Je prostorem. Je za prostorem.
Je měřitelný. Může být změřen. Musí být změřen.Je nezměřitelný. Je bez hranic. Je nekonečný.
Bůh je nekonečné Vědomí, nekonečná Blaženost, přesto na sebe může vzít konečnou podobu. Je nekonečný, je konečný, a zároveň překračuje jak nekonečné, tak konečné. Je životem, je smrtí, a přesto zároveň přesahuje život i smrt. Když říkám „Supreme“ (Nejvyšší), odkazuji na nekonečné, věčné a nesmrtelné. Když Jej ale vidím, vidím Ho tváří v tvář úplně stejně, jako vidím vás. Bůh je ale ve skutečnosti nezměrný a na poli projevení na sebe bere všechny podoby, od malinkého hmyzu až po velikého slona. Mnoho lidí nedokáže přistoupit na myšlenku, že Bůh může být konečný. Přemýšlejme ale o jedné z Božích božských vlastností zvané Všudypřítomnost. Když svým lidským vnímáním přemýšlíme o všudypřítomnosti, okamžitě myslíme na rozlehlost. Pravda, Bůh je tak rozlehlý jako svět, ale jelikož je ve všem, může být také konečný. Na druhou stranu je Bůh Všemohoucí. Kde je Jeho Všemohoucnost, pokud se nemůže stát malým dítětem, malinkým hmyzem nebo atomem? Sami od sebe nemůžeme udělat téměř nic. Ale právě proto, že je Bůh Všemohoucí, může dělat, cokoli chce, podle své libosti — může být rozhlehlý, může být miniaturní.
Jako lidské bytosti se vyvíjíme k naší transcendentální Dokonalosti. Aspirujeme po nekonečnosti. Právě nyní si myslíme, že toto je Boží stvoření a tamto je Bůh, který má svou vlastní oddělenou existenci. Ale tento pocit není správný. Tak, jako je duše uvnitř těla, je i Bůh uvnitř Svého stvoření. Jinak by stvoření nemohlo existovat. Když duše opustí tělo, zemřeme. Podobně kdyby Bůh opustil stvoření, stvoření by také skončilo. Bůh jako Nekonečno do nás vstoupil, do těchto konečných těl, které vydrží padesát, šedesát nebo sedmdesát let. Nekonečno získá největší radost, když se učiní i konečným. Toto musíme vědět, cítit a toto si pro sebe musíme uvědomit; jen tehdy uvidíme Boha v Jeho stvoření. Jinak si budeme myslet, že je Bůh v Nebi, a ačkoliv jsme Jeho stvoření, nebudeme mít s Ním žádné spojení.
Konečné a Nekonečné jsou podle našeho názoru vzájemně protichůdné. Ale v Božích Očích jsou jedním; jedno doplňuje druhé. Konečné a Nekonečné chtějí jít vždy spolu. Konečné chce dosáhnout Absolutního, Nejvyššího, který je Nekonečnem. Nekonečno chce samo sebe projevit prostřednictvím konečného. Tím bude hra kompletní. Jinak by to bude jen jednostranná hra. Nebude v ní žádná opravdová radost, žádné dosažení, žádné naplnění. Prostřednictvím konečného zpívá Nekonečno svou píseň jednoty. Prostřednictvím Nekonečného zpívá konečné svou píseň mnohosti.
Bůh je vším, ale každý člověk musí sám podle sebe cítit, čím je Bůh pro něj. Může být nekonečným Světlem, nekonečným Vědomím, nekonečnou Silou, nekonečnou Radostí, nekonečnou Blažeností, nekonečným Soucitem, nekonečnou Energií. Může být osobní, s podobou, zároveň může být neosobní, bez podoby, stejně jako má voda podobu, když je z ní led, ale nemá podobu, když je v tekutém stavu. Někdy máme radost, když vidíme Boha s podobou, jindy máme radost, když vidíme Boha bez podoby. Můžeme Jej vidět v neosobní podobě jako nesmírné rozpětí Světla. V osobní podobě může vypadat jako zářivá lidská bytost se dvěma rukama, dvěma očima a vším ostatním, co máme my. Bude nejosvícenější Bytostí zde na zemi i tam v Nebi. Když se zjeví jako osobní Bytost, můžeme si s Ním tváří v tvář o čemkoli důvěrně popovídat.Co je Bůh z pohledu dítěte? Bůh je zájem. Matka se bude snažit věnovat svému dítěti neustálý zájem. Přes svoje nejlepší úmysly dokáže dítěti věnovat vědomý zájem jen dvě nebo tři hodiny z dvaceti čtyř hodin. Chce mu projevovat veškerou svou náklonnost po celou dobu. Přestože je jejím nejdražším dítětem, přes den musí kromě starosti o dítě také studovat nebo pracovat, musí sama meditovat a dělat ještě řadu dalších věcí. Když bude dítě nemocné, možná mu bude věnovat svůj zájem patnáct nebo šestnáct, nebo dokonce dvacet čtyři hodin. Běžně se mu ale může věnovat jen několik hodin. V případě Boha je to jinak. Věnuje nám svůj vnitřní a vnější Zájem neustále.
