Část I — Timur

Timur a žebravý mnich

Velký dobyvatel Timur byl předkem mogulských císařů. Timur znamená „Pán železa“. Byl také známý jako Tamerlane nebo Timur-Lame. V roce 1398 přitáhl se svými vojsky z hlavního města Samarkandu a napadl Severní Indii. Svrhl sultána Dillí a ovládl královské město.

Jednoho dne, během svého tažení do Indie, spatřil Timur žebravého mnicha, jak se velmi zbožně modlí a medituje u paty stromu. Timur sám nebyl duchovní člověk, ale duchovních lidí si hluboce vážil. Byl mnichem natolik dojatý, že mu nabídl dát cokoliv, co si bude přát.

Mnich řekl: „Nic od tebe nepotřebuji.“

Timur se zeptal: „Ale proč?“

Mnich odpověděl: „Protože veškeré mé materiální potřeby naplňuje Bůh. Pod tímto krásným stromem mám úkryt a vodu si mohu nabrat z řeky. Během dne mám slunce, v noci mám měsíc a neustále mám nad sebou širé nebe. Co ještě bych měl potřebovat?“

Timur řekl: „Nemáš žádné peníze!“

Mnich řekl: „Nepotřebuji žádné peníze.“

„Potom tedy prosím přijď navštívit můj palác,“ řekl Timur.

„Necítím žádnou potřebu navštěvovat tvůj palác,“ řekl mnich. „Je pravda, že každé místo má svou vlastní krásu, ale mě zajímá jen vnitřní krása.“

Timur nakonec řekl: „Já jsem císař. Musíš ode mě něco přijmout.“

Mnich řekl: „Potom mi dej něco, co zvýší moji aspiraci a lásku k Bohu.“

Timur byl zmaten. Řekl: „Já nemám žádnou aspiraci. Jak bych ti mohl dát něco, co ji zvýší?“

„Aspirace je jediná věc, kterou potřebuji,“ řekl mnich. „Čehokoliv jiného, co bych od tebe přijal, si nebudu schopen vážit, ani to použít.“

Timur řekl: „Ne, musíš mě požádat o něco jiného. Protože nemám nic, co by zvýšilo tvoji aspiraci, dej mi další příležitost, abych ti mohl něco nabídnout.“

Mnich nakonec souhlasil. Řekl: „Dobře. Když medituji, občas tady létají mouchy a obtěžují mě. Mohl bys jim v tom zabránit?“

Císař se nějakou chvíli pokoušel odhánět mouchy od mnicha, ale mouchy přilétaly znova a znova. Nakonec císař zvolal: „To je nesplnitelný úkol! Jak bych tohle mohl dokázat?“

Mnich mu řekl: „Ach, ty jsi ale skutečný císař, jen co je pravda! Nedokážeš mě ochránit ani před mouchami. Přesto ses ještě před chvíli chlubil svým bohatstvím a mocí.“

Timur byl hluboce pokořen. Přestal vyrušovat zbožného mnicha a odešel.

Timur v Indii nezůstal. Poté, co si ji podmanil, se vrátil do Samarkandu s velkým bohatstvím a s mnoha dovednými řemeslníky. Všichni velcí mogulští císaři pocházeli z Timurova dvora. Byli stateční i vzdělaní. Každý mogulský císař považoval Samarkand za domov svých předků.

část II — Babar: (vládl 1526-1530)

Bitva Panipatu

První císař mogulské dynastie se jmenoval Babar, což znamená „tygr.“ Nebyl sice tak významný jako Akbar, který byl nejvýznamnějším mogulským císařem, ale i tak byl velmi vznešeným císařem. Protože byl prvním, kdo měl porazit Indii a zůstat císařem, musel neustále bojovat, aby vybudoval své království.

V roce 1497 ukořistil Babar svému bratranci Samarkand, ale brzy byl z něj vytlačen. Mladý válečník se ho zmocnil o několik let později, ale opět byl donucen ho opustit. Poté postoupil ke Kábulu, který v roce 1504 dobyl jako jednadvacetiletý. Přijal perský titul „padišach“, tj. „císař“. Brzo poté se začal soustředit na boj s Indií. Indie byla tehdy rozdělena mezi dva bratry – Ibrahima Lodiho a Džaunpura. Džanpurovi stoupenci požádali Babara, aby jim pomohl porazit Ibrahima Lodiho.

Babar byl víc než ochoten pomoci. Několikrát prošel Indií, aby pomohl svým spojencům. Nakonec vstoupil do Indie z vlastního zájmu, aby si Ibrahima Lodiho podřídil jednou provždy a zmocnil se Agry a Dillí.

