Bojovníci vnitřního světa1

Ve vnitřním světě je mnoho bojovníků, ale hlavními bojovníky jsou prostota, upřímnost, čistota, aspirace, zasvěcení a odevzdání. Tito božští bojovníci pomáhají hledajícím objevit Boha. Spolu bojují proti noci spoutání a dnu nevědomosti. Jejich nejvyšším velitelem je víra.

Prostota zkracuje cestu, která vede k objevení Boha. Upřímnost urychluje cestu. Čistota krmí hledajícího spolu s cestou. Aspirace miluje cestu. Zasvěcení se z cesty raduje. A odevzdání cestu dokončuje.

Prostota je velmi jednoduché slovo, ale ztělesňuje ohromnou sílu. Když vstoupíme do duchovního života, ceníme si tohoto nejvýznamnějšího dosažení. Máme nesčetné množství tužeb. Ale když ze svého seznamu dokážeme odebrat jednu touhu, pak se náš život do jisté míry zjednoduší. Jakmile se zjednoduší, na našem mentálním nebi svitne trocha míru. Pokaždé, když se staneme prostými, prostšími, nejprostšími, náš život touhy se stane krátkým, kratším, nejkratším. Pak si užíváme míru mysli, užíváme si Světla a Blaženosti.

Upřímnost je naším jedinečným dosažením. Pokud se staneme upřímnými, pak můžeme ve svém duchovním životě běžet nejrychleji. Pokud se přátelíme s neupřímností, musíme v každém okamžiku ospravedlňovat svůj neupřímný život. Když jednou zalžeme, musíme zalhat ještě dvacetkrát, abychom ospravedlnili původní lež. A pokaždé, kdy zalžeme, naložíme si na svá bedra další těžké břemeno. Jak můžeme běžet nejrychleji, když máme na svých bedrech těžký náklad? Ale jsme-li upřímní, urychlujeme svůj pokrok; běžíme nejrychleji, jako jeleni.

Čistota je v duchovním životě vrcholně důležitá. Čistota znamená sílu vnímavosti. Když je naše srdce zaplaveno čistotou, cítíme, že naše vnitřní nádoba je velká, větší, největší. Shůry do této nádoby sestupuje Mír, Světlo a Blaženost. A uvnitř nádoby vidíme božské vlastnosti, jak sportují, tancují a naplňují Světlo a Blaženost své skutečnosti. Čistota je schopnost vnímat. Čistota je stejná jako vnímavost schopnosti. Když jsme čistí, okamžitě dochází k našemu seberozšíření, objevuje se naše božská skutečnost.

Aspirace, oddanost a odevzdání. Aspirace je začátkem naší cesty. Aspirace je proudem naší cesty, neustálou, nekonečnou cestou samou. Aspirace je vnitřní pláč. Tento pláč nás vysvobozuje ze sítě nevědomosti. Tento pláč nás nakonec sjednotí s Věčností, Nekonečností a Nesmrtelností. Když aspirujeme, cítíme, že hluboko uvnitř nás je vyšší skutečnost, kterou teď bohužel nemůžeme považovat za svou zcela vlastní, ale přijde čas, kdy na základě své vlastní aspirace budeme moci považovat tuto skutečnost — svou vlastní skutečnost, nejvyšší, nadpozemskou skutečnost — za svou vlastní, zcela vlastní. Pokaždé, když aspirujeme, vynášíme do popředí svou vlastní skrytou, božskou, nesmrtelnou skutečnost.

Zasvěcení. Pokud zasvětíme sami sebe, když se z celého srdce věnujeme určité věci, rozšiřujeme své vlastní bytí skutečnosti. K tomuto zasvěcení nedochází pod nátlakem. Není nám vnucována zodpovědnost. Jsme to my, kdo chceme rozšířit svou skutečnost. Proto se snažíme získat správný přístup a pokoušíme se pomocí zasvěcení rozšířit sami sebe. Jedno se stává mnohým a na druhou stranu mnohé se stává jedním. Pokud se jako jednotlivci oddaně, oduševněle a nepodmíněně něčemu zasvětíme, vrůstáme do mnohého. A pokud toto činíme jako kolektiv, stáváme se jedním. Je to tedy díky zasvěcení, že se stáváme mnohým a že se stáváme jedním. Když se staneme jedním, naplňujeme Boha jako Ticho Nekonečnosti, jako Ticho bez zrození a bez smrti. Když se stáváme mnohým, naplňujeme Boha jako věčný, nekonečný zvuk, jako zvuk bez zrození a bez smrti. Nakonec naplňujeme Boha — bezzvuký Zvuk.

Odevzdání. Odevzdání dokončuje cestu. Odevzdání je naše vědomé uvědomění si nejvyšší skutečnosti. Není to odevzdání otroka, je to odevzdání konečného v nás nekonečnému v nás. Neosvětlená, temná, nečistá existence v nás se odevzdává osvícené, čisté a dokonalé existenci naší vlastní výšky skutečnosti. Neodevzdáváme se druhé nebo třetí osobě. Odevzdáváme se Božskému uvnitř sebe, Nekonečnému uvnitř sebe, Nesmrtelnému uvnitř sebe. Odevzdání zde je naše vědomé a neustále rozšiřování, osvícení, osvobození a zdokonalování. Pokaždé, když odevzdáváme svou pozemsky spoutanou existenci svému Nebesky svobodnému životu, užíváme si Nektaru, božské Blaženosti.

Jakmile si hledající vytvoří skutečnou jednotu těla s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem jednoduchosti. Jakmile si hledající vytvoří skutečnou jednotu mysli s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem upřímnosti. Jakmile si hledající vytvoří skutečnou jednotu vitálna s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem čistoty. Jakmile si hledající vytvoří skutečnou jednotu srdce s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem aspirace. Jakmile si ten stejný hledající v průběhu času vytvoří skutečnou jednotu života s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem zasvěcení. A nakonec, když si hledající vytvoří vědomě, oddaně, neúnavně, otevřeně a nepodmíněně skutečnou jednotu duše s Vůlí Absolutního Nejvyššího, stává se bojovníkem odevzdání.

Tak jako existuje mnoho božských bojovníků vnitřního světa, existuje také mnoho nebožských bojovníků vnitřního světa. Hlavními nebožskými bojovníky jsou nejistota, strach, pochybnost, letargie, neposlušnost a shovívavost.

Nejistota začíná v mysli, ale mysl si ji zpočátku neuvědomuje. Z mysli proniká do vitálna, a nakonec přichází do fyzického vědomí. V tu chvíli jsme si přítomnosti nejistoty plně vědomi. Nejistota je zhoubná nemoc. Pokud se jí nezbavíme, jed se rozšíří, a nakonec zničí celý systém.

