Jak moje maminka léčila neštovice

Když mi byly čtyři roky, dostal jsem tu nejhorší možnou formu neštovic. Neštovice zasáhly mé oči, uši, nos — všechno. Doktor řekl mamince, že je to otázka týdnů. Buď zemřu, nebo oslepnu, nebo ohluchnu. Bylo to velmi vážné.

Moje maminka řekla: „S Božím požehnáním a mými modlitbami nedovolím, aby můj nejmladší syn zemřel, nebo oslepl či ohluchl.“ Doktor na to: „Já vím, že nechcete, aby váš syn zemřel, ale on umírá. Naše léky jsou na tohle nedostatečné.“

Maminka přijala výzvu. Umyla mi tvář kokosovým mlékem a její modlitba a kokosové mléko mne zachránilo. Nezemřel jsem, ani jsem neoslepl nebo neohluchl. Na mé tváři možná zůstaly po této nemoci nějaké stopy, ale mohlo to dopadnout nekonečně hůře, kdyby mne neštovice neopustily. Byl jsem vyléčen maminčinou modlitbou k Bohu a její něžnou péčí. Zachránila mi život.

Moje modlitba je nekonečně silnější než neštovice

V průběhu mé nemoci byla chvíle, kdy se můj stav zhoršoval den ode dne. Nejen doktor, ale i rodinný kněz se domníval, že se už nezachráním.

Jednou se knězi zdálo, že jsem zemřel. Ještě v noci vyběhl ven a běžel k našemu domu. Moje maminka mu otevřela a on za chvíli viděl, jak spím pod sítí proti moskytům. Moje trápení bylo nejzoufalejší, ale v tu chvíli jsem se vzbudil a propukl v pronikavý zdravý pláč.

Jak to kněz uviděl, začal se pěstmi bít v prsa a z radosti či ze strachu — nebo možná z obojího — si rval vlasy: „Ó Bože“, plakal: „Ty jsi mne oklamal. Mé srdce je ale přemoženo radostí a vděčností za tvůj klam.“

Moje maminka chtěla vědět, proč kněz přišel v tak pozdní hodinu a on jí, stále se ještě chvějíc, vyprávěl o svém snu.

Maminka na to řekla: „Ctihodný pane, moje modlitba je nekonečně silnější než neštovice.“

Doktor nebo okultista

Jednou byl můj bratr Chitta velmi vážně nemocen a s ním také syn příbuzných. Byl to vzdálený bratranec z maminčiny strany. Oba byli ve všeobecné nemocnici v Chittagongu a zdravotní stav obou se zhoršoval. Mí rodiče a rodiče mého bratrance navštívili jednoho strýce, který byl okultistou. Byl velmi duchovní a měl maminku i tatínka upřímně rád. Nikdy nevěnoval pozornost vzdělání, neměl dokonce ani základní školu. Ale protože byl skutečně velkým okultistou, navštěvovalo ho mnoho lidí, kteří se ocitli v nesnázích. Jestliže byla někomu ukradena kráva, řekl vlastníkovi, v které vesnici ji má hledat.

Z času na čas ztrácel svoji okultní sílu a potom byl velmi šťastný, protože ho lidé přestali trápit. Při různých příležitostech někdy zcela záměrně říkal lidem špatné věci, protože mu pokládali všechny možné druhy hloupých a neužitečných otázek. Na naši rodinu však byl vždy velmi laskavý.

V ten den dorazili do okultistova domu bratrancovi rodiče dříve než moji. Požádali jej o pomoc pro svého syna. Okultista jim řekl: „Bůh je také v každém doktorovi. Jsem opravdu rád, že je váš syn v nemocnici, a ne doma. Bůh vše udělá prostřednictvím doktorů, nemějte obavy.“

Za pár hodin k němu dorazili také moji rodiče. Okultista jim řekl: „Doktoři jsou zbyteční. Co můžou vědět? Nejsou schopni vašeho syna vyléčit. Zde vám dám požehnaný popel od nohou Matky Kálí.“

Potom setřel popel ze své svatyně zasvěcené Matce Kálí. Byl znám jako nejoddanější ctitel Matky Kálí. Dal popel mé mamince a řekl: „Dejte ho synovi na hlavu a na srdce.“

Měl opravdu rád mého tatínka, a proto nám pomohl. Maminka vzala popel a dala ho bratrovi na hlavu a na srdce. Bratr se uzdravil, ale naneštěstí po dvou či třech dnech zemřel bratranec. Síla Matky Kálí zachránila mého bratra. Bůh ví proč, ale lékařská péče bratrance nezachránila.

