Část I — Básně

Proudícím slzám...

Proudícím slzám
srdce mé matky
a
překypujícím úsměvům
duše mé matky

— Madal

Zdědil jsem

  Lásku a odhodlání mé sestry Lily
  jsem zdědil.

  Starostlivost a službu mé sestry Arpity
  jsem zdědil.

  Zasvěcení a poezii mého bratra Chitty
  jsem zdědil.

  Filosofii a moudrost mého bratra Hridaye
  jsem zdědil.

  Trpělivost a odpoutání mého bratra Mantua
  jsem zdědil.

  Nezměrnost a hudbu mé sestry Ahany
  jsem zdědil.

  Odevzdání a slzy duše mé matky Yogamayi
  jsem zdědil.

  Vnitřní odvahu a vnější vítězství mého otce Shashi Kumara
  jsem zdědil.

Část II — Zkušenosti raného dětství

Modlitba mé matky

Pro oslavu stého výročí narození mé matky jsme použili mnoho soch a obrazů Pána Krišny a Radhy. Moje matka se totiž narodila během festivalu Baisakhu, který je zasvěcen Krišnovi a Radze a epoše života Pána Krišny, ve které žil v Brindabanu. Kromě toho se k Pánu Krišnovi modlila moje matka — stejně jako její matka Devaki — aby měla výjimečné dítě.

Můj bratr Chitta měl množství snů, ve kterých moje matka chtěla dát zrození velké duši. Když to řekl mé matce, řekla: „Snad Krišna poslal svého nejdražšího ctitele do naší prosté, pokorné a zbožné rodiny.“ Můj bratr ale cítil, že dítě, které nosila, nebude jen ctitelem Krišny, ale duchovní duší nejvyšší velikosti. To byla předpověď mého bratra.

Narodil se Madal

Narodil jsem se v našem vesnickém domě. Tenkrát lidé nechodili do nemocnice. V den, kdy jsem se narodil, shořel náš dům ve městě na popel. Moje babička proto v rodině poznamenala, že ten šibal by chtěl zničit celou rodinu.

Moje maminka řekla: „Ne, mé dítě přinese ohromné jméno a slávu do naší rodiny.“

O týden později moje babička zkomponovala kuplet, ve kterém se pravilo: „Člověk zrozený v Bhadra obrátí všechno vzhůru nohama.“ Srpen se v Bengálsku nazývá „Bhadra“, ale v dialektu Chittagong se říká „Bhada“. Báseň tedy zněla:

Ek bhada jar Ut put tar

Moje maminka také zkomponovala kuplet v bengálštině, říkající, že ten, který se narodil v tomto měsíci, v měsíci Bhadra, je určen stát se zlatým bubnem. Zlatý buben zní na Nebesích, kde na něj hrají kosmičtí bohové. Báseň zněla takto:

Ek bhada jar Sonar madal tar

Dali mi jméno Madal, což znamená „buben“, ale mé úplně první jméno, mé jméno podle horoskopu bylo Ganapati. Ganapati je božský slon. Je to ten, který dává realizaci.

Buben

Během mého dětství jsem byl známý pod něžnou Bengálskou přezdívkou Madal, znamenající buben — snad právě proto, že jsem stále dělal tolik hluku! Občas moje babička shledávala moji živost pro ni neúnosnou a říkala: „Tento buben přinese rodině naprostou zkázu!“

Moje maminka sebejistě protestovala: „Nesmysl! Naopak, Madal nám jistě přinese hojnou slávu a jméno. Je určen k tomu, aby hrál bohům a bohyním na nebesích!“

Příběhy z Mahábháraty

Když jsem byl malý chlapec, znal jsem mnoho příběhů z Mahábháraty. Tehdy jsem četl velmi pomalu a těžce a přečíst tak velkou knihu, jakou je Mahábhárata, by pro mne byl nemožný úkol. Moje maminka chtěla, abych spal každé odpoledne. Nepřála si, abych byl venku na planoucím indickém slunci, a proto mi předčítala příběhy z Mahábháraty, abych usnul. Pět nebo deset minut jsem poslouchal maminčiny příběhy a potom jsem předstíral, že už spím.

Moje maminka byla velmi šťastná, zavřela svoji knihu a pozorně sledovala, jestli opravdu spím. Potom sama usnula. Čekal jsem jenom na to, až usne a vyběhl jsem ven. V zahradě bylo mnoho stromů, na kterých rostlo guave, mango a jiné ovoce. Sloužící mi pomohl česat ovoce a já je jedl.

Za půl nebo tři čtvrtě hodiny se moje maminka vzbudila a vidí, že jsem pryč. Poslala mladého sluhu, aby mne hledal na zahradě. Většinu času jsem byl na mangu, trhaje mango pro celou rodinu.

