Co potřebuji od Boha

Část I — Přednášky na Havaji

1.

Havaji, Havaji, Havaji!

Srdce kvalit, mysl množství:

v tobě nalézám.

Pět oduševnělých přátel¹

Dokonalost a uspokojení jsou jedním a neoddělitelným. Potřebuji dokonalost. Modlím se k Bohu, aby mi ze své bezmezné Štědrosti poskytl oduševnělou dokonalost. Chci uspokojení. Medituji na Boha pro Jeho plodné Uspokojení. Modlím se k Bohu bezesně, abych nenaplnil svůj život touhy. Medituji na Boha pro Jeho vítězné Projevení v mém životě aspirace. Můj život touhy mě svazuje. Můj život aspirace mě osvobozuje. Můj život touhy živí to zvířecí ve mně, svazuje to lidské ve mně a oslepuje to božské ve mně. Můj život aspirace uklidňuje to zvířecí ve mně, probouzí to lidské ve mně a znesmrtelňuje to božské ve mně.

Dávání a stávání se jsou jedním a neoddělitelným. Dávám mému Milovanému Nejvyššímu svou noc nevědomosti. Dávám lidstvu trochu svého plamene víry. Dávám svému Milovanému Nejvyššímu své srdce oddanosti a život vděčnosti. Dávám lidstvu svůj pláč aspirace a úsměv oddanosti. Vědomě a neustále se stávám Božím poslem i poslem člověka. Hledající ve mně, jako posel člověka, nese moře lidské nedokonalosti k Bohu. Hledající ve mně, jako posel Boha, nese oblohu Božího soucitu k člověku.

Stávání se a překonávání jsou jedním a neoddělitelným. V každém okamžiku se překonávám, uvnitř i vně. Překonávám své předchozí zkušenosti a své předchozí uvědomění; překonávám své pozemské kapacity. V každém okamžiku Nejvyšší ve mně dělá nemožné. V každém okamžiku Nejvyšší Zpěvák ve mně zpívá píseň neustálého pokroku. Neustálý pokrok je založen na sebedávání; sebedávání a stávání se Bohem jsou jedním a neoddělitelným.

Dávám. Stávám se. Překonávám. Bezpodmínečně dávám. Bezvýhradně se stávám. Neustále překonávám.

Lidské v nás pláče po úspěchu. Božské v nás pláče po pokroku. Když žijeme ve světě úspěchu, vidíme, že náš pochod k úspěchu nikdy nekončí. Pokaždé, když se nám něco podaří, staneme se nespokojení, protože ve stejném okamžiku se před námi objevuje nový cíl a my se stále cítíme opravdovými žebráky. Ale když žijeme ve světě pokroku, ačkoli náš konečný cíl je stále vzdáleným voláním, v každém okamžiku nacházíme spokojenost, protože samotný pokrok je vše osvěcující a vše naplňující uspokojení. Proto upřímný, opravdový, oduševnělý hledající bude vždy toužit po pokroku, a ne po úspěchu. Jen když touží po pokroku, tak bude schopen potěšit a naplnit svého Milovaného Pilota Nejvyššího způsobem, jak chce být On uspokojen a naplněn. A to je jediný způsob, jak může být i samotný hledající skutečně uspokojen — tím, že bude těšit Boha Jeho vlastním Způsobem.

Každý okamžik hledající ve mně touží po dokonalosti, což je předzvěstí uspokojení. Dokonalost a spokojenost jsou vždy založeny na sebedávání, a sebedávání je dalším jménem pro stávání se Bohem. Co je to stávání se Bohem? Stávání se Bohem není nic jiného, než že si stále a vědomě uvědomujeme překonávání jednoty v dokonalosti a překonávání dokonalosti v jednotě.

Naděje²

Bůh doufá, že se projeví v nás a prostřednictvím nás. My doufáme, že realizujeme Boha, abychom se mohli osvobodit z pout nevědomosti. Bůh doufá, že z nás učiní dokonalé nástroje. My doufáme, že nakonec Boha potěšíme Jeho vlastním Způsobem.

Říkáte, že protože existuje život, existuje naděje. Máte pravdu. Chci ale něco přidat. Protože existuje naděje, žijeme věčně — ve vnitřním světě, ve vnějším světě nebo v obou světech. Říkáte, že naděje vidí osvěcující světlo v nejhlubší temnotě. Máte naprostou pravdu. Chci ale něco přidat. Naděje je sama o sobě světlo, které osvětluje temnotu. Miluji naději. Nemusím milovat Boha, ale v nejvnitřnějších zákoutích mé bytosti, v nejvnitřnějších zákoutích mého srdce cítím, že Bůh mě miluje. Ať už miluji Boha nebo ne, Bůh mě miluje — to je má vznešená naděje. Nemusím se starat o Boha, ale se vší upřímností cítím, že Bůh se o mě stará. Ať už se o Boha starám nebo ne, Bůh se o mne stará — to je má vznešená naděje.