Strach je horší. Strach z neznámého, nemluvě o strachu z nepoznatelného, je v životě hledajícího smrtelnou nemocí. Hledající se bojí všechno, co není v jeho okruhu působnosti, všeho, čeho si není vědom. Má strach z ostatních, má strach z neznámého, má strach z Rozlehlého. Nakonec má strach sám ze sebe. Má nůž. Když se podívá na svůj nůž, do jeho mysli proniká strach. Cítí, že nůž může kdykoliv způsobit v jeho životě neštěstí. Vejde do kuchyně. V kuchyni je sporák a on ho používá podle libosti. Ale i když je sporák vypnutý, bojí se, že se může zapnout. Stále se obává svého vlastního majetku, nemluvě o dosaženích a skutečnostech ostatních. Když se obává sám sebe, nutně a ostudně prohrává na bojišti svého života. Strach je smrtelná nemoc.

Pak se dostaví pochybnost. Když si hledající váží pochybnosti, aby mohl posuzovat ostatní, kope si svůj vlastní hrob. Pokaždé, když má o někom pochyby, kope si svůj hrob. Když někoho soudíme svou neosvícenou lidskou myslí, intelektuální myslí, sofistikovanou myslí, pak osoba, kterou soudíme, neztrácí ani špetku ze svého dosažení či skutečnosti. My ale ztrácíme. Co ztrácíme? Když začneme o někom pochybovat, nabízíme něco ze své vlastní existence vnějšímu světu. Něco z naší vlastní skutečnosti odchází a my nakonec velmi slábneme.

Pochybnost je téměř nevyléčitelná nemoc v nás. Když pochybujeme o ostatních, cítíme, že teď sedíme na vysokém piedestalu a zároveň na bezpečném základu. Ale to je politováníhodný omyl. Nemůžeme soudit ostatní. Neznáme jejich výšky, neznáme jejich hloubky. Nevíme, co se v ostatních ve skutečnosti děje. V každém a prostřednictvím každého působí kosmická Vůle. Nejsme tedy s to posuzovat ostatní. Každý člověk je veden, modelován, utvářen a připravován Vůlí neviditelné Ruky.

Nejprve o někom pochybujeme a hned nato se snažíme zjistit, zda máme pravdu, že o té osobě pochybujeme. Pak začneme soudit a pochybovat sami o sobě. Když pochybujeme sami o sobě, ztrácíme všechno. Proto bychom měli jít cestou víry. Víra je velitel v nás. Víra nám říká o existenci Skutečnosti a Pravdy v nás, pro nás. Víra nám také říká, že nejenže ztělesňujeme Pravdu, věčnou Pravdu, nekonečnou Pravdu, ale ve skutečnosti my sami jsme touto transcendentální Pravdou, touto vesmírnou Pravdou. Ale právě teď si toho nejsme vědomi, protože se přátelíme s nevědomostí.

Pak se dostaví letargie. Když udeří Hodina Boha a my neodpovíme, nemůže nastoupit svou cestu. Cesta je dlouhá, velmi dlouhá. Pokud Hodina udeří a my kvůli letargii neodpovíme, nevědomě svou cestu prodlužujeme. Mysl se zcela ponoří do nevědomosti a cítí, že cesta je delší než nejdelší. Když Hodina udeří a my neodpovíme, cesta se určitě prodlouží a je delší, než byla předtím. Proto ti, kteří si libují v letargii, budou muset jít po cestě, která nikdy nekončí.

Neposlušnost je nejhorší slabost v životě hledajícího. Hledající může docela často naslouchat vnitřním příkazům. Ale pokud jeden den neuposlechne vnitřního rozkazu, určitě zpozoruje v lodi života, která s ním má namířeno ke Zlatému Břehu Za, díru. V lodi jeho života vznikne díra. Díra se postupně zvětšuje a zvětšuje, až se stane největší. Jeho duchovní loď se převrátí a potopí. Ale pokud bude poslušný, loď jeho života popluje rychle, rychleji, nejrychleji směrem k předurčenému Cíli, k Cíli nejvyššího, vždy se překonávajícího Za.

Poslední nebožskou silou nebo bojovníkem je shovívavost. Když vcházíme do světa shovívavosti, běžíme nazpět. Vstupujeme do zvířecího království. Věříme v evoluci. Z kamenného světa jsme přešli do světa rostlinného. Z rostlinného světa jsme přešli do světa zvířecího. Ze zvířecího světa do světa lidského. Teď máme jít do světa božského. Ale pokud vstoupíme do světa shovívavosti, běžíme dozadu, místo dopředu. Pokaždé, kdy běžíme nazpět, znovu se přátelíme se svým starým přítelem-pochybností.

Duchovní hledající si musí být vědom těchto nebožských sil: nejistoty, strachu, pochybnosti, letargie, neposlušnosti a shovívavosti. Božští bojovníci nám sdělují jen jednu jedinou věc: Přijmi světlo a odmítni noc. Přijetí světla je jediná věc, kterou je potřeba udělat. Noc je nevědomost v nás. Noc nevědomosti spoutává naše tělo, oslepuje naše oči, bodá do našeho srdce. Noc nevědomosti představuje nebožské bojovníky nejistoty, strachu, pochybnosti, letargie, neposlušnosti a shovívavosti. Když nás tito nebožští bojovníci napadnou, přijdou nám božští bojovníci na pomoc a nabídnou nám světlo dokonalosti. Jako představitel Nejvyššího nás světlo dokonalosti nejprve osvobodí, pak osvítí a požehná nás vizí. Požehná naše oči vizí a pak znesmrtelní naše srdce. Toto pro nás světlo dokonalosti učiní.

Existují božští bojovníci vnějšího světa stejně jako bojovníci vnitřního světa. Vnějšími bojovníky jsou naše božská osobnost a božská individualita, které říkají: „Jsem Boha a jsem pro Boha.“ Vnitřní bojovníci nebojují navenek. Sjednocují se s Vůlí Boha, a tak cítí, že vytváří Boha — věčnou Pravdu a Světlo ve vnitřním světě. Vnější bojovníci cítí, že musí bojovat. Bojovníci-hrdinové každým okamžikem bojují ve vnějším světě pro Boží vítězství na zemi.

Vnější bojovníci-hrdinové chtějí na zemi vytvořit Nebeské Království. Chtějí vidět Nekonečné v konečném. Ale vnitřní bojovníci-hrdinové vidí, že Nekonečné už je v konečném. Vidí, že konečné nemá oči, aby spatřilo Nekonečné, zatímco Nekonečné již v duchu vidí svou vlastní přítomnost v samotném konečném. Vnitřní bojovníci jsou si vědomi, čím věčně jsou, zatímco vnější bojovníci si toho nejsou vědomi. Proto něco dělají, aby se stali. Tím, že něco dělají, se vnější bojovníci chtějí stát. Vnitřní bojovníci cítí, že se nemusí stávat — oni už jsou.

Ale přijde doba, kdy se vnitřní a vnější bojovníci sjednotí, neoddělitelně sjednotí. Vnitřní bojovníci přináší vnějším bojovníkům poselství realizace: realizace nekonečné Pravdy, věčného Světla a nesmrtelné Blaženosti. Vnější bojovníci se snaží projevovat božské skutečnosti, božské poklady, které jim vnitřní bojovníci nabízí. Vnitřní bojovníci přináší tyto skutečnosti do pozemské arény. Vnější bojovníci tyto skutečnosti v pozemské aréně projevují. Tímto způsobem vnitřní i vnější bojovníci dokončují kosmickou Lila, božskou Hru.


