Pláč aspirace

Aspirace je pláč uvnitř našeho srdce. Tak jako pláče dítě, stejně tak ve svém srdci ucítíte pláč. Dítě je uvnitř vás a roní slzy. Pláče, protože chce překonat samo sebe. Je to stoupající pláč, šplhající pláč uvnitř našeho srdce. Když jsme si vědomi tohoto pláče, nazýváme jej aspirací. A když nás pláč srdce přiměje, abychom cítili, že nejsme tím, čím bychom měli být, a že potřebujeme něco víc, pak začneme meditovat. Když aspirujeme se slzami svého srdce, vidíme, že Bůh jde dolů k nám, sestupuje shůry. Je to, jako když se potkají dva lidé — jeden je v prvním poschodí a druhý ve třetím. Co tedy uděláme? My vyjdeme do druhého patra a Bůh sejde do druhého patra. Tam se potkáme a naplníme jeden druhého. Schodiště do druhého patra je tvořeno slzami a pláčem našeho srdce. Srdce pláče a touží jako stoupající plamen hořící vzhůru. Tento plamen srdce chce překonat mysl, proto neustále roste. Bůh přichází dolů. Sestupuje s Milostí, jako proudící řeka. Neustále plyne. Náš plamen stoupá vzhůru, Boží Milost jako proud sestupuje ze Zdroje dolů. Bůh sestupuje do druhého patra a já stoupám do druhého patra. Z mé strany je to aspirace, která mě přivádí na místo setkání, a ze strany Boha je to Milost. Když se aspirace a Milost potkají, zažíváme božské naplnění ze spojení s Bohem.

Probuzení

Probuzení je začátek cesty duše k nejzazšímu Cíli. Každým okamžikem musíme vnitřní probuzení sytit a vyživovat svou neustálou aspirací. Když aspirace chybí, zůstane probuzení pouhým mentálním pojmem a daleko nás nedovede.

Musíme si také uvědomit pravdu, že realizace Boha je něco přirozeného, normálního, praktického a nevyhnutelného. Když vnitřní probuzení přiměje hledajícího, aby pocítil, že realizace Boha není jen přirozená a normální, ale také nevyhnutelná, teprve pak může hledající skutečně dosáhnout svého vlastního probuzení.

To, co je důležité, není počet let, které následujeme duchovní cestu, ale intenzita naší aspirace. Tuto naši aspiraci musíme sytit nejen neustále, ale i nepřetržitě, nejen každý den, ale každou vteřinu svého života.

Svět nerozumí duchovním lidem, vážně je nechápe. Proto neposlouchejte, co říká svět. Přemýšlejte jen o tom, co říká váš duchovní učitel, co říká vaše duše. Váš Mistr a vaše duše mají vždy stejné božské poselství. Pokud máte opravdovou aspiraci a ryzí lásku k Bohu, pokud chcete jít daleko, dále, nejdále, pak se vydejte na vnitřní cestu. Vnitřní probuzení duše donutí vaše tělo, vitálno, mysl a srdce, aby vás oddaně následovaly.

Jak poznat Boha

Poznat, co Bůh skutečně je, můžeme jedině prostřednictvím aspirace, ne prostřednictvím touhy. Tím, že budeme každý den jen toužit, nikdy nedokážeme poznat, co Bůh je nebo jak Bůh vypadá. Tím, že toužíme, omezujeme sami sebe. Ale Bůh je neomezený, nekonečný. Prostřednictvím aspirace překonáváme sami sebe, překračujeme sami sebe. Když překračujeme sami sebe, v tu chvíli se stáváme tím, čím Bůh je. Díky aspiraci tedy víme, co Bůh je a jak Bůh vypadá.

Naše touhy nemají konce. Ale aspirace existuje jen jedna a ta jde nahoru, nahoru, nahoru. Nemění se jako touhy. Základním cílem aspirace je dostat se do světa Za, vždy překonávajícího se Za. A toto vždy překonávající se Za není nic jiného než Bůh.

Cesta inspirace, cíl aspirace

Bez inspirace nemůžeme nic udělat ani ničeho dosáhnout. Pokud chceme napsat krásnou báseň, pokud chceme složit píseň nebo pokud chceme dosáhnout úplně čehokoliv, je inspirace nezbytná. V duchovním životě můžeme inspiraci získat čtením posvátných knih, které napsali skuteční duchovní Mistři. Až inspirace sehraje svou roli, musíme vstoupit do světa aspirace. Musíme se snažit žít moudrost těchto knih.

Jak můžeme získat aspiraci? Musíme hluboko ve svém nitru plakat s pocitem, že zoufale potřebujeme Světlo a Mír. Jakmile vědomě aspirujeme, máme-li přítele, který je velmi pokročilým hledajícím, může nám být trochu nápomocen.

Musíme se však naučit tajemství koncentrace, meditace a kontemplace. Jestliže jsme ve svém životě aspirace zcela upřímní, pak určitě potkáme opravdového duchovního Mistra, který nám může skutečně pomoci a vést nás k realizaci.

Když dítě pláče, matka k němu přijde bez ohledu na to, kde právě je. Ví, že dítě má hlad, potřebuje mléko. Stejně tak v duchovním životě — když ­pláčeme po Míru, Světle a Blaženosti, duchovní Mistr ihned přijde. Bude se chovat jako matka. V Indii se říká: „Když je chela (= duchovní hledající) připraven, Mistr přijde.“ Proto jsme-li připraveni, Bůh k nám určitě přijde v podobě našeho Mistra, toho, který je pro nás určen.

