Část I — Láska, oddanost a odevzdanost

Autorův úvod: láska, oddanost, odevzdanost

Láska je jednání. Oddanost je procvičování. Odevzdanost je zážitek.

Láska je uvědomění. Oddanost je odhalení. Odevzdanost je projevení.

Láska je význam života. Oddanost je tajemství života. Odevzdanost je Cíl života.

Ve své lásce vidím Boha-Matku. Ve své oddanosti vidím Boha-Otce. Ve svém odevzdání vidím Boha-Matku i Boha-Otce společně v jednom těle.

Láska bez oddanosti je nesmyslná. Oddanost bez odevzdanosti je neplodná.

Láska s oddaností byla na začátku mé cesty. Oddanost s odevzdaností je na konci mé cesty.

Miluji Nejvyššího, protože jsem přišel od Něj. Oddávám se Nejvyššímu, protože se chci k Němu vrátit. Odevzdávám se Nejvyššímu, protože On žije ve mně a já žiji v Něm.

— Sri Chinmoy

Láska

Láska: Láska je vnitřní pouto, vnitřní spojení, vnitřní linka mezi člověkem a Bohem, mezi konečným a Nekonečným. K Bohu musíme vždy přistupovat pomocí lásky. Bez lásky se nemůžeme stát jedním s Bohem. Jdeme-li po své cestě s absolutní láskou, nikdy nemůžeme selhat v dosažení a naplnění Boha, ať už ve svém vlastním životě, nebo v lidstvu.

Láska je tajný klíč, který dovolí člověku otevřít Boží Dveře. Kde je láska, čistá láska, božská láska, tam je naplnění. Kde není láska, je trápení, zklamání a smrt. Prvním krokem na naší cestě je láska, druhým je oddanost a třetím krokem je odevzdanost. Nejprve musíme Boha milovat. Potom se Mu musíme oddat, a nakonec musíme být u Jeho Nohou a naplnit sami sebe.

Co je láska? Pokud láska znamená někoho nebo něco vlastnit, potom to není skutečná láska; není to pravá láska. Pokud láska znamená dávat a stát se jedním se vším, s lidstvem a s božskostí, potom to je skutečná láska. Pravá láska je naše naprostá jednota s milovaným předmětem a s vlastníkem lásky. Kdo je vlastníkem lásky? Bůh.

Koho milujeme? Milujeme Nejvyššího v každém člověku. Když milujeme tělo, svazujeme sami sebe; když milujeme duši, osvobozujeme se. Je to duše v jednotlivci, Nejvyšší v každé lidské bytosti, koho musíme milovat.

Nic nemůže být větší než láska. Bůh je velký jen proto, že má nekonečnou Lásku. Chceme-li definovat Boha, můžeme Jej definovat milióny způsobů, ale přeji si říci, že žádná definice Boha není tak výstižná, jako definice Boha jako veškeré Lásky. Pokud do naší mysli vstoupí strach, když řekneme „Bůh“, tehdy jsme od Něj milióny a miliardy mil vzdáleni. Pokud vyjde do popředí láska, když opakujeme jméno Boha, tehdy je naše modlitba, naše koncentrace, naše meditace a naše kontemplace opravdová. Nemůže být žádná větší moudrost, žádná větší znalost než láska.

Modlíme se k Bohu. Proč? K Bohu se modlíme proto, že je veškerou Láskou. Bůh není jako přísný učitel s rákoskou, který nás neustále trestá. Právě proto, že Bůh je veškerou Láskou, Soucitem, jdeme k Němu, a ne k někomu jinému. Nejvyšší poznání spočívá v lásce.

Svět existuje jen proto, že na zemi stále existuje láska. Kdyby tato jediná božská kvalita opustila svět, potom by na zemi nemohl být žádný život. Žádná jiná božská kvalita nemůže vytvořit, udržet a naplnit Boha zde na zemi tak, jako kvalita lásky. Božská láska neznamená emocionální výměnu lidských myšlenek nebo nápadů; je naplněním jednoty.

