Část I — Moje konzulární léta

Žádám o místo na indickém konzulátě

Když jsem 13. dubna 1964 přijel poprvé do Ameriky, byl jsem značně zmatený a bezradný. Bydlel jsem u svého hlavního sponzora Sama Spaniera a jeho přítele Erica Hughese na Greenwich Avenue č.43, v Greenwich Village.

Měl jsem ještě jednoho sponzora, a sice paní Annu Harrisonovou. Její sestra Jean měla dům v Baltimoru. Řekla mi, že bych tam mohl meditovat a Anna by tam mohla zvát hledající a žáky. To mě velmi potěšilo a byl jsem připraven jet do Baltimoru a žít tam.

Nicméně Kailash-ben, moje duchovní sestra z Ašrámu Sri Aurobinda na to řekla: „Ne, ne, ty musíš pracovat na indickém konzulátě.“ Řekl jsem jí: „Nemám žádné akademické vzdělání“, Ona sama jej totiž měla.

„Ujišťuji tě, že tam dostaneš práci.“ „To je nemožné“, odporoval jsem: „Indická vláda bude přinejmenším požadovat, abych byl bakalářem, jinak mi nedovolí, abych tam pracoval.“ „Alespoň to zkus“, ona na to.

Potom šla na konzulát, vyplnila patřičný formulář — vzala si jen můj podpis. Pohleďte na její zájem o mě. Jsem jí tak vděčný.

Za několik dní mě předvolali na konzulát. Překrásně jsem propadl u zkoušky z psaní na stroji! V ášramu jsem byl zvyklý psát 65 až 70 slov za minutu, ale zde jsem dosáhl jen 33 slov. Snad osm či devět měsíců jsem se psacího stroje ani nedotkl, nemluvě o všech možných druzích problémů, a tak jsem velmi půvabně selhal.

Řekli mi, že mě za deset nebo dvanáct dní předvolají znovu na přezkoušení. Můj přítel John Kelly mi koupil malý kufříkový stroj značky Hermes a já začal cvičit. Byl jsem si zcela jist, že za deset dní zkoušku udělám.

Dvanáct dní poté, co jsem propadl u první zkoušky, mi zavolala Yvonna, sekretářka pana Mehrotry, která pocházela z Karibské oblasti, z Jamajky. Požádala mě, abych přišel znovu na konzulát. Byl jsem tak šťasten, domnívaje se, že budu moci zkoušku opakovat. Ó Bože, nic po mně nechtěli! Kailash-ben jim předložila několik mých indických článků a básní, třebaže do mé přihlášky napsala, že nemám pro svou práci žádnou kvalifikaci. Pan Mehrotra byl milovníkem literatury a velkou autoritou přes indickou filozofii, kulturu a náboženství. Moje poezie se mu zalíbila.

Kromě mne zde bylo ještě pět dalších uchazečů o práci a dva z nich měli titul magistr. Mnoho Indů nemělo žádnou práci a zoufale chtěli v Americe zůstat, což bylo možné pouze prací na konzulátě nebo na indickém velvyslanectví. Byl jsem šestým kandidátem na toto místo a pan Mehrotra přijal mne, protože se mu líbily mé básně. Jeho nepředstavitelnou milostí jsem dostal práci.

Když jsem nastoupil do práce, řekli mi, že mě později znovu vyzkouší z psaní na stroji. Naštěstí či naneštěstí k tomu nedošlo.

Stávám se stálým zaměstnancem

Pan Mehrotra měl přidělence, který se jmenoval Dhawan. Dhawan byl tvrdý dozorce a každého napadal a peskoval. Na konzulátě jste nejdříve pracovali tři měsíce a poté byla vaše práce vyhodnocena. Potom vám mohli dovolit pracovat další tři měsíce. Na konci tohoto období se měli rozhodnout, zda vás přijmou nastálo. Pokud vás nastálo nepřijali, bylo možné pracovat jen další tři měsíce.

Můj milující a neselhávající přítel, pan Ramamoorthy a někteří jiní zde pracovali už dlouho a přidělenec pana Mehrotry ještě nedal svůj souhlas pro jejich stálé zaměstnání. Co se mne týče, byl jsem tam teprve nějakých třináct dní.