  1. WIW 1. Univerzita v Ottawě, 21. února 1976

Otázky a odpovědi

Jak může někdo přenést vědomí duše do pracovního života?

Sri Chinmoy: V tomto světě má každý nějakou profesi, své vlastní povolání. Ale každý se může stát hledajícím nezávisle na profesi, kterou vykonává. Když se někdo stane hledajícím, bude moci cítit přítomnost duše a vidět svou duši. Když se někdo stane hledajícím, pak nehledě na to, jakou profesi má, dokáže ve své profesi cítit přítomnost duše a vykonávat vůli duše.

Někdo se stane odborníkem, protože studoval určitý obor. Pokud se tento člověk bude pravidelně modlit a meditovat, bude také těžit z výsledků svého vnitřního studia. V hojném množství získá Mír, Světlo a Blaženost. Je to jen otázka času, několika měsíců či několika let, ale rozhodně je získá. Díky tomuto vnitřnímu Světlu se bude moci spojit z duší. Pak, se světlem duše, bude moci naplnit veškeré své sny v oblasti svého povolání.

Jak poznáme, zda se vyhýbáme svým povinnostem vůči společnosti, nebo děláme správnou věc?

Sri Chinmoy: Existuje jen jediná věc, která je v životě správná. Existuje jen jediná věc, která je správná, nezbytná a nepostradatelná, a tou je milovat Boha. Pokud milujete Boha, pak děláte správnou věc. Právě teď jste v duchovním životě drobným semínkem nebo malou rostlinkou a dokud nezesílíte, síly společnosti mají schopnost vás zničit. Dnes jste malou rostlinkou, ale zítra vyrostete v obrovský banyánový strom. V tu chvíli mohou lidé udělat stromu cokoliv a strom přežije. Mohou k němu přivázat dvacet krav, a strom nespadne.

Až vnitřně zesílíte a bude-li to vůle Boha, pak můžete dávat světlo svým přátelům, sousedům a ostatním ve společnosti. Ale předtím musíte udělat první věci jako první — tou první věcí je mít koncentrovanou lásku k Bohu. Když milujete Boha, On vám dá inspiraci, energii a schopnost šířit mezi vašimi duchovními spolucestujícími lásku čistým způsobem, božským způsobem. A vy to uděláte. Tím, že budete milovat Boha, poznáte, co je pro vás nejlepší — co říci, jak se chovat, jak jednat, zda chodit do společnosti. Všechny odpovědi přijdou, pokud v sobě budete cítit božské a budete se snažit přiblížit se božskému v sobě tak blízko, jak to jen bude možné.

Cítím, jak ve mně vzniká nádech strachu, když medituji a sahám po světle. Zdá se, že mé ego se bojí své smrti.

Sri Chinmoy: Kde je láska, skutečná láska, tam nemůže být strach. Teď nemáme vnitřní světlo, ale máme vnější světlo — elektrické světlo. Když si musíme vybrat mezi místností, která je osvětlená, a místností bez světla, vybereme si tu osvětlenou. V této elektricky osvětlené místnosti se snažíme dělat všechno. Tady meditujeme, tady odpovídáme na otázky a tady se snažíme osvítit sami sebe. Právě proto, že milujeme elektrické světlo, děláme všechno úplně před ním, kolem něho.

Duchovní světlo je uvnitř nás a my jej můžeme považovat za své zcela vlastní. Bohužel jsme byli po dlouhý čas s temnotou a cítíme, že temnota je náš jediný přítel, jediný člen naší rodiny. Ne, pravými členy naší rodiny jsou Mír, Světlo a Blaženost. Pokud cítíme tyto vlastnosti jako své zcela vlastní, pak nemůžeme mít strach.

Proč by se kapka měla bát samotného oceánu? Nejmenší kapka by měla vědět, že pochází z oceánu a bez něj sama o sobě nemůže existovat. Pokud je kapka oddělena od oceánu a dána na břeh, za několik minut vyschne a zmizí. Jen proto, že je v oceánu, ještě žije. Nejmenší kapka může považovat nekonečný oceán za svůj zcela vlastní silou své lásky, silou své jednoty.

Je to jako dítě a jeho rodiče. Tak jako rodiče považují malé dítě za své zcela vlastní, tak i dítě má právo považovat rodiče za své zcela vlastní. Jak se můžeme a proč bychom se měli bát toho, koho skutečně milujeme? Dítěti jsou tři roky a jeho otec je velmi silný, velmi mocný. Každý se bojí otcovy fyzické síly, ale dítě jde přímo k otci a hraje si s ním. Ví, že otec jej miluje a ono miluje svého otce. Dítě se svého otce vůbec nebojí díky vnitřnímu pocitu jednoty. Takže tam, kde je pravá láska, nemůže být strach.

Jakmile se někdo stane vaším žákem, jak začne duchovní osvícení? Chodíme sem meditovat jednou týdně, ale co ještě je zapotřebí?

Sri Chinmoy: Když se někdo stane mým žákem, automaticky cítí, že je nezbytné vést disciplinovaný život. Před tím, než se člověk stane mým žákem, dělá spoustu pošetilých věcí. Dříve považoval tyto věci za normální a přirozené. Ale poté, co mě přijal, se tyto věci stávají nepřirozenými, nenormálními. Když se někdo stane mým žákem, snaží se porazit své slabosti a zbavit se svých nedokonalostí.

Meditací se mnou nebo na moji fotografii ode mě, z mého vědomí, žák načerpává značnou sílu. Pak je pro něj mnohem jednodušší porazit tyto negativní vlastnosti. Když se někdo stane žákem, cítí určitý druh vnitřního ujištění. Samozřejmě záleží na tom, jak upřímně mě žák přijme. Ve třídě je někdo první a někdo je poslední. Nejlepší a nejhorší studují ve stejné třídě. Na zkoušce přirozeně získá ty nejlepší známky ten, kdo pilně studoval. V duchovním životě také přirozeně dělá nejrychlejší pokrok ten, kdo velmi usilovně duchovně pracuje, uvnitř i navenek, se zasvěcenou láskou, oddaností a odevzdáním Vůli Nejvyššího. Proto všechno záleží na tom, jak upřímně žák přijal duchovní život nebo naši cestu, kolik významu dává svému životu aspirace a realizace a jak brzy chce dosáhnout Cíle.

Nedávno jsem se snažil cvičit nepřipoutanost. Opustil jsem věci, které jsem považoval za své a které jsem miloval. Přivádělo mě to však k vzteku. Nemohl jsem myslet na Boha. Jediné, na co jsem myslel, bylo to, co jsem opustil. Mohl byste mi říci, jestli jsem něčemu špatně porozuměl?

