Bílá lež

Asi před třiceti lety žil ve Spojených Státech velmi známý duchovní Mistr, který měl několik stovek žáků. Cestoval z místa na místo a v různých městech vznikalo mnoho center oddaných jeho cestě. Jednoho dne, když Mistr navštívil své centrum v Kalifornii, k němu přišla mladá dívka, asi devatenáctiletá.

„Velmi mě zajímá duchovní život a několik měsíců jsem chodila na kurzy v tvém centru. Teď se chci stát tvým žákem,” řekla. „Ale matka je proti tomu. Říká mi, že tvá cesta je špatná. Říká mi, že musím chodit do kostela, protože jedině pak se mnou bude Bůh spokojen. Má duše chce následovat tvoji cestu, ale nemůžu neustále bojovat a hádat se s mou matkou. Mistře, co mám dělat?”

Mistr se vnitřně soustředil a docela jasně spatřil, že tato konkrétní dívka získala vnitřní potravu tím, že chodila do jeho centra, zatímco když chodila do kostela, nezískávala nic. Mistr věděl, že pro jiné lidi by mohl být opak pravdou; od něj by nic nezískali, ale ve své církvi nebo od nějakého jiného Mistra by získali duchovní potravu. Ale v případě této dívky to bylo jiné.

Proto Mistr řekl: „Tvá duše tě nechává pocítit, že návštěva našeho centra ji sytí a že ty běžíš k Bohu. Ale tvá matka ti stojí v cestě a brání tvému pokroku. Když se tě zeptá, jestli jsi byla v kostele a ty řekneš pravdu „Ne, matko, nebyla jsem v kostele”, jednoduše ti vůbec nedovolí chodit do našeho centra. Proto, abys zachovala klid a harmonii, musíš jí říct tzv. bílou lež.”

„Ale Mistře,” namítlo děvče: „není špatné lhát? Nepřinese mi to špatnou karmu?”

„Ne v tomto případě! Když v tomto případě řekneš, že jsi byla v kostele, Bůh tě ochrání, protože se upřímně snažíš jít k Němu. Když jdeš k duchovnímu učiteli a následuješ jeho cestu, jdeš ke svému pravému Cíli. Neříkám, že církev nevede k Cíli. Jen v tvém případě tam svůj Cíl nenajdeš. Miliony a miliardy lidí mají pocit, že svůj Cíl naleznou pomocí církve, ale ty kráčíš po jiné cestě.

Když své matce popravdě řekneš ‚mami, místo do kostela chodím do centra,‘ bude se zlobit a učiní tě nešťastnou. Proto musíš zjistit, kam směřuješ. Pokud se staráš pouze o svůj Cíl, musíš cítit, že to, abys v každém okamžiku kráčela k Cíli, je nejdůležitější. V situaci jako je tato, je správné říci nevinnou lež. Bůh ti odpustí, protože se Jej snažíš dosáhnout způsobem, kterým tě Bůh Sám inspiroval.”

„Ale pokud je to jen trochu možné, neměli bychom říkat pravdu?” zeptala se dívka.

Mistr odpověděl: „Když své matce řekneš pravdu, nebudeš moci chodit do centra a nebudeš moci dělat pokrok způsobem, kterým tvá duše chce. Co je důležitější: naslouchat své vnitřní bytosti, pláči svého srdce, nebo poslouchat matku? V situaci jako je tato, musíme tzv. běžnou pravdu přesáhnout; jinak pro tebe bude nesmírně obtížné učinit jakýkoli pokrok. Ale jestli je tvá matka také duchovní a řekne, že je na tobě, jestli budeš chodit do kostela nebo do centra, pak vůbec nemusíš lhát. Můžeš a měla bys své matce říct pravdu.

Připodobním ti to — jeden muž pronásleduje druhého s nožem a snaží se jej zabít. Pronásledovaný muž se ukryje v něčím domě. Když tam člověk s nožem dorazí, zeptá se majitele domu, jestli se tam oběť ukryla. Co může majitel dělat? Když řekne ‚ano‘, pak muž s nožem toho druhého určitě zabije. Ale když řekne ‚ne, neviděl jsem ho‘, zachrání lidský život.”

„Ale Mistře, nebude svět nazývat majitele domu lhářem?”

„Morálka řekne, že je lhář. Ale tvá vnitřní bytost řekne, že udělal správnou věc. Za takovýchto okolností musíme jít hluboko dovnitř a ptát se Boha, co dělat. Řekne-li Bůh ‚ano, řekni muži s nožem, že tu je‘, pak to uděláš a tvá role skončila. Ale jestliže nemáš přímý přístup k Bohu a nedokážeš slyšet Boží Hlas, měla bys udělat věc, která nejlépe zachová Boží Skutečnost. Boží Skutečnost je ochrana, a ne násilí a ničení. A proto musíš použít pravdu způsobem, který potěší Boha a naplní lidstvo.”

Dívka se stále zdála nejistá, proto Mistr pokračoval: „Výbušný člověk může bezmyšlenkovitě před stovkami lidí prohlásit, že zabije někoho, na koho je rozzlobený. Ale když se zklidní, řekne si ‚Je špatné, abych toho člověka zabil.‘ A tak poruší svůj slib. Mír, láska a soucit zasvitly v jeho vědomí, proto druhému člověku přirozeně odpustí. Z přísného hlediska mysli tento člověk nedodržel slib. Ale v Božích Očích činí naprosto správnou věc. Boží Světlo a Soucit vyšly do popředí a on skutečně zvítězil.

V našem každodenním životě se vždy budeme snažit mluvit pravdu. Ale musíme vědět, jestli lhaní skutečně bude sloužit nebo zachovávat vyšší cíl. Máš pocit, že bys měla kráčet po určité cestě, abys dosáhla svého Cíle. Jestliže ti v cestě stojí člověk, kterého se bojíš nebo kterého chceš potěšit, pokud se přáním té osoby podvolíš, necháváš možnosti a schopnosti své duše umírat. To je zločin na tvé vlastní duši a je to nekonečně horší než bílá lež.”

„Mistře, jak můžeme říct, kterou pravdu následovat a jak ji uplatnit v našem životě?” zeptala se dívka.

Mistr se usmál a řekl: „Pravda, která tě posiluje, pravda, která tě nakonec učiní nesmrtelnou, pravda, která tě vezme k tvému konečnému, naprostému, určenému Cíli — to je pravda, ke které musíš směřovat. Jinak pokud se neustále přátelíš s takzvanou pravdou nižší úrovně, tvůj duchovní život nejvyšší výšky nikdy nenastane.”

Někteří další žáci a hledající naslouchali jejich hovoru a zjišťovali, jak jej uplatnit ve svých vlastních životech. Mistr se k nim otočil a řekl: „vy, mladí chlapci a dívky, nebudete nikdy schopni přijít k duchovnímu Mistru nebo na duchovní cestě v žádné podobě, pokud se neustále obáváte druhých. Pokud posloucháte své rodiče, i když jsou proti vašemu duchovnímu životu, možná budete na realizaci Boha čekat miliony let, protože jejich způsob přibližování se k Bohu se od toho vašeho liší. Řeknou vám: ‚Udělej toto, pokud chceš být Bohu blízký.‘ Ale oni sami si Boha ještě neuvědomili, tak jak vás mohou poučovat? Pouze tehdy, pokud člověk zná Pravdu samotnou, můžete v něj mít víru.”

Nová žačka nato řekla: „Ale druzí si uvědomili Pravdu způsobem, který naši rodiče navrhují.”

Mistr této nové žačce nabídl sladký úsměv: „Pravda, Bůh odhaluje Sám sebe miliony způsobů. Ale Bůh chce, abys sis Pravdu uvědomila jiným způsobem. Pokud zevnitř přijde poselství následovat určitou cestu, musíš následovat tu cestu a musíš být plně připravena setkat se s odporem tvých rodičů nebo nadřízených. Chceš dosáhnout nejvyššího Cíle, jenž se zakládá na Boží Pravdě, a ne na takzvané lidské nebo mravní pravdě. To neznamená, že vás, lidé, žádám, abyste byli nemravní. Vůbec ne! Ale někdy takzvaná mravní pravda odporuje nejvyšší, naprosté Pravdě. Proto zřeci z našich Upanišad říkávali Bohu: ‚Odevzdávám Ti všechnu svou mravnost i nemravnost, svou temnotu i světlo.‘

Zatímco Mistr mluvil, ani se na mladou dívku nepodíval, ale ona začala mít pocit, že jeho slova vstupují do samotného jejího srdce. Celý její výraz a projev se začaly měnit a najednou padla k Mistrovým nohám.

