Část I

Don Antonio Tarzia: My jsme zbožní lidé. Pro nás je důležité, abychom byli zbožní a pracovali pro Boha. Na druhou stranu, musím také zvládnout nakladatelství. Musím být ve svém každodenním životě manažerem a velmi aktivně pracovat.1

Sri Chinmoy: Bůh je Stvořitelem a zároveň stvořením. Je v Nebi a také na zemi. V Nebi je Stvořitelem a na zemi je stvořením. Ale Bůh, jenž je v Nebi a Bůh, jenž je na zemi, je jedna a tatáž Bytost. Když Spasitel Kristus řekl: „Já a můj otec jedno jsme,“ Kristus byl na zemi — v těle. Byl však neoddělitelně ztotožněn se Svým Otcem v Nebi.

Stvoření je projevením Stvořitele. Vaše nakladatelství je součástí stvoření. V tomto případě Bůh projevuje Svoje Světlo prostřednictvím tisku.

Nebe a země jsou jako strom a jeho plod. Tyto dva nemůžeme oddělit; jsou jedno a totéž.


  1. SCA 611-617. V této knize jsou obsaženy výňatky z rozhovoru, který se odehrál v Římě, 17. února 1990 mezi reverendem Donem Antoniem Tarziou, generálním ředitelem italského nakladatelství Edizioni Paoline, dále panem Venanziem Ciampou, spisovatelem a ředitelem italské národní televize RAI, jeho otcem Virgiliem Ciampou a Sri Chinmoyem.

Don Antonio Tarzia: Jak lze podle vás dosáhnout Boha?

Sri Chinmoy: Existují dvě hlavní cesty. Jedna cesta je cestou mysli a ta druhá je cestou srdce. O které cestě si přejete, abych mluvil? Po které cestě chcete jít?

Don Antonio Tarzia: Po cestě srdce.

Sri Chinmoy: Já mám také rád cestu srdce. Cesta srdce je tou nejbezpečnější cestou. Říkáme jí sluncem zalitá cesta. Když jsme v srdci, pláčeme. Pláčeme k Bohu, aby nám dal lásku, mír, radost. Je-li náš pláč upřímný, On nám okamžitě dá to, co chceme. Zde hraje srdce roli dítěte. Když dítě pláče po mléce nebo po nějaké hračce, jeho matka může být třeba ve vedlejším pokoji, ale ihned za ním přiběhne. Jestliže právě takovým způsobem z hloubek našich srdcí oduševněle pláčeme k Bohu po Jeho Soucitu a Lásce, On nám ji ihned dá. Náš pláč však musí být upřímný, tak jako je upřímný pláč dítěte.

Cesta srdce je cestou lásky. Vy nerozumíte angličtině a já nerozumím italštině. Ale jakmile jsem spatřil vaše oči, okamžitě jsem ve vás spatřil něco velice čistého a milujícího. A také jsem cítil, že i vy vidíte něco ve mně. To znamená, že jsme komunikovali pomocí našich srdcí. Moje srdce vstoupilo do vašeho srdce a vaše srdce vstoupilo do mého srdce.

Virgilio Ciampa: Don Antonio řekl, že některé z pojmů, které ve své filozofii používáte pro život a Boha jsou velmi podobné té, které používal svatý Pavel, vy však nejste křesťan. Jak je to možné?

Sri Chinmoy: Máme-li žízeň, všichni pijeme vodu. Různí lidé ji však označují různě. V bengálštině bych ji nazval „jal“. V italštině je to „acqua“ a ve španělštině je to „agua“. Běžíme si pro tutéž věc, ale nazýváme ji různými jmény. Když budu mít žízeň já, poběžím si pro „jal“. Když budete mít žízeň vy, poběžíte si pro „acqua“. Když bude mít žízeň on, poběží si pro „agua“. Všichni si běžíme pro stejnou věc, ale nazýváme to různými jmény.

