Když pochybujeme o sobě, stáváme se tím, kdo opravdu ztrácí

Podívejme se na pochybnost z Božího pohledu. Bůh je vší Láskou, Radostí, Mírem a Blažeností. Má všechny božské kvality v nekonečné míře. Získáváme něco tím, že pochybujeme o Tom, který je vlastníkem všech božských kvalit? Zeptáte se: „Proč bych o Bohu neměl pochybovat, pokud a dokud Jej neuvidím a neucítím?“ Pravda, zatím jste Boha neviděli a necítili jste Ho. Ale na zemi jsou lidé, kteří viděli a cítili Boha, kterak stojí přímo před nimi.

Pokud dítě ze školky bude pochybovat o vědomostech někoho, kdo dokončuje univerzitu, potom kdo bude ztrácet? Ten, kdo získává doktorát, ho stejně dostane, ale ten, kdo pochybuje, se od něj nebude moci nic naučit. Za pár let bude ten malý, který pochybuje, mít také kapacitu navštěvovat univerzitu a získat svůj titul, ale v tuto chvíli nezíská pochybováním o svém starším bratrovi nic. Kdyby byl moudrý, pokusil by se ztotožnit s bratrovým dosažením a zcela se s ním sjednotit.

Podobně, v duchovním životě často přichází pochybnost k začínajícímu hledajícímu. Ale pokud se místo pochybování začátečník ztotožní s někým, kdo je v duchovním životě dál, pokud si vytvoří jednotu s aspirací někoho, kdo je daleko pokročilejší, potom ve svém vnitřním životě okamžitě získá obrovskou jistotu a inspiraci.

Když pochybujeme o Bohu, nic tím nezískáme. Když pochybujeme o duchovním Mistrovi, nic tím nezískáme. Ale když pochybujeme o sobě, ztratíme vše. Pokud musíme pochybovat, pochybujme o Bohu. Můžeme pochybovat o Bohu každou vteřinu, ale On neztratí nic. Naopak, Bůh nám ze svého nekonečného Soucitu odpustí. Ale když pochybujeme o sobě, naše duše nám neodpustí. Ve chvíli, kdy začneme pochybovat o sobě, všechny naše dobré kvality budou ztraceny. Pokud máme lásku nebo radost, budou zcela ztraceny. Naše sebepochybnost zničí naše vnitřní možnosti. Nejlépe je nepochybovat o nikom, ať je to Bůh, nebo my sami. Ale pokud si musíme vybrat, pokud jsme bezmocní, potom pochybujme o Bohu. On nám ukáže Soucit, ale my sami si sobě nikdy nebudeme schopni odpustit.

Hledající, kteří mají duchovního Mistra, o sobě nesmí pochybovat. Když o sobě pochybuje hledající, který přijal duchovní cestu, vědomě tak uráží schopnosti svého Mistra. Přijal Mistra, protože cítil, že Mistr má kapacitu. Pokud o sobě začne pochybovat, poté co přijal opravdového duchovního Mistra, znamená to, že pochybuje o přijetí, důvěře a slibu, které mu Mistr dal. Když duchovní Mistr přijímá někoho za svého žáka, dává této osobě vnitřní slib, že jednoho dne, v Bohem vybranou hodinu, přivede tohoto žáka k Bohu. Pokud hledající neměl v Mistra víru, neměl Mistra přijímat za svého vlastního. Ale protože v Mistrovi něco cítil a uviděl, protože měl důvěru v to, že ho Mistr může dovést k jeho cíli, Mistra přijal. Jakmile jednou hledající přijme Mistra, jeho úloha by měla být skončena. Již není více zodpovědný za dosažení cíle. Je zodpovědný pouze za to, aby odevzdal svůj život Mistrovi. Jestliže přijde pochybnost, měl by ji odevzdat Mistrovi. Pokud pochybuje, nejen že znevažuje svoje vlastní schopnosti a možnosti, ale také úmyslně odmítá sebenabízení svého Mistra. Mistr nabízí svou službu zcela a bezvýhradně na pomoc žákovi. Pokud o sobě žák bude pochybovat, nebude schopen přijímat Lásku a Zájem Mistra. Nejen že tak škodí sám sobě, ale také plýtvá Mistrovým drahocenným Zájmem a bezmeznou duchovní energií.

From:Sri Chinmoy,Dva hltaví bratři: Pochybnost a Ego, Madal Bal, 2002
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/tdb