V té době bylo Babarovu synovi Humajunovi šestnáct let. Humajun znamená „přinášející štěstí“. Bohužel, později se v životech Babara i Humajuna odehrála celá řada nešťastných událostí.

Během příprav na válečné tažení řekl Humajun svému otci: „Otče, ty víš, že naše armáda v porovnání s armádou Ibrahima Lodiho nic neznamená. On má více než sto tisíc vojáků a tisíc pět set slonů, kdežto my máme pouze dvanáct tisíc vojáků. Jak se můžeš odvážit proti němu bojovat?“

Babar však odpověděl: „Ne, můj synu, my ho porazíme. Ať si klidně má početní převahu. My máme dobré vojáky a zbraně.“

Humajun řekl: „Otče, vždy budu respektovat tvoji vůli. Budeme bojovat.“

Otec i syn byli velcí hrdinové a vyrazili se svou malou armádou do boje proti vojskům Ibrahima Lodiho. Následovala krvavá bitva, která vešla ve známost jako „Bitva Panipatu“. Třebaže armáda Ibrahima Lodiho převyšovala Babarovu armádu počtem, Babar měl ve své výzbroji jak pušky, tak i děla. Děla byla v Indii do té doby neznámá, a přinesla vojákům Ibrahima Lodiho zkázu a slony zahnala na útěk. Babarova armáda nakonec začala získávat převahu nad obrovskými silami Ibrahima Lodiho.

Jeden z velitelů Lodiho armády řekl svému králi: „Ó králi, buď v týlu armády. Nezůstávej uprostřed válečné vřavy. My budeme bojovat až do hořkého konce, zatímco ty budeš moci těm Mongolům uniknout. V budoucnosti můžeš snadno shromáždit novou armádu. Chceme, abys byl v bezpečí.“

Král řekl: „Jak bych to mohl udělat? Jsou-li moji přátelé, příbuzní a moje armáda ochotni za mě položit svůj život, jak bych mohl utéci, abych si zachránil ten svůj? Oni jsou ochotni za mě položit svůj život a já bych neměl být ochoten udělat totéž?“

Král bojoval velmi statečně, ale nakonec ho Babarovi muži zabili. Velitel, který ho zabil, byl naplněn štěstím, že král nepřátel je mrtev a spěchal to oznámit Babarovi. Babar velitele okamžitě požádal, aby jej dovedl k mrtvému tělu.

Jakmile Babar dorazil na to místo, pozvedl hlavu Ibrahima Lodiho ze země a řekl: „Obdivuji tě. Bojoval jsi velmi, velmi statečně. Přebírám na sebe odpovědnost za to, aby všichni viděli, že jsi byl poctěn tak, jak má být poctěn král, když zemře. Ustrojím ti velký pohřeb hodný krále a postavím pro tebe královskou hrobku. Udělám pro tebe všechno. Jsi skutečný hrdina!“

Babarova jednota se svou armádou

Tento příběh se odehrál během Babarovy cesty do Indie. Krátce předtím, než Babarovi vojáci dorazili do Kábulu, vypukla prudká bouře. Silně pršelo a potom začalo sněžit. Nikde nebylo místo, kde by se vojáci mohli ukrýt. Později ke svému velkému překvapení nalezli malou jeskyni. Vojáci začali prosit Babara, aby se tam skryl, zatímco oni že zůstanou venku. Všichni byli připraveni zmoknout na kůži.

Ale Babar řekl: „Jak bych to mohl udělat? Vy jste moji přátelé a společníci. Tento úkryt pro všechny nestačí. Protože se do něho všichni nevejdeme, nepotřebuji ho. Nemohu spát v pohodlí, zatímco vy byste byli v nepohodě. Ať už budeme vystaveni jakémukoliv strádání, budu ho sdílet s vámi. Jsem více než šťasten, že mohu strávit noc s vámi venku.“

Babar do malé jeskyně nevstoupil. Bouře trvala velmi dlouho a teprve poté byli schopni pokračovat ke svému cíli. Tak vypadala Babarova milující jednota se svými přáteli a obdivovateli.

Babar o této příhodě napsal ve svých slavných pamětech, zvaných Babar-nama. Babar byl moudrý muž, dobrý básník a skvělý lovec. Byl mimořádně laskavý, štědrý a mocný. Říká se, že na své cestě do Indie každou řeku přeplaval a k překonání Gangy mu stačily pouze třicet tři tempa.

