Duchovnost: co to je a co není

University of the West Indies, Kingston, Jamaica
10. ledna 1968

Duchovnost je bezmezná svoboda člověka na lodi jeho života: svoboda cesty jeho života, svoboda od bolestí jeho života a svoboda za dosaženími jeho života.

V duchovnosti je nejvzdálenější vize člověka. V duchovnosti je nejbližší skutečnost člověka.

Bůh má Soucit. Člověk má aspiraci. Duchovnost je světlo vědomí, které sjednocuje aspiraci člověka a Soucit Boha.

Duchovnost říká člověku, že člověk je Bohem zahaleným a Bůh je člověkem odhaleným. Duchovnost není únik ze světa skutečnosti. Duchovnost nám říká, co je pravá skutečnost a jak ji můžeme zde na zemi objevit. Duchovnost není popřením života, ale nejčistším přijetím života.

Život musíme bezvýhradně přijmout. Život musíme oduševněle poznat. Život musíme úplně přeměnit. Život musíme věčně žít.

Duchovnost není píseň nevědomosti. Je to matka koncentrace, meditace a realizace. Koncentrace mě dynamicky vede k Bohu. Meditace tiše přivádí Boha ke mně. Realizace mě ani nevede k Bohu, ani nepřivádí Boha ke mně.

Realizace mi odhaluje, že Bůh je modrým ptákem Nekonečné Skutečnosti a já jsem zlatými křídly Božské Pravdy.

Duchovnost mi ukázala rozdíl mezi mým mluvením a mým tichem, mezi mou myslí a mým srdcem. Při mluvení se snažím něčím stát. V tichu jsem.

Když otevřu svá ústa, Bůh zavře mé srdce. Když zavřu svá ústa, Bůh otevře mé srdce.

Má mysl říká: „Bůh mě potřebuje.“ Mé srdce říká: „Já potřebuji Boha.“ Má mysl chce Boží stvoření vlastnit, zatímco ho zanedbává. Mé srdce chce Boží stvoření obejmout, zatímco mu slouží. Má mysl říká, že neví, jestli myslí na Boha, nebo na sebe. Někdy má mysl cítí, že pokud ona nemyslí na Boha, ani Bůh nemyslí na ni. Mé srdce vidí a cítí, že Bůh na něj myslí, dokonce i když ono na Boha nemyslí. Duchovnost mi potají řekla, co je mou nejvyšší potřebou a jak ji mohu naplnit.

Co je mou nejvyšší potřebou? Boží Požehnání. Jak ji mohu naplnit? Prostě tak, že si půjčím z Boží Banky. Jak zaplatím svůj dluh? Snadno! Tak, že si z Boží Banky půjčím znovu. Musím si ale půjčit moudrost a nic jiného. Moudrost vlastněna, dluh vymazán. Vskutku, tato moudrost je dechem duchovnosti.

Jsem pokusem Boha. Dal mi mé jméno: věda.

Jsem zážitkem Boha. Dal mi mé jméno: duchovnost.

Jsem realizací Boha. Dal mi mé jméno: jednota — jednota uvnitř, jednota navenek.

Bůh je mou Skutečností.
Nebe je mou Nesmrtelností.
Země je mou Božskostí.
Na zemi rostu.
S Nebem se stávám.
V Bohu jsem.

Strach z vnitřního života

University of the West Indies, Kingston, Jamaica
12. ledna 1968

Podivný je tento náš svět. Podivnější je naše lidské chápání. Nejpodivnější je náš strach z vnitřního života.

Co je to vnitřní život? Je to život, který žije, aby rostl, a roste, aby žil. Roste v nekonečné vizi duše. Žije v nejposvátnější dokonalosti duše. Tento vnitřní život jedná vždy v souladu s přeměňujícím a naplňujícím světlem duše. Pokud neznáte svou duši, ve světě moudrosti budete nařčeni z hrozné nevědomosti. Pokud svou duši znáte, okamžitě se seznámíte s Bohem.

Prosím nezapomínejte na svůj velký slib Bohu. Než jste přišli do tohoto světa, než jste na sebe vzali lidský plášť, řekli jste Bohu, svému sladkému Pánu, se vší svou upřímností, kterou máte, že se zúčastníte Jeho kosmické lily (hry).

Řekl vám: „Mé dítě, naplň na zemi Mne a zároveň i sebe.“ Byli jste božsky rozechvělí, vaše radost neznala hranic.

Řekli jste: „Otče, naplním. Kéž je můj oduševnělý slib hoden Tvého soucitného Příkazu.“

Naneštěstí jste teď na svůj slib úplně zapomněli. Zde na zemi nechcete naplnit Boha, ale sami sebe. Vaše neosvícená mysl vás navádí k tomu, abyste Boha zradili, a vy to děláte. Cítíte, že Boží naplnění přijde jen prostřednictvím vašeho naplnění. Pokud to tak nepůjde, nejste připraveni obětovat pro naplnění Boha zde na zemi svůj životní dech.

Váš božský slib roní hořké slzy neúspěchu. Je zbytečné říkat, že pokoušet se naplnit sami sebe dříve, než naplníte Boha, je jako zapřáhnout kočár před koně. Je to vrchol nesmyslnosti.

Možná jste si už uvědomili, proč jste ve svém nejupřímnějším slibu Bohu selhali. To kvůli svému strachu. Když se vás zeptám, kolik nepřátel máte, vyskočíte a řeknete: „Celou řadu!“ Musím však říci, že se mýlíte. Máte jen jednoho nepřítele, a to je vše, ačkoliv k vašemu velkému úžasu se zdá být sám svým hostitelem. Tímto vaším jediným nepřítelem je strach, váš nevědomě opatrovaný strach.

Obáváte se vnitřního života. Máte pocit, že v okamžiku, kdy se vydáte do vnitřního života, budete ztraceni, zcela ztraceni. Můžete si také myslet, že přijetím vnitřního života si stavíte vzdušné zámky. Nakonec můžete mít pocit, že přijmout vnitřní život znamená vhodit svůj nejcennější život do tlamy řvoucího lva, který zcela pohltí vás i celý váš život.

Máte nespočet sladkých snů. Chcete je uskutečnit. Všechny vaše sny se chtějí těšit ze světa. Chcete dát celému světu svou úžasnou sílu. Máte pocit, že pokud se vydáte do vnitřního života, budete připraveni o všechna tato neocenitelná dosažení. A v této chvíli nastává okamžik, kdy se objevuje strach, a vy se přirozeně začínáte vnitřního života lekat. Strach vás začíná mučit. Snaží se vás omezit a spoutat.

Naneštěstí, váš život se poddává této žalostně mylné představě. Avšak pokud byste jednou, jen jednou, s pomocí své vše posilující meditace, dokázali vzít svůj dlouho opatrovaný strach do vnitřního světa, spatřili byste, že v něm strach ztrácí svou existenci. Okamžitě se sjednocuje s dynamickou silou vašeho vnitřního života.

Pokud chcete opravdu vlastnit vnější svět, musíte nejprve vlastnit vnitřní svět, a ne obráceně. Pokud se chcete opravdu těšit z vnějšího světa, musíte se nejprve těšit z vnitřního světa, a ne naopak.

Pokud vaše srdce touží po tom sloužit lidstvu, musíte nejprve sloužit vnitřní Božskosti. Neomylná je tato pravda.

Poznej sám sebe

University of Puerto Rico, Rio Piedras, Puerto Rico
26. srpna 1968

Átmanam viddhi — „Poznej sám sebe“.

Každý člověk musí poznat sám sebe. Musí se poznat jako nekonečné, věčné a nesmrtelné Vědomí. Pojem Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti je nám naprosto cizí. Proč? Důvod je zcela prostý. Žijeme spíše v těle než v duši. Tělo je pro nás vším, za ním nic není a nemůže nic být. Existenci duše považujeme za pouhou představu. Ale já vás ujišťuji, že duše není neskutečná. Je životem a zároveň odhalením Vesmírné Skutečnosti. Většina z nás žije v těle, v pozemském fyzickém vědomí. Naším učitelem je temnota, naším profesorem je nevědomost. Avšak pokud budeme žít v duši, uvidíme, že naším učitelem bude vize a naším profesorem bude osvícení.

„Život je úsilí“ — to říká tělo. „Život je požehnání“ — to říká duše. Lidské v člověku nechce jít dále, než je morálka, společnost a lidstvo. Božské v člověku sestupuje z Božskosti do lidstva, z jednoty do rozmanitosti.

Átmanam viddhi — „Poznej sám sebe“. Zřeci upanišad tuto transcendentální Pravdu nejen odhalili, ale také nabídli trpícímu, plačícímu a bojujícímu lidstvu. Aby se člověk poznal, nejprve musí objevit sám sebe. Co je to sebeobjevení? Sebeobjevení je realizace Boha.

Bez jógy nemůže být žádné sebeobjevení. Jóga není náboženství. Jóga je Univerzální Pravda. Je to stará pravda Indie. Je to nejdůležitější zážitek života. Pravá jóga a život patří k sobě. Nemůžete je oddělit. Pokud se je pokusíte oddělit, nepodaří se vám to. Jóga a život jsou tak neoddělitelné jako Stvořitel a stvoření.