Jednoho dne přišel Dhawan do našeho oddělení. Všichni se třásli, kdykoli k nám přišel. Copak nám zase řekne a komu? Tenkrát rovnou ve dveřích vyštěkl: „Ghose!“

Všichni byli zvědavi na to, co se stane. Přišel až k mému stolu a velice stroze řekl: „Pan Mehrotra se rozhodl, že vás přijímá jako stálého zaměstnance.“ Potom odešel.

Ó Bože, místo toho, aby tleskali, byli všichni zticha. Snad byli zmateni, rozrušeni nebo žárlili. Já sám jsem byl také omráčen. Potom mi někteří z mých kolegů řekli: „Pracuji zde již šest měsíců“ nebo „Jsem zde devět měsíců, a ještě nejsem stálým zaměstnancem.“ A já tam byl ani ne dva týdny!

Proč mi to Dhawan řekl před všemi ostatními kolegy? Snad jim chtěl znepříjemnit život. Tak začala moje práce.

Oddělení pasů a víz

V našem oddělení jsem obvykle sedával vedle pana Ramamoorthyho, a kromě nás dvou tam bylo ještě sedm lidí. Nebylo to tam větší než moje nynější meditační místnost. Dva nebo tři lidé sdíleli jeden stůl. Pan Mehrotra měl vlastní kancelář, protože byl konzulem pasů a víz. Ve své kanceláři měl jeden velký stůl a dvě židle.

Moji kolegové a já jsme denně vyřizovali čtyřicet až padesát pasů. Já jsem kontroloval každý pas a dával razítka na obálky. Ve dvě hodiny odpoledne jsem chodil do oddělení pana Shivaramy, do účtárny, abych vykázal, kolik jsem ten den vydal peněz. Okolo půl páté jsem potom šel na poštu do Bloomingdale, odkud jsem posílal pasy. Poté jsem se na konzulát už nevracel.

Od prvního dne jsem kontroloval pasy, zda jsou správně vyplněny. Můj plat činil 230 dolarů měsíčně při desetihodinové pracovní době. Někdy jsem neměl ani deset minut volna na oběd, protože bylo mnoho práce. Museli jsme dané úkony zvládnout do určité doby.

Moje mentální aritmetika

Už pouhé jméno Dhawan nahánělo každému strach. Jednou jsem v oddělení pana Shivaramy vykazoval vydanou částku peněz. Dhawan viděl, jak počítám zpaměti a řekl: „Už to chápu! Zde je důkaz, že jste nestudoval! Kdybyste studoval, použil byste kalkulátor a nepočítal z hlavy!“ Dhawan si ze mne dělal legraci, protože všichni ostatní používali kalkulátory a jen já jsem počítal z hlavy. Někdy jsem počítal nahlas v bengálštině a oni se smáli.

Účast pana Mehrotry

Pracoval jsem na konzulátě již tři měsíce, když byl pan Mehrotra na dva nebo tři měsíce poslán služebně na Kubu. Indické velvyslanectví nemělo na Kubě svého velvyslance, a tak jej požádali, aby tam na čas odjel.

To mě inspirovalo k básni na pana Mehrotru. Odjížděl a jen Bůh věděl, kdy se měl vrátit. Cítil jsem smutek, že musel odejet. Na večírku, kde jsme se loučili s panem Mehrotrou, jsem si stoupnul vedle jeho židle a přednesl báseň. Byl tak dojat.

V ten den jsem se necítil moc dobře. Za pár týdnů později dostala sekretářka Yvonna dopis, kde se pan Mehrotra ptal: „Jak se daří Ghosovi? Co jeho fyzické zdraví? Znám jeho duchovní zdraví. Dobře o něj pečuje, takže se neobávám o jeho duchovní život, ale mám obavy o jeho fyzické zdraví.“

Pan Mehrotra se ptal na všechno možné. Od samého začátku byl ke mně výjimečně laskavý. Byl mým zachráncem.

Moje první přednáška o hinduismu[Fn:: MCY 6, Přednáška „Hinduismus: Cesta duše Indie“ byla vytištěna v knize Yoga and the spiritual Life (Jóga a duchovní život)]

Jeden z mých přátel na konzulátě se jmenoval Ananda Mohan. Pracoval v přízemí v informačním oddělení. Často jsme spolu mluvili o náboženství.

