Část I: Duchovní a filosofické pojednání

Člověk a Bůh

Člověk a Bůh jsou věčně jedním. Tak jako Bůh, člověk je nekonečný; tak jako člověk, Bůh je konečný. Mezi člověkem a Bohem neexistuje žádná zející propast. Člověk je Bůh zítřka; Bůh je člověk včerejška a dneška.

Tak jako je Bůh v nebi, tak je také na zemi. Je zde, tam a všude. Každá lidská bytost má svého vlastního Boha. Žádná lidská bytost není bez Boha. Naprostý ateista v Boha nevěří, ale naštěstí věří, nebo spíš naneštěstí musí věřit v určitou myšlenku, představu, pojetí řádu nebo zmatku. A samotná tato myšlenka, toto pojetí, není ničím jiným než Bohem.

Každá jednotlivá duše musí dostat svobodu, naprostou svobodu, aby objevila svou vlastní cestu. Chyby na cestě duchovnosti nejsou vůbec politováníhodné, protože chyby jsou prostě menší pravdy. Nepostupujeme od nepravdy k pravdě. Postupujeme od nejméně odhalené pravdy k nejvíce odhalené pravdě.

Dokud Boha nerealizujeme a nesjednotíme se s Ním, musíme Jej nazývat Mistrem, Průvodcem, Přítelem, a tak podobně. Podle našeho vztahu k Němu se náš postoj k Němu může měnit. To ale není vůbec důležité. Nejdůležitější je, že Boha milujeme jako svého zcela vlastního. Ve své upřímné lásce k Bohu budeme spontánně inspirováni k Jeho uctívání.

Zde budeme muset zjistit, jaký druh uctívání je pro nás vhodný, jaký druh je v harmonii s rozvojem a sklonem naší duše. Uskutečnění naprosté jednoty s Bohem je tou nejvyšší podobou uctívání. Další v řadě je meditace. Níže je místo pro modlitby a vzývání. Nejnižší podobou uctívání je uctívání Boha ve světských věcech.

Když myslím na flétnu a flétnistu jako na dvě odlišné věci, myslím na sebe jako na služebníka Boha a na Něj jako na svého Mistra. Když cítím, že flétna obsahuje část Mistrova vědomí, cítím, že jsem dítětem Boha a On je mým Otcem. Když si nakonec uvědomím, že flétna a flétnista jsou jedním, flétnista se jeví jako Duch a já jako Jeho tvořivá Síla.

Člověk musí uskutečnit Boha v tomto těle zde na zemi. Velký indický básník Kábir řekl:

„Nejsou-li tvá pouta rozbita, zatímco žiješ, jaká je naděje na osvobození ve smrti? Je prázdným snem, že se s Ním duše sjednotí, protože odešla z těla; je-li nalezen nyní, je nalezen i poté; není-li, odcházíme přebývat do města Smrti.“

      Kábir

Sestry a bratři, nepadejte do propasti zoufalství, dokonce i když teď nemáte žádnou jasnou aspiraci realizovat Boha. Jen začněte svou cestu vzhůru, dovnitř a kupředu — vzhůru, abyste spatřili Boží Sen, dovnitř, abyste vlastnili Boží Sen, kupředu, abyste se stali Božím Snem. Tento Sen je Sen naprostého Naplnění.

Nespočet je těch, kteří se vydávají na cestu vnitřního života až poté, co dostali mnoho ran, nebo poté, co putovali daleko široko pouštěmi života. Takže je vskutku šťastný a požehnaný ten, kdo položí své tělo, mysl, srdce a duši k Nohám Pána jako květiny předtím, než rány přijdou. Je pravda, že četné mraky pozemskosti zakrývají naši ještě neosvícenou mysl. Je ale stejně tak pravda, že vulkán koncentrace hledajícího a vodíková puma jeho meditace dokáží zničit a zničí tento odvěký závoj nevědomosti.

Mohu říci něco vám, kteří jsou ženatí, a vám, které jste vdané, všem, kdo máte velké rodinné odpovědnosti? K našemu naprostému úžasu budou všechny takovéto odpovědnosti přeměněny ve zlaté příležitosti v okamžiku, kdy se pokusíte vidět ve svých dětech Boha, v okamžiku, kdy si uvědomíte, že ve svém sebeobětování sloužíte Bohu. Ve své schopnosti naplnit svého manžela, božsky ho upevnit v nesmírném rozpětí hmoty, pozvednout jeho vědomí do říše Ducha, se nedá neúnavné a spontánní obětování manželky ničím nahradit. Ve své schopnosti zaplavit duši manželky mírem světa Za, přitáhnout její srdce ke vždy zářícímu Slunci Nekonečnosti, přeměnit její život v Píseň Nesmrtelnosti, se nedá ničím nahradit závazek manžela. A ti, kteří jsou svobodní, mohou zůstat ujištěni, že jsou svobodní proto, aby po duchovní cestě mohli běžet co nejrychleji. Neoddělitelná je jejich aspirace a Boží Inspirace.

Když se snažíme podívat hluboko dovnitř, když se snažíme žít vnitřní život, můžeme se všude kolem setkat s obtížemi. Voláme: „Podívej, Bože, teď, když jsme se k Tobě obrátili, musíme podstoupit tolik zkoušek!“ Nenacházíme žádnou cestu ven a jsme znepokojeni. Ale proč bychom měli být? Naší paměti nemůže uniknout, že jsme ve svém životě snášeli rány osudu. Než jsme vstoupili do duchovního života, sklíčenost byla naším neustálým společníkem. Teď jsme alespoň v lepším postavení, protože máme schopnost rozpoznat zuřivého tygra pozemskosti. Berme neklid a slabosti jako zkoušky.

Proč by nás měl Bůh zkoušet? Dělá všechno, jen to ne. On, protože je Milosrdný, nás varuje před okamžitým nebezpečím. Avšak bereme-li tato varování jako zkoušky, potom abychom touto zkouškou prošli, musíme se modlit k Bohu. Tím, že budeme na obtíže a nebezpečí jen myslet, nemůžeme zkouškou nikdy projít. Abychom udělali zkoušku ve škole, musíme se pořádně učit. Podobně, abychom prošli vnitřní zkouškou, musíme si rozvíjet více upřímnosti a sytit plamen aspirace.

Během meditace musíme být velice opatrní. Občas se mysl bude chtít oddávat určitým světským a emocionálním myšlenkám a nápadům, avšak my jí to nesmíme dovolit. Během meditace je všechno intenzivní, a pokud máme zlé myšlenky, následky jsou mnohem vážnější a nebezpečnější, než by byly jinak. Slábneme v okamžiku, kdy se mysl stává kořistí nestřídmých myšlenek. Je samou přirozeností nižší mysli podvádět nás. Ale naše slzy a šplhající plamen našeho srdce nás přijdou vždy zachránit.

Člověk a Bůh jsou jedním. Všichni lidé patří do stejné rodiny. Všichni jsme jedním. Pravý hledající nesmí poslouchat absurdní argumenty skeptiků. Nemají ani trošku duchovního poznání. Nejsou si vědomi skutečnosti, že nevědomě ukazují svou naprostou hloupost. Říkají: „Jsme-li všichni jedním, pak jak je možné, že když vás bolí hlava, mě nebolí? Je-li můj hlad uspokojen, jak to, že váš není?“ Jako odpověď se jich zeptejme, jak je možné, že když mají zraněnou nohu, jejich hlava je také nebolí, i když jsou obě částmi stejného těla. Univerzální vědomí je uvnitř nás všech. Když si ho nejsme vědomi, neznamená to, že neexistuje. Mé tělo je mé vlastní. Ale bolí mě noha, když má hlava trpí bolestí? Ne. Avšak když si budu vědom Božského Vědomí, které prostupuje celým mým tělem, nepochybně budu stejnou bolest cítit po celém těle. Zde je hlava individuální duše a kolektivní duše je celé mé tělo. Abychom cítili celý svět jako svůj zcela vlastní, nejprve musíme cítit Boha jako svého zcela vlastního.

Člověk je Srdcem Nekonečnosti.
Člověk je Dechem Věčnosti.
Člověk je Životem Nesmrtelnosti.

Náš cíl je uvnitř nás

Jsme všenaplňujícím Snem Boha. Naše nitro je nesmírnou Plností Boha. Náš cíl je Srdce Nekonečnosti a Dech Nesmrtelnosti. Náš cíl je v samotném našem těle.

Ve fyzickém světě řekne matka dítěti, kdo je jeho otec. V duchovním světě nám naše aspirace neboli toužebné úsilí říká, kdo je náš Bůh. Kdo je Bůh? Bůh je nekonečné Vědomí. Je také sebeozařující Světlo. Neexistuje žádná lidská bytost, která by v sobě neměla toto nekonečné Vědomí a toto sebeozařující Světlo.

