Kapitola první: Říše smrti

Proč je smrt nezbytná? Proč nemůže duše pokračovat v pokroku a vývoji v jednom těle?

Sri Chinmoy: V této chvíli je smrt zapotřebí; je pro nás nezbytná. Nic nemůžeme dělat příliš dlouho. Hrajeme čtyřicet pět minut nebo hodinu a pak se unavíme a musíme si odpočinout. S naší aspirací, s naším vnitřním, duchovním pláčem, je to stejné. Dejme tomu, že na zemi žijeme šedesát nebo sedmdesát let. Z těchto šedesáti nebo sedmdesáti let meditujeme možná dvacet nebo třicet dní, a dokonce i tehdy jen pár hodin. Běžná lidská bytost si při meditaci nedokáže udržet nepřetržitou aspiraci ani čtyři nebo dvě hodiny, dokonce ani jedinou hodinu. Jak by potom z ničeho nic mohla získat aspiraci, skutečnost nebo vědomí, jež by ji přeneslo do věčné Pravdy nebo nesmrtelného Vědomí?

V jistém smyslu nám nyní smrt pomáhá, dovoluje nám, abychom si odpočinuli. Když se potom vracíme zpátky, vracíme se s novou nadějí, s novým světlem, s novou aspirací. Kdybychom však měli neustále vědomou aspiraci, onen stále rostoucí plamen, pak bychom viděli, že fyzická smrt může být snadno překonána. Jednou zasvitne den, kdy bude smrt zbytečná. Teď je to však nad naše schopnosti; jsme slabí. Dokonce i duchovní Mistři, osvobozené duše, přestože mají nad smrtí moc, opustí tělo, když si to Božské přeje.

Obyčejný člověk, jenž na svých bedrech nesl dvacet, třicet nebo čtyřicet let tíhu celé rodiny, řekne: „Jsem unaven. Potřebuji si odpočinout.“ Pro něj má smrt skutečně smysl; duše odejde do světa duší a těší se z krátkého odpočinku. Pro božského bojovníka, pro hledajícího Nejvyšší Pravdy, však smrt nemá žádný význam. Chce dělat pokrok neustále, bez přestávky. Pokusí se tedy žít ve stálé aspiraci, ve věčném duchovním úsilí. A s tímto věčným úsilím se pokusí porazit smrt, tak aby mohl být věčným vnějším projevením Božského v sobě.

Může žijící člověk poznat smrt tím, že do ní vstoupí?

Sri Chinmoy: Člověk může snadno poznat, co smrt ve skutečnosti je, když je ve zcela nejvyšším stavu meditace. Stokrát jsem zažil, co je to smrt. Mnohokrát jsem také ve své meditaci smrt překročil, když jsem musel pomáhat svým žákům. V transu může jít člověk do mnoha světů, na mnoho úrovní, do mnoha oblastí, jež jsou za doménou a hranicí smrti.

Někdy dokonce můžeme následovat duši, když opouští tělo, a tehdy můžeme získat úplnou zkušenost smrti, přestože zůstáváme ve svém těle. Takový zážitek jsem měl poprvé s jednou ze svých sester, která zemřela, když mi bylo osmnáct. Měl jsem tu schopnost, a tak jsem sestřinu duši doprovázel asi tři hodiny ve světě smrti. V tu chvíli cítíte, že jste vlastně mrtví. Tělo pro vás neexistuje, jen se vznášíte svým vědomím, létáte jako drak. Máte-li tuto schopnost, můžete získat na tomto světě opravdový zážitek smrti. Dokážete do ní snadno vejít během své meditace. Své tělo můžete nechat ve světě života a světlo svého vědomí můžete mít ve světě smrti.

Mohl byste nám vysvětlit duchovní význam takové techniky nebo její potřebu?

Sri Chinmoy: Není potřebná vůbec, chce-li se ji však někdo na tomto světě naučit, může to snadno dokázat. Tyto věci nám pro realizaci Boha ani trochu nepomohou, pokud však máme dost času, jsme-li trpěliví, jsme-li dychtiví, pak nám neuškodí. Je to jako jít po cestě. Můžeme jít k cíli přímo, anebo chceme-li, můžeme se procházet, dívat se do kraje nebo trhat ovoce ze stromů a při jídle pokračovat směrem k cíli. Každý člověk žijící duchovním životem bude mít před seberealizací alespoň jeden takový zážitek.