„Mistře, Mistře,” plakala: „přeji si patřit pouze tobě. Devatenáct let mí fyzičtí rodiče s láskou vedli můj vnější život, ale nyní je čas, abys ty, můj věčný otec, vedl můj vnitřní život. Prosím přijmi mě za svou žačku.”

Mistr položil svou ruku na její hlavu a řekl: „Mé dítě, vždy budeš mým žákem. Tobě nabídnu nejhlubší zájem a lásku své duše.”

Žáci fotografové

Jednoho večera spolu duchovní Mistr a několik jeho žáků přátelsky mluvili. „Mistře,” řekl jeden z nich: „u videa, které jsme pořídili, jsem měl dojem, že v jednom okamžiku jsi měl stejný výraz, jaký máš na Transcendentální fotografii.”

„Ano, ano!” řekl Mistr. „Myslím, že se to stalo dvakrát. Protože jste mé duchovní děti, nechte mě trochu pochlubit. Před čtyřmi a půl lety jsem překonal vědomí Transcendentální fotografie. Ten den, co se to stalo, se mi okamžitě fotografie poklonila a dotkla se mých nohou. Ale toto nové vědomí nebylo nikdy vyfotografováno.”

„Mistře,” zeptal se jeden fotograf: „když jsi před tolika lety překonal vědomí té fotografie, jak to, že ještě nebylo vyfotografováno?”

„Ačkoli máme několik oficiálních fotografů,” odpověděl Mistr: „někdy se jejich vědomí a mé vědomí neshoduje. Když jsem ve svém nejvyšším, možná jsou sami také v transu; nebo si možná myslí, že to není mé nejvyšší vědomí nebo něco jiného. Až když sestupuji, pořídí fotku. Například když ve velmi vysokém vědomí žehnám nějakému žákovi, velmi často fotku nepořídí. Ale když je požehnání u konce a já se na žáka usmívám, jak to obvykle dělávám, tehdy pořídí fotku. Dávám žákovi pravý úsměv, ne předstíraný, ale mé vědomí je nekonečně níže než během požehnání. Z vrcholku stromu se mé vědomí dotklo paty stromu. Ale to je to, co fotografují. A když sepnu své ruce předtím, než odejdu, tehdy také fotografují.”

Jeden žák navrhl: „Možná se fotograf bojí, že by vyrušil osobu, které žehnáš. Na druhé straně, když vyfotí požehnání, fotografie bude trvat navždy, zatímco žák je schopen udržet si požehnání pouze několik minut nebo hodin.”

Mistr řekl: „Já si myslím, že fotograf často vyčkává, protože pořádně nevidí. Když někomu žehnám, zakryji tomu člověku tvář, a protože fotograf se snaží pořídit fotku jak mé tváře, tak tváře žáka, nechce fotografovat. Ale když je konec a já zvednu ruce, tehdy dokáže pořídit pěknou fotku. Bohužel z hlediska vědomí je vědomí vašeho Gurua mnohem, mnohem výše během požehnání.”

„Kdy získáme fotografii vědomí, které je výše než Transcendentální vědomí?” zeptal se jeden mladík.

„Několikrát jsem se snažil pořídit fotografii sám sebe speciálním fotoaparátem, ale co se stalo? Jakmile se má ruka pohnula, aby stiskla spoušť, mé vědomí okamžitě kleslo. Protože jsem používal fyzické, fyzickou ruku, vědomí kleslo.”

„Teď jsou mnohem lepší přístroje, Mistře,” řekl jeden mladík. „Existují videokamery, které dovedou snímat, aniž bys musel mačkat spoušť.”

„Ale nesmí vydávat žádný zvuk,” varoval Mistr. „Když to udělá nějaký zvuk, bude to nemožné. Jakmile je ticho prolomeno, vše se zničí. Vstoupíte-li do nirvikalpa samádhi, které je mnohem níže než Transcendentální vědomí, jdete za zvuk. Tehdy, i když něco vybuchne, neuslyšíte to. Ale v Transcendentálním vědomí je problém ten, že vidíte a slyšíte všechno. Jste v nejvyšším a zároveň jste si také vědomi nejnižšího, ačkoli jím nejste ovlivněni. V Transcendentálním všechno objímáte. Takže když tehdy přijde hluk, vědomí odejde. Na mých veřejných meditacích se párkrát stalo, že jsem dosáhl mnohem vyššího než Transcendentální fotografie, přestože přímo přede mnou byly dva nebo tři tisíce lidí.

„Existují nějaké fotografie z těchto setkání?” zeptal se žák.

Mistr potřásl hlavou. „Neviděl jsem žádnou. Ale na druhou stranu, kdo uvěří těmto nesmyslům? Jestliže spatříte moji fotku, když mi bylo tři nebo čtyři, řeknete ‚Je tak ošklivý!‘ Ale když se díváte na mou Transcendentální fotografii, nedokážete o mě říct nic špatného, protože na té fotografii jsem s Nejvyšším jedno.

Existuje jedna fotka, která byla pořízena, když má duše nebyla v těle. Dokonce i když duše není v těle minutu nebo několik minut nebo dokonce několik hodin, světlo duše dokáže snadno vydržet hodiny a hodiny. Ale na této konkrétní fotografii jsem také zcela vyjmul světlo duše. Viděli jste, co to bylo za fotku.”

Na té fotce jsi vypadal tak divně,” řekl mladý žák. „Celé tvé tělo vypadalo bezvládně a bez života.”

„Ano,” řekl Mistr. „Když světlo duše opustí tělo, už nic nezbývá. Stroj-tělo možná zůstane naživu, ale je to bezvýznamné.”

„Mistře,” řekl jiný žák fotograf: „doufejme, že v budoucnu pořídíme fotku ve správný okamžik. Budeme se upřímně snažit.”

„Mistr se usmál a pak požehnal každého svého žáka fotografa.

Tři tygři

Před dvěma sty lety žil velký duchovní Mistr, který měl ášramy po celé Indii. Jednoho dne Mistr svolal důležité setkání ve svém nejstarším ášramu, kde obvykle trávil většinu svého času. Půl hodiny Mistr vůbec nemluvil, ale snesl nezměrné Světlo a Mír. Nakonec začal mluvit. Mluvil velmi tiše, takže někteří žáci vzadu museli napínat sluch. Jak mluvil, zdál se velmi smutný.

„Někdy mě neberete vážně,” řekl Mistr. „Ale přeji si vám říct, že jsme právě ztratili jeden náš menší ášram a možná se rozpadnou i další. Jestliže každý ášram funguje, přidává další sílu mému projevení. Ale jestliže ášram nefunguje správně, vnitřně je to velmi těžké břemeno na mých ramenou. Jsem připraven rozpustit všechny ášramy, když zklamou. Možná si na světě ponechám několik vybraných žáků, ale ostatní se stanou pouhými mými následovníky a obdivovateli — ne žáky, kteří jsou součástí mého projevení.”

Žáci byli Mistrovými slovy velmi znepokojeni a všichni zůstali zticha. Nakonec se hlavní jednatel ášramu zeptal: „Mitře, prosím, co tě na ášramech popudilo?”

„Mysleli jsme si, že ášramy budou jako duchovní domovy,” řekl Mistr. „Ale nyní máme pocit, že jediný pravý domov je srdce Nejvyššího. V každém ášramu je pocit marnosti, a tak to jde léta a léta. Pokrok, který některé ášramy udělaly, se blíží nule. Nevím, co se stane. Jedině když se všichni žáci budou opravdu snažit, budeme schopni učinit naše ášramy-domovy velmi silnými, krásnými, inspirujícími a aspirujícími.

„Mistře,” řekl hlavní jednatel: „jsme smutní, že jsme se dozvěděli, že jeden z našich ášramů se rozpadl.”

„Ano,” řekl Mistr. „Naši cestu jsme začali s tímto ášramem, ale byla nám dána řada zkušeností, které nemůžeme zopakovat v jiných ášramech. Na vnitřní úrovni všichni ti, které jsem přijal, určitě zůstanou mými žáky; ale ášram sám bude rozpuštěn. Neviním žádného jednotlivce; viním pouze sám sebe a nedostatek své schopnosti na fyzické úrovni sdílet se svými žáky, zvláště když fyzická úroveň vůbec nereaguje.“

„Jsou všechny tvé ášramy v možném nebezpečí?“ zeptal se jeden žák.

