Část I

Vzniká neposlušnost z nedostatku jednoty s Nejvyšším v tobě?1

Sri Chinmoy: Ano, to je naprostá pravda! Pokud použijete svoji oddělující mysl, nebudete ztotožněni s Vůlí Nejvyššího ve mně. Chcete-li se ztotožnit s Vůlí Nejvyššího, nepoužívejte mysl. Když vás Nejvyšší ve mně o něco požádá, musíte v tu chvíli říci: „Nemám mysl. Jediná věc, kterou v těle mám, je srdce. Já dokonce ani nemám tělo, i moje tělo je samé srdce.“ V opačném případě budete mít poslušnost v srdci, ale v mysli, vitálnu a těle nebude nic. Pokud ale každá vaše součást je srdcem, vaše bytí je jako strom. Jestliže zatřesete kmenem stromu, všechny jeho větve, lístky a květy se rovněž zatřesou. Zatřesete-li rostlinou, uvidíte, jak se celá rostlina třese od vrcholku až po konec.

Z vnějšího úhlu pohledu je jasné, že každá část vašeho těla má jiné jméno. Ale z duchovního úhlu pohledu by všechny měly mít jedno jméno, a tím jménem je poslušnost. To je duchovnost v souladu s naší indickou tradicí. Jestliže se dotknete své ruky, musíte cítit, že existuje jenom proto, aby poslouchala Nejvyššího ve mně, což je tentýž Nejvyšší, který je ve vás. Dotknete-li se očí, musíte cítit, že jsou zde jenom kvůli poslušnosti k Nejvyššímu. Když se dotknete hlavy, vlasů, nebo dokonce nehtů na prstech na nohou, musíte mít pocit, že se nedotýkáte ničeho jiného než své božské poslušnosti. Každá část vašeho těla, každá buňka, každá kapka krve musí cítit, že je součástí vaší božské poslušnosti. Pokud máte takový pocit, neposlušnost nikdy, nikdy nemůže vzniknout.


  1. SCA 436-442. Sri Chinmoy odpověděl na tyto otázky o poslušnosti 26. května 1997.

Guru, když jsme neposlušní nebo nějaký jiný žák je neposlušný, je špatné, když ti to na vnější úrovni nesdělíme?

Sri Chinmoy: To závisí na druhu neposlušnosti. Řekněme, že tě požádám, abys přišel z Agni Pressu tak rychle, jak je jen možné, ale ty po cestě potkáš jiného žáka a zastavíš se proto, aby ses jej na něco zeptal. Třebaže do jisté míry nejsi zcela poslušný, o takové neposlušnosti mi nemusíš říkat. Když požádám svého „nejlepšího žáka“, aby přišel do mého domu, vždycky po cestě potká paní domácí, která se ho zeptá, proč ještě nezaplatil nájem. A tak si povídají a povídají! On má dobré srdce. Když ho požádám, aby mě někam odvezl, jede se mnou hodiny a hodiny. Ale pokud jde o bezprostřední poslušnost, je ztracený. Jestliže řeknu: „Prosím tě, udělej ihned to a to!“ zastavuje se na každém kroku a povídá si s kdekým, než udělá to, o co jsem ho požádal. Takové chování nepochybně představuje neposlušnost a snižuje bezvýhradnou jednotu se mnou. Ale jeho duchovní život to nezničí.

Pokud ale na druhou stranu někdo dělá něco opravdu nesprávného a ty o tom víš, musíš mi to ihned říci. Americká teorie říká: „To není moje věc.“ Ale duchovní teorie říká: „Protože se všichni plavíme na stejné lodi ke Zlatému Břehu, moje věc je tvojí věci a tvoje věc je mojí věcí.“ V opačném případě doje ke skutečné katastrofě, když jedna z tvých duchovních sester nebo jeden z tvých duchovních bratrů dělá něco opravdu špatného a ty si to necháš pro sebe. Když například víš, že někdo je v emocionálním světě, měl bys mi to ihned říci. V opačném případě to začne bolestí hlavy, ale vyroste z toho nádor. A potom je příliš pozdě.

Jelikož jsi mým žákem, tatáž věc se týká i tebe, když děláš něco špatného. Neposlušnost je jako balvan, který se kutálí z kopce. Jeden den uděláš něco špatného a je to jenom malá chyba. Ale ty pokračuješ, pokračuješ a neposlušnost je stále větší a větší. Potom najednou zjistíš, že letíš velice rychle dolů, dolů, dolů z kopce! V té chvíli, kdy už se nekontrolovatelně řítíš dolů, se z toho pro mne stane vážný problém. Kdybys mně o tom řekl na začátku, bylo by řešení tohoto problému daleko snazší.

Když některé dívky mají nějaký velmi vážný ženský problém, občas mi to nechtějí říci. Chovají se, jako kdyby udělaly něco špatného nebo spáchaly nějaký zločin. Přijdou mi to říci až po šesti měsících nebo po roce, když už je nemoc velice vážná a ony mají pocit, že je zabije. Copak to není neposlušnost? Když je v jejich tělech něco opravdu v nepořádku, neměly by mi to říci okamžitě? Ale ony mi o tom řeknou, až když je situace kritická. Neříkám, že doktoři nemohou pomoci. Kolik lékařů se zabývalo mými potížemi s koleny! Možná se jim nepodaří s tím něco udělat, ale já vím, že Bůh dal těmto lékařům zvláštní schopnosti a oni vyléčili mnoho lidí. Ale protože jste mě přijali za svého duchovního Mistra, musíte cítit, že já jsem také vaším lékařem, pouze operuji jinak než obyčejný lékař.