Židovská synagóga vybrala pět náboženství a pozvala zástupce každého z nich, aby přišel a přednesl přednášku. Hinduismus byl jedním z vybraných a přímý nadřízený Ananda Mohany, pan Nirmaljit Singh, přijal pozvání a požádal Mohanu, aby si připravil žádanou přednášku.

Potom rabín napsal dopis našemu hlavnímu konzulovi, panu S.K. Royovi, ve kterém ho pozval k účasti na přednáškách. Ó Bože, když se o tom hlavní konzul dozvěděl, požádal svého mladého sekretáře, Ramanathana, aby mi řekl, že mám připravit přednášku o hinduismu. Pracoval jsem za svým stolem, když mi tu zprávu řekli. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ananda Mohan přednášel o hinduismu a indické kultuře na mnoha místech už tolik let. A já jsem nikdy o hinduismu nepřednášel, ani o něm nepsal. Odkud dostal hlavní konzul nápad, že já toto zvládnu?

Měl jsem jen pět dní či týden na přípravu. Svou přednášku jsem nazval „Hinduismus: Cesta duše Indie“. Za nějaký čas, co jsem přednesl svou řeč, přišel na konzulát velmi krásný dopis hlavnímu konzulovi a také mi poslali sto dolarů. Tenkrát bylo pro mne sto dolarů hodně peněz!

Ananda Mohan byl můj velmi dobrý přítel. Snad byl šťasten, že nemusel dělat tu přednášku. Je velmi dobrým řečníkem a vynikajícím spisovatelem. Napsal knihu o Indiře Gandhi a pár let poté pochvalný článek o jedné mé velké akrylové malbě.

Zábavná příhoda

Na mé přednášce v synagóze se stala legrační věc. Dovezl mě tam můj Bholanath, jenž byl ke mně mimořádně laskav a obvykle mě všude vozil. Bholanath je Židem a jeho občanské jméno je Clive Weinmann. Jakmile jej uviděl rabín, zeptal se ho: „Ty jsi jeho žákem?“ Bholanath na to: „Ó nikoli, jsem jenom jeho řidič. Jenom jsem ho sem dovezl.“

Vnitřně jsem se jenom smál a smál. Bholanath byl mým nejoddanějším žákem! Jednou mi to sám otevřeně řekl. Byl večer a stáli jsme spolu na stanici 14. ulice. Díval jsem se, jak Bholanath nastupuje. Náhle vystoupil z vlaku a objal mě před tisícovým davem lidí. Řekl mi, že když byl uvnitř vozu, uviděl moji duši. Byl jsem hluboce dojat. Po tomto zážitku mi říkával: „Jsem tvým prvním opravdovým žákem.“ Poprvé jsem se s Bholanathem setkal asi čtyři nebo pět dní po mém příjezdu do Ameriky, v bytu mého sponzora Sama Spaniera. Pak se stal mým tak oddaným, skutečným žákem, ale v tom okamžiku v synagóze obrátil. Řekl: „Jsem jenom řidič.“

Když jsme po přednášce odjížděli, povídám mu: „Takže ty ses stal mým řidičem!“

Bholanath řekl: „Jsem pořád tvým žákem, ale bojím se mého otce. Zná rabína a ten by mu mohl o tobě říci. Otec by mně potom vynadal, že jsem opustil své náboženství.“

Řekl jsem mu: „Nemusíš opustit své náboženství. Tvým náboženstvím je tvé srdce.“

Bholanath byl ke mně laskav na miliony různých způsobů. Všude mě vozil. Trávil jsem s ním hodiny a hodiny rozhovorů po telefonu. Dal jsem mu jméno Bholanath, což znamená „Pán Shiva, který neustále sám sebe unáší svou nejvyšší Božskostí, Mírem, Blažeností a Silou.“

Bholanathův otec

Bholanathův otec byl právníkem. Uplynulo několik let a naskytla se mu příležitost pomoci nám s koupí našeho současného domu. Řekl svému synovi, že ode mne nepřijme žádné peníze. Nicméně poté, co koupě proběhla, přišel za mnou a řekl: „Udělal jsem pro vás toto a tamto. Ušetřil jsem vám z ceny toho domu dva tisíce dolarů, takže mi je můžete dát.“ A tak jsem podepsal šek na dva tisíce dolarů.