Mistr odpověděl: „Když jsem meditoval na začátku tohoto setkání, vnitřně jsem spatřil jednoho velkého tygra a dvě tygří mláďata, jak se toulají mou vizí. Určitě jsem spatřil tři tygry — ne pouze svým třetím okem, ale i svýma lidskýma očima. Nechci vidět tygry; raději bych viděl lva a dvě lvíčata, jak řvou a řvou. Lev představuje božské uvědomění a božské projevení. Lev stojí na božské straně, ale tygr stojí na straně asurů, na nebožské straně. Všechny ášramy jsou v nebezpečí a vy musíte všem říct to, co jsem vám dnes řekl.”

„Takže toto platí i pro ty z nás, kteří žijí v tvém hlavním ášramu?” zeptal se jeden žák.

„Ano,” řekl Mistr. „Stejným dílem jsem nespokojen i s vámi. Tento ášram je možná nadřazen druhým, ale vaše nadřazenost není známkou toho, že jsem s vámi spokojen. Žádný ášram nemůže spát na vavřínech.

To mě přivádí k jinému tématu. Ačkoli je tato komunita nadřazená, docela často dovoluji žákům z jiných ášramů se s vámi stýkat. Ale když se tak stane, ostatní žáci musí vědět, že se stýkají se svými staršími bratry. Bohužel se někdy snaží své starší bratry předčit za každou cenu. Potajmu se k vám někdy přiblíží, kopnou vás a snaží se vás velmi nebožským způsobem předčit a pak odejdou. Chce-li člověk být rovný nebo nadřazený svým sestrám a bratrům, měl by přijmout božské prostředky a dosáhnout jich božským způsobem a snažit se jít za ně.”

„Opravdu existuje tolik rozdílů mezi tvými různými ášramy?” zeptal se jeden mladík.

„Každý ášram má svou určitou charakteristiku. Tento nejstarší ášram má vše, od nejvyššího po nejnižší. Má výšku a na druhou stranu má šířku. Ačkoli někdy má své mnohé obrovské problémy. Nedávno jsem mluvil o jednotnosti, ale nechci mít v ášramech armádě podobnou jednotnost. Každý ášram má své dobré vlastnosti; stejně jako každý žák. Soustředím se na dobré vlastnosti každého člověka a snažím se je vynést do popředí. Není to tak, že vezmu dobré vlastnosti jednoho člověka a snažím se je udělat dobrými vlastnostmi každého. Ne, přibližuji se vám pomocí vašich dobrých vlastností a přiblížím se někomu jinému pomocí jeho dobrých vlastností. To je správný způsob; jiná jednotnost je zbytečná.”

Mistr se odmlčel a řekl tiše: „Dokonce i teď vidím tygra a dvě tygří mláďata. Je na vás, abyste mě nechali spatřit místo nich lva. Jednoho dne se všichni stanete božskými lvy, řvoucími po projevení naprostého Nejvyššího.”

„Prosím, řekni nám, jak můžeme nejlépe činit pokrok, ať žijeme v jakémkoli ášramu,” zeptal se jeden žák. „Víme, že máme plno slabostí a nedokonalostí.”

„Tím, že jste mi milionkrát v dopisech nebo osobně řekli, že jste nečistí, nejistí, nehodní, a tak dál, se nikdy nemůžete stát čistými, jistými a božskými,” vysvětlil Mistr. „Pouze tvrdou prací jak uvnitř, tak navenek se dokážete stát tím, čím chcete být.

V jiných ášramech je pár žáků — spočítal bych je na prstech — kteří jsou tak dobří jak žáci v mém nejstarším ášramu, protože se mi božsky přiblížili. Ale ve velké rodině je velmi těžké udržet všechny členy na stejné úrovni. Myslím si, že všichni žáci z tohoto ášramu by mohli běžet velmi rychle. Ale v některých žácích jsem se mýlil. Ve skutečnosti patří k jednomu z novějších ášramů. Můžete o mě pochybovat a ptát se mě, proč jsem je přijal. Ale já řeknu, že když jsem je přijal, pracoval můj soucit a já se zabýval možnostmi. Ale předtím, než se možnosti staly božskými skutečnostmi, zajaly je nebožské síly a pohltily je. V každém případě jsem plně vinný.”

„Mistře,” řekli žáci: „to tvá nejvyšší pokora a jednota s námi tě nutí brát vinu za naše nedostatky. Tvůj jedinečný soucit tě činí velkým a dobrým. Jsme to my, kdo musí naplnit tvůj soucit.”

„Každá duše má své vlastní možnosti, svou vlastní schopnost,” pokračoval Mistr. „Předpokládejme, že požádám nejstaršího v rodině, aby zvedl těžký náklad; požádal jsem jej, aby udělal něco v rámci jeho schopnosti. Nepožádám nejmladšího, aby udělal stejnou věc; neočekávám, že ponese stejně těžký náklad. Také jeden člověk může vzít můj požadavek jako rozkaz a druhý vezme můj požadavek jako osvícení, které přichází z nějaké vyšší části jeho samého. Proto s každým jednotlivcem musím jednat jinak.”

„Jaký je nejlepší způsob, abychom cítili, že tvůj požadavek přichází z našeho vlastního nejvyššího já?” zeptala se jedna mladá žena.

„Když má pravá ruka žádá něco od mé levé ruky,” řekl Mistr: „bude levá ruka mít pocit, že ten požadavek je zneužíváním? Ne, protože pravá ruka a levá ruka mají mezi sebou vytvořenu jednotu, každá ráda přijme poučení od druhé.

Samozřejmě, že od ášramu budu očekávat pouze tolik, kolik mají schopnosti. Například pro jeden z novějších ášramů je nemožné naplnit žádost nebo očekávání, které mám na tento ášram. Ale pokud tento ášram nedokáže splnit mé vnitřní požadavky, jsem naprosto smutný a sklíčený.”

„Mistře,” řekl ášramový jednatel: „jsme ti vděčni za tvou otevřenost vůči nám. Tato promluva nás osvítila a inspirovala nás. Jménem žáků tohoto společenství a jménem všech tvých ášramů se modlím za tvou milost, abychom dokázali činit ten nejrychlejší pokrok, uvnitř i navenek.”

Dary žáků

Jednou žil v Indii duchovní Mistr, který měl stovky duchovních dětí, které ho velmi vroucně milovaly. Mnoho jeho žáků žilo v jiných částech světa, ale na každé úrovni — fyzické, vitální, mentální a psychické — se snažili vybudovat si svou jednotu s Mistrem. To, co potřebovali — Mír, Světlo a Blaženost — jim Mistr dával, a z vděčnosti sami sebe zasvětili Mistrově poslání. Mysleli na potřeby svého Mistra na každé úrovni. Nabízeli svou vnitřní a vnější věrnost, zasvěcenou službu a finanční pomoc. Měli pocit, že otec dá to, co má, a synové a dcery dají to, čím jsou.

Ale někteří z Mistrových novějších žáků se stále museli tuto lekci učit. Jednoho dne do Mistrova domu přišel žák, který s ním byl tři roky; vypadal přitom velmi nešťastně. „Mistře, odpusť mi,” řekl mladík. „Cítím, že od té doby, co jsem se stal tvým žákem, jsem dělal vážnou chybu.”

„Co se děje, můj synu?” zeptal se Mistr laskavě.

„Mistře,” řekl žák: „když jde o otázku duchovní potřeby, je vzájemná; mám pocit, že já potřebuji tebe a ty mne. Ale když jde o otázku osobních potřeb nebo o potřeby poslání, bohužel na tebe vůbec nemyslím. Myslím pouze na sebe. Prosím, řekni mi, jak se mám s tebou ztotožnit ve všem, co dělám. Například někdy přemýšlím, proč jsi vstoupil do tolika vnějších činností. Je to nezbytné?”

„Nejvyšší ve mně mne inspiroval, abych psal básně, a já mu naslouchám. Inspiroval mne, abych maloval, proto tedy maluji. Pokud mne zítra inspiruje, abych byl sochařem, také to udělám. Pokud lidé, kteří následují mou cestu, mají ve mně víru, mají pocit, že každá z těchto činností je další způsob, jak pro sebe získat inspiraci a jak nabídnout tuto inspiraci druhým. Nejsou-li dobrými žáky, řeknou, že ve jménu Nejvyššího předvádím sám sebe a chlubím se svými zbytečnými obrazy.”