Diamant Kohinoor

Po porážce Ibrahima Lodiho Babar obsadil Dillí a poslal Humajuna s předvojem armády na pochod do Agry. V Dillí se v mešitě prohlásil za „Padišacha“ Hindustánu. Lidé měli z nového dobyvatele radost, protože předchozí vládce vůbec nebyl dobrý.

V Agře Humajuna přivítaly manželky Rádži Gwalioru, který padl v bitvě Panipatu. Na usmířenou s sebou přinesly šperky, mezi nimiž byl také nejvzácnější diamant Indie, růžový Kohinoor. Hodnota Kohinooru byla tak vysoká, že by vyvážila hodnotu jídla pro celé lidstvo na dva a půl dne. (Britská vláda tento diamant později odvezla z Indie a nyní je součástí britských korunovačních klenotů.)

Když Babar dorazil do Agry, Humajun ukázal otci tento diamant a řekl: „Otče, ten je pro tebe.“

Babar však odpověděl: „Ne, můj synu, ty si ho zasloužíš. Dostal jsi ho a měl by sis ho ponechat. Jsem na tebe velice hrdý. Bojoval jsi velmi statečně. Jsi velký válečník. To je důvod, proč jsi dostal ten diamant. Ponech si ho. Budu velmi šťastný, když si ho necháš.“

Babarovo odpouštějící srdce

Jednou, zatímco byl Babar mimo své hlavní město, poštvala nevlastní Babarova babička jednoho z jeho bratranců proti němu. Ten bratranec se spřátelil s velitelem armády a s několika důležitými lidmi v království. Když se Babar pokusil vrátit do hlavního města, stála proti němu celá armáda. Vojáci nedovolili Babarovi vstoupit do města. Babar měl však dost přátel i mimo království, kteří s ním vytáhli proti jeho vlastním lidem. Babar byl opravdu skvělý a mocný válečník, a nakonec bitvu vyhrál.

Po svém vítězství Babar předstoupil před svoji nevlastní babičku a poklekl před ní. Se sepjatýma rukama řekl: „Nic proti tobě nemám. Když má matka více ráda jednoho syna než jiného, co může ten méně oblíbený dělat? Neměl by být nešťastný. Je pravda, že matka by měla své syny milovat stejně, ale když tomu tak není, ti, kteří nejsou oblíbení, by neměli být zarmoucení. Měli by chovat k matce stejnou lásku jako ti, kteří mají její přízeň. Nic proti tobě tedy nemám. Podle svého názoru jsi jednala správně. A teď mě prosím nech spočinout v míru.“ Položil svoji hlavu do jejího klína a usnul.

Po několika hodinách se Babar vzbudil, jen aby spatřil hlavního viníka, svého bratrance, jak stojí proti němu. Zatkli ho Babarovi věrní stoupenci a předvedli ho k němu. Babar vstal a svého bratrance objal. Potom mu řekl: „Máš naprostou svobodu výběru — můžeš zůstat se mnou, nebo opustit mé království. Přeješ-li si opustit mé království a žít někde jinde, uhradím veškeré tvé výdaje. Pokud budeš chtít zůstat, můžeš. Necítím vůči tobě žádné nepřátelství.“

Bratranec řekl: „Babare, chci zůstat s tebou. Kdybych tě opustil, lidé by se mě pokusili zabít — ne tví věrní, ale ti, kteří mi pomáhali bojovat proti tobě. Pokusili by se mě zabít, abys měl pocit, jak jsou ti teď oddaní. Proto chci zůstat s tebou. Kromě toho vím, že tvé odpuštění a soucit budou mými věčnými přáteli, a ty mi nakonec dáš vysoké postavení.“

Babar se na svého bratrance zeširoka usmál úsměvem odpuštění a důvěry.

Babar bere život

Velký císař nikdy neváhal, pokud měl udělat něco pro své poddané. Na své poddané se díval jako na vlastní děti. Čas od času opouštěl Babar území paláce, chodil po ulicích, na trhy, aby přišel do styku se svými poddanými, a aby sám viděl podmínky, v jakých žijí. Často se stávalo, že daroval trochu peněz nebo nějaké jídlo chudým. Lidé svého císaře nepoznávali, protože se oblékal velmi prostě. Nosíval také turban, který skryl jeho korunu.

