Pláč aspirace

Aspirace je pláč uvnitř našeho srdce. Tak jako pláče dítě, stejně tak ve svém srdci ucítíte pláč. Dítě je uvnitř vás a roní slzy. Pláče, protože chce překonat samo sebe. Je to stoupající pláč, šplhající pláč uvnitř našeho srdce. Když jsme si vědomi tohoto pláče, nazýváme jej aspirací. A když nás pláč srdce přiměje, abychom cítili, že nejsme tím, čím bychom měli být, a že potřebujeme něco víc, pak začneme meditovat. Když aspirujeme se slzami svého srdce, vidíme, že Bůh jde dolů k nám, sestupuje shůry. Je to, jako když se potkají dva lidé — jeden je v prvním poschodí a druhý ve třetím. Co tedy uděláme? My vyjdeme do druhého patra a Bůh sejde do druhého patra. Tam se potkáme a naplníme jeden druhého. Schodiště do druhého patra je tvořeno slzami a pláčem našeho srdce. Srdce pláče a touží jako stoupající plamen hořící vzhůru. Tento plamen srdce chce překonat mysl, proto neustále roste. Bůh přichází dolů. Sestupuje s Milostí, jako proudící řeka. Neustále plyne. Náš plamen stoupá vzhůru, Boží Milost jako proud sestupuje ze Zdroje dolů. Bůh sestupuje do druhého patra a já stoupám do druhého patra. Z mé strany je to aspirace, která mě přivádí na místo setkání, a ze strany Boha je to Milost. Když se aspirace a Milost potkají, zažíváme božské naplnění ze spojení s Bohem.

Probuzení

Probuzení je začátek cesty duše k nejzazšímu Cíli. Každým okamžikem musíme vnitřní probuzení sytit a vyživovat svou neustálou aspirací. Když aspirace chybí, zůstane probuzení pouhým mentálním pojmem a daleko nás nedovede.

Musíme si také uvědomit pravdu, že realizace Boha je něco přirozeného, normálního, praktického a nevyhnutelného. Když vnitřní probuzení přiměje hledajícího, aby pocítil, že realizace Boha není jen přirozená a normální, ale také nevyhnutelná, teprve pak může hledající skutečně dosáhnout svého vlastního probuzení.

To, co je důležité, není počet let, které následujeme duchovní cestu, ale intenzita naší aspirace. Tuto naši aspiraci musíme sytit nejen neustále, ale i nepřetržitě, nejen každý den, ale každou vteřinu svého života.

Svět nerozumí duchovním lidem, vážně je nechápe. Proto neposlouchejte, co říká svět. Přemýšlejte jen o tom, co říká váš duchovní učitel, co říká vaše duše. Váš Mistr a vaše duše mají vždy stejné božské poselství. Pokud máte opravdovou aspiraci a ryzí lásku k Bohu, pokud chcete jít daleko, dále, nejdále, pak se vydejte na vnitřní cestu. Vnitřní probuzení duše donutí vaše tělo, vitálno, mysl a srdce, aby vás oddaně následovaly.

Jak poznat Boha

Poznat, co Bůh skutečně je, můžeme jedině prostřednictvím aspirace, ne prostřednictvím touhy. Tím, že budeme každý den jen toužit, nikdy nedokážeme poznat, co Bůh je nebo jak Bůh vypadá. Tím, že toužíme, omezujeme sami sebe. Ale Bůh je neomezený, nekonečný. Prostřednictvím aspirace překonáváme sami sebe, překračujeme sami sebe. Když překračujeme sami sebe, v tu chvíli se stáváme tím, čím Bůh je. Díky aspiraci tedy víme, co Bůh je a jak Bůh vypadá.

Naše touhy nemají konce. Ale aspirace existuje jen jedna a ta jde nahoru, nahoru, nahoru. Nemění se jako touhy. Základním cílem aspirace je dostat se do světa Za, vždy překonávajícího se Za. A toto vždy překonávající se Za není nic jiného než Bůh.

Cesta inspirace, cíl aspirace

Bez inspirace nemůžeme nic udělat ani ničeho dosáhnout. Pokud chceme napsat krásnou báseň, pokud chceme složit píseň nebo pokud chceme dosáhnout úplně čehokoliv, je inspirace nezbytná. V duchovním životě můžeme inspiraci získat čtením posvátných knih, které napsali skuteční duchovní Mistři. Až inspirace sehraje svou roli, musíme vstoupit do světa aspirace. Musíme se snažit žít moudrost těchto knih.