„Ach Mistře,” řekl žák: „miluji tvé obrazy. Doufám, že jednoho dne budeš souhlasit, abychom některé koupili.”

Mistr pokračoval: „Pro nezasvěcené nemají mé obrazy naprosto žádnou hodnotu. Pravděpodobně je nikdy nebudou chtít koupit. Ačkoli ty chceš koupit mé obrazy, protože je považuješ za něco víc než jen obrazy. Vidíš je jako něco, co tvůj Guru udělal jako něco ze sebe. Vážíš si mého vědomí a vidíš, že něco z mého vědomí je v obrazech. Samozřejmě že si také vážíš mých knih, ale bylo pořízeno tisíce výtisků mých knih, aniž by ztratily něco z významu originálu; ale existuje pouze jeden originál každého mého obrazu a žádná kopie se mu nemůže vyrovnat.

Nyní se tvůj Guru trochu pochlubí. Právě teď jsem jako umělec neznámý. Ale myslíš si, že zůstanu neznámým napořád? Neslibuji to; je to Slib Nejvyššího, že tvůj Guru se jednoho dne po celém světě stane známým umělcem. Říkám ti, i po deseti, dvaceti, čtyřiceti letech nebo i dlouho po smrti budu známý. Budu znám jako duchovní Mistr, budu znám jako umělec, budu znám jako spisovatel, budu znám jako básník. Ale zabere to, Bůh ví, kolik let.”

„Mistře,” řekl mladík: „v mých očích už jsi velkým umělcem, velkým spisovatelem. Teď jsem velmi inspirován sloužit ti ve všech aspektech tvého projevení.”

„Mistr se na žáka široce usmál: „Co nejvíce způsoby se prosím snaž sloužit poslání. Žák možná má pocit, že když dobře meditoval, stačí to. Možná má pocit, že stačí aspirace, a tak zasvěcení nepotřebuje. Ale to je špatný postoj. Nebo nám někdo pomůže svým vlastním způsobem a koupí nám věc, o které si myslíme, že ji potřebujeme. Pak má pocit, že udělal dost a že už není třeba, aby dělal nějakou nezištnou službu. Ale to je také špatný přístup.”

„Mistře, rozumím tvé filosofii. Jsem velmi inspirován zasvěceně sloužit, ale bohužel nemám moc schopnosti, když se jedná o love-offering.”

„Synu, neboj se. Jen dej, jakkoli dokážeš. Když mi žáci něco dají, vím, že někteří dají podle své schopnosti a někteří dají dle své ochoty. V tvém případě vím, že dáváš podle své schopnosti. Ale někdy tvá ochota překračuje tvou schopnost. Na druhou stranu ochota někoho jiného je daleko od jeho schopnosti.”

„Co tím myslíš, Mistře?” zeptal se mladík.

„Povím ti příhodu, která se stala velmi dávno v jednom našem Centru,” odpověděl Mistr. „Jeden náš božský žák, kterého každý považoval za blázna, měl čtyřicet tři dolarů a nějaké drobné. Podívej na něj! Po setkání se chystal dát čtyřicet tři dolarů na love-offering a nechat si pouze drobné, aby zaplatil mýtné, až pojede domů. Odmítl jsem, ale on řekl: ‚Nepotřebuji peníze. Velmi brzy dostanu svůj plat a jím zadarmo, protože pracuji v jednom božském podniku.‘ Zeptal jsem se ho, kdy dostane plat a on řekl: ‚Za den nebo za dva.‘ Nato jsem řekl: ‚Můžeš dát třicet tři dolary, ale nedovolím čtyřicet tři.‘

Podívej na jeho srdce! Měl čtyřicet tři dolarů a nějaké drobné a chtěl mi dát čtyřicet tři. Neříkám, abys dělal takové věci. Vůbec ne! Jen ti vyprávím tuto příhodu, abych ti ukázal, jak daleko dokáže zajít srdce. Na druhou stranu, když má někdo jiný čtyřicet tři dolarů a nějaké drobné, může se stát, že čtyřicet tři dolarů jde s ním domů v kapse a drobné vhodí na love-offering. Není-li ochota, žáci dávají jen tolik, aby se neztrapnili.”

„Vzroste někdy má schopnost nabídnout ti love-offering?” zeptal se mladík.

„Schopnost přichází z nutnosti — tvé nutnosti a mé nutnosti,” odpověděl Mistr. „Pokud je tvou životní nutností sloužit Nejvyššímu ve mně — jako je mou nutností přijímat tvou službu — pak schopnost přijde na základě tvé lásky ke mně a zájmu o mně. Mé dítě, víš, že nehodlám použít tvůj love-offering, abych si koupil helikoptéru nebo abych otevřel ocelárnu. Ale peníze jsou třeba, aby se rozšířilo naše světlo, jež je Světlem Nejvyššího. Musím-li jet do jiného města, abych udělal přednášku, myslíš si, že mě aerolinky nechají letět zadarmo? Dokonce i když vedoucím aerolinek nabídnu, že jim dám Mír, Světlo a Blaženost, oni řeknou: ‚Ne, musíte nám dát to, co chceme, a to jsou peníze.‘

Ovšem někteří vedoucí Center jsou nesmírně oddaní a zasvěcení. Tak intenzivně se snaží rozšířit mé světlo. Ale na fyzické úrovni ode mě nezískávají žádnou pozornost, protože žijí velmi daleko odtud v jiných zemích. V takových případech cítím, že je pro ně nezbytné, aby přijeli a setkali se se mnou nejméně jedenkrát do roka. A jsou-li velmi chudí a nemohou si dovolit mě navštívit, není to moje povinnost přivést je sem? Proto potřebuji peníze, abych pomohl některým z vedoucích Center.

Na druhou stranu existují někteří jednotliví žáci, kteří jsou velmi oddaní Centru a poslání. Vnitřně jsou mi neobyčejně blízcí, co se týče modlitby, meditace a služby Nejvyššímu ve mně. A mají-li finanční tíži, není mou povinností přivést je sem do našeho Centra? Udělají pro mě vše a tehdy, když chtějí přijít a jen se podívat, co tu děláme, řeknu: ‚Ne, nedokážu vám pomoci?‘ Upřímně ti říkám, že toto jsou věci, které musím udělat, aby mé poslání fungovalo.

A jsou neustále neštěstí: lidé jsou nemocní, mají nehodu, dostávají se do potíží. Tady, tam, všude žáci potřebují peníze. Je to jako nakrmit stovky hladových slonů. A odkud ty peníze přicházejí? Přicházejí od vás lidí, od těch, kteří mě milují.”

Žák řekl: „Mistře, plně jsem porozuměl. Děkuji ti, že jsi mě osvítil. Nikdy jsem netušil, kolik péče a zájmu máš o všechna svá Centra. Mohu se tě zeptat ještě na jednu otázku?”

„Jistě, můj synu.”

„Mám rád, když ti dávám dárky, i když to je jen propiska. Líbí se ti mé skromné dárky, Mistře?”

„Mé dítě,” řekl Mistr s láskou: „když máš vysokou, nádhernou meditaci, myslíš na nějakou materiální věc, která by přidala tvému vnitřnímu zážitku? Přemýšlíš tehdy o tom, že pokud bys na sobě měl svůj nejkrásnější oblek, přidalo by ti to tvému vnitřnímu zážitku nebo uvědomění, vůbec ne. Poté, co jsem realizoval Boha, myslíš si, že mi jakákoli materiální věc na zemi přidá k realizaci Boha? Vůbec ne, vůbec ne! I tak si přeji říct, že mám radost z tvých materiálních dárků. Víš proč?”

„Prosím, pověz mi, Mistře.”

„Řekněme, že mi dáš propisku. Mám doslova stovky propisek, ale když se dotknu tvé, nevidím propisku; vidím tvou lásku ke mně; vidím tvou jednotu se mnou. Jakmile se dárku dotknu, okamžitě vím, kdo jej dal, a cítím s tou osobu jednotu. Když mi dáte tričko nebo pár ponožek, nezáleží na tom, co dáte, nevidím oblečení nebo samotný předmět. Vidím pouze vás — vaši lásku ke mně, váš zájem o mně, vaše přání potěšit mě dle své schopnosti, dle svého porozumění a dle své nutnosti.”

Žák nevěřícně zakroutil hlavou. „Jediná propiska dokáže všechno toto, Mistře?”

