Proudícím slzám srdce mé matky a překypujícím úsměvům duše mé matky

Část I — Básně

Proudícím slzám...

Proudícím slzám

a

duše mé matky

— Madal

Zdědil jsem

Lásku a odhodlání mé sestry Lily

Starostlivost a službu mé sestry Arpity

Zasvěcení a poezii mého bratra Chitty

Filosofii a moudrost mého bratra Hridaye

Trpělivost a odpoutání mého bratra Mantua

Nezměrnost a hudbu mé sestry Ahany

Odevzdání a slzy duše mé matky Yogamayi

Vnitřní odvahu a vnější vítězství mého otce Shashi Kumara

Část II — Zkušenosti raného dětství

Modlitba mé matky

Narodil se Madal

Moje maminka řekla: „Ne, mé dítě přinese ohromné jméno a slávu do naší rodiny.“

O týden později moje babička zkomponovala kuplet, ve kterém se pravilo: „Člověk zrozený v Bhadra obrátí všechno vzhůru nohama.“ Srpen se v Bengálsku nazývá „Bhadra“, ale v dialektu Chittagong se říká „Bhada“. Báseň tedy zněla:

Ek bhada jar

Moje maminka také zkomponovala kuplet v bengálštině, říkající, že ten, který se narodil v tomto měsíci, v měsíci Bhadra, je určen stát se zlatým bubnem. Zlatý buben zní na Nebesích, kde na něj hrají kosmičtí bohové. Báseň zněla takto:

Ek bhada jar

Buben

Příběhy z Mahábháraty

Moje maminka byla velmi šťastná, zavřela svoji knihu a pozorně sledovala, jestli opravdu spím. Potom sama usnula. Čekal jsem jenom na to, až usne a vyběhl jsem ven. V zahradě bylo mnoho stromů, na kterých rostlo guave, mango a jiné ovoce. Sloužící mi pomohl česat ovoce a já je jedl.

Za půl nebo tři čtvrtě hodiny se moje maminka vzbudila a vidí, že jsem pryč. Poslala mladého sluhu, aby mne hledal na zahradě. Většinu času jsem byl na mangu, trhaje mango pro celou rodinu.

Potom jsem se vrátil zpět. Maminka mne i sluhu začala peskovat. Říkala: „Proč jste ho odnesl ven?“

Sluha na to: „Plakal. Co jsem měl dělat?“

Můj úsměv ale vždy překonal její srdce. Jak rychle mne začala peskovat, tak také rychle skončila a odpustila mi můj podvod. Tento trik jsem potom sehrál ještě mnohokrát.

Moje první lekce angličtiny

Mytí nohou mého tatínka

Opice

Komu se chce učit?

Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní lekce. Učitel nám dával vyučovací lekce blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakšmí. Koutkem oka jsem pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní člun. Několikrát jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel to vždy včas zpozorovali, takže jsem byl pokaždé chycen.

Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: „Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš se učit!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona také cítila, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějný případ. Takže poslala sluhu a mne do města, aby na mne koupil pořádné šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.

Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel místo do školy do města. Komu se chce studovat? Během sedmi nebo osmi let jsem velmi často nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první. Můj učitel byl ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!

Vždy, když jsem byl ve městě, celý den jsem jen tak prochodil sem tam. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na náměstí a pozoroval je. Také jsem rád chodil k řece Karnapuli a pozoroval parníky a lodě.

Strýc z maminčiny strany žil ve městě, a tak jsem se u něho často zastavoval. Jeho žena byla skvělá kuchařka a její lahodná jídla se nedala s ničím srovnat! Často jsem zde zůstal celý týden. Když to ale trvalo déle než týden, vždy pro mne přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mne přivedl zpět.

Když jsem navštívil mé tety ve vesnici, maminka mi nedovolila zůstat více než dva dny. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho. Byl jsem jejím nejdražším dítětem a beze mne se necítila dobře. Pouze v několika málo případech mi dovolila zůstat ve strýcově domě celý týden.