Inspirace od spoluhledajících

Inspiraci a aspiraci určitě získáte od duchovního Mistra. Tyto duchovní vlastnosti můžete však získat i od žáků Mistra. Když se podíváte na některé žáky, nebo když jen stojíte v jejich blízkosti, aniž byste se na ně dívali, získáváte velmi dobré vibrace. Když získáte dobré vibrace, automaticky jste inspirováni jít hluboko do svého nitra. Když přijdete domů, budete nejméně pět minut meditovat, nebo budete meditovat při chůzi po ulici. Toto je výsledek inspirace, kterou jste od nich získali.

Když stojíte před bazénem a vidíte, že v bazénu nikdo není, zůstanete prostě stát, kde jste. Protože se vám nechce, do bazénu neskočíte. Nebo se možná budete bát, že voda není dost teplá. Ale když uvidíte, že někteří lidé už plavou, nebudete mít z vody strach a ihned do ní skočíte a budete také plavat. V tu chvíli budete cítit, že plavání je celým vaším bytím a získáte nový život, novou energii. A podobně, jste-li s žáky duchovního Mistra, uvidíte, že někteří z nich skutečně plavou v moři aspirace. Vaše fyzická mysl si toho nemusí být vědoma, ale díky svému srdci ucítíte, že někteří lidé skutečně plavou. Teď záleží jen na vás, jestli vstoupíte do moře aspirace a budete plavat s nimi.

Inspirace je první krok. Ale jen s inspirací daleko nedojdete. Abyste dosáhli svého cíle, potřebujete aspiraci. Vstoupili jste do moře aspirace, ale teď si všímáte, že někteří lidé se pohybují ke druhému břehu moře. Co je nese? Aspirace. Jakmile máte inspiraci, získáte uvnitř sebe naléhavý pláč, naléhavou horlivost vidět, co je na druhém břehu. Cítíte, že vaším skutečným Cílem je dostat se na Zlatý Břeh. Sama aspirace vás donese k vašemu Cíli. Když plavete přes oceán, to je vaše aspirace. A když dosáhnete břehu, to je vaše realizace.

Ztotožnění se s božským

Jeden z velkých duchovních Mistrů Indie Šrí Rámakrišna říkával, že pokud si někdo myslí: „Jsem hříšník, spáchal jsem hřích,“ bude vždycky hříšníkem, protože bude vždy spoután se zemí. Pozitivní přístup je říci: „Mým otcem je Bůh, On mě stvořil. Musím s Ním být vědomě sjednocen, tak jako je On sjednocen se mnou. Jsem sjednocen s věčnou Pravdou, ale nejsem si toho ještě vědom.“

Cíle musíte dosáhnout svou aspirací, svým vnitřním pláčem nebo prosazováním své vlastní vnitřní vůle, když říkáte: „Jsem Boží syn.“ Buď musíte plakat po Cíli, nebo musíte cítit, že už Cíl máte uvnitř sebe, jen se s ním musíte vědomě sjednotit. Existují dva způsoby, jak dosáhnout Cíle. Jedním způsobem je jít k Bohu jako žebrák a plakat: „Otče, dej mi, dej mi, dej mi své Bohatství.“ Ten druhý způsob je cítit, že Bůh má všechno uvnitř vás. Má uvnitř vás krabici a v té krabici je poklad. Klíč je také uvnitř vás. A pokud máte jako svého průvodce duchovního učitele, může vám ukázat, kde je klíč, kde je krabice a jak ji otevřít. Ale pokud nemáte jako svého průvodce duchovního učitele, avšak chcete vnitřní zážitky, mystické zážitky, pak musíte po těchto vnitřních zážitcích plakat. Tento pláč je pláč aspirace; není to, jako když roníte slzy, protože jste udělali něco špatného.

Mezi zasetím semínka a úrodou uplyne vždy nějaká doba. Zasetí semínka není nic jiného než aspirace a úroda není nic jiného než realizace. Bez aspirace nikdy nedojde k realizaci. Aspirace: co je to? Je to něco, co už máme, i něco, co budeme mít. Pokud tvrdíme, že už aspiraci nějakou dobu máme, říkáme pravdu, protože žijeme ve věčně trvajícím životě. A pokud tvrdíme, že teď nemáme aspiraci, ale budeme ji mít, znamená to, že se snažíme a pláčeme, abychom vynesli do popředí vnitřní naléhání srdce. To je také správné. Když sedíme u nohou Věčnosti, uvědomujeme si, že je aspirace nutně následována realizací. A když se spřátelíme s věčným časem, uvědomíme si, že realizace tady už je, ukrytá v naší aspiraci.

Pláč po božském vědomí

Do božského vědomí můžeme vstoupit pomocí svého vnitřního pláče. Není to pláč po jménu a slávě. Je to pláč po naší úplné, nepodmíněné a bezvýhradné jednotě s Vnitřním kormidelníkem.

Někteří lidé na Vnitřního kormidelníka úplně zapomínají. Na druhou stranu někteří o Jeho existenci vědí, ale nechtějí s Ním mít žádné spojení. Ale upřímný hledající cítí nezbytnost neustálého spojení s Vnitřním kormidelníkem. Nespokojí se jen s tím, že ví o existenci Boha uvnitř sebe. Chce být v Božím vědomí a být s Ním ve styku dvacet čtyři hodin denně. Jedině pak bude spokojen.