Mistr se usmál. „Tvé materiální dárky mohou stát třeba jen dolar, ale odhalí a projeví tvou jednotu se mnou. Nebo mi můžeš dát něco jen proto, abys spatřil můj úsměv. Vidět úsměv svého Gurua je pro žáka to největší požehnání. Když mi něco dáš, měj pocit, že se okamžitě usměji, když se té věci dotknu. A kdo získá můj úsměv plný požehnání? Ne propiska, ale tvá duše, která je uvnitř mého milujícího srdce. Když se usmívám na tvůj dárek, okamžitě ke mně přichází tvá duše. Je jako dítě, které přichází ke svému otci s květinou. Dítě vyskočí před otce a říká: ‚Přišlo jsem, přišlo jsem.‘ A otec řekne: ‚Mé dítě, pojď; pojď si se mnou povídat, posaď se vedle.‘

V mém případě vám často nejsem schopen navenek poděkovat. Ale myslíš si, že vám nejsem vděčný? Myslíš si, že na vás nejsem pyšný? V okamžiku, kdy se dotknu toho, co jste mi dali, vstoupí do vás má vděčnost, protože na mě myslíte a milujete mě svým vlastním způsobem.”

„Mistře, není nejlepší milovat tě tvým vlastním způsobem?”

„Ano, můj synu, ale předtím, než mě člověk dokáže milovat mým vlastním způsobem, musí mě milovat svým vlastním způsobem. Dnes mě miluješ svým vlastním způsobem. Zítra mě budeš milovat mým osvícenějším způsobem. Ale někde začít musíš. Pokud nezačneš alespoň svým vlastním způsobem, nezačneš nikdy. Dnes děláš věc, o které cítíš, že je nejlepší. Zítra se pokusíš zjistit, co si myslím já, že je nejlepší pro tvůj život a pak se budeš snažit to udělat.”

Mladík se uklonil svému Mistru. „Jsi mým vždy soucitným přítelem a Mistrem. Děkuji, děkuji, děkuji ti za své osvícení.

Těžký náklad

Jednoho rána po meditaci požádal duchovní Mistr své žáky, aby meditovali ještě další dvě minuty a pak aby k němu po jednom přistupovali se svým nejoduševnělejším úsměvem. Mistr seděl v křesle na svém zápraží, a jak před něj žáci předstupovali, známkoval je podle toho, jaký byl jejich úsměv. Někteří lidé získali tak málo jako čtyřicet ze sta. Více než sedmdesát nemohl Mistr dát nikomu, ačkoli očekával, že alespoň jeden nebo dva sto získají. Pak řekl všem svým žákům, že mohli získat sto ze sta, pokud by se dokázali usmívat z duše. Nato Mistr přemístil ruku na své srdce a ukázal jim, jak by se měli smát.

Jeden nebo dva žáci začali plakat, protože se neusmívali dobře. Ale Mistr jim řekl: „To je velmi dětinské. Když něco neuděláte dobře, tak co? Příště budete lepší. Jen pláčem nebudete schopni získat lepší známku. Snad když neuděláte zkoušku v obyčejné škole, můžete jít s pláčem k učiteli a přemlouvat jej, aby vás nechal projít. Jedna z mých žaček mi jednou řekla, že to tak udělala. Jak vynikající studentka! Ale ve vnitřní škole to je z obliga.”

„Prosím, Mistře, pověz nám,” řekl mladý muž: „jak se usmívat oduševněle.”

„Pokud se dnes nedokážete oduševněle usmívat, nevadí. Zítra budete lepší. Tak jako děti se učíme chodit pouze po opětovném pádu. Staneme se rychlými běžci poté, co mnohokrát prohrajeme závod. Staneme se dobrými zápasníky poté, co jsme mnohokrát poraženi. Pro začátečníka, a dokonce ani pro pokročilého hledajícího, není snadné cítit přítomnost duše, neboť duše je velmi hluboko uvnitř. Ale snadno dokážete cítit přítomnost svého srdce. Jakmile položíte ruku na své srdce, víte, že je tam.

Takže pro teď se nesnažte jít hluboko dovnitř, abyste spatřili nebo ucítili duši, kde ve skutečnosti žije Nejvyšší. Jen ciťte tlukot svého srdce, kde je váš životní dech, a tam se snažte cítit Přítomnost Nejvyššího. Máte-li pocit, že váš nejdražší, nejsladší, jediný Milovaný tam je, přirozeně Mu budete chtít ukázat úsměv. Automaticky vyjde do popředí oduševnělý úsměv, a to je úsměv duše.”

Mistr se pak otočil na jednoho ze svých nejmladších žáků a řekl: „Teď je to vážné. Prosím, prosím, usměj se! Toto je můj nejvážnější požadavek k tobě. Jsi jediná osoba, která se neusmívá. Říkám ti s nejzazším zájmem, laskavostí a láskou, že tvá smutná tvář není dobrá. Prosím usmívej se; jinak budu velmi smutný. Od teď se vždy snaž usmívat.”

Mladá dívka, která se stále tvářila velmi vážně a smutně, řekla: „Co když se necítím tak, abych se smála, Mistře?”

„Dokonce i když se nedokážeš smát upřímně, dej mi alespoň falešný úsměv. Prohlédnu tvůj falešný úsměv; budu vědět, že je falešný. Ale přinejmenším tímto způsobem můžeš začít. Můžeš začít tím, že mi budeš dávat falešný úsměv a odtud půjdeš k upřímnému úsměvu.

Je to jako toto. Předtím, než začal náš duchovní život, byli jsme v životě touhy. Nyní když jsme vstoupili do duchovního života, vidíme, že život touhy byl falešný, a tak se jej vzdáváme. Ale kdybychom nezačali s životem touhy, byli bychom jako kameny — ve vědomí kamenů. Lidé, kteří nemají vůbec žádné touhy a zároveň neaspirují, jsou jako zde tato stěna, s vůbec žádnou jiskrou života. Jsou horší než ti, kteří se válejí v touhách. A tak jestliže člověk nedokáže aspirovat, alespoň by měl žít v životě tužeb. Podobně když se nedokážete upřímně usmívat, dávejte mi alespoň falešný úsměv.”

Mistr požehnal své mladé žačce a pak se otočil ke zbytku žáků a řekl: „Někteří z vás mi neustále ukazují smutnou, sklíčenou tvář, protože nezískáváte božské vlastnosti nebo věci, které chcete. Nebo možná máte pocit, že jsem vám vzal všechnu vaši radost a blaženost. Ale oba způsoby jsou mylné. Protože se modlíte a meditujete, určitě získáte božské vlastnosti, které chcete. Ale musíte vědět, že každá věc má svůj vlastní čas. Zemědělec nezíská úžasnou sklizeň hned; poté, co zaseje, musí čekat na božskou Milost, která se nazývá voda. Pak, po nějaké době, sklidí úrodu a jeho touha je naplněna.

Také musíte vědět, že když něco máte, já vám to nevezmu. Velký duchovní Mistr byl jednou nařčen z toho, že odebírá zážitky svých žáků. Jeho žáci mu řekli: ‚Mistře, když ti říkáme o svých zážitcích, už je nezažíváme. Určitě nám je odebíráš.‘ Mistr řekl: ‚Podívejte, jíte velmi, velmi drobnou rybičku a já jím větší než největší rybu. Myslíte si, že se zajímám o vaši drobnou rybičku? Nebojte se, sním pouze svou velkou rybu. A jednoho dne, až budete schopni sníst takovou rybu, dám velkou rybu vám.‘”

Jeden žák řekl: „Mistře, myslím si, že někteří lidé mají pocit, že dokáží potěšit Nejvyššího nebo potěšit tebe tím, že ukazují vážnou tvář.”

„Pokud si myslíte, že když mi ukazujete smutné, sklíčené tváře, učiníte pokrok, děláte vážnou chybu,” vysvětlil Mistr. „Pouze mě na sebe upozorňujete. Mezi soucitnou pozorností a radostí a pýchou plnou požehnání je velký rozdíl. Někteří žáci se neustále usmívají a ti jsou mou pravou pýchou a radostí. Mají pocit, že dosáhli všeho. Mají pocit, že jsou na správné cestě a ve správné lodi a že konají dobře. Vědí, že tam je převozník a že dokonce i když nedokáží plně ocenit schopnost, zájem a požehnání převozníka, nevadí. Dokud zůstávají v lodi, cítí se bezpečně, a proto se usmívají. Oni jsou mou opravdovou pýchou.

