Moje žena, která je jinak tou nejrozumnější bytostí, trvá na tom, že všechna náboženství jsou klamem, který způsobila existenční úzkost. Pro většinu lidí je nesnesitelná myšlenka, že kromě biologických a rasových skutečností života nemá život žádný smysl. Ona však cítí, že toto by mělo uspokojit každého. Skutečnosti smrti, věří, bychom podobně měli čelit jako biologické skutečnosti. Je to stará teorie, která, jak jsem si uvědomil, nemůže být na intelektuální úrovni dokázána ani vyvrácena.

Konečnou pravdu o životě a smrti nemůžeme nikdy dostatečně vysvětlit nebo vyjádřit. Může ji cítit jen aspirant a poznat realizovaná duše. Plně s vámi souhlasím v tom, že tato myšlenka, stejně tak jako ta, kterou vyjádřila vaše žena, nemůže být intelektuálně ověřena. Nicméně nedá se dokázat, že to, co o životě a smrti cítí vaše žena, je pravdivější než to, co cítíte vy.

Ve skutečnosti nemá lidská paměť ani první, ani poslední slovo. Pokud si v osmdesáti letech nedokážu vzpomenout na události, které se odehrály do mých čtyř let věku, neznamená to, že jsem předtím neexistoval. Stejně jako uplynula řada let mezi našimi čtyřmi a osmdesáti lety, existuje i řada životů, které spojují současnost se vzdálenou minulostí a promítají se do bezprostřední budoucnosti.

Dále je tu něco mimo chápání našeho omezeného tělesného vědomí. Dokonce i když je člověk plně zapojen do nejobyčejnějších fyzických činností, může uvnitř sebe občas cítit nějaké neobyčejné pravdy. Jsou obvykle neznámé a velice povznášející. Tyto pravdy přichází z vyššího nebo hlubšího světa, z jiné úrovně vědomí, a klepou na dveře jeho mysli. A tak vlastní a je vlastněn silami, které jsou mimo jeho běžné uvědomování.

Teprve když se sladíme s těmito vyššími silami — s univerzální harmonií — život přestává být nesnesitelný. Zcela souhlasím s pohledem vaší ženy, že když člověk nevidí v životě žádný smysl, žádný cíl nebo účel, tento postoj, ba i život sám se stává nesnesitelným. Nicméně bych ji ohledně náboženské víry rád předložil analogii:

Žiji teď v brooklynském bytě. Jestliže na mě nějaké dítě zavolá a zeptá se: „Existuje místo, kterému se říká Kolín?“ odpovím mu: „Jistě, mé dítě, je to v Německu.“ Předpokládejme, že řekne: „Musíš mi to dokázat!“ A teď, jak mu to mohu dokázat, kromě toho, že mu ukážu mapy a fotografie? Mohu mu jen říci, že jsem Kolín osobně navštívil a že jsou milióny dalších, kteří tam také byli. Jeho pochybnost nemůže popřít existenci tohoto města.

Podobně ti, kteří plně realizovali Boha, mají právo nám říkat, že Bůh existuje. Jen proto, že jsme Ho sami nerealizovali, nemůžeme popírat Jeho existenci. Tak jako dítě musí uspokojit své fyzické oči tím, že do Kolína pojede, my si skutečnost Boha můžeme dokázat jen tak, že Ho spatříme. A toto hledání Boha dává našemu jinak bezvýznamnému životu nesrovnatelný význam a směr.

From:Sri Chinmoy,Jóga a duchovní život. Cesta indické duše., Madal Bal, 1994
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ysl