Ghose si z nikoho neutahuje

Jedna sekretářka v našem oddělení se jmenovala Carol Coutinhoe. Byl snad někdo kromě mne, komu nevyhubovala? Dhandovi obvykle říkala: „Dhando, nezapomínej, že jsem vdaná! Neměl bys na mne tolik mluvit!“ Moji kolegové si z ní také tropili žerty a ona je za to nemilosrdně hubovala. V mém případě ale říkala: „Ghose je tak milý. Ghose si ze mne nikdy neutahuje.“

V době, kdy jsem začal chodit do OSN, tam pracoval na stálém velvyslanectví její manžel. Bylo to v roce 1971 nebo 1972.

Dva bratři

Shivaram a já jsme byli opravdoví přátelé. Jednou jsme se po práci procházeli a povídali si o Šrí Rámakrišnovi, Vivekanandovi a mnoha dalších věcech. Kdo by si pomyslel, že se Shivaram jednou stane mým žákem? Podívejte se na jeho Božskost!

Shivaram měl mladšího bratra, který se jmenoval Ramachandran, a který také pracoval na konzulátě. Měl úplně jinou povahu než jeho bratr — stále jenom vtipkoval.

V roce 1987 jsem se s ním znovu setkal na letišti v Los Angeles. Jakou mi prokazoval úctu! Nemohl jsem uvěřit, že je to ten samý člověk. Veškerou zásluhu na tom má Shivaram — zcela změnil postoj svého bratra.

V roce 1990 přivedl Shivaram svoji matku a bratra na náš tenisový kurt a já je vyzvedl nad hlavu. Tehdy tam byl také můj další kolega z konzulátu — C.R. Seshu.

Mezi přáteli

Když slyším o tom, jak se lidé v kanceláři hádají a bojují mezi sebou, myslím na to, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na indickém konzulátu. Neměl jsem ani jediného nepřítele. Všichni byli velmi laskaví a milí. Všichni měli dobré srdce.

Jeden můj přítel, pan Master, byl knihovníkem. Podtrhával důležité zprávy v novinách a četl mi je. Když své místo opouštěl, přál si, abych byl jeho nástupcem. Mezitím jsem ale získal zelenou kartu, a tak jsem už na konzulátě nemusel pracovat.

Potom tam byl také jeden Bengálec, Anil Kumar Mukherjee. Pracoval jako konzulův asistent. Byl ke mně velmi laskavý. Dnes už nikdo neví, kde teď je. Říkával mi: „Nevěřím náboženství, nevěřím v duchovnost, nevěřím v jógu — ne. Ale, Ghosi, když stojíš přede mnou, vše se mění.“

Na konzulátě jsme se nikdy neoslovovali křestními jmény. Vždy jsme si říkali pouze příjmením. Byl to takový zvyk. Byl jsem oslovován jako Ghose, nikdy jako Chinmoy. Panu Ramamoorthymu se říkalo pane Ramamoorthy, vedoucímu našeho oddělení se říkalo pane Mukherjee atd. Znali jsme svá křestní jména, ale nikdo se o ně nestaral.

Dávám své první duchovní jméno na Západě

Jiný kolega, starší úředník, se jmenoval Acharya. Když jeho manželka porodila holčičku, měli už pro ni vybrané jméno, ale Acharya přesto chtěl, abych jí dal jméno já. Ptal se mě, jestli bych mohl dát jméno jeho dítěti. Řekl jsem mu: „Mohu jí dát jméno, ale nikdo jí tak nebude říkat.“

On na to: „Já jsem otec.“

Dal jsem jí tedy jméno Bela, což znamená „Čas — ta která půjde za čas.“

Acharya řekl: „Ghosovo jméno je nejlepší“ a použili jméno, které jsem navrhl. O mnoho let později, během function na Manhattanu jsem svého bývalého kolegu vyzvedl nad hlavu. Zeptal se mě: „Jak je možné, že se mě neptáš na moji dceru? Dal jsi jí jméno, je to jméno od tebe, od nikoho jiného než od tebe a ty už jsi na to úplně zapomněl?“

Tím mi připomněl jeho dceru. Požádal jsem potom naše zpěváky, aby zazpívali moji píseň „Bela chale jai“ a on byl velmi šťasten.

[ 21. dubna 1989 se v Manhattanu při příležitosti 25-ho výročí příjezdu Sri Chinmoye na Západ konala zvláštní function. Sri Chinmoy jednou rukou vyzvedl nad hlavu několik hostů, aby jim vyjádřil svoji upřímnou vděčnost. Pan N.C. Acharya byl jedním z nich. Tuto function navštívil také jiný Guruův kolega, pan Macwan.]