Jednou se stalo, že v jistém mladém muži hlodala vůči Babarovi nesmírná žárlivost, protože Babara si každý vážil, každý ho obdivoval a ctil. Babarovi poddaní ho vychvalovali pro jeho statečnost, laskavost, ušlechtilost a další božské vlastnosti. Kvůli tomu v sobě tento mladý muž choval nesmírnou touhu Babara zabít. Slyšel, že císař se občas prochází sám po městě. Proto měl stále sebou meč s nadějí, že jednoho dne císaře potká bez jeho osobních strážců a bude mít příležitost ho zabít.

Když Babar vycházel ven, obvykle ho tajně sledovali jeho osobní strážci. Třebaže Babar nechtěl, aby s ním někdo chodil, jeho strážci se obávali o císařovu bezpečnost. Babar vládl celé říši, ale v této věci ho strážci neposlouchali.

Onoho odpoledne se Babarovi podařilo vyjít z paláce bez svých strážců. A jako obvykle šel v přestrojení. Jak tak chodil a pozoroval všední práci svých poddaných, spatřil rozlíceného slona běžícího po ulici. Slon udupal všechno ve svém dosahu. Vypukla vřava. Lidé křičeli a všude vládla panika. Bylo tam také jedno malé bezmocné dítě, které nedokázalo běžet tak rychle, aby slonu uteklo. Všichni byli vyděšeni k smrti a nikdo se neodvažoval ani se pokusit o jeho záchranu. Právě ve chvíli, kdy slon už měl dítě zašlápnout, před něj prudce přeběhl císař, popadl dítě a společně slonu unikli. Babar dítě zachránil, ale jak běžel s dítětem v náručí, spadl mu z hlavy turban. Jen co slon zmizel, nějací lidé zvedli ze země turban statečného hrdiny. Okamžitě v něm našli císařovu korunu. Mezi těmi, kdo viděli celou událost, byl i mladý muž, který chtěl Babara zabít. Třebaže i on viděl, že dítě je ve smrtelném ohrožení, nenašel v sobě dostatek odvahy, aby ho zachránil. Utekl jako všichni ostatní. Když si uvědomil, co se stalo, padl k Babarovým nohám a řekl: „Ach císaři, odpust mi.“

Babar se jej zeptal: „Co jsi provedl?“

Muž odpověděl: „Po celé roky jsem v sobě choval touhu tě zabít, protože jsem nesmírně žárlil na obdiv, kterého se ti dostává. Teď vidím, že si ho opravdu zasloužíš. Jako císař jsi pro království mnohem důležitější než kdokoliv z nás, ale ty jsi byl připraven položit svůj vlastní život, abys zachránil obyčejnou lidskou bytost. Od tebe jsem se naučil, že je nekonečně lepší život dát než ho vzít. To jsi mě naučil ty. A teď, místo abych ti vzal tvůj život, ti dávám svůj. Vezmi si prosím můj život.“

Potom podal Babarovi právě ten meč, kterým ho chtěl zabít. Babar si meč vzal a řekl: „Naučil jsem tě, jak dát život. Teď si vezmu tvůj život, ale ne takovým způsobem, jaký máš na mysli. Pojď se mnou. Od této chvíle budeš jedním z mých osobních strážců. Vidím tvoji pozoruhodnou upřímnost a jsem si jist, že budeš věrným strážcem.“

Tak si Babar vzal mužův život, jen aby mu dal smysl a naplnění. Místo toho, aby muže zabil a potrestal, udělal z něj svého osobního strážce.

Babarova péče o obchodníka

Jednou jel obchodník se svou karavanou a zbožím přes hory do jiného města. Během cesty vypukla strašlivá bouře, při které udeřil do karavany blesk. Obchodník a mnoho dalších lidí zahynulo, a nebylo nikoho, kdo by mohl převzít odpovědnost za převážené zboží.

Když se o této tragédii doslechl Babar, požádal své vojáky, aby shromáždili všechno zboží a převezli jej na bezpečné místo. Potom poslal zprávu příbuzným obchodníka, aby k němu ihned přišli. Jakmile dorazili, Babar jim odevzdal veškeré zboží. Příbuzní obchodníka byli ohromeni Babarovou starostlivostí a vlídností. Chtěli dát císaři drahý dar, ale on jej nechtěl přijmout. Prosili ho, aby přijal alespoň nějakou náhradu za své výdaje, ale Babar opět odmítl.

Řekl: „Ne, to nemohu udělat. Vy jste ztratili svého blízkého. Nemohu těžit z jeho smrti. Jeho bohatství a majetek patří vám; vy si ho zasloužíte.“

Tak Babar všechno odevzdal příbuzným obchodníka, aniž by přijal jakoukoli odměnu. Celá rodina obchodníka byla hluboce dojata.