Občas můžeme požadovat nejvyšší Spravedlnost; občas můžeme požadovat nekonečný Soucit. Uvnitř nekonečného Soucitu ucítíme živoucí dech lásky. Na druhou stranu, uvnitř nejvyšší Spravedlnosti ucítíme živoucí přítomnost lásky.

Božskou lásku nemůžeme svázat svými lidskými myšlenkami nebo představami, ale můžeme ji svázat neustálým sebeobětováním. Božská láska je nekonečná, ale nekonečné v nás můžeme svázat sebeobětováním. Co je toto sebeobětování? Sebeobětování je naše neustálá dychtivost a vnitřní pláč formované jen Nejvyšším v nás, vnitřním Kormidelníkem v nás. Ale dokonce i když nabídneme svou srdečnou a oduševnělou poslušnost vnitřnímu Kormidelníkovi v nás samých, stále nebudeme zcela naplněni. Můžeme-li ale odvážně a upřímně říct vnitřnímu Kormidelníkovi, že je to On, kdo bude odpovědný za naše životy, za naši realizaci a za projevení naší duše na zemi, tak jen tehdy bude naše role zcela naplněna.

Láska znamená přijetí. Co přijmeme? Přijmeme tento náš svět kolem nás a uvnitř nás. Nepřijmeme-li svět, který je vnějším Tělem Boha, odmítneme a popřeme Boha tiše a tajně, jestliže ne kategoricky. Po přijetí světa musíme sloužit světu, který jsme přijali. Chceme-li sloužit světu způsobem, kterým svět chce, zůstaneme navždy v nevědomosti. Současně nebudeme schopni osvítit ani kousek vnitřních a vnějších problémů světa. Musíme světu sloužit způsobem, který po nás chce náš vnitřní Kormidelník. Takto nejen naplníme Nejvyššího v nás, ale naplníme Nejvyššího ve světě.

Když se sjednotíme s někým, kdo je plný strachu, získáme určitý druh radosti. Přicházíme mu pomoct vyřešit jeho problém a pak jsme chyceni jeho strachem. Přicházíme, abychom soucítili s ostatními, trpíme s nimi a nemůžeme z jejich utrpení vystoupit. Pravda, je dobré se ztotožnit s utrpením ostatních, ale je hloupost se sjednotit s problémy někoho, komu nemůžeme dodat odvahu a smělost, komu nemůžeme dodat sílu čelit skutečnosti nebo mu nemůžeme pomoct vidět božskou sílu v něm samotném. K čemu je projevování sympatie někomu, když mu nemůžeme ukázat naši vroucí sílu nebo mu nemůžeme dát pevné vedení vstříc ke světlu?

Jak můžeme pomoci našim sestrám a bratrům na světě? Můžeme pomoci, staneme-li se veškerou láskou k Jedinému, jenž je věčně veškerou Láskou. Milujme Jediného, kořen stromu. Potom uvidíme, že větve, listy a zeleň stromu budou také cítit naši lásku. Každý jedinec, kdo naplní Boha a Jeho stvoření, ztělesňuje Boží živoucí Zájem a živoucí Oběť. A v tomto Zájmu a Oběti budou Bůh a člověk oba naplněni.

Část II — Otázky a odpovědi

Co je láska?

Sri Chinmoy: Jsou různé typy lásky: zvířecí láska, lidská láska a božská láska. Ve zvířecí lásce vidíme, cítíme a stáváme se nástrojem ničení. Zvířecí láska je druhým jménem pro neosvícenou, zatemněnou a tmavou vášeň. Zvířecí láska není lidská láska; ale pokud lidská láska nebude přeměněna nebo očištěna božským světlem, tak existuje možnost, že bude zahalena zvířecí láskou. Je to proto, že hluboko uvnitř nás stále přebývá zvíře. Každá lidská bytost má v sobě zvířecí a božské kvality. V každý okamžik ji táhne buď božské nebo nebožské. To nebožské je tady zvířecí láska. S lidskou láskou musíme být mimořádně opatrní, protože lidská láska je velice omezená. V lidské lásce je možné, že bude lapena potěšením. V lidské lásce není téměř žádná příležitost rozšířit naše božské vědomí. Pravá lidská láska, dokonce i když není duchovní, bude mít v sobě alespoň trochu psychických emocí. Tyto emoce se nám budou snažit ukázat, že láska by neměla svazovat a zneužívat. I přesto však v lidské lásce vždy cítíme, že ten druhý člověk nás nechce nebo nepotřebuje. V lidské lásce je vždy nějaký strach nebo nenávist. Lidská láska, jak každý ví, končí ve zklamání a zklamání je následováno zničením. V lidské lásce končíme tím, že ztratíme svůj vlastní sladký pocit jednoty s druhým člověkem i svou božskou skutečnost.