Pokud chcete dosáhnout osvobození a vstoupit z lidského vědomí do božského vědomí, pak velmi významnou roli hraje také vděčnost. Když někdo něco dostane od Boha, pak se celé jeho srdce stává květinou vděčnosti. Pokud chce duše použít oči a vyjádřit svou vděčnost slzami, může tak učinit. Ale obvykle cítíme božskou vděčnost uvnitř svého srdce. Tam roste jako křehká rostlinka, ze které se nakonec stane obrovský banyánový strom. Každý hledající může říci Bohu: „Ó Bože, tolik jsi mi toho už dal, více, než si dokážu představit. Dal jsi mi pevné zdraví, dal jsi mi zdravý rozum, dal jsi mi schopnost rozpoznat dobré od špatného, temnotu od světla.“ Bůh už také dal každé bytosti schopnost vidět, poznat a cítit, co je dobré a co je špatné. Ale jedině hledající cítí nezbytnost modlit se k Bohu ještě pro něco jiného. Říká: „Ó Bože, dal jsi mi schopnost vidět rozdíl mezi dobrem a zlem. Teď mi prosím dej schopnost udělat tu správnou věc. Pouhé poznání nestačí, pouze cítit nestačí. Musím jednat. Musím na zemi dělat správnou věc.“

Neustále musíte hluboko ve svém nitru plakat. Pak uvidíte, že se vaše lidské vědomí koupe v moři božského vědomí. Musíte cítit nezbytnost božského vědomí uvnitř sebe a okolo sebe. A musíte vědět, že lidské vědomí, které právě teď představujete, není cílem. Pokud jste zcela nespokojení s lidským vědomím, pak se musíte posunout o krok kupředu směrem k cíli. Pokud cítíte, že lidský život vás zklamal a opustil a jedině božský život vás může naplnit, teprve pak do vás může vstoupit božské vědomí. A až do vás božské vědomí vstoupí, budete cítit, že božské vědomí nebude popírat vaše lidské vědomí. Naopak, bude lidské vědomí přeměňovat. Neodmítá, nezavrhuje nic lidského. Pročišťuje a osvěcuje lidské vědomí a přeměňuje ho ve vlastní božské vědomí.

Co chceš?

Co chceš?
Boží Nekonečnost?
Je uvnitř úsměvu
tvých očí.


Co chceš?
Boží Věčnost?
Je uvnitř pláče
tvého srdce.

Co chceš?
Boží Nesmrtelnost?
Je uvnitř krásy ticha
tvé duše.

Touha a aspirace

Touha je to, co nás spoutává. Chce vlastnit a být vlastněna. Když toužíme, pláčeme pro sto věcí, dvě stě věcí, tři sta věcí. Když aspirujeme, v tu chvíli nechceme vlastnit a nechceme být vlastněni. Uvnitř nás je něco, co je bezmezné, neomezené, nekonečné. Když aspirujeme, chceme vstoupit do té věci uvnitř nás, která je neomezená. Chceme být nedílnou součástí Toho, kdo je nekonečný. Touha je tedy něco, co nás bude svazovat, a aspirace je něco, co nás vědomě vrhá do moře nekonečnosti.

Aspirace a touha jsou dvě rozdílné věci. Nemůžeme uspokojit své touhy. Jen můžeme změnit předmět svých tužeb.

Dnes bych chtěl jiné auto a zítra bych rád jiný dům. Když jsem znechucen, když mě určitá touha nenaplňuje, pak budu mít zítra nějakou další touhu. Touhy se neustále mění. V jeden okamžik myslíme na svou aspiraci a za chvíli myslíme na svou touhu. Když máme příležitost, aby nás touha naplnila, neváháme. Na druhou stranu, když do nás vstoupí aspirace, snažíme se být naplněni aspirací. Jednou si bereme jed, jindy nektar. Ale musíme vědět, že jed nás zahubí, zatímco nektar nás naplní. Pijme jen nektar aspirace.

Zdroj aspirace

Cítíme, že aspirace je něco, co vytváříme. Do jisté míry je to pravda. Ale zároveň bychom měli cítit, že aspirace je něco, co přichází shůry a pozvedá naše lidské vědomí na nejvyšší úroveň. Proto musíme nechat aspiraci, aby do nás vstoupila. Musíme polapit ptáka-aspiraci a dovolit mu, ať nás nese. Většina z vás má víru ve svého Mistra, ale nemáte víru ve své vlastní hledání, své vlastní pátrání, svou vlastní aspiraci. Chci vám říci, abyste se prosím snažili mít absolutní víru ve svou aspiraci. Ciťte, že stejně jako aspirace, i tato víra přichází přímo od Nejvyššího. Ciťte, že víra, kterou nabízíte sami sobě a svému Mistrovi, přichází přímo od Nejvyššího. Pak nebudete mít v životě potíže. Právě teď cítíte, že ve svém duchovním životě něco děláte, že něco vytváříte. Ale místo toho musíte cítit, že do vás něco vstupuje. Vy to přijímáte a pak se s tím ztotožňujete. Otec má peníze a dá je svému synovi. Syn neřekne světu: „Můj otec mi dal peníze.“ Řekne, že jsou to jeho vlastní peníze. Za ty peníze si v obchodě kupuje věci. Nemusí říkat prodavači, kdo mu je dal, prostě je používá jako své vlastní. Podobně když od ­Nejvyššího přichází aspirace, když vám ji dává, abyste ji používali, pak ji budete používat. A čím víc jí použijete, tím víc jí získáte. Čím více svou aspiraci používáte, tím více vám jí bude shůry dodáno.

Netečnost

Když nedokážeme stále aspirovat se stejnou láskou, stejnou oddaností a stejným odevzdáním, pak sestoupíme na první příčku duchovního žebříku. Pokud jsme předtím vystoupali dost vysoko, níž, než na první příčku nesestoupíme, ale můžeme sejít na místo, ze kterého jsme vyšli. Na příčce, ze které jsme vyšli, jsme měli inspiraci. S aspirací jsme pak vystoupali o čtyři nebo pět příček žebříku nahoru z patnácti příček, které musíme zdolat. Pokud však nebudeme stoupat dál, pak nás přirozeně, jako zákon gravitace, stáhne síla nevědomosti dolů. Nemůžeme zůstat na jedné úrovni vědomí déle než jednu vteřinu — buď jdeme nahoru, nebo sestupujeme dolů. Díky aspiraci jdeme nahoru nebo kvůli nedostatku aspirace jdeme dolů. Nemůžeme zůstat ve vzduchu nehybní.

