forma — vše je neomezené. Je to nekonečné množství. V tomto stavu získáváme velmi vysoké zážitky.
Existuje rovněž čtvrtý stav, turija, který znamená transcendentální vědomí. Toto vědomí nesměřuje ani ven, ani dovnitř. Zároveň směřuje jak ven, tak dovnitř. Je a není. Má schopnost ztotožnit se se vším na světě; na druhou stranu má schopnost vše na zemi překonat. Kromě toho neustále překonává samo sebe. Turija je nejvyšší stav vědomí, turija vědomí nemá konce, nemá žádnou pevně danou hranici. Neustále překonává a překonává své nejzazší.
Stav turija je jako být na vrcholku stromu. Když jsme u paty stromu, sotva vidíme něco málo z toho, co je kolem nás. Jsme-li však na vrcholku stromu, vidíme vše okolo sebe i pod sebou. A tak jestliže vstoupíme do stavu turija, vstupujeme do té nejvyšší úrovně vědomí. Odtamtud můžeme vše pozorovat.
Aby bylo možné vstoupit do stavu turiya, musíme vědomě každý den po dobu nejméně pěti nebo deset minut oddělit naše tělo od duše. Musíme říci a cítit: „Já nejsem tělo, já jsem duše.“ Když říkáme: „Já jsem duše,“ okamžitě přicházejí do popředí vlastnosti duše. Když jsme sjednoceni s duší, tento stav je druhem samádhi. V tomto stavu můžeme jednat bezpečně a účinně.
Nirvikalpa samádhi je stav duše. Když jsme se stali jedním s duší a těšíme se z věčného míru, blaženosti a světla duše, tento stav je nazýván nirvikalpa samadhi. V tomto stavu není žádná myšlenka. Kosmická hra skončila; je tam absolutní Mír a Blaženost.
Při meditaci v sahaja samádhi v nás mohou myšlenky nabývat formy, ale my jimi nejsme rušeni. V běžném životě jsme rušeni myšlenkami, ale když jsme v sahaja samadhi s bdělým vědomím, tak i když země vysílá z různých koutů řadu myšlenek, my jimi nejsme rušeni.Můžeš spatřit, že některé z těchto světů již v tobě působí, jestliže víš, jak si jich všimnout. Během meditace můžeš jasně vidět, že nevstupuješ do fyzického světa, ale do vyšší mysli, nadmysli, intuitivní mysli nebo nějakého jiného jemného světa. Ale pouze duchovní Mistři a velcí hledající jsou si vědomi toho, že se tyto světy projevují v jejich každodenních činnostech, v samotném vnějším světě. Obyčejný člověk nebude schopen poznat, když záblesky intuice vstoupí do jeho mysli, že přicházejí ze světa intuice. Ale každý člověk se musí stát vědomým si těchto světů, ať už dnes, anebo zítra. Ale nejenom to, musí také projevit v tomto světě pravdu, světlo, krásu a bohatství všech vyšších světů.
Jsi můj žák, a mohu ti říci, že i teď někdy dostáváš opravdové vědomé vyšší světlo z intuitivní mysli. Vím, že tvé knihy a tvé básně pocházejí výhradně z jiného světa. Pravdy a myšlenky, které vyjadřuješ, dostáváš z jiného světa. Vidím, že máš radost z psaní z intuitivního světa, z vyšší mysli. Takže, ve světě projevů, ve fyzickém světě, vyjadřuješ myšlenky, světlo, pravdu jiného světa. Současně, pokud chceš vstoupit do tohoto jiného světa, aniž bys ho projevil, jen si jej uvědomil nebo viděl vizi o pravdivosti daného světa, můžeš. Ale pro manifestaci musíš přivést tuto vizi dolů, tady na zem.Studovali jste knihy o Bohu a lidé vám řekli, že Bůh je v každém. Ale nerealizovali jste Boha ve svém vědomém životě. Je to pro vás vše mentální úvaha. Když člověk realizuje Boha, vědomě ví, co je Bůh, jak vypadá, co si přeje. Když člověk dosáhne seberealizace, zůstává v Božím Vědomí a mluví k Bohu tváří v tvář. Vidí Boha jak v konečném, tak i v Nekonečném; vidí Boha jak osobního, tak i neosobního. A v jeho případě to není mentální halucinace nebo představa, je to přímá skutečnost. Tato skutečnost je opravdovější než to, že vás teď vidím před sebou. Když někdo mluví s lidskou bytostí, je tu vždy závoj nevědomosti: temnoty, nedokonalosti, neporozumění. Ale mezi Bohem a vnitřní bytostí toho, kdo Jej realizoval, nemůže být žádná nevědomost, žádný závoj. Tehdy může člověk s Bohem mluvit jasněji, přesvědčivěji, otevřeněji než s lidskou bytostí.
Obyčejná lidská bytost cítí, že nekonečný mír, nekonečné světlo, nekonečná blaženost a nekonečná božská síla jsou jen pouhou představivostí. Je obětí pochyb, strachu a negativních sil, které považuje za docela normální a přirozené. Nedokáže nic milovat čistě, dokonce ani sama sebe. Je v konečném, hádá se a bojuje a není v ní nic takového jako mír nebo světlo nebo blaženost. Ale ti, kdo cvičí meditaci, jdou hluboko dovnitř a vidí, že tam je pravý mír, světlo a blaženost. Získávají nesmírnou vnitřní sílu a vidí, že pochyby a strach se dají vyzvat a porazit. Když dosáhneme realizace Boha, naše vnitřní bytí je zaplaveno mírem, klidem, rovnováhou a světlem.Já jsem viděl Boha oběma způsoby — s podobou i bez podoby. Nicméně když mluvím o Bohu, mluvím o Něm jako o bytosti, protože takováto představa je pro lidskou mysl pochopitelnější. Pokud řeknete, že existuje podoba, tvar, na lidi to působí. Jinak se Bůh stává pouhým mlhavým pojmem. Jestliže řeknu, že Bůh je Blaženost, bude hledající beznadějně zmatený, pokud blaženost nezažil. Jestliže však hledajícímu řeknu, že Bůh je všemilující Otec, dokáže to pochopit a uvěřit tomu.
Když lidská bytost pomyslí na něco většího, než je ona sama, okamžitě na to myslí jako na něco podobného lidské bytosti. Pochopit ideu Boha je mnohem snazší pomocí tvaru. Nikdy ale neřeknu, že ti, kdo chtějí spatřit Boha bez podoby, jako nekonečné rozpětí Světla, Blaženosti, Energie či Vědomí, se mýlí. Prostě jen cítím, že tím prvním způsobem je to snazší.To, čemu někteří lidé říkají osvícení, je pouze dočasný záblesk světla v aspirujícím vědomí. Po krátkém čase se vytratí do bezvýznamnosti, protože v něm není trvalá skutečnost. Trvalou skutečnost získáme pouze neustálým, věčným a transcendentálním osvícením, které je realizací Boha.
Mluvíme-li někdy o osvícení, máme na mysli to, že jsme mnoho let neměli v určité věci jasno a nyní máme vnitřní moudrost anebo je teď určité místo v našem vědomí osvícené. Ale toto je pouze jiskra nesmírného osvícení a tu nemůžeme nazývat realizací Boha.Když někdo realizuje to Nejvyšší, znamená to, že má vnitřní mír, světlo a blaženost v nekonečné míře. Neznamená to, že jeho vnější vzezření nebo vnější rysy budou jiné, protože mír, světlo a blaženost jsou v jeho vnitřním vědomí. Dokonce i poté, co duchovní Mistr realizoval to Nejvyšší, stále jí, spí, mluví a dýchá právě tak jako druzí.
Je to uvnitř lidského, kde se nachází božské. Nemusíme žít v himálajských jeskyních, abychom projevili svou vnitřní Božskost. Tuto Božskost můžeme vynést na povrch ve svém normálním každodenním životě. Duchovnost je naprosto normální, ale my jsme bohužel začali cítit, že je nenormální, protože v tomto světě nevědomosti vidíme tak málo duchovních lidí. Tento pocit je však politováníhodný omyl. Skutečná duchovnost je přijetí života. Nejprve musíme život přijmout takový, jaký je a potom se ho musíme pokusit učinit božským a přeměnit tvář světa svou aspirací a svou realizací.
Neduchovní lidé si často myslí, že je-li Mistr opravdu realizovaný, musí neustále konat zázraky. Zázraky a realizace Boha však k sobě nemusí nutně patřit. Když se díváte na duchovního Mistra, vidíte mír, světlo, blaženost a božskou sílu. Vstupte do něj a musíte to dozajista pocítit. Pokud však od realizované duše očekáváte něco jiného, pokud přicházíte za duchovním Mistrem a domníváte se, že naplní vaše četné touhy a udělá z vás multimilionáře, potom budete zklamáni. Je-li to Vůle Nejvyššího, Mistr může snadno snést Shůry nezměrné materiální bohatství a udělat z někoho přes noc multimilionáře. To ale obvykle není Vůle Nejvyššího. Vůlí Nejvyššího je vnitřní bohatství, ne vnější bohatství.Mistrovo vnější tělo může být nehezké, ale v jeho očích spatříte všechny božské kvality. A když bude mít oči zavřené, nemusíte nic vidět navenek, avšak hluboko uvnitř ucítíte vnitřní radost, jakou jste ještě nikdy předtím necítili. Radost jste už cítili, to je pravda, ale vnitřní rozechvění, které pocítíte v okamžiku, kdy poprvé stojíte před pravým duchovním Mistrem, se vůbec nedá popsat. A je-li ten Mistr vaším Mistrem, tato radost bude ještě nekonečně větší.
Pokud máte aspiraci, určitě v duchovním Mistrovi ucítíte všechny božské vlastnosti. Jinak před ním můžete sedět, můžete s ním mluvit, mít s ním blízké přátelství, ale nic nezískáte. Vaše aspirace vám dovoluje přijmout všechny Mistrovy božské vlastnosti. Nemáte-li aspiraci, pak bez ohledu na to, co Mistr má, nebude schopný vám to dát.
Když mluvíte s Mistrem, musí navíc vyjít do popředí vaše upřímnost. To neznamená, že budete svou upřímnost neustále projevovat. Můžete lhát i přesto, že vás vaše upřímnost bude tlačit a nutit říkat pravdu. Ale když jste s duchovním Mistrem, alespoň chcete být upřímní, přestože neupřímnost může přijít a bojovat s vámi a někdy vám v tom zabránit.
Když jste s realizovaným Mistrem, musíte cítit, že vám Mistr rozumí. A nejen že vám rozumí, ale má také schopnost vás povzbudit a pomoci vám s vašimi problémy. Někteří lidé mají pocit, že na zemi není nikdo, kdo by jim rozuměl. A když mají dost štěstí, aby našli člověka, který jim rozumí, zjistí, že tento člověk nicméně nedokáže jejich problémy vyřešit, neboť nemá vnitřní světlo, vnitřní moudrost, vnitřní schopnost. Duchovní Mistr nejen rozumí vašim problémům, ale má také nekonečnou schopnost vám s vašimi potřebami pomoci.