Takže by ses nikdy neměl obávat mi říci o svých problémech. Žák nikdy nebude Mistrovi blízký, když se ho bojí. Žák se stane Mistrovi bližší než nejbližší, když mu řekne o svých slabostech a dovolí mu, aby se s nimi ztotožnil. V tu chvíli může Mistr přijít žákovi na pomoc jako řvoucí lev. Když mi lidé něco řeknou soukromě nebo mi napíší dopis o svých selháních nebo o svých slabostech, nikdy jim nehubuji. Jsem samá sympatie, samý soucit, samý zájem, samá náklonnost. Když někdo trpí mentálním, vitálním, emocionálním nebo jiným problémem, beru jeho slabost za svou a okamžitě mu odpustím. A nejenom že takovému člověku odpustím, ale také ihned jednám. Jednám na vnitřní úrovni a občas mu řeknu i na vnější úrovni, co má dělat. Jestliže takový člověk opravdu chce, abych ho vyléčil, jsem celý pro něj. To však platí jen za jedné podmínky: že je připraven změnit svůj život.

Po několika dnech, měsících nebo letech neposlušnosti si z toho někteří žáci vytvoří zvyk. Proč? Protože mají pocit, že je to v pořádku!

Právě díky pocitu, že je to v pořádku, se tato neposlušnost stane jejich poslušností. Bez ohledu na to, jak je určitý žák neposlušný, ve většině případů nevěřím na spravedlnost. Spravedlnost přichází teprve tehdy, když vím, že je to jediný způsob, jak přimět žáka, aby si uvědomil vážnost svého nedobrého chování. Když vidím, že situace je už prostě nestravitelná, nemám žádnou jinou možnost než být přísný. Se železným prutem přicházím jedině tehdy, když nic jiného nezabralo a když jsem absolutně bezmocný, bezmocnější než ten, kdo se tak špatně chová. Když ale přijdu s tím prutem, jen zřídkakdy jsem úspěšný. Když totiž někomu pohrozím, že ho vyhodím z cesty, pokud se nepřestane chovat špatně, možná svůj život po měsíci nebo po roce změní. Ale jinak je z toho jen vzpoura, nepřátelství a strach.

Bůh si nás nemůže získat za pomocí strachu. Je pravda, že On nám může vzít život; může nás zabít, když uděláme něco špatného. Jestliže se na nás Bůh zlobí, rozhodně z toho můžeme trpět. Ale takovýmto trestem si nás nemůže získat. Až do posledního dechu bychom říkali: „Bůh je krutý! Bůh je nebožský!“ Může si nás získat jedině pomocí lásky. Mistr si musí získat žákovo srdce jedině láskou a žák si musí získat Mistrovo srdce také láskou. Všechno ostatní neuspěje. Amerika je silná a může mi pohrozit, že na mě svrhne atomovou bombu. Já jsem bezmocný, takže se podřídím, ale v mém odevzdání nebude žádná láska. Pokud však Amerika přijde se soucitem a s jejími dobrými vlastnostmi, získá si moje srdce.

Existují žáci, kteří dělají různé špatné věci po mnoho, mnoho let. Potom najednou zjistí, že to láme srdce jejich Mistra. Jakmile uvidí moje krvácející srdce, i jejich srdce začne krvácet a řeknou: „Co jsem to udělal? Co jsem to udělal?“ V té chvíli se jejich srdce probudí. Nebojí se mě, bojí se jenom věci, kterou udělali a která zlomila moje srdce. Řeknou: „Jestli opravdu miluji svého Mistra, jak mohu takto trápit jeho srdce?“ Potom se z nich zase stanou klenoty jako dříve. Takže jejich problém vyřeší pohled na Mistrovy slzy. Když vidíte slzy nejenom v mých očích, ale i v mém srdci, a přitom chováte ke mně aspoň špetku lásky, budete schopni díky své lásce porazit svoje slabosti.

Jak můžeme pocítit, že naše poslušnost je spontánní a radostná, a ne vynucená?

Sri Chinmoy: Vynucená poslušnost nám nikdy nedá radost. Kdysi byli v Americe otroci přinuceni sloužit svým pánům. Byli šťastní? V Indii jsou i dnes kuliové. Myslíte si, že získávají ze své poslušnosti spontánní radost? Spontánní radost dostaneme jedině tehdy, když jsme se ztotožnili s člověkem, kterého posloucháme. Když se ztotožníme s naší myslí a děláme to, co nám mysl řekne, okamžitě dostaneme určitý druh radosti nebo štěstí. Dejme tomu, že nám mysl řekne, že je vhodná chvíle, abychom běželi, protože je velice chladné počasí. Protože jsme se s myslí ztotožnili, s radostí vyběhneme ven. Ale možná v tu chvíli řekne srdce: „Ne, protože je tak chladno a moje mysl je klidná, je vhodná chvíle číst Guruovy knihy nebo zpívat nějaké duchovní písně.“ Jestliže jsme se v té chvíli ztotožnili se srdcem, dostaneme spontánní radost, když budeme číst duchovní knihy nebo když budeme zpívat duchovní písně.

