Líný syn a pracovitý syn

Byl jednou jeden starý sedlák a ten měl dva syny. Jeden z nich byl rozený povaleč a lenoch. Lidé o něm říkali, že je budižkničemu. Jmenoval se Šamarendra, ale mohli byste také říci, že jeho pravým jménem bylo nicnedělání.

  Druhý syn se vždy velmi snažil. Pomáhal svému otci orat pole, pěstovat obilí a podobně. Jmenoval se Amarendra.

  Na sklonku svého života rozdělil otec pozemky svým synům rovným dílem. Línému synovi řekl: „Dávám ti polovinu svého majetku. Můj synu, přestaň tedy být lenivý. Měl by ses změnit a začít pilně pracovat.“

  Šamarendra řekl: „Ano, ano, otče. Teď se sice spoléhám na tebe, ale jakmile odejdeš do nebe, začnu být velmi pracovitý."

  Jeho otce to potěšilo, ale nevěřil, že slib splní. Řekl tedy Šamarendrovi: „Dal jsem ti polovinu pozemků, ale chci ti ukázat jedno zvláštní místo na poli. Budeš-li nutně potřebovat peníze, prostě na tom místě kopej. Pod zemí jsem ti schoval hodně peněz. Ačkoli ses předvedl, že jsi syn k ničemu, moje otcovská láska je tak velká, že se chci ujistit, že v budoucnu nebudeš mít žádné finanční problémy."

  Sedlákův dobrý syn, Amarendra, dostal svou část pozemků, ale na jeho polích nebylo schované nic. Amarendra věděl, co otec udělal pro jeho bratra, nebylo mu to však líto. Říkal si: „Otec je vždycky moudrý. Ví, že mám dost sil a práce se nebojím. Ať se stane cokoli, dokážu se o sebe postarat."

  Amarendra miloval svého otce natolik, že o jeho rozhodnutí nepochyboval. Vždy obdivoval otcovu moudrost. A ačkoli byl jeho mladší bratr k ničemu, i k němu cítil velikou lásku a měl o něj starost.

  Nakonec nadešel čas, kdy se otec odebral za oponu věčnosti. Po jeho smrti mladší bratr jako obvykle nedělal nic, co by se jen podobalo práci. Starší bratr zoral svůj díl pozemků a obilí se mu dobře urodilo, zatímco mladší bratr nechal svůj lán dočista ladem.

  Jednoho dne přišel mladší bratr za starším a řekl: „Prosím, prosím, prosím, už je skoro pozdě, bratře. Sezóna téměř končí. Pomůžeš mi zorat moje pole a udělat všechno, co je třeba? Od příštího roku si budu dávat pozor, abych všechno udělal včas.“ Amarendra řekl: „Už je pozdě. Sezóna už skončila. Pomůžu ti, ale nebudeš mít takovou úrodu jako já “

  Šamarendra řekl: „To nevadí, to nevadí. Budu moc vděčný za jakoukoli tvoji pomoc.“

  Amarendra tedy začal pomáhat svému mladšímu bratrovi. Jeho vlastní pole přirozeně urodilo nekonečně více než pole mladšího bratra. Po sklizni mu Šamarendra řekl: „Vidím, že jsi sklidil mnohem víc než já “

  „Říkal jsem ti, kdy máš pole zorat, kdy zasít, ale ty jsi jen čekal a čekal,“ namítl Amarendra. „Co víc můžu dělat? “

  Šamarendra však řekl: „Bratře, ty jsi v pěstování učiněný kouzelník. Čeho se dotkneš, to zezlátne. Máš zázračnou úrodu. Moje země je neúrodná, teď to vidím. Nic tady neporoste. Je to zbytečné. Otec ti dal tu opravdu dobrou půdu a mně dal tu špatnou.“ Podívejte se na toho nevděčníka! „Ne, ne!“ bránil otce Amarendra. „Tohle neříkej. Otec byl k tobě velmi, velmi laskavý. Ty jenom všechno zbytečně odkládáš. Neposlechl jsi otce. Proto máš malou úrodu.“

  Šamarendra na něm tedy začal žadonit: „Prosím, prosím, Amarendro, nemohl by sis se mnou vyměnit pozemky? Moje jsou nanic, to vidím. Nemůžeš si je vzít ty?“