Je smrt bolestivá?

Sri Chinmoy: To záleží na každém člověku. Pokud se člověk nemodlil a nemeditoval, nevedl duchovní život, rozloučení se životem je pro něj skutečně bolestivé, protože se nechce odevzdat Boží Vůli. Především v sobě nemá poznání, není schopen cítit, co je to Boží Vůle. Necítí také vědomou Boží Ochranu, Vedení a Zájem, takže se cítí naprosto ztracen. V tomto světě už nemůže udělat nic; na onom světě je všechno nejisté. Chybí-li aspirace, dostaví se ohromný strach, protože pro obyčejné lidi je smrt něco naprosto neznámého. Nevědí, kam jdou. Hledající však vědí, že jdou k Nejvyššímu, do příbytku Pána. Je to pro ně zatím neznámé, ale toto vědomí, tato oblast, je říší míru a odpočinku. Patří Nejvyššímu, jejich Věčnému Otci. Proto se nebojí.

Potom je zde samozřejmě fyzická bolest. Když někdo v okamžiku smrti až do poslední chvíle trpí nějakou nemocí a nemá schopnost ji vhodit do něčeho vyššího nebo hlubšího, potom přirozeně budou jeho poslední dny nesmírně bolestivé. I sama poslední chvíle bude velmi bolestivá, protože bytost smrti k němu přijde ve velmi ničivé podobě. Síla smrti, bytost smrti, se před každým člověkem objeví v odlišné podobě podle dosažení a uvědomění jeho duše na zemi.

Obyčejní lidé, kteří nemají aspiraci, lidé, kteří se zcela oddávají požitkům nevědomosti, pocítí smrt jako hroznou, nemilosrdnou bytost, jako temnou a strašnou postavu. Smrtelná síla má někdy mnoho služebníků, kteří se zjeví před umírajícím, a lidé často vidí tygry nebo nepředstavitelně obrovské bytosti a vyděsí je to. Upřímní hledající však spatří svého duchovního Mistra nebo zářivou bytost podobnou andělu, která je vezme do svého kočáru. Tito hledající na zemi po léta těžce pracovali a Matka Země jim chce nyní vědomě nabídnout svou požehnanou a božskou vděčnost. Odvádí je jejich Vnitřní kormidelník nebo Guru, oni však před sebou vidí dobrotivou Boží Ruku, jak je převáží ve své Zlaté Lodi ke druhému Břehu. Někteří lidé vidí v okamžiku smrti své dávno zesnulé blízké. Jejich drazí přicházejí a v roli průvodců je vedou do nového světa.

Pokud jsme spoutáni pouty nevědomosti, budeme mít v okamžiku fyzické smrti bolest uvnitř i vně. Tato bolest je důsledkem nevědomosti v lidské mysli a v lidském těle, jež nám brání vstoupit do říše smrti a poté smrt dobrovolně a vědomě překročit. Je-li však závoj nevědomosti odstraněn, potom nemůže být žádná bolest ani ve smrti, ani v pozemské atmosféře. Dokážeme-li vstoupit do kořene svého utrpení a bolesti, jímž je nevědomost, a dokážeme‑li tuto nevědomost přeměnit světlem své duše, potom bude smrt jen jako most, vedoucí nás na druhý břeh. Tímto druhým břehem je Věčné Světlo, které nás vede, ochraňuje, utváří a formuje po celou Věčnost.

Proč musí tolik lidí před smrtí setrvávat ve velkých bolestech?