Třebaže získáme určitý druh štěstí, když se ztotožníme s myslí a budeme dělat to, co ona chce, nejde o skutečnou radost. Když nás mysl žádá, abychom něco udělali, velice často to v nás vytváří miliony pochybností. V jednom okamžiku po nás chce, abychom udělali jednu věc, a v příštím okamžiku bude váhat a řekne nám něco jiného. V tomto okamžiku nám řekne, abychom měli víru v náš duchovní život, a my jsme s naší vírou šťastní. V následujícím okamžiku v nás vytvoří pochybnosti a my získáme štěstí, když budeme náš duchovní život zpochybňovat. Je možné získat spontánní štěstí mnoha chytrými způsoby, když se ztotožníme s džunglí mysli — jednou při zpochybňování Boha a hned zase při víře v Boha — ale to nám nikdy nedá skutečnou radost. Takže bychom měli použít naši moudrost a zjistit, s čím bychom se měli ztotožnit a co bychom měli považovat za svého skutečného nadřízeného: mysl nebo srdce. Nadřízený — mysl nám v jednom okamžiku řekne, abychom něco udělali, ale v dalším okamžiku přijde s pochybností a váháním. Rozhodně nám nedá odhodlání a vůbec nám nepomůže. Na druhou stranu nám srdce nejenom řekne, co máme správně dělat, ale také nám v tom pomůže, urychlí naše duchovní putování a přinese Boží Hodinu blíže k nám. Takže skutečnou spontánní radost získáme jedině tehdy, jestliže se ztotožníme se srdcem a budeme ho poslouchat.

Srdce nám říká, abychom se modlili a meditovali, a radost, kterou získáme z našich modliteb a meditací je skutečná. Je pravda, že se nemůžeme modlit a meditovat dvacet čtyři hodin denně, protože musíme pracovat a vykonávat nejrůznější každodenní povinnosti. Ale během dne si můžeme vybavit radost, kterou jsme získali z naší ranní meditace. Ráno zůstáváme po nějaký čas v naší zahradě srdce. Potom vstoupíme do džungle mysli. Ale dokonce i v džungli mysli si můžeme vzpomenout na krásu a vůni, kterou jsme zakoušeli ráno v naší zahradě srdce, a to nám dá ohromnou radost.

Co se stane ve vnitřní i vnějším světě, když neposlechneme Nejvyššího v tobě?

Sri Chinmoy: Neposlušnost zpomaluje tvoji cestu. Řekněme, že do nějakého cíle máš dorazit za určitý čas, dejme tomu za čtyři hodiny, ale kvůli vnější neposlušnosti cesta zabere dvacet nebo čtyřicet hodin. Ale když neposlechneš Nejvyššího ve mně ve vnitřním světě, může to trvat čtyřicet let. Když na vnitřní úrovni uděláš něco špatně a pokud tvoje vnitřní neposlušnost pokračuje dál, může taková cesta zabrat celý život. Vnější neposlušnost zpomalí tvůj pokrok o pár dní nebo týdnů nebo pár měsíců. Ale vnitřní neposlušnost může zpomalit tvůj pokrok na neurčito. Pokud neposlechneš Nejvyššího ve mně na vnitřní úrovni, musíš vědět, že v tvé povaze je něco velice špatného. Potom ani na smrtelné posteli nebudeš moci nic udělat, bez ohledu na to, jak moc budeš plakat a plakat. Takže vnitřní neposlušnost je nekonečně, nekonečně horší než vnější neposlušnost.

Neposlušností je mnoho druhů. Když řeknu svému „nejlepšímu žákovi“, aby přišel v nějakou konkrétní hodinu a on se opozdí, nejde o vážnou neposlušnost. Pokud jde o vnější neposlušnost, Bůh je více shovívavý a rychle odpouští. Když jde ale o vnitřní neposlušnost, Bůh tak rychle neodpouští. Velice často používá Svoji Sílu Spravedlnosti, protože vnitřní neposlušnost je téměř neléčitelná nemoc. Ale i tato nemoc bude muset být nakonec vyléčena.

O tvé vnitřní neposlušnosti víme jenom ty a já, tvoje duše a moje duše. Občas pozoruji, že někteří lidé záměrně otevírají dveře špatným silám. Když vím, že se blíží bouře, mohu nechat otevřené dveře a užívat si bouře. Můj pokoj to ovšem zcela zničí. I v duchovním životě občas vím, že určití lidé udělají něco špatného ještě předtím, než to skutečně udělají, protože vidím síly, které na ně útočí. Občas pozoruji, jestli jim dovolí vstoupit, nebo jestli s nimi chtějí bojovat. Pozoruji, jestli těmto opicím dovolí vstoupit dovnitř a dovolí jim, aby je pokousaly, nebo jestli je hodlají zastrašit, aby je nepokousaly.

Občas mě požádáš, abych něco udělal a já to udělám, ale určitě bych přitom mohl mít trochu větší nadšení. Jak bych mohl kultivovat nadšenou poslušnost?

Sri Chinmoy: Nadšenou poslušnost získáš tehdy, když si představíš, že se na tebe usmívám tím nejsladším a nejzářivějším úsměvem. Vzpomeň si, jak jsem se na tebe usmál a jaké pěkné věci jsem ti řekl, když jsi spontánně a okamžitě udělal něco, oč jsem tě požádal! Ve skutečnosti ani nemusíš vidět moji tvář. Jenom se podívej na svoji vlastní tvář v zrcadle, když uděláš něco šťastně a když uděláš něco nešťastně. V obou případech bude tvoje tvář ukazovat jako zrcadlo, jak vypadá moje tvář. Pohledem do zrcadla okamžitě zjistíš, jak je tvoje tvář krásná nebo ošklivá a podle toho budeš vědět, jestli je tvůj Guru šťastný, nebo ne.