Léčení tyfové horečky

Moje sestra Lily jednou dostala velmi nebezpečnou tyfovou horečku. Vesnický doktor, který byl zároveň naším rodinným lékařem, ji zkoušel vyléčit, ale nebyl úspěšný. Jak víte, moje maminka doktorům nevěřila a řekla, že jedinou odpovědí je modlitba.

Potom moje maminka navštívila jednoho z našich příbuzných, který byl dříve doktorem. Nechal své profese a stal se sanjásinem, protože ztratil víru v tradiční medicínu. Cítil, že je třeba jít ke skutečnému lékaři, kterým může být jedině Bůh. Moje maminka řekla: „Protože realizoval Boha a zanechal medicíny, ví, že jediným lékařem je Bůh. Přivedu ho, aby se podíval na naši Rani.“

Víte, co udělal, když přišel? Pouze přiložil ruce na hlavu mé sestry a masíroval ji. Nemoc moji sestru opustila. Tak tedy vyléčil mou sestru duchovní člověk, a ne rodinný lékař.

Přání mé maminky

Jednou moje maminka zhlédla hru místní divadelní společnosti o životě Sri Čaitanyi, velkém duchovním mistru Bengálska. V jistém místě příběhu Čaitanayova matka pláče, protože její syn skládá slavnostní slib, že se odříká světu a přijímá duchovní život. Moje maminka začala vzlykat. Bratr Chitta se ji pokusil utěšit: „Maminko, neplač! Sri Čaitanya byl své matce neposlušný, ale my takoví nikdy nebudeme. Budeme pořád s tebou, neměj strach.“

Moje maminka protestovala: „Ty mi nerozumíš. Pláču, protože chci, aby všechny mé děti, synové stejně jako dcery, následovaly tuto cestu. Toužím po tom, aby každý z vás realizoval Boha ještě v tomto životě!“

Takový byl vnitřní pláč mé maminky.

Lidská matka a Božská matka

Byl mi pouze jeden rok a tři měsíce, když můj nejstarší bratr, Hriday, opustil domov a odešel do Sri Aurobindova Ašrámu do jižní Indie. Pro moje rodiče to byl hrozný šok. Bratr právě graduoval na Chittagongské univerzitě a bezvadně ovládal indickou filosofii. Hriday inklinoval ke spiritualitě už od dětství a celou tu dobu se modlil a meditoval. Takže odešel a stal se žákem Sri Aurobinda. Když se rodiče během dvou týdnů dozvěděli, kde bratr je, prosila maminka otce, aby ji vzal do Sri Aurobindova Ašrámu. Byla přesvědčena, že její syn změní názor a že ho přivede zpět.

Tatínek byl velmi smutný a rozčilený, že nás Hriday opustil. Řekl: „On od nás dezertoval. Já ho nepotřebuji. Nechci ho.“ Protože tatínek do Ašrámu nechtěl jet, začala jej maminka přesvědčovat. Přesvědčovala ho jeden a půl dne. Potom tatínkovo srdce podlehlo dojetí. Stačilo půl druhého dne; potom souhlasil.

Do Ašrámu jsme jeli všichni. Tatínek měl jízdné zdarma, protože byl hlavním inspektorem železniční linky Assam-Bengal. Mohl mít jedenáct lístků plus dva pro sluhy. Při jiných příležitostech s námi jezdívali lidé, kteří se stávali našimi příbuznými jenom na cestu. Děvčata a chlapci z naší vesnice jeli jako dcery, synové a bratranci. Po tatínkově smrti jsme byli v Ašrámu jenom jednou, a to jsme museli platit.

Tenkrát byl vstup dětem do sedmi let do hlavní budovy Ašrámu zakázán. Stáli jsme na pronajatém místě, a protože mi ještě nebylo sedm let, nemohli jsme jít dovnitř. Matka Ašrámu vyšla každý den na balkon, aby s ní lidé mohli meditovat. Velmi jsem plakal, a můj strýc Nirmala-di se obětoval a vzal mne o čtyři bloky domů dále, aby se maminka mohla setkat s Matkou Ašrámu.