Když budete stát před duchovním Mistrem, budete cítit, že ho nikdy nemůžete oddělit od své vlastní vnitřní či vnější existence. Budete cítit, že je vaší nejvyšší částí a že se jím chcete stát. Chcete se stát dokonalou částí jeho nejvyšší realizace, neboť duchovní Mistr má v nezměrné míře právě ty kvality, o které usilujete — světlo, radost, mír, sílu.Sri Chinmoy: Existuje velký rozdíl mezi osvobozením a realizací. Osvobození je mnohem níž než realizace. Osvobození můžeme dosáhnout v jedné inkarnaci a realizaci v nějaké další inkarnaci. Nebo se můžeme stát osvobozenými a realizovanými ve stejné inkarnaci. Ale není možné být realizovaní, aniž bychom nebyli nejdříve osvobození. Občas s sebou velký duchovní Mistr, má-li štěstí, přivede na zem několik skutečně osvobozených duší, aby mu pomohly v jeho projevení. Například Šrí Rámakrišna přivedl dolů Vivékánandu a Brahmanandu. Některé z těchto osvobozených duší, které vstoupí na pozemskou scénu s velkými duchovními Mistry, nestojí o realizaci. Přicházejí, jen aby pomohli. Jiní, jako Vivékánanda a Brahmananda, chtějí také realizaci.
Osvobozená duše je osvobozena od nevědomosti, od pozemských, nebožských vlastností. Osvobozená duše bude ostatní inspirovat svojí přítomností. Bude je inspirovat, aby byli čistí, prostí, laskaví a milující. Bude z ní proudit nesmírná čistota a klid a ostatní se jí budou chtít dotknout, mluvit s ní, dívat se jí do tváře. Můžete říct, že je mnohem více než světec. Pozemská temnota a nečistoty do osvobozené duše nevstoupí, anebo bude stále opatrná a nedovolí jim, aby do ní vstoupily. Ale realizovaná duše je mnohem výše. Je vědomě nedílnou součástí Boha.
Osvobozená duše ví, že existuje zvláštní místnost, ve které přebývá a kde má svůj oltář. Ví, že také existuje jiná místnost, řekněme kuchyň, která je špinavá a plná nečistot. Obyčejné lidské bytosti nemají žádný zvláštní pokoj, žádný oltář. Jsou neustále zavřené v kuchyni a přirozeně nemohou přijít do pokoje, kde se nachází živoucí božstvo. Osvobozená duše může žít v pokoji s oltářem, ale obává se, že pokud vstoupí do kuchyně, zdejší nebožské věci ji mohou napadnout a ona se znovu stane jejich obětí, tak jako před svým osvobozením.
Ale realizované duše jsou nesmírně silné. Ví, kdo jsou a odkud přišly. Silou svého univerzálního a transcendentálního vědomí dokážou vstoupit do nevědomosti lidstva, do samotného pozemského vědomí, a osvítit je svým světlem. Dělají to pouze ze svého nekonečného soucitu, ne proto, že by v sobě stále měly nějaké pokušení nebo špatné síly. Ne! Úmyslně vstoupí do nevědomosti, aby mohlo být lidstvo zcela přeměněno. Avšak jen realizované duše vysokého řádu přijmou tuto smělou výzvu.
Osvobozená duše je jako dítě, nesmírně krásné a čisté. Ale jak dlouho můžete zůstat s dítětem? S jeho schopnostmi nemůžete dojít příliš daleko ani dosáhnout toho Nejvyššího. Realizovaná duše je však jako dospělý, který vám může nabídnout nesmírnou aspiraci, světlo a moudrost, živoucí skutečnost. Osvobozená duše vás bude inspirovat, abyste kráčeli po cestě, ale realizovaná duše vás bude nejen inspirovat, ale také vás povede a dovede vás k vašemu cíli.
Realizovaná duše není jen průvodcem, pouhou cestou, ale samotným Cílem. Nejdříve předstírá, že není ani průvodce, ale jen někdo, kdo inspiruje hledajícího. Pak přijde a řekne hledajícímu, že je průvodcem. Postupně ale ukáže, že ona sama je také cestou. A nakonec nechá hledajícího, aby pocítil její nekonečný soucit, a ukáže mu, že je nejen průvodcem a cestou, ale také Cílem, vlastním Cílem hledajícího.
Realizovaná duše se dotýká paty stromu realizace, vyšplhá na nejvyšší větev a snese dolů ovoce, aby se podělila s lidstvem, které čeká dole. Dokonce i když se někdo jen dotkne stromu realizace a sedí u jeho paty, aniž by šplhal nahoru nebo něco snesl dolů, je mnohem výše než osvobozená duše.
Na druhou stranu dosáhnout osvobození není snadné. Osvobodit se od nevědomosti je velmi, velmi obtížné. Z milionů a miliard lidí na zemi je jich možná jen deset nebo dvacet osvobozených. Ale jen Bůh ví, kolik je realizovaných duší. Realizovat nejvyšší Absolutno jako zcela vlastní a neustále cítit, že tato realizace není něco, co jste ve skutečnosti dosáhli, ale něco, čím věčně jste — to se nazývá realizací.> Člověk a Bůh jsou věčně jedním. Tak jako Bůh je člověk nekonečný; tak jako člověk je Bůh konečný. Není žádná zející propast mezi člověkem a Bohem; člověk je zítřejším Bohem; Bůh je včerejším člověkem.
> — Sri ChinmoyPodle naší indické tradice jsou tisíce kosmických bohů a existuje tolik vládnoucích božstev, kolik je lidských bytostí. Tato vládnoucí božstva a tito bohové zůstávají ve vyšších světech — vitálním světě, intuitivním světě nebo na nějaké vyšší úrovni. Mají teď více síly, více schopností než my a jsou spokojeni s tím, co mají. Nechtějí jít ani o centimetr dál. Jejich schopnosti jsou však ve srovnání se Světlem, Blažeností a Silou Nejvyššího pořád omezené. Až budeme osvobození a realizovaní, až budeme vědomě sjednoceni s Vědomím Nejvyššího, budeme mít nekonečně více schopností než tato božstva a kosmičtí bohové.
Když začalo stvoření, duše, které chtěly dělat pokrok, se vydaly jinou cestou. Chtěly nejzazší Pravdu, nekonečné Světlo. Dokonce i kosmičtí bohové, chtějí-li dosáhnout nekonečného míru, světla a blaženosti, musí sestoupit na Zem v lidské podobě a pak realizovat Boha na základě své naprosté lásky, oddanosti a odevzdání. Jen zde, ve fyzickém světě, se můžeme modlit a meditovat a realizovat to Nejvyšší. Jen tato planeta se vyvíjí. Vývoj znamená neustálý pokrok, neustálé dosažení. Chce-li někdo dělat pokrok, chce-li jít dál, pak toto je místo, kam jít. Jedině tady lze Boha realizovat, odhalit a projevit.Musíme cítit, že hmota a duch jdou bok po boku. Hmota musí být vědomým vyjádřením ducha. Řeknete-li, že hmota je vším, že duch, vyšší život, vnitřní skutečnost neexistuje, pak se mýlíte. Vnitřní skutečnost existuje, nekonečná Pravda, která se chce projevit ve hmotě a prostřednictvím hmoty, existuje. Hmota spí a musí být probuzena. Hmotný život musí být veden a utvářen duchem.
Ale nejdříve musíme pochopit, k čemu materiální život je. Jestliže pro nás materiální život znamená naplnění hrubých žádostí, potom je zbytečné se zároveň snažit přijmout duchovní život. Ale pokud pro nás materiální život znamená život rozšíření — rozšíření srdce, rozšíření lásky — potom hmota a duch mohou jít snadno bok po boku. V tomto hmotném životě musíme ztělesnit mír, světlo a blaženost. To, co právě teď vidíme v mysli, je žárlivost, strach, pochyby a všechny nebožské věci. V té samé mysli však můžeme a musíme pocítit harmonii, mír, lásku a další božské vlastnosti. Pokud v materiálním životě chceme projevit tyto božské vlastnosti, potom může materiální život dokonale vycházet s životem duchovním.
Pravý materiální život není jenom jídlo, pití a spánek. Materiální život je významný život. Nakonec se z něj musí stát život zasvěcení. Právě teď se ve fyzickém snažíme vlastnit lidi a věci. Ale hmotný život bude mít význam jen tehdy, když se přestaneme snažit vlastnit a začneme se snažit zasvětit. Když zasvětíme sami sebe Nejvyššímu, jedinečnému cíli realizace Boha, pouze tehdy se před námi život odhalí jako poselství Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti.Je nemožné, aby někdo, kdo sotva vstoupil do duchovního života, realizoval Boha bez pomoci Mistra. Obyčejný člověk potřebuje stovky a tisíce inkarnací. Není-li žák stoprocentně upřímný, pak i když má dobrého Mistra, může to trvat šest, sedm, deset nebo dvacet inkarnací. Nejlepší žáci pod neustálým vedením Mistra ale získávají realizaci buď v jedné inkarnaci, nebo v několika inkarnacích.
Občas někdo realizuje Boha, aniž by měl duchovního Mistra. Jak je to možné? Ve své minulé inkarnaci měl možná velmi, velmi silného Mistra. Jeho Mistr si v této inkarnaci nevzal lidskou inkarnaci, z vnitřního světa jej ale neustále vede, utváří a vyučuje. Hledající ví, že ho jeho Guru učí ve snech a během meditace.
Pak je tu samozřejmě další možnost. Pokud hledající meditoval řadu inkarnací a Bůh je s ním nesmírně spokojený, ale v této inkarnaci mu není dopřán duchovní Mistr, potom Bůh Sám sehraje roli duchovního Mistra, dokonce i v bdělých hodinách hledajícího a v jeho každodenních životních činnostech. Když bude hledající potřebovat vypít sklenici vody, Bůh řekne: „Jdi a vypij sklenici vody.“ Když bude potřebovat zavřít okna, Bůh mu řekne. Bůh si vezme podobu velice, velice zářivé bytosti, a tak jej povede.Jiný přístup je mít při modlitbě a meditaci určitou představu o tom, co chceme. Řekněme, že chci být dobrý. To je velmi rozumné. Jestliže se stanu dobrým, znamená to, že na zemi bude o jednoho darebáka méně a Boží stvoření bude lepší. Takže se modlím k Bohu, aby mi dal něco, co Mu pomůže v šíření Jeho vlastního Světla na zemi. Abychom mohli nějak sloužit lidstvu a potěšit Boha Jeho vlastním Způsobem, musíme se stát dobrými. Ale teprve až realizujeme Boha, budeme mu schopni opravdu pomáhat. Dokud nejsme realizovaní, dokud jsme se nevysvobodili z pout nevědomosti, co můžeme lidstvu dát? Jak můžeme Bohu nebo lidstvu pomáhat, dokud nemáme určitý mír, světlo a blaženost? Na zemi je mnoho falešných učitelů, kteří nejsou pro lidstvo žádnou opravdovou pomocí.