Chceme-li vidět něco ve vnějším světě, pak kromě toho, že musíme mít oči doširoka otevřené, potřebujeme světlo — buď sluneční světlo nebo elektrické světlo nebo nějaký jiný druh světla. Avšak ve vnitřním světě nepotřebujeme vůbec žádné světlo. Dokonce i se zavřenýma očima můžeme vidět Boha, sebeozařující Světlo.

Bůh není něco, co můžeme získat zvnějšku. Bůh je právě to, co můžeme odhalit uvnitř.

V běžném životě má každá lidská bytost milióny a milióny otázek. V duchovním životě přijde den, kdy člověk pocítí, že existuje jen jedna otázka, na kterou se stojí za to ptát: „Kdo jsem?“ Odpověď všech odpovědí je: „Nejsem tělo, ale jsem Vnitřní kormidelník.“

Jak je možné, že člověk nepoznal sám sebe, což by mělo být tím nejsnazším ze všech jeho úsilí? Nezná sám sebe právě proto, že se ztotožňuje s egem, a ne se svým skutečným Já. Co ho nutí ztotožňovat se s tímto falešným já? Je to nevědomost. A co mu říká, že skutečné Já není a nikdy nemůže být ego? Je to jeho hledání Sebe Sama. To, co vidí v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, je jeho skutečné Já, jeho Bůh. Nakonec se musí to, co vidíme, přeměnit v to, čím se staneme.

Onehdy mi jeden můj student řekl: „Nemohu myslet na Boha, má mysl začne být neklidná.“

„Co tedy děláš?“ zeptal jsem se.

„Prostě myslím na svět.“

„Teď mi řekni, když myslíš na svět se všemi jeho aktivitami, můžeš alespoň na vteřinu myslet na Boha?“

„Ne, nikdy.“

„Tak, můj mladý příteli, není to absurdní, že když myslíš na Boha, neklid od Něj odvádí tvou mysl, zatímco když zhluboka piješ požitky světa, neklid tvou mysl neodvádí a nepokládá ji k Nohám Pána? Ne, toto by se nikdy nemělo stát. Máš-li opravdový hlad po duchovním jídle, pak tento neklid nebo to, co nazýváš ,znepokojením‘, vezme rychle a dynamicky tvou mysl a položí ji do tvého srdce, kde bude moci pít Nektar božského Míru a Uspokojení.

Jistě, tvá mysl nedokáže dělat dvě věci najednou. Myslíš-li na Boha s bezmeznou vírou, hoří-li ve tvém srdci plamen aspirace, pak se tě opice tvého vnějšího neklidu, jakkoliv rozpustilá může být, neodváží dotknout, natož tě štípat nebo kousat. Nedokážeš se s veškerou pozorností dívat na obě svá ramena současně. Podobně, když v sobě jasně vidíš svého Boha, nemůžeš vidět tygra nevědomosti vnějšího světa.“

To, co musíme udělat nejdříve, je spatřit ego, potom se ho dotknout a chytit ho a nakonec ho přeměnit. Když do nás v duchovním životě vstoupí ego a trápí nás, musíme na sebe myslet jako na Brahman, Jedno bez druhého, a musíme cítit, že jsme všeprostupujícím Vědomím. Tehdy se ego rozplyne do nicoty.

Všichni víme, že mysl hraje v našem vnějším životě, stejně tak jako v našem duchovním životě, důležitou roli. Proto ji nesmíme vyřazovat. Co bychom spíše měli dělat, je vždy si mysl uvědomovat. Mysl je neklidná, ale to neznamená, že bychom ji měli neustále trestat. Když pán domu zjistí, že jeho starý sluha si nedávno zvykl krást, nepropustí ho okamžitě. Dřívější upřímnost a oddanost sluhy jsou v jeho paměti stále čerstvé. Čeká, a aniž by si ho někdo povšimnul, lhostejně pozoruje a cítí, že jeho sluha obrátí nový list. Mezitím si sluha uvědomí, že se pán dozvěděl o jeho špatném chování a přestane krást. Jde ještě o krok dále: aby svého pána potěšil, pracuje dokonce ještě upřímněji a oddaněji než předtím. Podobně, když si uvědomíme neklidné aktivity a triky mysli, musíme být nějakou dobu tiší a pozorovat mysl docela bez zájmu. Zanedlouho uvidíme, že naše mysl, zloděj, se zastydí za své chování. Nesmíme zapomenout, že během této doby na sebe musíme myslet jako na duši, a ne jako na tělo, protože jedině duše může být pánem mysli. Jedině duše je naší pravou totožností. V určenou hodinu začne mysl poslouchat příkazy duše.

Činnost a nečinnost. Podle Gíty musíme vidět činnost v nečinnosti a nečinnost v činnosti. Co to znamená? Znamená to, že když pracujeme, musíme uvnitř sebe cítit moře míru a klidu. Když nic neděláme, musíme v sobě cítit dynamo tvořivé energie. Nemysleme na činy jako na naše vlastní. Dokážeme-li to, naše činy budou skutečnější a účinnější. Když sluha vaří pro svého pána, dělá to nejlépe, jak dokáže. Proč? Aby získal ocenění a přízeň svého pána. Stejně tak, pokud jednáme, abychom potěšili svou duši, Vnitřního kormidelníka, dokážeme jednat nanejvýš oddaně a nanejvýš úspěšně.

Náš Cíl je uvnitř nás. Abychom tohoto Cíle dosáhli, musíme se obrátit k duchovnímu životu. To, co je v duchovním životě nejvíce zapotřebí, je bdělost či vědomí. Bez toho je vše vyprahlou pouští. Když jdeme na tmavé místo, bereme si svítilnu nebo nějaké jiné světlo, abychom viděli, kam jdeme. Chceme-li vědět o svém neosvíceném životě, musíme si vzít na pomoc vědomí. Podívejme se na to více zblízka. Víme, že slunce osvětluje svět. Avšak jak si to uvědomujeme? Uvědomujeme si to pomocí svého vědomí, které je sebeodhalující. Působení slunce není sebeodhalující. Je to naše vnímání slunce, co nám dává pocit, že slunce osvětluje svět. Je to naše vědomí, které je sebeodhalující ve všem. A toto vědomí je nekonečným Mořem Blaženosti. Když se napijeme i jen kapky vody z pozemského moře, chutná slaně. Stejně tak, když se během meditace napijeme i jen drobounké kapičky z Moře Blaženosti, zajisté okusíme Blaženost. Tato Blaženost je Nektar. Nektar je Nesmrtelnost.

Náš mír je uvnitř

Žádná cena není příliš vysoká za vnitřní mír. Mír je harmonické ovládání života. Pulsuje životní energií. Je to síla, která snadno překonává veškeré naše pozemské znalosti. Přesto není od naší pozemské existence oddělená. Otevřeme-li uvnitř ty správné cesty, můžeme tento mír pocítit tady a teď.

Mír je věčný. Nikdy není příliš pozdě na to mít mír. Čas je k tomu vždy zralý. Náš život může být skutečně plodný, nejsme-li odříznuti od našeho Zdroje, kterým je Mír Věčnosti.

Největší neštěstí, které může potkat lidskou bytost, je, ztratí-li svůj vnitřní mír. Žádná vnější síla ji o něj nemůže okrást. To, co ji o něj okrádá, jsou její vlastní myšlenky, její vlastní činy.

Naše největší ochrana nespočívá v našich materiálních dosaženích a zdrojích. Všechna bohatství světa nejsou ničím ve srovnání s naší božskou duší. Naše největší ochrana spočívá ve společenství naší duše s všesytícím a všenaplňujícím Mírem. Naše duše žije v Míru a žije pro Mír. Žijeme-li život míru, jsme vždy obohacováni a nikdy ochuzeni. Náš vnitřní mír je neomezený, jako nesmírná obloha obklopuje vše.

Dlouho jsme bojovali, hodně jsme trpěli, daleko jsme cestovali. Ale tvář míru je před námi stále skrytá. Můžeme ji odhalit, jestliže se vlak našich tužeb ztratí ve Vůli Pána Nejvyššího.

Mír je život. Mír je věčná Blaženost. Obavy — mentální, vitální a fyzické — existují. Avšak záleží na nás, zda je přijmeme, nebo odmítneme. Měli bychom vědět, že to nejsou nevyhnutelné skutečnosti života. Protože náš Všemohoucí Otec je veškerým Mírem, naším dědictvím je Mír. Je himálajskou chybou rozšiřovat širokou cestu budoucího pokání tím, že budeme špatně využívat a zanedbávat zlaté příležitosti, které dostáváme. Musíme se rozhodnout tady a teď, uprostřed všech svých každodenních činností, a vhodit sami sebe, srdce a duši, do Moře Míru. Mýlí se ten, kdo si myslí, že mír k němu přijde sám od sebe na konci jeho životní pouti. Doufat v dosažení míru bez duchovnosti a meditace je jako očekávat vodu na poušti.