Na druhou stranu můžeš klamat sám sebe. Když tě požádám, abys něco udělal, můžeš říci: „Ty jsi mě o něco požádal a já jsem to udělal.“ Dokonce i kdybys to mohl udělat mnohem dříve, kdybys měl větší nadšení, snadno se můžeš sám před sebou ospravedlnit a řekneš si: „Vždyť jsem to udělal, tak proč bych si s tím měl lámat hlavu?“ Ano, ty jsi to udělal, ale nezískal jsi z toho skutečnou radost a tvůj Guru z toho také nezískal skutečnou radost. Ty i já budeme mít skutečnou radost, okamžitou a bezmeznou radost jenom tehdy, když tu věc uděláš okamžitě a šťastně. Když tu danou věc uděláš okamžitě a šťastně, budeš plavat v moři blaženosti, a i tvůj Guru bude plavat v moři blaženosti.

Začíná poslušnost vždycky v mysli?

Sri Chinmoy: Ne, poslušnost začíná vždycky v srdci. V mysli obvykle začíná neposlušnost. Duše vždycky poslechne Boha, protože si už s ním vybudovala jednotu. Takže duše nebude vidět a cítit věci jinak než Božím Způsobem. Třebaže srdce občas selže, alespoň se snaží poslechnout Boha. Ale mysl se o poslušnost ani nepokouší. V mysli nedostaneme spontánní poslušnost. To je důvod, proč je nutné mít nad myslí neustálou kontrolu. Ve většině případů přijde poslušnost nejprve do srdce a potom teprve do mysli. A teprve potom, až je v mysli, přijde i do vitálna a do těla.

Občas se ale stává, že fyzické a vitální vědomí je mnohem vnímavější než mysl. Třebaže fyzické může být letargické a vitálno nebožské, občas se nevědomě snaží poslechnout duši. To se děje proto, že obě vědí, že duše, a dokonce i srdce, jsou jim nadřazené. Mysl stojí výše než vitálno a tělo, ale je velice arogantní! Má pocit, že je moudřejší než duše, pochybuje o moudrosti duše. A vždycky si myslí, že srdce je slabé, protože se zabývá náklonností, soucitem, zájmem a všemi těmi věcmi. Mysl má pocit, že jsou to ženské kvality. Ale dokonce i Bůh má ženské kvality; chová k nám velikou náklonnost, jemnost, lásku a něžnost. Celý svět tvrdí, že srdce je lepší než mysl, ale pro mysl je takřka nemožné tuto pravdu přijmout. Teprve až když do mysli vstoupí ze srdce světlo duše, je zde jakási naděje, že se mysl změní.

Mám takový špatný zvyk, že všude chodím pozdě. Přitom mám pocit, že bych mohl všude chodit včas, ale nějak se tomu dostatečně nevěnuji. Jak můžu pocítit, že je důležité, abych byl všude načas?

Sri Chinmoy: Podařilo se ti dosáhnout mnoha, mnoha světových rekordů. Ty víš, že když chceš zlomit nový světový rekord, mnohokrát dostaneš vnitřní pobídku, abys šel ihned ven a začal trénovat. Pokud nemáš něco velice naléhavého na práci, nezdržuješ se ani deset minut. Neřekneš si: „Když vyrazím za deset minut nebo až za dvě hodiny, nic se nestane, protože bude pořád ještě světlo.“ Ne! Když něčemu přikládáš důležitost, chceš to udělat ihned. To ti dává štěstí.

Jde o to, jak moc si ceníš štěstí tvého Gurua. Řekneš: „Guru je šťastný, protože pro něj dělám toto a tamto.“ To je pravda, ale naší filozofií je sebepřekonání. Jsi spokojený se skutečností, že jsem šťastný, protože jsi udělal ty věci, o které jsem tě požádal. Ale kdybys ty věci udělal dříve, byl bych šťastnější. Když máš potřebné schopnosti na to, abys něco udělal okamžitě, proč bys to měl zdržovat?

My věříme v radost, ale radost je spojena s určitou úrovní. Ty řekneš: „Když udělám toto, Guru bude šťastný. Když udělám něco jiného, Guru bude šťastnější. A když udělám něco zcela jiného, Guru bude nejšťastnější.“ Takže co uděláš? Uděláš věc, ze které budu nejšťastnější. Stejně musíš cítit: „Když udělám něco v sedm hodin, Guru bude šťastný. Když to udělám o půl sedmé, Guru bude šťastnější. Když to udělám v šest hodin, Guru bude nejšťastnější.“ V takovém případě hraje úroveň svoji roli. Pokud si tedy ceníte mého nejšťastnějšího úsměvu, nebo mé nejvyšší hrdosti na vás, určitě uděláte věci, o které vás žádám, rychleji než nejrychleji. V opačném případě můžete říci: „Dokud je na mě hrdý, jsem spokojený.“ Jestliže však chcete srovnat, jak jsem šťastný nebo jak jsem na vás hrdý, když něco uděláte rychle, namísto pomalu, musíte vědět, že je to nesrovnatelné.

V Indii někteří studenti říkají: „Pokud mám 33 bodů ze sta, udělám zkoušku.“ Mají tento hloupý přístup a jsou šťastní. Jiní budou plakat, když nedostanou všech sto bodů, dokonce i 99 bodů jim nestačí. Spokojíte-li se s tím, že zkouškou nějak projdete, co s tím mohu udělat? Pokud však dychtíte po tom, abyste měli tu nejvyšší známku, plných sto bodů, co vám v tom brání? Jde jenom o nedostatek vaší dychtivosti. Když získáte sto bodů, bude na vás hrdý nejenom váš učitel, ale i vy sami.