Velký duchovní Mistr Šrí Rámakrišna se modlil: „Ó Božská Matko, udělej ze mě největšího jogína.“ Obyčejní lidé řeknou: „Který Mistr se modlí, aby byl nejlepší?“ Ale ze strany Šrí Rámakrišny to nebyla soutěživost. Pouze věděl, že pokud se stane duchovně velkým, potom může skutečně sloužit lidstvu. Takže není nic špatného na tom modlit se pro realizaci a osvobození. Pokud nemáte motivaci, pokud necítíte vnitřní hlad po Bohu nebo po míru, světle a blaženosti, potom Bůh řekne: „Spi, Mé dítě, spi, tak jako spí miliony a miliardy jiných lidí na zemi.“Aspirace, vnitřní pláč, by měla vycházet z fyzického, vitálna, mysli, srdce a duše. Duše samozřejmě aspiruje po celou dobu, ale fyzické, vitální, mentální a psychické bytosti si to musí uvědomit. Když budeme vědomě aspirovat ve všech částech naší bytosti, dokážeme urychlit dosažení osvobození a realizace.
Jak aspirujeme? Pomocí správné koncentrace, správné modlitby a meditace a správné kontemplace. Aspirace zahrnuje meditaci i modlitbu. Na Západě bylo mnoho svatých, kteří se nevěnovali meditaci — realizovali Boha prostřednictvím modlitby. Ten, kdo se modlí, cítí, že má vnitřní pláč realizovat Boha, a ten, kdo medituje, také cítí potřebu přinést přímo do své bytosti Boží Vědomí. Toto je rozdíl mezi modlitbou a meditací: když se modlím, já mluvím a Bůh naslouchá, a když medituji, Bůh mluví a já naslouchám. Když se modlím, Bůh musí poslouchat. Ale když medituji, když uklidním a utiším svou mysl, slyším, co mi Bůh vždycky říkal. Oba způsoby jsou tedy správné.
Vědomá aspirace je první věcí, kterou potřebujeme. Aspirace je všechno, co máme, a všechno, čím jsme. Potom musíme svou aspiraci vědomě nabídnout Nejvyššímu, abychom se s Ním mohli sjednotit.Naše pozemská pouť začíná s touhou a v obyčejném životě bez ní nemůžeme žít. Ale pokud cítíme, že nejsme připraveni pro duchovní život jenom proto, že jsme plní žádostí, pak bych chtěl říci, že nebudeme připraveni nikdy. Musíme začít svoji cestu tady a teď, dokonce i když kráčíme po cestě touhy.
Vezměme touhu jako věc a pokusme se uvnitř ní cítit Dech Boha. Dech Boha vystoupí pomalu a jistě do popředí a přemění naši touhu na aspiraci. Potom použijeme tento postup také pro aspiraci a začneme cítit, že naše aspirace a pozemská existence nemohou být nikdy odděleny.
Na zemi jsou dva typy lidí, kteří netouží: ti, kteří mají osvobozenou duši, a ti, kteří mají beznadějnou, netečnou, neživou duši. Osvobozené duše se vyprostily ze spoutání, omezení a nedokonalostí. Ti, kteří mají osvobozenou duši, se zbavili nevědomosti a v transcendentálním osvícení se stali jedním se svou duší. Naproti tomu některé lidské bytosti od života nic nechtějí. Jen si hoví v potěšeních nicnedělání a letargie. O nic neusilují. A tak nikdy, nikdy nezískají osvícení.
Mladý muž se jednou zeptal velkého duchovního hrdiny, Svámí Vivékánandy, jak může realizovat Boha. Vivékánanda řekl: „Od této chvíle začni lhát.“ Mladík řekl: „Chceš, abych lhal? Jak potom mohu realizovat Boha? Je to proti duchovním principům.“ Ale Vivékánanda řekl: „Vím víc než ty. Znám tvou úroveň. Nepohneš se ani o kousek; jsi zbytečný, nevíš nic o obyčejném životě, nemluvě o duchovním životě. Když začneš lhát, lidé tě budou sužovat a bít a ty pak začneš používat svou vlastní osobnost. Nejprve si musíš rozvinout svou vlastní individualitu a osobnost. Potom přijde den, kdy je budeš muset odevzdat božské moudrosti, nekonečnému Světlu a Blaženosti. Nejdřív ale musíš svou cestu začít.“
Je tu ještě jiný příběh o muži, který přišel ke Svámí Vivékánandovi a ptal se ho na realizaci Boha. Vivékánanda odpověděl: „Jdi a hraj fotbal. Když budeš hrát fotbal, realizuješ Boha dříve, než když budeš studovat Bhagavadgítu.“ Abychom realizovali Boha, potřebujeme sílu. Nemusí to být síla zápasníka nebo boxera, je ale naprosto nezbytné mít tolik síly, kolik je zapotřebí v normálním každodenním životě.
Někteří nevyrovnaní lidé cítí, že realizují Boha tím, že budou chodit jako pobudové nebo budou trápit své tělo a zůstanou slabí. Svou fyzickou slabost berou jako předzvěst realizace Boha. Velký Pán Buddha vyzkoušel cestu askeze, ale došel k závěru, že střední cesta bez extrémů je nejlepší. Musíme být normální. Musíme se ve svém každodenním životě chovat přiměřeně. Není to tak, že aspirace je jedna věc a naše fyzické tělo je něco jiného. Aspirace našeho srdce a naše fyzické tělo k sobě patří. Fyzická a psychická aspirace mohou a musí běžet společně.Realizace Boha, Nesmrtelnost, Nekonečnost, Věčnost: právě teď jsou to všechno velká slova. Budete-li mluvit o těchto slovech, budete jen stavět vzdušné zámky. Jsou skutečností na své vlastní úrovni, ale právě teď nemůžete tuto skutečnost vnést do svého každodenního života. Takže nechme skutečnost, ať zůstane na svém místě. Jestliže budete dál přemýšlet o Cíli s pomocí své představivosti, Cíl nebude takový, jak si ho představujete, a vy budete zklamaní. Také pokud budete neustále myslet na Cíl, pak nebudete věnovat řádnou pozornost své současné aspiraci a nevědomě zpomalíte svůj pokrok. Realizace Boha je váš Cíl, ale vy jste teprve začali kráčet po duchovní cestě. Jdete po správné cestě, a to je dobré. Právě teď by vaším hlavním zájmem měla být aspirace, vnitřní pokrok, prostota, upřímnost, čistota a pokora.
Realizace Boha je obtížný cíl, ale není nemožný. Někteří lidé po několika letech meditace cítí, že realizace Boha je v této inkarnaci nemožná a říkají, že ji nechtějí. Mnoho lidí opustí po mnoha letech duchovní cestu právě z tohoto důvodu. Kritizují Boha a učení duchovního Mistra a stanou se z nich zapřisáhlí ateisté. To je ale velmi špatné. Než jste vstoupili do duchovního života, užívali jste si potěšení nevědomosti a Bůh vám odpustil, protože věděl, že nic jiného neznáte. Bůh řekl: „Mé dítě nezná nic lepšího než nevědomost.“ Ale poté, co jste vstoupili do duchovního života, vrátíte-li se znovu ke svému obyčejnému životu s myšlenkou, že realizace Boha buď neexistuje anebo je úplně nad vaše síly, potom je vnitřní trest za vaše nevědomé a nebožské konání nekonečně horší, než by byl, kdybyste nevědomost nikdy neopustili.
Právě teď je Cíl daleko, ale nesmíte se nechat odradit. Krok za krokem, pomalu a jistě Cíle dosáhnete. Ze školky jdete na základní školu, pak na střední a pak na vysokou školu. Takže nebuďte neklidní nebo netrpěliví. Jen Bůh ví, kdy pro vás udeří Jeho vybraná Hodina. Vaším úkolem je aspirovat a Božím úkolem je snášet dolů svůj nekonečný Soucit. Když sehrajete svou úlohu, Bůh sehraje svoji a nechá vás realizovat Jej v Jeho vybranou Hodinu. Takže kráčejme po cestě skutečnosti. Silou naší vnitřní aspirace k nám Cíl sám přijde.Protože jste můj student, rád bych řekl, že uvnitř sebe vidíte více nedokonalosti, více omezení, více noci, než si vůbec dokážu představit. Podle mě jste úplně přirozený a normální, jste Božím dítětem a máte všechny možnosti a schopnosti realizovat, projevit a naplnit Božské zde na zemi. Osvícení je něco, co jste měli, ale co jste nyní zapomněli, není to něco úplně nového.
Ten, kdo opravdu stojí o osvícení, musí cítit, že vrůstá ze světla do většího světla, do nesmírného světla. Cítí-li hledající neustále, že je hluboko v moři nevědomosti, potom bych chtěl říci, že nikdy, nikdy z nevědomosti nevyjde, protože moře nevědomosti nikde nekončí. Ale pokud někdo cítí, že vrůstá z nepatrného světla do všeprostupujícího, nejvyššího Světla, potom se osvícení okamžitě zdá snazší a spontánnější.
Když je někdo skutečně osvícený, neuvidí ostatní jako nedokonalé nebo beznadějné lidské bytosti. Jakmile bude člověk osvícený, ucítí svou skutečnou jednotu s ostatními a uvidí takzvané nedokonalosti ostatních jako zkušenost, kterou Bůh prožívá jejich prostřednictvím.Někteří lidé dostanou realizaci po pouhých čtyřech nebo pěti letech meditace, zatímco jiní, kteří meditují třicet, čtyřicet nebo padesát let, jsou od realizace daleko. Musíte si ale uvědomit, že u člověka, který realizuje Boha po čtyřech či pěti letech meditace, nejde o jeho první inkarnaci, ve které je hledajícím. Svou vědomou cestu začal dlouho, dlouho předtím, než jste vy možná na Boha vůbec pomysleli. Nyní svou cestu k realizaci Boha dokončuje, kdežto vy jste třeba teprve začali. Na druhou stranu musíme vědět, že i když jsme v minulosti meditovali po mnoho inkarnací a několik let v této inkarnaci, neznamená to, že si Boha zasloužíme. Byla to Boží Milost, která působila v našich dřívějších inkarnacích, a stejně tak je to Boží Milost, která nám Jej pomáhá realizovat i v této inkarnaci.
Od své neustálé, celoživotní meditace můžete čekat realizaci, ale pouze v Bohem vyvolené Hodině. Možná ji chcete okamžitě, Bůh ale ví, že pokud Jej realizujete teď, lidstvu více uškodíte, než mu pomůžete. Bůh má tedy pro vaši realizaci svou vlastní Hodinu, a když se ta Hodina přihlásí, budete si toho vědomi.Právě teď sloužím, sloužím, sloužím. Sloužím svým žákům a snažím se projevit Nejvyššího na zemi. Právě teď ve mně mají moji žáci malou víru; to je důvod, proč se snaží projevovat Nejvyššího. Ale prakticky nikdo Mu neslouží vědomě. Pokud bys skutečně sloužil Nejvyššímu, nyní bys mohl nabídnout nezměrné Světlo celému světu. Sloužíš určitým způsobem, ale ne spontánně, upřímně a láskyplně.
