Dva hltaví bratři: Pochybnost a Ego

Část I — Promluvy o egu

Ego¹

Člověk je „JÁ“. Bůh je „MY“. Podobně ego je „JÁ“; duše je „MY“. Na základě své absolutní jednoty s Bohem duše cítí celý vesmír jako zcela vlastní. Duše ví a cítí, že vševědoucí, všudypřítomný a všemohoucí Bůh je uvnitř nás. Duše vidí a cítí, že dříve či později dokáže na zemi projevit nekonečnou pravdu.

Ego nevidí pravdu; necítí pravdu. Ego svazuje. Ego odděluje. Ego rozsekává na kusy moudrost v nás. Když se ego projevuje prostřednictvím sebeklamu, říká nám, že nedokážeme nic udělat. A zároveň, dokud nedosáhneme osvobození naší duše a dokonalosti, ego nám říká, že jsme vším, že můžeme dělat všechno.

Ego je sobectví. Vskutku šťastný je ten, kdo se oprostil od sobectví. Bůh je v sebeobětování, v nezištné službě. Zároveň stejně požehnaný je ten, kdo vidí Boha vyvstávajícího ze samotného sobectví. V průběhu vývoje musíme jít za sobeckost, za ego. Nemáme ale právo popírat existenci Boha v egu. Dokonce i v egu je Bůh. Je také v pochybnosti, strachu, nevědomosti a otroctví, ale to neznamená, že si budeme strach, pochybnost, nevědomost a otroctví uchovávat. Ne, Boží Vědomí v těchto věcech je značně omezené. Svá omezení musíme překročit. Dnešní dosažení nestačí. Jsme děti zítřka. Náš pokrok nekončí. Cesta naší duše nekončí. Běžíme vstříc Nekonečnosti, a břeh Nekonečnosti neustále přesahuje sám sebe. Naše realizace nemá omezení.

Bezpochyby jsme nekonečně nadřazení divokým zvířatům. Zároveň však vědomě pijeme ze dvou lahví vína nevědomosti. Jednou je láhev ega. Druhá je láhev sebepochybnosti. Sebepochybnost musí být překročena. Ego musí být překročeno. Člověk používá pojmy „já“ a „moje“, protože cítí, že tyto věci ho neustále sytí. Ale opravdový milovník Boha chce být sycen Boží Milostí a Božím Soucitem. Opravdový hledající Boha, opravdový milovník Boha použije pojmy „Ty“ a „Tvůj“. Stoluje s osvícením a Božím soucitem. Pije nektar božské radosti. Raduje se z blaženosti jednoty.

Je mnoho zlodějů, ale nejhorší ze všech těchto zlodějů je nepochybně naše ego. Tento zloděj může ukrást všechnu naši Božskost. Nejen naše zážitky se obávají tohoto lupiče-ega, ale dokonce naše realizace, naše částečná realizace, se ho bojí. Musíme být velmi opatrní na tohoto lupiče-ego.

Naše lidské ego chce udělat něco velkého, úžasného a velkolepého. Ale tato jedinečná věc nemusí být tím, co po nás chce Bůh, abychom učinili. Je vždy hezké být schopen dělat velké věci, ale Bůh nás možná nevybral, abychom dělali zrovna tuto věc. Bůh nás možná vybral, abychom ve vnějším světě dělali něco nepatrného. V Oku Boha je největším oddaným ten, kdo koná svou Bohem určenou povinnost oduševněle a oddaně, nehledě na to, jak bezvýznamná se může zdát. Každý člověk je vybraným dítětem Boha. Podobně, každý člověk je předurčený, aby hrál v Boží božské Hře významnou roli. Každý však musí vědět, co od něj Bůh chce. Když se někdo stane vědomým si Božího plánu pro něj, potom se řídí Božím rozhodnutím. Vidí-li Bůh, že daný člověk hraje roli, kterou pro něj vybral, teprve potom bude Bůh naplněn božskou Pýchou. Naše ego se pokusí dosáhnout a vykonávat velké věci, ale v Božím Oku nemůžeme být nikdy velcí, pokud a dokud nebudeme dělat, co po nás chce Bůh.

Ego k nám přichází ve formě sebelichocení. Když odstraníme zrcadlo sebelichocení a na jeho místě držíme zrcadlo pravdy, co vidíme? Vidíme, že nejsme nic jiného než polozvířata. Bojíme se spatřit pravdu tváří v tvář. Pravda vypadá bolestivě. Ale nejvyšší Pravda není bolestivá. Je to naše ego, naše pochybnost a námi vytvořená pýcha, co dělá pravdu bolestivou. Pravda vypadá ničivě, ale to není skutečná pravda. Pravda je sladká. Pravda je harmonická. Pravda je všenaplňující. My však nevidíme pravdu způsobem, kterým má být viděna. Vidíme pravdu podle představ, které jsme sami zplodili. Pravda musí být viděna svým vlastním způsobem. Běžné, obyčejné lidské ego cítí, že dosáhlo všeho a že všechno zná. To mi připomíná anekdotu, kterou Svámí Vivékánanda vyprávěl na Parlamentu náboženství v Chicagu roku 1893. Jmenuje se „Žába ve studni.“ Stalo se, že se žába narodila a vyrostla ve studni. Jednoho dne skočila do studny jiná žába z pole. První žába se zeptala té druhé: „Odkud jsi?“

Druhá žába řekla: „Pocházím z pole.“

„Pole? Jak je velké?“ řekla první žába.

„Ó, je velmi velké,“ řekla ta druhá.

A tak žába pocházející ze studny natáhla nohy a řekla: „Je takhle velké?“

„Ne, větší! Mnohem větší!“ řekla žába z pole.

Žába ze studny skočila z jednoho konce studny na druhý a řekla: „Tohle muselo být tak dlouhé, jako je délka pole.“

Druhá žába řekla: „Ne, pole je nekonečně rozlehlejší.“

„Ty jsi lhářka!“ řekla první žába. „Vyhodím tě odtud.“

Takovéto věci jsou také sklonem lidského ega. Velcí duchovní mistři a mudrcové mluví o Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Začátečník, který právě začíná svůj duchovní život, bude okamžitě pochybovat. „Je nekonečnost o trochu větší než obloha?“, bude se ptát. Mudrc řekne: „Ne, nekonečnost je nekonečně rozlehlejší než tvá představivost, rozlehlejší, než je tvé pojetí.“ Mudrc bude okamžitě kritizován a stane se terčem výsměchu, protože naše ego nás spoutává a nutí nás cítit, že to, co jsme viděli a co jsme poznali, nemůže být nikdy překonáno poznáním a zkušeností ostatních. Ego nerado cítí, že někdo jiný má více schopností nebo že někdo jiný může dělat věci, které ono samo dělat nedokáže.

