Spásná loď z hloubek neznáma

Když mi bylo pět roků, vracel jsem se jednou z města s bratrem Chittou, který v té době byl již dospělý. Vraceli jsme se v převozní lodi, která vykonávala pouze kyvadlovou dopravu mezi naší vesnicí a městem. Včetně mě a bratra Chitty na ní bylo asi šest nebo osm pasažérů. Plavba trvala obvykle hodinu a půl, protože Karnaphuli je jedna z nejširších a nejdivočejších řek v Bengálsku.

Toho dne byla řeka velice rozbouřená. Po těžkém lijáku ještě přišla bouřka. Ke vší té smůle se v lodi objevila trhlina, kterou do ní tekla spousta vody, a my jsme se začali okamžitě potápět. Pluli jsme uprostřed široké řeky a k oběma břehům to bylo nejméně pět kilometrů daleko.

Pasažéry zachvátila panika. Všichni i s převozníkem začali vzývat velké duchovní Mistry stejně jako kosmické bohy a bohyně o okamžitou pomoc. Vzývali Rámu, Krišnu, Kálí i Durgu. Po tváři mého staršího bratra se kutálely slzy, protože věděl, že neumím plavat. Převozník zoufale křičel o pomoc, ale osádky ostatních lodí nám nevěnovaly pozornost. Také zápasily s bouří a čelily podobné pohromě.

Pomalu, ale nezadržitelně se naše loď potápěla a potápěla, a s ní i její pasažéři zachvácení panikou. Osudová chvíle již nebyla daleko.

Najednou se k velikému úžasu převozníka i pasažérů odkudsi z hloubek bouře objevila prázdná loď — přímo před naší potápějící se lodí, ani ne tři metry od nás. Převozník mě okamžitě popadl a hodil do prázdné lodi. Potom do ní jeden po druhém spěšně naskákali ostatní pasažéři. Jeden po druhém mě všichni objali. Všichni cítili, že můj osud zachránil i je samotné. To se stalo toho dne, kdy jsem měl zemřít, ale Bůh rozhodl jinak.

Když se bouře úplně uklidnila, dva převozníci na nás z dálky volali: „Plujeme vám na pomoc!“ Ale my jsme pomoc již nepotřebovali.

Ve chvílích, kdy jsme pomoc opravdu potřebovali, nepřišla od žádné lidské bytosti. Přišla přímo od Boha. Takovou včasnou pomoc lze dostat jedině od Boha.