Je smrt bolestivá?

Sri Chinmoy: To záleží na každém člověku. Pokud se člověk nemodlil a nemeditoval, nevedl duchovní život, rozloučení se životem je pro něj skutečně bolestivé, protože se nechce odevzdat Boží Vůli. Především v sobě nemá poznání, není schopen cítit, co je to Boží Vůle. Necítí také vědomou Boží Ochranu, Vedení a Zájem, takže se cítí naprosto ztracen. V tomto světě už nemůže udělat nic; na onom světě je všechno nejisté. Chybí-li aspirace, dostaví se ohromný strach, protože pro obyčejné lidi je smrt něco naprosto neznámého. Nevědí, kam jdou. Hledající však vědí, že jdou k Nejvyššímu, do příbytku Pána. Je to pro ně zatím neznámé, ale toto vědomí, tato oblast, je říší míru a odpočinku. Patří Nejvyššímu, jejich Věčnému Otci. Proto se nebojí.

Potom je zde samozřejmě fyzická bolest. Když někdo v okamžiku smrti až do poslední chvíle trpí nějakou nemocí a nemá schopnost ji vhodit do něčeho vyššího nebo hlubšího, potom přirozeně budou jeho poslední dny nesmírně bolestivé. I sama poslední chvíle bude velmi bolestivá, protože bytost smrti k němu přijde ve velmi ničivé podobě. Síla smrti, bytost smrti, se před každým člověkem objeví v odlišné podobě podle dosažení a uvědomění jeho duše na zemi.

Obyčejní lidé, kteří nemají aspiraci, lidé, kteří se zcela oddávají požitkům nevědomosti, pocítí smrt jako hroznou, nemilosrdnou bytost, jako temnou a strašnou postavu. Smrtelná síla má někdy mnoho služebníků, kteří se zjeví před umírajícím, a lidé často vidí tygry nebo nepředstavitelně obrovské bytosti a vyděsí je to. Upřímní hledající však spatří svého duchovního Mistra nebo zářivou bytost podobnou andělu, která je vezme do svého kočáru. Tito hledající na zemi po léta těžce pracovali a Matka Země jim chce nyní vědomě nabídnout svou požehnanou a božskou vděčnost. Odvádí je jejich Vnitřní kormidelník nebo Guru, oni však před sebou vidí dobrotivou Boží Ruku, jak je převáží ve své Zlaté Lodi ke druhému Břehu. Někteří lidé vidí v okamžiku smrti své dávno zesnulé blízké. Jejich drazí přicházejí a v roli průvodců je vedou do nového světa.

Pokud jsme spoutáni pouty nevědomosti, budeme mít v okamžiku fyzické smrti bolest uvnitř i vně. Tato bolest je důsledkem nevědomosti v lidské mysli a v lidském těle, jež nám brání vstoupit do říše smrti a poté smrt dobrovolně a vědomě překročit. Je-li však závoj nevědomosti odstraněn, potom nemůže být žádná bolest ani ve smrti, ani v pozemské atmosféře. Dokážeme-li vstoupit do kořene svého utrpení a bolesti, jímž je nevědomost, a dokážeme‑li tuto nevědomost přeměnit světlem své duše, potom bude smrt jen jako most, vedoucí nás na druhý břeh. Tímto druhým břehem je Věčné Světlo, které nás vede, ochraňuje, utváří a formuje po celou Věčnost.