Musíte vědět, jakou úroveň chcete udržovat. Některým žákům naprosto stačí, když prostě zůstávají v lodi. Je jim jedno, že spí a chrápou. Jiní žáci inspirují kormidelníka a pomáhají mu, aby loď plula rychle, rychleji, nejrychleji.

Část II

Nemějte ze mě strach, ale ztotožňujte se s mým utrpením1

Z času na čas vám hubuji, ale vím, že tato metoda má jenom dočasné výsledky. Je to jako když jdete na lékařskou pohotovost. Kolik lidí se podaří vyléčit na pohotovosti? Tolik lidí zemře lékařům při operaci! Při takových zákrocích se odehrává mnoho selhání. Někdy se naproti tomu výsledky dostaví. Avšak normální způsob představuje léčbu s léky, injekcemi, a tak podobně; to je správný způsob, jak léčit. Takto získáte pevný základ. Ale na pohotovostní jednotce odejde k Bohu při lékařských zákrocích mnoho lidí!

Pokud opravdu chcete, aby z vašeho duchovního života byl váš Mistr šťastný, nesmíte se ho bát — ne, ne, ne! Mistr nepřišel na tento svět, aby lidem ubližoval. To dělali Julius Cézar, Alexander Veliký a další vojevůdci. Ale občas vám hubuji, protože je to poslední východisko z nouze. V Bhagavadgítě, ještě před bitvou Kurukšetra, Sri Krišna prosil a prosil Kurovce, aby dali aspoň pět vesnic Pánduovcům! Kuruovci měli království, ale nebyli ochotni se vzdát těch pěti vesnic. Sri Krišna třikrát nebo čtyřikrát navštívil palác Kuruovců, ale oni ho neposlouchali. Řekli mu: „Bez boje nedáme Pánduovcům ani takovou špetku písku nebo hlíny, kolik by se jí vešlo do ucha jehly!“ Jehla je dlouhá, ale její oko je maličké. Kolik se toho vejde do ucha jehly? Potom Sri Krišna cítil, že situace je beznadějná a řekl: „Válka je nezbytná.“ Válka byla posledním východiskem z nouze.

I já vám hubuji, když všechno ostatní selže. Jinak vás prosím, vaše srdce, mysl, vitálno a fyzické. Proto všem svým žákům říkám, aby se mě nebáli, ale aby se ztotožnili s mým utrpením. Mít ze mě strach je hloupé, je to zcela nesmyslný přístup. Naprosto správný přístup představuje ztotožnění s mým smutkem, s mými slzami.

Naším přístupem nemá být strach. Naším přístupem má být láska. Když máme strach, skrýváme všechny naše nemoci. Když lidé skrývají nemoci, bojí se, jako kdyby něco ukradli. Mají pocit, že udělali něco špatného a že se musí schovat. Copak to není vrchol hlouposti? Jestli je s nimi něco v nepořádku na fyzické úrovni, ať jdou k lékaři. Udržují v sobě strach, a ani se nemodlí. Strach nad nimi panuje celý den i noc. Nemají čas se modlit k Nejvyššímu. Vidíme v nich jenom strach, strach, strach. Bojí se, že budou odhaleni. Taková hloupost! Mohou se modlit k Bohu, když nechtějí jít k lékaři. Vždyť to byl právě Bůh, kdo dal těmto lidem ty nevelké schopnosti, které potřebovali, aby se z nich stali lékaři. Mohou se modlit k Bohu, ke skutečnému Lékaři. Ale oni nemají čas se modlit, strach je ubíjí. Zde poslal Nejvyšší svého zástupce v podobě duchovního Mistra. Žáci by měli říci: „Pojďme za ním. On nás bude schopen vyléčit.“


  1. SCA 443. Sri Chinmoy dne 23. května 1997 neformálně promluvil ke svým žákům o strachu.

Část III

Paní Darshanika Guruge: Vzala jsem si sebou učebnici, ze které můj manžel učil o Hinduismu a mám k tomu několik otázek.1

Sri Chinmoy: Nejsem odborník na učebnice. Jsem odborník na lásku, oddanost a odevzdání. Podle naší filozofie tvoří láska, oddanost a odevzdání tři kroky, které vedou k realizaci Boha. Třebaže jsou tyto tři kroky velice prosté, mnoho z nás ještě neudělalo ani ten první krok. Jakmile uděláme první krok, vyděsíme se. Máme pocit: „Ach Bože, ach Bože, my se zraníme, my se zraníme!“ Bůh ví, kdy uděláme ten první krok správně, beze strachu.


  1. SCA 444-446. Sri Chinmoy odpovídal 25. května 1997, v restauraci Annam Brahma na Jamaice v New Yorku na otázky od paní Darshaniky Guruge, manželky velvyslance Ananda Guruge a paní Iriny Malikové, zástupkyně ředitele pro mezinárodní vztahy a média Gorbačovovy Nadace v Moskvě.

Paní Guruge: Moje otázka se týká karmy. Jak se to srovnává s Védantismem (advaitou)? Oni nevěří v karmu.

Sri Chinmoy: Existuje někdo, kdo by nevěřil v zákon karmy? Každý zná přísloví: „Jak zaseješ, tak také sklidíš.“ Může ovšem dojít k božskému zásahu. Pokud sestoupí Boží Milost, Boží Soucit a Boží Odpuštění, zákon karmy může být zrušen. Bůh může karmu zrušit. Pokud zlobivý chlapec bezohledně udeří chlapce ze sousedství, otec oběti přijde potrestat viníka. Ale potom zasáhne otec zlobivého chlapce. Protože chová k synovi velikou náklonnost, nedovolí druhému otci, aby chlapce udeřil. Řekne: „Ano, můj syn to udělal. Vím, že je to špatné a že už to nikdy neudělá. Ale nedovolím ti bít mého syna.“ Protože otec viníka je velice silný, otec oběti se podřídí.