Je jóga jiným jménem pro krutou askezi? Určitě ne. Je jóga jiným jménem pro sebedisciplínu? Rozhodně ano. Vyžaduje jóga odmítnutí světa a vyhladovění smyslů? Ne, nikdy. Vyžaduje jóga přijetí světa a ovládnutí smyslů? Ano, obrovské ano. Je jóga pro každého? Ano i ne.

Ano, protože každá lidská duše přišla od Boha a vnitřně usiluje o to, aby se k Němu vrátila. Ne, protože někteří lidé na svém současném stupni vývoje cítí, že mohou žít bez Boha.

Mohou dát vědomosti a úvahy člověku seberealizaci? Ne. Pouhá knižní znalost končí sebeklamem. Proč? Protože člověk znalosti cítí, že dosáhl nesmírné moudrosti. Bohužel neví, že skutečná nesmírná moudrost může přijít jen s realizací Boha. Pouhé mentální zdůvodňování končí sebezklamáním.

Může dát zasvěcení a aspirace člověku seberealizaci? Ano. Zasvěcení člověka je květina jeho srdce, kterou nabízí k Nohám Boha. Aspirace člověka je plod jeho duše, který pokládá do Klína Boha.

Pro seberealizaci potřebuje člověk svobodu. Bůh mu dává svobodu. Co je to svoboda? Svoboda je síla oběti Boha a síla zázraku člověka. Šrí Rámakrišna, velký indický duchovní Mistr, jednou řekl: „Chudákovi, který neustále říká: ‚Jsem spoutaný, jsem spoutaný,‘ se daří být jen spoutaným. Ten, kdo ve dne v noci říká: ‚Jsem hříšník, jsem hříšník,‘ se doopravdy stává hříšníkem. Člověk musí mít hořící víru v Boha, tak aby mohl říci: ‚Opakoval jsem Boží jméno, jak se mě tedy hřích může držet? Jak mohu být ještě hříšníkem?‘“

Musíme mít pozitivní myšlenky, pozitivní představy, pozitivní ideály. Jen tehdy nám náš Cíl nezůstane vzdálený. Každý člověk musí cítit: „Jsem u Nohou Boha, svého Mistra. Jsem v rukou Boha, svého Stvořitele. Jsem v srdci Boha, svého jediného Milovaného.“

„Žádej a bude ti dáno, hledej a nalezneš, klepej a bude ti otevřeno.“

Žádal jsem. Můj Pán mi poskytl svůj bezmezný Soucit. Hledal jsem. Můj Pán mi dal svou nekonečnou Lásku. Klepal jsem. K mému naprostému úžasu nebyly dveře zevnitř zamčené. Můj sladký Pán dychtivě očekával můj příchod. Hle, přicházím!

Smysl života

Inter-American University, San Juan, Puerto Rico
17. října 1968

Život je pro Boží stvoření Božím transcendentálním Požehnáním. Co je důležitější než Boží Požehnání? Boží Zájem. Co je důležitější než Boží Zájem? Naprosté naplnění Boží Vůle.

Život je lidským zážitkem moudrosti a víry. Moudrost bez víry je spoutání prázdnoty. Víra bez moudrosti je úsměv hlouposti. Víra a moudrost patří k sobě. Víra nás probouzí k tomu, abychom Pravdu viděli. Moudrost nám pomáhá k tomu, abychom Pravdou žili.

Vnější svět je hra nesouladu mezi prchavými a ničivými myšlenkami lidské mysli a trvalou a tvořivou vůlí lidské duše. Vnitřní svět je hra harmonie mezi odevzdáním mysli a přijetím duše.

Život je vůle. Je jen jedna vůle, která spojuje Boha a člověka. Tato vůle je sestupujícím Úsměvem Zájmu a Soucitu a stoupajícím pláčem lásky a bezmocnosti zároveň. Život je vědomé úsilí člověka spatřit Boha tváří v tvář.

Nejprve se pokus. Potom plač, je-li to nutné.
Nejprve dávej. Potom ber, je-li to nutné.
Nejprve utíkej. Potom se zastav, je-li to nutné.
Nejprve buď tím, kdo dělá. Potom tím, kdo mluví, je-li to nutné.


Světu vládne myšlenka, lidská myšlenka.
Avšak pouhé myšlení nemá žádný význam.

Když myslím, Bůh je mým zklamáním.
Když pláču, Bůh je mou útěchou.
Když se snažím, Bůh je mým spasením.
Když chci, Bůh je mým osvícením.

Pokud skutečně milujeme život, pak musíme nejprve milovat Boha, protože Bůh je nejen Zdrojem, ale samotným Dechem života. Láska k Bohu nás nestojí nic, vůbec nic, ale je velmi cenná. Naše mysl zná tuto pravdu. Naše srdce žije tuto pravdu. Naše duše ztělesňuje tuto pravdu.

Nejvyšším cílem lidského života je osvobození. Osvobození je volba člověka a Milost Boha. Osvobození je naprostá svoboda člověka a neustálá zodpovědnost Boha.

Pláčeš, protože nemáš žádný plán, jak ze svého života učinit něco významného a úspěšného. On pláče, protože všechny jeho plány skončily neuspokojivě. Já pláču, protože nechci mít žádné plány. To, co chci, je neustále sedět u Nohou Nejvyššího, který je Vizí a zároveň Skutečností.

Můj život má tři doktory: Dr. Lásku, Dr. Oddanost a Dr. Odevzdání. Dr. Láska léčí omezenost mé mysli. Dr. Oddanost léčí nečistotu mého srdce. Dr. Odevzdání léčí nevědomost mého života.

Můj život má tři Bohy: Boha Existenci, Boha Vědomí a Boha Blaženost. Bůh Existence ve mně věčně žije. Bůh Vědomí ve mně neustále roste. Bůh Blaženost se mnou nesmrtelně žije.

Člověk a jeho cíl

State University of New York at Farmingdale
11. listopadu 1968

Moji milí přátelé, jste šťastní, jste mimořádní. Tato významná pobočka Státní univerzity vám pomáhá, abyste se tady specializovali v zahradnictví a zemědělství. Brzy se ve vědě o životě rostlin a obdělávání půdy bude cítit jako doma. V širším a čistším slova smyslu dáváte světu slavnostní slib, že chcete být opravdovými dětmi Přírody a Matky Země.

Jsem si jist, že všichni víte, že to byl indický vědec, pan J.C.Bose, který objevil život v rostlinách. Narodil se v Bengálsku. Jsem hrdý na to, že jsem se narodil ve stejné zemi.

Vaše opravdová láska k přírodě vás opravňuje a umožní vám získat zvláštní lásku, zájem, přízeň a požehnání z Vesmíru, z Univerzálního Života a od Univerzální Matky.

Člověk řekl vesmíru: „Pane, já existuji!“ „Nicméně,“ odpověděl vesmír: „tento fakt ve mně nevytvořil žádný závazek.“

— Stephen Crane

I když to může být pro ostatní pravda, toto zarážející prohlášení od Stephena Crane se na vás nevztahuje ani v nejmenším. Chtěl bych vám říct, že Vesmír, Univerzální Život a Univerzální Matka hrdě požehná ty své oddané bytosti a odevzdané srdce, které mají rády Přírodu, které obdivují Přírodu. Co je příroda? Příroda je Bůh Matka. Ve svém mužském aspektu je Bůh transcendentní. V jeho ženském aspektu je Bůh univerzální. Prosme o Boží přítomnost Univerzální Matky předtím, než vstoupíme do promluvy „Člověk a jeho Cíl“.

Falešným cílem člověka je lidská láska. Lidská láska smutně selhává. Falešným cílem člověka je fyzická krása. Fyzická krása je jen povrchní. Falešným cílem člověka jsou peníze a materiální bohatství. „Je snazší pro velblouda projít uchem jehly, než pro boháče dostat se do Království nebeského.“

Skutečným cílem člověka je pravda. Pravda ho probouzí z jeho spánku nevědomosti. Skutečným cílem člověka je mír. Mír ho sytí, sytí jeho vnitřní i vnější život. Skutečným cílem člověka je blaženost. Blaženost ho činí nesmrtelným, činí nesmrtelným jeho životní dech.

Seberealizace: to je to, co člověk potřebuje od Boha. Láska: to je to, co Bůh potřebuje od člověka. Víra: to je to, co Bůh vždy má v člověka. Avšak běda, člověk si víru v sebe sama a víru v Boha teprve musí vypěstovat.

Člověk bez váhání říká: „Kdybych měl čas, miloval bych Boha. Kdybych měl čas, uctíval bych Boha. Kdybych měl čas, dokonce bych po Bohu i plakal.“

Ubohý Bůh má čas. Má čas odpouštět lidské nekončící hlouposti. Má čas žehnat lidské nestoudné mysli a uspokojit všechny skutečně nezbytné potřeby člověka. Má čas dokonce i na to, aby plakal po lidské dosud nezrozené upřímnosti.