Existuje lidská naděje a božská naděje. Lidská naděje je spoutaná touha; božská naděje volná aspirace. Spoutání touhou a spoutání zemí je totéž. Volnost aspirace a volnost nebe je totéž. Lidská naděje nás inspiruje a energizuje. Božská naděje v nás probouzí nejen nekonečné možnosti, ale i nesmrtelnou realitu.

Lidská naděje inspiruje naši vnější cestu. Božská naděje aspiruje v naší vnitřní cestě a prostřednictvím naší vnitřní cesty. Naše vnější cesta nás přivádí ke jménu a slávě, což nakonec vede k naprosté frustraci. Ale v božském světě, ve světě aspirace, na konci naší vnitřní cesty uvidíme, ucítíme a vrosteme do osvícení.

Když aspirujeme, uvědomíme si, že naděje je ruka, krásná a silná, zvoucí a ukazující k naší vnitřní přeměně. Vidíme a cítíme, že naděje je dokonalým počátkem naší realizace Boha. Když neaspirujeme, naděje se nám ukazuje jiným způsobem. Máme ale pocit, že se možná jedná o pouhou mentální halucinaci, že je to vše jenom klam.

Žádný jedinec zde na zemi, ať už aspiruje nebo ne, nemůže naději uniknout. Avšak naděje sama o sobě není únik. Naděje nás spojuje s vyšší skutečností, která nás osvěcuje a naplňuje.

Svět je tělo. Obyčejná lidská bytost není spokojena s vědomím těla, že ho má a že jím je. Chce vidět vědomí těla budoucnosti. Bude šťastná, jen pokud může vidět možnosti, potenciál, skutečnost a nevyhnutelnost budoucnosti. Ale upřímný hledající nechce vidět vzdálenou či dalekou budoucnost. Cítí, že tento svět je Věčné Nyní. Pomocí své přesvědčivé vnitřní naděje chce vidět, cítit a vrůst do tohoto Věčného Nyní.

Možná někteří z vás ví, že sloužím Organizaci spojených národů. Máme skupinu v OSN, která se schází dvakrát týdně, aby se modlila a meditovala za mír. To, čemu dnes říkáme Organizace spojených národů, bylo dříve známé jako Společnost národů. Společnost národů byla vizí Woodrowa Wilsona. Woodrow Wilson byl muž nejvyšší vize. Představoval si, že spojením duší všech národů může vzniknout světový mír.

V Organizaci spojených národů jsou zástupci z každého koutu světa. Přišli s upřímnou nadějí, že jednou zasvitne den, kdy skončí všechny pohromy a nedorozumění na světě a lidstvo se sjednotí jako jedna rodina. Uvnitř této naděje se objevuje možnost. A to, co se objevuje uvnitř této možnosti, je nevyhnutelnost.

Světu chybí ještě miliony mil, než dosáhne úplného míru. Nicméně nemáme důvod být odrazeni jen proto, že nevidíme celou skutečnost. Před rozedněním je tma. Když se podíváme do tmy, která je všude kolem, a ztotožníme se s ní, je pro nás téměř nemožné věřit, že zasvitne světlo. Avšak na konci tunelu je světlo. Na konci temnoty je světlo.

Toto světlo, o kterém mluvíme, není naše mentální halucinace či přelud. Toto světlo je vnitřním světlem naší duše zářící hluboko uvnitř nás, které se neustále usilovně snaží vyjít na povrch. Je víc než dychtivé vyjít na povrch, aby nás osvobodilo, osvítilo a zdokonalilo.

Je to jako s dítětem a jeho matkou. Matka se vždy na vnitřní i vnější úrovni snaží, aby její dítě bylo dokonalé. Podobně se i naše vnitřní světlo snaží osvobodit naši vnější existenci od noci nevědomosti.

V Organizaci spojených národů se shromáždili zástupci z mnoha a mnoha částí světa, aby pracovali na jeho jednotě. A přestože se jednota zdá být vzdálená, stále mají vnitřní naději, že se jednoho dne stane skutečností.

V této chvíli si jednotlivé země světa nerozumějí a některé z nich jsou, velmi mírně řečeno, nebožské. Hluboko v nich je však vnitřní volání. Každý národ doufá, že jednoho dne dosáhne míru, světla a jednoty. Tyto vlastnosti pak nepochybně vejdou do světové arény právě díky tomu, že je každý národ zaplaven nadějí. Tato naděje dneška bude proměněna v trvalé uspokojení zítřka, jen když budeme věřit v naději, vrůstat do naděje a v každém okamžiku vdechovat vůni a krásu naděje.