Pro mír mysli je základem modlitba. Modlit se k Bohu pro mír s plnou koncentrací a soustředěností oddanosti dokonce i jen pět minut je mnohem důležitější než trávit dlouhé hodiny v bezstarostné a nedbalé meditaci. A teď, jak se modlit? Se slzami ve svém srdci. Kde se modlit? Na osamělém místě. Kdy se modlit? V okamžiku, kdy naše vnitřní bytost chce, abychom se modlili. Proč se modlit? To je otázka všech otázek. Musíme se modlit, pokud chceme, aby Bůh naplnil naši aspiraci. Co dalšího můžeme od Boha očekávat? Můžeme od Něj očekávat, že nám pomůže pochopit všechno: všechno v ničem a nic ve všem, Plné v Prázdném a Prázdné v Plném.

Musíme vždy rozlišovat. Musíme cítit, že vnější svět, který přitahuje naši pozornost, je pomíjivý. Abychom měli něco trvalého, abychom v životě dosáhli pevného základu, musíme se obrátit k Bohu. Neexistuje jiná možnost. A k tomuto obrácení neexistuje žádný vhodnější okamžik, než když se cítíme nejvíce bezmocní.

Cítit se bezmocný je dobré.
Lepší je pěstovat ducha sebeodevzdání.
Nejlepší je být vědomým nástrojem Boha.

Všechno záleží na mysli, vědomě nebo nevědomě, včetně hledání míru. Úlohou mysli je odstranit mrak pochybnosti. Úlohou čistoty v mysli je zničit četné mraky pozemskosti a pouta nevědomosti. Není-li v mysli čistota, potom nemůžeme mít v duchovním životě trvalý úspěch.

Mír budeme vlastnit jen poté, co úplně přestaneme hledat chyby v druhých. Musíme celý svět cítit jako svůj zcela vlastní. Když pozorujeme chyby druhých, vstupujeme do jejich nedokonalostí. To nám ani trochu nepomáhá. Zvláštní je, že čím hlouběji se pustíme, tím nám je jasnější, že nedokonalosti druhých jsou našimi vlastními nedokonalostmi, ale v jiném těle a mysli. Zatímco když myslíme na Boha, Jeho Soucit a Jeho Božskost rozšiřují naši vnitřní vizi Pravdy. V plnosti své duchovní realizace musíme dojít do bodu, kdy přijmeme lidstvo jako jednu rodinu.

Nesmíme dovolit naší minulosti, aby trápila a ničila mír našeho srdce. Naše nynější dobré a božské činy mohou snadno působit proti našim minulým špatným a nebožským činům. Má-li hřích sílu nás rozplakat, meditace má nepochybně sílu dát nám radost, zaplavit nás božskou Moudrostí.

Náš mír je uvnitř a tento mír je základem našeho života. A tak se ode dneška rozhodněte naplnit svou mysl a srdce slzami oddanosti, základem míru. Je-li náš základ pevný, potom nezávisí na tom, jak vysokou postavíme nástavbu, nikdy nám nebude hrozit nebezpečí. Protože mír je pod, mír je nad, mír je uvnitř, mír je vně.

Kdo se hodí pro jógu?

Kdo se hodí pro jógu? Ty se hodíš pro jógu. On se hodí pro jógu. Já se hodím pro jógu. Všechny lidské bytosti bez výjimky se hodí pro jógu.

Duchovní připravenost je možné určit podle našeho cítění jednoty, naší touhy po jednotě. Nejmenší kapka má právo považovat nesmírný oceán za svůj zcela vlastní nebo plakat proto, aby ho měla jako svůj zcela vlastní. Stejné je to s individuální duší a s Univerzální Duší.

Kde je Bůh a kde jsem já? Bůh je ve třetím patře a já jsem v prvním. Já vyjdu do druhého patra. On sejde do druhého patra. Společně se setkáme. Nezapomenu Mu omýt Nohy svými slzami blaženosti. Stejně tak mě On nezapomene položit do svého Srdce nekonečného Soucitu.

Co je to jóga? Jóga je nalezení sebe sama. Nalezení sebe sama je realizace Boha. Ten, kdo praktikuje jógu, dělá dvě věci najednou: zjednodušuje celý svůj život a získává volný přístup k Božskému.

Na poli jógy nemůžeme nikdy nic předstírat. Naše aspirace musí být opravdová. Celý náš život musí být opravdový. Nic není nemožné pro horlivého aspiranta. Vyšší Síla vede jeho kroky. Nezdolná Vůle Boha je jeho nejbezpečnější ochranou. Nehledě na to, jak dlouho nebo kolikrát chybuje, má úplné právo vrátit se zpět do svého vlastního duchovního domova. Jeho aspirace je stoupající plamen. Nemá kouř, nepotřebuje palivo. Je dechem jeho vnitřního života. Vede ho ke břehům Zlatého Za. S křídly své aspirace vzlétá aspirant do říší Transcendentálního.

Bůh je Nekonečný a Bůh je Všudypřítomný. Pro pravého aspiranta je to více než pouhá víra. Je to jediná Skutečnost.

Teď zaměřme svou pozornost na duchovní život. Je mylnou představou, že duchovní život je životem odříkání a ložem na trní. Ne, nikdy! Přišli jsme z Blaženosti. Do Blaženosti se vrátíme se spontánní radostí života. Vypadá to obtížně, protože se staráme o své ego. Vypadá to nepřirozeně, protože si opatrujeme své pochybnosti.

Realizace Boha je cílem našeho života. Je to také naše nejvzácnější dědictví. Bůh je zároveň naším Otcem a naší Matkou. Jako náš Otec pozoruje, jako naše Matka tvoří. Stejně jako dítě se nikdy nevzdáme požadavků na svou Matku, abychom získali Její Lásku a Milost. Jak dlouho dokáže matka nechat pláč svého dítěte bez povšimnutí? Nezapomeňte na to, že jestliže na zemi existuje něco, na co si všechny lidské bytosti mohou činit veškerý nárok, pak je to mateřský aspekt Božského. Matka je jedinou silou naší závislosti, ona je jedinou silou naší nezávislosti. Její Srdce, domov nekonečnosti, je věčně otevřené pro každého.

Teď bychom se měli seznámit s osmi důležitými kroky, které vedou hledajícího k jeho cíli. Tyto kroky jsou:

jama — sebeovládání a morální zdrženlivost; nijama — přísné dodržování správného chování a charakteru; ásana — různé tělesné pozice, které nám pomáhají vstoupit do vyššího vědomí; pránajáma — systematické dýchání pro udržení otěží mysli; pratjahára — stažení se ze života smyslů; dhárana — zaměření našeho vědomí na Boha, všemi částmi těla; dhjána — meditace, neúnavný expresní vlak spěchající směrem k Cíli; samádhi — trans, konec tance Přírody, naprosté vmísení individuálního vědomí do nekonečného Vědomí Transcendentálního Nejvyššího.

Jóga je naše sjednocení s Pravdou. Existují tři postupné stupně tohoto sjednocení. Na prvním stupni musí člověk cítit, že Bůh ho potřebuje stejně tak, jako on potřebuje Boha. Na druhém stupni musí člověk cítit, že bez něj Bůh neexistuje ani na vteřinu. Na třetím a konečném stupni musí člověk realizovat to, že on a Bůh jsou nejen věčně jedním, ale jsou si také rovni, jsou všeprostupující a všenaplňující.

Síla odevzdání

Současný svět chce individualitu. Požaduje svobodu. Avšak pravá individualita a svoboda mohou dýchat jen v Božském. Odevzdání je neúnavným dechem duše v Srdci Boha.

Lidská individualita křičí v temnotě. Pozemská svoboda pláče na poušti života. Avšak naprosté odevzdání univerzálně zpívá o božské Individualitě a Svobodě na Klíně Nejvyššího.

V odevzdání objevujeme duchovní sílu, s jejíž pomocí se můžeme stát nejen těmi, kteří vidí Pravdu, ale také těmi, kteří vlastní Pravdu. Tato Pravda je všemohoucí Silou. Dokážeme-li se odevzdat v naprostém tichu, my sami se staneme Skutečností Skutečného, Životem Žijícího, Středem pravé Lásky, Míru a Blaženosti. Sami sobě se staneme nesrovnatelným požehnáním.