Sri Chinmoy: Ano, něčemu jste špatně porozuměl. Jedna věc je zříci se něčeho, jiná věc je osvícení. Opustil jste některé věci neochotně, náhle, dokonce ještě když jste po nich toužil. Tomu se říká odříkání. Jedině správnou meditací můžete dosáhnout upřímné nepřipoutanosti.

V tomto světě má každý nějaké povinnosti. Vaší první povinností je starat se své vlastní tělo, vitálno, mysl, srdce a duši. Co se stane s chrámem, ve kterém bydlí duše, pokud se rozhodnete zříci se těla? Jak bude schopen modlit se a meditovat se slabým a nezdravým tělem? Pokud nemáte rád nebo nenávidíte vědomí svého těla, znamená to, že zapomínáte na to, že uvnitř vašeho těla je Bůh.

A pokud se zřeknete svého vitálna, protože si myslíte, že je velmi nebožské, velmi nečisté, zapomínáte, že uvnitř vitálna je Boží Dynamismus. Neexistuje-li dynamismus, jak potom můžete dělat nejrychlejší pokrok?

Pokud se zřeknete mysli, protože vás mysl neustále obtěžuje nezkrotnými, nebožskými myšlenkami, děláte chybu. Uvnitř mysli si musíte vypěstovat vyrovnanost a mír vyšší skutečnosti.

Pokud se zřeknete srdce, protože je velmi slabé a emocionální, je to špatný postoj. Vaše srdce je poslem božské lásky a naplnění. Jeho slabost musí být přeměněna na sílu.

Proto, pokud se jednoduše zřeknete fyzického, vitálního, mentálního nebo psychického bytí, jak chcete něčeho ve svém životě dosáhnout? To, co musíte udělat, je osvítit a přeměnit všechny části své bytosti.

Pokud chcete praktikovat duchovní život v nejčistším slova smyslu a na začátku jsou kolem vás lidé nebo věci, které vám stojí v cestě, pak musíte být velmi opatrní. Nemůžete s nimi bojovat a říkat: „Jsem zcela pro Boha, proto musíte podřídit svá přání mým.“ Ne, tehdy se musíte modlit tajně, oduševněle. Pokud se budete snažit je přemoci ihned nebo se jich ihned zříci, nebudete mít vnitřní sílu a schopnosti uspět. Jak jste řekl ve své otázce, rozzlobíte se nebo budete celou dobu myslet na to, čeho jste se vzdal.

Dejme tomu, že jste se právě pustil do duchovního života a vaši rodinu to nezajímá. Je absurdní, abyste na začátku řekl: „Protože jsem právě začal s duchovním životem, musím se zříci členů své rodiny.“ Dnes se zřeknete rodiny a odejdete žít někam jinam, ale zítra nebo pozítří se všechna vaše připoutání objeví a vy řeknete: „Ó, co jsem to udělal?“

Na druhou stranu musíte být velmi opatrní. Zrovna teď nejste s to setkávat se se všemi lidmi. Pokud chcete být duchovní, musíte se co nejčastěji setkávat s duchovními lidmi. Oni jsou vašimi skutečnými přáteli. Musíte s nimi trávit většinu času a postupně trávit méně a méně času s těmi přáteli nebo členy rodiny, kteří nejsou duchovní. Musí k tomu ale dojít postupně. Mezitím se nemusíte zříkat kohokoliv nebo čehokoliv, co milujete.

To, čeho se musíte vzdát ihned, jsou vaše nedokonalosti a špatné myšlení. To je věc, které se musíte vzdát, ne se vzdávat věcí, které milujete, nebo právě teď potřebujete. Snažte se zříci se všeho, co je ve vás nebožské. Nebudete se zříkat něčeho, co je ve vás božské. Božským ve vás je vaše láska a zájem o svět. Božským ve vás je váš vnitřní pláč. Božským ve vás je váš pocit jednoty s Absolutním — nejvyšší Pravdou. Toto jsou věci, kterých se nebudete zříkat. Jedině nebožských věcí se musíte zříci.

Na druhou stranu přijde v duchovním životě čas, kdy zjistíte, že se ničeho nevzdáváte, jen přeměňujete. Je-li ve vás noc, přeměňujete ji na den. Ale to není nic, co byste byli schopni udělat za jednu noc. Nemáte teď dost síly. Pokud úmyslně vkročíte do tmy, nebudete moci přeměnit noc v den. Proto je vždy záhodno jít pomalu. Říkám svým žákům, že mají dva pokoje: pokoj, kde je světlo, a pokoj, který potřebuje světlo. Nejlepší je přebývat co nejdéle v pokoji světla, kterým je srdce. Pak, když je vaše vnitřní i vnější bytost, celá vaše existence, zaplavena světlem, můžete vstoupit do pokoje mysli, který je právě teď plný temnoty a zmatenosti. Když do pokoje mysli vstoupíte s vnitřním světlem, můžete jej přeměnit.

Jelikož víte, že vaším cílem je světlo, snažte se vždy obracet ke světlu. Je-li slunce na východě, v tu chvíli nechoďte na jih. Duchovní lidé jsou září slunce. Stýkáte-li se tedy s duchovními lidmi, automaticky uvidíte, že vaše vnitřní schopnost se zvětšuje a věci, které mají být přeměněny a překonány, jsou postupně přeměňovány a překonávány.

Osvícení intelektu

Právě teď není intelekt osvícen, pouze se těší z falešného pocitu nadřazenosti. Intelektuálové budou cítit, že je pod jejich úroveň setkávat se s lidmi, kteří nemají silný intelekt nebo nemají univerzitní diplom. Ale pokud do intelektu vstoupí světlo duše, intelekt bude mít pocit jednoty, jako srdce. Člověk bude vidět celý svět světlem duše místo toho, aby jej viděl jen svými intelektuálními schopnostmi.

Neosvícený intelekt se často stává obětí své vlastní kritiky. Velmi často bude pochybovat o svých intelektuálních schopnostech. V jeden okamžik intelektuálně pochytil celou pravdu, v dalším okamžiku je žebrákem, pátrajícím všude možně po jen troše pravdy. Pak zase zpochybňuje oba své objevy — objev, že pochopil celý svět svou intelektuální silou, a objev, že neporozuměl ani špetce pravdy. Jeho třetím objevem bude děsivá pochybnost o sobě samém. Řekne: „Byl můj první objev správný, nebo špatný? Můj druhý objev, byl správný, nebo špatný?“ Takto bude popírat své vlastní objevy.

Ale když něco přijme srdce, trvá to navěky. Pokud někoho milujeme a pokud láska přichází ze samotné hloubi našeho srdce, pak ho budeme milovat nehledě na to, co udělá. Taková je skutečná, spontánní láska matky k jejímu dítěti. Dítě může provádět cokoliv. Může kritizovat matku, urážet ji, opustit domov, udělat cokoliv. Ale srdce matky vždy zůstane uvnitř srdce syna, protože matka si vytvořila se srdcem svého syna jednotu.