Bezcennost

Pocit bezcennosti je vážnou chybou. V duchovním životě byste měli cítit, že zatímco pláčete po Bohu, ve stejný okamžik Bůh pláče po vás. Vy pláčete, protože chcete jít k Bohu, a On pláče, protože uvnitř vás nebyl ještě zcela projeven. Bůh se postupně projevuje, ale k Jeho úplnému projevení ještě na zemi nedošlo. Svět ještě nedospěl k dokonalosti. Bůh chce, aby k Jeho úplnému projevení a dokonalosti došlo v každém jedinci. Pláče, protože ještě nebyl úplně naplněn ve vás a vaším prostřednictvím. Cítí, že se zde na zemi musí dojít k Jeho pravé dokonalosti. Nepláče proto, že si nezasloužíte Jeho Lásku a Jeho Milost. Ne! Pláče proto, že nedokázal dokončit svou naplňující cestu ve vás a vaším prostřednictvím.

Hledat, nebo nacházet?

Někteří lidé chtějí plody aspirace, aniž by vedli skutečný duchovní život. Bohužel si tito jedinci neuvědomují skutečnost, že pokud se nejdříve nestanou hledajícími, pak nemůže být ani řeč o získávání božských zážitků. Pokud chceme nalézt pravdu, aniž bychom šli cestou hledání, pak chci říci, že k nám pravda jistě nepřijde. Pokud se chceme stát tím, kdo nalézá, aniž bychom nejprve sehráli roli hledajícího, pak možná něco získáme, ale nevytěžíme z toho tu největší radost. Možná nalezneme pravdu, ale bohužel ji nebudeme vůbec schopni ocenit. A pokud nemůžeme ocenit absolutní Pravdu, pak se naše vnitřní radost nutně zmenší. Pokud skutečnost nehledáme správně, pak i když přijde a postaví se přímo před nás, nebudeme ji považovat za svou zcela vlastní.

Musíme dělat krok za krokem. Když dítě pláče, protože ztratilo hračku, hledá. Když ji pak najde, má skutečnou radost, vnitřní radost. V duchovním životě oduševněle pátráme a pláčeme pro svou ztracenou Božskost, která nás skutečně naplní. Když pláčeme tímto způsobem, má naše pátrání smysl. Proto se prosím neustále snažte hrát roli hledajícího. V průběhu hledání rozplétáte a odhalujete svou Božskost.

Na druhou stranu pokud, nejsme opravdovými hledajícími, co se stane během našeho pátrání po něčem, co nejsme vnitřně připraveni nalézt? Bohužel je zcela možné, že si k dosažení svých cílů osvojíme nečestné prostředky. Bez správné aspirace se můžeme snažit používat mysl nad rámec jejích schopností. Můžeme se snažit používat své dynamické vitálno nad rámec jeho schopností a tímto způsobem se stát agresivními. Při pátrání po pravdě bez ryzí aspirace možná řekneme: „Chci to. Dostanu to za každou cenu.“ Bohužel je použití nečestných prostředků zneužitím schopností, které do nás vložil Bůh. Při hledání bychom neměli být obětí jakékoliv špatné myšlenky. V tu chvíli se modlíme, pláčeme, meditujeme na něco, co je skutečně ušlechtilé. Musíme cítit, že se zabýváme absolutní Pravdou. Konečné v nás se snaží vstoupit do nekonečného s největší čistotou, pokorou a upřímností. Zatímco hledáme, naše vědomí stoupá. Zvyšuje se. Běží, letí směrem k tomu Nejvyššímu. A zatímco letíme k tomu Nejvyššímu, automaticky nalézáme Světlo, více Světla, hojně Světla a nekonečně Světla. V samotném průběhu hledání uvidíme a ucítíme Mír, Světlo, Blaženost a všechny další božské­ ­vlastnosti. Jsme-li opravdovými hledajícími, nekonečná Pravda k nám musí přijít.

Nyní chci říci, že ve vašem případě neděláte úplně velkou chybu, pokud občas cítíte, že nechcete aspirovat, ale chcete „nacházet“. Ten prostý fakt, že jste skutečně upřímní v hledání Pravdy, snese dolů Boží Milost. Jeho Poznání a Jeho Moudrost na vás sestoupí a vy ucítíte, že prvním krokem je hledání. A při hledání Pravdy uvidíte, že Pravda bude automaticky nalezena, automaticky odhalena.

Dej, co máš

Chceš radost Himalájí?
Pak dej Bohu,
co máš:
pláč aspirace tvého srdce.

Chceš mír Pacifiku?
Pak dej člověku,
co máš:
úsměv odevzdání tvého života.

Je aspirace nejzazším cílem?

Pro jednoho člověka je aspirace podle jeho vize či schopnosti nebo vnímavosti cílem. V souladu se svým vlastním uvědoměním, svým současným vývojem duše má pravdu. Ale někdo jiný, kdo překročil tento stupeň vývoje, řekne: „Ne, aspirace není konec.“ První člověk má pravdu, ale ten druhý jde daleko, daleko za tento cíl.

Když se dítě podívá na žebřík, stačí mu, když dokáže dosáhnout na první příčku. To je jeho cíl. Ale obratný lezec, dospělý, chápe, že toto je teprve první krok. Podobně, jedná-li se o vnitřní život, duchovní život, může zážitek realizace lépe vysvětlit hledající nejzazší Pravdy než filozof.