Člověk a Bůh. Pokuste se Boha uskutečnit. Bůh i člověk vám řeknou: „Úžasné, pokračujte!“ Pokuste se Boha vysvětlit. Člověk vám okamžitě řekne: „Přestaňte! Nesnižujte Boha, nemučte Boha!“ Bůh prohlásí: „Přestaňte! Alespoň kvůli Mně nepodvádějte lidstvo, nepodvádějte Mé děti!“

Nepokoušejme se Boha vysvětlit. Budeme-li se o to snažit, bude odhalena naše nevědomost. Usilujme všichni o to, abychom si Boha uvědomili. Co k tomu potřebujeme, je meditace. Meditujme, meditujme na Boha.

Člověk musí dojít daleko, velmi daleko. Musí dosáhnout břehů Zlatého světa, který je Za. Musí kráčet pomalu, vytrvale a jistě. Musí však kráčet vpřed, ne zpět. Lincoln zve člověka, svého souputníka, aby s ním zpíval: „Kráčím pomalu, avšak nikdy zpět.“

Věříme ve vývoj. Člověk se nevrací do zvířecího království. Postupuje ke Království nebeskému, které stále dýchá, roste a plane v nejvnitřnějších zákoutích jeho srdce.

Přátelé, rozvíjíte si poznání. Děláme to všichni. Každá lidská bytost musí vlastnit úrodu znalostí.

Někdo řekl: „Vysokoškolské vzdělání je často stvrzenkou na účty mladého člověka, kterou zaplatil jeho otec.“

Mám dost odvahy říci, že zcela tuto slepou myšlenku odmítám. Vaši rodiče chtějí, abyste se naučili, jak se plave v moři znalostí. Vaše profesoři, kteří jsou odborní plavci v moři znalostí, vás naučí, jak úspěšně a skvěle plavat. Hluboce obdivuji vaši horlivou upřímnost a obrovskou kapacitu vašich profesorů. Ale, bohužel, znalosti, knihy poznání, nestačí. Vy všichni to víte. Neobjevil jsem nic nového nebo fantastického. Daleko od toho. Jen vám připomínám dušeplnou skutečnost, že existuje další moře.

Existuje jiné moře, moře božského světla, míru, blaženosti a síly. Toto moře vám dá poznání a osvobození. Uskutečníte svou vědomou a nerozdělitelnou jednotu s Bohem. Budete osvobozeni od svého tisíciletého spoutání. Toto moře vám dá nekonečné naplnění. Něco víc: toto moře vás zcela přesvědčivě nechá pocítit, že jste opravdově a neomylně Bohem zítřka.

Kdo říká, že člověk spí? Není to pravda. Člověk se probudil se svými četnými touhami, ale bylo to hanebně brzy. Zjistil, že Bůh nebyl a nikdy nebude připraven, aby ho přijal. Člověk se probudil se svou planoucí aspirací, ale bylo to neomluvitelně pozdě. Přesto byl Bůh dychtivý, aby ho přijal, objal, a nakonec posadil na svůj transcendentální Trůn.

Jak žít ve dvou světech

Sarah Lawrence College, Bronxville, New York
14. ledna 1968

Zabráním-li zlomení jediného srdce, nebudu žít nadarmo; když se mi podaří zmírnit jeden bolavý život, nebo ochladit jednu bolest, nebo pomoci jednomu drozdu nazpět do hnízda, nebudu žít nadarmo.

— Emily Dickinson

Mé drahé sestry,

Přišel jsem sem, abych vám sloužil. Musím sloužit. Pokud budu moci posloužit i jediné z vás v jejím úsilí směrem k sebepoznání, nebudu žít nadarmo. Ne, můj život na zemi najde svůj původní význam. Máte plné právo být hrdé na to, že jste oddané studentky na této škole, jedinečné ve Spojených státech. A dnes mi Bůh nabízí bezkonkurenční příležitost objevit ve vás aspirující srdce.

Sarah Lawrence College je pro ženy, jak všichni víme. Rád bych řekl pár slov o hinduistických ženách. Přišel jsem nedávno z Indie, a jsem si jist, že víte, že jsem hinduista. Hinduistická žena je žijícím ztělesněním svatosti, zbožnosti a víry. Čistota je spojnice mezi jejím životem a jejími činy. O intelektuální vzdělání se nestará. Její srdce pláče po vnitřním vzdělávání, po vzdělávání duše. To není nadsázka. Její život spontánní a nekonečné oběti je duší hinduistů. Ve starodávné minulosti to byla hinduistická žena Maitreji, která řekla svému manželu Jádžňavalkjovi, neporovnatelnému mudrci Upanišad, že ji neuspokojí nic jiného, než Nesmrtelnost.

Když řekla Nesmrtelnost, nemyslela tím prodloužení její fyzické existence po miliony let. Mínila tím, že chce mít nesmrtelné vědomí, vědomí Nesmrtelnosti, uvnitř i vně.

„Velká otázka, na kterou jsem nebyl schopen odpovědět ani po třiceti letech zkoumání ženské duše, je: co ženy chtějí?“

— Sigmund Freud

Jménem žen po celém světě nám duše Maitreji říká, co žena chce.

Jsou dva světy: jeden je svět Pravdy, ten druhý svět klamu. Co rozhodne, když se Pravda a klam neshodnou? Přijetí, jejich vzájemné přijetí. Pravda přijme klam, aby přeměnila jeho život. Klam přijme Pravdu, aby projevil Její dech.

Dva světy: jeden je znám jako přijetí, druhý jako odmítnutí. Se svou nejhlubší vděčností přijímám to, co pro mě má Bůh: osvícení. S nezdolným odhodláním odmítám to, co pro mě má svět: zklamání.

Dva světy: podmínka a situace. Podmínka říká: „Bůh dává, když ty dáváš.“ Situace říká: „Jsi bezmocný. Jedině Bůh může dávat a také dává.“

Na rozdíl od druhých, můj Bůh má dvě jména: Blaženost a Soucit. Ve vnitřním světě Mu říkám Blaženost. Ve vnějším světě Mu říkám Soucit.

Můj Bůh má dvě duše. Duše, kterou má ve vnitřním světě, vyjadřuje Jeho Sen. Duše, kterou má ve vnějším světě, odhaluje Jeho Skutečnost.

Můj Bůh má dvě těla. Jeho vnějším tělem je má inspirace. Jeho vnitřním tělem je mé osvobození.

Nebe a peklo představují dva světy v našem vědomí. Nebe překvapuje peklo svou bezmeznou radostí. Peklo překvapuje Nebe svým neustálým pláčem. Nebe říká peklu: „Umím tančit, a pokud chceš, mohu tě to naučit.“ Peklo říká Nebi: „Báječné! Umíš tančit a jsi připraveno mě to naučit. Ale přeji si ti říci, že já si umím zlámat nohy a pokud chceš, mohu je zlámat i tobě.“

Věda a duchovnost jsou dva odlišné světy. Věda chce cesty zkrátit. Duchovnost je chce sjednotit. Mně nestačí ani jedno. Má vize chce cestu přeměnit a učinit ji božskou.

Východ a Západ: dva světy. Musíme je sjednotit. Probuzené vědomí člověka viditelně směřuje k božskému. Toto je nejnadějnější paprsek světla mezi okolními temnotami dneška. Toto je okamžik spojení nejen rukou, ale také myslí, srdcí a duší. Nad všemi fyzickými a mentálními překážkami mezi Východem a Západem, vysoko nad národními a osobními zvyky, bude vlát nejvyšší prapor božské jednoty.

Vnější svět je svět uvažující mysli. Vnitřní svět je svět zážitku. Pro vnější svět je obtížné věřit v existenci Boha. Avšak ve vnitřním světě je existence Boha vždy zřejmá.

Sri Aurobindo řekl: „Přesvědčivými důvody mi ukázali, že Bůh neexistuje, a já jsem jim věřil. Poté jsem Boha spatřil, neboť ke mně přišel a objal mě. Čemu mám teď věřit, vysvětlování druhých, nebo vlastnímu zážitku?“

Můžeme žít ve dvou světech? Zajisté můžeme. Máme-li spontánní inspiraci, můžeme úspěšně žít ve vnějším světě a dosáhnout svých vnějších cílů. Máme-li oduševnělou aspiraci, můžeme žít ve vnitřním světě a dosáhnout svého vnitřního Cíle.

Vnější svět je tělo. Vnitřní svět je duše. Pokud zůstáváme v těle, musíme se neustále držet příkazů duše, tak aby tělo, namísto aby bylo slepým nástrojem osudu, se stalo dokonalým kanálem pro božské projevení Nejvyššího ve fyzickém. A pokud chceme žít v duši, zažívat nekonečné světlo, mír a blaženost, potom nesmíme tělo zanedbávat, nesmíme ho ničit, protože je to v tomto těle, kde duše na zemi přebývá.

Povinnost nejvyšší

Boston University, Boston, Massachusetts
24. března 1969

Básník zpívá:

„Spal jsem a snil, že život je Krása. Probudil jsem se a zjistil, že život je Povinnost.“

— Rabíndranáth Thákur

Povinnost a krása jsou jako severní a jižní pól.

Co je krása? Krása je jednota konečného s Nekonečným. Krása je vyjádření Nekonečného skrze člověka konečného. Krása je lidské ztělesnění Boha Nekonečného. Bůh se ve fyzickém světě projevuje skrze krásu.