Také v duchovním životě, pokud jdeme cestou srdce, stačí, když se naučíme milovat Boha. Budeme Ho milovat nehledě na to, co se nám stane. I kdyby nám nesplnil jediné přání z milionu, nebude nám to vadit. Jen řekneme: „Záleží na Něm, jestli naplní, nebo nenaplní naše přání.“ Protože jsme však přijali duchovní život, chceme povzbudit svou aspiraci, ne své touhy. Snažíme se, aspirujeme, abychom se stali lepšími, Boha milujícími a člověka naplňujícími. Toto jsou naše cíle. Chceme milovat svět, protože uvnitř světa a uvnitř každého cítíme Přítomnost Boha.

Pokud půjdeme cestou srdce, bude zde neustálý proud lásky a jednoty. Pokud půjdeme cestou mysli, budeme v jeden okamžik cítit, že jsme dosáhli všeho, a další okamžik budeme cítit, že jsme opravdoví žebráci — nedosáhli jsme ničeho, ničeho, ničeho! V srdci toto nikdy neucítíme. V srdci ucítíme pouze jednotu. I kdyby nám naše mysl řekla, že jsme ničeho nedosáhli, ale někdo jiný toho dosáhl mnoho, naše srdce nám dá pocítit, že dosažení tohoto člověka jsou našimi dosaženími, protože on je náš bratr. V duchovním světě všichni pocházíme ze stejného Věčného Otce, tak proč bychom se jakkoliv oddělovali?

Duchovní srdce objímá celý svět jako svůj zcela vlastní, ale neosvícený intelekt všechno krájí na kusy, aby viděl, jestli je v tom nějaká pravda. A samo sebou, jestliže rozbijeme pravdu na nekonečně malé kousky, skutečnost nepochopíme. Je-li však samotná mysl osvícena světlem duše, stane se rozlehlou, nekonečnou. Uvidí pravdu způsobem, jakým musí být pravda viděna. Na mé cestě intelekt rozhodně hraje svou roli, ale tento intelekt musí být osvícen. Jestliže není a dokud není intelekt osvícen světlem duše, je velmi nejisté následovat cestu mysli.

Vítězství1

Každý potřebuje vítězství. Zvíře potřebuje vítězství. Lidská bytost potřebuje vítězství. Bohové potřebují vítězství. Ale co je to pravé vítězství, to se teprve musíme naučit.

Existují dva druhy vítězství. Jedno je prchavé, pomíjivé, jako hora z písku. To druhé je věčné, nekonečné. Když dosáhneme vítězství silou, nevydrží. Ale když je vítězství výsledkem jednoty naší duše s Nejvyšším a blažeností naší duše, trvá navždy.

Člověk, který je od přírody zbabělý chce porazit strach. Cítí, že když dokáže porazit strach, stane se svým skutečným já, nebojácným, božským já. Chudák chce být bohatý, chce se stát multimilionářem. Cítí, že zvítězí nad svou chudobou shromažďováním peněz. Duchovní člověk chce porazit nevědomost, omezení, spoutání a smrt. Cítí, že když porazí nevědomost, dokáže se sjednotit s nesmrtelností.

Abychom dosáhli vítězství, musíme být trpěliví, musíme mít vytrvalost — a co je nejdůležitější, musíme mít sílu vůle. Nemáme-li sílu vůle, je zbytečné proti čemukoliv bojovat nebo zkoušet cokoliv přeměňovat. To, co potřebujeme nejvíc, je síla vůle. Síla vůle je přesvědčením naší duše. Totiž, je to vůle a odhodlání naší duše.

Indičtí zřecové zpívávali, že lidské bytosti chtějí dosáhnout vítězství nad vším a nad všemi s výjimkou členů své vlastní rodiny. Otec nemusí vítězit nad svými dětmi, duchovní Mistr nemusí vítězit nad svými žáky. Jinak ve všech ostatních oblastech chce člověk vítězit. Ale bohužel tyto zlaté dny jsou pryč. Co vidíme dnes? Dnes rodiče často soutěží se svými dětmi. Žárlí, že jejich vlastní děti dokážou úžasné věci, které oni sami nedokážou. Ve Spojených státech jsem viděl mnoho rodin, ve kterých rodiče soutěží se svými dětmi. V Indii však mnohem častěji vidíme, že se rodiče ztotožňují se svými dětmi. To je ten správný postoj. Rodiče by měli stále snít o svých dětech. Jejich vlastní sen bude v jejich dětech přeměněn na skutečnost. Musí cítit, že jejich děti jsou pokračováním jejich vlastní životní energie. Proto by všichni rodiče měli místo soutěžení se svými dětmi své děti podporovat a inspirovat je jít daleko, dál, nejdál. Měli by všichni cítit, že úspěchy jejich dětí je jejich vlastními úspěchy. Neměli by se nikdy od úspěchů a cílů svých dětí oddělovat.

Bohužel existují duchovní učitelé, kteří se chovají téměř stejně jako běžní lidští rodiče. Nedovolují svým žákům, aby je předčili. Jednoduše je tlačí dolů. Ale abych k vám byl velmi upřímný, tito učitelé nikdy nejsou realizované duše prvního stupně. Jsou jen částečně realizovaní. Je-li někdo skutečně duchovně na výši, bude mít největší radost z toho, že uvidí své duchovní děti, jak jej překonávají. Budu naplněn pýchou, až jednoho dne uvidím někoho z vás, jak mě překoná. Budu mít nekonečně větší radost a budu nekonečně pyšnější než ten, kdo mě ve skutečnosti překoná, protože v tu chvíli budu cítit, že dýchám jeho životní dech. Nacházím se v jeho dosažení. Nedokážu být nikdy oddělen od dosažení, realizace a naplnění svých žáků.

Proto skutečný duchovní Mistr místo aby stál v cestě pokroku svých žáků, bude žáky vždy inspirovat, pomáhat jim, vést je, bude je tlačit a táhnout, aby překonali, překonali, překonali i jeho vlastní dosažení. To proto, že má se svými žáky takovou jednotu a cítí, že jejich pokrok je jeho vlastním pokrokem.

Existuje mnoho kosmických bohů s omezenou silou, kteří se snaží zabránit velkým duchovním aspirantům v dosažení nejvyšší duchovní výše. Tyto bohové se snaží, aby pokročilí hledající nezískali duchovní dokonalost. Vynáší do popředí nesčetné překážky, pokušení a nevím co ještě. Ale velký hledající překonává tyto překážky a postupuje ke svému cíli. Když dosáhne svého cíle, je to nejvyšší vítězství, ­vítězství Skutečného v něm. A toto vítězství mu přináší nesmrtelnost.

