Co je tedy mír? Mír je skutečnost, která je zároveň sebeprojevující i sebenaplňující. Kdy můžeme mít mír mysli? Můžeme jej mít jen tehdy, když odevzdáme noc naší nevědomosti Světlu Moudrosti a Výšce Soucitu našeho Milovaného Nejvyššího.
Můžeme říci, že jsme velmi chytří nebo že jsme velmi moudří. Nabízíme našemu Milovanému Nejvyššímu svou noc nevědomosti a na oplátku vzýváme Jeho Světlo Soucitu a Jeho Blaženost Uspokojení. Náš Milovaný Nejvyšší přijímá naši noc nevědomosti a na oplátku nám dává ze své nekonečné Štědrosti své nekonečné Světlo, Mír, Moudrost a Soucit. Ale docela často také můžeme vidět, že když se Mu neodevzdáme, náš Milovaný Nejvyšší se odevzdá naší noci nevědomosti. Jsme jako děti, které chtějí něco nezdravého. Kvůli jejich stálému naléhání jim rodiče nakonec dají to, co chtějí. Až když si dítě uvědomí, že je to něco škodlivého, pak to přestane chtít. Náš Absolutní Otec ale ví, že je to On, kdo zažívá tuto nezdravou věc v nás a prostřednictvím nás. Také ví, že jednoho dne skutečně odevzdáme svou noc nevědomosti Jeho Světlu Moudrosti a získáme mír mysli v nekonečné míře.
Nebudeme-li vdechovat životní energii, nemůžeme žít. Podobně, bez míru nežijeme a nemůžeme žít jako skutečné lidské bytosti. Zoufale potřebujeme mír — mír uvnitř, mír navenek. Jak je tedy možné, že mír nemáme, když je v našem životě tak důležitý? Nemáme ho kvůli svému hladu po vlastnictví. Chceme vlastnit svět, ale když zvětšíme své materiální vlastnictví, uvědomíme si, že jsme stále skutečnými žebráky. Bez ohledu na to, co v životě získáme, rozhlédneme-li se kolem, zjistíme, že někdo jiný má více, a my ztratíme svůj mír mysli. Staneme se obětí obav, úzkosti, deprese a zklamání, po kterých vždy následuje zničení.
Jakmile si uvědomíme, že vlastnictví není odpovědí, že nám nedá mír mysli, jdeme do druhého extrému. Snažíme se vzdát světa. Dříve nebo později si uvědomíme, jak zbytečné je zkoušet se něčeho zříct. Čeho se můžeme zříct? Můžeme se zřeknout pouze těch věcí, které skutečně vlastníme. Existuje však něco na zemi, o čem můžeme tvrdit, že je naše vlastní? Za naše vlastní můžeme považovat něco teprve tehdy, když v tom máme poslední slovo, pouze když se stane to, co řekneme. Ale dokonce i členové naší vlastní skutečnosti-existence — naše tělo, vitálno a mysl — nás neposlouchají a nejsou pod naší kontrolou. Místo toho se snaží ovládat nás.
Chceme, aby naše tělo bylo aktivní, ale naše tělo si chce užívat potěšení z letargie. Chceme, aby naše vitálno bylo dynamické, ale naše vitálno se stává agresivním a snaží se zničit ostatní. Chceme, aby naše mysl byla zaplavena vírou, ale naše mysl vždy pochybuje a podezřívá. V každém okamžiku je zaplavena pochybnostmi. Nejenže pochybuje o jiných, ale také o svých vlastních schopnostech, o svých vlastních úspěších, o své vlastní realitě a o svých vlastních uvědoměních. V tomto okamžiku mysl říká, že jste velmi dobrá osoba. Následující okamžik stejná mysl řekne, že jste velmi špatní. Následující okamžik se bude mysl podivovat: „Mám pravdu v tom, že o té osobě pochybuji?“ Nejprve řekneme, že někdo je milý; příště řekneme, že ten stejný člověk je špatný. Pak začneme pochybovat o schopnostech naší mysli. Jakmile začneme zpochybňovat skutečnost a pravost své mysli, začíná zničení. Když budeme pochybovat o někom jiném, nemusíme získat ani ztratit nic tak významného. Ale když začneme pochybovat o sobě, pak naše realita života skončí.
Nemůžeme-li ovládat své vlastní tělo, své vlastní vitálno nebo svou vlastní mysl, jak je můžeme považovat za své vlastní? Dokonce i když říkáme, že jsou naše, vidíme, že smrt si je nakonec vezme s sebou. O věcech, které nemůžeme udržet trvale, nemůžeme tvrdit, že jsou naše vlastní. Tak jak se jich tedy můžeme zřeknout? Samotná myšlenka zřeknutí se je absurdní, protože se nemáme čeho zřeknout. Pokud se ponoříme hluboko do nitra, uvidíme, že jsme opravdovými žebráky. Jak se může žebrák něčeho zřeknout?