Krása duše je ve fyzickém světě krásou jedinečnou. Tato krása inspiruje vnější svět a naplňuje vnitřní svět. Tato krása nás sjednocuje s duší Boha, Světlem nekonečným. Tato krása nás sjednocuje s tělem Boha, vesmírem. Když žijeme ve světě aspirace, uvědomujeme si, že transcendentální povinnost a univerzální krása jsou dokonalým vyjádřením jedné a té samé skutečnosti.

V našem každodenním životě je povinnost cosi nepříjemného, náročného a odrazujícího. Když si připomeneme svou povinnost, ztratíme veškerou svou vnitřní, spontánní radost. Cítíme se bídně, Máme pocit, že bychom svou životní energii mohli využít lépe. Jen člověk bez zdravého rozumu může říci, že neví, co je jeho povinností. Každý člověk zná svou povinnost dobře, příliš dobře. Záleží na něm, zda ji bude plnit, nebo ne.

Život aspirujícího člověka je život, který musí plnit povinnost nejvyšší. Jeho první a nejpřednější povinností je realizovat Boha. V jeho životě zde na zemi nemůže být kromě této povinnosti žádná jiná. Když aspirující člověk spatří světlo dne, Bůh Sám ho inspiruje tímto poselstvím:

Uskutečni Mě na zemi.
Odhal Mě na zemi.
Naplň Mě na zemi.

Čas je pomíjivý. Čas na nás nečeká. Musíme být moudří. Každý okamžik můžeme využít pro božský účel. Každý okamžik můžeme využít k plnění své oduševnělé povinnosti. Povinnost je bolestivá, nudná a jednotvárná prostě proto, že ji provádíme se svým egem, pýchou a domýšlivostí. Povinnost je příjemná, povzbuzující a inspirující, když ji provádíme pro Boha.

Potřebujeme změnit svůj postoj k povinnosti. Pracujeme-li pro Boha, potom neexistuje žádná povinnost. Vše je radostí. Vše je krásou. Každý čin musíme vykonat a nabídnout k Nohám Boha. Povinnost pro Boha je povinností nejvyšší. Nemáme právo převzít jakoukoliv jinou povinnost dříve, než dosáhneme svého vlastního duchovního spasení. Copak nám Bůh tento krásný úkol nesvěřil již ve chvíli našeho zrození?

Nejvyšší povinností je neustále usilovat o realizaci Boha. Čas je krátký, avšak poslání naší duše na zemi je vznešené. Jak můžeme plýtvat časem? Proč bychom ho měli trávit v potěšeních smyslů? Často říkáme, že nejsme druhým zavázáni, protože jsme od nich nic nedostali. Nic nám nedali. Pravda, nejsme jim zavázáni, ale existuje něco, čemu se říká ‚očekávání‘. Možná jsem si od vás nic nevzal, to však neznamená, že ode mě nemůžete něco očekávat. Někdy může být vaše očekávání oprávněné. Očekávat zajisté můžete, ale je jedna věc, kterou udělat nemůžete. Nemůžete si činit nárok. Můžete očekávat a záleží na mně, zda vám to, co chcete, dám, ale nárok si činit nesmíte. Jen Bůh si může činit nárok. Bůh a jedině Bůh ode mě může požadovat celý můj život. Každý člověk musí cítit, že Bůh má plné právo činit si na něj navždy nárok, zde na zemi i tam v Nebi.

Miluj svou rodinu. To je tvou velkou povinností. Miluj lidstvo více. To je tvou větší povinností. Miluj Boha nejvíce. To je tvou největší povinností, povinností nejvyšší.

Jsou dvě věci: jedna je pamatování a druhá je zapomnění. Všichni víme, že je naší povinností dostat plat. Je to vskutku naše povinnost a my na ni vždy pamatujeme. Je však ještě jiná povinnost. Abychom dostali svůj plat, musíme pracovat. Nějak se nám daří na to zapomínat.

Také v duchovním světě existuje povinnost. Tou povinností je těšit se z plodů realizace Boha. Všichni to víme a jsme nesmírně dychtiví tuto povinnost splnit. Ale bohužel zapomínáme na jinou povinnost: meditaci. Jednou povinností je těšit se z plodů, druhou je plody získat. My jsme však dostatečně chytří a pláčeme po plodech realizace dlouho před tím, než vstoupíme na pole meditace.

Žádná meditace, žádná realizace. Bez meditace není realizace Boha nic jiného než sebeklam. Aspirující člověk má nanejvýš významnou povinnost, a tou povinností je mít dokonalou víru ve své božské schopnosti. Má-li víru v sebe sama a víru v žijícího Gurua, potom může snadno splnit nejvyšší povinnost, povinnost sebeobjevení, realizace Boha.

Bůh a já

Brandeis University, Waltham, Massachusetts
26. března 1969

Dobrý večer sestry a bratři, poznejme, že dobré ráno je Boží ráno a dobrý večer je Boží večer. Dobrý den je den člověka, a dobrá noc je noc člověka. Boží ráno a večer říká člověku: „Neděláme nic jiného, než že na tebe myslíme.“ Den i noc člověka říká Bohu: „Nemůžeme dělat nic jiného, než se k tobě modlit.“

Bůh a já. Bůh je můj Otec. Bůh je má Matka. To je to, co vím. Také vždy vím, co mám dělat.

Když říkám, že vím, co mám dělat, obávám se, že mě špatně pochopíte. Je velmi pravděpodobné, že budete zpochybňovat mou upřímnost.

Pokusím se bránit. Řeknu vám své nejvnitřnější tajemství: „Vím, co mám dělat, jen proto, že za mě vše dělá Bůh.“ Potom se mě můžete zeptat, proč dělá Bůh vše za mě, a ne za vás. Pokud je to tak, Bůh mi bezpochyby straní. Ujišťuji vás však, že Bůh nikomu nestraní. On takový není.

Vím, co mám dělat, protože Bůh to dělá za mě. Vím, že sám nedělám a nemohu dělat nic. Bůh je Tím, kdo dělá. Bůh je činem. Bůh je plodem tohoto činu. Můj život je věčným zážitkem Boha.

Mezi vaším přístupem k Bohu a mým přístupem k Bohu je bohužel nepatrný rozdíl. Pamatujete si, co lidstvu řekl Boží Syn? Řekl: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Já věřím v Božího Syna. Snažím se žít tuto pravdu. Věřím také v indické védské zřece starodávné minulosti. Ti říkali: „Brahmosmi“ — „Já jsem Brahman. Jsem jeden bez druhého.“ Mám také bezmeznou víru v učení Sri Krišny, které jsem se naučil z Bhagavadgíty, Písně Nebeské: „Člověk je tvořen jeho vírou. Jakákoliv je jeho víra, takový je on.“

Vím, že Boha můžeme vidět. Vím, že Boha můžeme cítit. Vím, že si Boha můžeme uvědomit. Vím, že každá lidská bytost bez výjimky vroste do transcendentální Vize Boha a Jeho naprosté Skutečnosti.

Vy však máte sklon opatrovat v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce několik zvláštních myšlenek. Především získáváte radost z toho, že říkáte světu, že není žádný Bůh, že nemůže být nic takového jako Bůh. Dokonce i když cítíte, že Bůh existuje, říkáte svým bližním a drahým, že Bůh je pro ně a pro ostatní, ale ne pro vás. Se vší nevědomostí, kterou máte k dispozici, prohlašujete, že Bůh se o vás nestará. Máte pocit, že Bůh se na vás hrozně zlobí, protože jste před deseti lety osudně zalhali nebo někoho podvedli. Ubohý Bůh! Jako kdyby neměl na práci nic jiného než se na vás zlobit a nemilosrdně vás trestat.

Věřte tomu, nebo ne, Bůh má mnoho, mnoho významných věcí, které chce dělat s vaším životem. Pro vás není váš život ničím, je dokonalou nulou. Pro Boha je váš život vším — abych byl přesný, Jeho vším.

Jste Jeho nesrovnatelnou Pýchou. Jste Jeho jediným Snem. Jste Jeho jedinou Skutečností. S vámi zpívá Píseň Nesmrtelnosti. Ve vás vidí ztělesnění své Existence-Vědomí-Blaženosti. Po celou Věčnost existuje pro vás, jen pro vás. Utváří vás. Tvaruje vás. Vede vás. Přeměňuje vás podle svého Obrazu, svého Života vždy se překonávajícího světa Za.

Milí studenti, vážení profesoři, milé sestry a bratři, jste nyní na stejné lodi jako já. Společně zazpívejme:

„Vím, co mám dělat, protože Bůh to dělá za mě.“

Dovolte mi, abych zazpíval ještě jednu píseň. A doufám, že se ji brzy všichni naučíte. Tato píseň mi říká, co říci a o co usilovat:

„Veď mne od neskutečného ke Skutečnému. Veď mne od temnoty ke Světlu. Veď mne od smrti k Nesmrtelnosti.“

— Brhadáranjaka Upanišada

Touha a aspirace

New York University, New York, New York
29. března 1969

New York je milovaným dítětem Ameriky. New York University je milovaným dítětem New Yorku. Dnes večer bych chtěl nabídnout svou upřímnou náklonnost, skutečný obdiv a pokornou oddanost vám, milované děti New York University.