Rád bych vám řekl osobní zkušenost. Asi všichni z vás víte, že jsem býval dobrý atlet. Vždycky jsem vyhrával v běhu, sprintu, a tak dál. Pokaždé, když skončil závod, pozorovali ostatní soutěžící na dráze moji tvář. Ihned po závodě vídali v mé tváři záblesk pocitu uspokojení a radosti, ale v dalším okamžiku ve mně vídali ještě něco jiného. Byl jsem zvyklý vstupovat do vědomí závodníka, který skončil jako poslední. Svůj úspěch jsem si odbyl, ale obvykle jsem pronikal do jeho neúspěchu a zcela jsem se s ním ztotožnil, abych mohl ochutnat, jak bolestivé je skončit v závodě poslední. Jeho utrpení jsem brával jako své vlastní utrpení. Teprve až jsem se stal nedílnou součástí jeho existence, jeho utrpení, cítil jsem, že jsem dosáhl skutečného vítězství. Toto ztotožnění bylo daleko od pohrdání či pýchy. Vycházelo z lásky a pocitu jednoty. Měl jsem nekonečně větší radost a potěšení, když jsem se ztotožnil s tím, kdo skončil poslední, než jsem měl ze svého původního úspěchu. Proto bych vám všem tady rád řekl, prosím, snažte se ztotožnit s ostatními v jejich utrpení, v jejich radosti, v jejich úspěchu, v jejich zklamání a v jejich naplnění. V okamžiku, kdy se ztotožníte s někým jiným, uvidíte, že jste rozšířili svůj mentální a psychický obzor. A čím více se ­rozšíříte, tím větší bude vaše radost a naplnění. Co je největší povinností v lidském životě? Zvítězit sami nad sebou, podrobení si svého vlastního já. Tedy podrobení si nejnižšího já, zvířecího já v nás. Máme dvě já: zvířecí já a božské Já. Musíme porazit zvířecí v nás a položit toto zvířecí vědomí k nohám Božského, Nejvyššího.

Kdo ve skutečnost vyhraje, když porazíme to zvířecí v nás? Nejsme to my, ale Bůh Nejvyšší uvnitř nás je ten, kdo vyhraje. V Upanišadách je významný příběh. Jednou bohové vyhráli nad démony a jejich pýcha samozřejmě neznala mezí. Mysleli si, že oni jsou zodpovědní za své vítězství. Cítili, že to byla jejich vlastní síla a moc, která jim umožnila démony porazit. Absolutní Brahman chtěl jejich pýchu zlomit. Proto se přestrojil za brahmína, starého, slabého muže, a přišel ke kosmickým bohům. Byli trochu překvapeni a ptali se ho, co chce. Řekl: „Nic od vás nechci. Chci jen vědět, čím se to vychloubáte.“ Proto řekli: „Právě jsme vyhráli nad démony, díky naší síle a udatnosti. Proto jásáme.“ Starý muž řekl: „Prokažte mi laskavost. Nechávám tady přímo před vámi stéblo. Prosil bych někoho z vás, zda by ho mohl odfouknout nebo s ním něco udělat.“ Bůh větru tedy přistoupil a snažil se stéblo odfouknout, ale stéblo se ani nepohnulo. Pak přistoupil bůh ohně, Ágni, a snažil se stéblo zapálit, ale běda, oheň ho ­nedokázal pohltit. Podobně to šlo dál a dál. Nakonec přistoupil Indra, Pán všech bohů. Když přistoupil, brahmín zmizel a na jeho místě se objevila bohyně ve sloupci světla. Indra se bohyně zeptal na brahmínovu záhadu. Bohyně řekla: „Nebyl to brahmín, byl to Absolutní Brahman, který vám chtěl ukázat Pravdu. To Jeho silou jste porazili démony. Vy lidé nemáte žádnou moc. Byl to Brahman Absolutní, kdo chtěl pokořit vaši pýchu a naučit vás, že ne vaší silou, ale Jeho silou jste zvítězili.“

Jakmile tedy získáme úspěch nebo dosáhneme nějaké dokonalosti, musíme cítit, že nám to umožnila božská síla. Potřebujeme pomoc, potřebujeme požehnání Nejvyššího. Nejvyšší chce, abychom se osvobodili ze zajetí nevědomosti. V den, kdy se osvobodíme od nevědomosti, nebude Jeho radost znát mezí. Právě teď je Božskost uvnitř nás zahalena. S požehnáním Nejvyššího a vedením a milujícím zájmem duchovního učitele — kormidelníka lodi našeho života — dokážeme snadno odhalit Božskost uvnitř nás. Ve stejný okamžik dokážeme přeplavat oceán nevědomosti a proniknout do oceánu Světla. Jakmile pronikneme do oceánu Světla, uvidíme, ucítíme a staneme se vítězstvím. A čí je to vítězství? Je to Vítězství Nejvyššího.

Každá lidská bytost vědomě nebo nevědomě usiluje o Vítězství Nejvyššího. Ale ten, kdo se snaží dosáhnout takového Vítězství vědomě, nepochybně dosáhne svého cíle dříve. Bůh nás neustále skrápí svými požehnáními. Naše aspirace je stoupající plamen, jehož vrchol musí dosáhnout Jeho Nohou Ochrany. V případě člověka je to vše naděje. Ale v případě Boha to není naděje, ale jistota. Je to tak pravdivé, jako je pravda, že dnešek předchází zítřku a zítřek následuje po dnešku. Vpřed, děti, vpřed! Na Vítězství, na Pravdu a Slávu! Vpřed, děti, vpřed!


  1. WIW 8. 23. června, 1968

Vážit si duchovního jména

Jsou rodiče a manželé a manželky, kteří své drahé oslovují jejich původním americkým jménem, a ne jejich duchovním jménem. Stává se docela často, že když jim telefonuji, úplně zapomenou, že mluví se mnou, a zavolají na svého manžela nebo manželku jejich původním jménem. Jak volají na své dětí, ví sám Bůh. Proto vám chci říci, rodičům a manželům a manželkám, že neděláte správnou věc. Lidé se nemohou dočkat, aby dostali duchovní jméno. Duchovní jméno znamená znovuzrození, znovuzrození vašeho vědomí. Když vám ze své nekonečné lásky a bezvýhradného zájmu dáme duchovní jméno, je to jako skutečné zasvěcení vaší vnitřní existence. Vaše jméno ztělesňuje určitou vlastnost, a právě tu se vaše duše snaží vynést do popředí. Ve většině případů jste doslova žebrali, vnitřně, pokud ne přímo navenek, abychom vám dali duchovní jméno. Ve vzácných případech jsme dali duchovní jména sami od sebe, protože jsme cítili, že jste připraveni, dokonce více než připraveni. Jinak ve vnitřním světě není jediný žák, který by neplakal po duchovním jméně. Ale ve skutečnosti se stává, že pokud něco dostanete, v tu chvíli si toho nevážíte. Když něco nedostanete a jiní to dostanou, vážíte si toho jako ničeho jiného.

Žáci si také vytváří z duchovních jmen přezdívky nebo je zkracují. Oslovují své manžele nebo manželky prvními písmeny jejich jména. To je pro mě strašlivá urážka. Prosím, nezkracujte jména. Při velmi vzácných příležitostech, chcete-li si udělat legraci, můžete, ale oslovování vašich manželek a manželů zkratkami nebo přezdívkami je opravdu velmi špatné. Nedělejte to prosím.