Co potřebuji od Boha³

Když říkám: „Potřebuji Boha,“ co mám vlastně na mysli? Bůh je všechno, pravda, ale já potřebuji některé aspekty Boha víc než jiné aspekty — alespoň teď. Bůh je nekonečný, Bůh je věčný, Bůh je nesmrtelný. Bůh je veškerá Síla, Bůh je veškeré Světlo, Bůh je veškerá Spravedlnost, Bůh je veškerý Soucit, Bůh je veškeré Odpuštění — Bůh je vším. Ale prozatím potřebuji od Boha jen pár věcí.

Abych začal duchovní cestu, potřebuji Boha Odpuštění. Nejprve se musím zbavit své nebožské existence. Veškeré nebožské myšlenky a nebožské skutky, které mám v sobě, vše, co je ve mně neaspirující a neinspirující, musím odhodit. A k tomu potřebuji Boží Odpuštění. Nesčetněkrát jsem se dopustil himálajských omylů. Jestliže mi Bůh neodpustí nebožské věci, které jsem během let učinil, jak potom mohu kráčet po duchovní cestě, sluncem ozářené cestě? Jen pokud mi Bůh odpustí, mohu celým srdcem vstoupit do duchovního života. Abych mohl začít, potřebuji tedy Boží Odpuštění.

Když cítím, že mi Bůh ze své nekonečné Štědrosti odpustil, mohu myslet na Jeho další aspekt, a tím je Boží Soucit. Bůh mi odpustil; nyní potřebuji Jeho Soucit. Potřebuji Jeho Soucit, protože jsem slabý, jsem nevědomý a jsem úplným selháním. Vroucně si přeji něco udělat, něčeho dosáhnout, někým se stát, ale nemám schopnost udělat nebo vyrůst v to, čím se chci stát. Proto zoufale potřebuji Boží Soucit. Bez Božího Soucitu nedokážu ničeho dosáhnout a ničím se stát.

Poté, co se mi dostane Božího Odpuštění a Soucitu, potřebuji Boží Požehnání. Potřebuji Boha, aby mě shůry skrápěl svým nekonečným Požehnáním, tak abych dokázal uspět na bitevním poli života. Život je neustálá bitva, a pokud mám uspět, musím být zcela závislý na Božím Požehnání. Jen když Bůh požehná mé oddané hlavě a mému odevzdanému srdci, dokážu v životě uspět a činit pokrok na duchovní cestě.

Poté, co mi Bůh odpustil, nabídl mi svůj Soucit a skrápěl mě svým Požehnáním, musím neustále cítit Boží Lásku. Musím cítit, že Ten, kdo mi odpustil, ukázal mi svůj Soucit a požehnal mi, se o mě opravdu stará. Jen pokud cítím, že mě Bůh skutečně miluje, mohu mít pravé a trvalé štěstí. Stvořitel má ke svému stvoření veškerou lásku. Ale stvoření to velmi často necítí nebo si to neuvědomuje. Jelikož jsem částí Božího stvoření, cítit v každém okamžiku Boží Lásku je mou svatou povinností. Jen tehdy se pokusím stát se dobrým, božským a dokonalým, a budu se snažit potěšit Boha Jeho vlastním Způsobem.

Po Boží Lásce musím cítit něco velmi významného a velmi hlubokého, a tím je Boží Jednota. Boží Láska nestačí. Mohu něco nebo někoho milovat, ale možná jsem si s tím člověkem nebo s tou věcí nevytvořil jednotu, neoddělitelnou jednotu. Poté, co jsem pocítil Boží Lásku, si tedy s Bohem musím vytvořit vědomou, stálou a neoddělitelnou jednotu.

Abych měl vědomou, stálou a neoddělitelnou jednotu s Bohem, musím něčeho dosáhnout a něčím se stát, a to dokonalostí. Jak se stanu dokonalým? Dokonalým se stanu tak, že budu v nitru plakat, abych přijal to, co mě povznese, osvítí a zvítězí nad tím, co mě trápí a vyrušuje. Když budu plakat, abych přijal dobré věci a podrobil si špatné věci, Bůh se mnou bude spokojen. Jen tím, že budu těšit Boha, se mohu stát dokonalým.

V každém okamžiku jsem buď napadán špatnými myšlenkami, nebo inspirován dobrými myšlenkami. Jestliže jsem napaden špatnou myšlenkou, pokusím se ji odhodit. Jakmile jsem ale inspirován dobrou myšlenkou, pokusím se ji rozvinout a rozšířit. Když časně zrána začnu meditovat a přijde ke mně jedna dobrá myšlenka, pokusím se ji zvětšit. Řekněme, že je to myšlenka na božskou lásku — ne lidskou, emocionální lásku, ale božskou, univerzální lásku — „Miluji Boha, miluji celé Boží stvoření.“ Tuto myšlenku mohu rozšířit. Mohu myslet na lásku jako na svůj ideál, na svůj konečný Cíl. Jestliže tímto způsobem myslím na božskou Lásku, univerzální Lásku, transcendentální Lásku, ztotožňuji se s Cílem samotným.