Maminka byla velmi šťastná, že vidí svého syna, ale bratr se cítil špatně, protože věděl, že ho maminka chce odvést zpět domů. Potom přišel den, kdy se maminka mohla setkat s Božskou Matkou. Byla připravena uprosit ji, aby směla svého nejstaršího syna vzít zpátky domů. Moje maminka neuměla anglicky. Naštěstí jedna z mých sester, která anglicky uměla, stála hned za ní. S Matkou byl její vrchní sekretář.

Moje maminka řekla v čisté bengálštině: „Jsem vám velmi vděčná, Božská Matko, že jste přijala odpovědnost za mého nejstaršího syna. Je nyní u vašich nohou. Nyní se modlím za to, abyste převzala péči nad všemi mými dětmi. Jsou ještě příliš mladé, ale slibte mi prosím, že až vyrostou, převezmete za ně plnou odpovědnost tak, jak jste přijala mého nejstaršího syna pod svou ochranu a vedení.“

Matka Ašrámu okamžitě odpověděla: „Ano, všechny jsou moje.“

Vidíte, co se stalo! Moje matka jela do Ašrámu, aby vzala svého syna zpět a místo toho prosila Božskou Matku, aby se postarala o ostatní děti, až vyrostou.

Když maminka se sestrou přišli zpět do míst, kde jsme na ně čekali, řekla maminka: „Podívejte se, co jsem udělala! Přijela jsem, abych přivezla mého nejstaršího syna zpět domů a místo toho jsem Božské Matce nabídla všechny svoje děti!“

Všichni se smáli a zároveň byli hluboce pohnuti. Také tatínek byl pohnut, že jeho žena je tak oddána Matce. Takže srdce říkalo jednu věc; mysl říkala něco jiného. Vždycky říkám, že srdce může vyhrát. Mysl chtěla vzít nejstaršího syna zpět, a co udělalo srdce? Srdce chtělo opačnou věc.

Božská Matka dodržela svůj slib. Během dalších jedenácti let jsme všichni odešli do Sri Aurobindova Ašrámu a stali se jeho stálými členy.

Jeden bratr v Ašrámu vystřídal druhého

Když se můj nejstarší bratr vrátil na pár měsíců do Chittagongu, jiný bratr odejel místo něj do Ašrámu. Stalo se tak, protože bratr Hriday slíbil mamince, že pokud ona nebo tatínek zemře, vrátí se na několik měsíců domů. Když náš tatínek odešel, Hriday se na osm nebo deset měsíců s dovolením Božské Matky vrátil domů. Dali mu své svolení, a bratr jim dal svůj slib.

Moje maminka byla velmi nemocná, když Hriday dojel domů. Celá rodina věděla, že bude brzo následovat tatínka na onen svět. Chitta však přesto chtěl odjet do Sri Aurobindova Ašrámu. Maminka řekla: „Umírám. Je to otázka několika měsíců. Nebudeš se cítit smutně, když umřu v tvé nepřítomnosti?“ Chitta okamžitě odpověděl: „Máš pravdu, nikam nepojedu.“ Maminka se ještě zeptala: „Koupil sis už jízdenku?“ A on na to: „Už dávno jsem si ji koupil, ale nepojedu. Nechci, abys zemřela a já byl někde jinde.“ Maminka byla velmi šťastná, že Chitta odložil svůj odjezd, ale zároveň věděla, že až odejde, všechny její děti odejdou do Ašrámu. Chitta už dávno zapomněl na datum, kdy měl původně odejet a už se o tom nikdy nezmínil. Maminka ale nezapomněla. A právě v ten den řekla Chittovi: „Vyslyš prosím moji žádost.“ Chitta: „Jaká je tvá žádost?“ Maminka: „Původně jsi chtěl dnes odjet do Ašrámu. Chtěla jsem, abys zůstal. Jsem tvoje matka, ale vím, že Božská Matka se o vás o všechny postará.

Bratr na to: „Ale já jsem už prodal jízdenku“. Maminka opáčila: „Musíš si koupit novou.“

To bylo přání jejího srdce. Řekla: „Nyní je tady tvůj nejstarší bratr a pro tebe nastal čas odjet, abys mohl být u Božské Matky.“ Maminka nutila mého bratra, aby jel do Ašrámu. Odejel ještě týž den a maminka skonala za několik měsíců poté.

Maminčino srdce soucitu

Když můj tatínek odešel ze svého zaměstnání inspektora železničních drah Assam-Bengal, založil banku. Jmenovala se „Griha Lakšmí“, což znamená „Dům Lakšmí“. Jednou byla banka vyloupena jedním mým bratrancem. Byl to syn tety z maminčiny strany. Jeho rodiče už zemřeli, takže můj tatínek za něj i za jeho manželku převzal odpovědnost. Žili s námi. Kdybych někdy napsal novelu o bratrancově životě, jsem si jist, že by dostala Nobelovu cenu!