Važte si svého duchovního jména. Považujte své duchovní jméno za své vlastní. Je nedílnou součástí vaší aspirace. Mnohokrát jsem vám řekl, že nemusíte volat Nejvyššího, nemusíte opakovat Aum, realizaci získáte, pokud budete oduševněle opakovat své duchovní jméno. Jen proto, že nemáte tu pravou víru ve své duchovní jméno, říkám vám, abyste opakovali jméno Nejvyššího nebo mé jméno, protože máte víc víry v ostatní než sami v sebe. Ale pokud budete mít absolutní víru ve jméno, které jste dostali, uvidíte, že v tom jméně se zračí Božskost.

Jméno, které vám dali rodiče, je také vaše jméno. Ale velmi pochybuji, že opakováním jména Bill nebo Tom budete moci realizovat Boha. Pokud cítíte potřebu a cítíte aspiraci opakovat jméno své duše a meditovat na něj, určitě budete osvíceni.

Kdykoliv uděláte něco špatně, Bůh vám odpustí, já vám odpustím, ale ten, kdo vám neodpustí, je vaše duše. Za každou chybu, kterou uděláte úmyslně, bude vaší duši trvat, než vám odpustí. Duše neodpouští tak snadno, protože ví, že za tuto chybu, za tuto úmyslnou chybu, se bude muset inkarnovat na zem na mnohem více let. Duši to trvá tak dlouho, než vás přinutí realizovat, než vás přinutí odhalit a než vás přinutí projevit, a toto jen oddaluje váš pokrok. Vaše duše ví, že pokaždé, když uděláte vědomou chybu, je to jako udělat sto kroků zpátky. Chcete dosáhnout cíle a bylo určeno místo, ze kterého máte vyjít, ale vy ve skutečnosti začínáte svou cestu sto metrů před startem. Pak přirozeně svou cestu zpomalujete místo toho, abyste ji urychlili. Duše je nejstarší bratr a slíbila Nejvyššímu Otci, že se bude starat o své mladší sourozence. Duše je plně zodpovědná za váš život. Když duše vidí, že mladší sourozenci neposlouchají a ona se za to musí zodpovídat, cítí se mizerně.

Proč žáci opouštějí svého Mistra

Bůh mi dal srdce — lidské srdce a božské srdce. Mé lidské srdce, naštěstí nebo bohužel, je větší než všechna srdce tady dohromady. Když si prohlédnete mé lidské srdce, můžete říci, že je to jen drobný sval. Ale já vím, že tento drobný sval má mnohem větší schopnost než všechny srdeční svaly mých žáků dohromady.

Existují různé příčiny toho, proč jdou někteří žáci nějakou dobu po naší cestě a pak v ní nechtějí pokračovat nebo nechtějí dosáhnout svého cíle pomocí naší cesty. Každý má hned odpověď na to, proč on nebo ona chtějí opustit naši cestu. Neexistuje žádné pravidlo, které by platilo bez výjimky. Jedním důvodem je, že jsou unavení. Jsou unavení chůzí po této cestě. Jiným důvodem je, že mají pocit, že když půjdou nějakou jinou cestou, poběží rychleji. Nebo mají pocit, že nepotřebují žádnou cestu. Mají pocit, že všechny cesty jsou zkažené, temné, zmatené a že ani jediná cesta není osvícená. Pět minut je cesta osvícená a deset hodin je zcela temná a pochybná, jako když procházíte tunelem. Nebo mají pocit, že osoba, v níž věřili, není pro ně ta pravá, nebo že takovou osobu mohou najít nejen v tomto Centru, ale i na jiných duchovních místech.

Někdy říkají, že cesta je špatná, nebo ti, co po ní jdou, jsou špatní. Říkají Mistrovi: „Ne, ne, ne, nepodezříváme tě. Ty jsi duchovní. Kdo se nám nelíbí, jsou jedině žáci.“ Ale já vám říkám ne. Pokud chtějí členové rodiny bojovat, v tu chvíli bojují. V indických vesnicích stojíme všichni při sobě — sedm nebo osm členů rodiny. Každý den se třeba bratři a sestry hádají a bojují spolu. Ale neodcházejí od svých rodičů. Nenazývají kohokoliv jiného svým bratrem. Neříkají: „Protože mí bratři a sestry jsou velmi zlí, nejlepší po mě bude najít si někoho jiného jako svou matku a otce a odejít k jiné rodině.“ Také v duchovním životě je to stejné.

Říkám vám, že nakonec se viníkem stává Mistr. Mnoho, mnoho lidí, kteří odešli, říkají, že odešli, protože žáci jsou špatní. Ale když odejdou, skutečný šíp zacílí na Mistra. „Především, proč si vydržuje takové darebáky?“ Nejprve říkají: „Kvůli těmto darebákům odcházím.“ Pak se dostaví myšlenka: „Ale kdo si vydržuje ty darebáky? Mistr.“ Proto tak nebo tak, nakonec se stává viníkem Mistr. Žádný žák neopustí Centrum, dokud neucítí, že Mistr je nějakým způsobem vinen. Když nás lidé opouštějí, je to tím, že jsme tak nebo onak zklamali jejich vlastní ­očekávání. Když k vám nepřistoupím a nemluvím s vámi, když se na vás neusměji, ihned jste se mnou nespokojení. Ale pokud je to otázka Mistra a žáka, dokud já jsem Mistr, musím říci, že já vím, koho musím potěšit. Musím potěšit jen jedinou Osobu na zemi a v Nebi, a tou je Nejvyšší. Cítím, že pokud dokážu potěšit Nejvyššího, Nejvyšší má schopnost potěšit tebe, potěšit jeho, potěšit kohokoliv tady. Ale pokud se budu snažit potěšit vás všechny tady a zapomenu na Nejvyššího, říkám vám, že pak nebudu moci potěšit jediného člověka na jedinou prchavou vteřinu. Není to má falešná skromnost. Ne, věřte mi. Právě teď jsou se mnou někteří spokojení. Proč? Ne proto, že se vás snažím potěšit, ale proto, že těším Někoho, kdo má schopnost vás potěšit. Právě proto, že Ho těším, ještě tolik vás tady dokážu udržet.

Na druhou stranu musíte vědět, že je to věc víry. Ty, kteří vědí a cítí, že těším Nejvyššího, ty ihned dokážu potěšit. Ale ty, které netěším, ti cítí, že nejsem ve styku se Zdrojem. Ti cítí, že nejsem ve spojení s Nejvyšším a že jen Nejvyššího zneužívám. Cítí, že používám Nejvyššího, jen když chci uniknout před jejich zlobou namířenou vůči mně. Cítí, že když je nepotěším, hodím celou vinu na Nejvyššího. Ale když udělám něco dobrého nebo božského, okamžitě vystoupím a řeknu: „To já jsem to udělal, to já jsem to udělal.“

To si někteří lidé myslí, že dělám. Ale já nejsem blázen. Vždycky říkám: „Nejvyšší, Nejvyšší, nechť je vykonána Tvá Vůle.“ Ale lidé, kteří nás opustili, nebo kteří nás opustí, mají vědomý či nevědomý pocit, že mezi Výškou Nejvyššího a mým vlastním způsobem konání je zející propast. Cítí, že je zde zející propast, nebo že zde není ani spojení.

