Lidská individualita křičí v temnotě. Pozemská svoboda pláče na poušti života. Avšak naprosté odevzdání univerzálně zpívá o božské Individualitě a Svobodě na Klíně Nejvyššího.
V odevzdání objevujeme duchovní sílu, s jejíž pomocí se můžeme stát nejen těmi, kteří vidí Pravdu, ale také těmi, kteří vlastní Pravdu. Tato Pravda je všemohoucí Silou. Dokážeme-li se odevzdat v naprostém tichu, my sami se staneme Skutečností Skutečného, Životem Žijícího, Středem pravé Lásky, Míru a Blaženosti. Sami sobě se staneme nesrovnatelným požehnáním.
Roztomilé dítě přitahuje naši pozornost. Milujeme ho, protože přemohlo naše srdce. Ale žádáme od něj něco na oplátku? Ne! Milujeme ho, protože je předmětem lásky, je hodné milování. Stejným způsobem můžeme a měli bychom milovat Boha, protože On je nejvíce milování hodnou Bytostí. Spontánní láska k Božskému je odevzdání a toto odevzdání je v životě největším darem. Protože když se odevzdáme, Božské nám okamžitě dá nekonečně více, než oč bychom žádali.
Odevzdání je duchovní zázrak. Učí nás, jak vidět Boha se zavřenýma očima, jak k Němu mluvit se zavřenými ústy. Strach vstupuje do naší bytosti, jen když od Absolutního stáhneme své odevzdání.
Odevzdání je postupné odhalení. Je to postupné odhalení našeho těla, mysli a srdce do Slunce božské Plnosti uvnitř nás. Odevzdání se tomuto vnitřnímu Slunci je největším triumfem života. Pes selhání nás nemůže dostihnout, když jsme v tomto Slunci. Kníže zla se nás nedokáže dotknout, když jsme uskutečnili a vytvořili svou jednotu s tímto Sluncem, které věčně dává život.
Odevzdání a nadšení si hrají společně, jí společně a spí společně. Jejich je koruna vítězství. Vypočítavost a pochybnost si hrají společně, jí společně a spí společně. Jejich je osud, který je odsouzen ke zklamání, určený k selhání.
Indie je zemí odevzdání. Toto odevzdání není slepé podřízení se, ale spíše odevzdání omezeného já člověka jeho neomezenému Já. V Mahábháratě je řada příběhů o odevzdání. Všechny v sobě mají velkou duchovní pravdu. Řeknu vám krátký, ale nanejvýš inspirující a odhalující příběh o Draupadí, královně Pánduovců. Zatímco se jí zlý Duhšásana bezohledně pokoušel svléci, modlila se k Pánu, aby ji zachránil. Přesto si stále rukama pevně držela své oblečení. Její odevzdání nebylo úplné, a její modlitba nebyla vyslyšena. Duhšásana dál pokračoval ve svém úsilí svléknout nešťastnou královnu. Ale přišla chvíle, kdy Draupadí pustila své oblečení a začala se k Pánu modlit s rukama pozvednutýma vzhůru. „Ó Pane mého srdce, Ó Kormidelníku mého života, kéž je Tvá Vůle naplněna,“ modlila se. Hleďte, síla jejího naprostého odevzdání! Boží ticho se prolomilo. Jeho Milost sestoupila na Draupadí. Jak se Duhšásana snažil svléknout její sárí, zjistil, že je nekonečné. Jeho pýcha musela políbit prach.
Boží nenaplňující Milost sestupuje, jen když nepodmíněné odevzdání člověka stoupá.
Naše odevzdání je tou nejcennější věcí. Jen Bůh si ho zaslouží. Můžeme nabídnout své odevzdání druhému člověku, ale jen proto, abychom realizovali Boha. Dosáhl-li tento člověk svého Cíle, dokáže nám na naší duchovní cestě pomoci. Nabídneme-li se však někomu jen proto, abychom ho uspokojili, pak se dopouštíme himálajského omylu. To, co bychom měli udělat, je bezvýhradně se odevzdat Pánu v něm.
Každý náš čin by měl být určen pro to, abychom potěšili Boha, a ne abychom získali uznání. Naše činy jsou příliš tajné a posvátné na to, abychom je ukazovali před ostatními. Jsou určeny pro náš vlastní pokrok, dosažení a uskutečnění.
Pro naše odevzdání neexistuje žádná hranice. Čím více se odevzdáváme, tím více se musíme odevzdat. Bůh nám dal schopnost. Podle této schopnosti od nás požaduje projevení. Projevení nad naši schopnost Bůh nikdy nepožadoval a nikdy požadovat nebude.
V úplném a naprostém odevzdání člověka je jeho realizace: jeho realizace Já, jeho realizace Boha Nekonečného.From:Sri Chinmoy,Jóga a duchovní život. Cesta indické duše., Madal Bal, 1994
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ysl