Až realizujete Boha, tehdy mě budete opravdu znát. Teď mě neznáte. Mezi mými žáky není ani jediný, kdo mě zná. Říkáte: „Někdy Guru přejde do velmi vysokého vědomí,“ ale vlastně nevíte, kde mé vědomí je. Co jsem, si uvědomíte až v den, kdy realizujete Boha, ani o jednu sekundu dříve. Právě teď, když mluvím o Nekonečnosti nebo Věčnosti, vám nic nedává smysl. Někteří z vás se s velkými obtížemi snaží strávit to, co říkám, ale zjišťujete, že to je těžké vstřebat. Ale když realizujete Boha, budete mi rozumět.> Vysoká, vyšší a nejvyšší je úroveň Blaženosti. S naším osvíceným vědomím budeme stoupat do této úrovně a budeme sebeokouzleni. Poté co jsme prošli chodbami vznešeného ticha a transu, jsme nyní jedním s Nejvyšším.
> — Sri ChinmoyOd časů nepamětných přináší velcí duchovní Mistři dolů aspekt Sat a Čit. Přinést dolů aspekt Ánanda je však obtížné. Někteří to vůbec nedokázali. Někteří ho snesli, ale vydržel jen několik vteřin či několik minut a pak se znovu vrátil nahoru. Mír je dosažitelný, Mír můžeme snést dolů. Světlo a Síla se dají snést dolů snadno. Ale blaženost, která činí naše vnitřní vědomí nesmrtelným, nebyla dosud na zemi nastolena. Přijde a odejde, protože vidí v pozemské atmosféře tolik nedokonalosti, že nemůže zůstat.
Dokonce i duchovně pokročilí lidé jsou často zmateni. Cítí vnitřní extázi, která přichází z vitálního světa, a myslí si, že je to skutečná blaženost. Tak to ale není. Skutečná blaženost přichází k duši z nejvyššího světa a z duše potom proniká do celé bytosti.
Tato Ánanda či nadpřirozená Blaženost se zcela liší od fyzického potěšení či požitků. Jakmile dostanete byť jen trochu této blaženosti, cítíte, že celá vaše vnitřní bytost tančí radostí s tou největší čistotou jako dítě a vaše vnější bytost cítí ve své vnější existenci pravou Nesmrtelnost. Pocítíte-li tuto blaženost dokonce jen na vteřinu, budete si to pamatovat na celý život.
Všude kolem nás je Kosmická Hra. Vesmír je plný radosti, vnitřní radosti a vnější radosti. Když dojde k realizaci, musíme cítit potřebu projevení této neustálé blaženosti ve svém srdci. Tato blaženost žhne, ale ve skutečnosti nepálí. Je nesmírně intenzivní, ale zároveň je samou mírností a nadevše sladce plynoucím Nektarem.Chcete-li vzývat blaženost, položte si pravou ruku na srdce. Pokuste se ve svém srdci cítit to nejkrásnější dítě na zemi a v Nebi. To je duše. Muži budou přirozeně vidět dítě jako chlapce a ženy uvidí holčičku. Duše není ani mužská ani ženská, ale když se narodí, bere na sebe podobu. Pokuste se vidět dítě, kterému je pouhých sedm dní.
[Sri Chinmoy pak požádal své žáky, aby vzývali Blaženost]
Z hlediska duchovního vývoje, někteří z vás nejsou ani tímto sedmidenním dítětem, odpusťte mi to říct. Ačkoli duše začaly svou cestu před miliony lety, jsou zde jeden nebo dva jedinci, kteří měli pouze jednu nebo dvě lidské inkarnace. Samozřejmě vývoj jejich duší v čistě duchovním smyslu je možná jen pár hodin nebo jen pár minut starý.
A teď, prosím, myslete na sedm dní staré dítě.
Potom v naprostém tichu opakujte sedmkrát Ánanda.Realizace Boha je jako strom. Někdo může běžet a dotknout se stromu realizace a říci: „Realizoval jsem Boha.“ Tato realizace je ale jen jako dotknout se paty stromu. Člověk je velmi šťastný, že se dotkl paty stromu, protože uviděl, že je tu ovoce, jsou tu listy a větve. Může se jich dotknout, podržet je, cítit je — ví, že dosáhl svého cíle. Někdo jiný ale řekne: „Ne. Mně to nestačí. Chci vylézt nahoru a sednout si na větev. Potom budu cítit, že jsem dosáhl svého cíle.“ Jde o krok dál, a tak je jeho realizace přirozeně vyšší. A pak bude někdo další, kdo vyleze na tu nejvyšší větev a tam sní lahodné ovoce. Jeho realizace je ještě vyšší. Nejenže spatřil a dotkl se toho Nejvyššího, on k tomu Nejvyššímu dokonce vyšplhal. Nezamýšlí se ale vrátit dolů, protože cítí, že ve chvíli, kdy sestoupí, bude znovu obyčejným člověkem a bude polapený v síti nevědomého světa. Cítí, že jakmile sejde dolů, nedokáže už znovu vyšplhat nahoru.
Existuje ještě jeden druh realizované duše, která nejen vyšplhá k tomu Nejvyššímu pro realizaci, ale snese světu plody stromu. Vrátí se pro projevení. Říká: „Nejsem spokojený, když sedím na špičce stromu. To není mým cílem. Chci se o to, co jsem získal, podělit s lidstvem.“ Má schopnost vyšplhat nahoru a slézt dolů, kdy se mu zachce. Když leze dolů, přináší shůry Soucit, Mír, Světlo a Blaženost. A když šplhá nahoru, bere s sebou lidstvo. Vezme si na svá ramena několik lidských bytostí a pak vyšplhá zpátky. Nechá tyto duše nahoře a znovu se vrátí dolů, aby vzal na svá ramena pár dalších. Jeho schopnost je nekonečně větší než schopnost člověka, který jen přijde a dotkne se stromu. Jeho realizace je nejúplnější.
V Indii bylo mnoho duchovních Mistrů, kteří byli realizovaní částečně. Dotkli se paty stromu, avšak nevyšplhali na nejvyšší větev. Aspiranti je často považují za velmi velké, když ale porovnáte jejich standard se standardem Sri Krišny nebo Krista či Buddhy, musíte říci, že ti, kteří se stromu jen dotkli, získali pouze částečnou realizaci.
Když se hinduista dotkne kapky vody z Gangy, bude mít pocit čistoty. Má-li ale někdo schopnost Gangu přeplavat, bude přirozeně přesvědčenější, že je celé jeho tělo očištěno. Také co se týká realizace, člověk může být spokojen s kapkou nektaru, nebo může říci: „Ne, potřebuji bezmezný oceán.“ Může ale také říci: „Tento bezmezný nektar není jen pro mne, je pro každého. Chci se o něj podělit s ostatními.“ Realizace toho, kdo má opravdu schopnost se o svou nejvyšší realizaci podělit s ostatními, je nepochybně vyšší než realizace těch druhých dvou.
Šrí Rámakrišna mluvíval o džívakóti a íšvarakóti. Džívakóti je ten, kdo realizoval Boha, ale nechce znovu vstupovat na pole projevení. Člověk, který má vor, malou loďku, může přeplavat moře nevědomosti sám, nemůže ale vzít ostatní. Ale íšvarakóti, který má velkou loď, může pojmout stovky a tisíce lidských duší a převézt je přes moře nevědomosti. Vrací se do světa znovu a znovu, aby lidstvo osvobodil.V savikalpa samádhi ztrácíte na krátkou dobu veškeré lidské vědomí. Pojetí času a prostoru je v tomto stavu úplně odlišné. Skutečnost v tomto stavu nemůžete posuzovat lidským časem, nemůžete ji posuzovat lidským způsobem pohledu na prostor. V tomto samádhi jste na hodinu nebo dvě v úplně jiném světě. Vidíte tam, že téměř vše je dokončeno. Tady na světě je ve vás i v ostatních stále mnoho žádostí, které nejsou naplněny. Miliony žádostí nejsou naplněny a miliony věcí zůstávají, aby byly dokončeny. Ale když jste v savikalpa samádhi, vidíte, že téměř vše je dokončeno, nemáte, co byste udělali. Jste pouze nástroj. Pokud vás někdo použije, dobrá, jinak je vše hotovo. Ze savikalpa samádhi se ale každý musí vrátit do obyčejného vědomí.
Dokonce i v savikalpa samádhi existují stupně. Stejně jako jsou ve škole v jedné třídě vynikající i špatní studenti, tak také v savikalpa samádhi dosáhnou někteří hledající nejvyššího stupně, zatímco ti méně aspirující dosáhnou nižší nebo střední příčky žebříku, kde není vše tak jasné a zřetelné jako na nejvyšším stupni.
V savikalpa samádhi existují myšlenky a představy, které přichází z nejrůznějších stran, ale neovlivňují vás. Zatímco meditujete, zůstáváte nerušeni a vaše vnitřní bytost pracuje dynamicky a s jistotou. Ale pokud jste trochu výše, pokud jste se v nirvikalpa samádhi sjednotili s duší, nebudou zde vůbec žádné představy ani myšlenky. Tanec přírody zde končí. Není žádná příroda, jenom nekonečný mír a blaženost. Poznávající a poznávané se sjednotili. Vše je tiché. Zažíváte zde nanejvýš božskou, vše prostupující, sebezbožňující extázi. Stáváte se objektem prožívání, stáváte se tím, kdo prožívá, a stáváte se i samotným prožitkem.
Sahadža samádhi je nepochybně nejvyšším typem samádhi. V tomto samádhi je člověk v nejvyšším vědomí, ale zároveň pracuje v hrubém fyzickém světě. Uchovává si zážitek nirvikalpa samádhi, zatímco zároveň vstupuje do pozemských činností. Člověk se stal duší a zároveň používá tělo jako dokonalý nástroj. Ten, kdo je v sahadža samádhi, chodí jako obyčejné lidské bytosti. Jí. Dělá všechny obvyklé věci, které dělá obyčejná lidská bytost. Ale v nejhlubších zákoutích svého srdce je přeplněn božským osvícením. Ten, kdo zažívá sahadža samádhi, se stává Pánem a Mistrem Skutečnosti. Může jít podle své vůle k tomu Nejvyššímu a potom sestoupit dolů do pozemského vědomí pro projevení.
