Zažívá duše osamělost? Pokud ano, jak se to liší od naší povrchní potřeby být ve společnosti ostatních, bez ohledu na to, jestli je máme rádi nebo ne, prostě proto, že chceme někoho, s kým si můžeme povídat?

Duše cítí osamělost, jen když tělo, vitálno, mysl a srdce, které s ní mají spolupracovat v naplnění jejího božského poslání na zemi, nespolupracují. V tu chvíli duše zažívá osamělost. Avšak nejedná jako lidská bytost. Neplýtvá svým časem jako lidská bytost, která cítí, že když prostě bude mluvit s druhými, její pocit osamělosti zmizí. Duše ve své osamělosti nanejvýš intenzivně usiluje o to, aby snesla shůry do fyzického, vitálního a mentálního Mír, Světlo a Sílu, aby s ní celá bytost mohla spolupracovat pro naplnění Božského. Když Mír, Světlo a Síla sestoupí tímto způsobem, člověk si uvědomí svůj vnitřní život a pravé štěstí. S Mírem, Světlem a Silou sestupuje vyšší vědomí. S tímto vyšším vědomím bude člověk přirozeně reagovat na potřeby duše.

From:Sri Chinmoy,Jóga a duchovní život. Cesta indické duše., Madal Bal, 1994
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ysl