Asi ve dvě hodiny odpoledne, když byli moji přátelé ve škole, jsem se rozhodl, že vylezu na jednu horu. Na té hoře jsem byl už mnohokrát v doprovodu mých přátel a příbuzných. Tentokrát jsem byl sám, což zvyšovalo moji radost z dobrodružství, takže jsem šel dál a dál, až jsem se ocitl v hustém lese, který pokrýval celou horu. S přáteli jsme chodívali jen přes okraj lesa, kde to bylo ještě snadno přístupné.
Měl jsem velmi rád jeden druh ovoce, který se nazývá jujub. V tom lese rostlo mnoho jujub stromů, takže jsem na jeden vyšplhal a jedl, co srdce ráčilo. Potom jsem sešplhal dolů a najednou, přímo proti mně ve vzdálenosti nějakých deseti stop, byl horský lev! Lev a já jsme stáli tváří v tvář.
V prvním okamžiku mi připadalo, že lev vůbec nevypadá divoce, že je naopak vší mírností. Navíc, ve lvích očích se odrážela maminčina tvář, přestože maminka byla v naší vesnici, Shakpura, šest mil odtud.
Tato scéna trvala několik minut. Dívaje se na maminčinu tvář ve lvích očích, necítil jsem strach, ani jsem nezačal plakat. Byl jsem tichý a klidný. Čím déle jsem se na lva díval, tím něžnější pocit jsem z něho měl. Po asi pěti minutách jsem se velmi pomalu otočil a vydal se nazpět. Když jsem se opatrnou a pomalou chůzí vzdálil na rozumnou vzdálenost, snad čtvrt míle, otočil jsem se, abych viděl, zda mne lev nesleduje. Po zvířeti ani stopy. Prudce jsem se rozběhl jako o život. Uběhl jsem v krátkém čase jednu míli, plačíc a křičíc: „Pomoc! Pomoc!, Viděl jsem lva!“ Když jsem konečně dorazil do domu mé tety, křičel jsem a třásl se po celém těle. Moje teta měla pocit, že jsem zemřel a že se vrátil jenom můj přízrak. Někteří vesničané dávali najevo svoje sympatie, když byl někdo kárán, ale moje teta mne držela s takovou něžností, jako kdybych skutečně zemřel.
Ačkoli bylo domluveno, že se vrátím domů až za čtyři dny, moje maminka neočekávaně přijela ještě týž den. Během spánku, když odpoledne odpočívala, měla sen, ve kterém byl její nejmladší syn napaden a zabit lvem. Se svým sluhou dorazila do domu svého bratra šílená zármutkem, domnívaje se, že je její syn mrtev.
Doslova jsem se koupal v moři slz, které ronily moje maminka a teta z radosti, že mne vidí živého a v bezpečí.From:Sri Chinmoy,Proudícím slzám srdce mé matky a překypujícím úsměvům duše mé matky, (knižně nevydáno), 2000
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/stm