Moje maminka v očích lva

Asi ve dvě hodiny odpoledne, když byli moji přátelé ve škole, jsem se rozhodl, že vylezu na jednu horu. Na té hoře jsem byl už mnohokrát v doprovodu mých přátel a příbuzných. Tentokrát jsem byl sám, což zvyšovalo moji radost z dobrodružství, takže jsem šel dál a dál, až jsem se ocitl v hustém lese, který pokrýval celou horu. S přáteli jsme chodívali jen přes okraj lesa, kde to bylo ještě snadno přístupné.

Měl jsem velmi rád jeden druh ovoce, který se nazývá jujub. V tom lese rostlo mnoho jujub stromů, takže jsem na jeden vyšplhal a jedl, co srdce ráčilo. Potom jsem sešplhal dolů a najednou, přímo proti mně ve vzdálenosti nějakých deseti stop, byl horský lev! Lev a já jsme stáli tváří v tvář.

V prvním okamžiku mi připadalo, že lev vůbec nevypadá divoce, že je naopak vší mírností. Navíc, ve lvích očích se odrážela maminčina tvář, přestože maminka byla v naší vesnici, Shakpura, šest mil odtud.

Tato scéna trvala několik minut. Dívaje se na maminčinu tvář ve lvích očích, necítil jsem strach, ani jsem nezačal plakat. Byl jsem tichý a klidný. Čím déle jsem se na lva díval, tím něžnější pocit jsem z něho měl. Po asi pěti minutách jsem se velmi pomalu otočil a vydal se nazpět. Když jsem se opatrnou a pomalou chůzí vzdálil na rozumnou vzdálenost, snad čtvrt míle, otočil jsem se, abych viděl, zda mne lev nesleduje. Po zvířeti ani stopy. Prudce jsem se rozběhl jako o život. Uběhl jsem v krátkém čase jednu míli, plačíc a křičíc: „Pomoc! Pomoc!, Viděl jsem lva!“ Když jsem konečně dorazil do domu mé tety, křičel jsem a třásl se po celém těle. Moje teta měla pocit, že jsem zemřel a že se vrátil jenom můj přízrak. Někteří vesničané dávali najevo svoje sympatie, když byl někdo kárán, ale moje teta mne držela s takovou něžností, jako kdybych skutečně zemřel.

Ačkoli bylo domluveno, že se vrátím domů až za čtyři dny, moje maminka neočekávaně přijela ještě týž den. Během spánku, když odpoledne odpočívala, měla sen, ve kterém byl její nejmladší syn napaden a zabit lvem. Se svým sluhou dorazila do domu svého bratra šílená zármutkem, domnívaje se, že je její syn mrtev.

Povídání o kuchyni

Moje sestra uměla vařit. Kromě ní vařil také jeden brahmínský sluha se svým pomocníkem. Bůh Sám ví, co uvařila moje maminka! Jejím vařením bylo sezení v chrámu a hodiny a hodiny modliteb a meditací. Nemyslím, že by někdy vařila.

Normálně jsme jedli všichni spolu, ale o sobotách a o nedělích, když byl tatínek doma, jedla maminka z respektu před tatínkem sama, nebo s mojí sestrou, zatímco tatínek jedl se svými syny.

Vzpomínky

Víra v Boha, ne v doktory

Jak moje maminka léčila neštovice

Moje maminka řekla: „S Božím požehnáním a mými modlitbami nedovolím, aby můj nejmladší syn zemřel, nebo oslepl či ohluchl.“ Doktor na to: „Já vím, že nechcete, aby váš syn zemřel, ale on umírá. Naše léky jsou na tohle nedostatečné.“

Moje modlitba je nekonečně silnější než neštovice

Jednou se knězi zdálo, že jsem zemřel. Ještě v noci vyběhl ven a běžel k našemu domu. Moje maminka mu otevřela a on za chvíli viděl, jak spím pod sítí proti moskytům. Moje trápení bylo nejzoufalejší, ale v tu chvíli jsem se vzbudil a propukl v pronikavý zdravý pláč.

Jak to kněz uviděl, začal se pěstmi bít v prsa a z radosti či ze strachu — nebo možná z obojího — si rval vlasy: „Ó Bože“, plakal: „Ty jsi mne oklamal. Mé srdce je ale přemoženo radostí a vděčností za tvůj klam.“

Moje maminka chtěla vědět, proč kněz přišel v tak pozdní hodinu a on jí, stále se ještě chvějíc, vyprávěl o svém snu.