Sri Chinmoy: Mnoho nemocných lidí si přeje zemřít, protože jejich bolest je nesnesitelná. Chtějí se osvobodit od svého utrpení. Proč ale trpí? Je to proto, že ještě neskončilo očištění jejich přirozenosti. Díky očištění vstupujeme do vyššího života a více naplňující Božskosti. Takto pracuje zákon karmy. V našich předchozích životech jsme udělali mnoho špatných věcí. Prostřednictvím této fyzické bolesti jsme očištěni. Tato zkušenost je nezbytná, protože díky ní svítá ve vědomí člověka nová moudrost. Když však někdo hořce trpí, neměli bychom myslet na jeho minulé skutky, na to, že vedl špatný život a že měl špatný charakter, a proto trpí. Ne, ztotožněme se se zkušeností, kterou právě prochází. Když se sjednotíme s touto zkušeností, získáme v našem lidském bytí pravé uspokojení.

Na druhou stranu musím říci, že zákon karmy není jednoduchý; je velmi, velmi složitý. Některé duše jsou velmi čisté a duchovní, přesto však při umírání trpí. Je to kvůli jejich špatné karmě? Ne, je to proto, že se ztotožnili s lidstvem a chtějí zažít velmi hořké utrpení. Většina duchovních Mistrů měla velmi bolestivou smrt. Proč? Mohli podle své libovůle opustit tělo, ale neudělali to. Místo toho dobrovolně onemocněli rakovinou nebo jinou vážnou nemocí a zemřeli teprve po velkém utrpení. Tehdy vstoupili do utrpení lidstva a snažili se je prožít. Dokud nevstoupíme do utrpení lidstva, všechno je jen teoretické; nic není skutečné. Když však trpí obyčejní lidé, vidíme, že zasahuje zákon karmy.

Zemře-li naproti tomu někdo na náhlé selhání srdce, nemusí to nezbytně znamenat, že byl velmi duchovní nebo zbožný. Ne, Bůh chtěl mít v té chvíli jeho prostřednictvím nebo prostřednictvím jeho blízkých právě takovouto zkušenost. Zde to není otázka toho, zda byl dobrý nebo špatný, božský nebo nebožský, ale toho, jakou zkušenost chtěl mít Bůh skrze tohoto člověka. Z nejvyššího pohledu je vše, co vidíme a prožíváme, zkušeností Boha.

Je možné, aby duchovní člověk, který umírá bolestivou smrtí, přeměnil meditací bolest na radost?

Sri Chinmoy: Je-li člověk upřímným hledajícím, zažije velkou radost, i když umírá. Přestože fyzické tělo může trpět, blaženost duše vystoupí na povrch a umožní mu vědomě meditovat. Někdy se stane, že když někdo vědomě vstoupí do bolesti, jeho vnitřní statečnost uvnitř bolesti samé se přemění na radost.

Člověk může vědomě vstoupit do bolesti i tehdy, když se právě podrobuje těžké operaci. Když jsem byl mladý, bylo mi osmnáct nebo devatenáct let, udělal jsem to při jedné vážné operaci. Zatímco mě lékař operoval, vědomě jsem vstoupil do bolesti a cítil skutečnou radost. Usmíval jsem se na lékaře a on to prostě nemohl pochopit. Tohle může zakusit každý.

V jedné knize meditací na každý den jste zmínil, že smrt je překážka. Vždy jsem si myslel, že považujete smrt za pouhý přechod, který nám umožní nové zrození a další pokrok.

Sri Chinmoy: Řekl jsem, že smrt je přechod. Řekl jsem, že život a smrt jsou jako dvě místnosti: život je obývacím pokojem a smrt je ložnicí. Když řeknu, že smrt je překážka, mluvím o ní z jiného pohledu. Co je to překážka? Překážka je něco, co nám brání jít dále. Je to omezení, přes které se nemůžeme dostat.