  Starší bratr souhlasil. Bylo mu jeho mladšího bratra líto. Řekl mu: „Dobře, vyměním si s tebou pozemky, ale začneš orat, když začnu já “

  A tak si Amarendra vzal bratrovu „špatnou“ půdu. Začal na polích pracovat a obdělávat je. Jednoho dne šel kolem tajného místa, kam otec schoval něco pro mladšího syna. Amarendra to místo našel a objevil velkou částku peněz, kterou otec zamýšlel pro Šamarendru. Řekl si: „Otec byl vždycky velmi moudrý. Můj mladší bratr není vůbec k ničemu. A teď zoufale potřebuje peníze. Otec se o něj vždy staral. Zítra ráno za bratrem zajdu a tyhle peníze mu dám. Vím, že za celý svůj život neodpracuje ani jediný den. Dám mu tedy peníze, které jsem vykopal. Jsou právem jeho.“ Druhý den zašel Amarendra do domu svého bratra a zjistil, že Šamarendra přes noc svou půdu prodal. Prodal ji velmi draho díky tomu, že kupci ukázal výsledky práce svého bratra. A poté zmizel. Amarendra byl velmi smutný, protože jeho mladší bratr mohl mít navíc ještě peníze, které pro něj schoval otec. Hledal ho, ale jakmile bratr prodal svůj majetek, jako by se po něm slehla zem.

  Poučení z tohoto příběhu je, že dobří zůstávají dobří až do konce. A obráceně, nezáleží, jak laskaví jsou dobří lidé ke špatným, někdy nemůže být osud špatných lidí změněn.

Kdo si zaslouží peníze?

Byli jednou dva vesničané, ztělesněná jednoduchost a upřímnost. Jmenovali se Džadu a Madhu. I stalo se, že Džadu koupil od Madhua lán země a začal ho pilně obdělávat. Byl šťastný, když tu jednoho dne objevil v rohu pole malou hliněnou nádobu plnou zlatých mincí. Zašel tedy za Madhuem a řekl mu: „Koupil jsem od tebe půdu, ale tyto zlaté mince jsem neměl dostat. Vezmi si je. Pozemek je sice můj, ale není správné, abych si ty peníze nechal."

  Madhu řekl: „Ne, patří ti pozemek, a proto cokoli je na něm, je tvoje."

  Ani jeden z obou přátel si nechtěl peníze ponechat pro sebe. Dokonce se mezi sebou začali hádat a prát se! Džadu trval na svém: „Chci být upřímný. Objevil jsem peníze na tvé půdě. Protože jsi to byl ty, kdo mi půdu prodal, peníze patří tobě."

  Madhu však namítl: „Za ten pozemek jsi mi zaplatil. Jak si mohu vzít další peníze? Ne, jsou tvoje."

  A tak to šlo pořád dokola.

  „Já si je nevezmu."

  „Musíš si je vzít! Jsou to tvoje peníze."

  „Ne, nejsou. Jsou tvoje. Je to tvůj majetek."

  Nato propukla mezi těmito dvěma dobrými dušemi veliká pranice. Nakonec zašli za starostou a požádali ho, aby rozhodl, co mají dělat. Když starosta zjistil, že v jeho vesnici jsou takoví dva lidé, nesmírně ho to potěšilo. Byl na ně tak pyšný! Oběma jim řekl: „Přestaňte se hádat! Jste dva dobráci! Nikdy jsem neviděl takové lidi, jako jste vy. Snadno váš problém vyřeším. Pak se zeptal Džadua: „Máš děti?“

  Džadu řekl: „Ano, mám syna

  „A ty, máš děti?“ zeptal se starosta Madhua.

  Madhu odpověděl: „Ano, mám dceru „Vyřešil jsem váš problém,“ usmál se nato starosta. „Nařizuji vám, aby se tvůj syn a tvá dcera vzali. Vím, že oba dva z toho budou mít velikou radost.“

  Oba vesničané se rázem přestali hádat. Měli takovou radost, že se jejich syn a dcera vezmou.

  Svatba se uskutečnila podle dohody. A na ní starosta oznámil: „Peníze, které se našly na poli, teď připadnou novomanželům.“ Obě strany byly velmi, velmi spokojené. Starosta vyřešil jejich problém.