A tak se vždy snažte být šťastní. Jste-li v duchovním životě šťastní, vaše štěstí bude vaší silou. Ze štěstí získáte nezdolnou vůli a vnitřní odvahu. Ale jste-li sklíčení, pouze si na svá ramena berete těžký náklad. Co se pak stane? Položíte tento těžký náklad přímo přede mne. Poslání jde dál, ale pokaždé, kdy jednotlivec zesmutní a je sklíčený, jeho sklíčenost je jako překážka, kterou musím odstranit, abychom mohli pokračovat. Poté, co odstraním překážku a udělám krok, začne být jiný žák sklíčený. Dnes jsi to ty, zítra to je někdo jiný a pozítří třetí člověk. A to pokračuje a pokračuje. Sklíčenost se stala nakažlivou nemocí. Pokaždé, kdy začnu chodit, vidím přímo před sebou velmi, velmi těžká břemena.

„Ovlivňují tyto těžká břemena také ostatní žáky?” zeptala se jedna mladá žena.

„Ano,” odpověděl Mistr. „Když jste smutní a sklíčení, druzí jsou také ovlivněni, protože když já musím zpomalit, ti, které nesu uvnitř svého srdce, mají svůj vlastní pokrok zpožděný. Cítí se nešťastně, protože světlem své duše vidí, že někdo zahrazuje cestu. Pokud nepřemáháte svou sklíčenost, mějte pocit, že vědomě a úmyslně stojíte někomu v cestě.”

„Je toto jeden z tvých stěžejních problémů, Mistře?” zeptal se mladý chlapec.

„Žárlivost dokážete porazit. Pochybnost dokážete porazit. Ale co ve skutečnosti trápí většinu žáků zde, zvláště mladé lidi, je sklíčenost. Musím říct, že zvláště dívky vědí, jak být sklíčené. Je to s nimi jako štafetový závod. Nejprve je jedna sklíčená několik hodin a poté, co sehrála svou úlohu, jiná začne. To není dobré. A tak drazí, od teď žádná sklíčenost! Buďte šťastní! Když jste sklíčení, jsem od vás miliony mil daleko. Je tu pouze můj soucit a vy mého soucitu využíváte jako ničeho jiného. A tak mi prosím ukažte svůj oduševnělý úsměv. Pak určitě ucítíte mou pýchu a vděčnost plnou požehnání.”

Žákovská síla lásky

Byl jednou jeden velmi velký duchovní Mistr, který měl pár žáků. Mnoho z nich společně žilo v ášramu na úpatí Himalájí. Ačkoli se žáci — muži a ženy — docela často setkávali v ášramových činnostech, bylo mnoho činností, které dělali odděleně. V určitý den měli být kuchaři v ášramu pouze muži a v jiný den pouze ženy. Pár žáků někdy trávilo večery nezištnou službou, řemeslnou výrobou. Ale muži pracovali v jedné skupině a ženy v jiné. A tak to pokračovalo. Mistr měl pocit, že jeho žáci udělají lepší pokrok, když se muži a ženy nebudou stýkat příliš volně.

Muži a ženy v tomto ohledu s radostí následovali radu svého Mistra. Ale někdy ženy žárlily na muže, nebo muži žárlili na ženy. Při takových příležitostech Mistr dlouze rozmlouval o věcech, které je tížily.

Jednoho dne Mistr shromáždil skupinu svých žáků — mužů a řekl: „Slýchávám, že si v srdci uchováváte určité odsouzeníhodné a nesmyslné myšlenky. Je-li to vědomé či nikoli, máte pocit, že vaše ženy nebo duchovní sestry mě dokáží snadněji milovat, protože jsem muž. Máte pocit, že pro ženu je více nenucené a přirozené nabídnout lásku muži. Máte pocit, že láska a oddanost je něco ženského a že muž nedokáže mít tyto pocity.

Přeji si vám říct, že se zcela mýlíte! Žáci, kteří jsou vší láskou pro svého Mistra, jej milují, protože je jejich Mistrem, a ne proto, že je muž. Nejdražší žák Sri Čaitanji byl veškerou láskou a byl mužem. Nejbližší žák Rámakrišny byl Vivékánanda, muž; nejdražší žák Sri Aurobinda byl muž; nejdražší žák Sri Krišny byl Ardžuna, muž; nejdražší žák Buddhy byl Ananda, muž. Všichni byli muži!”

„Jak to, že tito muži dobyli srdce svých Mistrů?” zeptal se jeden žák.

Mistr se usmál a řekl: „Pomocí lásky, oddanosti a odevzdání! Musíte vědět, že máte stejnou sílu milovat jako vaše ženy. Božská láska není výhradním právem žen. Bůh dal také mužům schopnost obětavě milovat. Jediná věc je ta, že muži tuto božskou vlastnost v sobě velmi často opomíjejí, zatímco zároveň ji požadují od druhých, zvláště od žen. Používáte více svou sílu vitálna, než sílu lásku či srdce. Používáte aspekt svého ega více než aspekt lásky. Proto dělají ženy rychlejší pokrok než vy.

„Když jsem byl mnohem mladší,” pokračoval Mistr: „žil jsem v ášramu Sri Anandy. Mezi muži jsem měl několik upřímných, naprosto oddaných obdivovatelů. Všichni byli o deset nebo dvanáct let mladší než já, ale říkám vám, božská láska, kterou mi prokazovali a kterou mi prokazují ještě dnes, je mimo vaši představivost. V tomto zrození jsou žáky Sri Anandy, a proto mě nemohou přijat za svého Mistra. Ale kdyby mohli, ujišťuji vás, že jejich láska a oddanost ke mně by vám ukázala, jak upřímně a mocně dokáží muži božsky milovat.”

„Guru, stýkali se hodně muži a ženy, když jsi byl v ášramu Sri Anandy?”

„Vůbec! Neměl jsem žádné přátele mezi ženami. Neměl jsem nic jiného než svůj život aspirace a vnitřní poslušnosti. Mé sestry tomu nemohou uvěřit, když mě vidí mluvit s ženami. Říkají: ‚Nemožné! V ášramu jsi dvacet let nepromluvil na žádnou dívku. Nemůžeme uvěřit tomu, že teď mluvíš k dívkám.‘ Dokonce ani s mými sestrami jsem na veřejnosti nemluvil, vyjma vzácných příležitostí. Dokonce jsem se svými sestrami nechodil ani po ulici. Pouze poslední tři nebo čtyři roky předtím, než jsem odešel, jsem s nimi volně mluvil.”

Jeden mladý muž, jenž naslouchal Mistrovi, potom řekl: „Mají žáci v některých tvých ášramech v jiných zemích pro tebe více lásky než my?”

Mistr řekl: „V mém ášramu v Puerto Ricu věřím, že máme pět nebo šest dívek a asi třicet mladých chlapců. Kdybyste přišli do Puerta Rica, zjistili byste, co je božská láska. Zeptejte se Manjuy. Navštívila je minulý rok a spatřila, kolik duchovní lásky pro mě mají ti mladí chlapci, kteří jsou dvacetiletí nebo jednadvacetiletí. Viděla, jak nepodmíněně mě její puertorikánští bratři a sestry milují. Deset měsíců v roce jsem s vámi a stěží dva jsem tam. Co drží tyto mladé chlapce na naší cestě? Je to jejich láska ke mně.”

„Proč nám připadá tak těžké tě milovat, Mistře?” zeptal se jeden starší žák.

„Půjdete-li k jádru, budete mít odpověď: chybí poslušnost. Ti, kteří nemají poslušnost, mě nikdy nebudou milovat. Nemáte-li vnitřní a vnější poslušnost, nikdy nebudete schopni rozvinout si lásku ke mně. A pokud nemáte žádnou lásku ke svému Mistru, pak musíte cítit, že jste nezdarem na jeho cestě. Má je cesta lásky, oddanosti a odevzdání se Boží Vůli. Jestliže vy, lidé, nemáte lásku, jak můžete očekávat, že budete následovat mou cestu? Jestliže nedokážete vylézt na první příčku žebříku, jak se můžete chystat vylézt na druhou příčku, oddanost, a na třetí a poslední příčku, odevzdání Bohu?

Jestliže mě posloucháte a nasloucháte mi, musíte cítit, že to je to, co Božskost uvnitř vás chce a potřebuje. Klepu na dveře vaší vnitřní Božskosti, ale nevynikne; stále hluboce spí. Když se snažím otevřít dveře, najdu obrovské zdráhání — neochotný, zatvrzelý pocit.