Babar obětuje svůj život

Ještě když byl Humajun ve věku mladého muže, postihla ho vážná nemoc. Jeho stav se den ode dne zhoršoval, až už se zdálo, že smrt je nevyhnutelná. Byli povoláni nejvýznamnější lékaři, ale žádný z nich ho nebyl schopen vyléčit. Všichni shodli no tom, že jeho dny jsou sečteny. Mnoho lidí se modlilo k Alláhovi za jeho uzdravení, ale bezvýsledně.

Potom přišel za Babarem jeden světec a řekl mu: „Pokud učiníš velkou oběť, pokud obětuješ to nejcennější, co máš, potom tvůj syn bude vyléčen.“

Císař se zeptal: „Jakého druhu by měla být ta věc, kterou bych měl obětovat?“

Světec odpověděl: „Vzdej se Kohinooru. Je velmi vzácný.“

Babar však řekl: „Kohinoor patří mému synovi. Co by to bylo za oběť? Musím obětovat něco svého. Mám veliké bohatství a velké království. Avšak nejvzácnější diamant světa, Kohinoor, mi nepatří. Proto ho nemohu obětovat. A i kdybych Kohinoor vlastnil, nešlo by o opravdovou oběť. I kdybych se vzdal veškerého svého majetku a moci – celého svého království – nemyslím si, že by to byla moje nejcennější oběť. Jedině samotný můj život je opravdu nejcennější. Nic mi není dražšího, než můj vlastní život. Humajun je můj nejstarší a nejdražší syn. Jsem připraven kvůli svému synovi vzdát se svého života.“

Poté co domluvil, císař sepjal ruce a modlíce se k Alláhovi třikrát obešel synovu postel. Řekl: „Alláhu, každý mi říká, že když Ti nabídnu tu nejcennější věc, tak Ty laskavě zachráníš mému synovi život. Cítím, že tím nejcennějším, co mám, je můj vlastní život, který Ti mohu nabídnout. Vezmi si tedy můj život namísto života mého syna. Kéž zemřu na jeho místě a on žije dál na zemi. To je má jediná modlitba a nejochotnější oběť. “

Jakmile Babar dokončil třetí kruh, k jeho velkému překvapení Humajun vstal zcela zdráv. Babar však okamžitě smrtelně onemocněl.

Humajun plakal z vděčnosti a z lásky ke svému otci. Řekl Alláhovi: „Můj otec umírá, ale já si navždy budu vážit laskavosti svého otce ke mně a bezvýhradné víry otce ve Tvůj Soucit.“

Alláh vyslyšel Babarovu modlitbu a do tří měsíců Babar zemřel. Takovou lásku dokáže mít pozemský otec ke svému milovanému synovi.

Část III — Humajun (První vláda: 1530-1540, druhá vláda: 1555-1556)

Bratře, přijď a zachraň mě!

Jednoho dne byl císař Humajun ve svém paláci, když zaslechl nějaký rozruch. Zeptal se tedy svých stráží: „Co se děje?“

  Jeden ze strážců odpověděl: „Přišel posel z Čitoru. Královna Čitoru, Karmavati, ti poslala zprávu.“

  „To je podivné!“ zvolal císař. „Ať vstoupí. Jsem zvědav, co chce říci indická královna muslimskému císaři.“

  Když císař otevřel dopis, nalezl v něm zvláštní nitku. Indické dívky dávají z tradice svým bratrům jednou za rok během indického svátku Rakhi posvátnou niť. Když sestra nabízí svému bratrovi tuto Rakhi bandan, žádá svého bratra, aby bránil její čest a ochraňoval ji před nebezpečím během celého roku.

  V dopise stálo: „Císaři Humajune, tuto posvátnou niť ti dávám jako tvoje adoptivní sestra. Tvoje sestra potřebuje tvou pomoc při záchraně Čitoru před sultánem Bahadurem Šachem z Gudžarátu.“

  Humajun řekl: „Karmavati! Karmavati je královna Rádžputu, indická Rání, a já jsem muslim. A ona mně nazývá svým bratrem? Jestli jsem já jejím bratrem, tak to znamená, že všichni hinduisté a muslimové jsou z jedné rodiny a že hinduisté a muslimové nebudou navždy nepřátelé, ale že jednoho dne budou žít jako jedna rodina. Toto je nejšťastnější den mého života.“

  Humajun okamžitě vyrazil se svou armádou do Čitoru. Ještě než dorazil k pevnosti, doslechl se hroznou zprávu, že si Karmavati vzala život. Když její manžel padl v boji, napsala Humajunovi a od té doby čekala na jeho příchod. Když se však schylovalo k jejímu zajetí, raději skočila do ohně, než aby se vzdala muslimskému sultánu Bahaduru Šachovi.