Touha je ničivý požár, který spaluje a spaluje, a nakonec nás pohlcuje.

Aspirace je planoucí oheň, který tajně a posvátně pozvedá naše vědomí, a nakonec nás osvobozuje.

Žízeň po tom Nejvyšším je aspirace. Žízeň po tom nejnižším je zničení.

Touha je očekávání. Žádné očekávání, žádné zklamání. Touha zabita, pravé štěstí vytvořeno. Aspirace je odevzdání a odevzdání je vědomá jednota člověka s Vůlí Boha.

Tak jako válka vede k zastavení obchodu země, stejně tak naše obrovská záliba v potěšeních nevědomosti vede k zastavení veškerého našeho duchovního pohybu.

V současné době se věci mají tak, že nás samotné naše zrození nutí být daleko od Boha. Proč si záměrně hovět v potěšeních smyslů, a ještě dále se od Boha vzdalovat? Vskutku, uspokojovat domnělé nezbytné potřeby našeho lidského života a plakat po naplnění našich pozemských tužeb není nic jiného než zlo, kterým trápíme sami sebe. Avšak uspokojovat Boží nezbytné potřeby, skutečné a božské, v nás a skrze nás, je sebeosvícení.

Ubohý Bože, neosvícení lidé Tě vždy špatně chápou. Myslí si, že jsi nemilosrdný. Když jejich touhy přesto naplníš, myslí si, že Tě v hlouposti nikdo na zemi nepředčí.

Ubohý člověče, podívej se na svůj nejžalostnější osud. Výstižnými slovy George Bernarda Shawa:

„V životě jsou dvě tragédie. Jednou je nenaplnit touhu svého srdce, tou druhou je ji naplnit.“

— George Bernard Shaw

Touha znamená úzkost. Tato úzkost je uspokojena, jen když se může naplnit pevným lpěním. Aspirace znamená klid. Tento klid je uspokojen, jen když se může vyjádřit vše spatřujícím a vše milujícím nelpěním. Lidská vášeň nepřebývá nikde jinde než v touze. Lidská vášeň má strašlivého nepřítele jménem soud, soud božského řádu.

Lidské spasení nespočívá nikde jinde než v aspiraci. Lidské spasení má věčného přítele jménem Milost, Boží vše naplňující Milost.

Touha je pokušení. Pokušení syceno, pravé štěstí hladoví. Aspirace je probuzení duše. Probuzení duše je zrozením nebeské blaženosti.

Pravý hledající nekonečné pravdy nemůže nikdy nic získat z objevu Oscara Wilda, že

„Jediný způsob, jak se zbavit touhy, je odevzdat se jí.“

— Oscar Wilde

Hledající už objevil skutečnost, že všech tužeb, viditelných i neviditelných, zrozených i ještě nezrozených, se může zbavit jen pomocí vysoké, vyšší a nejvyšší aspirace.

Wilde říká ještě něco, a to velice významného:

„Dokážu odolat všemu kromě pokušení.“

— Oscar Wilde

 Netřeba říkat, že ho za to nikdo neobviňuje, neboť pokušení je univerzální nemocí. Pro člověka bez aspirace je pokušení bezpochyby neodolatelné. Avšak pravý hledající cítí a ví, že pokušení dokáže odolat. V náruči moře času však nedokáže odolat přeměně, přeměně své fyzické přirozenosti, celého svého vědomí. Přeměna fyzické přirozenosti, celého jeho pozemského vědomí je něco, čemu se nikdy nebránil a čemu se nikdy bránit nebude. Naopak, kvůli této přeměně žije na zemi.

Podívejme se na sílu bubliny touhy! Má sílu uvěznit celý náš život jen pro sebe. Podívejme se na sílu trochy aspirace! Má sílu nechat nás pocítit, že Bůh Nekonečný je zcela náš. A něco navíc: že Boží nekonečná Láska, Mír, Radost a Síla jsou nám neustále k dispozici.

Objekty smyslů a lidské lpění na nich se nedají oddělit. Avšak v okamžiku, kdy spatří Úsměv Boha, svou důvěrnou známost popírají. Co více, stávají se dokonalými cizinci.

Naplňte požadavky svého těla a ztratíte svou sebekontrolu. Naplňte potřeby své duše a získáte svou sebekontrolu.

Neobjímejte neřest. Pokud ji ovládnete, budete vlastnit něco cennějšího: sebekontrolu. Co je to sebekontrola? Je to síla, která vám říká, že ke svému Cíli nemusíte běžet. Cíl musí přijít k vám a také přijde.

Kapitálem vnějšího světa jsou peníze, které se často mění v jedovatý med. Kapitálem vnitřního světa je aspirace, která se nakonec mění v sebepoznání.

Vrchol lidské touhy je vyjádřen Césarovým „Veni, vidi, vici“ — „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“ Vrchol božské aspirace vyjádřil Syn Boha: „Otče, staň se Vůle Tvá.“

Člověk je otrokem vášní. Stejně tak je i dítětem Boha. Čím chcete být, dítětem Boha, nebo otrokem vášní? Vyberte si. Jedna cesta vás dovede k naprostému zničení, ta druhá k okamžitému spasení. Vyberte si. Máte zlatou a bezvýhradnou příležitost. Vyberte si. Musíte si vybrat tady a teď.

Jak potěšit Boha

University of Bridgeport, Bridgeport, Connecticut
14. dubna 1969

Jak potěšit Boha?

Boha mohu potěšit tak, že Mu nabídnu to, co mám a čím jsem. To, co mám, je vděčnost. To, čím jsem, je aspirace. Pokud Ho chci potěšit více, potom nesmím svůj život nikdy považovat za smutné selhání, ale za Jeho neustálý zážitek. Pokud Ho chci potěšit nejvíce, nejen v jedné, ale v každé oblasti života, potom musím cítit, že On, na rozdíl ode mne, vidí můj život, vnitřní i vnější, jako píseň svého vlastního životního Dechu, jako píseň své Dokonalosti, která vrůstá do Jeho vlastní naprosté, dokonalé Dokonalosti.

Víte, kdy Boha zraňujete? Zraňujete Ho v okamžiku, kdy podceňujete svou vnitřní schopnost. Zraňujete Ho v okamžiku, kdy zdůrazňujete svou vámi vytvořenou vnější zodpovědnost. Zraňujete Ho hluboce, když opatrujete prázdnou myšlenku, že realizace Boha není určena pro vás. Po pravdě řečeno, v Boží vyvolené Hodině je vaše realizace Boha to nejmocnější potvrzení, ta největší jistota.

Bohužel jsou lidé, v jejichž životě se otázka těšení nebo zraňování Boha vůbec neobjevuje. Nevěří tomu, že Bůh existuje. Je pravda, že Boha neviděli, ale to neznamená, že jsou oprávněni k tomu Jeho existenci popírat. A co ti, kteří Ho viděli, cítili a uvědomili si a naplňují Ho v tomto a jiných světech? Těm, kteří nevěří a pochybují, říkám, že se ve vnitřním životě Božskosti nejen nemilosrdně klamou, ale také se nekonečně vzdalují, úplně vzdalují od vnějšího života skutečnosti.

Jsou lidé, kteří existenci Boha naprosto popírají. Na celém světě se setkáváme s dychtivou touhou Kristova žáka Tomáše dostat důkaz. „Požehnaní jsou ti, kteří neviděli, a přesto uvěřili“ — kéž se toto poselství Syna Boha ozývá v nejvnitřnějších zákoutích každého lidského srdce, aspirujícího nebo neaspirujícího, inspirovaného nebo neinspirovaného.

Dnes je víra předzvěstí skutečnosti. Zítra budou víra a skutečnost kráčet společně. Pozítří se víra a skutečnost navzájem naplní. Víra naplňuje skutečnost svým zhmotněním skutečnosti. Skutečnost naplňuje víru sebeodhalením skrze víru.

Má-li člověk pocit vděčnosti, je opravdu šťastný, a když je opravdu šťastný, Bůh je potěšen. Dostojevský říká: „Věřím tomu, že nejlepší definicí člověka je nevděčný dvounožec.“ To může být pravda, když člověk plave v moři nevědomosti svého těla. Avšak žije-li v moři světla své duše, je samou vděčností. Je neustálým vyjádřením a spontánním odhalením Boha, který přijímá, a Boha, který dosahuje.

Paul Valéry říká:

„Duše je manželkou těla. Duše a tělo nemají stejný druh potěšení, nebo se z něj alespoň zřídka kdy těší zároveň“

— Paul Valéry

Duchovní svět už však najisto objevil, že duše není ani mužská, ani ženská. Je nad a za těmito dvěma rozdělujícími oblastmi. Duše proto nemůže být nikdy manželkou těla. Upanišady nám říkají, že tělo je kočár a duše je pánem kočáru. Valéry má naprostou pravdu, když říká, že duše a tělo nemají stejný druh potěšení. Víme, že tělo získává potěšení v nevědomosti a z nevědomosti. Pomalu, postupně a jistě si uvědomujeme, že potěšením těla je nevědomost sama. V případě duše bychom namísto slova ,potěšení‘ měli použít slovo ,blaženost‘. Duše cítí blaženost v Nekonečnosti a Věčnosti a z Nekonečnosti a Věčnosti. Blažeností duše je plynoucí Nekonečnost, blažeností duše je planoucí Věčnost. Až meditace aspirujícího člověka přemění potěšení touhy těla na blaženost aspirace, duše a tělo budou nejen jíst stejné jídlo, ale budou ho také jíst zároveň. A jejich jídlem bude Pravda. Pravda probouzí tělo a zároveň vede duši.