Tak, mé sladké děti, prosím, snažte se pěstovat aspekt své lásky a aspekt své oddanosti, protože pouze láska a oddanost probudí vaši vnitřní Božskost. A uvnitř vaší vnitřní Božskosti se vysoko tyčí Nejvyšší, jež je vaším pravým Guruem.”

Mistr pak k sobě zavolal každého ze svých žáků — mužů, jednoho po druhém, položil jim ruku na hruď a naplnil jejich srdce láskou. Všichni byli hluboce dojati a mnoho začalo plakat, dotýkaje se jeho nohou. Pak s posledním, oduševnělým úsměvem Mistr pomalu vstal a odešel.

Manželský život žáků

Před sto lety žil v Indii velmi moudrý duchovní Mistr, který za své žáky přijímal jak muže, tak ženy. V brzkých dnech jeho poslání Mistr cítil, že jak jeho svobodní žáci, tak vdané dvojice mohou v duchovním životě běžet nejrychleji. Ti, kteří byli svobodní, mohli běžet jako jelen, říkal; ti, kteří byli vdaní a ženatí, mohli cítit, že mají dvě srdce, dvě duše, čtyři nohy a čtyři ruce k tomu, aby učinili nejrychlejší pokrok. V těch dnech často říkal určitým žákům, aby se provdali a oženili, na základě vnitřního vývoje jejich duše a Vůli Boha. Říkal, že se pomocí těchto božských manželství, jež druzí Mistři nepovolovali, snaží udělat něco nového. Ale po nějaké době v mnoha případech viděl, že se manžel a manželka pouze hádají a bojují jeden proti druhému a míří šípy do jeho vlastního srdce. A tak protože mu tyto manželství zapříčinily takové vnitřní a vnější potíže, přestal sjednávat božská manželství. Nakonec zcela změnil svou filosofii a vůbec nedovoloval svým žákům se brát, jakmile se připojili k jeho cestě. Ale tento příběh se stal, když jeho poslání ještě začínalo a Mistr měl velké naděje vůči svým duchovním dětem. V tomto období bylo mnoho jeho žáků ve svých brzkých dvacetinách a byli svoji pouze rok nebo dva.

Jedno odpoledne svolal Mistr všechny oddané páry kolem sebe. „Přeji si vám všem něco velmi, velmi vyjasnit,” řekl. „Za poslední dva a půl roku jsem dostával od některých z vás dopisy, ve kterých jste mě žádali, abych vás nechal mít děti. A ve vnitřním světě mě někteří z vás žádali, abych vám dovolil mít děti. Někdy, dokonce přesně poté, co proběhla svatba, jste se mi vnitřně přiblížili a žádali mě o dovolení mít děti. Pro váš vlastní duchovní pokrok jsem naléhavě žádal vaše duše a vaše emocionální vitálno, abyste neměli děti. Ale co dobrého to přineslo? Stále mi píšete dopisy a vnitřně mě žádáte.”

„Ale Mistře,” řekl jeden mladý muž, který se nedávno přidal k ášramu: „proč si nepřeješ, abychom měli děti?”

Mistr se na tohoto žáka laskavě usmál. „Mnohokrát jsem řekl, proč si nepřeji, aby mí žáci právě teď měli děti. Později se můžeš zeptat ostatních. Jedinou věcí je to, že když máte děti, nebudete schopni meditovat nebo se soustředit na Nejvyššího ve mně tak, jak byste jinak mohli. Často si dělám legraci z matek, jak se jejich děti staly jejich bohy. Ale říkám vám, že je pravda v tom, co říkám. Během čtyřiadvaceti hodin, kolikrát matka pomyslí na Boha a kolikrát myslí na své dítě? Její dítě je jejím skutečným Nejvyšším.”

Žena mladého muže se tvářila zmateně. Řekla: „Mistře, znamená to, že chceš, abychom nikdy neměli děti?”

„Nikdy jsem nikomu neřekl, že by během tohoto života nemohl mít děti. Řeknete-li, že já chci, abyste nikdy neměli děti, budu prvním, kdo to popře. Ale někteří z vás vstoupili do duchovního života jako skuteční začátečníci. Pokud několik let vstřebáváte božské světlo, mír a sílu, pak když máte děti, budete schopni je lépe vést. Když jste byli připraveni na manželství, řekl jsem vám. Proto prosím ciťte, že až budete připraveni mít děti, také si o tom popovídáme.

Před dvěma lety jsem řekl všem manželským párům, aby chvíli počkaly, než budou mít děti. Ale k mé největší lítosti, pokrok, který jsem očekával, že uděláte, jste ještě neudělali. Stále doufám, že tento pokrok uděláte.

Ale pokud budete mít děti v tomto stupni vašeho vývoje, láska, kterou nabízíte Nejvyššímu ve mně, nikdy nezůstane stejná. Pokud po čtyřech, pěti nebo deseti letech učiníte značný pokrok, pokud vaše mysl bude na mě myslet dvacet čtyři hodin denně, pak možná budete schopni udržet si stejnou lásku ke mně, dokonce i když budete mít děti. Pak bude v pořádku, abyste děti měli.”

„Mistře,” řekla jedna mladá žena: „zdá se, že si k nám o tomto mluvil mnohokrát, ale my jsme stále ještě nepochopili tvou filosofii.”

„Před dvěma roky jsem všechny z vás varoval, abyste neměli děti,” řekl Mistr. „Přesto mě někteří z vás tehdejší noci ve vnitřním světě žádali, abych vás nechal mít děti. Dokážete tomu uvěřit? Strávil jsem dvě hodiny tím, že jsem s vámi o tom mluvil, a toto je vnitřní poslušnost, kterou jsem dostal. V jednom případě jsem rodičům po několika dopisech na toto téma řekl, že je vyhodím z ášramu, pokud budou mít děti. Neposlechli mě, ale můj soucit byl mocnější než světlo mé spravedlnosti. Ale v budoucnu mi Nejvyšší možná nedovolí být tak soucitný.”

Pak se Mistr obrátil na pár, který jej neposlechl. „Jak moc jste trpěli tímto jedním činem neposlušnosti! Někdy se vás ani neptám, proč jste tak smutní, protože vím, že něco uvnitř vás vám důvod řeklo, a mluvit o tom na vnější úrovni nepomůže. Plně vám odpouštím chybu, kterou jste udělali, ale když vidím vaše tváře, uvnitř pláči. Kdybyste mě poslechli, jak šťastní byste teď byli!

Požádal jsem tebe a tvou ženu, abyste udělali mnoho věcí, které jste neudělali. Ve vnitřním světě mě každý pár neposlechl, ale ve vašem případě to byla také vnější neposlušnost. Proto za posledních osm nebo devět měsíců oba trpíte jako nikdy. Možná si myslíte, že Bůh není smutný. To není pravda; je smutný, a já jsem také smutný. Ale co mohu dělat? Dokonce i když si s vámi promluvím, nebudu schopen vám pomoci, protože to, co vám řeknu, jen projde jedním uchem dovnitř a druhým ven.”

Mistr se otočil na zbytek dvojic. „Jak moc tito rodičové trpí! Navzájem se milují celým srdcem a ryzím způsobem, ale dítě je táhne tímto směrem a tamtím směrem. Kdo je příčinou? Dítě, které potřebuje pozornost, pozornost, pozornost! Nezáleží na tom, jak upřímně a oddaně chcete dítě potěšit, nebude potěšeno. Přesto to stejné dítě ztělesňuje poselství Boha. Takže proč nemůže být potěšeno? Protože nemáte dost světla, míru, duševní rovnováhy a dalších božských vlastností, abyste věděli, co dělat. Proto vzešly tyto problémy. Někteří z vás nejsou v situaci, aby vyřešili své vlastní životy, tak jak se můžete starat o život někoho dalšího? Vychovat dítě je ta nejobtížnější věc; vynést do popředí Božskost v dítěti je nesmírně obtížné. Je to jen o málo těžší než realizace Boha!”

„To je pravda,” řekl manžel smutně. „To, co vidí druzí žáci je pouze dobrá stránka mít děti. V ášramu, když děti chodí s rodiči do meditační místnosti, druzí vidí, že dětem žehnáš, a vidí radost rodičů. Ale těžké chvilky s dětmi nevidí. A je mnohem více práce a těžkých chvilek než radosti.”