Žijeme na zemi padesát, šedesát, sedmdesát nebo dokonce sto let, to ale není skutečná délka našeho života. Náš skutečný život je nekonečný. Přišli jsme z minulosti bez počátku a vcházíme do nekonečné budoucnosti. Měli jsme předešlé inkarnace a budeme mít mnoho budoucích inkarnací. Ve svých minulých inkarnacích jsme měli různé rodiče. V této inkarnaci nám věnuje zájem jedna matka a otec; v naší předešlé inkarnaci nám věnovali zájem jiní rodiče a v budoucnu nám budou věnovat zájem zase jiní rodiče. Od samého začátku se nám ale dostávalo Božího Zájmu a ten zůstane navždy stejný. Jeho Zájem začal v okamžiku, kdy stvořil naši duši, a vždy zůstane trvalý a věčný.
Máte tělo, máte mysl, máte srdce a máte duši. Když vás Bůh tvořil, stvořil nejprve duši. Ve chvíli, kdy vytvořil vaši duši, začal Jeho Zájem. Jeho Zájem není jen na minutu, hodinu, rok, deset nebo dvacet let, ale navždy, po Věčnost. Bůh je stálý a věčný Zájem. Ve chvíli, kdy stvořil Sebe, byl tam Zájem; a ve chvíli kdy stvořil vaši duši, byl tam Zájem. To je to, co myslíme, když řekneme, že Bůh je Zájem.
Ale odkud tento Zájem přišel?
Všechno má svůj zdroj, a zdrojem zájmu je jednota. Když mám poraněný prst, když krvácí, okamžitě o něj projevím zájem. Proč? Protože jsem se svým prstem sjednocen. Když se s vaším dítětem děje něco špatného, díky své jednotě s ním mu věnujete svůj zájem. V tomto okamžiku je v nemocnici mnoho trpících a umírajících lidí, ale dokonce i kdybyste je znali, možná byste jim svůj zájem nevěnovali. Proč? Protože s nimi nejste úplně sjednoceni a necítíte s nimi svou jednotu. Se svým dítětem ale jednotu cítíte a vaše dítě cítí jednotu s vámi. Vidíme tedy, že zdrojem zájmu je jednota. Věnujete zájem svým blízkým a drahým, těm, o kterých cítíte, že tvoří nedílnou součást vašeho života. Jelikož je Bůh všeprostupující, Jeho Zájem pramení z Jeho všeprostupující Jednoty. Protože je všude a ve všem, musí mít jednotu se vším. Věnuje tedy svůj Zájem všemu. Když má Bůh jednotu, musí něco nabídnout; a to něco je Jeho Zájem.Všechny náboženské víry uctívají stejného Boha, ale oslovují Jej odlišně. Muž je jedním člověkem nazýván „otec“, druhým „bratr“ a dalším „strýc“. Když jde do své kanceláře, říkají mu příjmením. Je-li se svými přáteli, ti mu budou říkat jeho křestním jménem. Je to stále stejný člověk, ale je oslovován odlišně podle vztahu, jaký k němu kdo má. Podobně je Bůh nazýván různými jmény podle nejsladšího a nejněžnějšího cítění člověka, který Jej oslovuje.
Namísto slova „Bůh“ používám většinou slovo „Nejvyšší“. Žádám své studenty, aby dělali totéž, protože to vytváří důvěrnější vztah k Němu. Samozřejmě jen duchovní Mistři mohou znát rozdíly mezi těmito nejvyššími duchovními Skutečnostmi. Mnoho lidí se mě ptá: „Proč děláš rozdíl mezi ‘Bohem’ a ‘Nejvyšším’? Jsou to jen synonyma.” Ale ačkoliv jsou Bůh a Nejvyšší jedním, je mezi nimi nepatrný rozdíl. Nejvyšší Supreme je odlišný od toho, čemu říkáme Bůh. Když mluvíme o realizaci Boha: „Bůh“ má stejný význam jako Nejvyšší. Ale obvykle, když říkáme „Bůh“, cítíme, že ztělesňuje výšku, která je statická, je jako hora, která je vysoká, ale nehybná. Když používáme termín „Bůh“, cítíme, že dosáhl své Výšky a zastavil se. Nemá neustále se vyvíjející vědomí; je něčím dokončeným, hotovým produktem. Když ale říkáme „Nejvyšší“, víme, že mluvíme o Nejvyšším Pánu, který nejen dosahuje absolutní Výšky, ale zároveň jde stále dál a dál a překračuje svět Za. Je tu neustálý pohyb vzhůru.From:Sri Chinmoy,Vize Božího Svítání, Agni Press, 1974
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/vgd