Nabízím svým kolegům pohoštění

Zpočátku jsem vydělával 230 dolarů měsíčně. Později to bylo o trochu více — o deset dolarů za rok!

Vedoucí našeho oddělení mi dovolil, abych každý pátek ve čtyři hodiny odpoledne pohostil své kolegy (bylo nás devět nebo deset) občerstvením. V Bloomingdale, kam jsem nosíval poštu, byl pekař, u kterého jsem pro každého kupoval jeden nebo dva kousky občerstvení.

Můj křesťanský přítel

Na poště v Bloomingdale pracoval jako poštovní úředník jeden velmi milý černý muž. Byl na mne tak laskav. Občas jsem se s poštou opozdil a on na mne čekal. Říkával mi: „Ty jsi takový hodný hoch. Náš kněz by tě měl rád. Musím tě vzít do našeho kostela.“ Sliboval jsem a sliboval, ale nikdy jsem tam nešel.

Kamkoliv jsem tehdy přišel, všude se mě snažili obrátit na svou víru.

Problém s výslovností

Jednou mi ten černý muž na Bloomingdaleské poště nabídl vitamínovou tabletu. Já jsem vyslovoval slovo „vitamin“ s krátkým „i“, kdežto on s dlouhým. Vůbec jsem mu nerozuměl. Potom jsem náhle pochopil, co řekl. „Vy máte na mysli vitamin“ říkám svou výslovností.

„Ach vy Indové“ vykřikl.

Žádám o další práci v Bloomingdale

Ach, ty chudobou poznamenané dny! Třikrát nebo čtyřikrát jsem v noci navštívil Bloomingdale, abych zkusil požádat o vedlejší práci — o přenášení těžkých beden a vykládání nákladních automobilů. Nejprve mě nechtěli vzít, protože si mysleli, že nejsem na takovou těžkou práci dost silný. Potom mi řekli: „Jste sice silný, ale k tomu, abychom vás mohli najmout, musíte mít číslo sociálního pojištění.“

Já chudák! Když pracujete na indickém konzulátě, nedostanete číslo sociálního pojištění, protože za vás přebírá odpovědnost indická vláda. A já jsem neměl ani zelenou kartu. Proto jsem práci v Bloomingdale nemohl dostat. Nemohl bych se stát nosičem těžkých beden z místa na místo právě proto, protože bych si mohl vydělat o trochu peněz navíc. Ó Bože, ó Bože!

Náš výplatní zvyk

V den, kdy jsme dostávali výplatu, což bylo obvykle každého prvního dne v měsíci, jsme chodili do indické restaurace. Byla to naše oblíbená restaurace. Chodili tam tři nebo čtyři naši přátelé z oddělení. Většinou jsem byl dostatečně velkorysý, abych za ně za všechny zaplatil.

Pan Ramamoorthy tam s námi nechodil, ale zval nás na jídlo k sobě domů. Chudák pan Ramamoorthy! Dnes už nikdo neví, že byl vynikajícím kuchařem, ale já jsem u něj jedl mnohokrát. Jak bych mohl zapomenout na jeho dal? Teď, když do jeho života vstoupila Lakshmi, už vařit nemusí.

Klidné místo pro oběd

Přímo před naším oddělením, pět nebo šest metrů od dveří, byla zasklená telefonní budka. Mnohokrát jsem v ní jedl svůj oběd, který pro mne připravovala Alo. Na oběd jsem měl jen deset nebo patnáct minut.

Ostatní chodili do kavárny v Central parku, která byla přes ulici. S výjimkou několika vzácných příležitostí jsem neměl dost peněz, abych tam mohl jít také.

Shivaram:

Guru a já jsme na konzulátě pracovali společně do srpna 1964, kdy jsem odešel. Guru obvykle s sebou do práce nosil dvě sladké tyčinky v papírovém sáčku. To byl jeho oběd. V poledne občas přišel za mnou a ptal se mne, jestli bych si s ním nešel při obědě popovídat o Bohu.

Tím měl Guru na mysli, že bychom mohli jít do parku, sednout si na lavičku a během řeči sníst jeho dvě tyčinky.

Shivaram:

Jednou jsme tak seděli ve velmi malém parku, jedli a povídali si o Bohu. Nevěděli jsme, že s tím parkem není něco v pořádku. Potom za námi přišli nějací lidé a řekli: „Je na vás vidět, že jste dobří lidé. Toto není dobré místo. Měli byste jít někam jinam.“ A tak jsme odešli.

Zmrzlinář

Na protější straně ulice, než stál konzulát, chodíval každé odpoledne starý muž s malým vozíkem prodávat zmrzlinu. Slyšeli jsme ho, jak hraje jeho hudba, a chodili si kupovat zmrzlinu. Oblíbil jsem si nanuk s kokosovou příchutí, který se jmenoval „Dobrá nálada“. Stával obvykle jen deset centů. Kupoval jsem si ho skoro každý den. V zimě ale ten starý muž nechodil.