Po dosažení nejvyššího typu realizace je velmi zřídka někdo požehnaný sahadža samádhi. Velmi málo duchovních Mistrů dosáhlo této úrovně, pouze jeden nebo dva. Pro sahadža samádhi je potřeba nekonečná Milost Nejvyššího, nebo musí být člověk velmi silný a mít štěstí. Sahadža samádhi přichází, jen když člověk dosáhl neoddělitelné jednoty s Nejvyšším, nebo výjimečně když chce někdo ukázat, že je Nejvyšší. Ten, kdo dosáhl sahadža samádhi a zůstává v tomto samádhi vědomě a dokonale, projevuje Boha v každém okamžiku a je tak největší pýchou transcendentálního Nejvyššího.Co nejvíc se snažím, abych vám o tom řekl z velmi vysokého vědomí, ale přesto to jen zastřeně vyjadřuje má mysl. V nirvikalpa samádhi nemáme mysl. Vidíme Stvořitele, stvoření a pozorovatele jako jednu osobu. Tam se předmět, který obdivujeme, a osoba, která jej obdivuje, stanou zcela jedním, milující a Milovaný se zcela sjednotí. Jdeme za hranice všeho a zároveň vidíme, že všechno je skutečné. Zde v obyčejném světě řeknu, že jste neskuteční, a vy řeknete, že já jsem neskutečný, protože máme odlišné názory, ale v nirvikalpa samádhi překonáváme všechny rozdíly. Mysl tam vůbec nepracuje.
První věc, kterou cítíme, když vstoupíme do nirvikalpa samádhi, je to, že naše srdce je větší než samotný vesmír. Teď vidíme svět kolem sebe a vesmír se zdá být nekonečně větší než my. Ale je to proto, že svět a vesmír nyní vnímáme omezenou myslí. Když jsme v nirvikalpa samádhi, vidíme celý vesmír jako malinkou tečku uvnitř svého rozlehlého srdce.
V nirvikalpa samádhi je nekonečná blaženost. Není nic, s čím by se dala srovnat její míra, nemluvě o kvalitě této blaženosti. Pro většinu z nás je blaženost prázdné slovo. Dozvídáme se, že existuje něco, co se nazývá blaženost, a někteří lidé říkají, že ji zažili, ale většina z nás nezažila na vlastní kůži, co to je. Vstoupíme-li ale do nirvikalpa samádhi, nejen že blaženost cítíme, ale také do této blaženosti vrůstáme.
Třetí věc, kterou cítíme v nirvikalpa samádhi, je síla. Veškerá síla, kterou by dali dohromady všichni okultisté, není ničím v porovnání se silou, kterou máme v nirvikalpa samádhi. Ale síla, kterou můžeme získat ze samádhi pro použití na zemi, je nekonečně malá v porovnání s veškerou silou. Je to jako tolik síly, kolik potřebujeme k mrknutí okem. Tohle vše vyjadřuji pomocí své mysli, není to proto přesné, ale slovy nedokážu vyjádřit více z Pravdy, kterou jsem realizoval.
Vejít na jakoukoliv úroveň samádhi je nekonečně snazší než přeměnit lidské vědomí na božské vědomí. O to se snažím já, o to se snažíte vy, o to se snaží Nejvyšší. Všichni z nás se snažíme jen o jedinou věc, a tou je přeměna lidské přirozenosti — fyzické, vitální, mentální a psychické. Až k tomu dojde, zde na zemi i tam v Nebi zasvitne dokonalá Dokonalost.
Jak může k této přeměně dojít? Pomocí aspirace. Svět musí aspirovat, stvoření musí aspirovat, jedině tehdy mohou duchovní Mistři přinést Nebe na zem. Nebe, jak říkáme, je stav vědomí. V samádhi je všechno Nebem, vše je blažeností, světlem a mírem. Když se však vrátíme dolů do světa, vše je utrpením, temnotou, strachem a znepokojením. Jak můžeme vědomě spojit tento náš svět a nejvyšší stav samádhi? Pomocí neustálé aspirace. Neexistuje jiný lék než neustálá aspirace, ne na jeden nebo dva dny, ale po celý život.
Realizace Boha trvá mnoho, mnoho inkarnací. Ale když máte plně realizovaného duchovního Mistra, stává se to mnohem jednodušší. Může vám to trvat jednu inkarnaci nebo dvě nebo tři nebo čtyři. Obyčejnému člověku jinak trvá stovky, stovky inkarnací, dokonce než jen dosáhne vyšších zážitků nebo takzvaných nižších realizací. Realizovaný Mistr však zná duše a zůstává v duších. Tím, že tohle dokáže, je pro něj snadné jednat s každým aspirantem podle potřeby jeho duše pro vývoj a naplnění této duše.Vstoupit do samádhi je jako umět abecedu, ale realizace je jako mít doktorát. Samádhi a realizace se nedají srovnat. Samádhi je stav vědomí, ve kterém někdo může zůstat několik hodin nebo dní. Po jednadvaceti dnech tělo obvykle přestává pracovat. Jakmile však někdo jednou dosáhl realizace, trvá to navždy. V realizaci se celé vědomí člověka sjednotilo neoddělitelně a věčně s Bohem.
Existují tři stupně samádhi: savikalpa samádhi, nirvikalpa samádhi a sahadža samádhi. Savikalpa samádhi je nesmírně povznesený a zářivý stav vědomí, zatímco realizace je vědomý, přirozený a projevující stav vědomí. Když se zrodí realizace, hledající prožívá osvobození od lidské osobnosti a individuality. Je jako malinká kapka vody, která vstoupí do oceánu. Jakmile vstoupí, stává se oceánem. V tu chvíli nevidíme osobnost nebo individualitu jedné kapky. Když člověk realizuje nejvyšší Pravdu, konečné v něm vstoupí do Nekonečného a uskuteční a dosáhne Nekonečné jako své zcela vlastní.
Jakmile dojde k realizaci, Mistr může snadno vstoupit do savikalpa samádhi. Ani nirvikalpa samádhi není pro duši, která realizovala Boha, obtížné dosáhnout. Jedině sahadža samádhi, což je nejvyšší druh samádhi, je problém dokonce i pro ty nejvyšší duše, které realizovaly Boha.Název úrovně, ze které se Mistři vrací, je Supermysl. To zde začíná samotné stvoření. Výše než Supermysl je úroveň Sat-Čit-Ánanda — Existence-Vědomí-Blaženost. Duchovní Mistři, kteří chtějí božské projevení zde na zemi, se snaží nejdříve projevit Supermysl, která je zlatým Vědomím, ze kterého sestoupilo stvoření. Když je projevená, duchovní Mistři, kteří jsou zde, aby snesli dolů nejvyšší Vědomí, potom snesou dolů Sat-Čit-Ánanda. Tyto tři kvality nelze nikdy oddělit. Musí přijít sem na zem společně. Nejvyšší chce, aby se celé božské projevení odehrálo zde na zemi, ne v Nebi ani nikde jinde.
V našich indických písmech se říká, že člověk je větší než kosmičtí bohové, protože kosmičtí bohové jsou spokojeni s blažeností Nebe, zatímco člověk není spokojený, dokud opravdu nedosáhne osvobození. Pokud chtějí kosmičtí bohové dělat pokrok, pokud chtějí osvobození nebo projevení, dokonce i oni musí přijmout lidskou podobu a přijít na zem. K projevení nemůže dojít nikde jinde. V Indii jsou tisíce bohů a my je uznáváme, obdivujeme a zbožňujeme, protože právě teď jsou výše než my. Máme-li bolest hlavy a oduševněle vzýváme určitého boha, přijde a odstraní ji. Ale kosmičtí bohové nemohou udělat nic víc. Když člověk realizuje Boha, v ten okamžik mu kosmičtí bohové nemohou pomoci. V tu chvíli je člověk výš, protože dosahuje neustálé a vědomé jednoty s absolutním Nejvyšším.Ale vědomí sahadža je nad třicátým patrem a zároveň může být také ve sklepě. Sahadža samádhi se nespokojí s třicátým patrem, bude spokojené, jenom když se dotkne sklepa, prvního patra, druhého patra, všech pater. Síla sahadža samádhi je taková, že může zanést člověka do jakéhokoliv patra.
Například teď s vámi hovořím. Můžete říci, že jsem na nejnižším podlaží. Tohle je moje nynější úroveň, ne co se týče vědomí nebo dosažení, ale co se týče výšky. Ale pokud vlastním budovu, pokud mé vědomí obsáhlo celou budovu, potom mohu být kdekoliv. Je-li to otázka nynější úrovně, mohu být ve sklepě, ale co se týče vlastnictví, získal jsem, dosáhl jsem a neustále mi patří všechna patra.Mnoho lidí věří tomu, že skutečný hledající musí meditovat alespoň osm hodin denně. Já jsem to dělal. Přestože jsem dosáhl realizace ve své minulé inkarnaci, když mi v této inkarnaci bylo třináct let, meditoval jsem osm, devět, deset, třináct hodin denně. Já jsem však měl takovou schopnost. Neradím svým žákům, aby to dělali, protože znám jejich schopnosti. Mentálně by se zhroutili. Bylo by to pro ně prostě nemožné. Nebyla by to pravá meditace. Neříkám, že jsou neupřímní. Ne! Jsou nanejvýš upřímní. Ale schopnost je jako sval. Člověk si ho musí vypracovat postupně. Začnete patnácti minutami a pak postupujete k půl hodině. Ti, co teď meditují půl hodiny, budou brzy schopni meditovat hodinu nebo hodinu a půl.
Vaše vnitřní schopnost postupně, postupně poroste. V pravý čas vám vaše vnitřní bytost řekne, kdy budete moci meditovat osm hodin. Ale teď to raději ani nezkoušejte. Způsobilo by to ve vašem životě pohromu.
Poté, co člověk dosáhl realizace, nepotřebuje meditovat tak, jako medituje aspirant či hledající. Když člověk dosáhl realizace, což je jednota s Nejvyšším, meditace u něj probíhá neustále — v tomto světě, v tamtom světě, ve všech světech. Když člověk realizoval Boha, nemedituje proto, aby něčeho dosáhl nebo něco překonal. Medituje proto, aby snesl pro lidstvo mír, světlo a blaženost nebo aby probudil vědomí svých žáků.Duše, která realizovala Boha, chce těšit Boha Božím vlastním Způsobem. Protože Bůh chce, abych byl k službám aspirujícím lidským bytostem, pak to je to, co mi dává největší radost, a ne to, že zůstanu ve svém nejvyšším vědomí, což bych snadno mohl. Toto vědomí ukazuji velmi často svým žákům a studentům při našich meditacích. Často ho viděli. Pokud ale zůstanu v tomto vědomí pořád, kdo z toho bude mít nějaký užitek? Budu se chovat jako sobec. Mám bohatství, jestliže si ho však nechám pro sebe, co na tom bude dobrého pro chudobou postižený svět? Potěším Boha jedině ve chvíli, kdy toto bohatství použiji pro ty, kteří ho zoufale potřebují. Tito lidé potřebují Boha a také Bůh potřebuje je. Já jsem prostředníkem. Jdu k Bohu se sepnutýma rukama, protože Bůh má něco, co může nabídnout. Vezmu si, co má, a se sepnutýma rukama to nabízím lidstvu. Lidstvo má také co nabídnout. To, co nabízí, je nevědomost. Já prostě vyměním to, co nabízí Bůh — světlo, za to, co nabízí člověk — nevědomost.