Nedávno mi někdo říkal, že z jednoho tajného důvodu je jím Bůh neustále potěšen. Potom mi nabídl, že mi své cenné tajemství prozradí: „Ačkoliv se mi na Božím stvoření, dokonce na Bohu samém nelíbí mnoho věcí, Jeho světa nesčetných nedokonalostí si prostě nevšímám a Bohu v tichosti i na veřejnosti mocně lichotím. To je důvod, proč je mnou Bůh neustále tak potěšen, a to právem.“

Řekl jsem mu: „Můj drahý příteli, mezi tebou a mnou je nepatrný rozdíl. Tvé chápání nedokonalosti v Božím světě se úplně liší od mého. Ty máš pocit, že nedokonalost je něco odrazujícího, skličujícího, nečistého a konečně škodlivého. Já považuji nedokonalost za něco rostoucího, co teprve musí svou cestu dokončit. Považuji nedokonalost za nevyhnutelnou příčku na žebříku postupné a konečné dokonalosti. Považuji nedokonalost za významnou zkušenost, kterou má v lidském životě a prostřednictvím tohoto života Sám Bůh. A na klíně Věčnosti se ten stejný Bůh bude v každém a prostřednictvím každého člověka těšit z dokonalosti, dokonalé dokonalosti. A pokud jde o tvé lichocení Bohu, Bůh lidské lichocení nepotřebuje. Abys získal Jeho Lásku, Zájem a Požehnání, nemusíš Mu lichotit. Bůh od tebe lichocení neočekává ani nevyžaduje. Bůh není žebrák. Nic od tebe neočekává. Bůh není autokrat. Nic od tebe nevyžaduje. To, co Bůh je, je Láska. To, co Bůh je, je Radost. Pokud dokážeš oduševněle milovat sám sebe, pokud dokážeš objevit svou pravou vnitřní radost, potom uvidíš, že jsi Boha již potěšil.

Nesnaž se těšit Boha tak, že Ho budeš klamat. Boha nemůžeme oklamat. Nikdy! Nemůžeme oklamat dokonce ani žádnou lidskou bytost na zemi. Co nanejvýš můžeme, a co ve skutečnosti děláme, je, že klameme sami sebe. Emerson má naprostou pravdu, když tvrdí

„Člověk nemůže být oklamán nikým jiným než sebou samým.“

— Ralph Waldo Emerson

Vraťme se ke své původní otázce: „Jak potěšit Boha?“ Nejsnazší a nejúčinnější způsob, jak potěšit Boha, je neustálé a nepodmíněné sebenabízení. Pokusme se. Zajisté se nám to podaří. Hle, Bůh stojí přímo před námi. Je potěšen. Bůh je námi skutečně a opravdu potěšen.

Tajemství vnitřního míru

University of Connecticut, Storrs, Connecticut
19. dubna 1969

Drahé sestry a bratři, ukážu vám, jak tady a teď dosáhnout vnitřního míru. Moje pomoc není rada. Mým způsobem není radit lidem, co mají dělat a co ne. Je pravda, že každý je nesobecký a štědrý, pokud jde o poskytování rad a bohužel já nejsem výjimkou. Přesto plně souhlasím s Chesterfieldem, který říká:

„Rady jsou zřídkakdy vítány, a ti, kteří je nejvíce potřebují, je mají rádi nejméně.“

— Lord Chesterfield

Tento náš svět má všechno kromě jedné věci: míru. Každý člověk chce a potřebuje mír, ať je to dítě nebo osmdesátník. Představa míru však není u každého stejná. Velice se liší. Pro dítě mír znamená hraní na buben. Hraní na buben mu dává radost a tato radost je jeho mír. Pro starého člověka mír znamená sedět tiše s očima a ušima zavřenýma, tak aby unikl něžnému objetí ošklivého a neklidného světa. Generál v Eisenhowerovi řekl o míru:

„Budeme mít mír, dokonce i když za něj budeme muset bojovat.“

— Dwight David Eisenhower

Nezdolný Napoleon prohlásil: „V jakém to nepořádku dnes žijeme — byl vyhlášen mír!“ Boží Syn nás naučil, že „Požehnaní jsou tvůrci míru, neboť oni zdědí tuto zemi“.

Někdo řekl velmi výstižně: „Čím více usilujeme o mír na zemi, tím více se zdá, že holubice míru je pták z ráje.“

Po pravdě řečeno, mír není výhradním monopolem Nebe. Naše země je velice plodná. Zde na zemi můžeme mír pěstovat v nezměrné míře.

Já jsem přišel mluvit o vnitřním míru. Přál bych si zaměřit svou přednášku na duchovního hledajícího v každém z vás. Ten, kdo opravdu hledá mír, musí hledat lásku. Láska má jiné jméno: obětování. Je-li obětování čisté, láska je jistá. Je-li láska božská, v obětování nemůže existovat ,mé‘ nebo ,tvé‘. Láska je tajemstvím jednoty. Obětování je silou jednoty. Láska k sobě samému je sebeshovívavostí. Sebeshovívavost je sebezničením. Láska k Bohu je největší příležitostí hledajícího, jak si uvědomit Boha.

Obětujeme svůj cenný čas, abychom vydělali peníze. Obětujeme své těžce vydělané peníze, abychom proti času bojovali. Abychom z vnějšího světa něco získali, musíme obětovat něco vlastního. Ve vnitřním světě je to podobné. Za realizaci Boha nabízíme svou aspiraci. Plamen naší aspirace zapaluje Sám Bůh. Také plod své realizace získáváme přímo od Boha.

Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně inspiruje. Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně dává. Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně přijímá.

Bůh používá aspiraci, aby nás k sobě dovedl. Bůh používá realizaci, aby přišel k nám. Bůh je obětování, když žijeme ve světě aspirace. Bůh je obětování, když žijeme v říši realizace.

Avšak Bůh říká, že není nic takového jako obětování. Zde na zemi a tam v Nebi je jen jedna věc, a té se říká jednota: naplnění v jednotě a naplnění jednoty.

Existují čtyři typy hledajících: politováníhodní, neschopní, slibní a naplňující. Politováníhodní a neschopní musí být trpěliví, musí počkat na Hodinu Boha. Slibní a naplňující již v Hodině Boha zpívají a tančí. Neustále meditují na Boha. Toto je jejich vnitřní život realizace. Pracují pro Boha oduševněle a spontánně. Toto je jejich vnější život odhalení.

Vraťme se k tajemství vnitřního míru. Naše zkoumající a pochybující mysl vždy postrádá mír. Naše milující a zasvěcené srdce je vnitřním mírem vždy zaplaveno. Má-li naše mysl všechny otázky, potom naše srdce má všechny odpovědi. Tyto odpovědi jsou dokonalé právě proto, že přicházejí přímo od duše, která vidí Pravdu a žije v Pravdě. A Pravda, jedině Pravda, je Cílem všech Cílů.

Chcete-li mít vnitřní mír, potom musíte jít cestou duchovnosti. Duchovnost je odpovědí. Člověk je trojího stáří: nedospělý, přestárlý a středního věku. Pro člověka nedospělého je duchovnost pouhý hokuspokus.

Pro člověka přestárlého je duchovnost něco suchého, nejistého a nejasného. Pro člověka středního věku je duchovnost sebezapomnění, sebepopření a sebezničení.

Pravý hledající ale řekne, že duchovnost je něco normálního, přirozeného, spontánního, plodného, jasného, zářivého, božsky sebevědomého, sebepotvrzujícího a sebetvořivého.

Máte-li duchovního Mistra, aby vám pomáhal a vedl vás, máte velké štěstí. Vždy ho poslouchejte, do svého posledního dechu. Pokud přestanete poslouchat jeho rady, bude to vaše škoda, ne jeho. Dokonce i v obyčejném lidském životě potřebujeme učitele, rádce. V tom, co říká Churchill, je značná pravda: „Tehdy býval moudřejší, než je teď — tehdy si ode mě často nechával radit.“

Pokud duchovního Mistra nemáte a o žádného nestojíte, potom v naprostém tichu neustále poslouchejte příkazy své duše.

Mír chcete a potřebujete. Abyste měli mír, musíte mít volný přístup ke své duši. Abyste měli přístup ke své duši, musíte mít vnitřní ticho. Abyste měli vnitřní ticho, potřebujete aspiraci. Abyste měli aspiraci, potřebujete Boží Milost. Abyste měli Boží Milost, musíte vždy cítit, že patříte Bohu a jen Bohu.

