Existují tři druhy realizace: mohu, mám a jsem. Mohu vidět tvář Pravdy, transcendentální Pravdy. Hluboko uvnitř sebe mám Věčnost, Nekonečnost a Nesmrtelnost. Jsem Bůh. To jsou hlavní realizace, kterých nakonec každý dosáhne.
Abychom dosáhli realizace, je nanejvýš důležitá aspirace. Dvěma nesmrtelnými přáteli Věčnosti jsou aspirace a realizace. Cílem aspirace je stoupat. Cílem realizace je překonávat.
Prvořadou důležitost má také inspirace. Naše inspirace nás vynáší od úpatí stromu života až k nejvyšší větvi stromu života. Naše aspirace nás přenáší ze světa utrpení do světa světla a blaženosti. Naše realizace přeměňuje náš pláč Věčnosti na úsměv Nekonečnosti. Pláč Věčnosti je to, co máme teď. Úsměv Nekonečnosti je to, čím se jednoho dne staneme.
Každý hledající má vnitřní pláč, který nazýváme aspirace. Každý hledající má také vnitřní poselství: zasvěcení. Díky zasvěcení cítíme, že Bůh-Stvořitel a Bůh-stvoření jsou neoddělitelně jedním. Proto když sloužíme Bohu-stvoření, sjednocujeme se s Bohem-Stvořitelem.
Aspirace nás učí nezbytnost realizace a realizace nás učí nezbytnost sebepřekonávání. Proč? Protože náš Zdroj, náš Samotný Milovaný Nejvyšší, v každém okamžiku překonává svou vlastní Skutečnost Vize a svou vlastní Vizi Skutečnosti.
Zasvěcení je nedílnou součástí projevení Boha. Protože Bůh neustále překonává Sám Sebe, tak projevení Boha nikdy nekončí. Proto nám projevení Boha umožňuje cítit nezbytnost sebepřekonání. Naše sebepřekonání se zde na Zemi odehrává v našem projevení Boha a prostřednictvím našeho projevení Boha. Pokaždé, když překonáme sami sebe, vidíme, že se Bůh projevil v nás a naším prostřednictvím velmi zvláštním a významným způsobem.
Naše zasvěcení a realizace nám říkají, že vždy musíme jít dál, dál, dál. Dnešní cíl je jen startovní čárou pro zítřejší cestu. Dnešní dokonalost značí jen začátek zítřejšího nového stvoření. Dnešní uspokojení je zvěstovatelem ještě větší touhy po větší čistotě, kráse, blízkosti a jednotě s Bohem.
Realizace je květina krásy a ovoce povinnosti. Květina krásy je naše srdce a ovoce povinnosti je náš život. Krása je naše sebedávání; povinnost je naše stávání se Bohem. Krása odhaluje Nekonečnost v konečném; povinnost projevuje Nesmrtelné ve smrtelném. Krása říká hledajícímu Boha, že jeho zdroj je v Bohu. Povinnost říká hledajícímu Boha, že jeho život je jen pro Boha, pro Boha samotného.
Indická filozofie, indické náboženství a indická duchovnost mají od pradávných časů jediné poselství — poselství realizace neboli „Poznej sám sebe“. Když hledající pozná sám sebe, prohlašuje: „Aham Brahmasmi“ — „Jsem Brahman, Jeden bez druhého.“ Stejné poselství se objevilo zde na Západě, když Spasitel prohlásil: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Toto je nejvznešenější poznání duše.
Každý člověk si musí vyvinout určitou vnitřní sebedisciplínu, aby zažil realizaci Boha. Nejjednodušší způsob, jak se v rámci vnitřní sebedisciplíny přiblížit k nejvyšší Skutečnosti, je pomocí lásky, oddanosti a odevzdání.
Mluvím zde o božské lásce, která je zcela odlišná od lidské lásky. Lidská láska se snaží vlastnit a být vlastněna. Proto se lidské lásce nikdy nepodaří nás uspokojit. Ale božská láska se chce v každém okamžiku rozpínat, a zatímco se rozpíná, osvobozuje.
