Člověk

Avšak v Boží vizi dokonce i člověk, který si uvědomil sám sebe, je pouhým dítětem nadčlověka, který jednou přijde na zem.

Člověk je synem opice! Bude však otcem nadčlověka!

Avšak jak?

Jeho rychle rostoucí volání a otáčející se kolo Života budou zodpovědné za tuto mocnou proměnu.

Člověk je synonymem pro neschopnost. Jeho cíl je na míle daleko od jeho přirozené prožitku. Jeho současnost je mrtvá v nevědomosti. Avšak jeho budoucnost bude mrtvá pro nevědomost.

Dnes zvířeckost v něm dovádí, zítra Božskost.

Běda, člověk si není vědom skutečnosti, že jeho jemnost a pokora dojdou daleko, a přece nestojí téměř nic.

Člověk ve své podstatě není ošklivý. Těžké je však pro člověka vypadat krásně, protože ztratil spojení se svou duší, dítětem Vší Krásy.

Co je to, koneckonců, co dává dítěti jeho kouzlo a krásu? Což to není záře duše? Když tento dotek vybledne, a nakonec se vytratí, stává se z něj bezbarvý a opatrný dospělý.

Člověk ze své přirozenosti miluje. Musí jen odhalit skutečný předmět lásky. Toto hledání jej probouzí k naplnění svého skutečného Já.

Kdo je člověk, koneckonců?

Ten, jehož oko jej učiní Věčným, ten, jehož srdce bude tepat Nesmrtelností.

Člověk, který je upřímným hledajícím Nekonečného, musí vždy říci: „Tak málo učiněno, tolik zbývá učinit.“

Člověk má dvě zbraně: naději a zoufalství.

Nadějí se snaží zabít nehybnost neschopnosti. Zoufalstvím se snaží zabít zrození zlaté budoucnosti.

Jestliže lidský život je dán, aby byl prožit, pak Pravda může mít svůj nevyhnutelný důvod k bytí.

Radost člověka, který odpustil, je radost, kterou stojí za to mít.

Radost člověka, kterému bylo odpuštěno, je radost, pro kterou stojí za to aspirovat.

Ani obdiv, ani pronikavá kritika nemohou dát člověku spatřit tajemství života druhých. Sebeobětování jediné to dokáže.
Nespatřená síla člověka je v jeho nejistých nadějích.
Síla jeho naděje je v jeho oběti.
Síla jeho oběti je v Boží Milosti.
Síla jeho Milosti je Všenaplňující Blažeností.