Božská láska neklade žádné požadavky. Je spontánní a neustálá. Je v každém ohledu neomezená. Je jako slunce. Slunce je pro každého. Každý může ­využívat sluneční světlo, ale necháme-li své dveře a okna zavřené, co může slunce dělat? Je to božská Láska Boha, která musí působit v lidské lásce a jejím prostřednictvím. Pokud však nedbáme o božskou lásku, která plyne kolem nás anebo chce plynout v nás, potom v nás a skrze nás nemůže božská láska pracovat.

Lidská láska svazuje; ale předtím, než sváže, je již svázána. Božská láska osvěcuje, ale předtím, než osvítí, vidíme, že je již osvícena. Božská láska začíná uvědoměním si vyšší skutečnosti. Je to naše neustálé přesvědčení o velmi vysoké pravdě. Božská láska nás v každém okamžiku osvěcuje a v osvícení vidíme naprosté naplnění.

Bůh je veškerou Láskou; Bůh a Boží Láska nemohou být nikdy odděleni. Bůh je největší a nejsilnější kvůli Své Lásce. Ale lidská láska prostě zabila Boží božskou Lásku. Lidská láska byla zneužita do takové míry, že Boží božská Láska byla udušena. My používáme jen svou lidskou lásku, která je svazující, a myslíme si, že to je naše skutečné dosažení nebo naplnění. Ale na konci své cesty uvidíme, že je naprostým zklamáním, naprostým zničením.

Samotnou přirozeností lidské lásky je přilepit se na jednu osobu a odmítnout všechny ostatní: přijmout a odmítnout, přijmout a odmítnout.

Ale v božské lásce, která je neomezená a nekonečná, otázka přijetí a odmítnutí vůbec nevznikne. V božské lásce není žádné vlastnictví, ale jen pocit jednoty. Tato jednota může vstoupit do zvířete, do květiny, do stromu, nebo dokonce i do zdi. Není jako lidská láska, kde dnes chceme vlastnit jednoho člověka nebo věc, zítra dva lidi, pozítří tři. Máme-li k někomu božskou lásku, v tu chvíli je zde automaticky neoddělitelná jednota. Není zapotřebí žádný most; prostě se staneme jedním. Milovník se stane milovaným, znalec se stane poznávaným a hledající se stane jedním s Mistrem.

Božská láska nám říká, lepší než nejlepší, větší než největší; říká nám, že náš život je nekonečně důležitější, než si dokážeme představit. Božská láska znamená neustálé překonávání nejen našich lidských hranic, ale překonávání Boží vlastní Realizace v nás a skrze nás.

V božské lásce rosteme. Božská láska, láska duše, osvobozuje a rozšiřuje naše vědomí. Láska znamená jednotu božskosti, jednotu skutečnosti, jednotu individuálního vědomí s neomezeným Vědomím. Když prostřednictvím své meditace vstoupíme do Univerzálního vědomí, nemyslíme na lidskou lásku. Myslíme jen na božskou lásku a jednotu. Máme-li něco malého jako malý nůž, potom s ním nemůžeme ukrojit nic obrovského. Když ale máme velký nůž, potom s ním můžeme ukrojit něco velmi velkého. Nástroj, který používáme teď, je naše velmi omezené vědomí. To je důvod, proč jsme ve své lásce omezení. Použijeme-li však druhý nástroj, který je velmi rozlehlý, použijeme-li Univerzální Vědomí, naše schopnost božské lásky se stane neomezenou.