Stejně tak, pokud budu rozvíjet své dobré myšlenky a odhazovat ty špatné myšlenky, když budu plakat, abych přijal božské věci a zvítězil nad těmi špatnými, pak ucítím, jak se v mém životě objevuje dokonalost. A jak se objeví dokonalost, mohu začít tvořit svou jednotu s Bohem a dosáhnout trvalého uspokojení. Dokonalost je předzvěstí spokojenosti. Než se stanu dokonalým, nemůže existovat žádné skutečné uspokojení, žádné božské uspokojení. Ale pokud jsem dokonalý, pak mě Bůh může učinit svým vybraným nástrojem. Pak může projevit a uspokojit Sám Sebe ve mně a prostřednictvím mne, a to je pravé, božské uspokojení.

Když mé srdce pláče jen proto, aby potěšilo Boha Jeho vlastním Způsobem, Bůh se může ve mně a mým prostřednictvím projevit. Když mě můj vnitřní pláč nese k Bohu, říkám Mu: „Ó můj Milovaný Nejvyšší, učiň mě svým dokonalým nástrojem.“ Když Bůh přichází ke mně, dává mi svůj veliký Úsměv — široký, oduševnělý, osvěcující Úsměv — a říká: „Mé dítě, učiním tě svým dokonalým nástrojem a zároveň v tobě a tvým prostřednictvím projevím Sám Sebe.“

Nejprve potřebuji Boží Odpuštění, potom Boží Soucit, pak Jeho Požehnání a nakonec Jeho Lásku. Teprve pak může v mém životě vzniknout dokonalost. Jakmile se objeví v mém životě dokonalost, mohu se stát jedním s Bohem a Bůh mě může udělat svým dokonalým nástrojem. Tehdy se mnou bude Bůh spokojen a já budu spokojen s Ním — můj život bude veškerým uspokojením, osvícením a nesmrtelným uspokojením.

Část II — Otázky a odpovědi

Jak mohu přijmout Boží Odpuštění?

Měli bychom stejným způsobem cítit, že máme Boží Požehnání?

Jak je možné udělat první krok k vybudování disciplíny ve své meditační praxi?

Jak můžete zvětšit svoji disciplínu? Nejjednodušší způsob je vytvořit si opravdovou žízeň, vnitřní pláč po plodech disciplíny. Můžete se podívat, co se stane, když vedete disciplinovaný život a když disciplinovaný život nevedete. Musíte to posoudit vy sami. Když vstanete v pět nebo v šest hodin a meditujete patnáct minut nebo půl hodiny, cítíte se velmi dobře. Máte pocit, že celý svět je krásný. Milujete každého a každý miluje vás. Boží stvoření k vám cítí veškerou lásku a vy cítíte veškerou lásku k Božímu stvoření. Protože jste vstali a meditovali, jste zaplaveni dobrými myšlenkami.

Každá myšlenka je svět sám o sobě. Každodenní realita, kterou vidíme kolem nás, není jediný svět; existuje mnoho světů. Protože jste vstali a meditovali, běžíte, skáčete a létáte v dobrém myšlenkovém světě krásy, radosti, klidu a světla.

Ale v den, kdy nevstanete brzy na meditaci, nenávidíte svět, nenávidíte sami sebe a máte pocit, že všichni na světě vás nenávidí. Takže sami můžete vidět rozdíl. Není to tak, že jste nikdy brzy ráno nemeditovali. Pozitivní výsledky jste viděli mnoho, mnohokrát. Mnohokrát jste meditovali, a také jste mnohokrát nemeditovali. Takže znáte výsledek každého. Pokud jste chytří, pokud jste moudří, budete vždy dělat dobré věci a špatným se vyhnete.

Pokud je pro vás obtížné se přinutit, abyste něco udělali, podívejte se na výsledek. Pokud vylezete na strom, dostanete to nejchutnější ovoce. Pokud nevylezete, ovoce mít nebudete. Vidíte, že když má někdo disciplínu, může vylézt, utrhnout to nejchutnější mango a jíst, co hrdlo ráčí. Pokud se ukázníte, můžete také udělat to samé. Tímto způsobem můžete získat obrovské uspokojení. Takže tím, že přemýšlíte o této spokojenosti, můžete se snadno ukáznit. Jinak to nejde.

Když meditujete a vnitřně po něčem pláčete, měl byste se také snažit, aby se to stalo, nebo to máte nechat jít přirozenou cestou?

Je to jako plavba na lodi. Než se rozjedete, pohnete tímhle a nastavíte tamto. Na začátku musíte udělat všechno možné. Zatímco se připravujete, jste velice dynamičtí. Je to však jen vaše příprava. Loď je stále blízko pobřeží. Teprve když jste skutečně na širé vodě, může člun plout bez vašeho neustálého osobního úsilí. Ve vaší meditaci je tento spontánní pohyb projevem Milosti shůry.