Doktor nebo okultista

Z času na čas ztrácel svoji okultní sílu a potom byl velmi šťastný, protože ho lidé přestali trápit. Při různých příležitostech někdy zcela záměrně říkal lidem špatné věci, protože mu pokládali všechny možné druhy hloupých a neužitečných otázek. Na naši rodinu však byl vždy velmi laskavý.

V ten den dorazili do okultistova domu bratrancovi rodiče dříve než moji. Požádali jej o pomoc pro svého syna. Okultista jim řekl: „Bůh je také v každém doktorovi. Jsem opravdu rád, že je váš syn v nemocnici, a ne doma. Bůh vše udělá prostřednictvím doktorů, nemějte obavy.“

Za pár hodin k němu dorazili také moji rodiče. Okultista jim řekl: „Doktoři jsou zbyteční. Co můžou vědět? Nejsou schopni vašeho syna vyléčit. Zde vám dám požehnaný popel od nohou Matky Kálí.“

Potom setřel popel ze své svatyně zasvěcené Matce Kálí. Byl znám jako nejoddanější ctitel Matky Kálí. Dal popel mé mamince a řekl: „Dejte ho synovi na hlavu a na srdce.“

Léčení tyfové horečky

Potom moje maminka navštívila jednoho z našich příbuzných, který byl dříve doktorem. Nechal své profese a stal se sanjásinem, protože ztratil víru v tradiční medicínu. Cítil, že je třeba jít ke skutečnému lékaři, kterým může být jedině Bůh. Moje maminka řekla: „Protože realizoval Boha a zanechal medicíny, ví, že jediným lékařem je Bůh. Přivedu ho, aby se podíval na naši Rani.“

Přání mé maminky

Moje maminka protestovala: „Ty mi nerozumíš. Pláču, protože chci, aby všechny mé děti, synové stejně jako dcery, následovaly tuto cestu. Toužím po tom, aby každý z vás realizoval Boha ještě v tomto životě!“

Lidská matka a Božská matka

Tatínek byl velmi smutný a rozčilený, že nás Hriday opustil. Řekl: „On od nás dezertoval. Já ho nepotřebuji. Nechci ho.“ Protože tatínek do Ašrámu nechtěl jet, začala jej maminka přesvědčovat. Přesvědčovala ho jeden a půl dne. Potom tatínkovo srdce podlehlo dojetí. Stačilo půl druhého dne; potom souhlasil.

Do Ašrámu jsme jeli všichni. Tatínek měl jízdné zdarma, protože byl hlavním inspektorem železniční linky Assam-Bengal. Mohl mít jedenáct lístků plus dva pro sluhy. Při jiných příležitostech s námi jezdívali lidé, kteří se stávali našimi příbuznými jenom na cestu. Děvčata a chlapci z naší vesnice jeli jako dcery, synové a bratranci. Po tatínkově smrti jsme byli v Ašrámu jenom jednou, a to jsme museli platit.

Tenkrát byl vstup dětem do sedmi let do hlavní budovy Ašrámu zakázán. Stáli jsme na pronajatém místě, a protože mi ještě nebylo sedm let, nemohli jsme jít dovnitř. Matka Ašrámu vyšla každý den na balkon, aby s ní lidé mohli meditovat. Velmi jsem plakal, a můj strýc Nirmala-di se obětoval a vzal mne o čtyři bloky domů dále, aby se maminka mohla setkat s Matkou Ašrámu.

Maminka byla velmi šťastná, že vidí svého syna, ale bratr se cítil špatně, protože věděl, že ho maminka chce odvést zpět domů. Potom přišel den, kdy se maminka mohla setkat s Božskou Matkou. Byla připravena uprosit ji, aby směla svého nejstaršího syna vzít zpátky domů. Moje maminka neuměla anglicky. Naštěstí jedna z mých sester, která anglicky uměla, stála hned za ní. S Matkou byl její vrchní sekretář.