> Skutečnou prací Gurua
> je ukázat světu,
> že jeho skutky a jeho učení> jsou v dokonalém souladu.
> — Sri ChinmoyDuše, které se neúčastní Božího projevení, ale také dělají něco velkého. Nemusí být ve světě aktivní, nemusí jezdit z místa na místo a učit nebo otvírat duchovní centra a přijímat žáky, ve své meditaci se však snaží vnitřně nabízet osvícení tak, že lidstvu dávají svou vědomou dobrou vůli. Kolik lidí nabízí lidstvu svou dobrou vůli? Obyčejné lidské bytosti se hádají, bojují a vědomě či nevědomě dělají mnoho věcí proti Boží Vůli. Ale tyto realizované duše, ty se nedostávají do žádného sporu s Boží Vůlí. Jejich vůle se sjednotila s Boží Vůlí.
Nemůžeme říci, že ten, kdo pro lidstvo pracuje navenek, je větší než ten, kdo pomáhá vnitřně. Nejdůležitější je poslouchat Boží Vůli. Řekne-li Bůh jedné osvícené duši: „Nechci, abys chodila z místa na místo. Prostě dávej své světlo vnitřně,“ ten člověk je velký tím, že nabízí své světlo vnitřně. A řekne-li Bůh jiné duši: „Chci, abys šla do světa a nabídla lidstvu světlo, které máš,“ potom je tento Mistr velký tím, že pomáhá lidstvu. Všechno záleží na tom, co Bůh od určité duše chce.Na druhou stranu existují Mistři, kterým na osvícení pozemského vědomí záleží. Ví, že oni ve vnitřním světě jedí to nejchutnější jídlo, pijí nektar, zatímco jejich bratři a sestry jsou o to ochuzeni. Takový Mistr se sjednotí s lidstvem a cítí, že je jeho povinností probudit vědomí ostatních lidských bytostí, svých spících bratrů a sester. Takovéhoto Mistra mrzí, pokud na zemi existují lidé zahalení nevědomostí a plýtvající svým časem nicneděláním, když ve skutečnosti potřebují nasytit. Mrzí ho, že tito lidé chtějí pořád zůstávat v nevědomosti, když by mohli snadno hranice nevědomosti překročit.
Jelikož Mistr sám zažil všemožná utrpení, nemyslí si, že by měl ostatní jen litovat. Zcela se s nimi sjednocuje. Realizoval Boha, cítí však, že dokud nerealizuje každý, on sám bude nedokonalý a neúplný. Je-li to otázka osobní potřeby, Mistr od Boha nic víc nepotřebuje, ze svého soucitu se ale stává nedílnou součástí lidstva.
Říká: „Budu hrát roli otce.“ V rodině vidíme, že otec velmi, velmi tvrdě pracuje a nahromadí určité bohatství a jeho děti pak nemusí pracovat tak těžce. Poskytuje svým dětem různou materiální pomoc a ony získávají z jeho práce prospěch. Když na svět přijde opravdový duchovní Mistr, pracoval velmi, velmi tvrdě, aby realizoval Pravdu, a ve svém vnitřním životě má nezměrný mír, světlo a blaženost. Toto bohatství nabízí svým duchovním dětem, protože jej považují za svého zcela vlastního a on také považuje za vlastní je. Ti, kteří si s Mistrem vytvořili naprostou jednotu a snaží se ho podle své schopnosti naplnit, ti, kteří se Mistrovi stanou nesmírně blízcí, dostanou to, co Mistr má a čím je. Jejich realizace závisí zcela na Mistrovi. Je to jako v případě otce, který má miliony dolarů. Syn otce potěšil, a tak mu otec dá své bohatství.
Na druhou stranu otec vždy vidí, zda syn dokáže peníze přijmout a správně použít. Jestliže otec vidí, že syn použije peníze správně, přirozeně mu je dá. Pokud ale uvidí, že syn rozhází deset tisíc dolarů, místo aby je použil k božskému účelu, přirozeně svému ničemnému synovi nebude peníze štědře dávat. V duchovním světě je to stejné. Je-li někdo opravdu upřímný, jestliže cítí, že dokáže existovat bez všeho, jen ne bez Boha, potom může s pomocí duchovního Mistra realizovat Boha v jedné inkarnaci, neboť správně využije to, co mu Mistr dá.Pokud zde na zemi člověk něco nabízí a někdo si to nevezme, nabízející se rozzlobí. Řekne: „Ty hlupáku! Dávám ti to pro tvé vlastní dobro.“ Je-li jeho nabídka odmítnuta, vyhubuje tomu člověku a urazí se. U duchovního Mistra je to jiné. Přijde se svým bohatstvím, ale jestliže ho lidstvo nepřijme, nebude ho proklínat. Dokonce i když ho lidstvo bude urážet a pomlouvat, nebude si Bohu stěžovat. Se svou nekonečnou trpělivostí řekne: „Dobrá, dnes spíte. Možná se zítra probudíte a uvidíte, co nabízím. Počkám na vás.“ Pokud tvrdě spíte a někdo vás štípne a zakřičí: „Vstávej! Vstávej!“ neprokazuje vám tím žádnou laskavost. Rozzlobíte se. Duchovní Mistr vás ale nebude obtěžovat. Nebude vás žádat, abyste vstali. Zůstane u vaší postele a bude čekat, dokud nevstanete. Jakmile vstanete, požádá vás, abyste se podívali na slunce.
Je-li to opravdový Mistr, neztratí nic tím, že země odmítne, co má, protože je ve svém vnitřním životě, ve svém vnitřním vědomí dobře zakotven. Na druhou stranu, jestliže lidstvo přijme, co nabízí, ani tehdy nic neztratí. Čím více dává, tím více ze Zdroje dostává. Tak jako v obyčejném životě, čím více znalostí nabídneme druhým, tím více dostaneme, je to stejné i v duchovním životě. Duchovnímu Mistrovi nikdy nedojde mír, světlo a blaženost, protože je spojen s nekonečným Zdrojem všeho.
Obyčejní hledající nebo falešní Mistři mají omezenou schopnost. Pokud něco rozdají, nemohou to nahradit. Je-li však někdo ve vnitřním světě ve spojení s neomezenou schopností, jeho zdroj je jako oceán. Nekonečný vnitřní oceán není možné vyprázdnit. Opravdový Mistr chce dát svým oddaným žákům všechno, ale jejich síla vnímavosti je omezená. Snaží se tedy rozšířit jejich nádoby a zvětšit je tak, jak to jen jde, aby mohli přijmout Mír, Světlo a Blaženost, které pro ně přináší. Nemůže však aspirujícího přinutit, aby přijal víc, než má schopnost udržet. Pokud to udělá, nádoba se rozbije. Mistr může tedy své světlo do žáků jen vlévat a vlévat a vlévat, jakmile je ale dosažena hranice jejich vnímavosti, přijde to všechno vniveč.Lidstvo potřebuje duchovní Mistry k probuzení a osvícení, ale lidé necítí ve vnějším životě žádné nutkání. Svět není připraven a jako celek možná nikdy připraven nebude. Když Mistři přijdou, nachází neochotné, neaspirující lidské bytosti. Realizovat Boha trvá duchovním Mistrům pěknou řádku inkarnací. Realizace je tak náročný úkol. Obtížnější je ale Boha na zemi projevit. To je důvod, proč dolů pro projevení nepřichází mnoho duchovních Mistrů.
Ačkoliv je Bůh v každé lidské bytosti, to zvířecí naneštěstí v člověku stále převládá. Když Mistři jednají s lidstvem, vidí, že je plné zvířeckosti. Podívejte se na příklad Šrí Rámakrišny. Odebral svým žákům tolik negativních a nebožských sil, tolik trpěl jejich jedem. Jinak by bylo nemožné, aby byl takovýto čistý člověk postižen zhoubnou rakovinou.
Realizovat Boha je obtížné. A žít po realizaci v nevědomém světě a zůstat s lidstvem je obtížnější. Ale zůstat ve vědomí Nejvyššího, zatímco pracujete v nejnižším, snést dolů do nejnižšího nejvyšší Světlo a dokázat, aby ho nejnižší získalo a přijalo, je nejobtížnější. Na druhou stranu když říkáme, že je něco obtížné či nejobtížnější, jen podceňujeme sami sebe. Kdo jsou koneckonců duchovní Mistři? Jsou vybranými dětmi Boha. Boží vybrané děti jsou s Bohem ztotožněny neustále, na věčnost. Bůh nemůže být nikdy oddělen od svých dětí, svého stvoření. Nic tedy není obtížné, díváme-li se na to z nejvyššího absolutního pohledu — ani realizovat Boha, ani sloužit Bohu v lidstvu, ani vzít odpovědnost za to, že dovedeme lidstvo k Božskosti nebo Božskost k lidstvu. Vše je snadné, snazší, nejsnazší, existuje-li cosi, čemu se říká Boží Dotek. Jestliže se Boží Vůle dotkne nějakého činu, je to potom velmi snadné.Někteří Mistři mají hranici v počtu žáků, které chtějí. U jiných nemá jejich aspirace sloužit konce. Zůstávají otevřeným průchodem a říkají Nejvyššímu, že se až do konce svého života budou co nejvíc snažit Jej naplnit a projevit. A nejen to, slibují, že se i po opuštění těla budou snažit pokračovat v Jeho práci prostřednictvím svých žáků. Záleží to tedy na každém Mistrovi a na tom, kolik duchovní zodpovědnosti chce přijmout.
Počet žáků, které duchovní Mistr může mít, záleží na tom, jaký druh lidí přijímá. Je-li velmi vybíravý a chce jen duše, které jsou plně oddané, intenzivně aspirují a jsou zcela určené pro duchovní život, přijme jich jen hrstku. Například Šrí Rámakrišna chtěl jen omezený počet žáků. Pokud šlo o žáky, byl velmi vybíravý. Někteří Mistři ale říkají: „Kdokoliv se chce dozvědět něco o duchovním životě, je vítán v mém společenství.“ A jiní Mistři zase řeknou: „Ať každý dělá pokrok podle své vlastní úrovně.“ A tak přijímají tisíce žáků.