Jste-li upřímní, řeknete, že i na samém počátku vaší cesty sestoupila Boží Milost. Jinak byste nebyli inspirováni ke vstupu na tuto loď. Ale jakmile začínáte, cítíte, že vynakládáte ohromné osobní úsilí. Přijde však doba, kdy si uvědomíte, že toto osobní úsilí není nic jiného než Soucit shůry. Proč časně ráno vstáváte, abyste se modlili a meditovali, přestože si ostatní hoví v potěšeních letargie? Je to proto, že na vás sestoupila Boží Milost. Proto čím hlouběji půjdete, tím jasnější vám bude, že vám Boží Milost pomocí vašeho osobního úsilí umožňuje dělat pokrok. Buď jste Boha potěšili, anebo vám pomáhá ze svého Nekonečného Soucitu.

Osobní úsilí má největší význam na začátku, protože v tu chvíli necítíme, že Bůh je náš bezvýhradný přítel. Jako lidské bytosti vždy říkáme, že pokud vám něco dám, vy mi dáte něco na oplátku. Nedám-li vám však nic, nemáte žádnou povinnost mi něco dávat. Ale Bůh není takový. Bůh dává bezvýhradně, ať Jej považujeme za svého vlastního, nebo ne. V tento okamžik se mohu k Bohu modlit, aby naplnil mou touhu. Ale v příštím okamžiku, poté, co naplní mou touhu, okamžitě řeknu: „Och, nepotřebuji Tě. Nechci být Tvým dítětem.“ Bůh to ale nemůže udělat. Bůh nás vždy považuje za své vlastní bez ohledu na to, jak špatní jsme, protože vidí, že za stovky, tisíce či milióny let nás učiní dokonalými. Dítě může opustit rodiče, kdy se mu zachce, ale mohou rodiče opustit dítě? To je nemožné! Podobně já mohu zapřít Boha, svého věčného Otce, protože se na Něj zlobím nebo protože nenaplnil mé touhy. Ale On mě nikdy nezapře, neboť jsem Jeho dítětem.

Mír⁴

Co je tedy mír? Mír je skutečnost, která je zároveň sebeprojevující i sebenaplňující. Kdy můžeme mít mír mysli? Můžeme jej mít jen tehdy, když odevzdáme noc naší nevědomosti Světlu Moudrosti a Výšce Soucitu našeho Milovaného Nejvyššího.

Můžeme říci, že jsme velmi chytří nebo že jsme velmi moudří. Nabízíme našemu Milovanému Nejvyššímu svou noc nevědomosti a na oplátku vzýváme Jeho Světlo Soucitu a Jeho Blaženost Uspokojení. Náš Milovaný Nejvyšší přijímá naši noc nevědomosti a na oplátku nám dává ze své nekonečné Štědrosti své nekonečné Světlo, Mír, Moudrost a Soucit. Ale docela často také můžeme vidět, že když se Mu neodevzdáme, náš Milovaný Nejvyšší se odevzdá naší noci nevědomosti. Jsme jako děti, které chtějí něco nezdravého. Kvůli jejich stálému naléhání jim rodiče nakonec dají to, co chtějí. Až když si dítě uvědomí, že je to něco škodlivého, pak to přestane chtít. Náš Absolutní Otec ale ví, že je to On, kdo zažívá tuto nezdravou věc v nás a prostřednictvím nás. Také ví, že jednoho dne skutečně odevzdáme svou noc nevědomosti Jeho Světlu Moudrosti a získáme mír mysli v nekonečné míře.

Nebudeme-li vdechovat životní energii, nemůžeme žít. Podobně, bez míru nežijeme a nemůžeme žít jako skutečné lidské bytosti. Zoufale potřebujeme mír — mír uvnitř, mír navenek. Jak je tedy možné, že mír nemáme, když je v našem životě tak důležitý? Nemáme ho kvůli svému hladu po vlastnictví. Chceme vlastnit svět, ale když zvětšíme své materiální vlastnictví, uvědomíme si, že jsme stále skutečnými žebráky. Bez ohledu na to, co v životě získáme, rozhlédneme-li se kolem, zjistíme, že někdo jiný má více, a my ztratíme svůj mír mysli. Staneme se obětí obav, úzkosti, deprese a zklamání, po kterých vždy následuje zničení.

Jakmile si uvědomíme, že vlastnictví není odpovědí, že nám nedá mír mysli, jdeme do druhého extrému. Snažíme se vzdát světa. Dříve nebo později si uvědomíme, jak zbytečné je zkoušet se něčeho zříct. Čeho se můžeme zříct? Můžeme se zřeknout pouze těch věcí, které skutečně vlastníme. Existuje však něco na zemi, o čem můžeme tvrdit, že je naše vlastní? Za naše vlastní můžeme považovat něco teprve tehdy, když v tom máme poslední slovo, pouze když se stane to, co řekneme. Ale dokonce i členové naší vlastní skutečnosti-existence — naše tělo, vitálno a mysl — nás neposlouchají a nejsou pod naší kontrolou. Místo toho se snaží ovládat nás.