Jak můžeme získat aspiraci? Musíme hluboko ve svém nitru plakat s pocitem, že zoufale potřebujeme Světlo a Mír. Jakmile vědomě aspirujeme, máme-li přítele, který je velmi pokročilým hledajícím, může nám být trochu nápomocen.

Musíme se však naučit tajemství koncentrace, meditace a kontemplace. Jestliže jsme ve svém životě aspirace zcela upřímní, pak určitě potkáme opravdového duchovního Mistra, který nám může skutečně pomoci a vést nás k realizaci.

Když dítě pláče, matka k němu přijde bez ohledu na to, kde právě je. Ví, že dítě má hlad, potřebuje mléko. Stejně tak v duchovním životě — když ­pláčeme po Míru, Světle a Blaženosti, duchovní Mistr ihned přijde. Bude se chovat jako matka. V Indii se říká: „Když je chela (= duchovní hledající) připraven, Mistr přijde.“ Proto jsme-li připraveni, Bůh k nám určitě přijde v podobě našeho Mistra, toho, který je pro nás určen.

Inspirace od spoluhledajících

Inspiraci a aspiraci určitě získáte od duchovního Mistra. Tyto duchovní vlastnosti můžete však získat i od žáků Mistra. Když se podíváte na některé žáky, nebo když jen stojíte v jejich blízkosti, aniž byste se na ně dívali, získáváte velmi dobré vibrace. Když získáte dobré vibrace, automaticky jste inspirováni jít hluboko do svého nitra. Když přijdete domů, budete nejméně pět minut meditovat, nebo budete meditovat při chůzi po ulici. Toto je výsledek inspirace, kterou jste od nich získali.

Když stojíte před bazénem a vidíte, že v bazénu nikdo není, zůstanete prostě stát, kde jste. Protože se vám nechce, do bazénu neskočíte. Nebo se možná budete bát, že voda není dost teplá. Ale když uvidíte, že někteří lidé už plavou, nebudete mít z vody strach a ihned do ní skočíte a budete také plavat. V tu chvíli budete cítit, že plavání je celým vaším bytím a získáte nový život, novou energii. A podobně, jste-li s žáky duchovního Mistra, uvidíte, že někteří z nich skutečně plavou v moři aspirace. Vaše fyzická mysl si toho nemusí být vědoma, ale díky svému srdci ucítíte, že někteří lidé skutečně plavou. Teď záleží jen na vás, jestli vstoupíte do moře aspirace a budete plavat s nimi.

Inspirace je první krok. Ale jen s inspirací daleko nedojdete. Abyste dosáhli svého cíle, potřebujete aspiraci. Vstoupili jste do moře aspirace, ale teď si všímáte, že někteří lidé se pohybují ke druhému břehu moře. Co je nese? Aspirace. Jakmile máte inspiraci, získáte uvnitř sebe naléhavý pláč, naléhavou horlivost vidět, co je na druhém břehu. Cítíte, že vaším skutečným Cílem je dostat se na Zlatý Břeh. Sama aspirace vás donese k vašemu Cíli. Když plavete přes oceán, to je vaše aspirace. A když dosáhnete břehu, to je vaše realizace.

Ztotožnění se s božským

Jeden z velkých duchovních Mistrů Indie Šrí Rámakrišna říkával, že pokud si někdo myslí: „Jsem hříšník, spáchal jsem hřích,“ bude vždycky hříšníkem, protože bude vždy spoután se zemí. Pozitivní přístup je říci: „Mým otcem je Bůh, On mě stvořil. Musím s Ním být vědomě sjednocen, tak jako je On sjednocen se mnou. Jsem sjednocen s věčnou Pravdou, ale nejsem si toho ještě vědom.“

Cíle musíte dosáhnout svou aspirací, svým vnitřním pláčem nebo prosazováním své vlastní vnitřní vůle, když říkáte: „Jsem Boží syn.“ Buď musíte plakat po Cíli, nebo musíte cítit, že už Cíl máte uvnitř sebe, jen se s ním musíte vědomě sjednotit. Existují dva způsoby, jak dosáhnout Cíle. Jedním způsobem je jít k Bohu jako žebrák a plakat: „Otče, dej mi, dej mi, dej mi své Bohatství.“ Ten druhý způsob je cítit, že Bůh má všechno uvnitř vás. Má uvnitř vás krabici a v té krabici je poklad. Klíč je také uvnitř vás. A pokud máte jako svého průvodce duchovního učitele, může vám ukázat, kde je klíč, kde je krabice a jak ji otevřít. Ale pokud nemáte jako svého průvodce duchovního učitele, avšak chcete vnitřní zážitky, mystické zážitky, pak musíte po těchto vnitřních zážitcích plakat. Tento pláč je pláč aspirace; není to, jako když roníte slzy, protože jste udělali něco špatného.