„Některé z vdaných žen mají podivnou myšlenku, že když je někdo bude nazývat ‚Matko‘, budou opravdu něčím. Mají pocit, že když po nich někdo pláče, učiní jej bezpečným. Ale pravda je taková, že se stanou pouze více nejisté. Už jsou bezmocné a s dětmi budou bezmocnější.”

„Ale Mistře,” zeptala se mladá žena: „není nutné mít děti, abychom udrželi ášram vzrůstat?”

„Ne, má dcero. Pokud chceš mít děti jen proto, abys dovedla do ášramu více lidí, přeji si říct, že dlouho předtím, než tvé děti vyrostou, nebudu již více na zemi. Nezůstanu na zemi na neurčito, protože sám znám utrpení, kterým procházím.

Minulý měsíc jsem měl po telefonu ošklivý souboj s jednou matkou. Proč? Její dcera je stále ještě dítětem, přesto její matka chce, aby se za někoho provdala. Byl jsem jednoduše naštvaný. Řekl jsem: ‚Já jsem tvůj duchovní otec; ukázal jsem ti takovou pozornost. Je teď čas, aby se tvá mladá dcera provdala?‘ Matka mi řekla, že když svou dceru provdá, přivede děti do ášramu. Řekl jsem jí, že na zemi je bezpočet duší, které nejsou připravené přijat duchovní život, a ty budou opatřovat svět novými dušemi, které se jednoho dne připojí k našemu ášramu. A tak se nemusí strachovat. Právě teď nepotřebujeme zvyšovat počet jen kvůli počtu.”

Mistr se na několik vteřin odmlčel. Potom řekl: „Stokrát jsem vám vykládal mou filosofii ohledně tohoto tématu, ale buď jste lidé neschopní, nebo neochotní mi naslouchat. Vnitřně i navenek mě žádáte a žádáte, abych vám dovolil mít děti. Takže teď vám všem dávám povolení mít děti. Od dnešního dne, pokud budete mít děti, nebudu rozladěn; dám vám plné svolení. Jen mě neobviňujte, pokud začnete mít problémy. Dávám vám plnou zodpovědnost. Pokud vám nevadí jít pomalu, nevadí. Stále zůstanete mými žáky. Ale jestliže neuděláte pokrok, neřeknu nic. Co se týká této konkrétní části vašeho bytí, budu zcela lhostejný. Poté, co budete mít děti, pokud řeknete, že vaše pozornost bloumá nebo zůstává jen na vašich dětech, nebo pokud si neudržíte svou vnitřní výšku, prosím, nechoďte za mnou, abych vás zachránil. Bude příliš pozdě a já budu bezmocný.

A tak, mí drazí, musíte vědět, jaký pokrok chcete učinit. Pokud budete mít děti, nebudu se na vás zlobit. Ale říkám vám, že dříve či později si uvědomíte, že jste dělali větší pokrok bez nich. Jste-li v oslnivém světle, neoceňujete jej. Ale když jdete ven z ášramu do kanceláře, pak oceňujete meditativní náladu, kterou jste zde cítili. Pouze když jste s neaspirujícími lidmi, plně oceníte lidi aspirující.”

„Nemohou děti mezi manželem a manželkou vytvořit pocity více bratrské a sesterské?” zeptal se jeden z manželů.

„Ve většině případů,” vysvětlil Mistr: „jsem oddaným párům řekl, aby omezili svůj vitální život. Použijete-li sílu své vůle, zvýšíte sílu své vůle. Dokážete-li se omezit, zjistíte, že v omezení je svoboda. Nakonec, když vaše touha slábne, se vztah mezi manželem a manželkou stane bratrský a sesterský. Jakmile očistíte své vitálno a snížíte své touhy na co nejmenší míru, tehdy se přiblížíte ustanovení bratrských či sesterských pocitů. Aby se to stalo, není nutné mít děti.”

„Mistře,” zeptal se jeden mladý muž, který se nedávno oženil: „když se rozhodneme, že bychom chtěli mít děti, je pravda, že můžeš vejít do světa duší a snést do naší rodiny zvláštní duši?”

„V minulosti jsem to dělal,” odpověděl Mistr. „Ale již více neručím za to, že rodičům snesu zvláštní duši. Duchovní Mistr dokáže udělat mnoho věcí, pokud je to Vůlí Nejvyššího. V jednom případě mě Nejvyšší požádal, abych změnil pohlaví dítěte poté, co se narodilo. Nebudu vám říkat proč, ale Nejvyšší to chtěl ze zvláštního důvodu. A ta osoba dokonce ani není blízkým žákem. V maličké místnosti, poblíž matčina pokoje, jsem musel použít takovou okultní sílu! Dokážete si to představit? Ale to jsou vše příběhy,” řekl Mistr s úsměvem. „Pro vás to mohou být povídačky.”

„Mistře,” zeptal se starší muž: „mnoho tvých nezadaných žáků se chce vdávat nebo ženit?”

„Bohužel někteří svobodní chlapci a děvčata myslí pouze na zadané páry. Sousedova kráva lepší mléko dává. Svobodné dívky závidí vdaným a vdané závidí svobodným. Vždy říkám, že když zůstanete svobodní, můžete běžet jako jelen. Ale v některých případech, když lidé zůstanou svobodní, neudělají vůbec žádný pokrok. Jejich mysl se potuluje a oni si v srdci uchovávají ty nejvíce nebožské myšlenky. Ale když se vdají nebo ožení, alespoň na hrubé fyzické úrovni do nich vstoupí trochu čistoty. Mysl, vitálno, tělo teď mají věrnost; vědomí se stalo věrné. Není to pokrok? A tak jim tímto způsobem manželství pomáhá.”

„Můžeš to vysvětlit trochu hlouběji?” zeptala se jedna mladá žena.

„Předtím jste jen mysleli na jiné dívky či chlapce, ale teď, když se vaše mysl toulá, si okamžitě pomyslíte: ‚Co si o mě můj manžel nebo má manželka pomyslí?‘ Předpokládejme, že manželka pro manžela připravila výtečnou snídani nebo mu řekla něco pěkného. Když se začne manželova mysl toulat, tehdy vyjdou do popředí pěkné věci, které manželka udělala. Kdo tu byl předtím, aby vás hlídal? Takže všichni z vás v tomto směru učinili pokrok. Na druhou stranu jsou žáci, kteří manželství nepotřebují a kteří se snaží jinak, aby učinili ten samý pokrok.”

„A co setkávání s jinými muži a ženami, když už jste zadaní?” zeptala se jedna žena.

„Indové udělali mnoho hloupostí,” řekl Mistr: „ale Bůh jim dal alespoň trochu smyslu. V indické rodině se manželé snaží chodit všude společně. Není-li manželka doma, manžel předstírá, že je nemocný, a obráceně. Dělají správnou věc, neboť tímto způsobem udržují rodinu silnou. Lidská mysl je plná podezírání. Stýkáte-li se s druhými, nevědomě vytváříte problémy druhému v manželství. Stýkání vás možná nesnese z vaší duchovní výšky, protože vy víte, že jste čistí. Ale jestli vás pozoruje váš manžel nebo manželka, nevědomě se tento člověk cítí nejistý a popuzený. Proč musíte ve svém manželském životě vytvářet takové nejistoty? Chci, abyste byli spolu a stali se jedním s druhým a pak se snažte potěšit Nejvyššího ve mně. Nedokážete-li se stát jedním, hádáte-li se a bojujete-li, pak nepotěšíte nikoho.

Ve vnitřním světě si mi manžel někdy stěžuje, že je mu manželka nevěrná a naopak. Existují takové choulostivé situace, jak navenek, tak uvnitř. Proto vám to dnes povídám. Proč vytvářet problémy tím, že se zbytečně budete stýkat s ostatními?

Někdy je nutné o těchto věcech mluvit. Pokaždé, když takto mluvím k nějaké skupině, okamžitě vědomí všech stoupne. A teď si přeji, aby se všechny páry chovaly jako hrdinové. Využijete-li manželství správně, budete mít mou radou čtyři oči a čtyři ruce. Veškeré naděje mám ve svých duchovních dětech. Ale tak jako vy očekáváte věci ode mne, já mám ve vás také velká očekávání. Vy jste mi dali mnoho a já jsem mnoho dal vám. Ale naše dávání neskončí. A tak se zkusme navzájem potěšit všemi způsoby.”

Poté Mistr ztichl a několik minut meditoval. Později zavolal každého ze zadaných dvojic k sobě a požehnal jim.