Jsem si jistý, že jste všichni slyšeli o Šankarovi, velkém védántinovi. Védántin je ten, kdo následuje pravdy ztělesněné ve Védách nebo Upanišadách a kdo realizoval Védický Zákon, Védickou Pravdu. Velký védántin Šankara kráčel po koupeli v Ganze ulicí domů. Stalo se, že o něj zavadil řezník nesoucí kus masa. Šankara se rozzuřil a řekl: „Já jsem Brahmín! Jak si dovoluješ dotknout se mě! Já jsem absolutně čistý!“ Řezník řekl: „Ó Šankaro, ty jsi Já a já jsem také Já. Já se nikoho nedotkne, a zároveň Já není nikým dotčeno.“ Nato se Šankara vzpamatoval.

V našem běžném životě každý člověk cítí, že je čistší než ostatní. Může dělat nesmyslné věci, může být princem emocionálních záležitostí, ale přesto cítí, že v oblasti čistoty stojí nad ostatními. Kdo je teď odpovědný za jeho hloupost? Je to znovu jeho ego. Když žijeme v duši, nemáme problémy s nadřazeností nebo podřazeností, protože duše nás okamžitě přinutí cítit, že jsme jedním, absolutně jedním s celým světem.

Brahmosmi znamená v sanskritu „Já jsem Bráhman“. Je to vyjádření duše, která dosáhla vědomé jednoty s Absolutním. Vychytralé ego nás však někdy nutí říci: „Já jsem Bůh.“ Šankara měl žáka, který ho ve všem napodoboval. Když Šankara realizoval Boha, absolutní Bráhman, začal říkat „Já jsem Bráhman.“ A tak žák říkal stejně: „Já jsem Bráhman.“ Všichni ostatní se mu vysmívali a nadávali mu. „Nedovoluj si říkat, že jsi Bráhman,“ říkali. „Mistr Šankara to může říkat, protože realizoval Boha, ale ty nesmíš.“ Avšak žák řekl, že chce napodobovat svého Mistra úplně ve všem. Jednoho dne požádal Šankara tohoto žáka, aby jej následoval. Přišli ke slévárně a Šankara vzal trochu roztaveného zlata a pohltil ho. Potom řekl žákovi: „Když mě ve všem napodobuješ, měl bys mě napodobit také v tomto.“ Žák byl vyděšený k smrti a utekl. Tehdy ostatní žáci poznali, že měli pravdu a že nesmějí nikdy vyslovit slovo brahmosmi, dokud a pokud této vědomé a neoddělitelné jednoty skutečně nedosáhnou. Později, když tento žák překonal své ego a své emoce, stal se opravdovým, blízkým oddaným Šankary. Ale nejdříve se musel zbavit obyčejného lidského ega a vstoupit upřímně do světa aspirace a realizace.

Pokud se pokusíme napodobovat slova a činy velkých Mistrů a jsme přitom stále ponořeni do běžného života, bude to naprostá hloupost. Nejdříve musíme růst na poli duchovnosti. Tato oblast je plná zážitků. Poté můžeme vstoupit do pole realizace. Tehdy budeme také moci říct: „Bůh a já jsme jedním.“ Právě nyní nejsme s Bohem sjednoceni vědomě. Ve sféře duše jsme jedním, ale ne v našem každodenním životě. V našem denním životě cítíme, že Bůh je někdo od nás oddělený. Nakonec dozajista musíme objevit, že samotný Bůh je uvnitř nás. Jednoho dne Jej budeme schopni realizovat; budeme Ho schopni vidět a cítit neustále. Je od nás naprostou pošetilostí a hloupostí, když říkáme, že jsme sjednoceni s Bohem, zatímco setrváváme v hluboké nevědomosti. Musíme vyjít z nevědomosti a oduševněle a oddaně se stát s Bohem jedním. Je-li to potom Vůle Boha, abychom učili lidstvo, abychom je probudili z věčného spánku nevědomosti, můžeme prohlásit, že jsme sjednoceni s Bohem, že jsme Boží vybrané děti zde na zemi pro naplnění Boha Jeho vlastním Způsobem.

Někdy nás ego donutí cítit, že nejsme ničím, a jindy nás nutí cítit, že jsme vším. Musíme být velmi opatrní jak na své pocity důležitosti, tak na své pocity bezcennosti. Musíme říci, že když Bůh bude chtít, abychom byli ničím, potom budeme radostně ničím, a když Bůh bude chtít, abychom byli vším, potom budeme rádi vším. Musíme se nepodmíněně a radostně odevzdat Vůli Boha.

Když nám ego říká, že jsme pouze Boží otroci, musíme to také odmítnout. Musíme se pouze modlit k Bohu, aby nás učinil tím, čím chce On. Pokud On chce, abychom Mu byli rovni, potom budeme. Pokud chce, abychom byli Jeho otroky, potom jimi budeme. Pokud chce, abychom byli Jeho skutečnými představiteli na zemi, potom jimi budeme. „Staň se Vůle Tvá.“ To je nejmocnější modlitba, kterou můžeme nabídnout Bohu. V upřímných hloubkách této modlitby se nachází vyhynutí nebo přeměna ega.

Jak překonat ego

Ego je oddělení a individualita. Oddělení a lidská individualita nemohou žít v moři jednoty a univerzálnosti. Jestliže chceme udržovat svou oddělenou individualitu, náš život skončí zničením. Předtím, než kapka vstoupí do oceánu, říká: „Ó, budu úplně ztracená, budu úplně ztracená! Tady je mocný oceán, obrovský oceán. Když do něj vstoupím, budu úplně ztracená, budu úplně zničená, nebudu mít žádnou existenci!“ Ale to je špatný způsob myšlení. Kapka by měla být duchovně moudrá. Měla by cítit: „Když vstoupím do tohoto obrovského oceánu, má existence s ním neoddělitelně splyne. Potom budu moci považovat nekonečný oceán za svou součást.“ Kdo to může popřít? Ve chvíli, kdy kapka vstoupí do oceánu, sjednocuje se s oceánem, stává se součástí oceánu; stává se oceánem samotným. Kdo může v tu chvíli oddělit vědomí kapky od vědomí celého nezměrného oceánu?