Potom jsem se vrátil zpět. Maminka mne i sluhu začala peskovat. Říkala: „Proč jste ho odnesl ven?“

Sluha na to: „Plakal. Co jsem měl dělat?“

Můj úsměv ale vždy překonal její srdce. Jak rychle mne začala peskovat, tak také rychle skončila a odpustila mi můj podvod. Tento trik jsem potom sehrál ještě mnohokrát.

Během školních prázdnin mi moje maminka vyprávěla mnoho příběhů z Mahábháraty. Poslouchal jsem její příběhy a potom je vyprávěl příbuzným, kteří si mysleli, že jsem přes Mahábháratu velkým odborníkem.

Moje první lekce angličtiny

Když mi byly čtyři roky, moje nejstarší sestra, Arpita, řekla, že nemám vůbec žádný zájem naučit se písmena bengálské abecedy. Začala mne tedy učit písmenům anglické abecedy. Ta písmena se mi moc líbila, ale když moje maminka zjistila, co mne Arpita učí, byla velmi rozmrzelá. Chtěla mne učit nejprve mateřštině. O angličtinu se vůbec nestarala, ačkoli můj tatínek vládl angličtinou velmi dobře a jeho přímí nadřízení byli všichni Angličané.

Bylo za hranicemi maminčiny představivosti, že jednou pojedu do Ameriky, ale Bůh dal mé sestře božské vnuknutí.

Mytí nohou mého tatínka

Každý víkend brzo ráno přišla moje maminka se sklenicí vody za tatínkem a s nejvyšší oddaností mu umyla nohy. To je stará indická tradice. Dělala to i přesto, že se tatínek právě vysprchoval. Toto prováděla také, když šel do chrámu. Moje maminka se dotýkala tatínkových nohou před svými dětmi, před sloužícími, před kýmkoli. Vždy, když to dělala, rostla naše láska k ní. Všichni jsme měli před maminkou ohromný respekt.

Opice

Když jsem byl ještě dítě, měli jsme psa jménem Bhaga, bílého zajíce, mnoho ptáků a pár opic. Jedna opice se jmenovala Madhu. Měl jsem je moc rád, ale ony mne kousaly. Když se opice za vámi rozběhne, musíte si ihned lehnout na zem a předstírat mrtvého. Když vypadáte jako mrtví, když ležíte a nedýcháte, potom vás nikdy nepokoušou. Mnohokrát jsem to tak dělal, když mi bylo šest let, ale několikrát mne opice nachytala a pokousala. Nikdo z naší rodiny kromě maminky tomu neunikl.

Moji maminku opice nepokousaly, protože cítily její laskavost. Když jsou opice ochočené, dávají svoji náklonnost najevo. Vždy, když si maminka sedla k nějaké práci, jedna z opic přišla a rozpustile si jí sedla na klín. Opice byly s ní bez ohledu na to, co právě dělala a nikdy jí nepokousaly. Jenom moje maminka tomu unikla.

Komu se chce učit?

Když se můj tatínek stal vlastníkem a ředitelem banky, zůstával celý týden ve městě. Spával v budově banky, kde bylo mnoho místností. Domů přicházel v pátek večer a vracel se v pondělí ráno. Občas jsem chtěl jít s ním.

Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní lekce. Učitel nám dával vyučovací lekce blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakšmí. Koutkem oka jsem pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní člun. Několikrát jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel to vždy včas zpozorovali, takže jsem byl pokaždé chycen.

Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: „Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš se učit!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona také cítila, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějný případ. Takže poslala sluhu a mne do města, aby na mne koupil pořádné šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.

Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel místo do školy do města. Komu se chce studovat? Během sedmi nebo osmi let jsem velmi často nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první. Můj učitel byl ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!

Vždy, když jsem byl ve městě, celý den jsem jen tak prochodil sem tam. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na náměstí a pozoroval je. Také jsem rád chodil k řece Karnapuli a pozoroval parníky a lodě.

Strýc z maminčiny strany žil ve městě, a tak jsem se u něho často zastavoval. Jeho žena byla skvělá kuchařka a její lahodná jídla se nedala s ničím srovnat! Často jsem zde zůstal celý týden. Když to ale trvalo déle než týden, vždy pro mne přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mne přivedl zpět.

Když jsem navštívil mé tety ve vesnici, maminka mi nedovolila zůstat více než dva dny. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho. Byl jsem jejím nejdražším dítětem a beze mne se necítila dobře. Pouze v několika málo případech mi dovolila zůstat ve strýcově domě celý týden.

Vždycky jsem plakal, když jsem se vracel zpět. Proč? Měl jsem velmi rád svoji maminku, ale doma jsem se musel učit. Učení bylo příliš mnoho, příliš mnoho!

Moje maminka v očích lva

Když mi bylo deset let, navštívil jsem strýce z maminčiny strany, který žil ve vesnici Kelishahar. Tam byl blízko celý řetěz hor, asi tak jednu míli vzdálený. Měl jsem nesmírně rád potulování v horách.