Božská láska přijde od duchovního Mistra, od Boha a z naší vlastní meditace, ale jen pokud nemáme žádná očekávání. Dítě od svého otce očekává penci, pěticent nebo čtvrťák. Více než to je nad jeho očekávání. Pokud po celou dobu od svého otce očekává, otec mu dá, ale jen to, co dítě očekává. Pokud však dítě cítí, že cokoliv má jeho otec, je také jeho, a pokud chce svého otce jen těšit, potom až otec odejde do důchodu nebo ucítí, že dítě je schopné to přijmout, dá mu celé své bohatství.

Když od Boha nic neočekáváme, Bůh nám dá vše. Řekne: „Jsem to Já, kdo dává nekonečnou Lásku. Jak je možné, že Mé děti mají stále velmi omezenou schopnost, velmi omezené dosažení?“ Aby dokázal, že On a Jeho děti jsou jedním, že jsme Jeho cennými nástroji, dá nám svůj nekonečný Mír, Světlo a Blaženost.

Když se člověk bezpodmínečně odevzdá Vůli Boha, dostane nekonečnou božskou lásku. Všechno přijde v podobě lásky. Dostaneme mír, ale přijde v podobě lásky; a tento mír nabídneme lidstvu pomocí lásky. Právě proto, že milujeme, šíříme svůj mír nebo sílu. Bůh Sám projevuje vše prostřednictvím Lásky. Zde na zemi i tam v Nebi je jen jedna věc, na kterou je Bůh hrdý, a tou je Láska, božská Láska.

Po čem bychom měli víc toužit: po moudrosti nebo po lásce?

Sri Chinmoy: Mezi božskou láskou a božskou moudrostí není žádný rozdíl. Jdou ruku v ruce. V lidské lásce není moudrost. Na konci cesty lidské lásky je vše zklamáním. Jestliže je ale uvnitř lidské lásky láska božská, pak ji povede, a božská láska osvítí a naplní lásku lidskou.

Bůh je veškerým poznáním, veškerou moudrostí. Jen proto, že je veškerou moudrostí, miluje mne, miluje vás a miluje všechny. Cítí, že nemůže být nic většího nebo naplňujícího než jednota. Tuto jednotu získáme jen v božské lásce. A tak moudrost a láska k sobě patří. Moudrost nám přináší poselství, že můžeme být nejsilnější a nejmocnější, jen když se staneme univerzálními. Jestliže si vy ponecháte svou individualitu a já si ponechám svou, jak se potom můžeme stát jedním? Když se staneme jedním, staneme se nejsilnějšími. „Sjednoceni vydržíme, rozděleni padneme.“ To je poselství, které získáváme.

Láska sama o sobě je moudrostí a moudrost je také světlem. Jakmile uvnitř nás vysvitne slunce moudrosti, cítíme, že nám patří celý vesmír. Naše jednota s vesmírem se stává neoddělitelnou. Co jiného je moudrost, ne-li toto? Takováto moudrost je založena na božské lásce, která je vědomým rozpětím naší existence. A tak tedy láska a moudrost patří k sobě. Moudrost přijde, když budeme rozvíjet lásku. A jestliže budeme usilovat o moudrost, potom přijde láska a zaplaví nás.

Není láska matky a dítěte často vlastnická?

Sri Chinmoy: Na začátku matka nedovolí, aby se jejího dítěte dotýkaly obyčejné lidské bytosti. Mohou se ho dotýkat a mazlit se s ním jen přátelé, příbuzní a blízcí. Matka se zdráhá, protože má pocit, že jí dítě patří, a když se s ním budou mazlit nebo ho hladit, dítě může ztratit svou krásu. Co se ale skrývá za jejím strachem? Je to její neosvícená láska k dítěti. Kdyby byla její láska úplně osvícená, okamžitě by pocítila: „Jsem matka tohoto dítěte. Ať ho oceňují i jiní. Je to Boží stvoření a Bůh mi ho dal. Ať tedy také ostatní děti Boha ocení svého malého bratříčka.“

Po čtyřech nebo pěti letech vezme matka dítě do školky. Znovu spoléhá na ty, kteří mají dítě stejně rádi jako ona, ale nyní má více osvícení. Dovolí dítěti, aby chodilo do školy a začalo se učit. Pak mu dovolí chodit na střední školu a na univerzitu.