Vlastnictví přináší zklamání a odříkání je neplodné. Co nám tedy může dát mír mysli? Opravdový mír mysli nám může dát jen přijetí Boží Vůle. Přijetím Boží Vůle jako své vlastní, zcela vlastní, můžeme získat mír. Jen tehdy může být náš život plodný. V Božím Oku není nic takového jako vlastnění a odříkání. V Božím Oku existuje jediná věc: přijetí — přijetí Boží Vůle. V našem srdci, v našem životě je jen jediná nejvyšší modlitba — modlitba, kterou nás naučil Spasitel Kristus: „Staň se Vůle Tvá.“ Během věků byly napsány miliony modliteb, ale žádná modlitba se nedokáže vyrovnat této: „Staň se Vůle Tvá.“ Přijmeme-li Boží Vůli jako svou vlastní, v našem životě moudrosti, v našem životě aspirace a v našem životě zasvěcení bude v každém okamžiku vystupovat do popředí mír.
Jak můžeme vědět, zda je něco Boží Vůle? Je-li něco Boží Vůle, budeme cítit určitou vnitřní radost nebo uspokojení ještě předtím, než to začneme dělat. I při samotné práci získáme radost. A nakonec budeme stejně šťastní, ať už se naše činnost povede nebo ne. V obyčejném životě jsme šťastní, jen když se dostaví úspěch. Jsme šťastní a plní blaženosti, jen když na konci naší cesty spatříme vítězství. Pokud však dokážeme mít stejný pocit štěstí, radosti a uspokojení bez ohledu na to, zda uspějeme nebo ne, a pokud dokážeme výsledek své činnosti radostně nabídnout Bohu, budeme vědět, že to, co jsme udělali, byla Boží Vůle. Jinak máme pocit, že když přijde úspěch, tehdy to, co jsme udělali, byla Boží Vůle, a přijde-li neúspěch, byla to vůle nepřátelských sil. Anebo když uspějeme, řekneme, že je to díky našemu osobnímu úsilí, naší vůli, a neuspějeme-li, je to proto, že se o nás Bůh nestará.
Můžeme vinit Boha, když budeme chtít. Můžeme Ho špatně pochopit, když budeme chtít. Když se nám něco nepodaří, můžeme obviňovat Boha, a když uspějeme, můžeme se pokusit získat slávu pro sebe. Ale pokud jsme upřímní hledající a chceme svou opravdovou spokojenost, pak budeme dělat věci, které považujeme za dobré a správné, a výsledek nabídneme Nejvyššímu.
Úspěch a neúspěch jsou dvě zkušenosti. Tyto dvě zkušenosti musíme spojit a jakoukoli z nich, kterou získáme na konci svého snažení, musíme s největší radostí nabídnout Nejvyššímu. Dokážeme-li položit výsledek k Nohám svého Milovaného Nejvyššího oduševněle, radostně, bezvýhradně a bezpodmínečně, nepochybně získáme opravdový mír mysli. Mír mysli přijde a zaklepe na dveře našeho života. Nebudeme muset na mír mysli čekat, mír bude čekat na nás.
Abychom měli mír v nezměrném množství, musíme odevzdat svou zemí svázanou vůli nebeské Vůli našeho Milovaného Nejvyššího. Musíme radostně, oduševněle, oddaně, bezvýhradně a bezpodmínečně odevzdat svou omezenou lidskou skutečnost univerzální nebo transcendentální Skutečnosti. Tato odevzdanost není jako odevzdanost otroka svému pánovi. Tato odevzdanost je založena na světle moudrosti, které rozpoznává rozdíl mezi naší nejvyšší výškou a naší nejnižší hloubkou. Právě teď, dokonce i jako hledající, často ztělesňujeme nejnižší hloubku vědomí, zatímco nejvyšší výšku vědomí reprezentuje náš Milovaný Nejvyšší. Patří nám to nejvyšší i to nejnižší. Když odevzdáváme svou vůli Vůli Nejvyššího, nabízíme svou nejvyšší část naší nejvyšší části, protože Nejvyšší není nikdo jiný než naše vlastní Nejvyšší Já.
Jsme jako malá kapka a Nejvyšší, náš Zdroj, je jako obrovský oceán. Když se kapka dostane do oceánu, ztrácí svou omezenou individualitu a osobnost, a stane se samotným oceánem. V podstatě ale nic neztrácí; pouze nepředstavitelně zvětšuje své světlo existence. Podobně, budeme-li si zachovávat svou vlastní individualitu a osobnost, budeme vždy napadáni strachem, pochybnostmi a jinými negativními a ničivými vlastnostmi. Ale když vstoupíme do Zdroje, který je veškerým světlem a blažeností, tehdy získáme všechny božské vlastnosti a schopnosti Zdroje. Když tímto způsobem odevzdáme své nejnižší já, které nyní zastupujeme nebo ztělesňujeme, našemu nejvyššímu Já, získáme mír mysli a celá naše bytost bude zaplavena radostí, světlem a blažeností.
WING 9. Honolulu, Havaj, 17. března 1980↩
From:Sri Chinmoy,Co potřebuji od Boha, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/wng