Jsme nyní v Connecticutu. Motto Connecticutu je svrchovaně významné. Mé srdce oddanosti a má duše lásky zpívají nesrovnatelné motto Connecticutu:

Qui Transtulit Sustinet „Ten, kdo udržuje transplantované.“

Bůh transplantoval na zemi pravdu a On tuto pravdu s láskou udržuje. V kombinaci obou spočívá tajemství vnitřního míru.

Podstata mystiky

American University, Washington, D.C.
21. dubna 1969

Jsou tři základní cesty, které vedou k realizaci Boha: cesta nezištné služby, cesta lásky a oddanosti a cesta poznání a moudrosti. Mystika rádžajógy je významným aspektem jógy poznání (džňánajógy). Nejvyšší poznání je mnohem více než pouhá filozofická znalost. Mystika je zážitek, přímý a blízký zážitek Pravdy. Když filozofie ujde po cestě poznání velký kus, unaví se a odpočívá. V tu chvíli a tam, kde filozofie končí, začíná mystika.

Zřeci osobně poznali Pravdu a pak ji odhalili celému světu. Zpívají:

Jeho jsem poznal, Bytost Nejvyšší, zářivou, svítící jako Slunce nad temnotou, daleko za objetím pohlcující tmy.

— Védy

Zřeci nás učí, že transcendentální Skutečnost a všeobjímající Existence jsou jedním a tímtéž.

Mystik vnímá jednotu a rozmanitost jako jedno. Kromě toho vidí v rozmanitosti jednotu. Říká světu, že Jeden a mnozí jsou jedním. Ve své univerzální podobě je Jeden mnohým. Ve své transcendentální podobě jsou mnozí jedním.

Ve svém duchovním životě se setkáváme se dvěma významnými slovy: okultismus a mystika. Okultismus je tajností a po tajnosti pláče. Chce všechno uchovávat v nejvyšší tajnosti. Mystika je připravena nabídnout své dosažení a své transcendentální poznání všem, kteří po něm pláčou.

Rozdíl mezi filozofem a mystikem spočívá v tom, že filozof vidí tělo Pravdy s největší obtíží, zdálky a spíše nedokonale, zatímco mystik vstupuje do samotné duše Pravdy, kdykoliv se mu zachce, a může v ní žít tak dlouho, jak chce. Nejvyšší mu také dovoluje vynést na povrch nekonečné bohatství duše a rozdělit se o něj s hledajícími Pravdy. Mystika prohlašuje, že poznání Božského je univerzální.

Zahloubejme se na chvíli do nauky božského mystéria vák ve Védách. Vák znamená Slovo. Vák ztělesňuje a zároveň odhaluje Pravdu. Ve svém ztělesnění Pravdy získává od Nejvyššího nekonečnou tvořivou inspiraci. Ve svém odhalení Pravdy nabízí lidstvu Nejvyššího, Osvoboditele Nejvyššího. Vák je spojnicí mezi dvěma světy: světem, který ještě neuskutečnil a nenaplnil sám sebe, a světem, který sám sebe již uskutečnil a naplnil.

Mystika má svůj vlastní jazyk. Jmenuje se intuice. Nemůže v ní nikdy existovat mysl nebo mentální analýza. Mystik sedí na křídlech ptáka intuice a letí k nejvyššímu Skutečnému. Intuice odhaluje dokonalou jednotu transcendentální Vize s absolutní Skutečností.

Mystik je natolik upřímný, aby mluvil pravdu. Říká, že je pro něj téměř nemožné vysvětlit svůj vnitřní zážitek. Žádné slovo nebo myšlenka ho nedokáže dobře vystihnout. védští zřeci zde zvolávají: „Co mám říci, co si mám vpravdě myslet?“ Ubohá mysl a smysly už nežijí, zhroutily se při svém běhu k Neznámému. Nejvyšší mystérium Vesmíru není pro ně. Poznání světa Za není pro ně.

Mystika klade důraz na jednotu všech duší v Univerzální Duši. Když se podíváme na vesmír, jeví se nám jako místo konfliktu mezi dobrem a zlem, temnotou a světlem, nevědomostí a poznáním. Je zbytečné říkat, že tento boj začal dávno před tím, než existoval člověk, a stále ještě pokračuje. V aspirujících a skrze aspirující duše působí světlo, v neaspirujících a skrze neaspirující duše působí temnota. Skutečná přeměna lidské přirozenosti nepřichází ze strohého, asketického života nebo úplného stažení se ze světa, ale z postupného a úplného osvícení života. A k tomu je zapotřebí aspirace. Předchůdcem tohoto osvícení je aspirace a jedině aspirace.

Mystický zážitek je vnitřním přesvědčením hledajícího o Pravdě. Toto přesvědčení se opírá o odhalení. Odhalení je vnitřní autorita. Vnitřní autorita je poslední. A kdo má tuto autoritu? Nikoli ten, kdo je obětí neúprosné logiky, ale ten, kdo měl vnitřní zážitek a vrostl do něj.

Logika je odůvodňující a odůvodněná pravda, která je pýchou konečného.

Mystika je odhalující a odhalená Pravda, která je pýchou Nekonečného.

Pokud věříme mystice, pak si musíme uvědomit, že nejvyšší Pravda rozum nejen překonává, ale je dokonce jeho opakem. Věříme-li v něco rozumem, vydáváme se na cestu mnohosti, mnohosti osamocení, která trýzní život. Avšak věříme-li v něco svou vnitřní mystickou vírou, vydáváme se na cestu transcendentální Skutečnosti jednoty, která život dává a naplňuje.

Martin Luther silně zpochybňoval účinnost rozumu. Stejně tak nevěřil, že prostředkem ke spasení mohou být obřady nebo pouhá práce. V jeho mystice vidíme usmívající se a přesvědčivou tvář víry. Klíč ke spasení má jen víra. Spasení může přinést jen víra.

Existence a podstata žijí společně. Jsou jedním. Dynamicky to ve třináctém století tvrdil Mistr Johannes Eckhart. Musíme si uvědomit, že podstata se jedinečně projevuje v božských kvalitách lidské duše, zatímco existence se nádherně projevuje v lidských kvalitách božské duše. Koncem cesty lidské duše je naprostá jednota s Bohem. Koncem cesty božské duše je úplné projevení Boha.

Mystika nám říká, že realizace Boha můžeme dosáhnout ne ustavičným přemýšlením, ale neustálým pocitem jednoty s Pravdou. Myšlenka ukazuje v nejlepším případě pasivní aspekt světa smyslů, protože mentální tvoření je přímo nebo nepřímo zachyceno světem smyslů. Avšak pocit jednoty s Pravdou snadno svět smyslů překonává. Ukazuje a objevuje aktivní a dynamickou stránku rozvíjejícího se procesu života v plynoucím proudu Věčnosti.

Mystik říká světu, že Moudrost je tělem Boha a Láska je duší Boha. Světský člověk cítí, že jeho tělo a jeho fyzické činnosti utvářejí jeho duši. Mystik s úsměvem říká, že duše utváří tělo a přeměňuje ho v neomezené světlo vědomí duše.

Podle Santayany „není mystika náboženstvím, ale náboženskou nemocí“. Santayana má naprostou pravdu v tom, že mystika není náboženstvím. Mystika je podle mě nejvyšší aspirací, kterou náboženství ztělesňuje. Avšak nikdy nemohu souhlasit s jeho názorem o „náboženské nemoci“.

S veškerou duchovní jistotou, kterou mám, si přeji říci, že mystika je lék — nejen pro ty, kteří pláčou po tom spatřit Tvář svého Milovaného Boha, ale také pro ty, kteří se Tvář Boha v Jeho Vševědoucnosti a Všemohoucnosti bojí vidět, a dokonce i pro ty, kteří v samotnou existenci Boha nemilosrdně a neomluvitelně nevěří a zpochybňují ji.

Čin a osvobození

George Washington University, Washington, D.C.
22. dubna 1969


George Washington,
první ve ztělesnění naděje Ameriky,
první v inspiraci, první v důvěře, první ve válce,
první ve vítězství,
první v podrobení srdce svého národa,
první v úvahách o federaci států,
sám, silný, sjednocený, úplný.

„Požehnaný je ten, kdo nalezl svou práci. Ať nežádá o další požehnání.“

— Thomas Carlyle

Duchovní člověk našel svou práci. Jeho prací je nezištná služba. Jeho prací je zasvěcená služba. Vskutku, nemá potřebu dalšího požehnání. Jeho činem je božské přijetí pozemské existence. K tomu potřebuje ochotné tělo, silnou mysl, oduševnělé srdce a nanejvýš inspirovaný život vnitřní vnímavosti a vnější schopnosti.

Čin znamená vstup na bojiště života. Čin znamená porážku nevýslovných utrpení a četných omezení života. Čin znamená přeměnu pohlcujících nedokonalostí života na planoucí dokonalost. Čin je něco nekonečně hlubšího a vyššího než pouhé přežívání fyzické existence. Čin je nejvyšším tajemstvím, které nám umožňuje vstoupit do Věčného života.

Ten, kdo vědomě nepřijal duchovní život, může čin považovat za nezbytné zlo a matku hořkého zklamání. Avšak pro duchovního člověka je čin božským požehnáním. Je to jedinečné vítězství nad spoutáním a nevědomostí. Je to oduševnělá vize Boha v Nebi a zároveň Jeho plodná Mise na zemi. Bůh říká, že člověk božského činu je ideálním hrdinou. Tento ideální božský hrdina projevuje Boha zde na zemi. Realizace Boha mu nestačí. Jeho srdce pláče po vše naplňujícím projevení Boha.