Pro malé sedmileté či osmileté dítě je matka celým jeho světem. Láska znamená jeho matku a nikoho jiného. O několik let později, když si hraje a zpívá se svými kamarády, se jeho pocit lásky trochu zvětší. Když potom studuje ve škole a na univerzitě, má rád svou zemi. Potom přijde den, kdy ucítí, že patří nejen určité zemi, ale celému světu. A pak jde ještě výše a hlouběji, dokud nakonec neucítí, že je univerzální, a dokud jeho láska neobejme veškeré Boží stvoření. Začíná tím, že miluje svou vlastní fyzickou matku. Pak svou lásku postupně rozšiřuje k univerzální Matce, která ztělesňuje celé stvoření.

Jak mohu ve svém srdci neustále každého milovat?

Sri Chinmoy: Člověk musí nejprve milovat sám sebe. Ti, kteří říkají: „Miluj nejprve lidstvo, pak mysli sám na sebe,“ se mýlí. Tato představa dobročinnosti je naprosto špatná. Lásku, spontánní lásku, si musíme nejprve vypěstovat uvnitř. Lásku nemůžeme pěstovat v supermarketu nebo na stanici metra. Lásku musíme pěstovat tady, hluboko uvnitř nás. Jedině když vidíme a cítíme lásku a staneme se láskou, můžeme se o svou lásku podělit se zbytkem lidstva.

Chcete-li milovat celé lidstvo, měli byste vědět, jak byl každý stvořen. Lidstvo pochází ze Zdroje a tímto Zdrojem je Bůh. Můžete-li milovat Boha každou vteřinu svého života, potom můžete milovat všechny. Musíte vědět, že jedině Bůh vás může nejpřesvědčivěji upokojit. Z nitra získáte poselství, že vás může uspokojit jedině Zdroj, ve kterém se zrodila vaše existence.

Každý den opakujte prosím před začátkem meditace slovo „láska“. Při vyslovování slova „láska“ se snažte cítit, že vaše ruce, vaše nohy, vaše oči a každá vaše část zvětšily svou schopnost. Když říkáte slovo „láska“, musíte cítit, že vaše ruce zesílily – ne aby někoho udeřily, ale aby pracovaly pro lidstvo.

Potom se soustřeďte na své oči a zkuste cítit, že je používáte k tomu, abyste ve všech viděli jen dobré věci. Při koncentraci na uši ciťte, že chcete slyšet jen dobré věci, povzbudivé a inspirující věci. Říká-li někdo špatné věci, prostě ho neposlouchejte. Kdykoliv řeknete slovo ‚láska‘, koncentrujte se na jeden z vašich orgánů. Potom se zkuste koncentrovat na své vnitřní vědomí, které nyní aspiruje, ale je také omezené. Zkuste ho rozšířit. Nejprve opakujte slovo ‚láska‘ lidským způsobem ve vašem těle a potom to opakujte božským způsobem, ve vašem vnitřním vědomí. Automaticky získáte lásku k Bohu, a když máte lásku k Bohu, ucítíte lásku k lidstvu. Když milujete Boha, znamená to, že zaléváte kořen. Přirozeně všechny větve a listy získají vodu také.

Chcete-li tedy milovat své sousedy, svou manželku, manžela nebo děti, musíte nejprve milovat Boha. Bůh je Zdroj. Nejdete-li ke Zdroji, kterým je veškerá Láska, potom to budou jen slova, když řeknete: „Miluji tě, miluji tě.“ Pro žádného člověka neexistuje žádný jiný způsob, jak vytvořit opravdovou lásku, než že se sjednotí s Boží Láskou. Skrze Boha můžete mít volný přístup k jakémukoliv jedinci na zemi, a zároveň bude vaše láska ta nejčistší a nejefektivnější.

Jak se můžeme stát dokonalým kanálem, prostřednictvím kterého může láska k Bohu projevit sama sebe?

Sri Chinmoy: Máme vnitřní vědomí a vnější vědomí. Dokonalost je již hluboko uvnitř nás. Je uvnitř nás, ne vně. Chceme-li dokonalost kolem nás nebo ve vnějším světě, první věc, kterou musíme udělat, je vstoupit do vnitřního vědomí a zůstat tam nastálo. Potom uvidíme, že dokonalost poroste jako malá rostlina. Nakonec vyroste do obrovského stromu ve vnějším světě.