Roztomilé dítě přitahuje naši pozornost. Milujeme ho, protože přemohlo naše srdce. Ale žádáme od něj něco na oplátku? Ne! Milujeme ho, protože je předmětem lásky, je hodné milování. Stejným způsobem můžeme a měli bychom milovat Boha, protože On je nejvíce milování hodnou Bytostí. Spontánní láska k Božskému je odevzdání a toto odevzdání je v životě největším darem. Protože když se odevzdáme, Božské nám okamžitě dá nekonečně více, než oč bychom žádali.

Odevzdání je duchovní zázrak. Učí nás, jak vidět Boha se zavřenýma očima, jak k Němu mluvit se zavřenými ústy. Strach vstupuje do naší bytosti, jen když od Absolutního stáhneme své odevzdání.

Odevzdání je postupné odhalení. Je to postupné odhalení našeho těla, mysli a srdce do Slunce božské Plnosti uvnitř nás. Odevzdání se tomuto vnitřnímu Slunci je největším triumfem života. Pes selhání nás nemůže dostihnout, když jsme v tomto Slunci. Kníže zla se nás nedokáže dotknout, když jsme uskutečnili a vytvořili svou jednotu s tímto Sluncem, které věčně dává život.

Odevzdání a nadšení si hrají společně, jí společně a spí společně. Jejich je koruna vítězství. Vypočítavost a pochybnost si hrají společně, jí společně a spí společně. Jejich je osud, který je odsouzen ke zklamání, určený k selhání.

Indie je zemí odevzdání. Toto odevzdání není slepé podřízení se, ale spíše odevzdání omezeného já člověka jeho neomezenému Já. V Mahábháratě je řada příběhů o odevzdání. Všechny v sobě mají velkou duchovní pravdu. Řeknu vám krátký, ale nanejvýš inspirující a odhalující příběh o Draupadí, královně Pánduovců. Zatímco se jí zlý Duhšásana bezohledně pokoušel svléci, modlila se k Pánu, aby ji zachránil. Přesto si stále rukama pevně držela své oblečení. Její odevzdání nebylo úplné, a její modlitba nebyla vyslyšena. Duhšásana dál pokračoval ve svém úsilí svléknout nešťastnou královnu. Ale přišla chvíle, kdy Draupadí pustila své oblečení a začala se k Pánu modlit s rukama pozvednutýma vzhůru. „Ó Pane mého srdce, Ó Kormidelníku mého života, kéž je Tvá Vůle naplněna,“ modlila se. Hleďte, síla jejího naprostého odevzdání! Boží ticho se prolomilo. Jeho Milost sestoupila na Draupadí. Jak se Duhšásana snažil svléknout její sárí, zjistil, že je nekonečné. Jeho pýcha musela políbit prach.

Boží nenaplňující Milost sestupuje, jen když nepodmíněné odevzdání člověka stoupá.

Naše odevzdání je tou nejcennější věcí. Jen Bůh si ho zaslouží. Můžeme nabídnout své odevzdání druhému člověku, ale jen proto, abychom realizovali Boha. Dosáhl-li tento člověk svého Cíle, dokáže nám na naší duchovní cestě pomoci. Nabídneme-li se však někomu jen proto, abychom ho uspokojili, pak se dopouštíme himálajského omylu. To, co bychom měli udělat, je bezvýhradně se odevzdat Pánu v něm.

Každý náš čin by měl být určen pro to, abychom potěšili Boha, a ne abychom získali uznání. Naše činy jsou příliš tajné a posvátné na to, abychom je ukazovali před ostatními. Jsou určeny pro náš vlastní pokrok, dosažení a uskutečnění.

Pro naše odevzdání neexistuje žádná hranice. Čím více se odevzdáváme, tím více se musíme odevzdat. Bůh nám dal schopnost. Podle této schopnosti od nás požaduje projevení. Projevení nad naši schopnost Bůh nikdy nepožadoval a nikdy požadovat nebude.

V úplném a naprostém odevzdání člověka je jeho realizace: jeho realizace Já, jeho realizace Boha Nekonečného.

Meditace: individuální a společná

Meditace je oko, které vidí Pravdu, srdce, které cítí Pravdu a duše, která realizuje Pravdu.

Prostřednictvím meditace si duše plně uvědomuje svůj vývoj na své věčné cestě. Pomocí meditace vidíme, jak se tvar vyvíjí do Beztvarého, konečné do Nekonečného; a vidíme, jak se Beztvaré vyvíjí do tvaru, Nekonečné do konečného.

Meditace promlouvá. Promlouvá v tichu. Odhaluje. Odhaluje aspirantovi, že hmota a duch jsou jedním, množství a kvalita jsou jedním, imanentní a transcendentální jsou jedním. Odhaluje, že život nemůže být pouhou existencí sedmdesáti nebo osmdesáti let mezi zrozením a smrtí, ale že je spíše Věčností samou. Naše zrození je významnou událostí ve vlastní existenci Boha. A stejně tak naše smrt. V našem zrození, život žije v těle. V naší smrti, život žije v duchu.

Meditace — individuální a společná. Tak jako jsou jednotlivec a společnost v podstatě jedním, stejně tak je jedním i individuální a společná meditace. Všichni jsme dětmi Boha. Naše tělo říká, že jsme lidští. Naše duše říká, že jsme božští. Bez ohledu na to, zda jsme lidští nebo božští, jsme jedním, nevyhnutelně a věčně. Jsme neoddělitelnými částmi celku. Doplňujeme celek.

Oceán je rozsáhlý. Vy vidíte jeho část. On vidí jeho část. Já vidím jeho část. Ale celá rozloha oceánu je daleko za náš dohled. Naše vidění je omezené. Avšak část, kterou vidí každý z nás, není a nemůže být od celého oceánu oddělena.

Co vytváří orchestr? Vytváří symfonickou jednotu. Rozdílné tóny rozdílných nástrojů vytváří symfonii. Tak jako každý nástroj hraje své noty, stejně tak každý jednotlivec může meditovat svým vlastním způsobem. Avšak nakonec všichni dorazí ke stejnému cíli a základní realizaci jednoty. A tato realizace není ničím jiným než osvobozením — osvobozením ze spoutání, nevědomosti a smrti.

“Tat twam asi,“ „To jsi Ty.“ To je vskutku tajemství, které můžeme odhalit v meditaci. Toto „Ty“ není vnější člověk. Toto „Ty“ je naše duše, naše Božskost uvnitř. Naše neosvícená a nebožská přirozenost se nás snaží nechat pocítit, že tělo je vše. Naše osvícená a božská přirozenost se nás snaží nechat pocítit, že naše duše, která nemá počátek ani konec, je vše. Vskutku, je to duše, která je dechem naší existence v Nebi i na zemi.

Poznání sebe sama a univerzální Poznání nejsou dvě různé věci. Všechno ve vesmíru bude naše v okamžiku, kdy realizujeme své Já. A co je tento vesmír? Je to vnější vyjádření našich vnitřních dosažení. Jsme sami svými Spasiteli. Uvnitř nás je naše spasení. Sami si vytváříme svůj osud. Obviňovat druhé z nepříznivých podmínek našeho života je pod naši důstojnost. Bohužel, toto obviňování druhých je jednou z nejstarších nemocí člověka. Adam obviňoval Evu ze svého pokušení. Ubohá Eva, co mohla dělat? Také obvinila druhého. Ne, to nesmíme dělat. Je-li čin náš, pak zodpovědnost je také naše. Pokoušet se uniknout následkům svých činů je prostě absurdní. Avšak osvobodit se od dělání chyb je moudrost; to je skutečné osvícení. Zkoušky a utrpení jsou uvnitř nás a okolo nás. My si jich prostě nesmíme všímat. Není-li tato nevšímavost účinná, musíme jim čelit. Pokud toto také není účinné, musíme je porazit teď a tady. Největší problém je, jak zkoušky a utrpení překonat. Můžeme je překonat jen neustálou aspirací a meditací. Neexistuje žádná náhrada, žádná jiná možnost.

Z meditace, je-li hluboká a jednobodová, získáváme duchovní poznání a čistou oddanost, které působí nejen současně, ale také v souladu. Cesta Bhakti, oddanosti, a cesta Džňány, znalosti, nás nakonec dovedou ke stejnému cíli. Oddanost není slepá víra. Není to nesmyslné lpění na našem vnitřním pocitu. Je to jedinečný proces duchovního rozvíjení. Poznání není něco suchého. Není to ani agresivní síla. Poznání je potrava, která energizuje naši pozemskou a nebeskou existenci. Oddanost je Blaženost. Poznání je Mír. Naše srdce potřebuje Blaženost a naše mysl potřebuje Mír, tak jako Bůh potřebuje nás, aby se mohl projevit, a my potřebujeme Boha, abychom mohli být naplněni.