Pokud cítíte, že Mistr je dobrý, ale cesta nebo žáci jsou špatní, pak děláte chybu. Mistr je se svou cestou a žáky sjednocen. Protože já jsem zakladatelem této cesty, musím říci, že má cesta je cesta srdce. Jelikož je to cesta srdce, musíme se chovat jako matka a dítě. Matka přijímá slabosti, nedokonalosti a všechno, co se týče jejího dítěte, jako své vlastní. Cítí, že nedokonalosti jejího dítěte jsou jejími vlastními nedokonalostmi. No a z pohledu dítěte je matka vždy matkou. Dítě vůbec netrápí, že jeho matka nemá magisterský titul. Dítě neopustí svou matku jen proto, že je nevědomá. Ne, v tomto případě je to jen otázka lásky. Kde je láska, tam nevidíme chyby.

V jednom ze svých příběhů jsem řekl, že duchovní Mistr jen skrývá nedokonalosti svých žáků. Když schová nedokonalosti svých žáků, Bůh ho nepovažuje za zloděje. Naopak, Bůh je s ním spokojen, protože cítí, že Mistr skutečně miluje své děti. Bůh dal Mistrovi trpělivost, světlo, všechno, aby Mistr dělal práci pro Boha. Duchovní Mistr pracuje pro Boha a Bůh ví, že Mistr věnuje svůj čas a schovává nedokonalosti svých dětí, aby je mohl osvítit.

Tak tedy, když lidé po několika letech následování naší cesty opouští Centrum, jsem nakonec viníkem já. Jsem velmi rád, že považují za viníka mě spíše než mou cestu nebo někoho konkrétního, protože přece jenom nebyli to žáci nebo cesta, kdo je přivedl, byla to má realizace. Byl to Mír nebo Světlo nebo něco jiného, co ve mně uviděli. V nějaké části svého bytí byli vědomě přesvědčeni, že mám schopnost řešit jejich celoživotní problém, jejich tisíciletý problém, kterým je nevědomost. Nepřišli jste na cestu proto, že už někdo předtím na naši cestu přišel. Ani náhodou. Pokud máte dojem, že on vás přivedl do Centra nebo ona vás přivedla, jste zcela na omylu. Určitý člověk může být nástrojem. Někdo na ulici vám ukázal kostel, ve kterém jsem. Řekněme, že ten kostel je váš cíl. Ale jakmile dosáhnete cíle, nepůjdete ven a nebudete pátrat po člověku, který vám cíl ukázal. On sám se o cíl ani nemusí zajímat. Ne, ten člověk sehrál svoji roli.

Proto vám všem chci říci, že jsem zcela připraven vzít obvinění od všech těch, kteří opustili Centrum. Každý ví, co je podle nich pro ně nejlepší. Ale říkám vám, nakonec jsme všichni jedním. Zda je někdo v této lodi nebo v tamté lodi, jakmile dosáhneme cíle, jsme všichni jedním. Mnoho lidí odešlo a mnoho lidí odejde, ale vy nesmíte cítit, že jste viníkem, nebo že cesta není vyhovující. Ne, Cesta je vyhovující. Proto s námi zůstáváte.

Otázky a odpovědi

Během meditace cítím v hlavě chvění.

Sri Chinmoy: To je tvůj nevědomý strach s neznámého. To není dobré. Vidíš před sebou skutečnost, ale cítíš, že se s tebou nebude přátelit. Cítíš, že ta skutečnost je ti cizí. Cítíš, že tě nemusí vítat, naopak, že ti může i uškodit. Ale když se budeš modlit a meditovat, skutečnost, která vstoupí do tvého čistého srdce, ti nikdy nebude působit potíže. Proto se vždy snaž mít víru v zážitek skutečnosti, která je před tebou. Je tvým přítelem, a ne nepřítelem.

Je i jiné chvění, které mohou hledající mít — chvění extáze. Není v hlavě nebo jiné části těla, je jedině v srdci. Vaše vnitřní bytost nebo srdce budou tancovat. Ale to není to, co se děje v tvém případě. Neboj se tedy neznámého. Dnes to může být neznámé, zítra to bude známé. Když je dítě v mateřské školce, je pro něj základní škola neznámá. Ale za rok dítě půjde do školy. Pak uvidí, že to není cizí, není v tom nic špatného. Všechno je pozvolný pokrok. Neznámé je něco, co na nás čeká, jen to musíme přivítat. Ale pokud se nebudeme modlit a nebudeme meditovat, nebudeme cítit, že neznámé nás povzbuzuje a osvěcuje.

Všichni velcí Mistři minulosti něco pro své žáky odhalili nebo jim něco dali. Krišna dával Ardžunovi. Ježíš dával apoštolům. Udělal by to i Mistr dneška?

Sri Chinmoy: Jistě. Sri Krišna dával, když zjistil, že Ardžuna byl schopen přijímat. Kristus dával svým žákům, když zjistil, že jsou schopni přijímat. Dnes také Mistři dávají, když jsou žáci schopni přijímat. Je to jako ve škole. Učitel dává titul na konci studia, nedává ho předtím, než žáci studium dokončí. V duchovním životě musí člověk dokončit studia. Jen tehdy dá Mistr duchovní diplom. Člověk musí být s Mistrem a Mistr ho učí. Pak přijde doba, kdy Mistr uvidí, že je student připraven přijmout vše, co Mistr má, a vše, čím Mistr je.

Vidíte ve všem jednotu?

Sri Chinmoy: Ano, jednotu vidím ve všem. Je pravda, že jednota je ve všem, ale zároveň můžeme říci, že jednota je nejvyšší, nejhlubší úroveň vědomí, zatímco rozmanitost je úrovní projevení.

Když se ponoříme hluboko do svého nitra, v tu chvíli vidíme jednotu, cítíme jednotu a stáváme se jednotou. Ale na druhou stranu, když přijdeme mezi lidi, vidíme hru rozmanitosti. Je to jednota, z níž rozmanitost pochází. Představme si před sebou strom. Strom má větve, listy, květy a plody. To je rozmanitost. Ale když se podíváme na strom jako celek, vidíme jednotu. Listy, větve, všechno funguje rozdílnými způsoby, ale základem je jednota. Jednota je hluboko uvnitř všeho, když však vstoupíme na pole projevení, je to rozmanitost.

Jaké druhy vědeckých duchovních technik používáte?

Sri Chinmoy: Naše cesta není vědecká. Přibližujeme se k Bohu psychicky, ze srdce. Pozorujeme vzrůstající plamen uvnitř svého srdce, který šplhá vysoko, výše, nejvýše. Tento plamen je naším vnitřním pláčem po Bohu. Když pláčeme, když náš vnitřní plamen stoupá nahoru, osvěcuje veškerou naši temnotu, nevědomost a spoutání. Když se modlíme a meditujeme, náš pláč se zesiluje a naše vědomí roste k tomu Nejvyššímu. Protože pláč pochází ze srdce, je naše cesta psychickým, ne vědeckým objevováním.