  Humajun byl šokován a zděšen. Cítil se hrozně, protože nedokázal přijít včas, aby ji zachránil. Zvolal: „Já se pomstím. Královna Karmavati mě nazvala svým bratrem. Indická královna řekla mogulskému císaři „bratře“. Tento bratr nenajde klid, dokud nepotrestá smrt své sestry. To slibuji.“

  Jakmile se Bahadur Šach doslechl o Humajunově příchodu do Čitoru, uprchl a začal se skrývat. Ale Humajun přísahal sám sobě před poddanými hinduistické královny: „Ó Bahadure Šachu, ať půjdeš kamkoli v celém Alláhově stvoření, já tě najdu a zabiji tě. Tak splním svůj slib Karmavati. Teď jsi, má hinduistická sestro, v jiném světě, ale já splním svůj slib. Budu hoden důvěry, kterou jsi do mne vložila.“

Statečnost nosiče vody

Jednou bojoval císař Humajun v hrozné bitvě proti svému nepříteli, lstivému afghánskému náčelníkovi Šer Šachovi. Bitva se odehrála u Čausy, blízko Benáresu. Šer Šachova armáda byla mimořádně silná a početně převyšovala Humajunovu armádu. A co bylo horší, k silám nepřítele se připojili dva zrádní Humajunovi bratři, Kamran a Hindal, protože je ovládala touha svrhnout Humajuna a zmocnit se království.

  Když Humajunova armáda ustupovala, císařův kůň uklouzl a spadl do řeky. Kůň se utopil a Humajun byl těžce zraněn. Humajun se ve vzdouvající vodě bezmocně zmítal.

  Katastrofální situaci císaře zpozoroval nosič vody, bhisti, jménem Nizam, pokorný člověk náležející k nízké kastě, a vykřikl: „Bojím se o císařův život! Jeho poddaní ho obdivují a zbožňují jako spravedlivého a vznešeného císaře. Jestli se utopí, ztratíme naši jedinou naději na lepší a osvícenější život. Je jasné, že je zraněný a nedokáže se sám zachránit. Je na mně, abych ho zachránil.“

  Nosič nafoukl svůj vak na vodu z buvolí kůže a statečně se vrhl do řeky. Doplaval k císaři, podal mu vak a prosil ho, aby se ho pevně držel, že s ním přeplave řeku. Oba muži se drželi vaku a nosič vody chránil zraněného císaře, dokud se nedostali na druhý břeh.

  Císař byl velice dojat oddaností a odvahou nosiče vody. Řekl: „Přišel jsi a zachránil můj život. Teď jsem bezmocný, ale slibuji ti, že až se vrátím do Agry a znovu usednu na trůn, předám ti na jeden den vládu. Věř mi, to je můj slavnostní slib. Ty nejsi pouhý nosič vody. Ty jsi zachránce mogulského císaře Humajuna.“

  Nosič vody Nizam byl ohromen. Padl k nohám císaře a zvolal: „Prosím, já jsem neočekával žádnou odměnu. Mojí jedinou odměnou je tvoje bezpečí.“

  Avšak Humajun trval na svém: „Ty, nosič vody z nízké kasty, jsi prokázal velikou věrnost a lásku ke svému císaři, kdežto z mých vlastních bratrů se stali zrádci. Vždy k nim budu laskavý a odpustím jim, protože jsem to slíbil svému otci, když byl na smrtelné posteli. Ale ty si zasloužíš jako jediný můj poddaný trůn na jeden den. Nezasloužíš si jenom trůn, ale také moji nekonečnou vděčnost. Všichni poddaní by tě měli obdivovat a zbožňovat za tvoji hrdinnou statečnost.“

  Císař dodržel svůj slib a Nizam na jeden den usedl na trůn císaře Indie, kde vydával příkazy a činil krátkodobá rozhodnutí.

Humajun odpouští svému prvnímu ministrovi

Jednou měl císař Humajun proslov ke svému dvoru. Jeho první ministr seděl přímo před ním, ale jeho řeči nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Byl naprosto vyčerpán, spal a hlasitě chrápal.

  V Humajunovi rostlo nad prvním ministrem čím dál větší zklamání a znechucení. Hlasitě ho oslovil: „Co to děláš? Ty přímo přede mnou spíš! To ke mně nechováš žádnou úctu? Chováš se hrozně!“

  První ministr odpověděl: „Vaše veličenstvo, já nespím.“

  „A co tedy děláš?“ zeptal se Humajun.