Chceme, aby naše tělo bylo aktivní, ale naše tělo si chce užívat potěšení z letargie. Chceme, aby naše vitálno bylo dynamické, ale naše vitálno se stává agresivním a snaží se zničit ostatní. Chceme, aby naše mysl byla zaplavena vírou, ale naše mysl vždy pochybuje a podezřívá. V každém okamžiku je zaplavena pochybnostmi. Nejenže pochybuje o jiných, ale také o svých vlastních schopnostech, o svých vlastních úspěších, o své vlastní realitě a o svých vlastních uvědoměních. V tomto okamžiku mysl říká, že jste velmi dobrá osoba. Následující okamžik stejná mysl řekne, že jste velmi špatní. Následující okamžik se bude mysl podivovat: „Mám pravdu v tom, že o té osobě pochybuji?“ Nejprve řekneme, že někdo je milý; příště řekneme, že ten stejný člověk je špatný. Pak začneme pochybovat o schopnostech naší mysli. Jakmile začneme zpochybňovat skutečnost a pravost své mysli, začíná zničení. Když budeme pochybovat o někom jiném, nemusíme získat ani ztratit nic tak významného. Ale když začneme pochybovat o sobě, pak naše realita života skončí.

Nemůžeme-li ovládat své vlastní tělo, své vlastní vitálno nebo svou vlastní mysl, jak je můžeme považovat za své vlastní? Dokonce i když říkáme, že jsou naše, vidíme, že smrt si je nakonec vezme s sebou. O věcech, které nemůžeme udržet trvale, nemůžeme tvrdit, že jsou naše vlastní. Tak jak se jich tedy můžeme zřeknout? Samotná myšlenka zřeknutí se je absurdní, protože se nemáme čeho zřeknout. Pokud se ponoříme hluboko do nitra, uvidíme, že jsme opravdovými žebráky. Jak se může žebrák něčeho zřeknout?

Vlastnictví přináší zklamání a odříkání je neplodné. Co nám tedy může dát mír mysli? Opravdový mír mysli nám může dát jen přijetí Boží Vůle. Přijetím Boží Vůle jako své vlastní, zcela vlastní, můžeme získat mír. Jen tehdy může být náš život plodný. V Božím Oku není nic takového jako vlastnění a odříkání. V Božím Oku existuje jediná věc: přijetí — přijetí Boží Vůle. V našem srdci, v našem životě je jen jediná nejvyšší modlitba — modlitba, kterou nás naučil Spasitel Kristus: „Staň se Vůle Tvá.“ Během věků byly napsány miliony modliteb, ale žádná modlitba se nedokáže vyrovnat této: „Staň se Vůle Tvá.“ Přijmeme-li Boží Vůli jako svou vlastní, v našem životě moudrosti, v našem životě aspirace a v našem životě zasvěcení bude v každém okamžiku vystupovat do popředí mír.

Jak můžeme vědět, zda je něco Boží Vůle? Je-li něco Boží Vůle, budeme cítit určitou vnitřní radost nebo uspokojení ještě předtím, než to začneme dělat. I při samotné práci získáme radost. A nakonec budeme stejně šťastní, ať už se naše činnost povede nebo ne. V obyčejném životě jsme šťastní, jen když se dostaví úspěch. Jsme šťastní a plní blaženosti, jen když na konci naší cesty spatříme vítězství. Pokud však dokážeme mít stejný pocit štěstí, radosti a uspokojení bez ohledu na to, zda uspějeme nebo ne, a pokud dokážeme výsledek své činnosti radostně nabídnout Bohu, budeme vědět, že to, co jsme udělali, byla Boží Vůle. Jinak máme pocit, že když přijde úspěch, tehdy to, co jsme udělali, byla Boží Vůle, a přijde-li neúspěch, byla to vůle nepřátelských sil. Anebo když uspějeme, řekneme, že je to díky našemu osobnímu úsilí, naší vůli, a neuspějeme-li, je to proto, že se o nás Bůh nestará.

Můžeme vinit Boha, když budeme chtít. Můžeme Ho špatně pochopit, když budeme chtít. Když se nám něco nepodaří, můžeme obviňovat Boha, a když uspějeme, můžeme se pokusit získat slávu pro sebe. Ale pokud jsme upřímní hledající a chceme svou opravdovou spokojenost, pak budeme dělat věci, které považujeme za dobré a správné, a výsledek nabídneme Nejvyššímu.