V ten den se právě konal festival Durga Puja. Všichni naši příbuzní přijeli do našeho vesnického domu. Můj tatínek svěřil bratranci práci ochránce banky a ten využil příležitosti a ukradl velkou částku peněz, a ještě nějaké velmi cenné věci. Potom zmizel. Takhle tedy hlídal banku!

Tenkrát jsem velmi obdivoval soud v Chittagongu jako snad nikdo jiný. Viděl jsem zde kriminálníky a právníky. Soud byl na vrcholku kopce a já ten vrcholek měl velmi rád. O dva roky později, s maminčiným svolením, jsem ještě s jedním sluhou odjel do města, abychom se podívali na soud. Chtěl jsem tam zůstat celý den a vrátit se večer. Viděl jsem nenapravitelné šelmy a zloděje, jak přicházejí na svůj soud.

Zcela náhle se objevil onen bratranec — byl asi o patnáct či dvacet let starší než já — a chytil mne za ruku. Dostal jsem z toho šok. Měl tenkrát mne a celou naši rodinu opravdu rád.

Řekl mi: „Vyřiď prosím své matce: přiznávám, že jsem ukradl ty peníze, ale už jsem je všechny utratil. Žiji jen na bramborách a moje žena žije stále na svém místě.“

Jak hrozně se jeho žena cítila, když se to stalo! Hořce plakala a moji rodiče a sestry se ji marně pokoušeli utěšit. Všichni chtěli, aby to tatínek dal k soudu, ale on na to jenom řekl: „Je jako můj syn. Udělal cosi špatného, to je pravda. Ale kdyby můj vlastní syn něco provedl, mohl bych se s ním soudit?“

Když jsem mamince řekl, že bratranec žije na bramborách, byla velmi rozčilená. „Proč jsi s ním vůbec mluvil?“, ptala se. Řekl jsem na to, že mne chytil za ruku a že mi řekl o svém trápení.

Moje maminka řekla: „Vzal příliš mnoho peněz.“ Nemohla uvěřit, že mohl utratit tolik peněz. Potom řekla: „Snad je promrhal.“ Za pár okamžiků začala nad nešťastným bratrancem plakat. „Syn mé sestry nemá žádné peníze. Běda, žije jen o bramborách!“

Takové bylo srdce soucitu mé maminky.

Tragické důsledky

Můj nejstarší strýc z maminčiny strany, Ambika Charan Biswas, se kvůli té vyloupené bance cítil velmi špatně. Byl tatínkovým největším přítelem a velmi jej obdivoval. Měl rád celou naši rodinu. Vždycky splnil jakékoliv naše přání. Tatínek ho měl neobyčejně rád.

Strýc se domníval, že ukradená částka byla natolik velká, že tatínek zkrachuje. Tatínek se ho několikrát pokoušel ujistit, že investoval i do jiných bank a že má také nemovitý majetek.

Strýc z toho však nakonec zešílel a spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Maminka byla slabá a štíhlá, ale když se dozvěděla o tragické smrti svého bratra, byl to pro ni takový šok, že prakticky ve vzduchu udělala jakýsi přemet. Ten den vstoupil do maminky duch. Její zármutek jí dal výdrž tříletého dítěte. Jak hořce plakala! Ona a její bratr si byli velice blízcí. Jaké utrpení prožila pro bratrovu smrt!

Chybějící podpis

Měl jsem jednoho vzdáleného strýce z maminčiny strany, který byl velkým okultistou. Jmenoval se Tora Charan. Maminka za ním jezdila poměrně často, ale tentokrát k němu jela s vážným problémem. Týkalo se to tatínka a maminčina druhého bratrance, kterému jsem říkal strýčku. Naneštěstí to byl zkažený člověk bez páteře. Byl to vagabund, který nic nedělal. Měl ženu a děti, ale o ty se ve skutečnosti staral tatínek. Tatínek mu také jednou dal peníze, aby si mohl zařídit malý obchod s potravinami. Strýc ovšem všechny peníze promrhal a neplatil účty. I přesto ho bylo tatínkovi líto. Napsal mu na korespondenční lístek, že pokud se dostane do finančních obtíží, stačí dát vědět a dostane ihned peníze. Připsal datum a podepsal se. Občas mu posílal nějaké peníze.

