Odevzdanost a realizace

Hledající na některých tradičních indických duchovních cestách lásky a oddanosti říkají: „Ó Bože, víš lépe než já, co potřebuji. Víš lépe než já, jestli potřebuji realizaci. Víš lépe než já, jestli potřebuji osvobození.“ Jestliže přijde ke hledajícímu, že Bůh nebo duchovní Mistr takovéto poznání vědí lépe než on, bude Mistr schopen tohoto žáka vést tím nejlepším možným způsobem. Jinak budeme podle našich vlastních představ cítit, že víme, co je pro nás nejlepší, a budeme si myslet, že když nenaplníme tuto touhu nebo aspiraci, nebudeme schopni naplnit Mistra. Ale co žák považuje za nejvyšší, může nebo nemusí být nejvyšší pro Mistra: odhalení a projevení Nejvyššího.

Pro duchovního hledajícího není nejvyšší stupeň realizace, ačkoliv je nezbytná. Po realizaci následují další stupně, a projevení Nejvyššího na zemi je tím nejvyšším. Jak vždycky říkám, nejprve přijímáte jídlo a potom, když duchovně vyrostete, vylezete na strom realizace. Potom musíte nasbírat ovoce, slézt dolů a projevit Nejvyššího. Jestliže ale cítíte, že ihned po své realizaci budete schopni manifestovat, chci říct, že to není možné.

Mistr ví nejlépe, jak jej můžeme naplnit, kdy bychom jej měli naplnit a způsob, jakým jej chce naplnit naše pravé já. Proto je celková odevzdanost Mistrovi nezbytná. Může-li duchovní Mistr pracovat svým vlastním způsobem, naše aspirace bude nejefektivnější. Jinak často duchovní lidé pláčou po realizaci jako po svém cíli, a když ho dosáhnou, opustí Kosmickou Hru. Řeknou: „Stačilo, stačilo, stačilo!“ Vylezli na strom, ale i když je mnoho dalších, kteří jsou hladoví po ovoci, nezajímají se o to, aby ovoce snesli dolů. Řeknou: „Bylo to tak krásné, lézt nahoru. Nechte nás tady nahoře a nechte nás, abychom jedli ovoce sami.“ Zůstávají se svou realizací. Ale Nejvyšší cítí: „Ne. Po realizaci musí následovat odhalení a potom projevení. Jen takto je Hra kompletní.“

A tak je velmi dobré, slouží-li někdo způsobem, jakých to chce Nejvyšší. Chce-li někdo to, co je pro něj opravdu nejlepší, měl by říct: „Nevím, co je pro mě nejlepší. Nevím, jak Hra vypadá, neznám předpisy a pravidla Hry. Jen mi dovol, abych Ti sloužil a mohl tak dokončit Hru Tvým vlastním Způsobem. Mám-li lézt nahoru, polezu. Mám-li jít dolů, půjdu dolů. Jen Mistr ví, co je pro mě nejlepší.“ Když má někdo k Mistrovi tento postoj, jeho odevzdanost se stane opravdu bezpodmínečná a v bezpodmínečné odevzdanosti dostane, co je pro něj nejlepší, něco, co je daleko, daleko za jeho představivostí.

Když přijde ke Guruovi žákova bezpodmínečná odevzdanost, Guru musí dát žákovi to nejvyšší. Když žák aspiruje, musí cítit, že realizace k němu musí přijít automaticky, jestliže svou zasvěcenou službu dělá správně. Upřímný hledající bude ve své mysli přirozeně cítit, že musí realizovat Boha, ale jestliže je s ním Mistr spokojen, může mu dát realizaci dokonce před tím, než se Mistrovi odevzdal všemi způsoby. Požádá-li matka dítě, aby udělalo nějakou práci, dítě za to může od matky očekávat podle svého úsilí jeden nebo dva dolary. Ale jestliže je s ním matka opravdu spokojená, zcela spokojená, může mu dát deset nebo sto dolarů. Dětské očekávání jednoho dolaru není špatné. Jestliže chce toto, určitě to dostane, protože pro to pracovalo. Ale cítí-li naprostou jednotu se svou matkou, bude cítit, že mu matka dá tolik, kolik mu chce dát nebo co je pro něj nejlepší.