Maminčino srdce soucitu

Když můj tatínek odešel ze svého zaměstnání inspektora železničních drah Assam-Bengal, založil banku. Jmenovala se „Griha Lakšmí“, což znamená „Dům Lakšmí“. Jednou byla banka vyloupena jedním mým bratrancem. Byl to syn tety z maminčiny strany. Jeho rodiče už zemřeli, takže můj tatínek za něj i za jeho manželku převzal odpovědnost. Žili s námi. Kdybych někdy napsal novelu o bratrancově životě, jsem si jist, že by dostala Nobelovu cenu!

V ten den se právě konal festival Durga Puja. Všichni naši příbuzní přijeli do našeho vesnického domu. Můj tatínek svěřil bratranci práci ochránce banky a ten využil příležitosti a ukradl velkou částku peněz, a ještě nějaké velmi cenné věci. Potom zmizel. Takhle tedy hlídal banku!

Tenkrát jsem velmi obdivoval soud v Chittagongu jako snad nikdo jiný. Viděl jsem zde kriminálníky a právníky. Soud byl na vrcholku kopce a já ten vrcholek měl velmi rád. O dva roky později, s maminčiným svolením, jsem ještě s jedním sluhou odjel do města, abychom se podívali na soud. Chtěl jsem tam zůstat celý den a vrátit se večer. Viděl jsem nenapravitelné šelmy a zloděje, jak přicházejí na svůj soud.

Zcela náhle se objevil onen bratranec — byl asi o patnáct či dvacet let starší než já — a chytil mne za ruku. Dostal jsem z toho šok. Měl tenkrát mne a celou naši rodinu opravdu rád.

Řekl mi: „Vyřiď prosím své matce: přiznávám, že jsem ukradl ty peníze, ale už jsem je všechny utratil. Žiji jen na bramborách a moje žena žije stále na svém místě.“

Jak hrozně se jeho žena cítila, když se to stalo! Hořce plakala a moji rodiče a sestry se ji marně pokoušeli utěšit. Všichni chtěli, aby to tatínek dal k soudu, ale on na to jenom řekl: „Je jako můj syn. Udělal cosi špatného, to je pravda. Ale kdyby můj vlastní syn něco provedl, mohl bych se s ním soudit?“

Když jsem mamince řekl, že bratranec žije na bramborách, byla velmi rozčilená. „Proč jsi s ním vůbec mluvil?“, ptala se. Řekl jsem na to, že mne chytil za ruku a že mi řekl o svém trápení.

Moje maminka řekla: „Vzal příliš mnoho peněz.“ Nemohla uvěřit, že mohl utratit tolik peněz. Potom řekla: „Snad je promrhal.“ Za pár okamžiků začala nad nešťastným bratrancem plakat. „Syn mé sestry nemá žádné peníze. Běda, žije jen o bramborách!“

Takové bylo srdce soucitu mé maminky.

From:Sri Chinmoy,Proudícím slzám srdce mé matky a překypujícím úsměvům duše mé matky, (knižně nevydáno), 2000
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/stm