Virgilio Ciampa: Naprosto s vámi souhlasím. Na konci těchto dvou různých cest je tentýž Bůh, je to Bůh každého a my jenom mluvíme různými dialekty.

Sri Chinmoy: Ano, cíl je vždycky stejný. Zde je cílem voda. Vy běžíte, protože máte žízeň, a já také běžím, protože mám žízeň. Ale náš cíl je stejný, a když svého cíle dosáhneme, utišíme svoji žízeň.

Venanzio Ciampa: Svatý Pavel mluvil o tom, jak se stát Ježíšem a vy, který přicházíte z úplně jiného prostředí a kultury, mluvíte o té stejné věci — pouze jinými slovy. Oba jste dosáhli svého cíle — sklenice vody, nebo Boha. Řekněte nám prosím více o duchovním poselství, které rozšiřujete.

Sri Chinmoy: Moje poselství je velice prosté. My všichni jsme Božími dětmi. V Boží Zahradě Srdce jsou růže, chryzantémy a další druhy květin. My všichni jsme květinami v boží Zahradě Srdce. Všichni každý den rozkvétáme. Protože jsme v Jeho Zahradě Srdce, jsme krásní a voníme. On nám dal krásu a vůni, abychom Mu mohli sloužit na zemi — abychom mohli sloužit Bohu stvoření.

Venanzio Ciampa: Když myslíme na problémy světa, člověka přitom napadne, jestli opravdu děláme nějaký pokrok.

Sri Chinmoy: Při skoku dalekém se stává, že vyběhneme a trochu zaváháme. Takže se vrátíme zase zpět. Jakmile se přiblížíme ke startovní čáře, řekneme si: „Podaří se mi tak dlouhý skok? Možná tu vzdálenost nezvládnu.“ Jdeme tedy ještě dále pro delší rozběh. Tentokrát skočíme a doskočíme do potřebné dálky. Ale kdybychom skočili hned napoprvé, určitě bychom tak daleko nedoskočili.

Venanzio Ciampa: Podle Nietzscheho se při kopání občas stává, že čím jdeme hlouběji, tím horší věci vykopeme.

Sri Chinmoy: Když v Indii chcete získat krásný lotos, musíte do rybníka, protože lotos roste na vodě. Ovšem jakmile vstoupíte do rybníka, vaše nohy se zaboří do bahna. Co tedy uděláte? Půjdete do rybníka, vezmete si lotos a potom si umyjete nohy.

Chcete-li růži ze zahrady, nemůžete si vzít jenom květ. Musíte si vzít také stonek, aby růže byla krásná. Jakmile se dotknete stonku, najdete trny. Ty však můžete odstranit, a přesto budete mít krásnou růži i se stonkem.

Venanzio Ciampa: Jak ale můžeme získat moudrost, abychom odstranili trny?

Sri Chinmoy: Mezi vědomostmi a moudrostí existuje určitý rozdíl. Máte-li moudrost, dokážete cokoliv. Moudrost nepochází z mysli; pochází ze srdce a z duše. Z mysli pochází intelektuální úvahy. Největším dosažením mysli je intelekt. Ale moudrost je mnohem hlubší než intelekt. Skutečná moudrost pochází ze světla duše. Podobně existuje něco, čemu se říká vůle, nezdolná vůle. Tato vůle nepochází z mysli, pochází ze srdce, z duše.

Pro lidské bytosti moudrost přestavuje něco, co lze získat studiem velkých filozofů, nebo Keatse, Byrona a Shelleyho. Já jsem přišel z chudé indické vesnice. Někdo by mohl říci: „Ach, potřebuje moudrost. Pošleme ho na Oxford nebo Cambridge a někdo mu tu moudrost dá.“ Ale to není moudrost. Jde jenom o džungli v mysli. Skutečná moudrost je v srdci.