Jak se dalo čekat, strýc zbankrotoval a jeho věřitelé ho začali pronásledovat. Měl ale tatínkův lístek a chtěl ho jednou použít u soudu jako důkaz, že je tatínek odpovědný za jeho dluhy. Když na něm tedy věřitelé vymáhali své peníze, řekl svému právníkovi: „Mám písemný důkaz o tom, že můj ctihodný strýc, Shasi Kumar Ghosh mi pomůže, kdykoli budu ve finančních obtížích. Nejsem nyní schopen zaplatit věřitelům a je to tedy jeho odpovědnost. A odevzdal právníkovi tatínkův lístek. Právník si myslel, že tím soud zcela jistě vyhrají.

Případ už byl u soudu a vypadalo to, že tatínek bude skutečně muset zaplatit všechny ty přemrštěně vysoké dluhy. Tatínek měl tehdy plně fungující banku a mohl by to udělat. Ale věřitelů bylo příliš mnoho a všem by jim nebyl schopen zaplatit.

Když začal poslední den soudního přelíčení, odjela maminka za oním strýcem, který byl velkým okultistou. Měl maminku a celou naši rodinu upřímně rád. Maminka mu se slzami v očích řekla o korespondenčním lístku s tatínkovým podpisem, který je v rukách strýcova právníka.

Morálně i právně, ale zejména morálně měl tatínek zodpovědnost, protože ten lístek napsal.

Strýc si poslechl celé vyprávění a řekl: „Neboj se, nic se nestane, postarám se o to.“ Maminka mu věřila a tatínkovi řekla, aby se ničeho nebál.

U soudu potom strýcův právník prohlásil: „Shashi Kumar Ghosh slíbil mému klientovi, že bude plně zodpovědný za jeho závazky. Zde je důkaz jeho slibu. Odmítáme platit.“

Ó Bože, co se to stalo, když byl lístek předložen soudci? Tatínkův rukopis se nezměnil, zato podpis chyběl! Podpis byl beze stopy vymazán. Okultista ze vzdálené indické vesnice odstranil tatínkův podpis, právě když byl lístek podáván soudci.

Soudce se podíval na lístek a okamžitě řekl: „Není tady podpis.“

Tatínek a náš rodinný právník nemohli věřit svým vlastním očím a uším. Mysleli si, že je to beznadějná situace. Podívali se také na lístek a viděli, že podpis skutečně chybí.

Soudce potom řekl tatínkovi: „Podíváme se na váš rukopis. Přepište zde laskavě toto psaní.“

Jakmile začal tatínek psát, stalo se cosi mimořádného. Najednou viděl, že nepíše jeho ruka, ale ruka našeho strýce — okultisty, zcela jiným rukopisem.

Soudce řekl, že se písmo liší a že ten lístek určitě nepsal tatínek. Musel být napsán někým jiným. Strýc začal soudci spílat. Na to řekl náš právník: „Dokonce i kdyby ten lístek napsal, jak tvrdíte vy, kde je podpis? Jeho podpis zde není. Lístek měl přece v držení váš právník.“

Tak jsme tedy vyhráli soud.

Část III — Odchod mé maminky

Ty jsi důležitější

Moje maminka zemřela na strumu, na nádor v levé části krku. V Americe to není vážná nemoc, ale co jsme zmohli v chudé indické vesnici? Maminka trpěla tři dlouhé roky.

Jedna událost je pro mne stále živá. Oba dva, tatínek i maminka byli nemocní a upoutaní na lůžko. Každý ležel ve zvláštním pokoji. Když přišel doktor, chtěla maminka, aby nejprve ošetřil tatínka a tatínek zase chtěl, aby byla ošetřena jako první maminka.

Maminka řekla doktorovi: „Jděte prosím a uzdravte ho. Na mně nezáleží.“

Tatínek ale řekl: „Když zemřu, nic se nestane. Mne nepotřebují a žena se postará o děti. Ale pokud zemře ona, celá rodina se zhroutí. Prosím vás, starejte se o ni.“

Oba řekli, že ten druhý je důležitější. Nakonec vyhrál tatínek a přikázal doktorovi, aby pečoval nejprve o maminku, protože její stav byl vážnější. Doktor byl skoro jako člen rodiny, velmi blízký člověk.

