Syn

Obsazení

OTEC

SYN — JEŽÍŠ

MARIE (MATKA JEŽÍŠE)

ANDĚL

ELIZABETA (MATKA JANA BAPTISTY)

JOSEF (OTEC JEŽÍŠE)

TŘI PASÁCI OVCÍ

KRÁL HEROLD

TŘI MUDRCI

UČITEL JEŽÍŠE

STUDENTI

JAN BAPTISTA

ŽÁCI JANA BAPTISTY

ŽÁCI JEŽÍŠE

JIDÁŠ, PETR, FILIP, TOMÁŠ (DALŠÍ ŽÁCI JEŽÍŠE)

MARIE MAGDALENA

KRIŠNA

RÁMA

BUDDHA

KRISTUS

Scéna 1

(V Nebi.)

Otec: Můj synu, mám výborný plán. Chci se o něj s tebou podělit. Chci, abys sestoupil na zem a sehrál nanejvýš významnou úlohu.

Syn: Otče, můj Otče, to je vskutku úžasný nápad.

Otec: Víš, pracovat na zemi, pracovat pro přeměnu vědomí země, je nepředstavitelně obtížný úkol.

Syn: Ale Otče, nechci si nechat ujít takovou jedinečnou příležitost. A kromě toho — vím velmi dobře, že Ty, můj Otec, zaplavíš mou pozemskou pouť schopností. Protože ani v nejmenším neváhám, Otče, nemohu už snést žádný další odklad.

Otec (se širokým úsměvem): Synu, budeš na zemi třicet tři let!

Syn: Jenom třicet tři let! Jak potom splním svou úlohu?

Otec: Synu, můžeš ji splnit a dokážeš ji splnit. Synu, někteří lidé na zemi kráčejí, jiní pochodují a další běží. Ty nejenom že poběžíš nejvyšší rychlostí, ale také projevíš to Nejvyšší. Synu, tvé tělo zůstane na zemi třicet tři let. Ale tvé Vědomí bude provázet vědomí země na věky věků. Synu, řekneš světu, že ty jsi cesta a že ty jsi Cíl.

Syn: Otče, právě jsi mne uvrhl do moře zmatku.

Otec: Proč, můj synu? Jak, můj synu?

Syn: Krišna, Buddha a jiní tu byli přede mnou, Otče. A jsem si jistý, že po mém odchodu budou následovat další. Jak potom mohu světu tvrdit, že já sám jsem cestou i Cílem?

Otec: Můj synu, když jsem řekl ty, myslel jsem ve skutečnosti aspiraci. Když jsem řekl ty, myslel jsem ve skutečnosti spasení. Ty ztělesňuješ aspiraci — cestu. Ty ztělesňuješ spasení — Cíl. Jsi to ty, aspirace, a ty, spasení, kdo Mi bude na zemi sloužit, projeví Mne a naplní Mne. Synu, je ti teď Má filozofie jasná?

Syn: Více než jasná. Samozřejmě že je to Tvůj Soucit, který mi ji tak objasnil.

Otec: Jsem rád, že jsi Mi porozuměl. Jsem rád, že Mne na zemi odhalíš. Jsem rád, že Mne na zemi projevíš. Jsem rád, že Mne na zemi naplníš. Pamatuj si, že jsi Mým nástrojem.

Nimitta matram bhava savyasachin.

Syn: Jakým jazykem to mluvíš, Otče? Zní tak zvláštně, a přitom krásně.

Otec: Ach synu, copak ten jazyk neznáš? Je to sanskrt. A to, co jsem právě řekl, byl vznešený výrok tvého bratra Krišny. Řekl svému nejdražšímu žákovi: „Ó Ardžuno, staň se mým pouhým nástrojem.“ I ty řekneš svým žákům a svým drahým, aby se stali božskými nástroji. Synu, řeknu ti něco, co tě udiví, nebo přinejmenším pobaví. Během svého pobytu na zemi půjdeš do té části světa, kde se učí písma v sanskrtu. Mnohému se z nich naučíš. Strávíš v té části světa jeden rok. Ve tvém vnitřním životě bude tento rok nesmírně přínosný.

Syn: Jak zvláštní je sanskrt! Jak sladký je sanskrt! Otče, zopakuješ mi laskavě, co jsi právě řekl v sanskrtu?

Otec: Nimitta matram bhava savyasachin.

Syn: Děkuji Ti, Otče. Vím, že jsem pouze Tvým pokorným nástrojem. To je vše.

Otec: Synu, ty znáš nejvyšší tajemství, a tím nejvyšším tajemstvím je pokora. Právě tvá pokora ti dá korunu transcendentálního vítězství. Synu, ty Mi rozumíš a já rozumím tobě. Ale svět tě nepochopí. Dáš světu to, co máš a čím jsi: Lásku, Zájem a Soucit v nekonečné míře. Přesto tě svět zoufale nepochopí. Nějací neosvícení, nebožští a nepředstavitelní lidé tě zabijí.

Syn: Zabijí mne! Proč? Jak?

Otec: Proč? Protože jsou nevědomí. Jak? Ukřižují tě.

Syn: Ukřižují mne? Myslíš to vážně, Otče?

Otec: Myslím, synu. Bohužel ano. Ty však víš velmi dobře, synu, že je to pouze tělo, co bude zničeno, nikoliv duše. Duše je nesmrtelná. Když bude klec rozbita, pták duše přirozeně odletí zpět ke svému božskému Zdroji.

Syn: Otče, ti lidé jsou tak nevděční!

Otec: Synu, vděčnost se na zemi dosud nenarodila a nevím, zda se někdy na pozemské půdě vůbec narodí. Nesmíš si však při svém ukřižování myslet, že jsem tě opustil. To lidské v tobě si to bude myslet, nikoliv však to božské. Protože na sebe bereš lidské vtělení, musíš se někdy chovat jako lidská bytost. Jinak by to nebyla žádná hra. Jinak by lidé vždy viděli zející propast mezi tvým životem čistoty a osvícení a svým životem nečistoty a temnoty. Pokud by to takto vnímali, nikdy by se nepokusili překonat své pozemsky spoutané vědomí. Světlo musí sestoupit do temnoty. Jedině pak může Světlo temnotu přeměnit a osvítit. Není jiné cesty. Abys přeměnil vědomí lidstva, musíš se stát s lidstvem jedním. Musíš se stát nedílnou součástí lidstva. Někdy musíš jednat na jejich vlastní úrovni, v souladu s jejich omezeným chápáním. Není jiné cesty, můj synu.

Na konci tvé cesty lidské v tobě řekne: „Otče, proč jsi mne opustil?“ Božské v tobě řekne: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ Ujišťuji tě, Můj synu, to umírající lidské v tobě okamžitě utěším a dobře se o ně postarám. To osvěcující božské v tobě tě nejen učiní nesmrtelným, ale urychlí také Mé úplné projevení na zemi.

Scéna 2

(Dům Marie. Přichází anděl.)

Anděl: Marie, Marie, mám pro tebe nanejvýš zvláštní poselství shůry.

Marie: V jakém smyslu zvláštní?

Anděl: Zvláštní v božském smyslu, v osvěcujícím smyslu.

Marie: Ach, tak mi je pověz, pověz mi je.

Anděl: Marie, roste v tobě Pán.

Marie: Pán?

Anděl: Pán Vesmíru.

Marie: Nevěřím ti. Jednoduše ti nemohu uvěřit. Nemuč mne, proboha!

Anděl: Copak tě mučím, Marie?

Marie: Ano, mučíš. Příval strachu mučí mé srdce. Vulkán pochybnosti mučí mou mysl.

Anděl: Nestrachuj se, protože to ti nepřísluší. Neprovdávej se za pochybnost, protože ani to ti nepřísluší, Marie. Povím ti tajemství: jsi ztělesněním Nekonečnosti; tvé srdce je Věčností; tvůj život je Nesmrtelností. Ježíš, syn Boha, je v tobě, Marie. On spasí svůj lid. Bude navěky vládnout širému světu. Chceš vědět jak?

Marie: Jak?

Anděl: Nebude světu vládnout silou meče. Bude světu vládnout silou svého srdce, silou své lásky.

Marie: Síla srdce a síla lásky — jsou to dvě odlišné věci?

Anděl: Ne, je to jedno a to samé. Srdce je láska. Láska je srdce.

Marie: Konečně jsem skutečně šťastná. Přinesl jsi mi nejvyšší poselství. Co ti mohu dát na oplátku?

Anděl: Nic. Jenom věř tomu, co jsem řekl.

Marie: Nyní ti věřím. Přijímám tvé poselství s nejhlubší vděčností.

Anděl: Marie, to, že jsi přijala mé poselství, je pro mne nejvyšší odměnou. Marie, ty jsi neposkvrněná. Jsi velká. Jsi božská. Marie, než odejdu, řeknu ti další dobrou zprávu. Tvá sestřenice Alžběta bude mít také dítě.

Marie: To je skvělé, skvělé! Brzy ji navštívím.

Anděl: To je opravdu výborný nápad.

(Anděl odejde.)

Marie: Ó Pane, dáváš mi svého milovaného syna. Jsem nevědomá žena. Nic neznám. Ale vím, že jsi samým Odpuštěním, samým Soucitem a samou Láskou.

(Marie zpívá.)

Ach! Prosté je poznat
Světlo poselství mého Nejvyššího,
jednoduché je naplnit
Jeho zářící a naplňující Úlohu.

Ve mně nyní zpívá a raduje se
Den Jeho Nektaru.
Na obloze Jeho Slávy,
já a můj Cíl budeme se slunit.

Scéna 3

(Dům Alžběty. Vstoupí Marie.)

Alžběta: Marie, Marie, slyšela jsem. Ale už ti nesmím říkat Marie. Od této chvíle ti musím říkat Matka, Matka mého Pána Nejvyššího. Požehnaná jsi mezi ženami, není ti rovno. Požehnaný je tvůj syn mezi muži, nemá sobě rovného.

Marie: Kéž mne božská Matka, Matka Vesmíru, požehná, mé malé srdce. Kéž mne Její Univerzální Vědomí vede, můj pokorný život. Kéž mne Její Transcendentální Světlo osvítí, můj malý svět.

Alžběta: Ujišťuji tě, že to udělá. Matka Vesmíru vyplní všechna tvá přání, a nejen to.

Marie: Děkuji ti, děkuji. Ach, zapomněla jsem se tě zeptat na to nejdůležitější. Anděl mi řekl, že i ty jsi požehnána božským dítětem. Je to pravda?

Alžběta: Ano, je to pravda. Ale to mé se ani zdaleka nevyrovná tvému. To neznamená, že se v mém srdci usídlí žárlivost. Ne, nikdy nedovolím, aby žárlivost zatemnila dveře mého srdce. Můj syn bude zvěstovatelem nejvyššího příchodu tvého syna. Můj syn řekne světu, kým tvůj syn je. Můj syn bezpečně povede svět k tvému synovi, Nejvyššímu Útočišti. On je tvým synem, ale bude mým Pánem. Bude mým Nejvyšším. Bude mi Vším.

(Alžběta zpívá.)

Bůh je člověk,
miluji Jeho Tvář.
Jeho modro-zlatá Láska
je mou cestou do Nebe.

Marie: Ó Bože, dej mi tři dary. Přeji si vždy vidět svého syna tak, jako jej vidí Alžběta. Přeji si vždy vnímat svého syna tak, jako jej vnímá Alžběta. Přeji si vždy uctívat svého syna tak, jako jej uctívá Alžběta.

Scéna 4

(Nazaret. Tesař Josef má sen. Vstoupí anděl.)

Anděl: Josefe, jsi tím nejšťastnějším člověkem na zemi, tvá žena Marie bude mít brzy dítě.

Josef: Zadrž, anděli! To, co říkáš, je absurdní. Především jsem se s Marií ještě neoženil. A je-li pravda, že čeká dítě, přes svou nejhlubší lásku k ní nehodlám čelit vlnám nelítostné kritiky, kdybych se s ní oženil. Koneckonců, kdo chce být terčem bouřlivých skandálů?

Anděl: Mariino dítě bude božské. Musíš si ji vzít. Jelikož je toto dítě milovaným synem Pána, jeho Božskost se snadno dokáže vypořádat se všemi lidskými zákony a zásadami. Varuji tě, Josefe, nechovej se jako úplný hlupák. Přijmi Marii. Ožeň se s ní. Přijmi ji za svou vlastní, zcela vlastní. Tvůj syn se bude jmenovat Ježíš. To znamená spasení. Její syn, který je zároveň tvým synem, bude Králem Izraele. Osvítí celý svět.

Josef: Klaním se tvé hluboké moudrosti, anděli. Marie a já se staneme jedním a neoddělitelným. Ale víš, jsem jen prostý člověk, upřímný a pokorný člověk.

Anděl: Josefe, líbí se mi tvá prostota, miluji tvou upřímnost, zbožňuji tvou pokoru.

Josef: Anděli, chci se tě na něco zeptat. Prosím, řekni mi upřímně, jak často vídáš Boha?

Anděl: Vídám Boha velmi vzácně.

Josef: Myslel jsem si, že vídáš Boha denně.

Anděl: Ó ne. My andělé nemáme takové štěstí jako kosmičtí bohové. Ti vídají Boha denně.

Josef: Co vlastně ty a tvoji andělští přátelé děláte?

Anděl: Děláme různé věci, jak pro Boha, tak pro člověka. Přinášíme dolů poselství od kosmických bohů a předáváme je aspirujícím lidským bytostem. Inspirujeme potají lidské bytosti hlubokou inspirací a zažeháváme v nich plamen aspirace.

Josef: Řekni mi prosím jasně, je-li to možné, co vy andělé vlastně jste.

Anděl: Jsme ze silné Lásky Boha a jsme pro vysoký slib člověka.

Josef: Jak jste ohromní!

Anděl: Mýlíš se, Josefe. Řekni jen, jaké máme štěstí. Bůh si nás vybral, abychom Mu sloužili v člověku. Člověk nás nevědomě vzývá, abychom mu ukázali cestu do Transcendentálního Příbytku Boha.

Josef: Promiň, že odbočuji.

Anděl: To je úplně v pořádku.

Josef: Opravdu si myslíš a cítíš, že můj syn Ježíš bude Králem Izraele?

Anděl: Nemyslím, necítím! Jasně vidím, že tvůj syn Ježíš bude Králem Izraele. Něco víc. Bude božským Císařem celého světa. A silou své lásky bude navěky řídit vědomí země. (Josef spíná ruce a klaní se andělovi. Anděl mu žehná.) Kéž Bůh, tvůrce všeho dobrého, požehná tvé oddané srdce.

Scéna 5

(Stáj v Betlémě.)

Josef: Běda, tohle místo je přelidněné. Všechny hotely a hostince jsou plné. Nikde pro nás není místo. Brzy budeš matkou dítěte. A protože věříme andělu Gabrielovi, můžeme s jistotou tvrdit, že to dítě bude Pánem celého světa. Ale teď jsme zde jako žebráci a žebráci si nemohou vybírat. Buďme tedy spokojeni se stájí, kterou nám poskytli, abychom v ní přespali. Běda, chovají tady dobytek a za jeden nebo dva dny se zde narodí naše dítě. A jak je vidět, až se naše dítě narodí, budeme ho muset uložit do jeslí mezi kravky a volky. To je opravdu nejvyšší ironie osudu — Pán Vesmíru začíná svou pozemskou pouť mezi zvířaty a hovádky. Mám skutečně obavy.

Marie: Všechno bude v pořádku. Neutápěj se ve zbytečných starostech. Náš Pán Nejvyšší je vždy milosrdný.

Scéna 6

(Noc už velmi pokročila. Několik pastýřů pase ovce nedaleko Betléma.)

První pastýř: Pohleďte, pohleďte, drazí přátelé! Jaké jasné a mocné světlo je na obloze!

Druhý pastýř: Pohleďte, pohleďte! Anděl Páně se k nám rychle blíží.

Třetí pastýř: Hle, anděl stojí přímo před námi.

Všichni tři pastýři: Běda, nějaký neznámý strach mučí naše srdce.

Anděl: Ó sladcí, prostí a upřímní pastýřové, zahoďte svůj neopodstatněný strach. Přišel jsem k vám s velmi radostnou zprávou. Dnes, právě dnes se narodil Spasitel. Narodil se v Betlémě, který je kousek od nás. Novorozené božské děťátko leží v chlévě jednoho hostince. On je Kristus, Pán, předpovězený Král. Pohleďte vzhůru a podívejte se, co dělají mí kamarádi andělé.

Pastýři: Ach, tančí, pějí chvalozpěvy a zpívají: „Sláva Bohu na Výsostech a mír lidem na zemi, kteří těší Boha.“ To je úžasné, úžasné! Pospěšme do Betléma, abychom viděli tuto ohromnou věc.

(Všichni odejdou.)

Scéna 7

(Palác krále Heroda.)

Herodes: Nesnesitelné! Nemyslitelné! Nemožné! Nedovolím nikomu jinému, aby byl králem. Já jsem král, jediný král Judey. Kněží a písmáci mi řekli, že to malé dítě-král je v Betlémě. Chci se jen ujistit, zda je pravda, že je v Betlémě. Jestli ano, zabiju ho. Pošlu ho k Bohu. Budu králem tak dlouho, dokud mi bude dovoleno žít na této zemi.

(Vstoupí tři mudrci.)

Herodes (vítá je): Jsem tak rád, že vás vidím. Mnoho jsem o vás slyšel. Vy tři jste zcela výjimeční mudrci. Přišli jste z Dálného Východu. Studovali jste hvězdy a bylo mi řečeno, že hvězda vás vede k novému Králi. Jděte, prosím, a navštivte božské dítě a vraťte se s nějakými zprávami o něm. Potom já sám půjdu a budu ho uctívat.

(Tři mudrci odejdou.)

Scéna 8

(Marie a Josef jsou v hostinci.)

Marie: Josefe, říkala jsem ti, aby sis nedělal starosti. Teď máme pěkný pokoj ve velkém hostinci. Už nejsme ve stáji. Tady se snadno dokážeme postarat o naše sladké božské děťátko.

Josef: Měla jsi pravdu, Marie. Máš pravdu. Vždycky máš pravdu.

Marie: Ty a já potřebujeme trpělivost. To je všechno.

(Vstoupí tři mudrci.)

Mudrci (klaní se děťátku): Ó Králi, ó Pane světa, dnes nejsme na zemi. Jsme nyní v sedmém nebi blaženosti. Nemáme žádné božské dary, kterými bychom tě podarovali. Přijmi laskavě naše pozemské dary zlata, parfému, vonného kadidla a myrhy.

Josef: Ó božští hosté, přenocujte dnes prosím zde.

Mudrci: Děkujeme ti, Josefe. Je to od tebe nesmírně laskavé.

(Marie jim dá najíst. Uloží se do jednoho rohu místnosti, Josef do dalšího rohu a Marie s dítětem do třetího rohu. Po chvíli probudí tři mudrce božský hlas.)

Hlas: Jděte domů. Nevracejte se k Herodovi.

(Tři mudrci odejdou.)

(Objeví se anděl a probudí Josefa a Marii.)

Anděl: Josefe, ty, tvá žena a tvé dítě musíte okamžitě odejít do Egypta. Jinak Herodes brzy najde vaše děťátko a zabije ho.

(Marie bere děťátko do rukou. Všichni odejdou.)

Scéna 9

(Ježíš, Marie a Josef doma v Nazaretu.)

Ježíš: Maminko, maminko, co je to na obloze?

Marie: To je měsíc.

Ježíš: Měsíc! Je tak krásný!

Marie: Ty jsi mnohem krásnější, mé dítě.

Ježíš: Ne, nejsem. Maminko, chci jít k měsíci a přinést ho dolů.

Josef: Ty nemusíš chodit k měsíci. Měsíc přijde k tobě.

Ježíš: Proč?

Josef: Aby si s tebou hrál.

Ježíš: Se mnou? To je krásné! (K Josefovi.) Víš, tatínku, ve svých snech vídávám překrásné lidi. Přicházejí a hrají si se mnou. Mají mne moc rádi.

Marie: Víš, kdo to je?

Ježíš: Ne, maminko, ale mají mne moc rádi. Jsou to mí nejlepší přátelé.

Marie: Říká se jim andělé.

Ježíš: Andělé, andělé! Ale maminko, ve dne je nevidím. Kde se ve dne schovávají?

Marie: Ve dne jsou schovaní v Nebi.

Ježíš: Ach, poletím do Nebe a chytím je.

Marie: Ty nemusíš letět a chytat je. Oni k tobě přijdou sami. Jeden z nich řekl mně a tvému otci, že jsi milovaným synem Boha.

Ježíš: Co tím myslí?

Marie: Myslí tím, že náš Pán, který je na Nebesích, tě miluje nejvíce. Jsi Jeho miláček.

Ježíš: Já, já jsem miláček Boha? Pak Ho musím jít navštívit. Vezmi mne, prosím, do Jeho Domu.

Marie: Zítra tě vezmeme do Chrámu Pána na hoře Moriah.

Ježíš: Děkuji ti, maminko. Zítra půjdu navštívit Dům našeho Pána. Zítra uvidím Pána. Děkuji, maminko, děkuji ti.

Scéna 10

(Nazaret. O několik let později. Josef je těžce nemocný. Marie ho ošetřuje.)

Josef: Marie, dala jsi vědět Ježíšovi o mé nemoci?

Marie: Ano, dala. Před dvěma měsíci, když nemoc vstupovala do tvého těla, jsem požádala jednu karavanu směřující do Indie, aby o tvé nemoci dali vědět Ježíšovi.

Josef: Jak dlouho to trvá, než se karavana dostane do Indie?

Marie: Alespoň tři měsíce.

Josef: Běda, i kdyby už o mé nemoci slyšel, a dokonce i kdyby už opustil Indii…

Marie: To je samozřejmé, že by se okamžitě vydal domů, kdyby slyšel o tvé nemoci.

Josef: Má drahá, bude mu ale trvat dlouhé tři měsíce, než se k nám dostane. Víš velmi dobře, že mi na zemi zbývá už jen pár dnů.

Marie: Ne, nesouhlasím s tebou. Musíš zůstat na zemi, dokud se náš milovaný syn nevrátí.

Josef: Kdo by si to nepřál? Loď mého života se však rychle potápí. Ježíši, můj milovaný synu, má loď se potápí, ale tvá loď brzy popluje mezi břehy mučivých bolestí země a stále rostoucí Blaženosti Nebe. Budu se z Nebe dívat s nezměrnou pýchou své duše, jak tvá bělo-rudá loď pluje k pobřeží mého stále se překonávajícího Světa Za. Ježíši, můj synu!

(Josef zavře oči a umírá.)

Scéna 11

(Váránasí. Škola náboženských studií. Několik studentů včetně Ježíše sedí v půlkruhu.)

Učitel: Dnes vás naučím něco nového. Už jsem vás naučil Čandi a Jógu Vašišta. Dnes začnu s novou knihou — Bhagavadgítou — Písní Nebeskou. Gíta je naší Biblí. Drahý Ježíši, jsem si jistý, že jsi četl vaši Bibli. Ode dneška budeš studovat naši Bibli. Ježíši! Proboha, co je s tebou? Proč jsi tak smutný a skleslý? Je ti něco? Stalo se něco?

Ježíš: Nic zvláštního, pane.

Učitel: Pověz, pověz mi, co mučí tvé srdce.

Ježíš (propukne v pláč): Dostal jsem z domova zprávu, že můj otec zemřel.

Učitel: Tvůj otec! Kdy? Kde?

Ježíš: Můj otec zemřel před třemi a půl měsíci. Zemřel v Izraeli. Pane, byl jste ke mně neobyčejně laskavý. Jsem vám nanejvýš vděčný. Učil jste mne některým hinduistickým písmům s obrovskou láskou a zájmem. Ale bohužel, zítra se musím vydat domů.

Učitel: Jak se dostaneš zpátky domů, můj synu?

Ježíš: Půjdu zpátky stejně, jako jsem přišel sem. Přišel jsem do Indie s jednou karavanou, s jinou karavanou se vrátím zpátky. Zítra se vydám na cestu. Byl jsem v Indii asi rok. Všichni zde ke mně byli neobyčejně laskaví. Odnesu si s sebou lásku Indie, zájem Indie, soucit Indie, abych je dal svému lidu.

Učitel: Drahý synu, mýma rukama prošly tisíce studentů, ale žádný se ti nevyrovná. Jsi skutečný génius. Není ti rovného. Dnes velmi trpíš ztrátou svého drahého otce. Jak bych si přál, abych tě dokázal trochu potěšit. Ach, bleskla mi hlavou skvělá myšlenka. Přečtu ti několik veršů z Gíty.

Vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya
  /navāni gṛhṇāti naro 'parāṇi/
tathā śarīrāṇi vihāya jīrṇāny
  /anyāni saṁyāti navāni dehī/


/(Tak jako člověk odkládá /
své obnošené šaty
/a obléká si nové,/
stejně tak vtělená duše
odkládá obnošené tělo
a vstupuje pro projevení do nové podoby.)

nainaḿ chindanti śastrāṇi
nainaḿ dahati pāvakaḥ
na cainaḿ kledayanty āpo
na śoṣayati mārutaḥ


(Zbraně nemohou zničit duši.
Oheň nemůže spálit duši.
Voda nemůže rozmáčet duši.
Vítr nemůže vysušit duši.)

Chtěl bys recitovat se mnou?

Ježíš: Zajisté. Budu vám vděčný a budu rád, když se k vám budu moci přidat.

(Učitel a Ježíš recitují společně. Ostatní studenti jim naslouchají s napjatou pozorností. Ježíšovy oči září radostí.)

Ježíš: Pane, jsem vám tak vděčný. Tato božská slova z Gíty naprosto utěšila mé srdce.

Učitel: Vždycky jsem v tobě viděl a cítil něco zvláštního. Navenek jsem to nikdy nikomu neřekl, ale jsi mým nejoblíbenějším studentem. Vážím si tvé upřímnosti, pokory a čistoty. A protože se mnou, Ježíši, nebudeš moci studovat Gítu, chci ti nyní říci něco, co tě nepochybně inspiruje. Víš, že Gíta je rozhovorem mezi Pánem Krišnou a jeho nejdražším žákem a přítelem Ardžunou. Pán naučil svého žáka něco jedinečného. Řekl, že Bůh je skutečným vykonavatelem. Lidé jsou pouhými nástroji. Ať jsme zde na zemi nebo tam v Nebi, je to Bůh, kdo jedná v nás a naším prostřednictvím. My jsme pouhými nástroji: Nimitta matram bhava savyasachin.

Ježíš: To už jsem někdy slyšel. Slyšel jsem to už někde jinde. Běda, nemohu si vzpomenout. (Po chvíli.) Ach, už vím! Můj Nejvyšší Otec mi řekl o této mantře těsně před tím, než jsem opustil Nebe.

(Všichni studenti vybuchnou v hlučný smích.)

Student (výsměšně): Jeho Nejvyšší Otec v Nebi! Co ještě? Ty hlupáku, jak si můžeš pamatovat, co se stalo v Nebi? Ode dneška už nejsi náš Ježíš, ale Král představivosti.

Učitel: Buďte ticho, vy uličníci! Ukryjte svou nevědomost v tichosti. Co je zvláštního na tom, že si někdo pamatuje svou existenci v Nebi? Vy hlupáci jste ještě nečetli Gítu. Proto se chováte jako hloupé ovce. V Gítě Pán jasně říká, že každý z nás prošel mnoha a mnoha inkarnacemi. Toto není náš první ani poslední život. V Gítě říká Pán Ardžunovi všechno o jeho předchozích inkarnacích.

Student: Náš Pán Krišna může takové věci dělat. My věříme v Krišnu. Ale je absurdní, aby náš Ježíš, Král představivosti, jednal jako Krišna.

Učitel: Vy hlupáci! Dnes nazýváte mého Ježíše Králem představivosti. Tropíte si z něj šašky; já vám říkám, že jednoho dne poznáte, kým je. Váš Král představivosti se stane nejen Králem Izraele, ale i Králem celého světa. Mé srdce mi říká, že není smrtelný jako my. On je spasitelem světa. On je dalším Krišnou.

(Ježíš jde a dotkne se nohou svého učitele s nejvyšší pokorou.)

Ježíš: Pane, jsem vám nanejvýš vděčný.

Učitel: Dnes se dotýkáš mých nohou se vší pokorou svého srdce. V blízké budoucnosti se nejen já, ale celý svět bude dotýkat tvých nohou a bude tě uctívat.

Scéna 12

(Jan Křtitel sám u řeky Jordánu.)

Jan: Tento svět není míněn pro mne. Mám už dost tohoto světa. Říkám něco lidem stále dokola, a přece mi nevěří. Pouze mne dál obtěžují a trápí. Říkám jim, že já nejsem Mesiáš. Nejsem Eliáš. Nejsem Prorok. Ptají se mne, proč tedy křtím lidi. Říkám jim, že jsem dostal pokyn od Pána shůry, abych křtil. Také jim říkám, že já křtím vodou, ale brzy po mně bude někdo křtít Duchem Svatým. Já se s ním nemohu srovnávat. Já nejsem hoden ani toho, abych mu rozvázal sandály.

(Vstoupí několik jeho žáků.)

Žák: Mistře, právě jsme tě zaslechli. Říkal jsi, že nejsi hoden ani toho, abys mu rozvázal sandály. Kdo je ten skvělý muž? Nikdo nemůže být lepší než ty.

Jan: Děti, může být někdo a existuje někdo, kdo je lepší než já, a je to Ježíš. Já jsem jen hlasem volajícím na poušti. Snažím se urovnat cestu, po níž Ježíš bude moci kráčet.

Žáci: Mistře, ty měj pocity, jaké chceš. Říkej cokoliv, co chceš. Je na nás, zda ti budeme věřit, nebo ne. Ty nejsi nikomu podřazený.

Jan: Vy nemožní hlupáci! Vaše hloupost mi neustále způsobuje bolest. Ach, hleďte, hleďte! Rychle se ke mně blíží. Hle, Beránek Boží. Hle, Syn Boží. Zde je ten, o kterém jsem po celý čas mluvil.

(Vstoupí Ježíš.)

Ježíš: Chci, abys mne pokřtil, Jane.

Jan: Ó, Ježíši, jak tě mohu pokřtít? Vím, kdo jsi. Jsi Syn Boha. Jsi Jeho milovaný Syn.

Ježíš: Nenarušujme řád. Udělejme všechno popořadě. Jsi to ty, kdo mě musí pokřtít. Ty jsi mne poznal. Proto jsi, Jane, božsky velký. Připravuješ pro mne cestu. Proto jsi nanejvýš dobrý. Tvá matka Alžběta byla také božsky velká a nanejvýš dobrá, protože mne poznala a nesmírně inspirovala mou matku dokonce ještě před tím, než jsem se narodil.

Jan: Ó Synu Boží, vidíš mne a mou matku skrze svou vlastní transcendentální velikost a univerzální dobrotu. Zbývá mi jen jediné, co mám na zemi vykonat, a to položit všechny své žáky k tvým nohám, stejně jako k tvým nohám pokládám sám sebe.

(Dotýká se Ježíšových nohou.)

Žáci (šokováni): Ty se můžeš dotýkat jeho nohou, ale my nebudeme. Ve tvých očích může být lepší než ty, ale my s ním nebudeme mít nic společného. Budeme stále věrní tobě. Ty jsi náš Mistr, náš jediný Mistr.

Jan: Vy blázni. Měli byste být věrní pouze tomu Nejvyššímu. Pouze ten nejlepší by měl být vaším Mistrem. A chci vám říci ještě něco. Nevedu vás k někomu, kdo je o trochu lepší než já. Vedu a provázím vás k tomu, jehož velikost je samou Velikostí Boha, jehož dobrota je samou Dobrotou Boha. Říkám vám jednou pro vždy, že potěšit jeho znamená potěšit Boha Otce. Mít jeho znamená mít Boha Otce. On je tím nejkrásnějším květem Nebe, a tím nejvýživnějším plodem země.

Ježíš (usmívá se na Janovy žáky): Vaše jméno je všeosvěcující a všenaplňující Vize Pána. Ó děti Janovy, jsem hluboce pohnut vaší bezpříkladnou věrností vašemu Mistrovi. Váš Mistr měl Vizi Nejzazší Skutečnosti. Netřeba říkat, že vás povede, bude vás provázet a zdokonalovat na vaší cestě k Transcendentálnímu Cíli. Mé srdce hluboce obdivuje vaši lásku k vašemu velkému Mistrovi. Má duše upřímně obdivuje vašeho Mistra pro jeho neústupnou lásku k Pravdě.