Lidské ego nás neustále obtěžuje. Ale pokud máme božské ego, které nám dává cítit: „Jsem Boží syn, jsem Boží dcera,“ potom nebudeme tíhnout k oddělení naší existence od zbytku Božího stvoření. Bůh je vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný. Pokud On je vším, pokud On je všude, pokud já jsem Jeho syn, jak mohu být omezen na jedno určité místo? Toto božské ego nebo božská hrdost je absolutně nezbytná. „Nemohu si libovat v potěšeních nevědomosti. Jsem Boží dítě. Je mým rodným právem realizovat Ho, objevit Ho v sobě a ve všech. On je můj Otec. Když On může být tak božský, potom co je to se mnou? Vzešel jsem z Něho, z Absolutního, z Nejvyššího; proto bych měl být také božský.“ Tento druh božské pýchy musí vystoupit do popředí. Běžné ego, které nás neustále spoutává, musí být přeměněno. Božské ego, božská hrdost, která považuje za svůj celý vesmír, by měla být naší jedinou volbou.

Ego se zajímá o osobu a její vlastnictví. Když se zabýváme univerzálním Vědomím, stáváme se veškerým vesmírem. V tomto vědomí nejednáme jako drobný jedinec, který se může pyšnit pouze sám sebou a cítit: „Toto je mé vlastnictví. Toto je má kapacita. Toto je moje osobnost. Toto je mé dosažení.“ Ne, v tu chvíli řekneme: „Veškerá dosažení jsou má. Není nic, co bych si nemohl považovat za své zcela vlastní.“

Nejrychlejší cestou, jak v duchovním životě překonat ego, je nabídnout Bohu pět minut denně vděčnost. Pokud nedokážete nabízet vděčnost pět minut denně, potom ji nabízejte jednu minutu. Nabídněte svoji vděčnost Bohu. Potom ucítíte, že uvnitř vás vyrůstá sladká, vonící a krásná květina. To je květina pokory. Když Mu nabídnete svou vděčnost, Bůh vám dá něco nanejvýš krásného, a tím je pokora. Když objevíte uvnitř sebe květinu pokory, ucítíte, že vaše vědomí pokrylo délku a šířku celého vesmíru. Pomyslete na stéblo trávy a okamžitě ucítíte pokoru. Šlapeme po trávě, ale ta si nikdy neztěžuje ani neodporuje. Pokud chodíme po trávě zlehoučka, můžeme ucítit pocit jednoty s Matkou Zemí a s nekonečnou Rozlehlostí. Dotkneme se srdce Matky Země a cítíme srdce Nebe v naší radosti, neboť když se dotkneme srdce Matky Země, Otec Nebe okamžitě odpoví radostí. V duchovním životě pěstujeme pokoru pomocí vědomé vděčnosti. Jakmile ego jednou spatří květinu pokory, odchází pryč, protože cítí, že se může stát něčím lepším: univerzální jednotou.

Část II — Otázky a odpovědi o egu

Občas cítím, že trpíme, protože jsme odkázáni na milost našeho ega. Jak můžeme ukončit toto utrpení?

Proč vstupujeme do duchovního života? Do duchovního života vstupujeme, abychom dali Bohu, co máme, a abychom se stali tím, čím je On. Co máme, je nevědomost. Pokud ji dokážeme s radostí dát Bohu, potom se on může s naší nevědomostí vypořádat. Jestliže se budeme snažit zvládnout nevědomost sami, potom nemáme šanci z nevědomosti vyjít.

Pokusme se všichni cítit, že On je věčný Vykonavatel, nejvyšší Vykonavatel, a my jsme nástroje. Uvnitř nás hraje nekonečné prostřednictvím konečného. Zde máme největší příležitost. On je nekonečný v každém ohledu. On jedná prostřednictvím nás, omezených jedinců, přestože má díky Své nekonečnosti schopnost hrát Svou kosmickou Hru jakkoli Sám chce.

Jak můžeme jít po duchovní cestě rychleji?

Jak mohu vyléčit své problémy s egem?

Cožpak není nutné těšit Boha předtím, než těšíme sami sebe?

Jak poznáme, zda pouze netěšíme naše ego?

Nyní předpokládejme, že jsi udělala něco špatného a já tě kárám. V tuto chvíli budeš sytit své ego, pokud se pokusíš rozšiřovat vinu na ostatní. Nemysli si: „Ach, tuhle chybu dělá každý. Nejsem to pouze já, kdo to učinil, každý to dělá. Nejsem jediná osoba, která dělá takovou chybu, takže toto kárání nemá pro mě zvláštní význam.“ Pokud to bereš takto, pak znovu sytíš své lidské ego. Měla bys cítit, že jsi udělala něco špatného a tvůj Mistr tě pro tvé dobro kárá, protože cítí, že je to jediný způsob, jak můžeš udělat pokrok. V ten okamžik by ostatní měli cítit, že i oni udělali tvou chybu a jsou za ní také odpovědní. Nesmí se od vás v tu chvíli oddělovat. Ale tvou starostí není obviňovat je.

Když uděláte něco dobrého, ostatní se s vámi ztotožní a také vy se ztotožníte s nimi. Když uděláte něco špatně a ostatní se od vás oddělí, potom dělají chybu. Musí cítit: „Vnitřně jsme možná udělali stejnou věc. Možná jsme chovali nějakou špatnou myšlenku, která potom v jejím životě dostala podobu.“ Jejich starostí je, aby se pro svou vlastní vnitřní pokoru v tuto chvíli s vámi ztotožnili. Ale pokud se budete snažit ztotožnit sebe s ostatními s pocitem, že každý činí takovouto chybu, takže to není tak vážné, potom pouze vstoupíte do světa sebeobhajování a neuděláte žádný pokrok. Musíte cítit lítost, musíte se cítit odpovědní a musíte cítit, že již nemusíte udělat a ani neuděláte znovu stejnou chybu. Jestliže jste udělali něco špatně a já vám to vyčítám, potom musíte cítit, že vás kárám pro vaše dobro, pro váš vlastní pokrok, pro vaši vlastní dokonalost.

Jak můžeme ego překonat?

Je pokora v duchovním životě skutečně velmi důležitá?

Získáme-li byť jen špetku vnitřního míru nebo blaženosti, budeme cítit, že život na zemi je naplňující. Cokoliv jiného máme nebo jsme, je v Božím Oku absolutně bezcenné. Pouze když se brilantní mysl, materiální bohatství a fyzická síla vloží do služby Božskému, stávají se smysluplnými. Božské světlo jim dává nový život. Bez duchovního bohatství je vnější bohatství úplně zbytečné.

Jak můžeme být osvobození od ega?

Jak se můžeme zbavit tohoto ega? Jsou dvě cesty, které můžeme ve svém životě následovat. Jednou je cesta touhy a druhou je cesta aspirace. Když následujeme cestu touhy, nemůžeme se nikdy vysvobodit z nástrah ega. Ale jdeme-li cestou aspirace, potom se dříve nebo později nepochybně z omezení ega osvobodíme.