Meditace — individuální a společná. Je snadné meditovat sami. Aspirant má štěstí, neboť žádná třetí osoba nestojí mezi ním a Boží Milostí. Je snadné meditovat společně. Student má přirozeně radost, když studuje ve třídě s ostatními. Také zde má aspirant štěstí, protože upřímná aspirace druhých hledajících ho může inspirovat.

Pravda, při individuální meditaci existují obtíže, neboť aspiranta může postihnout lenost. Pravda, při společné meditaci existují obtíže, neboť existuje možnost, že nevědomost a slabosti druhých mohou nevědomě napadnout tělo, mysl a srdce aspiranta.

Ať už meditujeme samostatně nebo společně, je jedna věc, kterou musíme určitě dělat: musíme meditovat vědomě. Vynakládat nevědomé úsilí je jako nutit se hrát fotbal přes svou největší neochotu. Člověk hraje, ale nemá z toho žádnou radost. Vědomé úsilí je jako hrát fotbal s největší ochotou. Člověk získává skutečnou radost. Podobně, vědomá meditace nám dává vnitřní Blaženost duše.

Nakonec každý člověk musí mít ducha božského hrdiny. Ocitne-li se sám v nejhustším lese, musí mít vnitřní sílu meditovat beze strachu. Když má meditovat na Times Square mezi davy lidí, musí mít vnitřní sílu meditovat bez toho, aniž by byl sebemíň vyrušován. Ať už sám nebo s druhými, aspirant musí spočinout ve své meditaci neotřesený a bez obav.

Má vaše duše zvláštní poslání?

Vaše duše má zvláštní poslání. Vaše duše si ho je nanejvýš vědoma.

Mája, iluze nebo zapomnění, vás nechává pocítit, že jste koneční, slabí a bezmocní. To není pravda. Vy nejste tělo. Vy nejste smysly. Vy nejste mysl. Ty jsou všechny omezené. Vy jste duše, která je neomezená. Vaše duše je nekonečně mocná. Vaše duše vzdoruje veškerému času a prostoru.

Dokážete někdy realizovat svou duši? Můžete si být své duše plně vědomi a sjednotit se s ní? Zajisté můžete. Protože ve skutečnosti nejste ničím jiným než duší. Je to vaše duše, co představuje přirozený stav vědomí. Ale pochybnost dělá realizaci duše obtížnou. Pochybnost je neplodný boj člověka ve vnějším světě. Aspirace je plodná jistota hledajícího ve vnitřním světě. Pochybnost bojuje a bojuje. Nakonec porazí můj vlastní záměr. Aspirace letí vzhůru k nejvyššímu. Na konci své cesty dosahuje Cíle. Pochybnost je založena na vnějším pozorování. Aspirace je založena na vnitřním prožitku. Pochybnost končí selháním, protože žije v konečné fyzické mysli. Aspirace končí úspěchem, protože žije ve stále stoupající duši. Život aspirace je životem Míru. Život aspirace je životem Blaženosti. Život aspirace je životem božského Naplnění.

Abyste poznali své zvláštní poslání, musíte jít hluboko dovnitř. Naděje a odvaha vás musí na vaší neúnavné cestě doprovázet. Naděje probudí vaši vnitřní Božskost. Odvaha pomůže vaší vnitřní Božskosti rozkvést. Naděje vás inspiruje k tomu, abyste snili o Transcendentálním. Odvaha vás inspiruje k tomu, abyste projevili Transcendentální zde na zemi.

Abyste cítili, co je vaše zvláštní poslání, musíte vždy tvořit. Toto vaše tvoření je něco, čím se nakonec stanete. Nakonec si uvědomíte, že vaše tvoření není nic jiného než vaše sebeodhalení.

Pravda, existuje tolik poslání, kolik je duší. Avšak všechna poslání jsou naplněna až poté, co duše dosáhnou určitého stupně dokonalosti. Svět je božská hra. Každý zúčastněný sehrává v jejím úspěchu nějakou část. Role sluhy je stejně důležitá jako role pána. V dokonalosti každé jednotlivé části spočívá společné naplnění. A zároveň se individuální naplnění stává dokonalým až tehdy, když si člověk vytvoří své neoddělitelné spojení a uskuteční svou jednotu se všemi lidskými bytostmi na světě.

Jste jedním od paty svých nohou až po vrcholek své hlavy. Přesto se na jednom místě nazýváte uši, na jiném místě se nazýváte oči. Každé místo na vašem těle má své vlastní jméno. A co je divné, ačkoliv jsou to všechno části stejného těla, jedna část nemůže provádět činnost druhé části. Oči vidí, ale nedokáží slyšet. Uši slyší, ale nedokáží vidět. A tak tělo, i když je jedno, je také mnohým. Podobně, ačkoliv Bůh je jeden, projevuje Sám Sebe v mnoha podobách.

Bůh nám říká naše poslání. My však nerozumíme jazyku Boha, a tak On musí být svým vlastním tlumočníkem. Když nám druzí vyprávějí o Bohu, nikdy nám plně nedokáží říci, co Bůh je. Oni nesprávně vysvětlují a my nesprávně chápeme. Bůh mluví v tichu. On také tlumočí své poselství v tichu. A tak také naslouchejme a vnímejme Boha v tichu.

Má vaše duše zvláštní poslání? Ano. Vaše poslání je v nejvnitřnějších zákoutích vašeho srdce a vy ho tam musíte najít a naplnit. Pro naplnění vašeho poslání nemůže existovat žádný vnější způsob. Jelen má ve svém těle pižmo. Cítí ho a je okouzlen, a tak se snaží najít jeho zdroj. Běhá a běhá, ale jeho zdroj nedokáže najít. Ve svém nekonečném hledání ztrácí veškerou svou energii a nakonec umírá. Avšak zdroj, který tak zoufale hledal, byl uvnitř něj. Jak by ho mohl najít někde jinde?

Stejně tak je to s vámi. Vaše zvláštní poslání — kterým je naplnění vaší Božskosti — není mimo vás, ale uvnitř vás. Hledejte uvnitř. Meditujte uvnitř. Objevíte své poslání.

Jak daleko jsme od realizace?

Avidyaya mrityum tirtha vidyaya amritam snute. „Nevědomostí procházíme smrtí, poznáním dosahujeme Nesmrtelnosti.“ Toto je vskutku velké uskutečnění, velká realizace.

Realizace znamená odhalení Boha v lidském těle. Realizace znamená, že člověk sám je Bůh.

Naneštěstí člověk není sám. Má touhu a touha má obrovskou sílu. Nicméně mu nedokáže dát trvalou radost a mír. Touha je konečná. Touha je slepá. Snaží se spoutat člověka, jehož rodným právem je být neomezený. Boží Milost, která v člověku působí pro své plné projevení Boha, je nekonečná.

Realizace pramení z vítězství nad sebou samým. Roste ve své jednotě s Bohem. Naplňuje se v objetí konečného a Nekonečného.

My jsme hledající Nejvyššího. To, co potřebujeme, je úplná realizace. S malou realizací můžeme jednat nanejvýš jako kočka. S úplnou realizací dokážeme pohrozit nevědomosti jako řvoucí lev.

V okamžiku, kdy řeknu „mé tělo“, odděluji se od těla. Toto tělo prochází dětstvím, dospíváním, dospělostí a stářím. Nejsem to skutečně já. Skutečné „Já“ zůstává vždy neměnné. Když říkám, že jsem ztloustl nebo zhubl, mluvím o těle, které ztloustlo nebo zhublo, ale ne o vnitřním „Já“, které je věčné a nesmrtelné.

Realizace říká, že neexistují takové věci jako spoutání a svoboda, na které se tak často odvoláváme ve svém každodenním životě. Co ve skutečnosti existuje, je vědomí — vědomí na různých úrovních, vědomí těšící se ze svých různých projevení. Dokud si myslíme, že žijeme v otroctví nevědomosti, máme volnost cítit, že můžeme stejně tak přebývat na svobodě, pokud budeme chtít. Nechává-li nás spoutání pocítit, že svět je místem utrpení, potom nás svoboda bezpochyby může nechat pocítit, že svět není nic jiného než blažené vědomí Brahman. Avšak realizace nás nechává pocítit Sarvam khalvidam Brahma. „Vše, co se rozprostírá, je Brahman.“

Abychom si uvědomili, co je to realizace, nejprve musíme milovat své vnitřní Já. Druhým krokem je milovat realizaci jako takovou. To je láska, která probouzí duši. To je láska, která osvěcuje naše vědomí. Miluj a budeš milován. Realizuj a budeš naplněn.

Realizace je naše vnitřní lampa. Necháme-li tuto lampu svítit, přenese svou jasnou záři na celý svět. My všichni bez výjimky máme sílu seberealizace, jinými slovy, realizace Boha. Popírat tuto pravdu znamená nemilosrdně se podvádět.