Neaspirující člověk umírá, a tím jeho role končí. Aspirující člověk umírá, a tím jeho role teprve začíná. Duchovní Mistr opouští své tělo a jeho mise začíná nést plody.

Člověk je slepý. Neví, co má dělat. Když chce něco udělat, neví, jak na to, a tak namísto radosti z práce začíná mít okamžitě potíže.

T.H.Huxley jasně říká:

„Největší potíže člověka začínají, když může dělat to, co chce.“

— T.H.Huxley

Avšak naslouchá-li příkazům své duše a dělá to, co chce jeho duše, jeho život se mění ve zlatou příležitost a na dveře jeho srdce klepe největší úspěch.

Existuje rčení: „Palec nese odpovědnost, ukazováček se chápe iniciativy.“ Podobně, lidská aspirace se ujímá iniciativy, ale je to Boží Zájem, co nese odpovědnost.

Kdosi řekl: „Idealista chodí po špičkách, materialista po patách.“ Podobně, božský hrdinský pracovník kráčí ohněm sebeosvícení; nebožský, neaspirující a neinspirovaný pracovník, který je plný ega, domýšlivosti a pýchy, kráčí ohněm sebezničení.

Lidský život je podle některých lidí jen krutým, bezvýznamným a beznadějným slovem na pět písmen: práce. Přeji si říci, že se mýlí. Oni mají práci rádi. To, co nenávidí, je pocit námahy, břemeno práce. Práce a dar se k sobě dokonale hodí. Čí dar to koneckonců je? Boží. Vskutku, ten, kdo pracuje, aby potěšil Boha, je Jeho vybraným dítětem a jediným oblíbencem. Potěšením Boha uskutečňuje a naplňuje sám sebe. Tehdy říká světu, že lidský život je božsky významným slovem na šest písmen: radost.

Osvobození říká: „Nejsme otroky přírody.“ Osvobození učí: učí nás, že každý tep našeho srdce nám dává jedinečnou příležitost k dosažení osvobození. Osvobození uvnitř nás zpívá: „Povstaň, probuď se! Ideální Cíl, Cíl všech cílů, je tvůj.“

Osvobození je praktická moudrost člověka. Osvobození není kompromis se světem. Osvobození je konec lidského soutěžení s pokušením přírody. Osvobození pozvedá pozemské vědomí k obloze světa, který je Za.

Co je těžší — plakat pro osvobození, nebo poté, co jsme osvobozeni, plakat pro osvícení a přeměnu světa, který miluje nevědomost a objímá temnotu? Nepochybně to druhé. Ubohý osvobozený člověk — vskutku zvláštní je jeho osud. Neustále myslí na ty, kteří na něj sotva kdy pomyslí. Když stojí před světem, svět se chová jako vystrašené nebo nepřátelské dítě. Osvobozený člověk říká světu, že Bůh se dá nejen poznat, ale je i víc než poznatelný. Říká také světu, že poznat Boha je snazší než poznat svět, protože když chce člověk poznat svět, musí ho poznat skrze Boha a s pomocí Boha.

Sri Krišna je ztělesněným osvícením. Buddha je ztělesněným osvobozením. Kristus je ztělesněným spasením.

Svět nabízí Sri Krišnovi svou temnotu. Svět nabízí Buddhovi své utrpení. Svět nabízí Kristovi svůj hřích.

Pokleslé vědomí světa letí k nejvyššímu Za, aby se ho dotkl Kristus, Spasitel. Rozbité vědomí světa se noří do nejhlubšího Za, aby ho objal Buddha, Osvoboditel. Roztavené vědomí světa kráčí k nejvzdálenějšímu Za, aby ho požehnal Krišna, Osvěcovatel.

Nejvyšší tajemství meditace

University of Maryland, College Park, Maryland
23. dubna 1969

Meditace je žízeň člověka po Nekonečném Skutečnu, Věčném Skutečnu a Absolutním Skutečnu. Tajemstvím meditace je dosáhnout vědomé a neustálé jednoty s Bohem. Nejvyšším tajemstvím meditace je cítit Boha jako zcela svého, a nakonec Ho uskutečnit pro Něj samého, pro Jeho odhalení a naplnění.

Meditaci musíte provádět spontánně, oduševněle a správně. Pokud ji tak nebudete provádět, vaši mysl napadne temná pochybnost a do vašeho srdce se vkrade naprosté zklamání. Celou svou existenci patrně najdete na dně zející propasti.

K meditaci potřebujete inspiraci. Duchovní písma vám ji mohou dát.

Koupit duchovní knížku trvá deset vteřin. Přečíst ji trvá několik hodin. Vstřebat ji trvá několik let. A žít její pravdy může trvat nejen celý život, ale i několik inkarnací.

K meditaci potřebujete aspiraci. Přítomnost duchovního učitele, fyzická nebo duchovní, může vaši spící aspiraci probudit. Duchovní učitel to udělá snadno a rád. Aspirace je přesně to, co potřebujete k dosažení cíle své cesty. Nemusíte si dělat starosti o svou realizaci. Vaše aspirace se o ni postará.

Meditace živí vaši sebedisciplínu. Sebedisciplína posiluje vaši meditaci. Meditace očišťuje vaše srdce. Jedině v čistém srdci začíná pochod lidského života směrem k Bohu. Člověk může vědět, co samotná meditace znamená. Můžete ji dokonce provádět, protože božská přirozenost v člověku ji potřebuje. Avšak výsledek nebo naplnění meditace překonává veškeré lidské chápání, neboť meditace je nezměrná, neomezená, nekonečná.

Meditace vám říká jen jednu věc: Bůh je. Meditace vám odhaluje jen jednu pravdu: Vize Boha patří vám.

K mému obrovskému zármutku mají někteří lidé o meditaci mylné představy. Mají pocit, že vrcholem meditace je věštění nebo předvádění zázraků. Věštění a meditace se k sobě nehodí. Předvádění zázraků a meditace také ne. K meditaci se ale dokonale hodí uskutečnění. K meditaci se oduševněle hodí osvobození.

Opravdu chcete uskutečnit Boha? Skutečně chcete Boží nekonečné Světlo, Mír a Blaženost? Pokud ano, měli byste se od těch, kteří věští a předvádí zázraky, držet na milióny a milióny mil daleko. Pokud si myslíte, že vás inspirují, mýlíte se. Jděte hluboko dovnitř a zjistíte, že jen probouzejí vaši zbytečnou, slepou a neplodnou zvědavost. Zvědavost není duchovnost.

Něco více vám ti, kteří věští a předvádí zázraky, tajně a vědomě nabízí: pokušení. Pokušení je předzvěstí zničení. Zde končí božská mise vašeho života — neúspěšná, nenaplněná.

Mějme se na pozoru. Naléhavě vás prosím, abyste nemátli opravdovou meditaci svého srdce věštěním a předváděním zázraků. Neplýtvejte svým časem. Váš čas je vzácný. Vaše meditace je neocenitelná. Vaše dosažení bude pokladem věčné Věčnosti, bezmezné Nekonečnosti a nesmrtelné Nesmrtelnosti.

Nečekejte. K tomu, kdo čeká, přijde vše kromě uskutečnění, které ztělesňuje dnešek, a osvobození, které se nyní odhaluje.

Meditace je volání naší duše po dokonalé dokonalosti našeho života.

Dokonalost na zemi dosud nezasvitla, jednoho dne však zasvitne. Dokonalost je ideálem lidského života. Budu citovat Svámího Vivékánandu:

„Nikdo z nás ještě neviděl ideální lidskou bytost, a přesto se nám říká, abychom v ni věřili. Nikdo z nás ještě neviděl ideálně dokonalého člověka, a přesto se bez tohoto ideálu nemůžeme vyvíjet.“

— Svámí Vivékánanda

Dokonalost se může zrodit jedině skrze meditaci. Meditace nás přenáší přes zklamání smyslů, přes omezení uvažující mysli. A nakonec nám dává dech dokonalosti. Nejvyšším cílem meditace je uskutečnit Nejvyššího. Katha Upanišada nabízí světu duchovní poselství. Je to vnitřní poselství:

Výše než smysly jsou objekty smyslů.
Výše než objekty smyslů je mysl.
Výše než mysl je intelekt.
Výše než intelekt je Velké Já.
Výše než Velké Já je Neprojevené.
Výše než Neprojevené je Osobnost.
Výše než Osobnost není zcela nic.
To je Cíl. To je nejvyšší způsob života.

Vskutku, tato Osobnost je Sám Nejvyšší. Na základě své nejvyšší a nejhlubší meditace neomylně získáváme volný přístup k Nejvyššímu.

Na začátku své duchovní cesty cítíme, že meditace je naše úsilí a náš pot. Na konci své duchovní cesty si uvědomujeme, že meditace je Boží Milost, Jeho nekonečný Soucit. Cena není nikdy správná. Před realizací je příliš vysoká. Po realizaci je příliš nízká.