Tento život je zlatá příležitost, kterou nám dal Nejvyšší. Příležitost je ovšem jedna věc, dosažení je věc druhá. Náš duchovní vývoj, náš vnitřní pokrok je velmi stálý, velmi pomalý a zároveň nanejvýš významný. Jsou samozřejmě lidé, kteří žijí stovky nebo tisíce inkarnací v přirozeném cyklu zrození a smrti. Jednoho dne v Boží Věčnosti potom realizují Boha. Někteří skuteční, upřímní a ryzí aspiranti však složí oduševnělý slib, že Boha realizují v této inkarnaci, teď a tady. Udělají to, přestože vědí, že toto není ani jejich první, ani jejich poslední život. Vědí však, že existují lidé, kteří Boha realizovali, a nechtějí čekat na nějakou vzdálenou budoucí inkarnaci. Cítí, že žít bez realizace Boha je zbytečné, a chtějí jí dosáhnout co nejdříve. Když v takovém případě přijde smrt a oni ještě nedosáhli realizace, tehdy je pro ně smrt překážkou. Pokud člověk, jemuž je souzeno zemřít v padesáti letech, oduševněle aspiruje a může s laskavým svolením Nejvyššího odsunout smrt o dvacet nebo třicet let, co potom udělá za tu dobu? Bude pokračovat ve své upřímné aspiraci, ve své nejhlubší meditaci, ve své nejvyšší kontemplaci. Bude jako závodník, který běží bez překážek ke svému Cíli. Během těchto dvaceti nebo třiceti dalších let může dosáhnout toho nejvzdálenějšího konce, kde se nachází jeho Cíl.

Zasáhne-li však smrt, pak v tomto životě Boha nerealizuje. Jen málokterá duše může v následující inkarnaci ihned navázat na nit své předchozí aspirace. Jakmile duše vstoupí do světa, přijdou nebožské kosmické síly a napadnou ji a nevědomost, omezení a nedokonalosti světa se ji snaží zahalit. V tvárných dětských letech si člověk na nic nevzpomene. Dítě je nevinné, nevědomé a bezmocné. Po několika letech potom začne pracovat mysl. Mezi osmým a dvanáctým rokem mysl všechno zkomplikuje. A tak během prvních jedenácti, dvanácti nebo třinácti let další inkarnace většina duší, i když jsou velmi velké a duchovní, zapomene na svá předchozí dosažení a nejhlubší vnitřní pláč. Existují duchovní Mistři a velcí hledající, kteří dostanou několik vysokých zážitků již v dětství a kteří začnou myslet na Boha a zpívat o Bohu ve velmi útlém věku, obvykle však neexistuje žádné silné spojení mezi dosažením duše z předchozí inkarnace a dětstvím současné inkarnace. Existuje takové spojení, velmi jemné spojení, to se však v prvních dvanácti či třinácti letech výrazněji neprojevuje.

Některé duše neobnoví svou aspiraci z minulé inkarnace až do věku padesáti nebo šedesáti let. Z duchovního pohledu je těchto padesát či šedesát let naprosto ztraceno. Když tedy v této inkarnaci někdo ztratí padesát let a v předchozí ztratil dvacet nebo třicet let, celkem promarní osmdesát let. V takovém případě říkám, že smrt je opravdovou překážkou. Tuto překážku musíme odstranit pomocí naší aspirace, pomocí našeho nezlomného duchovního úsilí. Naše aspirace by měla být jako kulka. Měla by prorazit stěnu smrti.

Přestože to může nějaký čas trvat, vnitřní bytost nakonec vědomě vystoupí na povrch a člověk se začne ve své nové inkarnaci velmi mocně a upřímně modlit k Bohu a meditovat na Boha. Tehdy uvidí, že z jeho minulosti nebylo ve skutečnosti nic ztraceno. Všechno bylo uloženo ve vědomí Matky Země, jež je společnou bankou pro všechny. Duše se dozví, kolik toho na zemi dosáhla; všechno bylo velmi bezpečně ukryto ve vědomí Země, v bance Země. Do banky si ukládáte své peníze. Potom můžete odjet do Anglie a po šesti nebo více letech se vrátit a vyzvednout si je. Duše dělá totéž, když na deset nebo dvacet let opustí zem. Všechna dosažení duše jsou uschována neporušená v Matce Zemi. Matka Země je potom znovu odevzdá, až se duše vrátí na zem pracovat pro Boha.

S výjimkou dětských let většinou není nic ztraceno. Je však lepší realizovat Boha v jedné inkarnaci, abychom v tomto přechodném období znovu neztráceli svou vědomou aspiraci. Dokážeme-li setrvat na zemi padesát až sto let s ohromnou, upřímnou aspirací, můžeme toho dosáhnout mnoho. Získáme-li skutečnou pomoc od duchovního Mistra, je možné realizovat Boha v jedné nebo dvou či třech inkarnacích. Bez opravdového Mistra a bez aspirace to trvá stovky a stovky inkarnací.