Pro co aspirujeme? Aspirujeme pro Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost. Když naše pozemsky spoutané vědomí vstoupí do nekonečného, věčného a nesmrtelného Vědomí, naše ego nás přirozeně musí navždy opustit. Pokud se cvičíme v meditaci a sebedisciplíně a pokud žijeme vnitřním životem, pomalu, jistě a neomylně můžeme naše ego přeměnit. Není jiné cesty, jak se zbavit ega, než vstoupit do moře duchovnosti.

Může lidské ego zažít opravdovou vnitřní radost?

Když se snažím zbavit ega, zdá se, že jsem jím více spoután.

Proč „já“ tak vytrvale pátrá po tom, zda je „já“?

Ego, které je malým „já“, stále hledá něco jiného než sebe, protože je omezené. Pravou přirozeností ega je být nespokojeno a nepotěšeno. Není nikdy spokojeno s tím, co má a čím je, protože pravda je vždy někde jinde. Pravda je daleko vzdálená od ega, ale ego si myslí, že je hned za rohem, blízko po ruce, v jejím snadném dosahu. Kdekoliv ego je, zdá se mu, že stojí na jednom břehu řeky a vidí, že pravda je na druhém břehu. Potom, když přijde k tomuto břehu, objeví, že pravda je nakonec někde jinde. Ale malé „já“ je vždy unešené svým vlastním pojetím pravdy. Na jedné straně se prochází po poli odrazujících zážitků, a na druhé straně cítí, že právě vstupuje do pole povzbuzujících a uspokojujících zážitků.

Velké „Já“ je za možností naší definice. Je za hranicí jakékoliv činnosti nebo zážitku. Nemůžeme spoutávat pravdu v našem omezeném vědomí. Pravda je toto a za okamžik je něčím úplně jiným. Když se něco pohybuje, potom řekneme, že je pravda, že se to hýbe. Ale naše upanišady říkají a naše realizace popisuje pravdu tímto způsobem: „‚To‘ se hýbe i nehýbe; ‚to‘ je daleko a zároveň blízko.“ Pravda je zde, tam a všude, a zároveň je za hranicí času a místa. Nesmrtelné „Já“ nemůžeme definovat myšlenkami naší mysli. Je za, daleko za naší definicí. Myslí nemůžeme přemýšlet o Absolutním. Můžeme ho pouze realizovat silou naší aspirace. Toto „Já“ nic nehledá. Ztělesňuje v sobě vše. Neustále přesahuje a přesahuje; přesahuje svou vlastní nejvyšší Výšku.

Vyčerpá se ego postupně, když sytíme jeho požadavky?

Posílí společnost s osobou s velmi silným egem naše vlastní ego?

Když přijmete duchovní život, vaše vlastní vnitřní světlo by vás mělo oddělit od touhy po falešné moudrosti, kterou tato osoba má. Vy víte, že to, co ta osoba dělá, je špatné, ale zároveň budete chtít dělat to samé, jestliže se s ní stýkáte příliš často. Když budete mít příležitost, pokusíte se také vnutit ostatním svou nadřazenost. Pokud následujete duchovní cestu, pak jakmile jednou poznáte, že to, co dělá, je špatné, musíte říci: „Vím, že dělá něco špatného. Nebudu dělat stejnou špatnou věc. Vím, že nebudu spokojen tím, že budu dělat to, co dělá on, a proto půjdu jinou cestou.“ Tou jinou cestou je cesta jednoty.

Odkud tato jednota pochází? Z aspirace. Aspirace je vnitřní pláč, který stoupá vysoko, výš, nejvýš. Co se děje, když vědomě neaspirujeme, abychom šli vysoko, výš, nejvýš? Zákon gravitace nás automaticky táhne dolů. Vidíme, že ti, kdo neaspirují, zůstávají stále na stejné úrovni. Každý den jsou polapeni nekončícími touhami. Jsou vydáni touhám na milost. Pokud ale aspirujete, je to přesně naopak. Dnes máte slabý pocit aspirace, slabý pocit dobré kvality uvnitř sebe. Zítra při vaší meditaci tato dobrá kvalita zesílí. Pozítří se stane velmi rozlehlou. Následující den se stane nekonečnou. Když začnete s jednou touhou, další den budete mít touhu silnější a následující den touhu nejsilnější. Každý den vás touha spoutává, chytá a rdousí. Ale když začínáte s aspirací, každý den vás aspirace uvolňuje, osvobozuje a činí vás nesmrtelným.

Ego může být překonáno jedině pomocí vědomé aspirace. A tato aspirace přichází, pouze když máte cestu, Mistra a duchovní společenství. Potřebujete mít okolo sebe duchovní lidi, aby vás neustále inspirovali. Neduchovní lidé zničí vaši aspiraci, pokud jste s nimi příliš často. Musíte následovat cestu, abyste putovali stále směrem k cíli. Cesta bez cíle je nemožná. Cesta vás vždy dovede na nějaké místo, přestože toto místo nemusí být vaším cílem. Můžete jít jakoukoliv cestou, ale pokud chcete dojít na určité místo, musíte jít správnou cestou. Pokud nepůjdete správnou cestou, nedosáhnete svého cíle. Jakákoliv cesta, kterou si vyberete, vás někam dovede. Každá cesta má vždy konec, ale tento konec nemusí být vaším cílem. Proto je nezbytná určitá cesta: cesta, která vás dovede k vašemu cíli, jímž je realizace Boha.

Jakým způsobem je stvoření odděleno od Stvořitele?

Naše ego vytvořilo oddělení, ale Bůh je naše nejvyšší Já. Nyní jsme nepřirození, ale až se staneme přirozenými, budeme si vědomi toho, že jsme jedni s Bohem. On je naším nejvyšším osvíceným Já. My si toho nejsme vědomi, protože naše vědomí těla nás omezilo, takže si myslíme, že jsme od Něj odděleni.

Co se stane s lidským egem, když je překonáno?

Když je lidské ego překonáno, je možné sklouznout zpátky do egocentrismu?

Mohl byste něco říci k přeměně osobního vědomí na univerzální Vědomí a k smrti lidské osobnosti?

Jsou chvíle, kdy mi mé ego dává pocítit, že jsem úžasně dobrý, a jindy mě nutí cítit, že jsem úžasně špatný.

Jak se dá ego nejlépe překonat?

Nikdy nepřikládejte ani trochu důležitosti egu, které chce soutěžit s ostatními. Musíte s každým cítit svou jednotu. Když tak uděláte, okamžitě rozšíříte své vědomí. Když někdo udělá něco dobře, musíte okamžitě cítit, že jste to vy, kdo to učinil. On by měl cítit to samé, když uděláte něco významného vy. Kdykoliv někdo udělá něco velmi dobře, ostatní musí cítit, že je to jejich vědomá inspirace a aspirace, které učinily toho člověka schopným dosáhnout tohoto úspěchu. Pokud máme vždy postoj týmové práce, potom budeme schopni překonat ego.