Úplně stejně nás může ochránit Bůh. Uděláme mnoho, mnoho špatných věcí, ale občas náš Milovaný Otec Nejvyšší poruší svůj vlastní Kosmický Zákon a zachrání nás. V takových okamžicích chce náš Otec hrát roli Boha Odpuštění, ať už proto, že jsme pro něj udělali něco dobrého, nebo proto, že má naději, že nakonec se z nás stanou hodné děti. Říká: „Teď udělaly něco špatného, něco hrozného, ale v budoucnosti to už neudělají.“ Nebo může říci: „Během let se mnohokrát, mnohokrát modlili za Moje Vítězství, nebo udělali různé věci, abych byl šťastný. Tak jim ukáži Své Odpuštění.“ Pokud však na druhou stranu vidí, že opravdu není žádná naděje, že jsme opravdu špatní lidé a že ty špatné věci budeme pořád opakovat, řekne: „Ne, musíš dodržet Kosmický Zákon. Udělal jsi něco špatného, takže musíš být potrestán.“

Občas se stává, že nejenom Nejvyšší dá najevo svůj nekonečný Soucit a Odpuštění, ale totéž učiní i duchovní Mistr, který jej reprezentuje. Je pravda, že Nejvyšší je oceán a duchovní Mistr je jenom drobná kapka. Ale tato drobná kapka se zcela ztotožňuje s nekonečným oceánem a svoji jednotu s ním dobře zná. A samotný oceán určil tuto kapku, aby pomáhala těm, kteří ještě naneštěstí nejsou těmito kapkami. Takže zákon karmy je velice složitá věc a není zde žádné pevné a neměnné pravidlo. Když uděláme něco špatného, budeme podle přísného výkladu zákon karmy potrestáni. Jestliže na druhou stranu uděláme něco dobrého, zákon karmy říká, že budeme odměněni. My však naneštěstí očekáváme, že výsledky se dostaví ihned. Zapomněli jsme ovšem na všechny ty špatné věci, které jsme udělali kromě té jedné dobré věci. Ještě předtím, než jsme udělali jednu velice dobrou věc, než jsme udělali něco, co považujeme za vrcholnou oběť, jsme možná udělali mnoho špatných věcí. To je důvod, proč nezískáváme výsledky našeho božského činu. Bůh využívá našeho dobrého činu, aby zrušil všechny ty hrozné věci, horší než nejhorší, které jsme za všechna ta léta udělali. My říkáme: „Bůh nemá oči, Bůh nemá uši.“ Ve skutečnosti nám však Bůh předvádí svůj bezmezný Soucit, když dává ten náš jeden malý dobrý čin na stejnou úroveň, jakou mají všechny naše špatné činy. Tímto způsobem nás zachraňuje od velkého karmického utrpení.

Takže pokud žijeme duchovním životem, nemůžeme nikdy říci, jak Bůh odpoví na naše činy. V obyčejném lidském životě obvykle platí zákon příčiny a následku. Ale v duchovním životě pozorujeme docela často zásah božské Milosti. To se děje proto, že díky duchovnímu životu se neustále modlíme k Bohu. Dokonce i když jenom žádáme o chutnou svačinu, alespoň řekneme „Bůh“ a „Nejvyšší“. Bůh tedy řekne: „Alespoň použil Moje Jméno.“ Ale člověk, který nežije duchovním životem, Boha o nic nežádá.

Paní Irina Malikova: Já nemám otázku. Jenom jsem vám chtěla poděkovat za všechno, co jste pro mě udělal. Měla jsem velice pěkný zážitek při operaci. Za jiných okolností bych se bála, protože to byla dosti těžká operace, ale k mému překvapení a také k překvapení všech ostatních jsem si byla velice jistá, takže jsem nebyla nervózní. Lékaři řekli, že ještě neviděli pacienta, který by měl tak malé obavy o své zdraví. Nešlo o žádné moje vítězství. Jenom jsem tam na tom operačním sále fyzicky cítila vaši přítomnost, a to mi velice pomohlo.

Sri Chinmoy: Říkal jsem vám, abyste se ničeho nebála. Řekl jsem, že při tom nebude absolutně žádný problém a slíbil jsem vám, že budu u té operace. Kdyby na tom operačním sále bylo o trochu vyšší vědomí a vibrace, mohla jste mě vidět. Ale rozhodně jsem tam byl; byl jsem přítomen.

Občas se stává, že když znám datum, kdy se má odehrát nějaká operace, ani nemusím znát čas, kdy to bude. Je-li mi někdo blízký, mohu mu slíbit, že se o to postarám, i když mi dá vědět třeba měsíc dopředu. A svůj slib rozhodně dodržím. V průběhu operace si to ani moje fyzická mysl nemusí uvědomovat, ale já mám mnoho, mnoho vnitřních zástupců, kteří budou jednat za mě. Jedna z mých vnitřních bytostí dodrží můj slib za mě. Ve vašem případě to bylo zcela jinak. Nenechal jsem to na vnitřních bytostech; přímo jsem se stoprocentně zapojil. Telefonoval jsem vám den před operací a volal jsem i ráno.