Pravdu realizujeme, nejen když radost naplňuje naši mysl, ale také když utrpení zahaluje naše srdce, když nás smrt vítá na své temné hrudi, když Nesmrtelnost pokládá naši existenci do klína přeměny.

Jak daleko jsme od Realizace? Odpověď můžeme poznat podle míry, do jaké jsme se odevzdali Boží Vůli. Není žádný jiný způsob, jak to poznat. Také musíme vědět, že každý den svítá s novou realizací. Život je neustálou realizací pro toho, jehož vnitřní oko je otevřené.

Proč chceme realizovat Boha? Chceme realizovat Boha, protože jsme ze sebe vědomě udělali cesty, kterými mohou proudit plody realizace Boha. Samotné naše tělo je božský přístroj, proto potřebuje mazat. Realizace je božský olej, který dělá svou práci nanejvýš účinně.

Realizace může být dosažena Boží Milostí, milostí Gurua a aspirací hledajícího. Boží Milost je déšť. Milost Gurua je semeno. Aspirace hledajícího je pěstování. Hle, skvělou úrodou je Realizace!

Úloha čistoty v duchovním životě

Čistoto! Čistoto! Čistoto! Milujeme tě. Chceme tě. Potřebujeme tě. Zůstávej v našich myšlenkách! Zůstávej v našich činech! Zůstávej v dechu našeho života!

Jak být čistí? Můžeme být čistí pomocí sebeovládání. Můžeme ovládat své smysly. Je to neuvěřitelně těžké, ale není to nemožné.

„Budu ovládat své smysly. Porazím své vášně.“ Tento přístup nám nemůže přinést to, co opravdu chceme. Hladový lev, který žije v našich smyslech, a nenasytný tygr, který žije v našich vášních, od nás neodejdou pouhým opakováním myšlenky: „Budu ovládat své smysly a porazím své vášně.“ Takovýto přístup není nic platný!

To, co musíme udělat, je soustředit svou mysl na Boha. K našemu naprostému úžasu, náš lev a tygr, nyní zkroceni, odejdou sami od sebe, jakmile uvidí, že jsme příliš zchudli na to, abychom je krmili. Ve skutečnosti jsme ale nezchudli ani v nejmenším. Naopak, nekonečně jsme zesílili a zbohatli, neboť Boží Vůle posiluje naše tělo, mysl a srdce. Soustředit své tělo, mysl a srdce na Božské je tím správným přístupem. Čím blíže jsme ke světlu, tím dále jsme od temnoty.

Čistota nepřijde najednou. Vyžaduje to čas. Musíme se ponořit hluboko dovnitř a s bezmeznou vírou ztratit sebe sama v rozjímání o Bohu. Nemusíme chodit za čistotou, čistota přijde za námi. A nepřijde sama. Vezme s sebou trvalou radost. Tato božská radost je jediným smyslem našeho života. Bůh plně odhaluje a bezvýhradně projevuje Sám Sebe, jedině když máme tuto vnitřní radost.

Svět nám dává touhy. Bůh nám dává modlitby. Svět nám dává spoutání. Bůh nám dává svobodu: svobodu od omezení, svobodu od nevědomosti. My jsme hráčem. Můžeme hrát buď fotbal, nebo kriket. Máme svobodnou volbu. Stejně tak jsme to my, kdo si může ke hře vybrat buď čistotu, nebo nečistotu. Pánem hry je hráč, a ne obráceně.

Nejsnazším a nejúčinnějším způsobem, jak dosáhnout čistoty, je opakovat mantru. Mantra je semenný zvuk. Mantra je dynamická síla v podobě vibrujícího zvuku.

Teď si řekneme, co je to džapa. Džapa je opakování mantry. Chcete čistotu, že? Potom právě teď opakujte jméno Boha pětsetkrát. To je naše mantra. Udělejme to všichni.

(hledající se připojili ke Sri Chinmoyovi v opakování mantry)

Děkuji. Daří se nám to. Teď, prosím, každý den zvyšte počet o sto. To znamená, že zítra budete jméno Boha opakovat šestsetkrát a pozítří sedmsetkrát. Můj výpočet mi říká, že ode dneška za týden budete jméno Boha opakovat dvanáctsetkrát. Od toho dne, prosím, začněte každý den snižovat počet o sto, dokud se znovu nedostanete na pět set. Prosím, pokračujte v tomto cvičení, týden po týdnu, jen jeden měsíc. Ať už chcete své jméno změnit nebo ne, svět vám dá nové jméno. Bude vás nazývat jménem Čistota. Uslyšíte to svým vnitřním uchem. Překoná to vaši nejpošetilejší představivost.

Ať nás nic neznepokojuje. Ať nám nečistota našeho těla připomíná spontánní čistotu našeho srdce. Ať nám naše vnější konečné myšlenky připomínají naši vnitřní nekonečnou Vůli. Ať nám četné nedokonalosti naší mysli připomínají neomezenou Dokonalost naší duše.

Současný svět je plný nečistoty. Zdá se, že čistota je měna z jiného světa. Je těžké získat tuto čistotu, avšak jakmile ji jednou získáme, mír je náš, úspěch je náš.

Postavme se světu tváří v tvář. Berme život tak, jak přichází. Náš Vnitřní kormidelník je neustále bdělý. Proudy našeho vnitřního a duchovního života poplynou vždy nepovšimnuté, bez překážek, bez obav.

Bůh může být neznámý, ale není nepoznatelný. Naše modlitby a meditace nás vedou k tomuto neznámému. Pláčeme po svobodě. Ale kupodivu si neuvědomujeme skutečnost, že v sobě již máme nesmírnou svobodu. Podívejte! Bez jakékoliv obtíže dokážeme zapomenout na Boha. Dokážeme si Ho nevšímat a můžeme Ho dokonce popírat. Ale Boží Soucit říká: „Mé děti, nehledě na to, co děláte nebo říkáte, Mé Srdce vás nikdy neopustí. Chci vás. Potřebuji vás.“

Matka drží dítě za ruku. Ale je to dítě, kdo musí kráčet, a ono kráčí. Ani ten, kdo je vlečen, ani ten, kdo vleče, nemůže být šťastný. Podobně Bůh říká: „Mé božské děti, ve vašem vnitřním životě vám dávám inspiraci. Jste to vy, kdo musí s nejčistším srdcem aspirovat, abyste dosáhly Zlatého Za.“

Dvě tajemství: reinkarnace a evoluce

Abychom porozuměli tajemstvím reinkarnace, evoluce a přeměny, musíme nejprve porozumět nejvýznamnějšímu tajemství: tajemství karmy.

Karma je sanskrtské slovo, které znamená čin. Srdce ho může provádět, mysl ho může provádět, tělo ho může provádět.

Existují tři druhy karmy: sančita karma, prarabdha karma a agami karma.

Sančita znamená nahromaděná. Vědomě nebo nevědomě čekáme na plody karmy, kterou jsme zaseli svými minulými myšlenkami, slovy, činy a přáními. Sančita karma je nahromadění činů, které jsme udělali v nějakém minulém životě nebo v tomto životě, jejichž výsledky ještě nebyly projeveny, jejichž následky ještě nebyly vytvořeny.

Prarabdha karma je osud nebo určení jako výsledek činů udělaných v kterémkoliv dřívějším zrození. Karmické následky již začaly, ale ještě nejsou dokončeny a pro své dokončení vyžadují znovuzrození. Prarabdha karma je ta část sančita karmy, která již začala nést plody. V tomto životě začínáme sklízet plody své minulé karmy a zároveň zasíváme nová semena pro budoucí sklizeň.

Agami znamená budoucí nebo přibližující se. Agami karma může být uskutečněna teprve poté, co člověk dosáhne duchovní dokonalosti, když není svázán ani kouzlem zrození, ani nástrahami smrti. Člověk jedná proto, aby pomáhal lidstvu. Aby osvobozená duše naplnila Božské zde na zemi, hraje v tomto případě významnou úlohu v Božské Hře, která nezná žádný začátek, žádný konec.

Víme, že existuje nějaká Bytost, kterou nazýváme Bůh. Víme, že existuje něco, čemu říkáme duše. Byl to velký americký filozof Emerson, kdo řekl: „Bůh je nekonečný kruh, jehož střed je všude, ale jehož obvod není nikde.“ Můžeme říci, že tímto středem je duše člověka.

Duše je věčné bytí. Jaké je její spojení s reinkarnací? Člověk by mohl o reinkarnaci napsat nekonečné strany, o tom hrozivém konceptu, o kterém se tak velmi mluví a který je stejně tak velmi zpochybňován. Pokusme se porozumět v jedné krátké větě podstatě věci. Reinkarnace je proces, kterým se duše vyvíjí; existuje kvůli růstu a vývoji duše.