Moje maminka řekla v čisté bengálštině: „Jsem vám velmi vděčná, Božská Matko, že jste přijala odpovědnost za mého nejstaršího syna. Je nyní u vašich nohou. Nyní se modlím za to, abyste převzala péči nad všemi mými dětmi. Jsou ještě příliš mladé, ale slibte mi prosím, že až vyrostou, převezmete za ně plnou odpovědnost tak, jak jste přijala mého nejstaršího syna pod svou ochranu a vedení.“

Matka Ašrámu okamžitě odpověděla: „Ano, všechny jsou moje.“

Vidíte, co se stalo! Moje matka jela do Ašrámu, aby vzala svého syna zpět a místo toho prosila Božskou Matku, aby se postarala o ostatní děti, až vyrostou.

Když maminka se sestrou přišli zpět do míst, kde jsme na ně čekali, řekla maminka: „Podívejte se, co jsem udělala! Přijela jsem, abych přivezla mého nejstaršího syna zpět domů a místo toho jsem Božské Matce nabídla všechny svoje děti!“

Všichni se smáli a zároveň byli hluboce pohnuti. Také tatínek byl pohnut, že jeho žena je tak oddána Matce. Takže srdce říkalo jednu věc; mysl říkala něco jiného. Vždycky říkám, že srdce může vyhrát. Mysl chtěla vzít nejstaršího syna zpět, a co udělalo srdce? Srdce chtělo opačnou věc.

Jeden bratr v Ašrámu vystřídal druhého

Moje maminka byla velmi nemocná, když Hriday dojel domů. Celá rodina věděla, že bude brzo následovat tatínka na onen svět. Chitta však přesto chtěl odjet do Sri Aurobindova Ašrámu. Maminka řekla: „Umírám. Je to otázka několika měsíců. Nebudeš se cítit smutně, když umřu v tvé nepřítomnosti?“ Chitta okamžitě odpověděl: „Máš pravdu, nikam nepojedu.“ Maminka se ještě zeptala: „Koupil sis už jízdenku?“ A on na to: „Už dávno jsem si ji koupil, ale nepojedu. Nechci, abys zemřela a já byl někde jinde.“ Maminka byla velmi šťastná, že Chitta odložil svůj odjezd, ale zároveň věděla, že až odejde, všechny její děti odejdou do Ašrámu. Chitta už dávno zapomněl na datum, kdy měl původně odejet a už se o tom nikdy nezmínil. Maminka ale nezapomněla. A právě v ten den řekla Chittovi: „Vyslyš prosím moji žádost.“ Chitta: „Jaká je tvá žádost?“ Maminka: „Původně jsi chtěl dnes odjet do Ašrámu. Chtěla jsem, abys zůstal. Jsem tvoje matka, ale vím, že Božská Matka se o vás o všechny postará.

Bratr na to: „Ale já jsem už prodal jízdenku“. Maminka opáčila: „Musíš si koupit novou.“

Maminčino srdce soucitu

V ten den se právě konal festival Durga Puja. Všichni naši příbuzní přijeli do našeho vesnického domu. Můj tatínek svěřil bratranci práci ochránce banky a ten využil příležitosti a ukradl velkou částku peněz, a ještě nějaké velmi cenné věci. Potom zmizel. Takhle tedy hlídal banku!

Tenkrát jsem velmi obdivoval soud v Chittagongu jako snad nikdo jiný. Viděl jsem zde kriminálníky a právníky. Soud byl na vrcholku kopce a já ten vrcholek měl velmi rád. O dva roky později, s maminčiným svolením, jsem ještě s jedním sluhou odjel do města, abychom se podívali na soud. Chtěl jsem tam zůstat celý den a vrátit se večer. Viděl jsem nenapravitelné šelmy a zloděje, jak přicházejí na svůj soud.

Zcela náhle se objevil onen bratranec — byl asi o patnáct či dvacet let starší než já — a chytil mne za ruku. Dostal jsem z toho šok. Měl tenkrát mne a celou naši rodinu opravdu rád.

