Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní lekce. Učitel nám dával vyučovací lekce blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakšmí. Koutkem oka jsem pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní člun. Několikrát jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel to vždy včas zpozorovali, takže jsem byl pokaždé chycen.
Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: „Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš se učit!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona také cítila, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějný případ. Takže poslala sluhu a mne do města, aby na mne koupil pořádné šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.
Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel místo do školy do města. Komu se chce studovat? Během sedmi nebo osmi let jsem velmi často nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první. Můj učitel byl ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!
Vždy, když jsem byl ve městě, celý den jsem jen tak prochodil sem tam. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na náměstí a pozoroval je. Také jsem rád chodil k řece Karnapuli a pozoroval parníky a lodě.
Strýc z maminčiny strany žil ve městě, a tak jsem se u něho často zastavoval. Jeho žena byla skvělá kuchařka a její lahodná jídla se nedala s ničím srovnat! Často jsem zde zůstal celý týden. Když to ale trvalo déle než týden, vždy pro mne přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mne přivedl zpět.
Když jsem navštívil mé tety ve vesnici, maminka mi nedovolila zůstat více než dva dny. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho. Byl jsem jejím nejdražším dítětem a beze mne se necítila dobře. Pouze v několika málo případech mi dovolila zůstat ve strýcově domě celý týden.
Vždycky jsem plakal, když jsem se vracel zpět. Proč? Měl jsem velmi rád svoji maminku, ale doma jsem se musel učit. Učení bylo příliš mnoho, příliš mnoho!From:Sri Chinmoy,Proudícím slzám srdce mé matky a překypujícím úsměvům duše mé matky, (knižně nevydáno), 2000
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/stm