Během doby, kdy jsem měl obzvláště málo peněz, byl ten nanuk i mým obědem.

Dopis hlavnímu konzulovi

Jednoho dne mi zavolal hlavní konzul, S.K. Roy, abych za ním ihned přišel. „Copak jsem asi udělal špatně?“ myslel jsem si.

Vstoupil jsem do jeho kanceláře a on říká: „Posaďte se, Ghosi.“ Díval se na mne velmi soucitně. Potom řekl: „Přišel dopis ze Sri Aurobindova ášramu, kde se píše, jak jste neschopný, a ptají se, proč jsem vám dal práci, že je to pro indický konzulát hanba. Píše se v něm všechno možné. Chtějí, abych vás propustil.“

Seděl jsem tam, bezmocný, sklíčený chudobou, a ještě k tomu jsem měl přijít o práci. Vydělával jsem jen 230 dolarů měsíčně, šedesát nebo sedmdesát dolarů stálo nájemné a bydlel jsem v malé místnosti v bytě se dvěma dalšími kolegy. Délka mého pokoje byla jen o stopu větší než já sám. Občas jsem se poranil, když jsem někam neopatrně šlápl. Pláču, když si vzpomenu na svoji tehdejší chudobu.

Náhle se mne konzul z ničeho nic zeptal: „Jen tak mimochodem, Ghosi, znáte Dilipa-da?“

Byl jsem překvapen. Říkám: „Pane, máte na mysli Dilipa Kumara Roye?“ Dilip Roy byl opravdu velkým zpěvákem, který měl k Sri Aurobindovi velmi blízko.

Hlavní konzul řekl: „Ano“.

Já na to: „Znám Dilipa-da velmi dobře. Byl ke mně tak laskav! V ášramu se ke mně vždy choval velmi hezky. Mohu vám o něm vyprávět spoustu příhod.“

Hlavní konzul na to: „Vyprávějte tedy“.

A já začal. Když mi bylo teprve třináct let, napsal jsem dvě stě básní. Dilip-da byl ke mně velmi laskav a četl je a potom mi říkal své připomínky. O pár let později jsem o něm napsal asi čtyřicetistránkový článek, který se jmenoval „Amader Dilip Da“. Byl tak dojat. Nedávno jsem mu poslal ke korekci v angličtině psaný článek o jeho otci, D.L. Royovi, jenž byl nesmrtelným básníkem a dramatikem. Poslal mi dopis, ve kterém ten článek vysoce hodnotil. Napsal mi také toto: „Bez ohledu na to, jak mnoho trpíš, se nikdy, nikdy nevracej zpět do ášramu. Lidé budou říkat, že jsi šel mezi psy, ale nevracej se.“

Potom hlavní konzul řekl: „Jsem osobním přítelem Dilipa-da a vím, proč odešel a založil centrum v Pooně. Jestli vás má Dilip-da rád, je tato záležitost uzavřena.“

Na to před mýma očima roztrhal ten dopis na kousky a hodil je do koše. Ani mi ho neukázal. Dovedete si to představit? Magický dotyk Dilipa-da mne zachránil. Mým nejlepším pověřením byla jeho náklonnost ke mně.

Pocházím z Chittagongu

Naším indickým velvyslancem v OSN byl tehdy pan B.N. Chakravarty. Jeho kanceláře byly také v India House. Jeden z mých kolegů mi řekl: „Je to Bengálec. Běž za ním a popovídej si s ním.“ „Ó ne, to je vysoce postavený člověk,“ řekl jsem.

Jednoho dne jsem ho viděl v parku, jak čte noviny. Šel jsem za ním a postavil se před něj.

„Copak mi chcete?“ Otázal se.

„Přišel jsem si jenom pro vaše požehnání“, odpověděl jsem.

„To je pěkné. No pojďte, pojďte. Jak se jmenujete?“

Řekl jsem mu své jméno.

„Odkud pocházíte?“

Když jsem řekl: „Z Chittagongu“, vybuchl: „Chittagong! Nenávidím Chittagong! Moje matka zemřela v Chittagongu, ve vaší nemocnici. Nikdy Chittagongu neodpustím.“

To stačilo. Naše konverzace na tomto skončila.

O šest nebo sedm měsíců později jsme se s ním loučili. Já mu odpustil nebo on odpustil mně, Bůh ví. Každopádně jsem na něj složil v bengálštině báseň. Byl jsem požádán, abych ji přednesl na rozlučkovém večírku. Když ji potom slyšel, roztál. Položil mi ruku na ramena a povídali jsme si v bengálštině. Jeho manželka také roztála. V tu chvíli nebyl žádný Chittagong.