Lidská oddanost není nic jiného než připoutanost. V lidské oddanosti jsou oddaný a objekt jeho oddanosti jako dva slepí žebráci bez cíle a místa určení. Ale božská oddanost jen posiluje náš vnitřní pláč po vyšším světle a blaženosti. Božská oddanost zvětšuje čistotu našeho srdce a ta je nanejvýš důležitá k realizaci absolutní Skutečnosti. Jako poslední přichází odevzdání. V lidském životě se odevzdáváme svým nadřízeným. Jako otroci se odevzdáváme těm, kteří nad námi mají moc. Ale tento druh odevzdání má daleko k duchovnímu odevzdání. Když se lidská bytost odevzdá nadřízenému, neexistuje žádná záruka, že tento tak zvaný nadřízený má více světla.
V božském odevzdání se odevzdáváme svému Zdroji, abychom se vědomě stali nedílnou součástí tohoto Zdroje. V duchovním životě se odevzdáváme radostně, oduševněle a nepodmíněně svému vyššímu Já, abychom se sjednotili s tím Nejvyšším v nás. Malá kapka ví, že její jedinou skutečností je oceán. Když vědomě splyne s oceánem, ztrácí svou samostatnou identitu a stává se samotným oceánem.
V životě chceme dosáhnout mnoha věcí. Abychom dosáhli svých vnějších cílů, snažíme se všemi možnými prostředky ovlivnit ostatní. Někdy užíváme nečestné prostředky nebo se snažíme ostatní podvádět a ostatní se nás také snaží podvést. Ale je-li naším cílem realizace Boha, nemůžeme doufat, že Boha podvedeme nebo jej budeme ovlivňovat nečestnými prostředky. Ve skutečnosti to vůbec není zapotřebí. Božím nejvroucnějším přáním je, abychom Ho poznali.
Bůh nám říká: „Mé dítě, mám pro tebe nesčetně způsobů, jak Mě realizovat. Jestliže se některý způsob nehodí k tvé přirozenosti, existuje mnoho, mnoho dalších způsobů. Představím se ti nesčetně způsoby, abys Mě mohl realizovat. V každém okamžiku budu klepat na dveře tvého srdce a jestliže Mě chceš upřímně přijmout, otevřeš dveře.“
SHS 1-11. Na pozvání profesorů Diany Eck a Davida Eckela přednesl Sri Chinmoy v Centru pro studium světových náboženství na Harvard Divinity School 19. dubna 1983 následující přednášku a potom odpověděl na několik otázek.↩
Sri Chinmoy: Existuje něco uvnitř nás, co má rádo nevědomost a libuje si v potěšeních nevědomosti. Můžeme to nazvat vitálno nebo fyzické vědomí nebo mentální vědomí nebo jakkoliv jinak. Ale rozhodně je uvnitř nás něco, co vědomě či nevědomě podporuje nevědomost. Velbloudova tlama krvácí, když jí trny, ale on je nepřestává jíst. Taktéž víme, kolik utrpení nám nevědomost v našem lidském životě způsobuje, ale určitá naše část nechce nevědomost překonat.
Na druhou stranu je v nás něco, co nevědomost a utrpení chce překonat, a to je naše duše. A tak v každém okamžiku vědomě či nevědomě podporujeme nevědomost a zároveň se ji vědomě snažíme překonat. Ale jakmile jsme jednou probuzeni, cítíme už pouze nezbytnost překonání nevědomosti a setrvání v tomto stavu.
Nevědomost je v první řadě omezení lidské mysli; tady začínají problémy. Mysl má velmi omezené schopnosti. Má pevná a neměnná pravidla. Říká, že je-li Bůh tato, nemůže být tamto. Ale proč by Bůh nemohl být toto a zároveň tamto? Jestliže je Bůh vševědoucí a všemohoucí, jestliže je všudypřítomný, pak je vším. Mysl vždy rozděluje a zatímco rozděluje, spoutává a omezuje sama sebe. Protože lidé žijí převážně v mysli, snaží se neustále spoutat a omezit Skutečnost. Ale božská Skutečnost není něco, co lze spoutat. Je schopna se jen zvětšovat a rozpínat. Na rozdíl od mysli je srdce jednotou a má tak schopnost sjednotit se se Skutečností, jako kapka, která vstupuje do oceánu a stává se oceánem samým. Jestliže umíme vědomě zůstat po celou dobu v srdci, pak si dokážeme vytvořit jednotu s božskou Skutečností, která je Skutečností duše. V této skutečnosti neexistuje nevědomost. Je zde pouze světlo a blaženost.