Před tímto vaším zážitkem jsem se postaral o otce jednoho z mých žáků. Celá jeho rodina — matka, otec a bratr — jsou rovněž mí žáci a jsou mi velice oddaní. Matka ke mně chová velikou lásku. Také měla velikou víru, že pro jejího manžela udělám všechno, třebaže zároveň byla zcela připravená na to, že odejde na onen svět. V té době mu lékaři dávali dva týdny života, ale i teď je pořád na světě! Asi před týdnem jel sám autem do nemocnice. Lékaři mu řekli: „Cože? Jak jste mohl řídit auto?“ Ale on řídil. Před dvěma dny tam šel pěšky, není to odtud daleko. A před dvěma týdny na tom nebyl vůbec dobře. Ale Bůh k němu byl laskavý, opravdu laskavý.

Víra je nutná. A pokud člověk, ve kterého věříte, má potřebné schopnosti, je možné vše. Sri Aurobindo řekl: „Jestli v něco věříte, ta věc bude fungovat.“ Někteří duchovní Mistři říkají svým žákům — bez ohledu na to, jak je věc vážná — aby požili trochu hořčičného oleje. Na hořčičném oleji není nic zázračného. Mistři jenom pozorují, kolik víry v něj žáci mají. Pokud přijmete hořčičný olej s oddaností a s pocitem, že vás vyléčí, potom udělá všechno, co je potřeba. Mistr neodděluje sám sebe od svých výroků. Je uvnitř toho hořčičného oleje, a právě pomocí něj vás vyléčí. Naproti tomu vám občas řekne, abyste šli k lékaři.

Pokud jde o mě, vždycky říkám: „Použijte kokosové mléko.“ Ať už jde o cokoli, vždycky řeknu: „Použijte kokosové mléko.“ Doktoři by se mi vysmáli! Řekli by mi, že z vědeckého pohledu na věc nemá kokosové mléko s touto nemocí nic společného. Ale já vím, že kokosové mléko je mým lékem, a pokud pacient má v něj víru, vykoná zázraky. Je to otázka víry. Pokud máte víru, budete vyléčeni.

Na druhou stranu, i když Mistr může mít schopnosti, aby vyléčil žáka a žák může mít v Mistra bezvýhradnou víru, je zde ještě třetí strana. Nejvyšší může říci: „Ne, z různých důvodů nechci, aby tento člověk žil.“ Duchovní Mistr je bezvýhradně a trvale ztotožněn s Boží Vůli, ale protože žije ve fyzickém, které je plné utrpení, občas se ztotožňuje se zemí. Když má zemřít člověk, který je mi velmi oddaný, řeknu Nejvyššímu o všech dobrých věcech, které za celá ta léta pro mě i pro něj vykonal. V poslední minutě prosím: „Nemohl by zůstat na zemi o pár měsíců nebo let déle?“ V takové chvíli může Bůh souhlasit s malým odkladem — pět nebo deset let. Ale také nemusí. Pokud ovšem vidím, že Nejvyšší má s člověkem, který má odejít na onen svět, opravdu vážné úmysly, byl bych tím posledním člověkem na zemi, který by Ho prosil: „Nemohl bys mu dát odklad?“ Ne, ne, nikdy bych se neodvážil něco takového říci. To bych nemohl udělat. Má-li zemřít někdo, kdo je mi blízký a drahý a já vidím, že by Nejvyššího rozrušilo, kdybych začal plakat a naříkat, byl bych tím posledním člověkem, který by žádal o odklad.

Duchovní Mistři žijí na zemi, a proto někdy jednají lidským způsobem. Můj malý pes Kanu a já jsme měli velmi rádi jeden druhého. Během svého posledního roku chtěl být neustále se mnou. Dokonce se mnou chtěl spát. Kdybych ho zvedl a položil poblíž svého srdce, vstal by a šel by si lehnout k mým nohám. Vždycky byl u mých nohou. Mnohokrát jsem věděl, že už je pryč, dočista pryč, ale když jsem ho snesl do přízemí, znovu otevřel oči. Ach Bože! Nejvyšší je velice moudrý. Nechtěl, abych viděl, jak Kanu umírá. Takže asi dvanáct nebo třináct dní poté, co jsem odjel z New Yorku na Vánoční výlet, Nejvyšší vzal Kanua na onen svět. Když Kanu zemřel, celé dny a dny jsem plakal, ronil jsem hořké slzy. Na jednu stranu se tomu Nejvyšší smál, ale na druhou stranu mě velice mocně utěšoval.

Když za běžných okolností Nejvyšší vidí, že chovám k něčemu nebo někomu velkou náklonnost, nejenom mi moji hloupou náklonnost a připoutanost odpustí, ale dokonce si ji užívá. Pokud se ale věci vyvíjejí v protikladu s mými lidskými nadějemi nebo touhami, okamžitě se ztotožním s Vůlí Nejvyššího. Třebaže lidské ve mně pláče, božské ve mně zůstává odpoutané a šťastné.

Všichni duchovní Mistři jsou takoví. Když zemřel jeden ze Šrí Rámakrišnových oddaných — dokonce to ani nebyl skutečný žák — Šrí Rámakrišna hrozně trpěl. Ale jak spatřil, že duše toho člověka šťastně létá jako pták, začal tleskat. Předtím šílel smutkem. Ale když viděl, jak je ta duše šťastná, ihned byl také velice šťastný.

Takže mezi Šrí Rámakrišnou a obyčejným člověkem je veliký rozdíl. Obyčejný člověk může plakat a obviňovat Boha po celá léta. Ale Šrí Rámakrišna se zcela ztotožnil s Boží Vůlí. Občas o někoho bojoval. Třebaže věděl, že nakonec šťastně přijme Vůli Nejvyššího, na začátku dovolil, aby vyšlo na povrch jeho lidské já, protože se chtěl ztotožnit se zemí. V opačném případě by zůstal v himálajských jeskyních a řekl by: „Realizoval jsem Boha. Kdo se zajímá o svět?“ I já jsem realizoval Boha, takže jsem mohl udělat totéž. Ale Bůh mě žádá, abych žil ve světě a sloužil Mu zde na Západě, takže jsem zde.