Část II

Jaké je spojení mezi soucitem a odpuštěním?1

Sri Chinmoy: Soucit a odpuštění jsou dvě různé věci. Řekněme, že tě nějaký zlomyslný malý chlapec pořádně udeří. Můžeš ho udeřit ještě více, ale neuděláš to. Proč? Protože jsi mu odpustil. Potom vidíš jiného malého chlapce, jak stojí sám na ulici. Nedokáže přejít přes silnici, protože se bojí. V tu chvíli za ním půjdeš a pomůžeš mu. Počkáš na zelenou a převedeš ho na druhou stranu. To je tvůj soucit. Takto můžeš rozlišit odpuštění a soucit. Někdo potřebuje tvoji pomoc a ty máš dostatek sil a schopností, abys mu posloužil. V takové chvíli dáváš najevo svůj soucit. Někdo jiný není schopen porazit své špatné síly. Tady zase nabízíš svoje odpuštění. Tyto dvě božské kvality jsou v našem životě vrcholně důležité. Nejvyšší má Soucit a Odpuštění v nekonečné míře. Všude nás následuje Svým Okem Soucitu. A pomocí Svého Srdce Odpuštění nám odpouští všechny naše špatné myšlenky a činy.

K tomu bych chtěl ještě něco dodat. My musíme odpustit nejenom ostatním, ale i sami sobě. Jestliže nebudeme neustále odpouštět sami sobě, budeme sami sebou znechuceni. Musíme sami sobě odpustit se správným pochopením toho, že tutéž chybu už neuděláme; půjdeme kupředu. Dejme tomu, že jsem před několika měsíci udělal něco opravdu špatného. Teď se budu modlit k Bohu za odpuštění, odpuštění, odpuštění. Bůh mi již odpustil díky mým upřímným modlitbám, ale já sám jsem si neodpustil, protože nemám zdání, jestli mi Bůh doopravdy odpustil. Takže jsem stále viník. Bůh mi již odpustil, ale já jsem neodpustil sám sobě. Jestliže neodpustíme sami sobě, nejsme schopni jít vpřed. Díváme se jenom vzad. Musíme prominout naší minulosti; jinak nemůžeme vstoupit do budoucnosti.


  1. SCA 618-623. Na následující otázky odpověděl Sri Chinmoy v únoru 1990 v Německu.

Když jeden člen naší duchovní rodiny aspiruje více, ovlivní to ostatní členy?

Sri Chinmoy: Ano, určitě. Jsi v nějaké rodině — modlíš se a medituješ, vedeš velice dobrý život, takže když přijdu domů z práce, dostanu od tebe ohromnou inspiraci. Já zakouším vnější svět, ruch a shon života. Pozoruji, jak se všichni lidé chovají jako neklidné opice. Ale jakmile přijdu domů, vidím tě, jak se velice míruplně modlíš a medituješ. Tvoje inspirace mě ovlivňuje a pomáhá mi, abych byl jako ty. Samotná tvoje přítomnost je zdrojem inspirace.

Když naproti tomu ve stejné rodině máš bratra, který každý den krade a dělá nedobré věci, lidé budou mluvit špatně o celé rodině. Takže i on tě ovlivňuje. Jeden bratr je velice duchovní. Představuje pro tebe velice, velice oduševnělou inspiraci. Když jsi s tím druhým bratrem, tvoje vědomí ihned klesne. Samotná jeho přítomnost tě zneklidňuje, protože nevede morální život, duchovní život. Dělá něco nebožského.