Úspěch a neúspěch jsou dvě zkušenosti. Tyto dvě zkušenosti musíme spojit a jakoukoli z nich, kterou získáme na konci svého snažení, musíme s největší radostí nabídnout Nejvyššímu. Dokážeme-li položit výsledek k Nohám svého Milovaného Nejvyššího oduševněle, radostně, bezvýhradně a bezpodmínečně, nepochybně získáme opravdový mír mysli. Mír mysli přijde a zaklepe na dveře našeho života. Nebudeme muset na mír mysli čekat, mír bude čekat na nás.

Abychom měli mír v nezměrném množství, musíme odevzdat svou zemí svázanou vůli nebeské Vůli našeho Milovaného Nejvyššího. Musíme radostně, oduševněle, oddaně, bezvýhradně a bezpodmínečně odevzdat svou omezenou lidskou skutečnost univerzální nebo transcendentální Skutečnosti. Tato odevzdanost není jako odevzdanost otroka svému pánovi. Tato odevzdanost je založena na světle moudrosti, které rozpoznává rozdíl mezi naší nejvyšší výškou a naší nejnižší hloubkou. Právě teď, dokonce i jako hledající, často ztělesňujeme nejnižší hloubku vědomí, zatímco nejvyšší výšku vědomí reprezentuje náš Milovaný Nejvyšší. Patří nám to nejvyšší i to nejnižší. Když odevzdáváme svou vůli Vůli Nejvyššího, nabízíme svou nejvyšší část naší nejvyšší části, protože Nejvyšší není nikdo jiný než naše vlastní Nejvyšší Já.

Jsme jako malá kapka a Nejvyšší, náš Zdroj, je jako obrovský oceán. Když se kapka dostane do oceánu, ztrácí svou omezenou individualitu a osobnost, a stane se samotným oceánem. V podstatě ale nic neztrácí; pouze nepředstavitelně zvětšuje své světlo existence. Podobně, budeme-li si zachovávat svou vlastní individualitu a osobnost, budeme vždy napadáni strachem, pochybnostmi a jinými negativními a ničivými vlastnostmi. Ale když vstoupíme do Zdroje, který je veškerým světlem a blažeností, tehdy získáme všechny božské vlastnosti a schopnosti Zdroje. Když tímto způsobem odevzdáme své nejnižší já, které nyní zastupujeme nebo ztělesňujeme, našemu nejvyššímu Já, získáme mír mysli a celá naše bytost bude zaplavena radostí, světlem a blažeností.

Část III — Rozhovor v rádiu „Hawaii Health Line”⁵

Rozhovor

Sri Chinmoyi, vítejte v „Hawaii Health Line“. Je mnoho otázek, které bych vám chtěl položit. Rád bych začal tak, že zjistím něco o vašem ranném životě. Vyrostl jste v ášramu?

_Reportér:_Byl váš způsob fyzické zdatnosti založený především na hatha józe nebo existovaly i jiné způsoby?

_Reportér:_A co vaše hudební základy? Kdy jste se poprvé začal zajímat o hudbu?

_Reportér:_ Jakou roli hraje hudba v duchovním životě jednotlivce?

Reportér: Pak tedy souhlasíte s tradiční myšlenkou, že člověk je dutá bambusová flétna, na kterou hraje Bůh?

_Reportér:_ Jste nazýván indickým duchovním Mistrem.

Reportér: Říkáte, že všichni jsme žáky?

_Reportér:_ Pojem „Mistr“ je něco, s čím se lidé ze Západu velmi často potýkají. Mohl byste něco říct o vztahu mezi Mistrem a oddaným či žákem?

Pokud vím o některém oboru trochu víc než vy, pak vám mohu pomoci. Pokud o něčem jiném víte víc vy, pak mi na tomto poli můžete pomoci zase vy. Jestliže v rodině ví starší bratr o otci víc než jeho mladší bratři a sestry, pak má schopnost je učit. Ale nikdy nebude tvrdit, že je otcem. Starší bratr pouze řekne mladším: „Já vím o otci trochu víc než vy, a tak vám řeknu, jak se k němu můžete dostat.“ My, kterým se říká duchovní Mistři, jsme jako starší bratři lidstva. Jsme členové téže rodiny, která se snaží mladší bratry a sestry naučit, jak ocenit, vážit si, obdivovat a uctívat našeho nebeského Otce.

Reportér: Říkáte, že jsme všichni v nějaké oblasti života mistři?

_Reportér:_ Tento druh odevzdanosti, o kterém mluvíte — ochota věnovat sám sebe zcela Mistrovi — potřebuje hodně odvahy, že ano?

Reportér: Jestliže vám dobře rozumím, tvrdíte, že samotná mysl nám nedá nikdy uspokojení.

Sri Chinmoy: Máte pravdu; mysl nám nikdy nedá uspokojení. Mysl nám říká: „Udělejte to a budete šťastní.“ Děláme to, o co nás mysl žádá, ale spokojenost nikdy nenacházíme.