Praví duchovní Mistři přijmou jen ty žáky, kteří jsou jim určeni. Jestliže vím, že někdo bude u nějakého jiného Mistra dělat rychlejší pokrok, dám mu během několika měsíců okultně a duchovně pocítit, že není určen pro mne. To, na čem záleží, není počet žáků, které Mistr má, ale to, zda je vede k Cíli. Jsem-li realizovaný a někdo jiný je také realizovaný, jsme jako dva bratři se stejným Otcem. Naším cílem je přivést naše mladší bratry a sestry k Otci. Hra skončí, až bude celé lidstvo přivedeno k Bohu. Jsou-li dva Mistři skuteční bratři, potom jak by mohl být jeden z nich nešťastný a nespokojený, když jde někdo k Otci s pomocí toho druhého? V duchovním životě nezáleží na tom, kdo co udělal, ale zda je to uděláno. Kdo to udělal je jen otázkou jména a podoby, které budou historií vymazány. Důležité je, že na zemi proběhla evoluce.Nikdo není nepostradatelný, pravda. Zároveň je ale nepostradatelný každý, kdo je ve své aspiraci a službě Misi Nejvyššího naprosto upřímný. Nikdo by neměl cítit z pýchy a marnivosti, že je nezbytný. Každý je ale nezbytný, je-li upřímným, zasvěceným, vybraným nástrojem Boha. Mistr potřebuje žáky, neboť jsou jako jeho ruce, jeho končetiny; jsou rozpětím jeho vlastního vědomí. Když dostane od Nejvyššího příkaz, aby na zemi něco vykonal, musí se pokusit najít lidi, kteří budou nedílnou součástí jeho vědomí a pomohou mu tento příkaz splnit.
Duchovní Mistři tradičně říkávali: „Když něco máš, ostatní k tobě dozajista přijdou. Jezero nepřichází k žíznivému člověku — žíznivý člověk jde k jezeru.“ To je naprostá pravda, má-li žízeň dospělý člověk. Pokud však cítíte, že ten, kdo má žízeň, je nemluvně, je to úplně jiné. Dítě bude plakat ve svém pokoji a matka k němu bude muset přiběhnout a nakrmit ho. Neřekne dítěti: „Musíš přijít ty ke mně, protože ode mě něco chceš.“ Ne, matka všechno odloží a poběží k dítěti.
Stejně tak v duchovním světě, někteří Mistři cítí potřebu vejít do světa, protože mají pocit, že vnější svět je ve svém vědomí pouhým dítětem. Tito Mistři cítí, že je mnoho dětí, které volají po duchovním světle, duchovní moudrosti, duchovní dokonalosti, ale které neví, kde nebo jak je najít. A tak tito Mistři chodí z místa na místo a nabízí své světlo s úmyslem sloužit Božskosti v lidstvu. Já jsem náhodou jedním z nich. Jezdím po světě, protože cítím, že existují upřímné děti, které potřebují světlo, které mi Nejvyšší dal, abych nabízel lidstvu. Proto jezdím do tolika zemí po celém světě, neboť cítím, že vnější svět je mé dítě.
Když svět pláče a my ho dokážeme nakrmit, musíme to udělat. Pokud mám schopnost vám něco dát a také mám schopnost přijít a postavit se přímo před vás, proč bych vás měl volat k sobě? Mám-li schopnost k vám přijít a dát vám světlo, které chcete, pak to musím udělat.
Pokud člověk, který se prohlašuje za realizovanou duši, cítí potřebu vejít do světa, aby dokázal existenci Boha, a má k tomu schopnost, nechte ho jít. Pokud má schopnost, ale necítí potřebu, nechte ho, aby zůstal tam, kde je. Pokud necítí potřebu ukázat Boha světu ani k tomu nemá schopnost, ať se nepokouší dokázat svou aspiraci. Proč? Protože to po něm Bůh nechce. Nenaplňuje Boha Božím Způsobem, ale předvádí se před lidstvem a vychvaluje se před Bohem. Před okem světa je nežádoucí, před Okem Boha je neomluvitelný.
Vnější svět je v porovnání s vnitřním světem nesmírně omezený. Délka a šířka vnějšího světa není víc než několik tisíc mil, vnitřní svět je však bez hranic. Duchovní člověk cítí na základě své vlastní realizace, že mu patří všechny světy, protože jeho Mistr, Nejvyšší, je všeprostupující. A je-li tedy Nejvyšší všeprostupující, pak proč by bylo pod důstojnost Jeho syna, aby jezdil z místa na místo?
Jsou různé způsoby, jak svět nasytit. Psaní duchovních knih je jedním způsobem, přednášení je dalším. Má-li někdo více schopností, proč by je všechny neměl použít? Někteří duchovní Mistři nemají tyto vnější schopnosti. Šrí Rámakrišna, například, neuměl psát. To mu ale nezabránilo v realizaci toho Nejvyššího. Zároveň nejsou o svou realizaci Boha připraveni ti, kdo mají schopnost psát a přednášet.
Bůh si hraje různými způsoby. Dá-li Bůh Mistrovi schopnost psát, přednášet, stýkat se s lidmi, cestovat z místa na místo, je to Jeho věc. Je to Boží Vůle, kterou Mistr plní. A když Bůh Mistrovi schopnost psát a mluvit nedá, nemůžeme jej obviňovat nebo říkat, že je horší. Musíme vědět, co od nás Bůh chce. Jestliže Bůh chce, abych psal, dá mi schopnost psát. Pokud Bůh nechce, abyste psali, tuto schopnost vám nedá. V žádném případě Mu nemůžeme nic vytýkat.Existuje ještě jiný druh projevení, které najdeme spíše na fyzické úrovni: je to projevení Božskosti na zemi. K tomuto projevení dochází, když se duchovní Mistr vědomě snaží probudit duchovně hladové jedince. Na zemi je mnoho lidí, kteří jsou duchovně hladoví, ale nemají Mistra či duchovní cestu. Mistr se je tedy snaží inspirovat, zažehnout v nich plamen vědomé aspirace a přivést je na duchovní cestu.
Když se duchovní Mistr s pomocí svých nejbližších žáků snaží na zemi projevit Božskost, lidé to někdy nechápou. Myslí si, že chce každého obrátit k víře. Mistrův motiv ale není stejný jako motiv misionáře. Křesťanští misionáři se vydali do celého světa a říkali: „Existuje pouze jeden spasitel, Kristus.“ Pokud je ale Kristus jediným spasitelem, kde je potom Buddha? Kde je Sri Krišna? Kde je Šrí Rámakrišna a všichni další velcí duchovní Mistři? Netřeba říkat, že každý opravdový duchovní Mistr je spasitelem, říkat ale, že je jediným spasitelem nebo že jeho cesta je jedinou cestou, je hloupé. Jestliže řeknu, že má cesta je jedinou cestou a nepřijmete-li mě, půjdete do pekla, není na zemi hloupějšího člověka, než jsem já. Na naší cestě se nikoho nesnažíme obrátit, snažíme se inspirovat.
Realizovaný Mistr se nikdy, nikdy nesnaží někoho obrátit; jen nabízí aspirujícím duším svou realizaci v podobě inspirace. Proto se Mistr musí chovat jako normální lidská bytost. Když se nebude chovat jako lidská bytost, když nebude jíst a odpočívat a mluvit lidským způsobem, pak lidé řeknou: „Ó, zdaleka jsi nás překonal. Je prostě nemožné, abychom byli jako ty.“ Duchovní Mistr však říká: „Ne, dělám vše, co děláte vy. Jestliže mohu jíst totéž jídlo, jestliže se s vámi mohu stýkat, tak jako se vy stýkáte s druhými, a neztratit přitom své nejvyšší vědomí, jak je potom možné, že vy také nedokážete vejít do toho Nejvyššího?“ Takto Mistr inspiruje své žáky.
Inspirace ale nestačí. Po inspiraci přichází aspirace. Mezi inspirací a aspirací je velký rozdíl, obrovský rozdíl. Aspirace je velmi, velmi vysoko. Duchovní Mistr se ztotožňuje se svými žáky, ve kterých už aspiraci zažehl, a společně pak přichází inspirovat duchovně hladový svět. Tímto způsobem se realizace mění na projevení.
Když je tu realizace, uvnitř realizace uvidíte projevení. Projevení je vnější podobou realizace a skutečně duchovní člověk okamžitě ucítí projevení v samotné realizaci. Jestliže jsem něco realizoval a projevil to na vnější úrovni, srdce lidstva to cítí, přestože fyzické mysli může nějakou dobu trvat, než si toho projevení všimne a než ho pochopí. Na poli projevení jedná Mistr s nevědomými, neaspirujícími či citově spoutanými lidmi, kteří nevidí Mistrovo bezmezné Světlo. Velký aspirant ale tuto realizaci vidí a nedokáže ji oddělit od projevení.Jen tím, že do pravdy vstoupíme a přeměníme ji, dosáhneme větší a širší pravdy. Pokud si myslíme, že vše, co se týká duchovnosti, už bylo řečeno našimi předky, mýlíme se. Pravda není nikdy úplná, neboť žijeme v neustále se překonávajícím vesmíru. To, co řekli učitelé minulosti, je věčně pravda. To, co říkáme my, je také věčně pravda. Každá pravda má ale svůj vlastní stupeň a my se zároveň neustále vyvíjíme a postupujeme.
Váš otec si možná na fyzické úrovni představoval něco nebo myslel na něco, co bylo v té době naprosto udivující. Vy jste teď vyrostl a myslíte na něco vyššího a hlubšího, protože věda pokročila na novou úroveň. To však neznamená, že byste dosažení svého otce popíral. Ne, překonáváte ho, překonáváte jeho schopnost, jeho chápání.
V duchovním životě nepopíráme, jdeme jen výš a výš, abychom dosáhli nejvyšší výšky. Nejvyšší Pravda, nejvyšší realizace či to, čemu se říká absolutní projevení, pořád ještě nenastalo. Duchovní projevení není dokončeno a možná nikdy dokončeno nebude.Ale musíte vědět, že tam je malý rozdíl mezi jejich aspirací a vaší. Je to jako rozdíl mezi vámi a stromem. Strom neškodí nikomu, je čistý a nevinný. Ale vy budete realizovat Boha dávno předtím než strom. Pokud je to otázka vnitřního pláče, aspirace, obyčejný člověk se nedá srovnat s velkými duchovními mistry. Když začali meditovat, mohlo to být na několik hodin, kdy se ztratili ve své meditaci.
Mnoho indických duchovních Mistrů bralo arzenik, a někdy v takovém množství, že si lidé mysleli, že chtějí spáchat sebevraždu. Ale jim to neublížilo. Někteří z tantrických jogínů vedli takový život vitálního potěšení, že by si někdo mohl myslet, že musí okamžitě upadnout. Ale jejich meditace předčila jejich vitální život. Když jsou na pokraji realizace, jejich vědomí je po celou dobu ve velmi vysokém světě a oni vůbec nezůstávají ve fyzickém světě, takže realizují Boha i přes svůj vitální život. Podobně někteří okultisté meditují devět nebo deset hodin denně a zbytek času vedou velmi špatný život. Ale intenzita jejich aspirace jim přinese realizaci i tak.Avatár je přímým sestoupením Boha do lidské inkarnace; je skutečnou, pevnou částí Božství, která stále pracuje jak v Nevyšším, tak i v nejnižším.