Dva žáci se právě takto podobají těm dvěma bratrům. Jeden dobrý žák se modlí a medituje, projevuje Lásku Nejvyššího. Ten druhý nemá čas meditovat ani jednou za tři měsíce. Nechodí pravidelně do Centra. Chceš být jako on? Jakmile ho vidíš, tvoje inspirace mizí. Je velice obtížné udržet si inspiraci, když vidíš někoho neinspirujícího. Vidíš-li někoho, kdo aspiruje, projevuje Nejvyššího a vede opravdový duchovní život, už jeho samotná přítomnost tě bude inspirovat. Řekněme, že jdeš po ulici a proti tobě kráčejí tři lidé. Ty o jejich povahách nemusíš nic vědět, ale můžeš okamžitě pocítit spřízněnost s jedním z nich, protože ten člověk se dotkl tvého srdce. Tvoje srdce na vnitřní úrovni ví, že ten člověk dělá něco dobrého, aby inspiroval celé lidstvo.

Na stromu života je mnoho větví. Jsou-li všechny větve v dobrém stavu, dostaneš radost. Ale když jedna nebo dvě větve nejsou v dobrém stavu, radost nezískáš. Totéž platí pro tvoje tělo. Člověk má sklon se dívat na tu nejslabší část. Jakmile vidíme na našem těle něco, co je slabé nebo nefunkční, přitáhne to naši pozornost. Lidská přirozenost se nedívá na tu jasnou stranu, na božské věci. Lidská přirozenost vždy pozoruje nedostatky. Takže nejlepší je pohybovat se v přítomnosti lidí, kteří jsou inspirující a které i ty můžeš inspirovat. Ti lidé, kteří neaspirují, ale chtějí aspirovat, by se měli pokusit spřátelit s lidmi, kteří aspirují. Dobří lidé by se měli stýkat s lepšími a nejlepšími a špatní lidé by se měli začít stýkat s dobrými. Vždycky se snažte stýkat s lidmi, kteří jsou duchovně výše než vy. Nesestupujte a nestýkejte se s lidmi, kteří neaspirují. Když se někdo topí, natáhneš ruku a pomůžeš mu. Ale když sám spadneš do vody, kdo ví, co se stane? Můžeš se utopit také.

Mám pocit, že předtím, než jsem vstoupil na tuto cestu, jsem meditoval lépe.

Sri Chinmoy: Občas nemůžeš dobře rozeznat, kdy medituješ dobře. Řeknu ti příklad. Když jedeš autem na letiště, jedeš rychle, abys tam byl včas. Než nastoupíš do letadla, máš pocit, že se pohybuješ velice rychle, potom vyřizuješ odbavení, pořád samý spěch, spěch, spěch. Tato příprava je nezbytná. Potom nastoupíš do letadla, a to letí velice rychle, ale ty máš pocit, že se vůbec nepohybuje. V některých případech chápeme přípravu na meditaci jako samotnou meditaci. Je pravda, že taková příprava je také součástí meditace, ale není to opravdová meditace.

Ty jsi velice spokojený s přípravou. Ale když teď medituješ, nemusíš tak usilovně pracovat jako v dobách, než jsi mě spatřil. Teď jsi v letadle. Třebaže se letadlo pohybuje velice rychle, nemáš pocit rychlosti. Tvoje mysl ti říká, že když jsi běžel a pohyboval se vpřed, byla to skutečná meditace. Ne, toto je skutečná meditace. Někteří lidé mají pocit, že budou schopni potěšit Boha, jenom když si odseknou ruce a nohy, ale to Bůh nechce. Bůh si přeje, abychom šli za Ním velice normálním, přirozeným způsobem. Teď je tvoje meditace normální a přirozená.

Můj syn před několika lety zemřel a já jej stále postrádám.

Sri Chinmoy: Musíš cítit, že existuje Někdo a ten miluje tvého syna nekonečně více než ty. V této inkarnaci jsi měla svého syna asi dvacet let. Nyní je se svým Nebeským Otcem. Ale když půjdeš hluboko dovnitř, zjistíš, že Bůh jej miluje mnohem více než ty. Řekněme, že tvůj manžel někde cestuje. Musí nějaký čas pracovat v Indii. Má velice rád vašeho syna, a i ty jej máš velice ráda. Protože máš jednotu se svým manželem, dovolíš synovi, aby byl se svým otcem.