Všichni známe teorii Charlese Darwina o evoluci druhů. Je to změna ve fyzickém organizmu od nižšího k vyššímu, od jednoduššího ke složitějšímu. Duchovní evoluce probíhá paralelně s fyzickou evolucí. Duše existuje ve všech bytostech. Pravdou je, že je božská a nesmrtelná. Ale má své vlastní nutkání být úplnější, více naplňující a více božská. Proto musí v procesu svého vývoje procházet od nejméně dokonalého těla k nejvíce dokonalému tělu. Na každé úrovni na sebe bere pravou hodnotu všech svých pozemských zkušeností. Takto duše roste a obohacuje se a její Božskost se stává úplnější, harmoničtější a dokonalejší.

Reinkarnace nám říká, že jsme nepřišli z ničeho. Naše současnost je výsledkem toho, co jsme ze sebe sami udělali v minulosti. Jsme důsledkem svých minulých inkarnací.

„Mnoho zrození je zanecháno za mnou a za tebou, ó Ardžuno! Všechny je znám, avšak ty své neznáš.“ Tak řekl božský Sri Krišna ještě nerealizovanému Ardžunovi.

Evoluce je spojnice mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Jsem člověk. Musím vědět, že nejenže jsem byl svým otcem, ale také budu svým synem. Problémy jsem měl. Ty jsi je měl. On je měl. Žádná výjimka! Čelili jsme jim. Čelíme jim dokonce i dnes. Avšak nepochybně je vyřešíme.

Co je cílem života?

Cílem života je uvědomit si Nejvyšší Skutečnost. Cílem života je být vědomým vyjádřením Věčné Bytosti.

Život je evoluce. Evoluce je postupné rozvíjení se zevnitř. Každý život je svět sám o sobě. Vskutku, každý život je mikrokosmem. Cokoliv dýchá v rozlehlém vesmíru, dýchá také v každém jednotlivém životě.

Existují dva životy: vnitřní a vnější. Vnější život mluví o svých zásadách a potom se snaží jednat. Mluví neustále, ale provádí jen velmi málo z toho, o čem mluví. Vnitřní život nemluví. Jedná. Jeho spontánní čin je vědomým projevením Boha.

Náš život má dvě skutečnosti: exoterickou a esoterickou. Exoterická skutečnost se zabývá vnějším světem. Vnější skutečnost se snaží naplnit sebe sama tím, že sytí touhy a podněcuje pudy. Esoterická neboli vnitřní skutečnost nachází naplnění v ovládání pudů a poražení tužeb, v plavbě po rozlehlém moři Osvobození.

Život je existence. Obyčejná existence pochází z hlubší Existence. Existence nemůže pocházet z neexistence. Život přichází od Boha. Život je Bůh. Měli bychom dělat dvě věci: měli bychom studovat život nanejvýš oddaně a žít život nanejvýš božsky.

Musíme mít dvě věci: představivost a inspiraci. Život bez představivosti je životem uvěznění. S křídly představivosti se musíme pokusit letět do světa Za. Život bez inspirace je životem ustrnutí. S dynamismem neustálé inspirace dáváme životu nový význam a činíme jej nesmrtelným.

Cílem života je realizovat Boha. Realizace nemůže nikdy přijít k člověku, který je nečinný. O Realizaci musíme usilovat. Musíme za ni zaplatit její cenu. Jiná možnost není. Jedna věc je nanejvýš důležitá: tím, že budete druhým říkat, že jste realizovaná duše, můžete druhé přesvědčit, můžete podvést dokonce i své vlastní srdce, ale nemůžete podvést Boha.

První nezbytností pro realizaci Boha je mír. Mír je založen na lásce: na lásce k lidstvu a lásce k Bohu. Mír je také založen na nelpění. Žádná žízeň po zisku, žádný strach ze ztráty, hle, mír je váš. Mír je také založen na zříkání se. Toto zříkání se není zříkáním se světského vlastnictví, ale zříkáním se omezení a nevědomosti. Takový mír je pravým Mírem, jenž není ovlivněn povykem světa, vnějšího či vnitřního.

Když máte tento božský Mír, Realizaci nezbývá nic jiného než zaklepat na dveře vašeho srdce. Abych byl přesnější, Lotos Realizace začne ve vašem srdci rozkvétat lístek po lístku. Chrámy, kostely a synagogy nejsou pro Realizaci Boha nezbytné. Ani písma a kázání nejsou potřebné. Co je nutné, je meditace. Tato meditace vám umožní realizovat Boha Nekonečného uvnitř vaší duše, srdce, mysli a těla.

Cílem života je žít božský život. Žijeme v tomto světě. Víme, že nejen chlebem živ je člověk. Potřebuje duši, aby mohl žít ve světě Božské Skutečnosti. Jedině duše má schopnost vidět a cítit známé a Neznámé, existující a neexistující, sen minulosti, dosažení přítomnosti a naději budoucnosti.

Přijměme vnitřní život, duchovní život. Chyby jsou na naší cestě nevyhnutelné. Úspěch bez úsilí je nemožnost sama. Bez práce není pokroku. Musíme vítat zkušenosti, protože bez zkušeností se nic nenaučíme. Zkušenost může být buď povzbuzující, nebo odrazující. Avšak je to zkušenost, co z nás činí pravou bytost, co nám ukazuje pravý význam samotné naší existence.

Buďme všichni skutečně duchovní. Realizujme Boha pomocí svého neustálého spojení s Ním. Na svou meditaci nemusíme mít určitý čas nebo místo. Musíme překonat nutnost času a prostoru. Když jdeme hluboko dovnitř, cítíme, že jeden okamžik nemůže být oddělen od druhého, jedno místo nemůže být odděleno od druhého. Aspirujme proto, abychom žili ve Věčném Nyní Realizace Boha, ve věčném Nyní Snu a Skutečnosti Boha. Tento Sen je Snem stále překonávajícího Překonávání. Tato Skutečnost je Skutečností stále rozkvétajícího Odhalení.

Co je duchovnost?

Duchovnost je univerzálnost Pravdy, Světla a Blaženosti. Duchovnost je vědomá nezbytnost Boha. Duchovnost je neustálá příležitost uskutečnit a dokázat, že my všichni můžeme být stejně velcí jako Bůh.

Bůh je Blaženost. Blaženost je dechem duše. Bůh nechce vidět tvář smutku. Bůh nám dá nekonečnost v okamžiku, kdy jsme připraveni nabídnout Mu i jen pouhý záblesk blaženosti naší duše.

Svět je plný smutku. Jsme za to zodpovědní. Naše pocity sebezájmu a sebedůležitosti jsou za to plně zodpovědné. Individuální vědomí se musí rozšířit. Člověk potřebuje inspiraci. Člověk potřebuje čin. Duchovnost potřebuje člověka. Duchovnost potřebuje naprosté naplnění. Duchovnost má vnitřní oko, které spojuje každou podmínku života s vnitřní jistotou. Člověk může svými duchovními myšlenkami vytvářet a změnit své vnější podmínky. Jen pro toho, kdo chová Boha ve svých myšlenkách a činech, je Bůh živoucí Skutečností.

Duchovnost má tajný klíč k otevření Brány Božského. Tímto klíčem je meditace. Meditace zjednodušuje náš vnější život a posiluje náš vnitřní život. Meditace nám dává přirozený a spontánní život. Tento život se stává tak přirozeným a spontánním, že nemůžeme dýchat, aniž bychom si byli vědomi své vlastní Božskosti.

Meditace je božský dar. Je to přímá cesta, neboť vede aspiranta k Tomu, od něhož přišel. Meditace nám říká, že náš lidský život je tajnou a posvátnou věcí, a potvrzuje naše božské dědictví. Meditace nám dává nové oko, abychom viděli Boha, nové ucho, abychom slyšeli Hlas Boha, a nové srdce, abychom cítili Přítomnost Boha.

Duchovní život není záhon růží; není to ani záhon trní. Je to záhon skutečnosti a nevyhnutelnosti. Ve svém duchovním životě vidím úlohu ďábla a úlohu svého Pána. Má-li ďábel pokušení, můj Pán má Vedení. Má-li ďábel odpor, můj Pán má Pomoc. Má-li ďábel potrestání, můj Pán má Soucit. Pokud mě ďábel vezme do pekla, můj Pán mě vezme do Nebe. Má-li ďábel pro mě smrt, můj Pán má pro mě Nesmrtelnost.