Mnoho tak zvaných filozofů není v Indii oprávněno vyjadřovat vnitřní pravdu. Neví, co to je vnitřní pravda. Velmi často se filozofové dostávají do smutných sporů. Pak přichází k duchovním Mistrům, kteří neprostudovali ani jednu filozofickou knihu, ani jednu duchovní knihu. Filozofové vysvětlují své myšlenky tím nejsložitějším filozofickým žargonem, ale duchovní Mistři mohou na všechno odpovědět jedním nebo dvěma slovy. Filozofové pak odchází domů v míru.

Před šesti nebo sedmi lety měli dva význační filozofové velkou debatu o vědomí a nekonečnosti. Hodiny a hodiny se přeli. Pak šli k velmi významné duchovní učitelce. Nečetla téměř nic, ale díky svému duchovnímu osvícení, vnitřnímu osvícení, osvětlila problém těchto dvou filozofů. Všechno shrnula do několika slov a oni pak odešli domů.

Proniknete-li do hlubší filozofie, získáte vnitřní vizi. Filozofie znamená daršan a daršan znamená také vizi. Když jdete ještě hlouběji, vcházíte do života jógy. V józe nesmíte vidět vědomí jako něco, co je od vás oddělené, vědomí je vám dáno jako něco zcela vlastního. Naše vize cíle zcela závisí na úrovni vědomí. Podle chápání a vize některých lidí je aspirace cílem. Ale podle našeho chápání je Cíl mnohem dál.

Plody zážitku

Každý hledající musí věnovat největší pozornost aspiraci, a ne zážitku. Zážitek přichází od Boha. Aspirace přichází z našeho vnitřního bytí. V každém okamžiku musíme cítit potřebu naléhavé vnitřní touhy jít dopředu, nahoru a dovnitř. Samotný zážitek nedokáže přitáhnout Boha k nám a udržet Ho s námi po celou dobu. V duchovním životě musíme aspirovat. Pak jednoho dne dostaneme silou své aspirace vnitřní zážitek. Intenzivní aspirace je potravou pro naši vnitřní bytost. Tak jako nejíme vybraná jídla každý den, nemáme každý den vysoké zážitky. Ale nakonec přijde čas, kdy budeme mít tyto zážitky, kdykoliv budeme meditovat. Kdy přijde ten čas? Až budeme schopni se neoddělitelně ztotožnit s Kosmickou Vůlí. Právě teď máme velmi omezenou vůli. Ale když jsme v Kosmické Vůli, Vesmírné Vůli, pak v nás a kolem nás každý okamžik pluje a kvete.

Proto chceme-li trvalý zážitek, musíme jít hluboko dovnitř a neoddělitelně se ztotožnit s Vesmírnou Vůlí. Tuto Vesmírnou Vůli můžeme mít snadno silou své aspirace. Když nabídneme vůli své duše Vesmírné Vůli, zasvitne v nás nejvyšší Pravda. Denně můžeme nabízet Vesmírné Vůli své odevzdání. Meditujme každý den a plačme pro to Nejvyšší s vděčností, zasvěcením a věnováním. Neměli bychom plakat po zážitku; měli bychom plakat jen po Bohu. Když Bohu nabídneme své zasvěcení, Bůh nebude nikdy nevděčný. Berme, berme, berme od Boha. Bůh bude vždy dávat a dávat a dávat. Právě teď je bohužel naše vnímavost velmi omezená. Přijímáme velmi málo z Boží všemocné Milosti a Štědrosti, které nám nabízí v nezměrné míře. Proto se musíme bez ustání snažit zvyšovat svou vnímavost. Pak můžeme mít každý den božský vnitřní zážitek.

Mír v hladu po Bohu

Pokud chce mít člověk božsky naplněný život, život vnitřního a vnějšího míru, pak musí mít aspiraci, neustálou aspiraci. Z neustálé aspirace získá realizaci. A když získá realizaci, získá slib nejvyššího božského naplnění a míru. Jakmile vnitřní stoupající plamen aspirace získá příležitost dosáhnout nejvyššího, vnitřní mír začne nanejvýš přesvědčivě a mocně působit. V tu chvíli je hledající neoddělitelně spojen s mírem. Celé jeho bytí je uvnitř i navenek zaplaveno mírem. Ale aby člověk dosáhl takového míru, potřebuje neustálou aspiraci.

Jsou hledající pokročilejší a méně pokročilí. Jsou hledající, kteří myslí na Boha dvacet čtyři hodin denně, zatímco jiní mají o Bohu jen neurčitou představu. Pokud však chceme dosáhnout nekonečného, věčného míru, pak musíme z Boha učinit ve svém každodenním životě živoucí skutečnost. Musíme cítit, že Bůh je nejdůležitější. Když každý den nejíme, naše tělo hladoví. Podobně musíme cítit, že pokud se každý den nemodlíme a nemeditujeme, pak naše duchovní tělo hladoví. Onemocníme. Pokud se ve vnitřním životě nemodlíme a ­nemeditujeme, zjistíme, že je velmi složité ukáznit vnější život. Pak přirozeně nebudeme schopni cítit vnitřní mír. Jedině díky aspiraci můžeme dosáhnout trvalého vnitřního míru.