Nyní tedy místo Indie mysli na jiné místo, na Nebe. Tvůj syn tam odešel, aby byl se svým Nebeským Otcem, jenž je Otcem každého. Je-li tedy s mým Otcem, tvým Otcem, Otcem každého, jak bych se na Otce mohl zlobit? On ho vzal k sobě, aby byl s ním, díky Jeho Náklonnosti, Soucitu, Lásce a Zájmu o tvého syna. Budeš žárlit na někoho, kdo chová k tvému synovi více náklonnosti, více soucitu a více lásky? Ne, budeš velice šťastná, že ten, který je ti nejdražší, je také nejdražší Někomu jinému.

Dovol mi, abych ti řekl příběh. Není to zábavný, ale osvěcující příběh. Měl jsem jednoho zubaře. Mluvil se mnou patnáct minut a pracoval pět minut. Jeden příběh, který mi vypravoval, byl velice osvěcující. Jednou byli dva bratři, kteří si byli velice blízcí. Velice se navzájem milovali. Když jeden bratr zemřel, ten zubař se ptal toho druhého: „Nepostrádáš svého bratra, jenž ti byl tak blízký? Jak se cítíš?“ Bratr odpověděl: „Proč bych ho měl postrádat?“ Zubař byl v šoku. Řekl: „Ty nepostrádáš svého nejdražšího bratra? Myslel jsem, že jste se měli rádi. Byli jste pořád spolu. Vypadalo to, že k sobě navzájem chováte velikou lásku.“

Bratr odpověděl: „Ty mi nerozumíš. Můj bratr měl mnoho přátel, ale mě měl nejraději. Jeho láska ke mně zdaleka překonávala jeho lásku k ostatním. Neopustil by mě, kdyby byl nenašel Někoho, kdo jej miluje nekonečně více než já. Takže pokud ke svému bratrovi chovám opravdovou, čistou lásku, měl bych být šťastný, že můj bratr našel Někoho, kdo jej miluje mnohem více než já.“

Když naši blízcí odejdou, trpíme. Musíme ale cítit, že existuje Někdo, ať už v Nebi nebo v našich srdcích, kdo naše blízké miluje nekonečně více než my. Až přijde náš čas, také za Ním půjdeme. Teď nastal čas pro toho dotyčného člověka.

Jak můžeme posílit naše jemné nervy?

Sri Chinmoy: Občas jsou naše jemné nervy slabé a my je musíme posílit. Když medituješ, několik minut — řekněme čtyři nebo pět — se velice, velice tiše a vědomě nadechuj a vydechuj, nadechuj a vydechuj. To je jeden způsob, jak posílit naše jemné nervy. Existují ještě jiné způsoby, ale tento je nejsnazší a nejúčinnější: posadit se zpříma, a tak tiše, jak je jen možné se nadechovat a vydechovat. To pomůže jemným nervům, aby zesílily.

Mám svého profesora velice rád, ale občas mám pocit, že je polapen ve své vlastní mysli.

Sri Chinmoy: Nemusíš říkat svému profesorovi, aby vedl prostý život. Pouze mu řekni, aby se podíval na nějaké dítě nebo na člověka, který je velice, velice prostý ve všech směrech. Když takový člověk mluví, plyne z něj veliká prostota. Potom tento profesor může získat inspiraci, aby byl více prostý. Můžeš jít se svou vlastní prostotou a postavit se před něj. Ty jsi mladý a máš velikou prostotu. Před tebou bude profesor se všemi svými intelektuálními schopnostmi a kvalitami. Ale jakmile mu nabídneš prostý, oduševnělý úsměv, určitě od tebe pocítí ohromnou radost. Právě takový úsměv nebude schopen nikomu nabídnout. Ty se na něj spontánně usměješ, což je pro tebe normální a přirozené. Ten profesor prostudoval miliony knih. Na intelektuální úrovni zná celý svět, ale jakmile se usměješ, určitě uvidí a ucítí, že něco nemá: tvoji prostotu. Tvoje prostota má v sobě ohromnou krásu. V tomto smyslu je žebrákem. On si uvědomí — pokud je upřímný — že tu věc, kterou obdivuje, sám nemá.