Řekl mi: „Vyřiď prosím své matce: přiznávám, že jsem ukradl ty peníze, ale už jsem je všechny utratil. Žiji jen na bramborách a moje žena žije stále na svém místě.“

Jak hrozně se jeho žena cítila, když se to stalo! Hořce plakala a moji rodiče a sestry se ji marně pokoušeli utěšit. Všichni chtěli, aby to tatínek dal k soudu, ale on na to jenom řekl: „Je jako můj syn. Udělal cosi špatného, to je pravda. Ale kdyby můj vlastní syn něco provedl, mohl bych se s ním soudit?“

Když jsem mamince řekl, že bratranec žije na bramborách, byla velmi rozčilená. „Proč jsi s ním vůbec mluvil?“, ptala se. Řekl jsem na to, že mne chytil za ruku a že mi řekl o svém trápení.

Moje maminka řekla: „Vzal příliš mnoho peněz.“ Nemohla uvěřit, že mohl utratit tolik peněz. Potom řekla: „Snad je promrhal.“ Za pár okamžiků začala nad nešťastným bratrancem plakat. „Syn mé sestry nemá žádné peníze. Běda, žije jen o bramborách!“

Tragické důsledky

Strýc se domníval, že ukradená částka byla natolik velká, že tatínek zkrachuje. Tatínek se ho několikrát pokoušel ujistit, že investoval i do jiných bank a že má také nemovitý majetek.

Chybějící podpis

Jak se dalo čekat, strýc zbankrotoval a jeho věřitelé ho začali pronásledovat. Měl ale tatínkův lístek a chtěl ho jednou použít u soudu jako důkaz, že je tatínek odpovědný za jeho dluhy. Když na něm tedy věřitelé vymáhali své peníze, řekl svému právníkovi: „Mám písemný důkaz o tom, že můj ctihodný strýc, Shasi Kumar Ghosh mi pomůže, kdykoli budu ve finančních obtížích. Nejsem nyní schopen zaplatit věřitelům a je to tedy jeho odpovědnost. A odevzdal právníkovi tatínkův lístek. Právník si myslel, že tím soud zcela jistě vyhrají.

Případ už byl u soudu a vypadalo to, že tatínek bude skutečně muset zaplatit všechny ty přemrštěně vysoké dluhy. Tatínek měl tehdy plně fungující banku a mohl by to udělat. Ale věřitelů bylo příliš mnoho a všem by jim nebyl schopen zaplatit.

Když začal poslední den soudního přelíčení, odjela maminka za oním strýcem, který byl velkým okultistou. Měl maminku a celou naši rodinu upřímně rád. Maminka mu se slzami v očích řekla o korespondenčním lístku s tatínkovým podpisem, který je v rukách strýcova právníka.

Morálně i právně, ale zejména morálně měl tatínek zodpovědnost, protože ten lístek napsal.

Strýc si poslechl celé vyprávění a řekl: „Neboj se, nic se nestane, postarám se o to.“ Maminka mu věřila a tatínkovi řekla, aby se ničeho nebál.

U soudu potom strýcův právník prohlásil: „Shashi Kumar Ghosh slíbil mému klientovi, že bude plně zodpovědný za jeho závazky. Zde je důkaz jeho slibu. Odmítáme platit.“

Ó Bože, co se to stalo, když byl lístek předložen soudci? Tatínkův rukopis se nezměnil, zato podpis chyběl! Podpis byl beze stopy vymazán. Okultista ze vzdálené indické vesnice odstranil tatínkův podpis, právě když byl lístek podáván soudci.

Soudce se podíval na lístek a okamžitě řekl: „Není tady podpis.“

Tatínek a náš rodinný právník nemohli věřit svým vlastním očím a uším. Mysleli si, že je to beznadějná situace. Podívali se také na lístek a viděli, že podpis skutečně chybí.

Soudce potom řekl tatínkovi: „Podíváme se na váš rukopis. Přepište zde laskavě toto psaní.“

Jakmile začal tatínek psát, stalo se cosi mimořádného. Najednou viděl, že nepíše jeho ruka, ale ruka našeho strýce — okultisty, zcela jiným rukopisem.