Když se přibližujeme ke Skutečnosti prostřednictvím srdce a ztotožňujeme se s nejvyšší Skutečností, vidíme, že to, co nazýváme utrpením, utrpením v hlubším smyslu vůbec není. Když vstoupíme do Buddhova vědomí nebo Krišnova vědomí nebo Kristova vědomí, v tu chvíli vidíme utrpení jako zkušenost, která uvnitř nás roste a září, aby přeměnila naši lidskou přirozenost a projevila vyšší světlo Shůry.Když ve vnějším životě dítě pláče, jeho matka ihned přispěchá a dá mu, co potřebuje. Dítě může být i v jiném pokoji, ale ona přispěchá a dá mu jídlo nebo hračku nebo cokoliv, po čem pláče. Podobně, pokud ve svém srdci upřímně pláčeme po nejvyšší Skutečnosti, pak nehledě na to, kde jsme, Bůh přispěchá, aby nám ji dal.
Mysl vždy pochybuje a podezřívá. V této chvíli mě mysl přesvědčí, že jste dobrý člověk, a v příštím okamžiku mi mysl řekne, že jste velmi špatný člověk. A pak mysl řekne: „Kdo jsem, že ho soudím? Nechť zůstane, čím je. Jestli je dobrý, nebo špatný, je to přece jeho život.“ Kde je tedy v tomto přístupu uspokojení? Ale jestliže mé srdce cítí, že jste dobrý člověk, pak se ihned bude snažit dozvědět se o vás více. Na základě síly své jednoty se srdce vždy snaží postupovat vpřed, dál a hlouběji. Ale mysl jenom znovu a znovu pochybuje o svých vlastních zjištěních.Ale když se budeme upřímně modlit a meditovat, přijde doba, kdy poznáme Pravdu. V tu chvíli uvidíme, že věci, po kterých jsme pátrali a pro které jsme plakali, máme hluboko uvnitř sebe. Ztělesňujeme právě tyto věci.
Když se vydáváme na svou cestu, první věc, kterou musíme vědět, je, že můžeme: můžeme dosáhnout nejzazší Pravdy. Pak si musíme uvědomit, že tato nejzazší Pravda není někde jinde nebo nepatří někomu jiného. Je hluboko uvnitř nás; vždy byla naše. Naše třetí a poslední zjištění je, že představujeme Pravdu; jsme Pravdou.
Takže abych se vrátil k vaší otázce, druhé poznání — mám — je v konečné analýze přeměněno na třetí poznání — jsem. To, co máme, je to, co jsme měli vždy. Když to vědomě pochopíme, vrosteme do toho. Pak vidíme, že to, čím jsme se vědomě stali, je to, čím jsme vždycky byli a věčně jsme.Nehledě na to, síly nevědomosti jsou všude kolem nás; nevědomost sama je řekněme síla. Můžete být světec, ale tyto síly jsou všude kolem a vy je nemusíte ovládat. I když jste tedy možná neudělali nic špatného, tyto síly vás mohou i tak napadat. Mnoho nevinných lidí je těmito silami ovlivněno. Takže pokud někdo trpí, obvykle to můžeme připsat karmě, kterou získal v některé předchozí inkarnaci, ale je také možné, že jeho utrpení způsobují nebožské síly.
Každý z nás má duši, srdce, mysl, vitálno a fyzické vědomí. Duše je zcela božská; představuje uvnitř nás Boha. Srdce se občas chce ztotožnit s ostatními a cítí jednotu se světem, ale někdy také trpí nejistotou. Mysl chce na jednu stranu znát pravdu a mít v sobě a ve světě mír, ale na druhou stranu je ihned podezřívavá, když vidí mír, a neustále se snaží věci oddělovat a rozdělovat. Vitálno může být dynamické, ale může být také agresivní. Tělo dovoluje, aby bylo vedeno silnějšími snahami ostatních částí naší bytosti; ale jeho vlastní snahou je být netečné.