Co bychom měli dělat, když umíráme?

Sri Chinmoy: Pro duchovního člověka je nejlepší vybavit si přítomnost svého Mistra. Blízcí a přátelé hledajícího by před něj měli umístit obrázek jeho duchovního učitele, aby mohl být duchovně u něj, až vydechne naposledy. Nechť je Mistr v samotném jeho dechu, v úplně posledním dechu hledajícího. Potom je povinností a odpovědností vnitřního průvodce, aby udělal, co je potřeba. Dlouho předtím, než opustíš tělo ty, opustí tělo tvůj Mistr. Můžeš tedy meditovat na mě a já ti pomohu.

Minulý rok zemřel tvůj otec. Kdybys byl býval v tu chvíli v jeho blízkosti, bylo by nejlepší, kdybys nanejvýš oduševněle meditoval. Třebaže tvůj otec nebyl mým žákem a nepřijal vědomě naši cestu, kdo ví, co bude dělat ve své příští inkarnaci? Věděl jsi, že je tu kdosi, kdo může tvému umírajícímu otci pomoci, takže jsi měl meditovat na mě. Člověk vždy ví, kdo mu v určité situaci může pomoci. Když je někdo nemocný, zavolá doktora. Je-li v právních potížích, vyhledá pomoc právníka. Pokud jsi chtěl pomoci svému otci, ihned jsi měl myslet a meditovat na mě. Kdybys měl mocnou aspiraci nebo duchovní sílu, mohl bys mu ji předat. Tvoje duchovní síla však nyní spočívá v aspiraci a její zdroj je uvnitř tvého Mistra, uvnitř tvého Gurua. Chceš-li tedy pomoci svým blízkým, musíš to udělat právě takto.

Pokud však mluvíš o ostatních lidech, pak jestliže chceš vědět, co je pro ně při umírání nejlepší, musíš nejprve zjistit, kdo jim tady na zemi dal největší radost nebo v koho měli největší víru. Pokud měl někdo naprostou víru v Krista, pak přestože ty sám jsi možná nešel jeho cestou, měl bys ihned vědomě a co nejoddaněji vzývat přítomnost Krista. Musíš v tu chvíli svému příteli pomoci posílit jeho víru v Krista. Můžeš nahlas opakovat Kristovo jméno, donést mu Kristův obrázek a číst z Bible. Tak budeš schopen pomoci jeho aspiraci. Pokud umírá nějaký duchovní člověk, který zná mě, měl bys mu v tu chvíli číst mé knihy a mluvit o mně. Je-li to však jenom nějaký tvůj známý, měl bys posílit jeho víru jeho vlastním způsobem.

Je nějaký zvláštní způsob, jak bychom měli meditovat na umírajícího člověka?

Sri Chinmoy: Řekněme, že jsi přišel navštívit svého známého do nemocnice. Tehdy by ses měl koncentrovat na jeho srdce. Nemusíš se na toho člověka dívat, ale vlož celou svou koncentraci do jeho srdce.

Nejprve si zkus představit v jeho srdci kruh a potom se pokus cítit, že ten kruh rotuje jako disk. To znamená, že životní energie nyní vědomě krouží v aspiraci nebo v tělesné schránce tohoto nemocného člověka. Pomocí své koncentrace a meditace vstupuješ do jeho tepu. Jakmile vstoupíš do jeho tepu, začne tvoje vědomí a aspirující či umírající vědomí toho člověka rotovat společně. Zatímco rotují, modli se celou svou bytostí k Nejvyššímu, jenž je tvým Guruem a Guruem každého: „Nechť je dosaženo Tvého Vítězství. Nechť se skrze tohoto člověka projeví Tvá Vůle. Chci pouze Tvé Vítězství.“ Vítězství nemusí vždy znamenat, že se ten člověk vyléčí. Ne, Bůh se možná rozhodl, že jeho duše musí z nějakého velice dobrého důvodu opustit tělo. Pokud se odevzdaně modlíš k Bohu a ten člověk opustí tělo, naplnil jsi Boha a bojoval pro Jeho Vítězství. Přeje-li si ho Bůh vzít do Nebe, aby tam pro Něj něco udělal, potom je to přirozeně Boží Vítězství, když ten člověk opustí tělo. Když se modlíš pro Vítězství Nejvyššího, pak Mu pomocí své aspirace předáváš veškerou zodpovědnost. A pokud dokážeš vědomě předat zodpovědnost Nejvyššímu, uděláš zcela správnou věc.