  První ministr řekl: „Vaše veličenstvo, moudří lidé říkají, že když hovoří císař, je nutné mu naslouchat se sepjatýma rukama. Když mluví velký řečník, je nutné se mu dívat do očí. A když mluví tvůj milující a soucitný přítel, je nutné cítit jeho srdce. Když před tebou sedím, vidím v tobě tři osoby — císaře, velkého řečníka a soucitného přítele. Proto jsem zavřel oči a uvažoval o tom, co bych měl dělat — měl bych ti naslouchat jako císaři, jako velkému řečníkovi nebo jako svému hluboce soucitnému příteli?“

  Humajun se usmál a řekl: „Ty jsi takový chytrák, obratný dareba a dokonalý lichotník! No dobře, vyhrál jsi. Nejenom, že ti odpouštím, ale také tě za tvoji pozoruhodnou obratnost při vlastní záchraně dobře odměním.“

Narození Akbara

Když byl Humajun donucen vzdát se Šer Šachovi, uprchl do pouště Radžputana s malou skupinou svých přívrženců. Po cestě se oženil s ženou jménem Hamida Begum. Jednoho rána byl zatažen do hrozného boje proti svému nepříteli. Bitva zuřila a Humajun vedl útok. Náhle Humajun spatřil svého věrného palácového posla, jak se snaží se k němu dostat, ale vojáci mu nepovolují přístup k bitevní linii. Humajun vydal rozkaz, aby posel mohl projít.

  Humajun se na chvíli skryl na bezpečné místo, aby mohl přijmout posla. Posel se císaři poklonil a řekl: „Ó veliký císaři Humajune, právě jsem dorazil z Umarkotu. Císařovna Hamida Begum porodila syna.“

  Humajuna zaplavila blaženost a vzrušení. Vykřikl na celé bitevní pole: „Alláh buď pochválen! Narodil se můj syn a dědic. Dáme mu jméno Akbar.“

  Potom řekl poslovi: „Běda, to je můj osud! Narodil se můj syn a já stále bojuji proti nepříteli a vítězství není v dohledu. Nemám nic cenného, co bych ti dal, ó posle, za to, že jsi mi donesl tu nejšťastnější zprávu. Všechno, co mám, je trocha parfému v této malé schránce. To je jediná věc, kterou ti mohu nabídnout. Ale říkám ti, jednoho dne sláva mého syna pokryje celý svět, stejně jako vůně tohoto parfému naplňuje vzduch. Sláva mého syna se jednoho dne jako parfém rozšíří po celém světě.“

  Bylo dvacátého třetího listopadu roku 1542. Humajun a jeho vojáci postoupili a dobyli město Džun. Několik týdnu poté přijela Hamida s Akbarem a Humajun spatřil poprvé svého syna. Řekl: „Můj otec mi dal jméno Humajun, což znamená „přinášející štěstí“. Měl pravdu. Mám skutečně štěstí, protože v tobě, mé dítě, vidím veškeré štěstí světa. Jasně vidím, že ty budeš největším ze všech mogulských císařů. Vidím to a cítím to.“

  Potom řekl své ženě, Hamidě Begum: „Ještě jednou odjíždím do bitvy. Jsem válečník. Bojuji s vnějším nepřítelem, kdežto žebraví mniši, duchovní lidé, bojují s vnitřními nepříteli — se zlobou, pýchou, a tak podobně. Pro mě jsou vnější nepřátele více než dost. Ale náš syn, Akbar, bude bojovat také proti vnitřním nepřátelům. Uvnitř i navenek bude božsky veliký a vrcholně dobrý.

Humajun zachraňuje Kamranův život

Když byl Humajunův otec na smrtelné posteli, Humajun mu slíbil, že bude vždy laskavý ke svým bratrům, Kamranovi, Askarimu a Hindalovi. Poté, co se Humajun stal mogulským císařem, jeho bratry ovládal nesmírná chtivost. Mnohokrát a mnohokrát jej zradili a chtěli ho svrhnout z trůnu. Ale Humajun jim znovu a znovu odpouštěl.

  Když byl Humajunův syn, Akbar, ještě dítě, Kamran lstivě namířil jedno dělo tak, aby ho zabilo. Jakmile se to dozvěděla Akbarova chůva, zaštítila a ochránila dítě vlastním tělem.