Maminku léčilo mnoho doktorů. U tatínka byl jeden nebo dva, ale u maminky se střídal jeden za druhým. Tatínek se dožil šedesáti dvou let, maminka ani nedosáhla padesáti let. Zemřela jen rok po tatínkovi. Je to důkaz hlubokého spojení jejich duší. Oba byli se mnou spřízněni v mé poslední inkarnaci.

Maminka se připravuje na odchod

Když je někdo velmi duchovní, pak v čase, kdy přichází smrt, řekne svým příbuzným a blízkým: „Modlete se k Bohu, aby si mne vzal. Moje hra zde na zemi již skončila. Čtěte mi duchovní knihy — Písmo, Mahábháratu, Bhagavadgítu. Nechť slyším samé božské věci, duchovní věci, které mi pomohou na mé další cestě.“

Když umírala moje maminka, četli jí v posledních dnech členové naší rodiny neustále Gítu. Maminčin postoj byl takovýto: „Nyní odcházím k Věčnému Otci. Nechť se tedy připravím.“

Její čas nadešel

Sri Aurobindo měl dva nebo tři sekretáře. Jeden z nich byl dříve lékařem. Jmenoval se Nirod Baran. Byl velkým básníkem, spisovatelem a nejvyšší autoritou co se týkalo Sri Aurobinda a Matky. Jednoho dne řekl Sri Aurobindovi: „Hridayova matka se trápí takovou dlouhou dobu. Nemohl bys ji vyléčit?“

Sri Aurobindo na to odpověděl: „Co mohu dělat? Její čas nadešel. Je to Boží Vůle, aby její děti byly tady.“

Má nejstarší sestra, Arpita, byla tenkrát stálým členem Ašrámu. V tentýž den, v době, kdy se těšila odpočinku, měla sen. Ve snu viděla umírat naši maminku. Ten den, právě v tu hodinu, kdy Sri Aurobindo řekl: „Její čas nadešel“, moje maminka zemřela.

Den maminčina odchodu

Ten den, kdy moje maminka umírala, jsem byl v domě strýce z maminčiny strany, pět a půl míle od našeho domu. Brzo zrána maminka řekla: „Dnes ráno opustím tělo. Kam šel můj Madal? Pošlete pro něj.“ Tuto zprávu mi donesl bratranec. Zaklepal na dveře strýcova domu a řekl mi, že maminka umírá. Věděl jsem, že je její stav vážný, ale nyní umírala.

Jenom co mi to sdělil, jsem rychle vyběhl domů. Slzy mi tekly po tváři, bál jsem se, že už neuvidím maminku naživu. Konečně jsem dorazil domů a vyběhl do jejího pokoje. Její život se už počítal v minutách. Nemohla mluvit, ale velmi jemně mi stiskla pravou ruku. Vzala ji a položila na ruku mého nejstaršího bratra. To znamenalo, že předává bratrovi zodpovědnost za můj život. Můj bratr řekl: „Ano, přebírám za něj odpovědnost.“ Potom mi věnovala úsměv, svůj poslední úsměv a za několik sekund zemřela.

Světlo duše mé maminky

Podle našeho hinduistického zvyku se mrtvé tělo nenechává déle než jeden den. Za pár hodin se tělo spálí. Maminka zemřela okolo druhé hodiny. O několik hodin později bylo její tělo odneseno na rodinný kremační pozemek a spáleno. Všichni příbuzní a drazí plavali v moři smutku a žalu.

Do mých šesti nebo sedmi roků jsem spal s maminkou. Potom jsem spával sám ve svém vlastním pokoji. Noc po maminčině odchodu byla smolně černá. Neměli jsme elektrický proud a neměli jsme zažehnutou žádnou lampu nebo svíčku. Bratr Mantu byl v jiném pokoji a sestry spaly nahoře. Já byl pod moskytiérou.

Zcela nečekaně byl pokoj zaplaven světlem a já jsem uviděl svoji maminku. Duše mé maminky byla samé světlo. Nevěděl jsem, co je to duše, ale jasně jsem viděl, jak mi maminka žehná a dává mi svou největší mateřskou něhu. Řekla mi, abych se nebál, že všechno bude v pořádku. Od této chvíle mi bude pomáhat a žehnat jiným způsobem.

Často mluvím o duchovním, božském světle. Vyprávěl jsem již mnoho příběhů, ve kterých lidé říkají, že měli zážitek světla při meditaci v mé přítomnosti. Mám volný přístup do vnitřních světů, kde je světlo vždy dostupné. Ale toto byl můj úplně první zážitek božského světla.