Když někdo umírá, jaký by měl být postoj jeho nejbližších?

Sri Chinmoy: Všichni jsme jako cestující, kteří jedou ve stejném vlaku. Jeden z cestujících dojel do své cílové stanice. On zde musí vystoupit, my však musíme pokračovat a jet dál. Musíme pochopit, že hodina smrti byla schválena Nejvyšším. Žádná lidská bytost nemůže zemřít bez souhlasu nebo bez povolení Nejvyššího. Máme-li tedy víru v Nejvyššího, cítíme-li lásku k Nejvyššímu a jsme Mu oddáni, potom ucítíme, že Nejvyšší je nekonečně soucitnější než kterákoliv lidská bytost, že je nekonečně soucitnější než my, kteří chceme mít své nejdražší u sebe. I když je tím, kdo umírá, náš syn, matka nebo otec, musíme pochopit, že je nekonečně dražší Nejvyššímu než nám. Nejvyšší je náš Otec i naše Matka. Odejde-li jeden člen rodiny za otcem a matkou, ostatní členové z toho nikdy nebudou smutní.

Pokud jsme přijali duchovní život a chceme mít opravdovou radost, musíme vědět, že ji získáme pouze odevzdáním svého života Vůli Nejvyššího. V této chvíli možná nevíme, jaká je Vůle Nejvyššího, ale víme, co je to odevzdání. Chce-li Nejvyšší někoho odebrat z našeho života, musíme to přijmout. „Nechť se stane Vůle Tvá.“ Máme-li takový přístup, potom budeme mít největší radost. A právě tato radost bude největší službou tomu, kdo se chystá odejít. Když se naprosto odevzdáme Nejvyššímu, stane se takové odevzdání doplňující silou pro odcházející duši, která zde trpí spoutáním. A tak odevzdáme-li svou vůli Vůli Nejvyššího, toto odevzdání skutečně přinese mír, nepomíjející mír duši, která se chystá opustit pozemskou scénu.

Lidé, kteří začali s meditací a koncentrací, získávají letmé vzpomínky na své předchozí inkarnace. Jestliže věříme, že jsme měli minulost, a víme, že máme přítomnost, potom můžeme cítit, že také budeme mít nějakou budoucnost. Pokud víme toto, musíme si být stále vědomi významné pravdy: žádná smrt neexistuje. V Bhagavadgítě se praví: „Tak jako člověk odkládá staré šaty a obléká si nové, tak i duše opouští fyzické tělo a vstupuje do nového.“ Když víme, že umírající člověk jenom odkládá staré tělo do doby, než přijme nové, a když to ví i on sám, jak potom můžeme mít strach?

Nevíme, co smrt doopravdy je — proto chceme zůstat na zemi tak dlouho, jak je to jen možné. Skutečnou smrtí však není zánik fyzického těla. Opravdová smrt, duchovní smrt, je cosi jiného.

Měl jsem jednoho mladého přítele, který před šesti týdny zemřel. Den před svou smrtí řekl svému otci, že příštího dne zemře a potom skutečně zemřel. Jak to mohl vědět?