Avatár má sílu ohromného moře, zatímco jogín má sílu řeky nebo jezera. Když chtějí jogíni pozvednout vědomí lidstva, někdy jsou ovlivněni nevědomostí země. Ale Avatár zůstane v tom Nejvyšším i nejnižším současně, a dokonce i když je ve svém nejnižším, jeho schopnost působit není ovlivněna. Avatár má nekonečně větší schopnost dosáhnout úplné přeměny lidstva než jogín.
Na druhou stranu ani Avatár nejvyššího stupně nemusí nebo nemůže kvůli nevědomosti, temnotě a nedokonalosti světa vždy jednat z nejvyšší úrovně vědomí. Pozemské vědomí neaspiruje a většina lidských bytostí nechce jeho světlo. Podívejte se na Krista. Kdo o něj měl zájem? Velice málo lidí. Podívejte se na Sri Krišnu. Kdo ho přijal? Velice málo lidí!
Podle indické filozofie a duchovních nauk je Avatár přímý potomek Nejvyššího, který s Ním může kdykoliv přímo rozmlouvat. Většina jogínů to nedokáže; bude jim trvat dvě nebo tři hodiny, než vstoupí do svého nejvyššího vědomí, aby s Bohem mohli rozmlouvat. Okamžité spojení s Bohem nemají. Takové spojení má jedině Avatár.
Avatár je lidská bytost — mluví, jí, dýchá a dělá vše ostatní jako kterákoliv lidská bytost. Pokud však jen letmo dokážete zahlédnout jeho vědomí, když vstoupí do svého Nejvyššího, celý váš život se naprosto odevzdá k jeho nohám. I když se bude zdát, že si vás nevšímá, zůstanete u něj jako věrný pes, protože jste v něm získali jedinečný poklad, který vám nikdo jiný na zemi nedokáže dát. Člověk musí mít velmi, velmi vysokou úroveň duchovního vědomí, aby zahlédl i jen nejslabší záblesk Avatárovy výšky. Jeho vědomí nemůže být nikdy vyjádřeno nebo vysvětleno.
Mít Avatára za svého Gurua je tím největším požehnáním, jakého se člověku může dostat. Šrí Rámakrišna říkával: „Je-li Bůh kráva, potom je Avatár vemenem, které dává mléko.“ Velký aspirant řekne, že Bůh v podobě Avatára je soucitnější než Bůh sám. Řekne: „Udělám-li něco špatného, v případě Boha existuje soud, existuje zákon karmy. S Guruem je to ale jiné. Má ke svým nejdražším žákům jen hlubokou náklonnost. A tak když ke mně přijde skutečné potrestání, Guru ho odebere.“ Jestliže se hledající co nejupřímněji a nejsilněji modlí k Bohu a pláče po Bohu, Bůh mu může odpustit, místo aby ho potrestal. Když má ale za svého Gurua Avatára a má s ním to nejbližší spojení, jeho Guru ve skutečnosti přijímá potrestání místo něj.
Když je Avatár na zemi, ztělesňuje vědomí všech Avatárů, kteří přišli před ním. Šrí Rámakrišna řekl: „Ten, kdo je Ráma, ten, kdo je Krišna, v jedné podobě je Rámakrišna.“ Na Západě, bohužel, někteří lidé uznávají jako Avatára pouze Krista. Buď ho přijímají, nebo odmítají. Jestliže ho přijmou, žádný jiný Avatár pro ně neexistuje. Tady ale dělají chybu. Kristus, Buddha, Sri Krišna a několik dalších přišli všichni ze stejné místnosti. Bereme-li Krista jako božské, nekonečné Vědomí, pak od něj nemůžeme oddělit Sri Krišnu, Buddhu nebo Šrí Rámakrišnu. Nejvyšší vstoupil do podoby, kterou nazýváme Kristus, vstoupil do podoby, kterou nazýváme Sri Krišna, vstoupil do podoby, kterou nazýváme Šrí Rámakrišna.Napoleona nemůžeme nazvat vibhutim, ale to, čeho Napoleon dosáhl v materiálním světě, Vivékánanda dosáhl ve světě duchovním. Prostřednictvím Vivékánandy působila v lidské podobě velmi mocná, dynamická síla. Opravdovým posláním Vivékánandy bylo šířit poselství jeho Mistra, Šrí Rámakrišny. Rámakrišna něčeho dosáhl, ale mnoho neprojevoval. Nestaral se o dosažení světa nebo o mentální rozvoj. Dnešní svět potřebuje mysl. Mysl ani nemusí být intelektuální — může to být jen obyčejná mysl, která rozumí základním věcem. Šrí Rámakrišna se ale nezajímal ani o tuto obyčejnou mysl. A tak Vivékánanda posbíral plody stromu, kterým byl Rámakrišna, a nabídl je světu. Ve věku třiceti let přišel na Západ a přinesl s sebou záplavu světla.
Ve chvíli odchodu Šrí Rámakrišny Vivékánanda stále ještě zpochybňoval duchovní výšku svého Mistra. Vnitřně si říkal: „Jestliže mi řekneš, že jsi velký Avatár, uvěřím ti.“ Rámakrišna četl jeho myšlenky a řekl: „Narene, stále ještě o mně pochybuješ? Ten, kdo je Ráma, ten, kdo je Krišna, je v jedné podobě v tomto těle Rámakrišna.“ Ráma byl Avatár, Krišna byl Avatár, a Vivékánandův Mistr je oba ztělesňoval.
Vivékánanda nebyl Avatár; nemůže být srovnáván se Šrí Rámakrišnou. Cítím k Vivékánandovi nesmírnou lásku a obdiv. Mé spojení s ním je ve vnitřním světě velmi blízké. Bohužel se zde na Západě setkávám s některými duchovními lidmi a svámími, kteří Vivékánandu a jeho dosažení znevažují a odvažují se říkat, že nebyl realizovaný. Mohu říci jen to, že ti, kteří Vivékánandu znevažují, nejsou hodni omýt jeho nohy. Realizaci Boha zajisté měl, byl velmi pokročilý.
Obyčejný člověk nemůže posuzovat výšku Avatára. Je to, jako by se trpaslík pokoušel změřit obra — je to směšné. Nemysleme ale na výšku duchovního Mistra. Mysleme jen na jeho přítomnost v našem srdci. Dokážeme-li v hloubce svého srdce cítit jeho přítomnost, může být naší pomocí, naším průvodcem, naší inspirací, naší aspirací, naší cestou a naším Cílem.Pak objevil, že existuje nirvána, v níž vyhasínají všechny touhy, v níž vyhasínají všechny pozemské sklony, v níž vyhasínají všechna omezení. V ní se dostáváte mimo pole působnosti fyzického a vše je tam vnitřní existencí. Řekl: „Jsem teď velmi, velmi unavený. Vstoupím do tohoto blaženého stavu a odpočinu si.“ Rozhodl se, že nechá další božské vojáky, aby přišli do světa bojovat pro plné projevení Boha. Jestliže jeden voják bojuje statečně mnoho let a pak odpočívá a jestliže se jiný voják, který přijde po něm, rozhodne bojovat, dokud nedokáže projevit to Nejvyšší, přirozeně cítíme, že tento druhý člověk hraje svou roli s větší silou, větší energií, větší vytrvalostí. Chce-li někdo po realizaci projevovat, přirozeně vede lidstvo o krok dál, protože Bůh potřebuje i projevení.
Říci však, že ten první nesehrál svou roli nebo chtěl uniknout, je špatné. Buddha jako jednotlivec svou roli sehrál. Realizaci Buddha měl. Měl odhalení. Začal také projevovat, nakonec ale nechtěl hrát v poli projevení vědomou roli. Už se více nechtěl účastnit Kosmické Hry. Jako jednotlivec Buddha nikdy nezastával únik ze světa nebo jeho popření. To, co zastával, byla modlitba a meditace ke vstupu do věčného blaženého stavu vědomí. Můžete říci, že otevřel další cestu, nebo tomu můžete říkat dům. Ti, kteří vstoupí na tuto cestu či do tohoto domu, se po realizaci Boha nevrací do světa, zatímco ti, kteří vstoupí do jiného domu, se do světa vrací.
Není to tak, že když vstoupíte do nirvány, jste tam polapeni. Ne, když vstoupíte do nirvány, obvykle se nevracíte, protože nechcete. Jsou ale někteří duchovní Mistři, kteří stav nirvány překročí a vrátí se do světa. Nezůstanou v tom domě. Dynamická potřeba Nejvyššího donutí tyto Mistry, aby se poté, co žili jeden život jako realizované duše, znovu vrátili na svět a pracovali pro Jeho projevení.Žádná mysl, žádný tvar, Já jen existuji;
Nyní ustala všechna vůle a myšlenka.
Úplný konec tance Přírody;Jsem tím, koho jsem hledal.
Neměním nic na čas a skutky;
Má kosmická hra je skončena.— z básně The Absolute
od Sri Chinmoye
Když skončí kosmická hra člověka, vstoupí do nirvány. Je-li někdo unavená duše a chce se trvale dostat mimo konflikty, mimo dosah kosmických sil, pak je nirvána vítána. Nirvána znamená zastavení všech pozemských činností, vyhasnutí tužeb, utrpení, spoutání, omezení a smrti. V tomto stavu se člověk dostává mimo pojem času a prostoru. Tento svět, země, je hřištěm pro tanec kosmických sil. Jakmile však někdo vstoupí do nirvány, kosmické síly se poddávají nejzazší, nejvyšší Pravdě a Ten, kdo poznává, Poznávané i Poznání či Moudrost se stávají jedním. V tu chvíli se člověk stává Tím, kdo poznává, a zároveň Poznávaným.
Nemá-li člověk zážitek nirvány, obvykle neví, co je iluze. Podle některých duchovních učitelů je svět mája, iluze. Když člověk vstoupí do nirvány, uvědomí si, co je iluze. Nirvána je stálá jednota s Bohem. Vše tam končí stálou Blažeností. Tato Blaženost je nepředstavitelná, nesmírná, nepopsatelná. Za nirvánou je stav naprosté jednoty. Tato jednota je dynamickou jednotou s Bohem.
Nirvána je velmi, velmi, velmi vysoký stav. Nicméně pro božského pracovníka není stavem nejvyšším. Chce-li člověk sloužit Bohu zde na zemi, potom se musí znovu a znovu vracet na svět, aby sloužil Nejvyššímu v lidstvu. Chce-li člověk projevit Nejvyššího na poli stvoření, pak musí pracovat v naprosté dynamice Nejvyššího, a ne odpočívat v nirváně. To neznamená, že by božský pracovník nemohl zažít nirvánu. Zážitek nirvány mají k dispozici všechny duše, které realizovaly Boha. Trvalá nirvána je však pro ty, kdo chtějí být spokojeni jen s neměnným aspektem nejvyššího Brahman. Pokud chce někdo ztělesnit neměnný i dynamický aspekt Nejvyššího, rád bych řekl, že musí nirvánu překročit a vstoupit do oblasti projevení.From:Sri Chinmoy,Vrcholky cesty k Bohu: samádhi a siddhi, Madal Bal, 1995
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sgl