Jinou formou ega je druh božské hrdosti. Myslím si: „Jsem Božím synem. Jak mohu být tak špatný? Jak mohu lhát? Jak mohu být neupřímný k mému vnitřnímu já a k ostatním? Když musím meditovat v půl sedmé, potom jak mohu vstát v sedm nebo v osm hodin? Dal jsem slib své duši, mému Guruovi, Bohu, že v půl sedmé vstanu a budu meditovat. Pokud tak neučiním, budu se cítit nešťastně, že klamu svého božského Otce, který je pro mě vší Láskou a Zájmem a který očekává a potřebuje mou pomoc pro Své božské projevení na zemi. Jsem Božím nástrojem. Jsem představitelem Boha na zemi. Jak mohu dělat takové věci? Nedodržuji svůj vlastní slib. Jak se mohu snížit k takovému stupni nevědomosti?“ Toto je také druh ega, ale toto ego není vyzývající a ničivé ego, které nás nutí k tomu, abychom chtěli za každou cenu každého přemoci a vládnout celému světu s neporazitelnou povýšeností. Toto božské ego pochází z našeho zbožštěného vědomí, z našeho božského rodného práva.

Vzešli jste z Boha nevědomě a jste zde, abyste Boha vědomě realizovali. Jste zde také proto, abyste Boha vědomě odhalili a projevili. Pokud máte pocit, že je ve vás Božské, že náležíte Božskému a že existujete pro projevení Božského, potom tento pocit pochází z vaší vnitřní jednoty s Bohem. Běžným chápáním můžete cítit, že je to druh ega. Ale to není vůbec žádné ego. Uvědomění si své vnitřní Božskosti, které vám dává pocítit, že je pro vás nemožné vstoupit do nevědomosti, je druh pocitu, který byste měli v sobě vždy uchovávat.

Pokud nedokážete mít takový pocit, protože cítíte, že jste udělali mnoho věcí špatně, a i nadále děláte spoustu věcí špatně, pokud nemáte vnitřní přesvědčení, že jste neustále Božského a pro Božské, potom musíte přijmout duchovní život. Duchovní život znamená vědomé přijetí cesty světla a úplné zasvěcení cestě a Mistrovi. Když zasvětíte sebe vědomě, trvale a oduševněle, stanete se jedním se svým Mistrem, se svým Guruem. Vezmete-li drobné zrnko písku, uvidíte, že není čisté. Ale pokud prostě hodíte toto zrnko do oceánu, bude úplně spláchnuto. Zrnko písku ztratí svou neosvícenou kvalitu, svou nečistou kvalitu, a úplně v obrovském oceánu zmizí. Co se stalo? Uskutečnila se přeměna. Nečisté zrnko písku bylo pohlceno nekonečnou čistotou celého oceánu a sjednotilo se s čistotou samotnou.

Když nabídnete svou zasvěcenou službu projevení svého Mistra, je to vyjádření vaší vědomé jednoty s ním. Tehdy vaše individualita vstoupí do kosmického Vědomí, které je ztělesněno v jeho vědomí. Pokud jednáte nezávisle, jako omezená lidská bytost, máte stále ego. Ale když s touto omezenou bytostí vědomě vstoupíte do rozsáhlého vědomí svého Mistra, přirozeně se stanete rozlehlými. Když vstoupí drobná kapka nebo zrnko písku do oceánu, ztratí svou individuální totožnost. Ztratí svou vlastní existenci. Co se potom stane? Ztratí svou drobnou existenci, ale stanou se samotným rozlehlým oceánem. To se děje pouze prostřednictvím sebenabízení. Když je sebenabízení na prvním místě, navzdory vší nedokonalosti, nečistotě a temnotě, potom omezené ego mizí, zatímco božský potenciál se okamžitě rozšíří. Nebožské v kapce odešlo nebo bylo transformováno. Božské v kapce se rozšířilo a zvětšilo.

Když Kristus řekl: „Já a můj Otec jsme jedním,“ měl zcela pravdu. Tedy, proč to nemůžete říci vy? Jednoduše proto, že to ve vašem případě ještě není pravda. Kristus byl velký. Nikdo nemůže popřít jeho velikost. Byl Božím synem. On to ucítil, uvědomil si to a poté to řekl. Také ve vašem duchovním životě musíte cítit, že jste Božím vybraným nástrojem. Pokud božským způsobem cítíte, že jste Božím vybraným nástrojem, potom ve vašem životě nemůže být žádné nebožské ego. Ale toto musíte cítit vnitřně. Poté to musíte projevit ve svých činnostech.

Takže kdykoliv někdo jiný udělá něco dobře, prosím ciťte, že jste to vy, kdo to udělal. Na tom není vůbec nic špatného. Tím se neklamete. Nemyslete si: „Ach, to jsem neudělal já. Nejmenuji se tak a tak.“ Vaše jméno je v univerzálním Vědomí. Je pouze jedna Bytost a tou je nekonečné a všeprostupující „Já“. Takže když jakýkoliv obyvatel vesmíru něčeho dosáhne, můžete snadno a nanejvýš oprávněně tvrdit, že jste toho dosáhli vy, pokud se identifikujete s univerzálním Vědomím.

Mí žáci dosáhli na fyzické úrovni mnoha věcí, které jsem navenek nikdy neudělal. Ale okamžitě cítím, že jsem to já, kdo tyto věci udělal, silou svého upřímného a úplného ztotožnění s mými žáky. Když dělají fyzickou nebo duševní práci, dosahují tolika věcí. V tu chvíli jim připisuji všechny zásluhy. Oceňuji je, děkuji jim a nabízím jim upřímnou vděčnost svého srdce. Ale uvnitř mé vnitřní bytosti okamžitě cítím, že jsem to udělal já rozšířenou částí svého vědomí. Jsou to mé duchovní děti. Přirozeně, cokoliv moje děti udělaly, je také mým dosažením. Stejně tak, když na duchovní úrovni snáším shůry Mír, Světlo a Blaženost, mé děti mají veškeré právo cítit, že to s jejich vědomým úsilím a s jejich vědomou aspirací jsem dokázal snést tyto věci dolů. Není to tak, že s tím nemají nic společného. Nejsou pouze pasivními přijímajícími. Pokud cítí, že jsme tento Mír, Světlo a Blaženost snesli společně, pokud cítí, že když udělám něco já, udělaly to také, potom jim dám veškeré zásluhy, neboť je to jejich nejvyšší objev pravdy.

Když uděláte něco na fyzické úrovni, já to ocením a obdivuji. Ale cítím, že to učinilo rozpětí mého vědomí a rozšířená část mé bytosti. Vy můžete mít stejný pocit v případě mých vnitřních dosažení. Ego pochází z oddělenosti; jak zde tedy může být nějaké ego, když cítíme skutečnou vnitřní jednotu? Kde je vědomí „já“, když můžete považovat za své to, co udělám? Kde je vědomí „vy“, když můžu považovat za své to, co uděláte vy? Kde je ego? Je pryč; zmizelo uvnitř našeho vzájemného, božského a univerzálního pocitu jednoty.

Část III — Promluvy o pochybnosti

Pochybnost: pomalý jed

Pomohla nám někdy nějak pochybnost? Ne. Pochybnost z nás pouze učinila hlupáky, vnitřně i navenek. Dejme tomu, že někdo něco udělal. Pokud budu pochybovat o jeho dosažení, nezískám tím nic a on nic neztratí. Ale přestože pochybností nic nezískám, mohou ztratit vše. Pokud jste něčeho dosáhli a já pochybuji o vašem dosažení, pak z toho nemohu získat žádný užitek. Má pochybnost otráví mou vnímavost. Mé jediné uspokojení bude ve zjištění, že jsem měl pravdu, což je negativní způsob zacházení s pravdou. Místo toho bych se měl pokusit vstoupit do sebe a sesbírat mé vlastní vnitřní bohatství. Tím, že se pokouším zkoumat, kolik upřímnosti máte, nikdy nezískám trvalé uspokojení. Budu jen ztrácet čas. Ale pokud půjdu hluboko dovnitř, půjdu přímo ke zdroji mého vlastního vnitřního bohatství a získám opravdové uspokojení.

V tomto životě všechno závisí na lásce. Naneštěstí, někteří lidé milují pochybnost. Navenek říkají, že ji nenávidí, ale vnitřně, vědomě nebo nevědomě, ji v sobě uchovávají. Cítí, že když nepochybují, nejsou moudří. Abychom pochybovali, musíme se stát soudcem. Když mysl o někom pochybuje, cítí velké uspokojení v tom, že se stává soudcem. Ve chvíli, kdy o někom pochybujeme, cítíme, že jsme o stupeň výš než oni. To je úplně špatně. V duchovním životě není nikdo nadřazený a nikdo podřadný. Všichni jsme nástroji, projevujícími rozdílné aspekty Boží mnohosti. V srdci Nejvyššího jsme všichni jedním. Velmi často žák pochybuje o svém Mistrovi. Pochybuje o tom, zda Mistr skutečně realizoval Boha. Když pochybuje o Mistrovi, kdo tím ztrácí, Mistr nebo žák? Duchovní Mistr, pokud je pravým Mistrem, má svou vlastní realizaci. Pokud má realizaci, potom je nekonečně vzdálen podezřívání a pochybování o někom. Bez ohledu na to, jaký druh zhoubné pochybnosti žák chová v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, duchovního Mistra se to nikdy nedotkne. Sám žák bude tím, kdo ztrácí.

Proč pochybujeme? Pochybnost do nás vstupuje, protože si nejsme jistí svým dosažením, svými úspěchy nebo tím, co budeme dělat v blízké nebo vzdálené budoucnosti. Pokud pochybujeme o ostatních, neděláme něco až tolik škodlivého. Ale pokud pochybujeme o sobě, potom děláme něco nanejvýš ničivého. Ve chvíli, kdy pochybujeme o sobě, snižujeme své možnosti a ničíme svůj potenciál. Strom, kterým se můžeme stát, zemře nedostatkem výživy, zatímco je ještě rostlinou. Právě jsme vstoupili do vnitřního života, do života aspirace. Nyní jsme pouze drobnou rostlinkou. Pokaždé, když pochybujeme, musíme cítit, že celou svou váhou po této drobné rostlince šlapeme. Když pochybujeme o své vnitřní kapacitě, pochybujeme o samotné naší vnitřní existenci, o životním dechu semínka uvnitř nás. Božské říká: „Přišlo jsem tě naplnit, přinést tě blíže k Bohu, a ty pochybuješ. Protože jsi tak nevděčný, když nabízím tento dar tvé duši, tvoje semínko nebude schopné vzklíčit.“

Když pochybujeme, musíme cítit, že přechováváme vážný druh nemoci, smrtelnou nemoc. Co se stane, pokud pochybnost nepřekonáme? Musíme cítit, že zemřeme. Naše aspirace nebude pouze hladovět, ale zemře. Smrt i Nesmrtelnost jsou před námi. Jsme to my, kdo si musí vybrat. Pokud cítíme, že chceme Nesmrtelnost, a ne smrt, potom musíme našemu duchovnímu životu dát veškerou důležitost a překonat pochybnost svým vnitřním pláčem a svou vnitřní nezdolnou vůlí.

Co uděláme, cítíme-li, že máme vážnou nemoc? Půjdeme k doktorovi, abychom dostali okamžitou léčbu. Jaký je lék na pochybnost? Je to vnitřní pláč, aspirace. Jedině božský doktor v nás, aspirace, nás může vyléčit od pochybnosti. Víme, že mnohé věci, které jsme udělali, jsou úplně špatné. Snažíme se dělat to správné, ale ne vždy se nám to daří. Proč nedokážeme dělat vždy správnou věc? Je to tím, že máme nedostatek odhodlání. Toto odhodlání můžeme získat pouze ze své vnitřní aspirace. Opravdové odhodlání, vnitřní odhodlání, odhodlání duše a aspirace představují totéž. Pokud máme odhodlání, aspirace přirozeně vystoupí do popředí. A pokud máme aspiraci, uvnitř této aspirace se zrodí odhodlání.

Pochybnost nás opustí, jedině když cítíme, že jsme předurčeni udělat něco pro Boha. Ze slova „předurčeni“ získáme obrovskou sílu. Toto slovo přináší do popředí bezmeznou odvahu. I když je někdo od přírody slabý, když někdo řekne, že je předurčen pracovat pro Boha, potom z vnitřního světa okamžitě vychází do popředí hrdinství. Bude bojovat proti pochybnosti a proti jakékoliv překážce se silou a vnitřním odhodláním, které ho překvapí. Překážky k němu mohou přicházet v podobě nečistoty, temnoty, závisti, strachu a pochybnosti, ale slovo „předurčen“ roztříští pýchu všech negativních sil. Cokoliv nebožského se bude muset vzdát tomuto slovu. Takže pokud máme takovéto vnitřní a vnější přesvědčení, které nám říká, že jsme předurčeni sloužit Bohu, potom může být cíl nepochybně dosažen.