Každá část naší bytosti má tedy dobrou část i odrazující část. V tomto okamžiku bude část naší bytosti jednat božsky a v příštím okamžiku bude jednat nebožsky. Božské v nás se nás snaží neustále zdokonalovat, a tím zdokonalovat svět. Neustále se modlí pro realizaci Boha, odhalení Boha a projevení Boha. Ale máme uvnitř sebe ještě další skutečnost, která chce jen vládnout nad ostatními a zničit je.
Božské v nás se cítí špatně, když se ve světě odehraje nějaká katastrofa. Ale lidské v nás nebo zvířecí v nás z toho může mít zlomyslné potěšení, protože katastrofa se děje v jiné části světa a nás neovlivňuje. Nejenže se nebožské síly uvnitř nás radují, když se dějí špatné věci, ale ve skutečnosti mohou špatné věci způsobovat. Nebožské síly, které máme nebo které ztělesňujeme, mohou vytvářet ve světě mnohé problémy.Když hledám policistu a najdu někoho v policejní uniformě, budu velmi potěšen. Protože bude mít na sobě uniformu, budu vědět, že je to policista. Ale když hledáte policistu a náhodou víte, že ten a ten je policista, pak k němu půjdete, i když na sobě nebude mít uniformu. Podobně, když je někdo již ve spojení s vyššími skutečnostmi, bude jeho zážitek Milovaného Nejvyššího mít jednu podobu, zatímco někdo, kdo zažije to Nejvyšší poprvé, bude mít zážitek odlišný.
Je to jako dítě, jehož otec je soudcem Nejvyššího soudu. Když dítě vidí svého otce v běžných šatech, stále ví, že jeho otec je soudcem Nejvyššího soudu. A když jde do soudní síně a vidí svého otce v taláru, stále ví, že tento člověk je jeho otcem. Ale pokud někdo, kdo není členem rodiny, uvidí soudce na ulici, nepozná ho. Stejně tak vidí každý Milovaného Nejvyššího takovým způsobem, který je pro něj nejpřesvědčivější.Když je dítě neukázněné, v jistém okamžiku může otec dítěti pohrozit nebo jej i uhodit. Neznamená to, že by otec měl v tu chvíli k dítěti menší náklonnost nebo s ním měl menší soucit. Ne, otec dělá jen to, co je zapotřebí. Dítě se potřebuje učit, ale neví, kde a jak nalézt pravdu. A tak otec vystupuje se svým mocným a děsivým aspektem, aby ho učil. Jindy, když dítě udělá něco dobrého, otec projeví svou náklonnost, a tím také pomůže dítěti se učit.
Nejvyšší tedy přijde v různých formách v závislosti na tom, co kdo potřebuje a chce. Když přijde Božské v podobě Kálí, tak ne proto, aby někoho potrestalo, ale aby ho zdokonalilo. Naše obyčejné lidské vědomí to může brát jako trestání, ale z nejvyššího hlediska je to pro naši přeměnu a zdokonalení.Člověk by si neměl myslet, že je duchovně nadřazen ostatním jen proto, že Bůh chce, aby trávil čas v modlitbách a meditacích spíše než zaplétáním se do běžných lidských vztahů. Ne, to jen prostě Bůh nechce, aby se na této úrovni svého vývoje účastnil běžného vnějšího života. Podobně nemůže nikdo říci, že je lepší než ostatní jen proto, že je velký filantrop nebo intenzivně pracuje pro společnost. V duchovním životě je hlavní a nejdůležitější věcí slyšet poselství z nitra a poslechnout jej. Jedině tehdy děláte tu správnou věc.
Neexistuje přesné pravidlo určující, zda je žádoucí nebo nežádoucí, aby se duchovní člověk stýkal se světem kolem něj. Možná si řeknete: „Když nebudu sloužit světu, jak mohu realizovat Boha?“ Tento typ otázky může být zodpovězen pouze z nitra. To, co musím pro svůj vnitřní pokrok udělat já, může být odlišné od toho, co musíte udělat vy. Je-li pro hledajícího obtížné získat poselství z nitra, pak musí jít za učitelem, který se dokáže sjednotit s potřebami jeho duše a řekne mu je.Profesor David Eckel: Mnohokrát děkujeme, že jste přišel a podělil se s námi o své hluboké poznatky.
From:Sri Chinmoy,Písně srdce hledajícího, Madal Bal, 2007
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/shs