Podle staré indické tradice jste zůstali na jednom místě a prostě opakovali Boží jméno. Ale dnešní role duchovních Mistrů je odlišná. Indie i Amerika, Východ i Západ, mají něco, co mohou dát světu. Indie nabízí poselství míru a Západ nabízí poselství vědy. Kdyby Západ nedal Indii poselství vědy, Indie by zůstala primitivní. A kdyby Indie nepřinesla trochu světla na Západ, zůstal by neosvícený. Ať už mají Indie a Amerika cokoli, každý to musí rád dát ostatním. Jsou jako dva bratři z jedné rodiny. Je-li jeden bratr lékař, bude léčit. Je-li ten druhý elektrikář, bude dělat elektrikářské práce. Jak by mohl lékař dělat práci elektrikáře a naopak? Přesně stejně musí Západ rád přijmout cokoli, co Indie může nabídnout světu a Indie zase musí přijmout cokoli, co může nabídnout Západ. Teprve tehdy může být Východ i Západ úplný.

Část IV

Mohou lidé získat vnitřní poselství i tehdy, když se vědomě nemodlí a nemeditují, ale svým srdcem milují lidstvo takové, jaké je?1

Sri Chinmoy: Co je to meditace? Rozšíření srdce. Meditace znamená ponořit se hluboko dovnitř a chápat celý svět jako svůj vlastní. Co je smyslem modlitby? Udělat ze mne lepšího člověka. Skutečná modlitba říká: „Udělej ze mě dobrého člověka, abys mě mohl využít.“ Jak vypadá nejvyšší modlitba? Může být něco vyššího než: „Nechť se stane Vůle Tvá?“ Není to snad i cíl meditace? Poselství Ježíše Krista: „Nechť se stane Vůle Tvá“ je to nejvyšší poselství. Říká se tomu nepodmíněné odevzdání.

Pokud někdo učiní nepodmíněné odevzdání, je na cestě k realizaci Boha. Nechť praktikuje nepodmíněné odevzdání, určitě Boha realizuje. Výškou nepodmíněného odevzdání je právě poselství: „Nechť se stane Vůle Tvá.“ To představuje nejvyšší výšku meditace a modlitby. Obojí vede ke stejnému cíli. Když má někdo dobrou meditaci, má snad říci: „Nechť se stane má vůle“? Ne! Právě díky tomu, že se ponořil hluboko dovnitř, řekne: „Bože, řekni mi, co mám dělat a já to udělám.“ Modlitba také říká se sepjatýma rukama: „Bože, řekni mi, co mám dělat.“ Jeden člověk se ponoří hluboko dovnitř a řekne: „Bože, řekni mi, co mám dělat.“ Ten druhý vzhlédne vzhůru a řekne: „Prosím, prosím, řekni mi, co mám dělat.“ Meditace a modlitba dělají totéž. Jeden člověk jde dovnitř, druhý vzhlíží vzhůru. Jeden šplhá na strom, druhý je u paty stromu a dívá se nahoru.

Modlitba a meditace jsou dvě cesty. Když medituji, snáším dolů Boha. Když se modlím, jdu vzhůru k Bohu. Je to totéž. Když použiji jeden způsob, říkám: „Prosím, sestup dolů a řekni mi, co mám dělat.“ Když použiji ten druhý způsob, říkám: „Jdu vzhůru. Řekni mi prosím, co mám dělat.“

Na druhou stranu, v modlitbě říkám: „Dej mi mír, dej mi lásku, dej mi světlo, abych Tě mohl potěšit.“ Ve své meditaci říkám: „Prosím, řekni mi, co potřebuji, a prosím, prosím, dej mi to.“ Obojí vede ke stejnému cíli.


  1. SCA 447. Sri Chinmoy odpověděl na tyto otázky 9. září 1997.

Část V

Když vybrané nástroje selžou, opustí je jejich privilegium vyvolenosti a jde k někomu jinému?1

Sri Chinmoy: Když vybrané nástroje selžou, Nejvyšší někdy po mně chce, abych čekal po neurčitě dlouhou dobu na návrat jejich nejvyšší výšky. V některých případech po mně Nejvyšší chce, abych čekal několik let a teprve potom učinil konečné rozhodnutí. V jiných případech po mně chce, abych je úplně opustil. V dalších případech po mně chce, abych je nahradil.


  1. SCA 448-465. Sri Chinmoy odpověděl na tyto otázky během cesty autobusem do Kingstonu v Kanadě, 25. října 1997.

Ví ve vnitřním světě každý, kým jsi?

Sri Chinmoy: Ano, ve vnitřním světě mě každý bez výjimky zná velice dobře. A nejenom že mě znají, ale také si mě váží nekonečně, nekonečně více než moji prvotřídní žáci. Tady ve vnějším světě běhám za svými dětmi, abych je potěšil. Ve vnitřním světě oni běhají za mnou, aby mi dali štěstí, abych byl pořád šťastný, aby mě potěšili mým vlastním způsobem, protože cítí, že moje štěstí je jejich jediným uspokojením a naplněním. Čím jdete výše, tím dříve poznáte Božské ve mně, a tím snazší bude pro vás jej vidět, a tím dříve mě také nakonec uvidíte jako Božskost Samotnou.