Pochybnost, víra a aspirace

Na poražení pochybnosti existuje zbraň a tou je víra. Naše víra je nekonečně silnější než pochybnost a Bůh nám dal tuto víru v hojné míře. Víra je uvnitř nás, ale my nedovolíme své víře vystoupit do popředí. Místo toho do svého života dovolujeme vstoupit cizincům, kteří ve skutečnosti nejsou naši. Těmito cizinci jsou strach, pochybnost, úzkost a ostatní nebožské síly. Víme, že strach nám nepatří a že pochybnost je zloděj. Víme, že bychom neměli dovolit vetřelcům a zlodějům do nás vstoupit. Ale tomu, které je naším zcela vlastním, dítěti víry, nedovolíme vystoupit do popředí a přeměnit náš život.

V duchovním životě je pouze jedno pravidlo, a to mít víru. Víra je jako sval: lze ji posílit. Tak jako posílíme svalstvo, když pravidelně cvičíme, můžeme stejně tak cvičit a zvýšit svou vnitřní kapacitu. Bůh nikoho nepřivede na svět, aniž by mu nedal kapacitu. Pravidelným cvičením se můžeme stát vnitřně silnými. Když se každé ráno oduševněle a upřímně koncentrujeme a meditujeme, potom uvnitř nás pochybnost nemůže hrát svou destruktivní roli. Až se staneme silnějšími ve svém vnitřním životě, budeme moci říct: „Ať si mě pochybnost napadne. Já si dokážu udržet svou dokonalou víru.“

Negativní síly, jako vše ostatní, mají pýchu. Velmi brzy pochybnost pocítí, že je pod její úroveň, být neustále odmítána a odpírána. Pochybnost nás brzy opustí, pokud ji nebudeme vítat. Pokud si pochybnosti nebudeme všímat, pokud s ní budeme jednat jako s neznámým člověkem nebo cizincem, její pýcha bude dotčena a opustí nás navždy. Tím, že pravidelně a oddaně meditujeme, můžeme se před vstupem pochybnosti ochránit.

Když pochybujeme o sobě, stáváme se tím, kdo opravdu ztrácí

Pokud dítě ze školky bude pochybovat o vědomostech někoho, kdo dokončuje univerzitu, potom kdo bude ztrácet? Ten, kdo získává doktorát, ho stejně dostane, ale ten, kdo pochybuje, se od něj nebude moci nic naučit. Za pár let bude ten malý, který pochybuje, mít také kapacitu navštěvovat univerzitu a získat svůj titul, ale v tuto chvíli nezíská pochybováním o svém starším bratrovi nic. Kdyby byl moudrý, pokusil by se ztotožnit s bratrovým dosažením a zcela se s ním sjednotit.

Podobně, v duchovním životě často přichází pochybnost k začínajícímu hledajícímu. Ale pokud se místo pochybování začátečník ztotožní s někým, kdo je v duchovním životě dál, pokud si vytvoří jednotu s aspirací někoho, kdo je daleko pokročilejší, potom ve svém vnitřním životě okamžitě získá obrovskou jistotu a inspiraci.

Když pochybujeme o Bohu, nic tím nezískáme. Když pochybujeme o duchovním Mistrovi, nic tím nezískáme. Ale když pochybujeme o sobě, ztratíme vše. Pokud musíme pochybovat, pochybujme o Bohu. Můžeme pochybovat o Bohu každou vteřinu, ale On neztratí nic. Naopak, Bůh nám ze svého nekonečného Soucitu odpustí. Ale když pochybujeme o sobě, naše duše nám neodpustí. Ve chvíli, kdy začneme pochybovat o sobě, všechny naše dobré kvality budou ztraceny. Pokud máme lásku nebo radost, budou zcela ztraceny. Naše sebepochybnost zničí naše vnitřní možnosti. Nejlépe je nepochybovat o nikom, ať je to Bůh, nebo my sami. Ale pokud si musíme vybrat, pokud jsme bezmocní, potom pochybujme o Bohu. On nám ukáže Soucit, ale my sami si sobě nikdy nebudeme schopni odpustit.

Část IV — Otázky a odpovědi o pochybnosti

Musí bojovat s pochybností i vysoké duše, které byly osvobozeny v předchozí inkarnaci?

Proč duchovní Mistr zůstává se svými žáky, když se tak často stávají obětí pochyb?

Ale velmi často, když duchovní Mistr vstoupí přímo do dechu nevědomosti, nevědomost nutí nerealizovanou bytost cítit, že Mistr, přestože je duchovním obrem, je také v nevědomosti. Kdyby tento člověk upřímně aspiroval, věděl by, že ačkoliv Mistr sestoupil do světa nevědomosti, může vždy zůstat ve svém nejvyšším vědomí. Sestoupil do nevědomosti, ale zároveň je ve stálém spojení s Nejvyšším, se Supreme. Místo toho hledající o Mistrovi pochybuje a má pocit, že je také zranitelný. Cítí, že Mistr je na stejné úrovni, jako je on; že Mistr není o nic lepší než on.

Mistr vstupuje do nevědomosti a hraje hru nevědomosti se svými žáky. Potom, po chvíli, když přijde čas, aby je přenesl za moře nevědomosti, v Bohem vybranou Hodinu, je dovede ke Zlatému břehu transcendentálního Za.

Žáci přirozeně chtějí, aby je Mistr přenesl. Ale dokonce ještě předtím, než Mistr může začít hrát plně svou roli, začínají o něm pochybovat. Vidí, že je také lidskou bytostí. Je obětí nemocí, nachlazení, hladu a jiných pozemských věcí. Cítí, že není vždy ve svém nejvyšším rozpoložení; proto není vždy božský.

Problém pochybnosti přichází, protože žáci se pokoušejí soudit Mistra ze své vlastní úrovně. Jejich úsudek je nevyhnutelně špatný. Skutečnost musí být viděna ze své vlastní úrovně. Když je žák schopný vstoupit do vědomí svého Mistra, potom se stává oprávněným soudcem duchovní výšky a schopností svého Mistra. Ale pokud se žák dívá z úrovně byť jen o palec nižší, než je tato skutečnost, potom se nemůže stát přiměřeným soudcem této skutečnosti.

Kdyby žáci mohli vidět Mistra na jeho vlastní úrovni, kdyby se jejich dosažení vyrovnala jeho úrovni, potom by zde nemohla být žádná pochybnost. Ale pokud by Mistr vždy zůstával na vrcholu stromu, potom by žáci museli vždy zůstat u paty stromu, protože by nevěděli, jak vyšplhat. Mistr je více než ochotný sestoupit dolů k patě stromu. Vysazuje si žáky na svá ramena a potom je vynáší na nejvyšší větve. Ale když sestupuje k patě stromu, žáci to chápou špatně. Říkají: „Ach, on upadl! Ani on sám nebude schopen na strom znovu vylézt. Jak chce vynést nahoru mě?“

Když Mistr vidí, že o něm žáci pochybují, přirozeně se může jednoduše vrátit do svého nejvyššího vědomí. Tam může zůstat v dokonalém Míru transcendentálního osvobození, kde není žádná nevědomost, žádná podvojnost, žádná nedokonalost, ale pouze nekonečná Blaženost, nekonečné Světlo a nekonečná Svoboda. To udělá, pokud o něm jeho žáci budou neustále a nepřetržitě pochybovat. Zároveň však ví, že neexistuje ani jeden žák, který by nikdy neměl tu smůlu, že pochyboval o svém Mistrovi, a tak znovu a znovu používá svou božskou kvalitu odpuštění.