Jak se můžeme stát dokonalým kanálem pro božskou lásku? Musíme cítit, že v našem vnitřním životě je jen jediná věc, a to je radost. Když cítíme, že tuto radost nemůžeme oddělit od naší vnější existence, ucítíme, že se stáváme kanálem pro božskou lásku.

Abychom se stali dokonalým kanálem pro božskou lásku, musíme přijmout cestu stálé odevzdanosti našemu vnitřnímu Kormidelníkovi. Tehdy bude duše vést, tvarovat a formovat náš vnitřní i vnější život, a přemění nás do dokonalého kanálu pro projevení božské lásky tady na zemi. Nebude-li existovat žádná odevzdanost Guruovi, vnitřnímu Kormidelníkovi nebo Nejvyššímu, nebude existovat ani dokonalost na jakémkoliv poli; nebude existovat ani žádný kanál pro božskou lásku nebo mír. Nejvyšší může z někoho vytvořit dokonalý kanál jedině tehdy, když vidí, že tato osoba se zcela odevzdala svému vlastnímu vnitřnímu vedení, které přichází od duchovního Mistra nebo od Samotného Nejvyššího.

Je velký rozdíl mezi odevzdáním z lenosti či naprosté bezmoci a dynamickým odevzdáním, které je naplněné aspirací. Pokud z lenosti nebo bezmocnosti říkáme: „Odevzdal jsem se. Nechci teď dělat nic,“ to nestačí. Naše odevzdání musí být dynamické, musí neustále usilovat o to, aby vrostlo do Nekonečného nebo splynulo s Nekonečným. Naše odevzdání musí být vědomé a spontánní. Když se vědomě a spontánně odevzdáme nekonečné Pravdě, Míru, Světlu a Blaženosti, staneme se pro tyto vlastnosti dokonalým nástrojem, aby se naším prostřednictvím projevily na zemi. Na Západě lidé odevzdání špatně chápou. Na odevzdání se tu pohlíží jako na podrobení se něčemu či někomu. Pohlíží se na něj jako na ztrátu či zánik osobnosti. Kde je potom otázka dokonalého nástroje? Tento pohled na duchovní odevzdání je ale špatný. Chceme-li se skutečně stát jedním s Nekonečným, musíme do něj vstoupit. Když vstoupíme do Nekonečného, neztrácíme svou takzvanou malou osobnost. Naopak, stáváme se Nekonečnem samotným. Na základě své naprosté jednoty se my a Nekonečné stáváme neoddělitelnými. Tehdy se staneme dokonalým kanálem pro lásku a pravdu.

Jaký je vztah mezi božskou Láskou a božským Soucitem?

Sri Chinmoy: Boží Láska je pro každého. Je jako slunce. Člověk musí jen nechat okno svého srdce otevřené, aby božskou Lásku přijal. Boží Soucit je pro několik vybraných. Boží Soucit je jako magnet, který aspirujícího přitahuje směrem k jeho cíli. Je to mocná síla, která aspirujícího neustále vede, nutí a táhne a nedovolí mu na cestě seberealizace couvnout. Boží Láska utěšuje aspirujícího a pomáhá mu, ale pokud aspirující usne, Božská Láska jej nebude nutit vstát a nepřinutí jej, aby pokračoval ve své cestě. Boží Soucit není jako lidský soucit. Lidským způsobem můžeme cítit k někomu soucit a lítost, ale tento soucit nemá sílu změnit člověka a donutit ho běžet od jeho nevědomosti ke Světlu. V případě Božího Soucitu jde o sílu, která aspirujícího mění a transformuje a zabraňuje mu, aby ve svém duchovním životě dělal závažné chyby. Pokud by neexistoval Boží Soucit, žádný můj žák by nemohl jít po cestě Seberealizace. Je to Soucit, který nás chrání před děláním vážných chyb a před sejitím z cesty. Boží Soucit k žákovi přichází prostřednictvím Milosti Mistra. Když ukazuje Bůh svůj Soucit skrze duchovního Mistra, očekává, že se Mu hledající ihned stane blízkým, bližším, nejbližším. Prostřednictvím samotného Soucitu se může žák stát nejbližším Bohu.