Když se o tom Bholanath dozvěděl, rozzuřil se, protože ho jeho otec podvedl. Řekl svému otci: „Jak jsi to mohl udělat? Slíbil jsi mi, že od něj nic nevezmeš. On je mým přítelem, mým nejlepším přítelem.“

Bholanath se svým otcem dlouho nechtěl mluvit. Nechtěl za ním jít ani do nemocnice. Musel jsem ho prosit, aby mě tam zavedl, protože jsem mu chtěl dát růži. Jeho otec nemohl uvěřit, že jsem přišel, abych mu dal růži.

Potom se Bholanath se svým otcem smířil.

Setkání ve výtahu

Když se pan Mehrotra vrátil z Kuby, odjel náš hlavní konzul, S.K. Roy, nazpět do Indie. Tak jako před Dhawanem i před ním se všichni pracovníci třásli. V Dhawanově případu to bylo ale ze strachu, kdežto v případě hlavního konzula to bylo z respektu. Všichni jsme měli před S.K. Royem uctivou bázeň. Vyhlížel velmi přísně. Vždy rázně pochodoval. On snad ani neuměl chodit pomalu.

Jednoho dne jsem čekal na výtah. Šel jsem za účetním s knihou z našeho oddělení. Stiskl jsem knoflík, ale když se dveře otevřely, stál uvnitř hlavní konzul! Jakmile jsem ho zahlédl, polekal jsem se a začal utíkat. On ale zastavil výtah a zakřičel: „Ghose, Ghose, vraťte se!“ Čekal na mne.

Vrátil jsem se a nastoupil do výtahu. Povídá mi: „Řekněte mi, jsem snad tygr, jsem snad had? Nejsem tygr, nejsem had!“

Velkorysost pana Mehrotry

Jednoho dne jsem šel kolem stolu sekretářky pana Mehrotry, která něco psala. Řekla mi: „Ghosi, nechtěl byste si něco přečíst?“ Pan Mehrotra si připravoval přednášku o buddhismu a hinduismu. Přečetl jsem si ji a moc se mi líbila. Na dvou místech jsem ale objevil dvě nevýznamné gramatické chyby. Řekl jsem o nich sekretářce a pak jsem dodal: „Jenom to proboha neříkejte panu Mehrotrovi, jinak přijdu o práci!“

Pan Mehrotra byl zvyklý své projevy diktovat, a tak je možné, že ty chyby udělala sama sekretářka. V každém případě jsem ji prosil, aby to panu Mehrotrovi neříkala. Ona ale znala povahu pana Mehrotry, a proto šla za ním a on ty chyby ihned opravil. Tím jsem získal milou práci. Kdykoli měl pan Mehrotra nějakou přednášku, dostal jsem její koncept, abych mohl říci své podněty. Pan Mehrotra ve mně něco viděl — snad nadějného budoucího spisovatele.

  Takže velkorysí lidé jsou vždy velkorysí.

Naše opětné shledání v San Franciscu

V roce 1977 vystavovalo San Franciské centrum mé malby. Žáci navštívili tamní indický konzulát s informací o této výstavě. Hlavním konzulem byl tehdy pan Mehrotra. Když o mně mí žáci začali panu Mehrotrovi vyprávět, řekl jim k jejich velkému úžasu: „Znám Ghose. Pracoval se mnou. Velice rád bych se s ním setkal.“

  Jel jsem tedy do San Francisca, abych se s ním setkal. Pan Mehrotra pozval mne a asi dvacet pět mých žáků na večeři. Potom jsme zase pozvali my jeho i s chotí do naší restaurace, která se jmenuje Dipti Nivas. Seděli přímo proti mně. Než jsme dostali jídlo, nakreslil jsem pro ně obrázek.

  Mají dceru, která se jmenuje Aparna. Ta má nyní krásného malého syna. Když jsem ještě pracoval na konzulátě, byly Aparně tři roky. Její otec nebo jejich sluha ji občas přinesli na konzulát, ale ona jenom plakala a plakala.