Guru, dá se popsat realizace Boha jako stav, kdy nemáme vůbec žádnou pochybnost, kdy máme absolutní kontrolu nad pochybností mysli

Často se stává, že když je někdo na pokraji realizace, přijde pochybnost, přestože možná dvacet let před tím hledající pochybnost porazil. Možná po dvacet let neměl vůbec žádné pochybnosti. Tato léta pro něj byla tak šťastná. Ale právě když je před realizací Boha, velmi často ho napadnou ty nejtemnější nepřátelské síly ve formě pochybnosti nebo pokušení. V případě Krista přišel Satan. V případě Buddhy přišel Mára. Pochybnost přišla k mnoha duchovním Mistrům, kteří byli na pokraji realizace nebo osvobození. To je poslední zkouška. Když se schyluje k osvícení, vidí, že mezi jejich současnou aspirací — přestože je nejvyššího řádu — a získáním osvícení je obrovská propast. V této poslední chvíli mohou někteří zpochybnit svou vlastní aspiraci a spadnout. Takže dokonce i velcí hledající, kteří by se brzy stali Mistry, trpěli obrovskými pochybnostmi, nemluvě o běžných hledajících. Při tomto posledním úderu mnozí upadnou dříve, než realizují Boha. Potom jim může trvat dvacet let, čtyřicet let nebo dokonce další inkarnaci, než opět získají svou výšku. Student studoval dobře po deset let, ale něco se v poslední chvíli nepodaří a on svou zkoušku nesloží. Bůh mu dá po nějaké době další šanci, příští rok, za deset let nebo v další inkarnaci.

Když jsem byl mladý chlapec, měl jsem učitele, jehož Guru byl na pokraji realizace. Ale den předtím, kdy tento Guru mohl realizovat Boha, byl napaden pochybnostmi a upadl. Co potom udělal? Byl zcela znechucen duchovním životem. Cítil, že ho duchovnost zklamala. A tak následující ráno poté, co byl na pokraji realizace, se vrátil ke své ženě a začal studovat přírodní vědy. Stal se profesorem věd na univerzitě, a v této pozici jeho život skončil.

Tento člověk mohl snadno realizovat Boha. Předtím po mnoho inkarnací tak pilně pracoval. Cvičil meditaci v Himalájích a vedl život takového odříkání. Byl na pokraji realizace a jsou lidé, kteří by po spatření jeho obličeje věřili, že už Boha realizoval, ačkoliv byl dostatečně upřímný na to říci, že tomu tak není. Ale když přijde pochybnost, její poslední útok je jako sopka. Hledající přirozeně podlehne, pokud není připraven. Všechna jeho práce přijde vniveč. Vlastní Mistr tohoto člověka zažil také takový útok, ale obstál. Řekl, že pochybnost, které čelil, byla jako přílivová vlna. Proud byl tak silný, že ho zachránila pouze Boží milost.

Ústí nepřítomnost pochybnosti v absolutní víru?

Když přijdu do Centra, napadají mě takové pochybnosti, jaké nikdy nemám, když jsem doma. Čím to je?

Předtím než jsme vstoupili do duchovního života, byli jsme zcela nevědomí; tygr uvnitř nás spal. Ale když tygr vidí, že se pokoušíme opustit jeho panství, řekne: „Kam jdeš? Jaké máš právo mě opustit? Spolknu tě dříve, než mě opustíš.“ Dokud si je tygr-pochybnost dostatečně jistý tím, že s ním stále zůstáváš, necítí potřebu hrozit ti a strašit tě. Ale když se začneš snažit dostat se ze své klece spoutanosti, tygr nevědomosti ti v tom bude chtít zabránit. Zaútočí na tebe nanejvýš mocně pochybnostmi a ostatními nebožskými silami, jakmile cítí, že mu hrozíš tím, že ho opustíš. Proto jsi napadán, jakmile přijdeš meditovat do Centra. Tam jsou božské síly nejsilnější, takže tam se tebou tygr nevědomosti cítí ohrožen.

Nemysli si, že slabosti a nedokonalosti v tobě vystupují do popředí pouze proto, že jsi přijal duchovní život. Naopak, byly zde i dříve, ale byly schované. Měl bys být svému duchovnímu životu vděčný za to, že tvé nedokonalosti vynáší do popředí. Čím dříve vystoupí tvé nedokonalosti do popředí, tím dříve se jim budeš schopen postavit a porazit je. Takže když tě napadne pochybnost a jiné nedokonalosti, měl bys říci: „Přišly jste. Nyní vás porazím jednou provždy. Potom budu volný.“

Mnoho žáků je dokonalých, když jsou doma, ale ve chvíli, kdy přijdou do Centra, stanou se žárlivými nebo o sobě začnou pochybovat anebo se jejich mysl naplní nebožskými myšlenkami. Jakmile se na mne podívají, vnitřně řeknou: „Och, chovám tak nebožské myšlenky!“ Bojí se, že uvidím jejich nebožské myšlenky, takže se je snaží schovat jako zloděj. Ale měli by se snažit jednat jako dítě, a ne jako zloděj. Dítě není zahanbené, když je špinavé. Pouze přiběhne k matce a ta ho očistí. Vy jste mé duchovní děti, takže musíte vhodit svou žárlivost a nebožské myšlenky do mne. Místo toho mylně říkáte: „Když schovám své nebožské myšlenky, on je neuvidí. Až přijdu příště, možná budou pryč.“ To je zcela absurdní. Kdykoliv máte špatné myšlenky, snažte se je vhodit do mne. Pokud si myslíte: „Ach, on vidí, jak jsem nebožský,“ a držíte si své smetí uvnitř, jak vám mohu pomoci? Jsem připraven vaše nebožské myšlenky odejmout. Pouze vhoďte své odpadky nevědomosti do mě. Naneštěstí je mnoho žáků, kteří ke mně přijdou a bojují nebo se snaží schovat. Nebojujte, neschovávejte nic. Je to pro vás nejlepší příležitost, abyste vhodili tyto problémy do mne.

Předmluva editora k prvnímu vydání