Aspirace světa

Při svých cestách po Evropě jsem byl na mnoha místech a na všech těch místech, která jsem navštívil, jsem zaznamenal aspiraci. Na některých místech jsem přirozeně pozoroval větší aspiraci než na jiných místech. Každé místo má aspiraci. Ale co se týče projevení na vnější úrovni, na některých místech je vnitřní poselství správně přijímáno a na jiných místech není ještě zdaleka objeveno. Existují i další rozdíly. Například, v jednom městě jsem viděl obrovské odhodlání, a to i v lidech, kteří neaspirují, nejsou duchovně uvědomělí. Je tam obrovské odhodlání na fyzické úrovni a na vitální úrovni. V jiném městě je navzdory aspiraci na vnitřní úrovni obrovský vnější chaos, neklid, nejistota. V některých šťastných městech můžeme vidět, že lidé vzývají světlo psychicky, vnitřním srdcem. Na dalších místech lidé vzývají duchovní světlo více myslí než srdcem. Vzývají světlo, modlí se, meditují, ale pomocí mysli. Na druhé straně jsou místa, kde lidé vzývají světlo aspirujícím a dynamickým vitálnem a fyzickým. Ale je jedno nebo dvě místa, kde je na vnější úrovni obrovský nepokoj a výrazné ­společenské změny. ­Aspirace je přítomna, ale na vnější úrovni je obrovský zmatek. Pokud tedy chcete srovnávat, pak existují rozdíly. Na vnější úrovni pozorujeme rozdíly, ale na vnitřní úrovni aspiruje každá země, každé město podle svých možností.

Co se týče aspirace, mohu rozhodně říci, že svět aspiruje více a více. Na vnější úrovni vidíme hádky, boje a válku, proto si můžeme myslet, že svět nedělá pokrok. Ale na vnitřní úrovni vidím, že místa, která jsem navštívil, mají teď více aspirace a více odhodlání.

Hledající poutníci

Jednota člověka s Bohem existuje už od pradávných časů. Ale člověk nevědomě, nebo spíše vědomě, zpřetrhal tuto jednotu tím, že objal nevědomost místo Boha. Bůh propůjčil člověku omezenou svobodu. I tuto velmi omezenou svobodu člověk zneužil. Proto teď nemá vědomou, dokonalou jednotu s Bohem. Ale díky aspiraci může svou vědomou, neustálou, přirozenou a spontánní jednotu s Bohem obnovit.

Před nějakým časem jsem četl knihu, ve které jeden význačný psycholog říká, že cílem člověka by měla být aspirace. Ale východní myslitelé, filozofové a duchovní Mistři říkají, že aspirace nikdy nemůže být Cílem. Díky aspiraci dosáhneme Cíle, ale aspirace je jen první příčkou duchovního žebříku. Nejprve přichází aspirace, potom zážitek, pak menší realizace, pak plná realizace, pak přeměna a božské naplnění a nakonec projevení. Musíme vědět, že mezi aspirací a projevením, které je naším nejzazším cílem, je obrovský rozdíl.

Na začátku naší duchovní cesty je naším cílem aspirace. Když budeme na poli aspirace, budeme mít sílu k odhalení. Když stoupající plamen uvnitř nás poroste nahoru k nejvyššímu, v tu chvíli budeme mít oko vize, třetí oko. To nám umožní vidět náš nejzazší vnitřní Cíl.

Realizace Boha je prvním Cílem aspirujícího hledajícího. Dosažení tohoto vznešeného Cíle je podstatou duchovního vývoje člověka. Jestliže někdo aspiroval a meditoval už v minulých životech, pak není důvod, proč by v tomto životě nemohl silou své současné aspirace dosáhnout realizace. Protože všichni směřujeme k realizaci, v jedné nebo jiné inkarnaci k naší realizaci určitě dojde. Na druhou stranu skutečná hodina zcela závisí na našem duchovním vývoji.

Realizace a projevení musí jít společně. Musíme nejprve aspirovat sami v sobě. Ale současně se pokusme cítit, že svět je uvnitř nás, ne okolo nás. Svět je projekcí našeho vlastního života. Pokud cítíme, že jsme získali mír, pak postupně, postupně uvidíme, že lidé kolem nás jsou inspirováni a ovlivňováni naším mírem. Nejprve se snažme vytvořit si svůj vlastní svět, který by nás uspokojil. Když si v sobě vytvoříme něco božského nebo něčeho božského dosáhneme, okamžitě bude mít božské snahu se odhalovat. Pokud máme větší schopnost, přirozeně to ovlivní a inspiruje více lidí. Proto se prosím snažte vytvořit si uvnitř sebe vlastní svět, svět míru, svět lásky. Pak se automaticky, zatímco aspirujeme pro to Nejvyšší, tyto božské hodnoty samy odhalí a projeví nejširšímu světu.

Milost

Než dosáhneme realizace, myslíme si, že za náš duchovní pokrok je zodpovědné naše osobní úsilí, sama naše aspirace. V tu chvíli pro nás něco jako Milost neexistuje. Ale jakmile realizujeme, dojdeme k poznání, že nic takového jako aspirace není. Veškerý náš pokrok je božskou Milostí.

V obyčejném lidském životě nemají touhy konce. Dnes chceme jedno auto, zítra dvě auta, pozítří tři: naše touhy pokračují a pokračují. Ve světě realizace a aspirace také neexistuje konec. Z trochy Míru, Světla a Blaženosti se snažíme získat velké množství, pak nesmírné množství, a nakonec nekonečné množství. Ale musíme vědět, kdo nás inspiroval opustit svět touhy a vstoupit do světa aspirace.

Proč jsem to jen já, kdo mezi členy mé rodiny, mými přáteli a všemi lidmi na celém světě aspiruje? Kdo mě inspiroval? Kdo mě přinutil aspirovat? To, co mě inspirovalo, byla božská Milost Nejvyššího. Jak to, že se můj bratr nemodlí a nemedituje, ale já pláču, abych realizoval Boha? Je to proto, že mým prostřednictvím působí nejvyšší síla, božská Milost. Aspiraci mám proto, že mi ji Bůh dal. Je to všechno Jeho Milost.