Láska může být často špatně pochopena. Projeví-li někdo lásku, lidé si mohou myslet, že je ze tím nějaký motiv. Myslí si: „Vyjadřuje mi výjimečnou lásku, takže chce výjimečnou laskavost.“ V pocitu lásky mezi Guruem a žákem může být láska žáka a láska Gurua vyrovnaná na padesát procent. Ale v Soucitu může nabízet Guru devadesát devět a žák jedno procento, a dokonce i s tímto jedním procentem zkouší žák vstoupit na pole nevědomosti. Když přijde Soucit, letí jako šíp a boří závoj Nevědomosti.

Láska může zůstat dokonce i s nevědomostí, ale Soucit ne. Soucit musí být úspěšný; jinak může být stažen. Zůstane několik vteřin, několik minut nebo let; musí ale poslat zprávu nejvyšší Autoritě a říci, zda byl úspěšný nebo ne. Může přijít chvíle, kdy nejvyšší Autorita řekne: „Je to pustá poušť. Vrať se.“ Potom musí Soucit letět zpět k nejvyšší Autoritě, k Nejvyššímu.

Skutečný duchovní Mistr zkouší přistoupit ke svým žákům se sněhobílou, nejčistší láskou. Ale často nepochodí, protože jeho láska nezíská žádnou odezvu. A tak změní přístup a zkusí soucit. Ale často i jeho soucit je odmítnut a nepochopen do takové míry, že se vlastně špatně použije a zneužije. Lidé přidávají motivy k Mistrově nejčistší lásce a soucitu. Když Mistr někoho ocení, tento člověk pochybuje o jeho motivech: „Jak by mohl být Mistr tak dobrý? Jak by mohl být tak hodný? Asi po mně chce něco dalšího, něco důležitého.“

Se svou láskou neuspěl a se svým soucitem také neuspěl. Co zbývá? Nevyhnutelná přísnost! Láska i soucit stále zůstávají, ale kromě těchto dvou božských kvalit Mistr přidá přísnou vnitřní i vnější disciplínu. Nakonec, když neuspěje v životě aspirujícího s vnitřní a vnější disciplínou, je přinucen mu říct, že tato cesta pro něj není. Jeho mise se může naplnit a růst jen silou opravdové vnitřní oddanosti a nezištnou oddanou službou.

Někdy si myslím, že mě Guru nemiluje, Nejvyšší mě nemiluje a můj život je bezvýznamný. Je nějaká cesta, abych uvěřil, že existuje důvod, proč by mě měl Nejvyšší milovat?

Sri Chinmoy: Je to velmi vážná chyba, když řekneš: „Guru mě nemiluje.“ Měl by sis uvědomit, že tvým úkolem je hrát svoji část. Jestliže Guru nehraje svou část, tak bys měl cítit, že existuje někdo, kdo to bude hrát za něj, a tím je Nejvyšší. Ciť, že Mu dáš veškerou svou božskou lásku. Je-li Guru slepý, je-li Guru lhostejný, tak je někdo jiný, kdo to bude hrát. Je zde Nejvyšší a On je vysoko nad Guruem.

Myslíš-li si, že tě Nejvyšší nemiluje, musíš vědět, že jsi skutečný hlupák. Je to Nejvyšší, kdo stvořil lásku. Stvořitel stvořil lásku, stvořil samotnou vaši existenci. Je jako zahradník, který vytvořil zahradu s mnoha krásnými květinami. Jestliže květina řekne: „Ne, ne, on mě nemiluje, on mě nemiluje!“, není to směšné? Samotná skutečnost, že zahradník květiny zasadil a vypěstoval — není to jeho láska?

V každém okamžiku, v každém okamžiku, v každém okamžiku musíte cítit, že Nejvyšší vás skutečně miluje; jinak by vás nepřivedl do svého světa stvoření. Mohli byste zůstat v Nebi, v oblasti duší.