Zpívám francouzskou hymnu

V roce 1966 pozval pan Mehrotra kolegy z našeho oddělení na večeři k sobě do bytu na Manhattanu. V úřadě se k němu všichni chovali s respektem, ale v jeho domě všichni jenom žertovali. Byl tak okouzlující. V jednu chvíli všichni zpívali a já jsem zazpíval francouzskou státní hymnu. Uměl jsem ji dobře ještě v Indii.

Kolegové z konzulátu

Všichni mí kolegové z konzulátu byli ke mně laskaví a musím říci, že pan Ramamoorthy se ke mně choval opravdu velmi pěkně. Byl vynikajícím kuchařem a několikrát mě pozval k sobě domů na večeři. Jeho dal byl prostě skvělý. (Dal je v češtině doslova „čočka“ a zde se tím míní oblíbené indické jídlo, jehož hlavní součástí je čočka. Existuje velké množství receptů, ale Indové rádi improvizují a umění pana Ramamoorthyho zřejmě spočívalo ve vytříbené kombinaci surovin a koření — pozn. překl.) Jednou jsem mu řekl, že si chci půjčit z banky nějaké peníze a on mi ihned nabídl své ručení.

  Pan Ramamoorthy měl přítele, který se jmenoval Krishan Dhanda. Bydleli spolu v jednom bytě. Hádali se jako nikdo jiný. Byli jako severní a jižní pól. Oba byli zaměstnáni v India House. Zde byli opět spolu a stále se hádali.

  Krishan Dhanda mi zařídil vše potřebné pro moji úplně první řeč v Americe. Bylo to 4. října 1965 v Hicksville High School. V ten samý den přijel do New Yorku papež Pavel VI a promluvil ke Spojeným národům. Slyšeli jsme to v rádiu, když jsme odjížděli z mé první přednášky.

  Krishan Dhanda před čtyřmi nebo pěti lety ochrnul a já slíbil panu Ramamoorthymu, že ho společně navštívíme. Musím svůj slib splnit. Byl ke mně vždy tak laskav.

Pan B. Ramamoorthy:

  /Krishan Dhanda škádlil Gurua jako nikdo jiný. Tropit si z někoho žerty a škádlit jej měl přímo v povaze. Guru třeba za mnou přišel a řekl: „Pane Ramamoorthy, Dhanda řekl to a to.“ A já na to: „Buďte bez obav Ghosi. Postarám se o to.“

  Dhanda si z lidí utahoval dokonce i když byl nemocný. Měl ledvinové kameny a byl několikrát hospitalizován. Sestřičky si ho oblíbily právě proto, že stále žertoval. Jednou jsem ho tam vezl, když měl bolesti. Sestry se ho ptaly: „Krishane, vy se k nám vracíte?“ „Ne, jen jsem vás přišel pozdravit“ zněla jeho odpověď. Netřeba říkat, že ho právě ten den přijali!

  Guru byl na konzulátě mimořádně plachý a všeho se stranil. Řekli byste, že byl v jiném světě. Normálně nezačal žádnou konverzaci, ale odpověděl, když se ho někdo na něco zeptal. Obvykle zůstával sám se sebou.

  Občas jsme si spolu povídali a později jsme se stali blízkými přáteli.

  V dubnu nebo v květnu roku 1966 pro mne Guru učinil předpověď, která se týkala mých osobních záležitostí. Řekl, že v jistý den dostanu dopis. V té době ten dopis nebyl ještě ani napsán.

  Jeho předpověď se vyplnila. Přesně v ten den, který mi řekl, jsem ten dopis dostal.

Počátky manifestace

V současnosti mluvíme o manifestaci každou sekundu, ale začal to můj nejdražší přítel pan Ramamoorthy v září roku 1965. Poslal kopii prvního čísla časopisu AUM prezidentu Indie, doktorovi Radhakrishnanovi, který mu poslal velmi pěknou pochvalnou odpověď.

Tento zážitek je pro mne velmi drahocenný. Pan Ramamoorthy ve mně tenkrát cosi uviděl. Obvykle mezi sebou kolegové v sobě navzájem nic nevidí. Mé srdce vděčnosti bude pro mého bratra-přítele pana Ramamoorthyho vždy čisté a svěží.