Slunce svítí. Je na nás, abychom otevřeli všechna okna a dveře, abychom vpustili světlo. Jestliže okna a dveře otevřeme, je přirozené, že slunce vejde dovnitř. Tak se i božská Milost neustále snáší shůry. Nechť ji vždy přijímáme s dveřmi svého srdce dokořán.

Víra a aspirace

Mezi vírou a aspirací je velký rozdíl. Víra je velmi běžná. Všichni máme víru. Víra začíná ve fyzickém světě, každý obyčejný člověk ji má. Máme víru ve své přátele, máme víru v knihy, máme víru v učitele — v jeho vědomosti a v jeho schopnost správně nás učit. Také máme víru v Boha. Ale víra je pasivní, zatímco aspirace je aktivní, dynamická síla. Všichni máme víru v to, že nakonec realizujeme Boha, ale sama víra nás k našemu Cíli nepřivede. Proto musíme mít aspiraci. A pro intenzivní aspiraci musíme mít duchovního Mistra.

Pokud mám přítele, který je dobrým řidičem, pak věřím, že mě doveze tam, kam má. Ale tato víra mi neumožňuje, abych uměl řídit jako on. Pokud se však skutečně chci naučit řídit, pak mě to dokáže naučit a jednoho dne se ze mě také stane dobrý řidič. Stejné je to i s duchovním Mistrem. Můžeme mít víru v jeho realizaci, ale také musíme aspirovat, musíme sami vynaložit úsilí. Naše aspirace musí mít cíl, Cíl realizace Boha. Musíme mít uvnitř sebe hořící plamen. Pokud budeme aspirovat, sestoupí na nás Boží Milost a doprovodí nás k našemu Cíli.

Jak si rozvíjet aspiraci

Prosím, připomínejte si v každém okamžiku svého života, že máte dvě věci, jen dvě věci: touhu a aspiraci. Zkoušeli jste naplnit sami sebe prostřednictvím touhy, ale došli jste k závěru, že touha vás zklamala. Proto chcete aspiraci. Jedině aspirace vám může dát realizaci. Teď musíte cítit, co je to realizace. Je to něco jen pro vás, nebo je to pro všechny? Je to prospěšné jen pro vás, nebo je to užitečné pro všechny? Když budete mít pocit, že realizaci využijí všichni, pak budete vědět, že celé lidstvo bude těžit z výsledků aspirace. Když cítíte, že to, co získáte z aspirace, je určeno celému lidstvu, pak se vaše srdce rozšíří a stane se vnímavým. V tu chvíli budete moci do své nádoby přinést shůry požehnaně Lásky a Světla a vaše aspirace se automaticky zvětší.

Ve vašem každodenním životě existuje i jiný způsob, jak zvětšit aspiraci. Prosím, ciťte, že na tomto světě musí být něco nebo někdo vaším Nejdražším, a tím Nejdražším je Bůh. Ačkoliv máte příbuzné a přátele, musíte cítit, že jedině Bůh je vaším Nejdražším. I když z vašeho života někdo odejde, stále můžete říci, že váš Nejdražší neodešel. V okamžiku, kdy postrádáte myšlenky na Boha a vnímání Boha, musíte cítit, že váš Nejdražší z vašeho života zmizel.

Když těšíte Boha a On vás požádá, abyste potěšili někoho jiného, jistě tak učiníte. V každém okamžiku si dejte záležet na tom, abyste těšili Boha. Pokud jste ve svém duchovním životě velmi upřímní, pak cokoliv uděláte pro Boha, vám dá trvalou radost. Pokud budete mít Boha za svého nejlepšího Přítele, pak se vaše aspirace bude zvětšovat.

Pýcha

V mém zvířecím životě,
když jsem byl na jeho vrcholu,
jsem byl pýchou
zemské síly ničení.

V mém lidském životě,
když jsem byl na jeho vrcholu,
jsem pýchou
nebeské síly aspirace.

V mém božském životě,
když budu na jeho vrcholu,
budu pýchou
Boží Síly Dokonalosti.

Lidský vzestup a božské sestoupení

Božské projevení a naše lidská aspirace musí jít společně. Jsou jako dvě oči. Pokud jedno oko vidí a druhé vidí špatně, jsme napůl slepí. Musíme používat obě oči, aspiraci i projevení. Obě jsou stejně důležité — jako den a noc, jedno musí být následováno druhým. V tento okamžik potřebujeme aspiraci, v jiný okamžik projevení. Na druhou stranu samotná pravá aspirace je projevením a skutečné projevení je aspirací. Jsou jedním a jsou nerozluční.

Aspiraci a projevení můžeme spojit dvěma způsoby. Když se modlíme a meditujeme, musíme cítit, že projevujeme. A když nezištně sloužíme, musíme cítit, že je to současně i skutečná meditace. To je naprostá pravda.

Každý rok můžeme zvyšovat svou aspiraci a dosáhnout něčeho velmi významného, co nabídneme Nohám Nejvyššího. Neopakujme následující rok chyby, kterých jsme se dopustili letos. Opakujme a znásobujme dobré, božské věci, které jsme udělali. Je nespočet dobrých věcí, které pro Nejvyššího můžeme dělat. Tyto dobré věci vyjdou automaticky do popředí, budeme-li skutečně upřímní ve své aspiraci a v pláči po projevení božského. Každý měsíc, každý den, každá minuta jsou velmi důležité. Je na nás, jestli užíváme svůj čas božským způsobem, nebo nebožským způsobem. Pokud nepoužíváme čas moudře, pokud jen čekáme, co se v našem životě, v životě jiných nebo v Božím stvoření stane, pak je pouhé zvědavé pozorování stejné jako dělání něčeho nebožského. Nejlepší proto je, abychom dělali stále jen božskou věc, pomocí aspirace a projevení. Když jdeme vzhůru, šíříme světlo. Co jiného už je projevením než toto? A když zasvěceně sloužíme, ihned nás jako magnet něco shůry táhne k sobě: je to naše stoupající aspirace. Toto je důkaz, že projevení a aspirace musí jít společně — jsou neoddělitelně jedním.