Po krátké době meditace s tebou mi připadá, že láska, která ke mně přichází skrze tebe, skrze Boha, je podmíněná. Zdá se mi, že to záleží na tom, jestli medituji a aspiruji správně nebo ne, a zda si toho cením.

Sri Chinmoy: Bohužel zde děláš chybu. Božská Láska není podmíněná; není závislá na tom, co děláš. Důvodem, proč to tak cítíš, je to, že jsi nevyprázdnil svou nádobu. Proto cítíš, že láska je podmíněná. Když vyprázdníš svou vnitřní nádobu, uvidíš, že skrze tebe plyne láska, a potom ucítíš, že tvoje nádoba je plná až po okraj. Láska Boha není závislá na tom, co děláš, kromě tohoto smyslu: když necháš dveře doširoka otevřené, potom Nejvyšší může vstoupit. Pokud však své vnitřní dveře neotevřeš, je pro nejvyšší Skutečnost nemožné, aby do tebe vstoupila.

Vše, co přichází od Boha, je bezpodmínečné. Svou Lásku dává nepodmíněně, ale někdo ji musí přijmout. Sluneční světlo je bezpodmínečné; každý ho může přijmout. Může ho přijmout farmář i král. Pokud ale král tvrdě spí a nechce otevřít okna a dveře, potom pro něj žádné sluneční světlo neexistuje.

Nerozumím tomu, proč do mě Boží Láska nevstoupí, i když mám dveře zavřené.

Sri Chinmoy: Vstoupí-li do vás Boží Láska, když ji nejste schopni přijímat, budete ji považovat za cizí prvek. Nebudete si jí vážit nebo se o ni zajímat. Když někdo přímo před vás přinese vynikající jídlo, ale vy si ho nebudete vážit, potom ho prostě odmítnete a budete cítit, že nemá žádnou hodnotu. Neaspirující člověk, který se zajímá o své touhy, si bude libovat v potěšeních nevědomosti. Je Boží povinností sejít dolů a nabídnout takovému člověku Svůj nekonečný Mír, Světlo a Blaženost? Ne! Jestliže někdo pláče a bojuje o to, aby získal trošku Míru, Světla a Blaženosti, tak Bůh bude cítit, že takový člověk si to zaslouží.

Víme, jak neustále plakat. Pláčeme po věcech, které nás opustily a zklamaly nás; pláčeme po egu a jeho dětech: po strachu, pochybnostech, úzkostech a obavách. Pláčeme po jménu a slávě, po penězích, bohatství a majetku; ale nepláčeme k Bohu po Jeho Světle a Blaženosti. Nepláčeme po tom, po čem máme určeno, abychom plakali; nepláčeme po bohatství, které jsme již kdysi dávno měli.

Nemůžeme si s věčnou Pravdou a nejvyšší Skutečností jen hrát; musíme si jich cenit. Jestliže si v tomto světě něčeho ceníme, budeme těžce pracovat, abychom toho dosáhli. Nebudeme-li těžce pracovat, nic nezískáme. Neceníme-li si moudrosti, jak v nás může moudrost zasvitnout? Jen když jsme pro ni těžce pracovali, tak v nás zasvitne. Za všechno, co získáváme, musíme něco svého nabídnout; ale vidíme, že to, co jsme nabídli, je ničím ve srovnání s tím, co získáváme. Otevřít dveře trvá vteřinu a ten, kdo vejde, Věčný Host, nám přináší Věčnost. Neděláme-li si ale starosti s otevřením dveří, proč by měl přijít? Neceníme si Ho; cítíme, že nám přináší zbytečnosti a věci, které nepotřebujeme.

V duchovním životě si musíme neustále cenit Míru, Světla a Blaženosti a plakat po nich. Jen tak můžeme očekávat, že je od Boha získáme. Jinak, i když nám Bůh přinese Mír, Světlo a Blaženost v nezměrném množství, řekneme, že to nepotřebujeme. Budeme cítit, že Boží Milost jedná prostřednictvím naší modlitby a meditace, ale nebudeme ji chtít přijmout. Nebudeme-li si vážit toho, co nám Bůh dává, Bůh se na nás nebude zlobit. Jen počká, až budeme připraveni Jeho vnitřní Bohatství přijmout.