Vyprávěl mi jeden ze svých osobních zážitků. Jednoho dne šel vedle Pandita Nehrua. Chtěl Nehruovi položit jednu otázku, ale z respektu před jeho velkou osobností si netroufal. Nemohl na Nehrua ani promluvit. Potom se podíval na mne a řekl: „Všichni se mne obávají, ale jak vidíš, toto se stalo mně, když jsem byl s Nehruem.“ Byl to velmi vzdělaný člověk, člen Indické Státní správy.

Moje první harmonium

V India House byl naším vrátným, nebo můžeme také říci strážcem, božský Sher Singh. Vlastnil harmonium a jednoho dne mi řekl: „Hrajete na harmonium?“ Chtěl mi ho prodat za šest dolarů.

Řekl jsem mu: „Prosím, vezměte si ode mne dvacet dolarů.“

On na to: „Ne, ne, jste chudý.“

A já zase: „Mým šťastným číslem je sedm. Dám vám sedm dolarů.“

Vzal si tedy sedm dolarů a vrátil mi jeden dolar, nevím proč. Potom mi dal to harmonium, což mě velmi potěšilo a inspirovalo. Hrál jsem na něj mnoho, mnoho let. Jeho harmonium je nesmrtelné. Je to mé první a hlavní harmonium. Na čelní straně je v hindštině napsáno Singhovo jméno.

Sher Singh:

Pokud mě paměť neklame, byl jsem na konzulátě prvním člověkem, kterého Chinmoy Ghose potkal, když šel žádat o práci. Zaskakoval jsem za recepčního, pana Mehrua, který byl na obědě. Dovnitř vstoupil mladý Ind a já se ho coby strážce zeptal: „Jaké je vaše jméno?“ „Chinmoy Ghose“, odpověděl. Potom říkám: „Mohu vám nějak pomoci?“ Posadil se vedle recepčního pultu a pověděl mi svůj příběh. Řekl, že chce zůstat v New Yorku, ale aby zde mohl zůstat, potřebuje práci.

Sher Singh:

Poté, co jsem se dozvěděl o jeho úmyslu zůstat v New Yorku, jsem mu řekl, že jediný člověk, který by mu mohl pomoci, je náš hlavní konzul, S.K. Roy. Ghose získal kontakt na konzula pasů a víz, na pana Mehrotru a asi během jednoho týdne začal pracovat v oddělení pana Ramamoorthyho.

Sher Singh:

Protože pan Mehrotra musel S.K. Roye požádat o souhlas, věřím, že to byl S.K. Roy, kdo zařídil práci pro Ghose. Na tomto světě toho mnoho nemám, ale mám svoji paměť — a ta mne ještě nezklamala.

Sher Singh:

Když se jeden tajemník pana Mehrotry musel vrátit do Indie, koupil jsem od něj harmonium, abych se něco naučil a zaplnil volné chvíle. Ghose se to nějak dozvěděl. Tehdy jsem bydlel přímo na konzulátě v suterénním bytě, určeném pro vrátného. Věděl jsem, že by chtěl mít harmonium, a tak jsem mu ho jednoho dne přinesl a říkám: „Ghosi, tady je!“ Zaplatil mi za něj 7 dolarů.

Sher Singh:

Jednou jsem navštívil setkání, které se konalo na 86-té ulici. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl hrát na harmonium.

Často jsem vídával Ghose, jak jí oběd v telefonní budce. Když jsem procházel kolem, zaklepal jsem v žertu na dveře.

Moje první hudební vystoupení

V červnu 1965 potřebovala Asijská společnost někoho, kdo by napsal melodii a zazpíval tři písně. Šlo o básně bengálských básníků z dávných časů. Konzulát mi to dal za úkol — týden před vystoupením. Zda jsem z toho byl šťasten, či nikoli, Bůh ví.

Ten týden jsem cvičil žádané písně na harmonium Sher Singha alespoň čtyřicetkrát. Před vlastním vystoupením, během doby, kdy jsem obyčejně obědval, jsem musel jít do Asijské společnosti a zazpívat ty písně před jejími vedoucími představiteli. Byli velmi spokojeni. Dali mi třicet dolarů a krásný děkovný dopis.

Když jsem s těmito písněmi vystupoval v Guggenheimově muzeu, bylo tam dost lidí a ti také chválili můj zpěv.

Byl jsem tam hodinu před začátkem. Díval jsem se branou na pouliční lampy, a koho to nevidím? Pán Krišna! Nebyla to moje mentální halucinace. Tančil přede mnou, protože všechny ty písně byly věnovány Krišnovi a Radze.