Aspirace

Drazí hledající, drazí bratři a sestry, rád bych něco řekl o aspiraci. V duchovním životě neexistuje nic důležitějšího než aspirace. Aspirace je náš vnitřní pláč po nejvyšším Absolutním. Aspirace je věčná cesta. Aspirace je transcendentální Cíl.

Člověk aspirace ví, že to, co má, je lidská vědomost. Lidská vědomost je omezenou nebo neomezenou nevědomostí. Aspirace je božská vědomost. Aspirace ví, co nás svazuje a co nás osvobozuje. To, co nás svazuje, je noc nevědomosti. To, co nás osvobozuje, je světlo moudrosti.

Aspirace se neučí a nemůže se nic naučit od fyzické mysli nebo fyzickou myslí. Aspirace se vše učí srdcem, dokonalostí srdce. Aspirace není učení se hlavou, aspirace je stávání se srdcem. Učení se hlavou pochybuje. Pochybnost je v našem duchovním systému pomalým jedem. Špiní naši čistotu, vyrovnanost, skutečnost a hloubku. Stávání se srdcem je založeno na víře, na našem sebedávání a pocitu jednoty s vesmírem. Stávání se srdcem přijímá. V přijetí se zračí poselství naší úplné spokojenosti, protože díky přijetí nakonec přeměníme ­nedokonalost v dokonalou Dokonalost. Nejprve pozorujeme a přijímáme věc, která je nebožská. Pak jí silou svého vnitřního světla dáváme nový život. Nakonec ji učiníme nejvýše božskou.

Aspirace je přijetí života a překonání smrti. Aspirace je přeměna a překonání síly smrti. Aspirací se snažíme vytvořit volný přístup k nesmrtelnému životu, abychom zde na zemi vytvořili Království nebeské. Toto Království nemusí a nemůže věčně zůstat jen představou. Musí být vytvořeno v našem životě aspirace.

Když jdeme hluboko do svého nitra, objevujeme, že aspirace je samotným Dechem Boha, který používáme sami pro sebe. Na druhou stranu je aspirace smrtí tisícileté nevědomosti. Když nevědomé v hledajícím skončí, považuje Bůh takového hledajícího za svůj vybraný nástroj a Bůh Sám se prostřednictvím tohoto hledajícího zde na zemi projeví.

Na zemi existují dva světy: svět touhy a svět aspirace. Ve světě touhy ční zmar a svrchovaně vládne zvířecí život. Ve světě aspirace vykvétá lístek po lístku květ uspokojení. Ve světě aspirace se sen hledajícího přeměňuje v nejvyšší Skutečnost. Hledající si uvědomuje, že Bůh je člověk ještě neprojevený a že člověk je Bůh ještě nerealizovaný. Realizace člověka a projevení Boha se uskuteční, když bude celá bytost hledajícího naprosto vnímavá k ­nepřetržitému proudu Božího Soucitu a Světla. Aspirace připravuje ve jménu Boha naši vnitřní bytost. A jménem nás aspirace vítá a přijímá Boha. Aspirace vítá božské v nás a naplňuje lidské v nás. Člověk a Bůh se vzájemně stejnou měrou a stále potřebují. Člověk potřebuje Boha, aby realizoval svou transcendentální Skutečnost. Bůh potřebuje člověka, aby úplně, naprosto a zcela projevil Sám sebe na zemi.

Aspirace urychluje cestu člověka k transcendentálnímu Cíli a zrychluje projevení Boha zde na zemi. Hledající může urychlit Bohem vybranou Hodinu za předpokladu, že plamen jeho aspirace bude každý den stoupat vysoko, výše, nejvýše. Dnes, silou svého plamene aspirace, dosáhne toho Nejvyššího. Zítra sestoupí, aby odhalil nejvyšší transcendentální Skutečnost v srdci aspirujícího lidstva.

Aspirace v sobě ukrývá vnější i vnitřní svět, svět realizace i svět projevení, svět ega a vesmír univerzální jednoty.

S aspirací svou cestu začínáme a s aspirací v ní pokračujeme. Jelikož naše cesta nemá konce a jelikož je Bůh nekonečný, věčný a nesmrtelný, bude naše aspirace neustále plynout směrem k Boží Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Naše cesta nemá konce. Aspirace je cestou bez konce, která věčně vede ke vždy se překonávajícímu Za.

Bůh mě oceňuje

Když se pokouším,
Bůh mě oceňuje.
Říká světu,
že jsem jeho hodné dítě.
   Jsem Jeho vybraným nástrojem.

Když neaspiruji, také mě oceňuje.
Říká světu,
že jsem Jeho budoucí Volba,
jsem Jeho budoucím Hlasem,
ztělesním Jeho budoucí Závod
a odhalím Jeho budoucí Tvář.

Poznámka editora

Aspirace je pláč po vyšším životě, více naplňujícím životě. V této knize esejí nabízí realizovaný duchovní Mistr Sri Chinmoy osvěcující rady aspirantům hledajícím nejvyšší Pravdu. Tyto eseje byly složeny v letech 1968-1974.