Asi ve dvě hodiny odpoledne, když byli moji přátelé ve škole, jsem se rozhodl, že vylezu na jednu horu. Na té hoře jsem byl už mnohokrát v doprovodu mých přátel a příbuzných. Tentokrát jsem byl sám, což zvyšovalo moji radost z dobrodružství, takže jsem šel dál a dál, až jsem se ocitl v hustém lese, který pokrýval celou horu. S přáteli jsme chodívali jen přes okraj lesa, kde to bylo ještě snadno přístupné.

Měl jsem velmi rád jeden druh ovoce, který se nazývá jujub. V tom lese rostlo mnoho jujub stromů, takže jsem na jeden vyšplhal a jedl, co srdce ráčilo. Potom jsem sešplhal dolů a najednou, přímo proti mně ve vzdálenosti nějakých deseti stop, byl horský lev! Lev a já jsme stáli tváří v tvář.

V prvním okamžiku mi připadalo, že lev vůbec nevypadá divoce, že je naopak vší mírností. Navíc, ve lvích očích se odrážela maminčina tvář, přestože maminka byla v naší vesnici, Shakpura, šest mil odtud.

Tato scéna trvala několik minut. Dívaje se na maminčinu tvář ve lvích očích, necítil jsem strach, ani jsem nezačal plakat. Byl jsem tichý a klidný. Čím déle jsem se na lva díval, tím něžnější pocit jsem z něho měl. Po asi pěti minutách jsem se velmi pomalu otočil a vydal se nazpět. Když jsem se opatrnou a pomalou chůzí vzdálil na rozumnou vzdálenost, snad čtvrt míle, otočil jsem se, abych viděl, zda mne lev nesleduje. Po zvířeti ani stopy. Prudce jsem se rozběhl jako o život. Uběhl jsem v krátkém čase jednu míli, plačíc a křičíc: „Pomoc! Pomoc!, Viděl jsem lva!“ Když jsem konečně dorazil do domu mé tety, křičel jsem a třásl se po celém těle. Moje teta měla pocit, že jsem zemřel a že se vrátil jenom můj přízrak. Někteří vesničané dávali najevo svoje sympatie, když byl někdo kárán, ale moje teta mne držela s takovou něžností, jako kdybych skutečně zemřel.

Ačkoli bylo domluveno, že se vrátím domů až za čtyři dny, moje maminka neočekávaně přijela ještě týž den. Během spánku, když odpoledne odpočívala, měla sen, ve kterém byl její nejmladší syn napaden a zabit lvem. Se svým sluhou dorazila do domu svého bratra šílená zármutkem, domnívaje se, že je její syn mrtev.

Doslova jsem se koupal v moři slz, které ronily moje maminka a teta z radosti, že mne vidí živého a v bezpečí.

Povídání o kuchyni

Ještě před tím, než jsem přijal duchovní život, jsem jedl ryby a maso, co srdce ráčilo. Na západě jedí lidé hlavně kuřata a hovězí, ale my jíme kachny, kozy, jehněčí, želvy a vepřové.

Moje sestra uměla vařit. Kromě ní vařil také jeden brahmínský sluha se svým pomocníkem. Bůh Sám ví, co uvařila moje maminka! Jejím vařením bylo sezení v chrámu a hodiny a hodiny modliteb a meditací. Nemyslím, že by někdy vařila.

Normálně jsme jedli všichni spolu, ale o sobotách a o nedělích, když byl tatínek doma, jedla maminka z respektu před tatínkem sama, nebo s mojí sestrou, zatímco tatínek jedl se svými syny.

Všichni mí příbuzní z maminčiny strany byli štíhlí. Moje babička i dědeček byli oba štíhlí. Z tatínkovy strany byli všichni při těle. Byl jsem naštěstí po tatínkovi. Byl silný. Všichni mí sourozenci byli po tatínkovi, kromě Mantua, který byl velmi štíhlý.

Vzpomínky

Moje maminka se velmi zlobila, když slyšela, jak lidé někoho kritizují. V jedné z mých bengálských písní, věnovaných mé mamince, se právě zmiňuji o tom, jak moje maminka netolerovala kritizování druhých.

Pamatuji se také, že moje maminka nerada pila vodu, byť jenom sklenici denně. Doktoři ji prosili, ale ona nechtěla.

Víra v Boha, ne v doktory

Moje maminka věřila v Boha, ale nikdy nevěřila doktorům. Kdykoli někdo z rodiny onemocněl, mí sourozenci zavolali doktora a starali se o nemocného. Moje maminka se ihned odebrala do chrámu. Modlila se ve dne v noci, ale jen zřídka se šla podívat na nemocného. Byla se svým Bohem v chrámu a modlila se. Strachovala se jako nikdo jiný, ale myslela si, že medicína ve skutečnosti nemůže pomoci. Pouze její modlitba k Bohu a Boží Soucit léčí.