Soudce řekl, že se písmo liší a že ten lístek určitě nepsal tatínek. Musel být napsán někým jiným. Strýc začal soudci spílat. Na to řekl náš právník: „Dokonce i kdyby ten lístek napsal, jak tvrdíte vy, kde je podpis? Jeho podpis zde není. Lístek měl přece v držení váš právník.“

Část III — Odchod mé maminky

Ty jsi důležitější

Jedna událost je pro mne stále živá. Oba dva, tatínek i maminka byli nemocní a upoutaní na lůžko. Každý ležel ve zvláštním pokoji. Když přišel doktor, chtěla maminka, aby nejprve ošetřil tatínka a tatínek zase chtěl, aby byla ošetřena jako první maminka.

Maminka řekla doktorovi: „Jděte prosím a uzdravte ho. Na mně nezáleží.“

Tatínek ale řekl: „Když zemřu, nic se nestane. Mne nepotřebují a žena se postará o děti. Ale pokud zemře ona, celá rodina se zhroutí. Prosím vás, starejte se o ni.“

Oba řekli, že ten druhý je důležitější. Nakonec vyhrál tatínek a přikázal doktorovi, aby pečoval nejprve o maminku, protože její stav byl vážnější. Doktor byl skoro jako člen rodiny, velmi blízký člověk.

Maminka se připravuje na odchod

Její čas nadešel

Sri Aurobindo na to odpověděl: „Co mohu dělat? Její čas nadešel. Je to Boží Vůle, aby její děti byly tady.“

Den maminčina odchodu

Světlo duše mé maminky

Do mých šesti nebo sedmi roků jsem spal s maminkou. Potom jsem spával sám ve svém vlastním pokoji. Noc po maminčině odchodu byla smolně černá. Neměli jsme elektrický proud a neměli jsme zažehnutou žádnou lampu nebo svíčku. Bratr Mantu byl v jiném pokoji a sestry spaly nahoře. Já byl pod moskytiérou.

Zcela nečekaně byl pokoj zaplaven světlem a já jsem uviděl svoji maminku. Duše mé maminky byla samé světlo. Nevěděl jsem, co je to duše, ale jasně jsem viděl, jak mi maminka žehná a dává mi svou největší mateřskou něhu. Řekla mi, abych se nebál, že všechno bude v pořádku. Od této chvíle mi bude pomáhat a žehnat jiným způsobem.

Sen mých příbuzných

Poté, co zemřel tatínek, tak zase jeden z mých strýců, jenž žije ve vzdáleném městě, viděl ve snu jiného strýce a pár dalších lidí, kteří přijeli z onoho světa pro tatínka ve zlaté lodi.

Jestliže si naši drazí a přátelé pro nás udržují sladké cítění i ve světě duší, pak v čase odchodu přijdou, aby nás přijali a pomohli nám těšit se z života blaženosti v Nebi.

Část IV — Požehnání ze světa duší

Návštěvy mé maminky

Božské Vize

Požehnání mého Dne Matek

Vyprávění při svíčce

Povzbuzení ze světa Duše

Na čtvrtý pokus — který byl mým nejlepším — jsem spatřil maminku i tatínka, přestože jsem se začal koncentrovat. Tentokrát se maminka usmívala a tatínek se tvářil velmi vážně. Potom oba s hrdostí odešli.

Rodinná schůzka

Při třetím pokusu jsem spatřil vpravo ode mne celou naši rodinu sedící na zdi. Někteří již odešli na onen svět a někteří byli v tomto světě, ale viděl jsem je tak živě! Byli skutečnější než lidské bytosti z tohoto světa. Maminka a sestra Lily seděly vedle sebe. Nad nimi byla Ahana a Arpita a ještě výše byli Hriday, Chitta a Mantu. Nakonec, až na samém vrcholu, byl můj tatínek. Všichni byli ve velmi dušeplném a napjatém vědomí.

Jakmile jsem dokončil třetí pokus, všichni se dušeplně usmívali. Nejjasnější úsměv zářil na tváři mého nejstaršího bratra, Hriday. Celý zářil radostí. Řekl: „Madale, jsi ryzí pýchou našeho Pána. „Potom mne sestra Lily požádala o další pokus. „Jsem více než spokojen“ řekl jsem jí. „Ne, zkus to ještě jednou“ prosila mne. Na sestřinu žádost jsem tedy vzpíral ještě jednou.

Celá rodina zůstala na svých místech, a ještě jednou mne oduševněle a napjatě pozorovala. Největší zaujetí jsem viděl na mamince. Mohla být plna strachu, obav a úzkosti, ale byla pouze vážná a napjatá.