Reportér: Mysl nás zkouší přesvědčit, že jsme šťastní.

Sri Chinmoy: Mysl nás chce přesvědčit o určitých skutečnostech, ale když se ponoříme hluboko do nitra, uvidíme, že se mysl naprosto mýlí. Skutečné štěstí nikdy nedostaneme tím, že budeme poslouchat mysl. Právě teď nás mysl neúmyslně klame. Myslí si, že zná pravdu, ale bohužel tomu tak není. Pak přijde chvíle, kdy se mysl naplní svými nedokonalostmi a přizná se, že nám nedokázala poskytnout štěstí. Vidí, že když zaklepeme na dveře svého srdce a vstoupíme do něj, získáme radost. Mysl chce také radost a štěstí a tak se v té chvíli stane žákem srdce.

Reportér: To je zajímavé. Mysl se odevzdá srdci.

_Reportér:_ Promluvme si o cestě srdce — o které se ve východní tradici mluví jako o cestě _bhakti._ Rád bych také v této chvíli mluvil o meditaci, protože to, co zde naznačujeme, je něco, co je velmi často špatně pochopeno, co se týče meditace. Mnoho lidí věří, že meditace je zážitek mysli, i když ve skutečnosti tomu tak není — ačkoliv je mysl zpočátku zapojena.

_Reportér:_ Mohl byste našim posluchačům v pár minutách přiblížit editaci — co meditace je a co není? Jaké jsou některé důvody a výhody meditace?

_Reportér:_ A co meditační techniky? Co navrhujete, aby se používalo jako metoda meditace?

_Reportér:_ Jak je to s pravidelností meditace? Jak často bychom měli meditovat?

_Reportér:_ Je dobrý nápad meditovat aspoň pár minut před tím, než zasedneme k jídlu?

_Reportér:_ Několik našich posluchačů by se rádo zeptalo na nějaké otázky. Dejme prostor volajícím.

_Volající:_ Proč pomáháte Američanům, když v Indii hladovějí milióny lidí?

_Volající:_ Jsem běžec a v nedávné době jsem viděl v obchodě plakát na běh se jménem Sri Chinmoye. Sri Chinmoy musí být běžcem i meditačním Mistrem; jen mě zajímá, co o tom řeknete.

_Volající:_ Pozoruji, že když Sri Chinmoy hovoří o meditaci, zní to velmi povědomě a zcela normálně, i když jsem si vždycky myslel, že meditace je něco vzdáleného. Způsob, jakým to vyjadřuje, zní velmi přirozeně a prakticky. Může to Sri Chinmoy komentovat?

_Reportér:_ Dnes je můj host ve studiu indický duchovní Mistr Sri Chinmoy a mluvili jsme o meditaci a o našem vztahu s Bohem. Jeden ze způsobů, jakým se prostřednictvím Sri Chinmoye projevuje tvořivost, leží v oblasti hudby. Složil tisíce písní, včetně jedné věnované Havaji. Chtěl byste nám o této písni něco říct?

```

Ó východní slunce, ó západní nebe!

hledající Pravdy, milovníky života

```

[Sri Chinmoy zpívá.]

Reportér: Děkuji mnohokrát; bylo to milé. Poslouchali jste duchovního mistra Sri Chinmoye, který zpíval píseň, kterou složil zhruba před týdnem. Líbí se mi tato společná myšlenka krásy a síly Havaje vedle sebe. Krásná myšlenka, krásná myšlenka.

Jedna věc, kterou jsem chtěl zmínit — na začátku jste mluvil o rádiu. Jedna z velmi silných věcí, které cítím, je, že rádio jedinečné, že je to velmi emocionální médium. Rádio je médium srdce, zatímco televize je vizuální médium. Myslím, že jednou z věcí, které tento a také další rozhlasové programy mají společné, je to, že posluchač získává určitý vnitřní pocit o osobě, s níž je veden rozhovor. Myslím, že posluchači měli dnes možnost, kromě toho, že slyšeli, co říkáte, získat o vás velmi hluboký pocit. Mluvil jste o srdci a doufám, že dokázali cítit univerzální aspekt vašeho srdce a vaší práce. A chtěl bych vás opravdu pochválit za vaše příspěvky, nejen jednotlivým hledajícím, ale také celé planetě prostřednictvím Organizace spojených národů. Žijeme na jedné planetě.

Sri Chinmoy: Je to naprostá pravda, jsme z jedné rodiny; proto bychom měli být pro jednu rodinu: pro lidstvo. Meditace nás učí vědomí jednoty a je to vědomí, které spojuje nebe a zemi.

Reportér: Je půl dvanácté a vím, že máte další schůzku. Byl bych rád, kdybyste k nám znovu někdy přišel, až budete tady. Určitě tu budete srdečně vítán a bylo to naprosto nádherné.

Předmluva k prvnímu vydání