Musíme se k Bohu modlit s plností svého srdce a se slzami ve svých očích. Musíme si vytyčit svůj cíl tak vysoko, jako je realizace Boha, neboť ta je jediným cílem naší pozemské existence. Šrí Rámakrišna říká: „Nedokáže-li ten, kdo má tu vzácnou výsadu být zrozen jako člověk, realizovat Boha v tomto životě, jeho zrození nemá význam.“

Věda dokázala zázraky. Nicméně její rozhled je omezený. Existují světy za našimi smysly; existují skrytá tajemství. Věda nemá k těmto světům přístup, věda nedokáže tato tajemství nikdy rozluštit. Avšak duchovní člověk může do těchto světů svou vnitřní vizí snadno vstoupit a tato tajemství pochopit. Přesto je duchovní člověk skutečným idealistou, který si nestaví vzdušné zámky, ale spíše má nohy pevně na zemi.

Duchovnost není pouhá tolerance. Není to dokonce ani přijetí. Je to pocit univerzální jednoty. Ve svém duchovním životě se na Božské díváme nejen jako na svého vlastního Boha, ale jako na Boha každého člověka. Náš duchovní život vytváří pevně a jistě základ jednoty v rozmanitosti.

Duchovnost není pouhý zájem o víru druhých v Boha. Je to naprosté uznání a přijetí jejich víry v Boha jako naší vlastní. Obtížné, ale nikoliv nemožné, neboť to byl zážitek a praxe duchovních Mistrů všech dob.

„Pravda“ byla problémem všech problémů v každém věku. Pravda žije ve zkušenosti. Pravda ve svém vnějším aspektu je upřímnost, pravdivost a poctivost. Pravda ve svém vnitřním a duchovním aspektu je vize Boha, realizace Boha a projevení Boha. To, co věčně dýchá, je Pravda. Duši probouzející je pláč našich upanišadských zřeců: Satyam eva jayate nanritam — „Pravda jediná vítězí, a ne nepravda.“ Požehnaná je Indie, že má toto jako své motto, svůj životní dech, své do daleka se šířící poselství univerzální Božskosti.

Duchovnost se nedá najít v knihách. Dokonce i když knihu vymačkáme, nezískáme žádnou duchovnost. Chceme-li být duchovní, musíme růst zevnitř. Myšlenky a ideje předčí knihy. Mysl probouzí myšlenky z dřímoty. Duchovnost probouzí mysl. Duchovní člověk je ten, kdo naslouchá příkazům své duše a koho strach nemůže trápit. Názory světa jsou příliš slabé, aby trápily jeho mysl a srdce. Tuto pravdu zná, cítí ji a ztělesňuje ji.

Nakonec mám otevřené tajemství pro ty, kteří se chtějí pustit do duchovního života. Toto tajemství zní: můžete změnit svůj život. Na tuto změnu nemusíte čekat roky, a dokonce ani měsíce. Začíná v okamžiku, kdy se ponoříte do moře duchovnosti. Zkuste žít životem duchovní disciplíny jeden den, jeden jediný den! Podaří se vám to.

Co je to jóga?

Co je to jóga? Jóga je jazyk Boha. Chceme-li s Bohem mluvit, musíme se naučit Jeho jazyk. Co je to jóga? Jóga je to, co nám prozrazuje Boží tajemství. Chceme-li poznat Boží tajemství, musíme se vydat cestou jógy.

Co je to jóga? Jóga je Dech Boha. Chceme-li vidět Okem Boha a cítit Jeho Srdcem, chceme-li žít v Božím Snu a znát Skutečnost Boha, chceme-li vlastnit Dech Boha, a nakonec se stát Bohem samým, jóga si nás zavolá.

Jóga je jednota. Je to jednota individuální duše s Nejvyšším Já. Jóga je duchovní věda, která nás učí, jak můžeme realizovat Nejvyšší Skutečnost v životě samém.

Co musíme udělat, je přijmout život a naplnit Božské v sobě zde na zemi. To můžeme dokázat jen překonáním svých lidských omezení.

Jóga nám říká, jak daleko jsme pokročili směrem k realizaci Boha. Říká nám také o naší předurčené úloze v kosmickém Dramatu Boha. Konečným slovem jógy je, že každá lidská duše je božským představitelem Boha na zemi.

Nyní zaměřme svou pozornost na praktickou stránku jógy. Existují různé druhy jógy: karma jóga, cesta činu; bhakti jóga, cesta lásky a oddanosti; a džňána jóga, cesta poznání. Tyto tři cesty jsou považovány za nejdůležitější druhy jógy. Existují další významné druhy jógy, avšak jsou to buď větve těchto tří, nebo jsou s nimi úzce spojeny.

Tyto tři slouží jako tři hlavní brány do Božího Paláce. Chceme-li vidět a cítit Boha nejsladším a nejdůvěrnějším způsobem, potom musíme praktikovat bhakti jógu. Chceme-li realizovat Boha v lidstvu pomocí své nezištné služby, potom musíme provádět karma jógu. Chceme-li realizovat moudrost a slávu Božího transcendentálního Já, potom musíme cvičit džňána jógu.

Jedna věc je jistá. Tyto tři cesty nás vedou k Seberealizaci v realizaci Boha a k realizaci Boha v Seberealizaci.

Bhakti jóga

Požádejte člověka, aby mluvil o Bohu, a on bude mluvit donekonečna. Požádejte bhaktu, aby mluvil o Bohu, a řekne jen dvě věci: „Bůh je veškerá Náklonnost, Bůh je veškerá Sladkost.“ Bhakta jde dokonce o krok dále. Říká: „Mohu zkusit žít bez chleba, avšak nikdy nemohu žít bez Milosti svého Pána.“

Modlitba bhakty je velice jednoduchá: „Ó můj Pane Bože, vstup do mého života se svým Okem Ochrany a se svým Srdcem Soucitu.“ Tato modlitba je nejrychlejším způsobem, jak zaklepat na Dveře Boha, a je také nejsnazším způsobem, jak vidět Boha Dveře otevřít.

Karmajogín a džňánajogín mohou trpět chvilkou pochybnosti o Boží existenci. Ale bhakta nemá žádné takovéto utrpení. Pro něj je existence Boha axiomatická pravda. Víc než to, je to spontánní pocit jeho srdce. Ale běda, také on musí procházet určitým druhem utrpení. Jeho utrpení je utrpení pocházející z oddělení od jeho Milovaného. Se slzami oddanosti svého srdce pláče po znovuvytvoření nejsladší jednoty s Bohem.

Uvažující mysl oddaného bhaktu neokouzluje. Těžkým skutečnostem života se nedaří přitáhnout jeho pozornost, natož ho pohltit. Chce žít neustále v říši opojené Bohem. Oddaný člověk cítí, že pokud on k Bohu kráčí, Bůh k němu běží. Oddaný člověk cítí, že pokud on na Boha myslí vteřinu, Bůh pro něj pláče hodinu. Oddaný člověk cítí, že pokud on jde k Bohu s kapkou své lásky, aby uhasil ustavičnou žízeň Boha, Bůh ho obklopuje mořem své Božské Lásky.

Vztah mezi oddaným člověkem a Bohem se dá jen pocítit, a nikdy ne popsat. Ubohý Bůh si myslí, že žádný člověk na zemi se ho nikdy nemůže zmocnit, neboť je jedinečný a neocenitelný. K Jeho největšímu překvapení, k Jeho nejhlubší radosti, odevzdaná oddanost Jeho uctívače se Ho dokáže zmocnit.

Jsou lidé, kteří bhaktu zesměšňují. Říkají, že Bůh bhakty není nic jiného než osobní Bůh, nekonečný Bůh s podobou, velebná lidská bytost. Těmto lidem říkám: „Proč by to bhakta neměl cítit?“ Bhakta upřímně cítí, že on je drobná kapka a Bůh je nekonečný Oceán. Cítí, že jeho tělo je nekonečně malou částí Boha, nesmírného Celku. Oddaný člověk myslí na Boha a modlí se k Bohu dle své vlastní představy. A dělá tak naprosto správně. Jen vstupte do vědomí kočky a uvidíte, že její představa všemohoucí Bytosti má podobu kočky — jen v obrovské podobě. Jen vstupte do vědomí květiny a uvidíte, že představa květiny o něčem nekonečně krásnějším je květina.

Bhakta dělá totéž. Ví, že je lidskou bytostí, a cítí, že jeho Bůh by měl být lidský v každém slova smyslu. Cítí, že jediný rozdíl je v tom, že on je omezenou lidskou bytostí a Bůh je neomezenou lidskou Bytostí.

Pro oddaného člověka je Bůh zároveň blažený a milosrdný. Radost jeho srdce ho nechává pocítit, že Bůh je blažený, a bolesti jeho srdce ho nechávají pocítit, že Bůh je milosrdný.

Pták zpívá. Člověk zpívá. Bůh také zpívá. Prostřednictvím srdce svého bhakty zpívá své nejsladší písně Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti.