Pomohla nám někdy nějak pochybnost? Ne. Pochybnost z nás pouze učinila hlupáky, vnitřně i navenek. Dejme tomu, že někdo něco udělal. Pokud budu pochybovat o jeho dosažení, nezískám tím nic a on nic neztratí. Ale přestože pochybností nic nezískám, mohou ztratit vše. Pokud jste něčeho dosáhli a já pochybuji o vašem dosažení, pak z toho nemohu získat žádný užitek. Má pochybnost otráví mou vnímavost. Mé jediné uspokojení bude ve zjištění, že jsem měl pravdu, což je negativní způsob zacházení s pravdou. Místo toho bych se měl pokusit vstoupit do sebe a sesbírat mé vlastní vnitřní bohatství. Tím, že se pokouším zkoumat, kolik upřímnosti máte, nikdy nezískám trvalé uspokojení. Budu jen ztrácet čas. Ale pokud půjdu hluboko dovnitř, půjdu přímo ke zdroji mého vlastního vnitřního bohatství a získám opravdové uspokojení.
V tomto životě všechno závisí na lásce. Naneštěstí, někteří lidé milují pochybnost. Navenek říkají, že ji nenávidí, ale vnitřně, vědomě nebo nevědomě, ji v sobě uchovávají. Cítí, že když nepochybují, nejsou moudří. Abychom pochybovali, musíme se stát soudcem. Když mysl o někom pochybuje, cítí velké uspokojení v tom, že se stává soudcem. Ve chvíli, kdy o někom pochybujeme, cítíme, že jsme o stupeň výš než oni. To je úplně špatně. V duchovním životě není nikdo nadřazený a nikdo podřadný. Všichni jsme nástroji, projevujícími rozdílné aspekty Boží mnohosti. V srdci Nejvyššího jsme všichni jedním. Velmi často žák pochybuje o svém Mistrovi. Pochybuje o tom, zda Mistr skutečně realizoval Boha. Když pochybuje o Mistrovi, kdo tím ztrácí, Mistr nebo žák? Duchovní Mistr, pokud je pravým Mistrem, má svou vlastní realizaci. Pokud má realizaci, potom je nekonečně vzdálen podezřívání a pochybování o někom. Bez ohledu na to, jaký druh zhoubné pochybnosti žák chová v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, duchovního Mistra se to nikdy nedotkne. Sám žák bude tím, kdo ztrácí.
Proč pochybujeme? Pochybnost do nás vstupuje, protože si nejsme jistí svým dosažením, svými úspěchy nebo tím, co budeme dělat v blízké nebo vzdálené budoucnosti. Pokud pochybujeme o ostatních, neděláme něco až tolik škodlivého. Ale pokud pochybujeme o sobě, potom děláme něco nanejvýš ničivého. Ve chvíli, kdy pochybujeme o sobě, snižujeme své možnosti a ničíme svůj potenciál. Strom, kterým se můžeme stát, zemře nedostatkem výživy, zatímco je ještě rostlinou. Právě jsme vstoupili do vnitřního života, do života aspirace. Nyní jsme pouze drobnou rostlinkou. Pokaždé, když pochybujeme, musíme cítit, že celou svou váhou po této drobné rostlince šlapeme. Když pochybujeme o své vnitřní kapacitě, pochybujeme o samotné naší vnitřní existenci, o životním dechu semínka uvnitř nás. Božské říká: „Přišlo jsem tě naplnit, přinést tě blíže k Bohu, a ty pochybuješ. Protože jsi tak nevděčný, když nabízím tento dar tvé duši, tvoje semínko nebude schopné vzklíčit.“
Když pochybujeme, musíme cítit, že přechováváme vážný druh nemoci, smrtelnou nemoc. Co se stane, pokud pochybnost nepřekonáme? Musíme cítit, že zemřeme. Naše aspirace nebude pouze hladovět, ale zemře. Smrt i Nesmrtelnost jsou před námi. Jsme to my, kdo si musí vybrat. Pokud cítíme, že chceme Nesmrtelnost, a ne smrt, potom musíme našemu duchovnímu životu dát veškerou důležitost a překonat pochybnost svým vnitřním pláčem a svou vnitřní nezdolnou vůlí.
Co uděláme, cítíme-li, že máme vážnou nemoc? Půjdeme k doktorovi, abychom dostali okamžitou léčbu. Jaký je lék na pochybnost? Je to vnitřní pláč, aspirace. Jedině božský doktor v nás, aspirace, nás může vyléčit od pochybnosti. Víme, že mnohé věci, které jsme udělali, jsou úplně špatné. Snažíme se dělat to správné, ale ne vždy se nám to daří. Proč nedokážeme dělat vždy správnou věc? Je to tím, že máme nedostatek odhodlání. Toto odhodlání můžeme získat pouze ze své vnitřní aspirace. Opravdové odhodlání, vnitřní odhodlání, odhodlání duše a aspirace představují totéž. Pokud máme odhodlání, aspirace přirozeně vystoupí do popředí. A pokud máme aspiraci, uvnitř této aspirace se zrodí odhodlání.
Pochybnost nás opustí, jedině když cítíme, že jsme předurčeni udělat něco pro Boha. Ze slova „předurčeni“ získáme obrovskou sílu. Toto slovo přináší do popředí bezmeznou odvahu. I když je někdo od přírody slabý, když někdo řekne, že je předurčen pracovat pro Boha, potom z vnitřního světa okamžitě vychází do popředí hrdinství. Bude bojovat proti pochybnosti a proti jakékoliv překážce se silou a vnitřním odhodláním, které ho překvapí. Překážky k němu mohou přicházet v podobě nečistoty, temnoty, závisti, strachu a pochybnosti, ale slovo „předurčen“ roztříští pýchu všech negativních sil. Cokoliv nebožského se bude muset vzdát tomuto slovu. Takže pokud máme takovéto vnitřní a vnější přesvědčení, které nám říká, že jsme předurčeni sloužit Bohu, potom může být cíl nepochybně dosažen.
Ale když cítíme, že uděláme něco pro Boha, nepoužívejme termín „velkého“. Někdy, když naše lidská mysl slyší toto slovo, vstupuje do nás pocit soutěživosti. Já cítím, že jsem velký; ty cítíš, že jsi velký. Tehdy vyvstává otázka, kdo z nás dvou je větší. Místo toho bychom měli jednoduše říci, že jsme oba určeni udělat něco pro Boha a že naším úkolem bude cokoliv, co nám On zadá. Je pouze jeden Bůh, ale každý člověk myslí na Boha odlišně. Ty těšíš a naplňuješ Boha svým způsobem a já těším a naplňuji Boha mým způsobem. Pokud oba cítíme, že děláme úkol, který nám On přidělil, pokud si navzájem nevstoupíme do našich teritorií svým soutěživým duchem, potom budeme oba mít radost, protože oba budeme cítit, že naplňujeme Boha Božím vlastním Způsobem.From:Sri Chinmoy,Dva hltaví bratři: Pochybnost a Ego, Madal Bal, 2002
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/tdb