  Každý chtěl, aby Humajun Kamrana za pokus o zabití prince Akbara usmrtil, ale Humajun řekl: „Už jsem svému bratrovi odpustil mnohokrát. Také tentokrát mu odpustím.“

  Jeho poddaní však řekli: „Ne, tentokrát musíš vyslechnout naši žádost. Jsme ti velmi věrní. Nabízíme ti náš neustálý obdiv a úctu. Je tvojí povinností nás vyslechnout.“

  Císař nakonec řekl: „Dobrá, co žádáte?“

  Jeho poddaní řekli: „Oslep svého bratra, aby nám už nemohl škodit.“

  Mírumilovný Humajun odpověděl: „Jsem ochoten ho poslat do vyhnanství, ale nemám to srdce, abych jej oslepil.“

  Jeho poddaní však císařovu nabídku nepřijali. Řekli: „Ne, když ho pošleš do vyhnanství, pomocí nějaké lsti uprchne a shromáždí armádu, aby nás napadl. Nejlépe bude ho oslepit.“

  Humajun byl nakonec přinucen odložit bratrské city a přikázal Kamrana oslepit.

Humajunova smrt

Po dlouhých bojích Humajun v roce 1555 opět dobyl Dillí a vrátil se na svůj ztracený trůn. Jeho poddaní byli nesmírně šťastní a vzrušení, že se císař vítězně vrátil. Celé království mu vyšlo provolat slávu, lidé lemovali celou cestu do paláce. Všichni jeho poddaní se chtěli dotknout jeho nohou a chtěli mu pět chválu.

  Když císař dorazil do paláce, řekl své armádě: „Vyhráli jsme, ale to vše bylo jen díky Milosti Alláha. Jinak bychom nezvítězili. Půjdu do mešity a nabídnu Alláhovi svoji vděčnost.“

  V mešitě Humajun nabídl Alláhovi svoji zbožnou modlitbu a vděčnost svého srdce: „Ó Alláhu, Ty jsi byl ke mně vždy laskavý. Dokonce i moji vlastní bratři, nemluvě o mých přátelích a příbuzných, mě mnohokrát oklamali a zradili. Já jsem však slíbil svému otci, když byl na smrtelné posteli, že k nim budu vždy laskavý. Proto jsem jim pokaždé odpustil. Já sám jsem udělal v tomto životě mnoho špatných věcí, a Ty jsi mi odpustil, jako jsem já odpustil svým vlastním bratrům a příbuzným. Ty jsi mě vždy učil, že správné je odpouštět, a ne se mstít. Jediný způsob, jak být spokojený, je odpouštět. Alláhu, přijmi můj život vděčnosti a moje srdce vděčnosti za toto velké vítězství.“

  Humajun se však naneštěstí ze svého vítězství dlouho těšit nemohl. Jednoho dne, když západ slunce zval k modlitbě, Humajun spadl z příkrých schodů, vedoucích z věže, kterou používal jako knihovnu, a rozbil si hlavu.

  Jeho sluhové k němu přispěchali s hrůzou a zděšením. Humajun zašeptal: „Alláhu, toto je moje poslední modlitba k Tobě. Brzo budu u Tebe. Můj otec se modlil k Tobě, když umíral. Já jsem umíral a on se modlil, abys vzal život jemu, a ne mně. Ty jsi vyslechl jeho modlitbu. On zemřel místo mě a já jsem byl vyléčen. Teď umírám já a modlím se k Tobě. Modlím se za své království, za svůj lid a za svého syna. Já vím, že je jen jeden způsob, jak dosáhnout vítězství, a tím způsobem je modlitba. Bez modlitby není žádný úspěch ani vítězství. Žádná modlitba, žádná spokojenost.“

  „Alláhu, Alláhu, kéž všechna lidská srdce v celém Tvém stvoření velebí Tvoji Slávu. Zanechávám zde na zemi v Tvé Péči svého syna. Chraň ho a opatruj. Dej mu slávu světa. Moje poslední modlitba není modlitbou císaře Humajuna, ale modlitbou zbožného muslimského žebravého mnicha-hledajícího, který k věčnému míru a věčné spokojenosti nepotřebuje nikoho jiného než Alláha. Spokojenost jsem vždy potřeboval a budu ji navždy potřebovat.“

  „Alláhu, právě teď jsi mi dal spokojenost — ne díky vítězství v bitvě, ale protože jsi mi dovolil pronést Tvoje soucitné Jméno. Tvé Jméno je samý mír. Spokojenost zůstává v míru a mír je spokojenost, samotná spokojenost. Alláhu, Alláhu, Alláhu!“