Sri Chinmoy: Proč ne? Není snad Božím dítětem? Když někdo v čase smrti stále myslí na Boha, může mu o tom podat zprávu jeho vlastní vnitřní bytost. Když umírala moje matka, byl jsem zrovna v domě svého strýce šest mil od ní. Moje matka trpěla onemocněním štítné žlázy. Jednou brzy ráno řekla: „Dnes ráno opustím tělo. Kam šel Madal? Pošlete pro něho.“ Tuto zprávu mi donesl můj bratranec a já jsem přišel. Vzala mě za ruku a usmála se na mě; byl to její poslední úsměv. Odešla minutu poté, co jsem přišel, jako by na mě čekala. Musím však říci celou pravdu. Moje matka byla velmi, velmi duchovní a žila vnitřním životem v nejhlubším smyslu toho slova. Ale zpátky k tvému příteli, musím říci, že stovky a tisíce lidí vědělo dopředu, kdy zemřou. A pro duchovní lidi je to velmi snadné. Často to vědí několik měsíců předem.

Když je někdo nemocen a z lékařského hlediska pro něj již není naděje, je dobré mu říci, že umírá, a pomoci mu připravit se na odchod?

Sri Chinmoy: To je velmi složitá otázka; každý případ se musí zvažovat samostatně. Většina lidí chce žít; nechtějí zemřít, protože nevědí, co je to smrt. Myslí si, že smrt je tyran, který je bude mučit všemi možnými způsoby, a nakonec je zničí. Má-li člověk, jehož karma je uzavřena a u nějž si Nejvyšší přeje, aby opustil tělo, nějaký vitální hlad a nějaké nesplněné touhy — přestože jeho duše tyto touhy nemá — tehdy chce zůstat na zemi. Nechce poslechnout Vůli Nejvyššího. Co dělat s člověkem, který je na takové úrovni? Když mu řeknete, že si Bůh již nepřeje, aby byl dále na zemi, že už v tomto těle dosáhl všech nezbytných zkušeností, nepochopí vás. Řekne: „Bůh nechce, abych opustil tělo, to ty chceš, abych zemřel.“ Bude si myslet, že jste krutí a nemilosrdní. Takže pokud víte, že je to Vůle Nejvyššího, aby opustil svět, je nejlepší tiše promluvit k duši toho člověka a pokusit se jej inspirovat, aby se řídil Boží Vůlí.

Je-li to však velmi duchovní člověk a upřímný hledající, potom on sám řekne svým příbuzným a blízkým: „Modlete se k Bohu, aby si mě odvedl. Moje hra na zemi skončila. Čtěte mi duchovní knihy — Písma, Bibli, Gítu. Chci slyšet pouze božské věci, duchovní věci, které mi pomohou vydat se na mou cestu.“ V Indii je mnoho, mnoho lidí, kteří jakmile cítí, že jejich dny jsou sečteny, říkají: „Čím dříve si mě Nejvyšší vezme, tím lépe.“ Když umírala moje matka, četla během svých posledních dní neustále Gítu s jedinou myšlenkou: „Nyní odcházím k Věčnému Otci. Musím se na to připravit.“ Takový pacient získává poznáním a uposlechnutím Vůle Nejvyššího největší radost.

Je možné silou vůle odložit okamžik smrti?

Sri Chinmoy: Zajisté.

A je možné ho odkládat neomezeně?

Sri Chinmoy: Pokud je to Vůle Boha, duchovní Mistři mohou odkládat okamžik smrti neomezeně. Duchovní člověk tuto sílu dostane, když dospěje k duchovní Dokonalosti, neboť tehdy se naprosto odevzdá Bohu. Žák přichází ke Guruovi a zcela se mu odevzdá. Stejně tak Guru se musí naprosto odevzdat Bohu Nekonečnému. Tímto odevzdáním se s Bohem ztotožní. Neporuší Boží Zákon, snaží se jej naplnit. Když Bůh řekne: „Chci, abys teď opustil tělo,“ opustí tělo. Pokud ovšem vidí, že na něj útočí nějaké nepřátelské síly, které chtějí, aby předčasně zemřel, potom použije svou sílu, protože Bůh si přeje, aby byl na zemi a pomáhal lidstvu.

Vlastnit tuto sílu nemá žádný smysl, pokud chcete být na zemi dvě stě nebo tři sta let a žít obyčejným, zvířecím životem. Želva žije stovky let, ale to neznamená, že je lepší než lidská bytost. To, co potřebujeme, je přímé osvícení, poznání Pravdy, poznání Světla a poznání Boha. Důležité nejsou roky, ale dosažení.