Potom jsem zvedl 400 liber ještě jednou a tentokrát to byl lepší pokus než předtím. Byl jsem tak šťastný a všichni členové naší rodiny byli vzrušeni. Jejich štěstí mnohem převyšovalo mé vlastní. Mé štěstí ve srovnání s jejich bylo ničím.

Tatínek přistoupil ke mně a položil mi ruce na hlavu a požehnal mi. „Přeji si, abys v tom pokračoval“ řekl.

Potom mi přišla požehnat maminka. Musel jsem se sklonit, protože maminka je drobná, zatímco tatínek je vysoký. Na videu můžete vidět, jak se skláním, aby mi mohla požehnat. Jak něžně mi žehnala, se slzami v očích. Její láska a něha se vlévala do mne.

Pak přišel můj nejstarší bratr, Hriday, a položil mi ruce na ramena. Následoval ho Chitta a přistoupil ke mně s hrdostí a štěstím. Řekl: „Bravo! Bravo!“

Moje nejstarší sestra, Arpita, přišla a řekla mi: „Zbytečné, zbytečné, zbytečné!“

„Co je zbytečné?“ zeptal jsem se.

Ona na to: „Nemohou se modlit k Bohu pro tvé vzpírání. Mohu se pouze modlit, abys měl pár dobrých žáků. Tvoje vzpírání mi přinese radost teprve tehdy, až budeš mít několik dobrých žáků. Běda, kde jsou tví dobří žáci?“

Pak přišla Ahana, které jsme říkali Mary: „Země neví, kdo jsi a snad to ani nebude vědět. Ale Nebesa vědí, kým navěky jsi.“

Po ní přišla Lily. Napřed se dívala na mé levé oko, potom na pravé, potom zase na levé, a nakonec znovu na pravé. Pak si dala ruce na srdce a nabídla Bohu svoji zbožnou vděčnost.

Poslední přišel Mantu. „Dost,“ pravil: „dost v tomto životě.“

Přála si, abych zvedl více

Rodinná škola jednoty

Maminka nemluví

V den obřadu, v 5.30 ráno, za mnou přišli do hotelu tatínek s maminkou, bratr, dvě sestry a dva z mých přátel. Všichni jsou nyní ve světě duše. Můj tatínek byl velmi šťastný a hrdý. Společně jsme se těšili z radosti naplnění našich srdcí. Měli jsme spolu dlouhý rozhovor, ale maminka zůstala tichá. Když přijde tatínek, maminka nemluví. Je plná oddanosti, a tak ani neotevře svá ústa. Ovšem přijde-li jenom maminka samotná, potom povídá a povídá.

Náš malý pes Kanu

V tu chvíli přišla duše mé maminky. Řekla mi: „Nemějte obavy. Ty víš, kolik lásky a mateřské něhy mám pro Ranjanu. Udělám to pro ni. Budu mít Kanua u sebe.“ S neomezenou laskavostí a něhou přišla a vzala k sobě tu malou duši.

Ve světě duše vypadá Kanu úplně jinak než ve svých posledních dnech na zemi. Už není nemocný. Je teď třikrát větší a desetkrát neposednější. Má tolik životní energie. Ze začátku mu maminka dala modrý obojek, aby neutekl. Po nějakém čase ho sundala a už ho nikdy nemusela použít. Stal se velmi oddaným vůči mamince a všem ostatním členům naší rodiny ve světě duše. Maminka tak získala neocenitelné bohatství.

Kdykoli mne přijde maminčina duše navštívit, má s sebou Kanua a já ho vidím, jak leží na pohovce, nebo na mém klíně přesně tak, jak to dělával, dokud byl s námi.

Svítání Nového Roku

Spojení srdcí jednoty

Devátého února tohoto roku za mnou přišla maminčina duše a nabídla mi nejkrásnější a nejvýznamnější poselství k příležitosti dokončení jednoho milionu ptáčků duše, které jsem jí věnoval.

Madal,

Bezesnou láskou mého srdce,

Bezdechou účastí mé duše.

mého umění srdce

písně tvé duše.