Jakmile vidíme něco, co má duchovní krásu, chceme to získat pro sebe. Když vidíme nádhernou květinu, nechceme snad mít její krásu a vůni ve svém vlastním srdci? Když se modlíme a meditujeme, nechceme snad mít rozlehlost oblohy uvnitř nás? Když ptáci létají, necítíme snad, že naše vnitřní bytost by se měla těšit svobodě, aby nás nemohly spoutat obyčejné myšlenky? Všechno, co je dobré, obdivujeme a pokoušíme se to vnést do našich vlastních životů. Nejde o to, že bychom se toho snažili zmocnit; my se s tím ztotožňujeme. Já jsem duchovní člověk a vy jste v mé lodi. Viděli jste ve mně něco dobrého; to je důvod, proč se snažíte ztotožnit s mým vědomím. Takže pokud je tvůj profesor opravdu dobrý člověk, spatří uvnitř tvého oduševnělého úsměvu něco velice cenného — tvoji prostotu.

Čím více intelektuálně rosteme, tím dříve ztrácíme naši prostotu, upřímnost, a tak podobně. Člověk může mít osvícenou mysl, aniž by přečetl miliony knih. Když je mysl připravena přijmout světlo seshora nebo zevnitř, když touží po něčem, co je za hranicí jejího současného chápání, zasvitne osvícení. Intelektuálové mají vždycky pocit, že vědí všechno. Nemají vnitřní hlad poznat něco víc, ale jejich srdce vždy touží po něčem větším. Na mentální úrovni bude vždy nějaký další intelektuální gigant, který má více vědomostí, třebaže toto jejich mysli obtížně přijímají. Ale když srdce vidí něco nádherného nebo někoho duchovního, vždy se snaží stát se tou krásou nebo napodobit toho člověka.

Vraťme se k tvé otázce — samotná tvoje přítomnost, tvůj život, který je zaplaven prostotou, určitě dá tvému profesorovi radost. On takovou radost nemá. Po radosti toužíme všichni.

Část III

Minulý rok se ve světě odehrály ohromné změny, zejména ve východní Evropě. Uvědomí si někdy svět, že tyto změny se odehrály díky přítomnosti některých osvícených duchovních Mistrů? Dojde k takovému poznání na vnější úrovni?1

Sri Chinmoy: Já cítím, že svět plně uzná duchovní světlo. Kterýkoli člověk, ztělesňující duchovní světlo, bude v blízké nebo vzdálené budoucnosti uznávaný. Existuje několik duchovních postav, které jsou schopné pracovat prostřednictvím vnímavých, neobyčejně vnímavých nástrojů, jakým je prezident Michal Gorbačov. Nemusí být ve světě živých. Někteří mohou být na fyzické úrovni, jiní mohou posílat svoje světlo z vyšších úrovní, z Nebe.

Vrcholně důležité je, že se takové dosažení podaří, nikoli to, kdo jej dosáhl. V minulém roce byly dosaženy velice významné věci. Bude ještě několik dalších, které zdaleka překonají předchozí dosažení, protože svět v procesu evoluce dostane nebo sám dá jenom jasnější, více osvěcující a více naplňující zkušenosti. A zatímco svět bude dostávat tyto vznešené zkušenosti Shůry, sám nabídne buď vděčnost, nebo alespoň uznání těm božským silám, které trpělivě a úspěšně pracovaly uvnitř a prostřednictvím pozemských lidských bytostí. Svět si vědomě uvědomí existenci těchto božských sil.


  1. SCA 624-626. Následující otázky zodpověděl Sri Chinmoy na Jamaice, v New Yorku 10. března 1990