Mezi zasetím semínka a úrodou uplyne vždy nějaká doba. Zasetí semínka není nic jiného než aspirace a úroda není nic jiného než realizace. Bez aspirace nikdy nedojde k realizaci. Aspirace: co je to? Je to něco, co už máme, i něco, co budeme mít. Pokud tvrdíme, že už aspiraci nějakou dobu máme, říkáme pravdu, protože žijeme ve věčně trvajícím životě. A pokud tvrdíme, že teď nemáme aspiraci, ale budeme ji mít, znamená to, že se snažíme a pláčeme, abychom vynesli do popředí vnitřní naléhání srdce. To je také správné. Když sedíme u nohou Věčnosti, uvědomujeme si, že je aspirace nutně následována realizací. A když se spřátelíme s věčným časem, uvědomíme si, že realizace tady už je, ukrytá v naší aspiraci.

Pláč po božském vědomí

Do božského vědomí můžeme vstoupit pomocí svého vnitřního pláče. Není to pláč po jménu a slávě. Je to pláč po naší úplné, nepodmíněné a bezvýhradné jednotě s Vnitřním kormidelníkem.

Někteří lidé na Vnitřního kormidelníka úplně zapomínají. Na druhou stranu někteří o Jeho existenci vědí, ale nechtějí s Ním mít žádné spojení. Ale upřímný hledající cítí nezbytnost neustálého spojení s Vnitřním kormidelníkem. Nespokojí se jen s tím, že ví o existenci Boha uvnitř sebe. Chce být v Božím vědomí a být s Ním ve styku dvacet čtyři hodin denně. Jedině pak bude spokojen.

Pokud chcete dosáhnout osvobození a vstoupit z lidského vědomí do božského vědomí, pak velmi významnou roli hraje také vděčnost. Když někdo něco dostane od Boha, pak se celé jeho srdce stává květinou vděčnosti. Pokud chce duše použít oči a vyjádřit svou vděčnost slzami, může tak učinit. Ale obvykle cítíme božskou vděčnost uvnitř svého srdce. Tam roste jako křehká rostlinka, ze které se nakonec stane obrovský banyánový strom. Každý hledající může říci Bohu: „Ó Bože, tolik jsi mi toho už dal, více, než si dokážu představit. Dal jsi mi pevné zdraví, dal jsi mi zdravý rozum, dal jsi mi schopnost rozpoznat dobré od špatného, temnotu od světla.“ Bůh už také dal každé bytosti schopnost vidět, poznat a cítit, co je dobré a co je špatné. Ale jedině hledající cítí nezbytnost modlit se k Bohu ještě pro něco jiného. Říká: „Ó Bože, dal jsi mi schopnost vidět rozdíl mezi dobrem a zlem. Teď mi prosím dej schopnost udělat tu správnou věc. Pouhé poznání nestačí, pouze cítit nestačí. Musím jednat. Musím na zemi dělat správnou věc.“

Neustále musíte hluboko ve svém nitru plakat. Pak uvidíte, že se vaše lidské vědomí koupe v moři božského vědomí. Musíte cítit nezbytnost božského vědomí uvnitř sebe a okolo sebe. A musíte vědět, že lidské vědomí, které právě teď představujete, není cílem. Pokud jste zcela nespokojení s lidským vědomím, pak se musíte posunout o krok kupředu směrem k cíli. Pokud cítíte, že lidský život vás zklamal a opustil a jedině božský život vás může naplnit, teprve pak do vás může vstoupit božské vědomí. A až do vás božské vědomí vstoupí, budete cítit, že božské vědomí nebude popírat vaše lidské vědomí. Naopak, bude lidské vědomí přeměňovat. Neodmítá, nezavrhuje nic lidského. Pročišťuje a osvěcuje lidské vědomí a přeměňuje ho ve vlastní božské vědomí.

Co chceš?

Co chceš?
Boží Nekonečnost?
Je uvnitř úsměvu
tvých očí.


Co chceš?
Boží Věčnost?
Je uvnitř pláče
tvého srdce.

Co chceš?
Boží Nesmrtelnost?
Je uvnitř krásy ticha
tvé duše.

Touha a aspirace

Touha je to, co nás spoutává. Chce vlastnit a být vlastněna. Když toužíme, pláčeme pro sto věcí, dvě stě věcí, tři sta věcí. Když aspirujeme, v tu chvíli nechceme vlastnit a nechceme být vlastněni. Uvnitř nás je něco, co je bezmezné, neomezené, nekonečné. Když aspirujeme, chceme vstoupit do té věci uvnitř nás, která je neomezená. Chceme být nedílnou součástí Toho, kdo je nekonečný. Touha je tedy něco, co nás bude svazovat, a aspirace je něco, co nás vědomě vrhá do moře nekonečnosti.

Aspirace a touha jsou dvě rozdílné věci. Nemůžeme uspokojit své touhy. Jen můžeme změnit předmět svých tužeb.

Dnes bych chtěl jiné auto a zítra bych rád jiný dům. Když jsem znechucen, když mě určitá touha nenaplňuje, pak budu mít zítra nějakou další touhu. Touhy se neustále mění. V jeden okamžik myslíme na svou aspiraci a za chvíli myslíme na svou touhu. Když máme příležitost, aby nás touha naplnila, neváháme. Na druhou stranu, když do nás vstoupí aspirace, snažíme se být naplněni aspirací. Jednou si bereme jed, jindy nektar. Ale musíme vědět, že jed nás zahubí, zatímco nektar nás naplní. Pijme jen nektar aspirace.

Zdroj aspirace

Cítíme, že aspirace je něco, co vytváříme. Do jisté míry je to pravda. Ale zároveň bychom měli cítit, že aspirace je něco, co přichází shůry a pozvedá naše lidské vědomí na nejvyšší úroveň. Proto musíme nechat aspiraci, aby do nás vstoupila. Musíme polapit ptáka-aspiraci a dovolit mu, ať nás nese. Většina z vás má víru ve svého Mistra, ale nemáte víru ve své vlastní hledání, své vlastní pátrání, svou vlastní aspiraci. Chci vám říci, abyste se prosím snažili mít absolutní víru ve svou aspiraci. Ciťte, že stejně jako aspirace, i tato víra přichází přímo od Nejvyššího. Ciťte, že víra, kterou nabízíte sami sobě a svému Mistrovi, přichází přímo od Nejvyššího. Pak nebudete mít v životě potíže. Právě teď cítíte, že ve svém duchovním životě něco děláte, že něco vytváříte. Ale místo toho musíte cítit, že do vás něco vstupuje. Vy to přijímáte a pak se s tím ztotožňujete. Otec má peníze a dá je svému synovi. Syn neřekne světu: „Můj otec mi dal peníze.“ Řekne, že jsou to jeho vlastní peníze. Za ty peníze si v obchodě kupuje věci. Nemusí říkat prodavači, kdo mu je dal, prostě je používá jako své vlastní. Podobně když od ­Nejvyššího přichází aspirace, když vám ji dává, abyste ji používali, pak ji budete používat. A čím víc jí použijete, tím víc jí získáte. Čím více svou aspiraci používáte, tím více vám jí bude shůry dodáno.

Netečnost

Když nedokážeme stále aspirovat se stejnou láskou, stejnou oddaností a stejným odevzdáním, pak sestoupíme na první příčku duchovního žebříku. Pokud jsme předtím vystoupali dost vysoko, níž, než na první příčku nesestoupíme, ale můžeme sejít na místo, ze kterého jsme vyšli. Na příčce, ze které jsme vyšli, jsme měli inspiraci. S aspirací jsme pak vystoupali o čtyři nebo pět příček žebříku nahoru z patnácti příček, které musíme zdolat. Pokud však nebudeme stoupat dál, pak nás přirozeně, jako zákon gravitace, stáhne síla nevědomosti dolů. Nemůžeme zůstat na jedné úrovni vědomí déle než jednu vteřinu — buď jdeme nahoru, nebo sestupujeme dolů. Díky aspiraci jdeme nahoru nebo kvůli nedostatku aspirace jdeme dolů. Nemůžeme zůstat ve vzduchu nehybní.

Bezcennost

Pocit bezcennosti je vážnou chybou. V duchovním životě byste měli cítit, že zatímco pláčete po Bohu, ve stejný okamžik Bůh pláče po vás. Vy pláčete, protože chcete jít k Bohu, a On pláče, protože uvnitř vás nebyl ještě zcela projeven. Bůh se postupně projevuje, ale k Jeho úplnému projevení ještě na zemi nedošlo. Svět ještě nedospěl k dokonalosti. Bůh chce, aby k Jeho úplnému projevení a dokonalosti došlo v každém jedinci. Pláče, protože ještě nebyl úplně naplněn ve vás a vaším prostřednictvím. Cítí, že se zde na zemi musí dojít k Jeho pravé dokonalosti. Nepláče proto, že si nezasloužíte Jeho Lásku a Jeho Milost. Ne! Pláče proto, že nedokázal dokončit svou naplňující cestu ve vás a vaším prostřednictvím.

Hledat, nebo nacházet?

Někteří lidé chtějí plody aspirace, aniž by vedli skutečný duchovní život. Bohužel si tito jedinci neuvědomují skutečnost, že pokud se nejdříve nestanou hledajícími, pak nemůže být ani řeč o získávání božských zážitků. Pokud chceme nalézt pravdu, aniž bychom šli cestou hledání, pak chci říci, že k nám pravda jistě nepřijde. Pokud se chceme stát tím, kdo nalézá, aniž bychom nejprve sehráli roli hledajícího, pak možná něco získáme, ale nevytěžíme z toho tu největší radost. Možná nalezneme pravdu, ale bohužel ji nebudeme vůbec schopni ocenit. A pokud nemůžeme ocenit absolutní Pravdu, pak se naše vnitřní radost nutně zmenší. Pokud skutečnost nehledáme správně, pak i když přijde a postaví se přímo před nás, nebudeme ji považovat za svou zcela vlastní.

Musíme dělat krok za krokem. Když dítě pláče, protože ztratilo hračku, hledá. Když ji pak najde, má skutečnou radost, vnitřní radost. V duchovním životě oduševněle pátráme a pláčeme pro svou ztracenou Božskost, která nás skutečně naplní. Když pláčeme tímto způsobem, má naše pátrání smysl. Proto se prosím neustále snažte hrát roli hledajícího. V průběhu hledání rozplétáte a odhalujete svou Božskost.

Na druhou stranu pokud, nejsme opravdovými hledajícími, co se stane během našeho pátrání po něčem, co nejsme vnitřně připraveni nalézt? Bohužel je zcela možné, že si k dosažení svých cílů osvojíme nečestné prostředky. Bez správné aspirace se můžeme snažit používat mysl nad rámec jejích schopností. Můžeme se snažit používat své dynamické vitálno nad rámec jeho schopností a tímto způsobem se stát agresivními. Při pátrání po pravdě bez ryzí aspirace možná řekneme: „Chci to. Dostanu to za každou cenu.“ Bohužel je použití nečestných prostředků zneužitím schopností, které do nás vložil Bůh. Při hledání bychom neměli být obětí jakékoliv špatné myšlenky. V tu chvíli se modlíme, pláčeme, meditujeme na něco, co je skutečně ušlechtilé. Musíme cítit, že se zabýváme absolutní Pravdou. Konečné v nás se snaží vstoupit do nekonečného s největší čistotou, pokorou a upřímností. Zatímco hledáme, naše vědomí stoupá. Zvyšuje se. Běží, letí směrem k tomu Nejvyššímu. A zatímco letíme k tomu Nejvyššímu, automaticky nalézáme Světlo, více Světla, hojně Světla a nekonečně Světla. V samotném průběhu hledání uvidíme a ucítíme Mír, Světlo, Blaženost a všechny další božské­ ­vlastnosti. Jsme-li opravdovými hledajícími, nekonečná Pravda k nám musí přijít.

Nyní chci říci, že ve vašem případě neděláte úplně velkou chybu, pokud občas cítíte, že nechcete aspirovat, ale chcete „nacházet“. Ten prostý fakt, že jste skutečně upřímní v hledání Pravdy, snese dolů Boží Milost. Jeho Poznání a Jeho Moudrost na vás sestoupí a vy ucítíte, že prvním krokem je hledání. A při hledání Pravdy uvidíte, že Pravda bude automaticky nalezena, automaticky odhalena.

Dej, co máš

Chceš radost Himalájí?
Pak dej Bohu,
co máš:
pláč aspirace tvého srdce.

Chceš mír Pacifiku?
Pak dej člověku,
co máš:
úsměv odevzdání tvého života.